ních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003 I. Nalezení poměru, v jakém daňový subjekt užívá najatou věc (leasing) pro svoje potřeby a v jakém pro podnikatelský účel, je rozhodné pro určení poměru výdajů, jež lze z celkového výdaje za nájem věci zohlednit jako výdaj daňový. II. Užíval-li žalobce najaté automobily i pro soukromé potřeby, pak musí být stej- ným poměrem rozděleny celkové výdaje na jejich nájem mezi výdaje ovlivňující zá- klad daně a výdaje, které základ daně neovlivní.
ních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003 I. Nalezení poměru, v jakém daňový subjekt užívá najatou věc (leasing) pro svoje potřeby a v jakém pro podnikatelský účel, je rozhodné pro určení poměru výdajů, jež lze z celkového výdaje za nájem věci zohlednit jako výdaj daňový. II. Užíval-li žalobce najaté automobily i pro soukromé potřeby, pak musí být stej- ným poměrem rozděleny celkové výdaje na jejich nájem mezi výdaje ovlivňující zá- klad daně a výdaje, které základ daně neovlivní.
C.) V daném případě je činěn sporným výklad $ 24 odst. 2 písm. h) bod 2. zákona o daních příjmů. Otázkou je, zda-li při užití předmětu nájmu s následnou koupí (finanční leasing) i pro osobní potřebu je nutno po- měrně krátit uplatněný daňový výdaj. Úvodem je nutno předeslat, že interpreta- ci jednotlivých částí ustanovení zákona je vždy nutno provádět v jeho celistvosti a ve vztahu s ostatními jeho částmi. Toto pravidlo platí nejen pro pochopení jednotlivých usta- novení zákona, ale i pro interpretaci právní normy jako celku. Pro celé ustanovení $ 24 je vztažena charakteristika daňových výdajů, uvedená pod označením zmíněného ustano- vení a uvozující, Že se jedná o „výdaje na do- sažení, zajištění a udržení příjmů“. Tuto je- jich hodnotovou charakteristiku je pak nutno vztáhnout na celé ustanovení, jež o výdajích (daňově uznatelných) pojednává. Daňové výdaje obecně upravuje $ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů; ten uvádí, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši pro- kázané poplatníkem a ve výši stanovené tím- to zákonem a zvláštními předpisy. Ve výda- jích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v před- chozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplat- něny. Obecně tedy platí, že za daňově uzna- telné výdaje lze považovat pouze ty, které jsou fakticky vynaloženy, a to na dosažení, za- jištění a udržení zdanitelných příjmů. Tímto prizmatem je poté nutno nahlížet na další části uvedeného ustanovení, v nichž se po- drobně modifikuje charakteristika či vlast- nosti jednotlivých výdajů, jež lze jako daňové uplatnit. Odstavec 2 zmíněného ustanovení pak uvádí, které výdaje lze také, jako daňově uzna- telné, uplatnit. Jsou to zejména odpisy hmot- ného majetku, zůstatková cena hmotného majetku, určité příspěvky právnickým oso- bám, pojistné, nájemné a další zde velmi po- drobně uvedené a charakterizované výdaje. Kromě jiných, je to i [ve shodě s $ 24 odst. 2 písm. h) bod 2. zákona o daních z příjmů] ná- jemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle zákona odpisovat, a za splnění podmí- nek uvedených v odstavci 4; přitom u poplat- níků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví je nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majet- ku výdajem jen v poměrné výši připadající ze sjednané doby na příslušné zdaňovací obdo- bí. Odstavec 4 citovaného ustanovení pak zpřesňuje podmínky, (pouze) při jejichž za- chování lze tento výdaj jako daňový uplatnit. Následující ustanovení - $ 25 zákona o daních z příjmů - naopak vyjmenovává, kte- ré výdaje zejména nelze pro daňové účely uznat jako výdaje (náklady) vynaložené k do- sažení, zajištění a udržení příjmů. Podle písm. u) cit. ustanovení jsou jimi i výdaje na osobní potřebu poplatníka. Společným znakem daňově uznatelných výdajů, které lze odečítat od příjmů, jsou tedy jen ty, které poplatník skutečně vynaložil na dosažení, zajištění, či udržení zdanitelných příjmů a které nejsou vynaloženy na jeho osobní potřebu. Pro souzenou věc je podstatné, že správ- ce daně vyloučil z žalobcových výdajů někte- ré, o nichž žalobce tvrdil, že byly vynaloženy na nákup pohonných hmot, avšak evidencí v deníku jízd neprokázal, že by jízdy (vzhle- dem k množství najetých kilometrů za jeden den a jeden automobil) mohl vůbec uskuteč- nit. Správce daně v této souvislosti uzavřel, že jízdy nebyly realizovány za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů. Jednalo se o cca 33,9 % objemu nákupu pohonných hmot; ji- 781 1890 nak řečeno, správce daně současně právě tímto podílem vyloučil výdaje na provoz au- tomobilů, které měl žalobce na leasing, jehož splátky uplatňoval rovněž jako výdaj daňový. Právě proto, že žalobce neprokázal, že by v uvedeném poměru využíval automobily k předpokládanému účelu (dosažení, zajiště- ní či udržení příjmů), posoudil správce daně tento poměr výdajů jako výdaje na osobní po- třebu a vyloučil je proto z výdajů daňových. Tato úvaha žalovaného je v zásadě (ve svém principu) správná, nikoliv však již svým provedením. Nebylo by nikterak rozumné podnikatele nutit, aby (v případě, že hodlá užívat automo- bil jak k podnikatelským účelům, tak i k sou- kromým potřebám) byl nucen nakoupit či pronajmout automobily dva - jeden za úče- lem podnikání a druhý ryze pro soukromé účely - jen proto, aby naplnil formálně poža- davek zákona. Je pouze na ekonomické rozva- ze podnikatele, jaký princip nákupu či pro- nájmu věci a poté jejího využívání zvolí. Je-li zřejmé a prokáže-li se, že podnikatel užívá automobil zčásti k podnikatelskému účelu a zčásti k soukromé potřebě, není na jed- nu stranu správné formálně vyloučit celý výdaj na jeho nájem (s odůvodněním, že celý ne- slouží k podnikatelskému účelu), ale není rov- něž správné daňově zohlednit splátku nájmu celou, jako daňový výdaj, ačkoliv celý předmět neslouží výhradně k účelu podnikání. Nalezení poměru, v jakém daňový subjekt užívá najatou věc pro svoje potřeby a v jakém pro podnikatelský účel, je rozhodné pro ur- čení poměru výdajů, jež lze z celkového výda- je za nájem věci zohlednit jako výdaj daňový. Stejné přirovnání by bylo myslitelné napří- klad u nájmu domu, který by nájemce užíval zčásti k podnikatelským účelům a zčásti k soukromým potřebám (v části domu by bydlel). Rovněž v takovém případě by bylo nutno vyjádřit z celkového výdaje na nájem domu poměr mezi daňovým a nedaňovým vý- dajem. Užívalli by daňový subjekt jednu třeti- nu domu ke svým soukromým potřebám a zbývající část pro podnikatelské účely, bylo by rovněž namístě jako daňový výdaj uplatnit 782 pouze dvě třetiny z celkového výdaje za nájem domu. To by platilo ovšem nejen pro výdaj na nájem domu, ale rovněž na úhradu energií či služeb s nájmem domu spojených apod. Stejnou logikou je ovládán i nyní souzený případ. Užívahli žalobce najaté automobily pro soukromé potřeby, pak je jen správné a v sou- ladu se smyslem a principy zákona o daních z příjmů, aby stejným poměrem byly rozděle- ny celkové výdaje na jejich nájem mezi výdaje ovlivňující základ daně a výdaje, které základ daně neovlivní, neboť se jedná o poměr výdajů vynaložených na soukromé účely. V tomto díl- čím závěru se proto Nejvyšší správní soud ne- ztotožnil se závěrem krajského soudu a v tom- to ohledu dává žalovanému za pravdu. Pro věc je však podstatný další závěr sou- du, kterým vytkl žalovanému, že není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o neprokázanosti daňové účinnosti části lea- singových splátek ve výši 109 315,97 Kč. Jed- na věc je neprokázání nákladů na nákup po- honných hmot k provozu automobilů, jejichž jízdy měly sloužit k dosažení, zajištění Či udr- žení příjmů, a jiná věc je prokázání poměru, v jakém žalobce užíval najaté automobily k soukromým účelům. Tento závěr skutečně není podpořen ze strany žalovaného žádným zkoumáním či důkazem. Aby mohl žalovaný takový závěr učinit, musel by nejprve provést dokazování k otáz- ce zjištění poměru užívání předmětných au- tomobilů k osobní potřebě žalobce či jeho ro- diny. Nepostačuje, že žalobce neprokázal nákup pohonných hmot v rozsahu tvrzeném v knize jízd. Jestliže žalovaný uzavřel, že ža- lobcova evidence jízd vypovídala o najetí ne- úměrného počtu kilometrů na jeden automo- bil v průběhu jednoho dne, a proto byla část výdajů na nákup pohonných hmot vyloučena (finanční orgány neuvěřily množství naje- tých kilometrů během jednoho dne), pak nel- ze z této teze dovodit, že některé z takto naje- tých kilometrů sloužily k cestám za účelem dosažení či zajištění příjmů a ostatní již jen k soukromé potřebě. Tato úvaha má logickou chybu (nemohli žalobce takové množství ki- lometrů za jeden den reálně ujet, pak je ne- mohl realizovat ani pro soukromé účely). Žalovaný v podstatě ustrnul na konstato- vání, že neprokázal-li žalobce výdaj na nákup pohonných hmot jako daňově uznatelný, pak nutně poměr těchto neprokázaných výdajů musí znamenat jejich užití pro soukromé úče- ly. Tento závěr žalovaného je však nesprávný. K interpretaci $ 24 odst. 1 zákona o da- ních z příjmů Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na ustálenou správní judi- katuru (viz např. rozsudek Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 1. 4. 2004, čj. 2 Afs 44/2003-73, č. 264/2004 Sb. NSS, či ze dne 31. 8. 2004, čj. 2 Afs 45/2003-118, č. 402/2004 Sb. NSS), od které neshledává důvod se v této věci odchýlit, a podle níž daňovým výdajem je pouze takový, který splňuje některou z uve- dených charakteristik - skutečné vynaložení za účelem dosažení, zajištění či udržení zda- nitelných příjmů. Prokázat jeho uskutečnění, jakož i splnění jeho „poslání“, je povinností daňového subjektu a naopak povinností správce daně je dbát na úplné zjištění roz- hodných skutečností. Pro zjištění, zda daňo- vý subjekt vynaložil určitý výdaj za účelem za- jištění, dosažení a udržení příjmů, a zda jde tedy o výdaj daňový, či zda se jedná o výdaj ne- daňový, či dokonce o „fiktivní výdaj“, musí fi- nanční orgán zhodnotit všechny shromáždě- né skutkové podklady v souladu s $ 2 odst. 3 daňového řádu a se zásadami formální logiky. Kasační soud se tak ztotožnil se závěrem krajského soudu v tom ohledu, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s důvody, pro které krátil žalobcovy výdaje, týkající se uplatně- ných leasingových splátek, a to právě v da- ném poměru. Ačkoliv přisvědčil žalovanému v tvrzení nesprávně zodpovězené otázky sou- dem, ponechal z důvodů výše sdělených vý- rok krajského soudu nezměněn. (...) 1891 Daň z převodu nemovitostí: k úplatnosti převodu k $ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu ne- movitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1997 Rozhodujícím kritériem pro aplikaci $ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je nepochybně poskyt- nutí úplaty, za níž je třeba považovat veškerá finanční plnění dohodnutá mezi pře- vodcem a nabyvatelem sjednaná ke dni převodu vlastnického práva k nemovitosti, jakož i veškerá protiplnění, která nemusí být nutně vyjádřena v penězích, nicméně SI znamenají hospodářský prospěch či přírůstek.
Oldřich P. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob,
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu v mezích uplatněných kasačních důvodů a o věci uvážil takto:
V daném případě je činěn sporným výklad § 24 odst. 2 písm. h) bod 2. zákona o daních příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2003. Otázkou je, zda-li při užití předmětu nájmu s následnou koupí (finanční leasing) i pro osobní potřebu je nutno poměrně krátit uplatněný daňový výdaj.
Úvodem je nutno předeslat, že interpretaci jednotlivých částí ustanovení zákona je vždy nutno provádět v jeho celistvosti a ve vztahu s ostatními jeho částmi. Toto pravidlo platí nejen pro pochopení jednotlivých ustanovení zákona, ale i pro interpretaci právní normy jako celku. Pro celé ustanovení § 24 je vztažena charakteristika daňových výdajů, uvedená pod označením zmíněného ustanovení a uvozující, že se jedná o „výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. Tuto jejich hodnotovou charakteristiku je pak nutno vztáhnout na celé ustanovení, jež o výdajích (daňově uznatelných) pojednává.
Daňové výdaje obecně upravuje § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů; ten uvádí, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Obecně tedy platí, že za daňově uznatelné výdaje lze považovat pouze ty, které jsou fakticky vynaloženy, a to na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tímto kriteriem je poté nutno nahlížet na další části uvedeného ustanovení, v nichž se podrobně modifikuje charakteristika či vlastnosti jednotlivých výdajů, jež lze jako daňové uplatnit.
Odstavec 2 zmíněného ustanovení pak uvádí, které výdaje lze také, jako daňově uznatelné, uplatnit. Jsou to zejména odpisy hmotného majetku, zůstatková cena hmotného majetku, určité příspěvky právnickým osobám, pojistné, nájemné a další a další zde velmi podrobně uvedené a charakterizované výdaje. Kromě jiných, je to i [ve shodě s § 24 odst. 2 písm. h) bod 2. zákona o daních z příjmů] nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle zákona odpisovat, a za splnění podmínek uvedených v odstavci 4; přitom u poplatníků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví je nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku výdajem jen v poměrné výši připadající ze sjednané doby na příslušné zdaňovací období. Odstavec 4 citovaného ustanovení pak zpřesňuje podmínky, (pouze) při jejichž zachování lze tento výdaj jako daňový uplatnit.
s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle zákona odpisovat, a za splnění podmínek uvedených v odstavci 4; přitom u poplatníků účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví je nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku výdajem jen v poměrné výši připadající ze sjednané doby na příslušné zdaňovací období. Odstavec 4 citovaného ustanovení pak zpřesňuje podmínky, (pouze) při jejichž zachování lze tento výdaj jako daňový uplatnit.
Následující ustanovení - § 25 zákona o daních z příjmů naopak vyjmenovává, které výdaje zejména nelze pro daňové účely uznat jako výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Podle písm. u) cit. ustanovení jsou jimi i výdaje na osobní potřebu poplatníka.
Společným znakem daňově uznatelných výdajů, které lze odečítat od příjmů, jsou tedy jen ty, které poplatník skutečně vynaložil na dosažení, zajištění, či udržení zdanitelných příjmů a které nejsou vynaloženy na jeho osobní potřebu.
Pro souzenou věc je podstatné, že správce daně vyloučil z žalobcových výdajů některé, o nichž žalobce tvrdil, že byly vynaloženy na nákup pohonných hmot, avšak evidencí v deníku jízd neprokázal, že by jízdy (vzhledem k množství najetých kilometrů za jeden den a jeden automobil mohl vůbec uskutečnit. Správce daně v této souvislosti uzavřel, že jízdy nebyly realizovány za účelem dosažení, zajištění či udržení příjmů. Jednalo se o cca 33,9 % objemu nákupu pohonných hmot; jinak řečeno správce daně současně právě tímto podílem vyloučil výdaje na provoz automobilů, které měl žalobce na leasing a jehož splátky uplatňoval rovněž jako výdaj daňový. Právě proto, že žalobce neprokázal, že by v uvedeném poměru využíval automobily k předpokládanému účelu (dosažení, zajištění či udržení příjmů), posoudil správce daně tento poměr výdajů jako výdaje na osobní potřebu a vyloučil je proto z výdajů daňových.
nalo se o cca 33,9 % objemu nákupu pohonných hmot; jinak řečeno správce daně současně právě tímto podílem vyloučil výdaje na provoz automobilů, které měl žalobce na leasing a jehož splátky uplatňoval rovněž jako výdaj daňový. Právě proto, že žalobce neprokázal, že by v uvedeném poměru využíval automobily k předpokládanému účelu (dosažení, zajištění či udržení příjmů), posoudil správce daně tento poměr výdajů jako výdaje na osobní potřebu a vyloučil je proto z výdajů daňových.
Tato úvaha žalovaného je v zásadě (ve svém principu) správná, nikoliv však již svým provedením.
Nebylo by nikterak rozumné podnikatele nutit, aby (v případě, že hodlá užívat automobil jak k podnikatelským účelům, tak i k soukromým potřebám) byl nucen nakoupit či pronajmout automobily dva - jeden za účelem podnikání a druhý ryze pro soukromé účely jen proto, aby naplnil formálně požadavek zákona. Je pouze na ekonomické rozvaze podnikatele, jaký princip nákupu či pronájmu věci a poté jejího využívání zvolí.
Je-li zřejmé a prokáže-li se, že podnikatel užívá automobil zčásti k podnikatelskému účelu a zčásti k soukromé potřebě, není na jednu stranu správné formálně vyloučit celý výdaj na jeho nájem (s odůvodněním, že celý neslouží k podnikatelskému účelu), ale není rovněž správné daňově zohlednit splátku nájmu celou, jako daňový výdaj, ačkoliv celý předmět neslouží výhradně k účelu podnikání.
Nalezení poměru, v jakém daňový subjekt užívá najatou věc pro svoje potřeby a v jakém pro podnikatelský účel, je rozhodné pro určení poměru výdajů, jež lze z celkového výdaje za nájem věci zohlednit jako výdaj daňový. Stejné přirovnání by bylo myslitelné například u nájmu domu, který by nájemce užíval zčásti k podnikatelským účelům a zčásti k soukromým potřebám (v části domu by bydlel). Rovněž v takovém případě by bylo nutno vyjádřit z celkového výdaje na nájem domu poměr mezi daňovým a nedaňovým výdajem. Užíval-li by daňový subjekt jednu třetinu domu ke svým soukromým potřebám a zbývající část pro podnikatelské účely, bylo by rovněž namístě jako daňový výdaj uplatnit pouze dvě třetiny z celkového výdaje za nájem domu. To by platilo ovšem nejen pro výdaj na nájem domu, ale rovněž na úhradu energií či služeb s nájmem domu spojených apod.
Stejnou logikou je ovládán i nyní souzený případ. Užíval-li žalobce najaté automobily pro soukromé potřeby, pak je jen správné a v souladu se smyslem a principy zákona o daních z příjmů, aby stejným poměrem byly rozděleny celkové výdaje na jejich nájem, mezi výdaje ovlivňující základ daně a výdaje, které základ daně neovlivní, neboť se jedná o poměr výdajů vynaložených na soukromé účely. V tomto dílčím závěru se proto Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu a v tomto ohledu dává žalovanému za pravdu.
ad. Užíval-li žalobce najaté automobily pro soukromé potřeby, pak je jen správné a v souladu se smyslem a principy zákona o daních z příjmů, aby stejným poměrem byly rozděleny celkové výdaje na jejich nájem, mezi výdaje ovlivňující základ daně a výdaje, které základ daně neovlivní, neboť se jedná o poměr výdajů vynaložených na soukromé účely. V tomto dílčím závěru se proto Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu a v tomto ohledu dává žalovanému za pravdu.
Pro věc je podstatným však další závěr soudu, kterým vytkl žalovanému, že není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o neprokázanosti daňové účinnosti části leasingových splátek ve výši 109 315,97 Kč. Jedna věc je neprokázání nákladů na nákup pohonných hmot k provozu automobilů, jejichž jízdy měly sloužit k dosažení, zajištění či udržení příjmů a jiná věc je prokázání poměru, v jakém žalobce užíval najaté automobily k soukromým účelům. Tento závěr skutečně není podpořen ze strany žalovaného žádným zkoumáním či důkazem.
Aby mohl žalovaný takový závěr učinit, musel by nejprve provést dokazování k otázce zjištění poměru užívání předmětných automobilů k osobní potřebě žalobce či jeho rodiny. Nepostačuje, že žalobce neprokázal nákup pohonných hmot v rozsahu tvrzeném v knize jízd. Jestliže žalovaný uzavřel, že žalobcova evidence jízd vypovídala o najetí neúměrného počtu kilometrů na jeden automobil v průběhu jednoho dne a proto byla část výdajů na nákup pohonných hmot vyloučena (finanční orgány neuvěřily množství najetých kilometrů během jednoho dne), pak nelze z této teze dovodit, že některé z takto najetých kilometrů sloužily k cestám za účelem dosažení či zajištění příjmů a ostatní již jen k soukromé potřebě. Tato úvaha má logickou chybu. (Nemohl-li žalobce takové množství kilometrů za jeden den reálně ujet, pak je nemohl realizovat ani pro soukromé účely).
Žalovaný v podstatě ustrnul na konstatování, že neprokázal-li žalobce výdaj na nákup pohonných hmot jako daňově uznatelný, pak nutně poměr těchto neprokázaných výdajů musí znamenat jejich užití pro soukromé účely. Tento závěr žalovaného je však nesprávný.
K interpretaci § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na ustálenou správní judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, č. j. 2 Afs 44/2003 - 73, č. 264/2004 Sb. NSS, či ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 118, č. 402/2004 Sb. NSS), od které neshledává důvod se v této věci -odchýlit, a podle níž daňovým výdajem je pouze takový, který splňuje některou z uvedených charakteristik - skutečné vynaložení za účelem dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů. Prokázat jeho uskutečnění, jakož i splnění jeho „poslání“, je povinností daňového subjektu a naopak povinností správce daně je dbát na úplné zjištění rozhodných skutečností. Pro zjištění, zda daňový subjekt vynaložil určitý výdaj za účelem zajištění, dosažení a udržení příjmů, a zda jde tedy o výdaj daňový, či zda se jedná o výdaj nedaňový, či dokonce o „fiktivní výdaj“, musí finanční orgán zhodnotit všechny shromážděné skutkové podklady v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu a se zásadami formální logiky.
ož i splnění jeho „poslání“, je povinností daňového subjektu a naopak povinností správce daně je dbát na úplné zjištění rozhodných skutečností. Pro zjištění, zda daňový subjekt vynaložil určitý výdaj za účelem zajištění, dosažení a udržení příjmů, a zda jde tedy o výdaj daňový, či zda se jedná o výdaj nedaňový, či dokonce o „fiktivní výdaj“, musí finanční orgán zhodnotit všechny shromážděné skutkové podklady v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu a se zásadami formální logiky.
Kasační soud se tak ztotožnil se závěrem krajského soudu v tom ohledu, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s důvody, pro které krátil žalobcovy výdaje, týkající se uplatněných leasingových splátek, a to právě v daném poměru. Ačkoliv přisvědčil žalovanému v tvrzení nesprávně zodpovězené otázky soudem, ponechal z důvodů výše sdělených výrok krajského soudu nezměněn.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšný žalobce návrh na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nevznesl, ostatně ani ze soudního spisu není zřejmé, že by mu nějaké náklady řízení vznikly a proto mu náklady řízení o kasační stížnosti soud nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu