kona č. 57/2006 Sb. Informační povinnost vydavatele elektronických platebních prostředků podle $ 19 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, vzniká až faktickým zahá- jením jeho činnosti ve smyslu $ 1 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tj. zahájením vydá- vání elektronických platebních prostředků.
xx Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do nepřezkoumatel- nosti rozsudku městského soudu pro nedo- statek důvodů. Žalobkyně předně namítla, že se městský soud vůbec nezabýval námitkou směřující do nesprávného výkladu novely zá- kona o finančním arbitrovi provedené záko- nem č. 57/2006 Sb., resp. námitkou, že tato novela neoprávnila žalovaného k výkladu po- jmu „zahájení své čiínnosti“. Této námitce musel Nejvyšší správní soud přisvědčit. Žalo- vaný v souvislosti s uvedenou novelou ve svém rozhodnutí uvedl, že zákon o finančním arbitrovi den zahájení činnosti v $ 19 odst. 1 blíže nespecifikuje.
Zákonodárce si byl vě- dom tohoto faktu, a proto při poslední nove- le provedené zákonem č. 57/2006 Sb. uložil finančnímu arbitrovi povinnost poskytnout vysvětlení k informační povinnosti způso- bem umožňujícím dálkový přístup. Z toho ža- lovaný dovodil, že mu je výklad informační povinnosti dán přímo ze zákona. Žalobkyně 1105 1958 proti tomu namítala, že předmětná novela ža- lovaného k žádnému závaznému výkladu ne- oprávnila a že spojení „ke dni zahájení své činnosti“ zůstalo i po novele v původním kon- textu, tedy jedná se o den faktického zahájení činnosti.
Městský soud k tomu konstatoval, že předmětná novela dala žalobkyni pouze možnost, pokud jí nebyl obsah nebo rozsah informační povinnosti zcela zřejmý, využít možnosti po- učit se z uveřejněného vzoru formuláře pro splnění informační povinnosti s vysvětlením. Bylo na žalobkyni, zda této zákonem stanove- né možnosti využije či nikoliv. Z toho je patr- né, že městský soud neodpověděl na otázku žalobkyně: nevyložil, zda předmětná novela po- skytla žalovanému oprávnění k výkladu $ 19 odst. 1 a zda změnila výklad sporného pojmu „ke dni zahájení své činnosti“.
Za takového stavu je rozsudek městského soudu v této čás- ti nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalobkyně dále obecně tvrdila, že se měst- ský soud nezabýval meritem sporu a pominul veškeré skutkové a právní námitky obsažené v žalobě. S tímto názorem žalobkyně se zdejší soud neztotožňuje. Žalobkyně nerozporovala skutkový stav věci, tj. že jí byl udělen před- běžný souhlas České národní banky s vydává- ním elektronických peněžních prostředků, že žalovanému neoznámila skutečnosti obsaže- né v $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a že jí za to byla žalovaným udělena pokuta.
Žalobkyně rovněž nijak nezpochybňovala vý- ši pokuty (ani nenavrhovala soudu její sníže- ní) a nenapadala proceduru uložení pokuty. Žalobkyně sice v žalobě obsáhle rekapitulo- vala průběh správního řízení a jednotlivá po- dání stran, avšak její námitky proti napadené- mu rozhodnutí žalovaného se v podstatě soustředily pouze do tří okruhů: nesouhlas s výkladem $ 19 odst. | zákona o finančním arbitrovi (včetně kritiky použití extenzivní- ho výkladu žalovaným), nesprávná argumen- tace žalovaného novelou zákona o finančním arbitrovi provedenou zákonem č. 57/2006 Sb. a konečně otázka množství pokut, které žalo- vaný již za nesplnění informační povinnosti udělil.
Těmito námitkami (kromě druhé v po- řadí - srov. výše) se městský soud zabýval, *) Publikovaný pod č. 1566/2007 Sb. NSS. 1106 a zdejšímu soudu proto není zřejmé, jaké dal- ší skutkové a právní námitky žalobkyně byly z projednávání před městským soudem vy- loučeny. Neobstojí ani obecná námitka, že se městský soud nezabýval zákonností rozhod- nutí žalovaného: odůvodnění provedené městským soudem na straně 6 až 7 napade- ného rozsudku není ničím jiným než prově- řením zákonnosti rozhodnutí žalovaného, a to v-mezích žalobních bodů, neboť při pře- zkumu správních rozhodnutí jsou správní soudy omezeny přísnou dispoziční zásadou a vady rozhodnutí z úřední povinnosti zjišťu- jí ex offo jenom tam, kde jim to ukládá zákon ($ 76 odst. 2 s.
ř. s.) nebo jejichž přezkum z úřední povinnosti dovodil ve své judikatuře x% Nejvyšší správní soud, popř. Ústavní soud (např. usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 15.1.2008, čj. 2 As 34/2006-73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nenastalo. Nejvyšší správní soud se nicméně musel dále zabývat tím, zda je oprávněn odpovědět i na další námitky žalobkyně uplatněné v ka- sační stížnosti, bylli rozsudek městského soudu shledán nepřezkoumatelným.
Při řeše- ní této otázky aplikoval Nejvyšší správní soud usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74"), www.nssoud.cz. V tomto usnesení rozšířený senát vyslovil, že „krajský soud v řízení 0 ža- lobě prati rozhodnutí správního orgánu (po- dobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřeb- né míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno Jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro dal- ší řízení a rozhodnutí ve věci (čí lze-li vzhle- dem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, po- vahu věci čí z jiných důvodů stávají v dů- sledku zrušovacího rozhodnutí pro nepře- zkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se ji- mí zabýval; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpřed- mětné.“ Nejvyšší správní soud dospěl k závě- ru, že zbývající kasační námitky směřují proti části rozsudku městského soudu, která je od- dělitelná od části nepřezkoumatelné pro ne- dostatek důvodů.
Konkrétně se jedná o výklad $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, s nímž se městský soud nepochybně dosta- tečně vypořádal a jehož řešení ze strany zdej- šího soudu má význam pro další řízení a roz- hodnutí městského soudu ve věci. Podle $ 19 odst. 1 citovaného zákona, v rozhodném znění, sdělí instituce písemně arbitrovi nejpozději ke dni zahájení své čin- nosti svoji obchodní firmu, sídlo a určenou kontaktní osobu pro styk s arbitrem s uvede- ním jejího jména, příjmení, adresy, funkce, te- lefonu a faxu, popřípadě elektronické adresy, a ve stejném rozsahu údaje o zástupci této osoby.
Informační povinnost lze splnit též na formuláři vydaném arbitrem. Vzor formuláře pro splnění informační povinnosti s vysvětle- ním uveřejňuje arbitr též způsobem umožňu- jícím dálkový přístup. Podle $ 3 odst. 1 téhož zákona se institucí rozumí převádějící institu- ce a vydavatel elektronických platebních pro- středků. Podle $ 23 odst. 1 pak může arbitr za nesplnění povinnosti uložené instituci v $ 19 podle povahy a závažnosti porušení zákona uložit instituci pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Pokutu lze uložit i opakovaně, jestliže poru- šení povinnosti trvá.
Městský soud a před ním i žalovaný zalo- žili své rozhodnutí na tom, že spojení „nejpo- zději ke dni zahájení své činnosti“ je jedno- značné a nepřipouští alternativní výklad. Vzhledem k provázanosti zákona o finančním arbitrovi se zákonem č. 124/2002 Sb., o převo- dech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systé- mech (zákon o platebním styku), je informač- ní povinnost instituce podle $ 19 odst. 1 zá- kona o finančním arbitrovi vázána na právní moc předběžného souhlasu České národní banky k vydávání elektronických peněžních prostředků.
Nejvyšší správní soud na tomto místě z ter- minologického hlediska poznamenává, že zá- kon o platebním styku (před novelou provede- nou zákonem č. 62/2006 Sb.) používal pojem „vydávání elektronických peněžních prostřed- ků“ —- viz $ 19, zatímco zákon o finančním ar- bitrovi hovořil o „vydávání elektronických pla- tebních prostředků“ — viz $ 1 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Z hlediska sporného spoje- ní „ke dni zahájení své činnosti“ v zákoně o fi- nančním arbitrovi, se však jedná o totožnou činnost.
Řečeno jinak: právě k vydávání elek- tronických platebních prostředků ve smyslu zákona o finančním arbitrovi potřeboval vyda- vatel předběžný souhlas České národní banky k vydávání elektronických peněžních prostřed- ků podle zákona o platebním styku. Přesvědčení městského soudu o jedno- značnosti výkladu zmiňovaného spojení však Nejvyšší správní soud nesdílí. Městský soud a žalovaný sice správně poukázali na úzkou souvislost zákona o finančním arbitrovi a zá- kona o platebním styku, avšak položení rov- nítka mezi zahájení činnosti instituce podle $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a udělení předběžného souhlasu Českou ná- rodní bankou k vydávání elektronických pe- něžních prostředků podle $ 19 odst. 3 zákona o platebním styku, není vůbec jednoznačné.
Účelem zmiňovaného předchozího souhlasu České národní banky je získání kontroly nad vydavateli elektronických peněžních pro- středků, kteří nejsou bankami, pobočkami za- hraničních bank nebo osobami k tomu oprávněnými na základě jednotné bankovní licence ($ 19 odst. 1 zákona o platebním sty- ku). Vůlí zákonodárce zde zjevně bylo neuči- nit z vydávání elektronických peněžních pro- středků službu, kterou by mohl vykonávat každý, a podřídit jednotlivé vydavatele dohle- du České národní banky. Podmínit určitou činnost (zde vydávání elektronických peněž- ních prostředků, resp. slovy zákona o finanč- ním arbitrovi vydávání elektronických pla- 1107 1958 tebních prostředků) veřejnoprávním souhla- sem však bez dalšího neznamená, že udělením takového souhlasu je příslušná činnost zahájena.
Z jazykového výkladu oboů zmiňovaných zákonů, ani z jejich systematiky souvislost mezi udělením předběžného souhlasu České národní banky a vznikem informační povin- nosti instituce neplyne. Naopak použitím různých výkladových metod lze přisvědčit spíše závěru žalobkyně, tj. že zahájením čin- nosti má zákon o finančním arbitrovi na mys- li právě faktické zahájení vydávání elektro- nických platebních prostředků. Předně z $ 19 odst. 1 zákona o platebním styku lze dovodit, že k zahájení činnosti, tj. k vydávání elektronických peněžních (pla- tebních) prostředků, dochází až po vydání předběžného souhlasu Českou národní ban- kou [srov. dikci „osoby (..) smějí vydávat elektronické peněžní prostředky jen po před- chozím souhlasu České národní banky“].
Z hlediska systematického je vhodné uvést, že pojem „zahájení činnosti“ není v čes- kém právním řádu definován, avšak objevuje se v celé řadě zákonů. Při bližším zkoumání lze přitom dospět k závěru, že je-li zahájení určité činnosti spojeno s určitým veřejnoprávním souhlasem (ve formě povolení, licence, před- běžného souhlasu, registrace apod.), odlišují jednotlivé zákony tu více tu méně udělení souhlasu od zahájení činnosti a mají na mysli faktické zahájení této činnosti. Zpravidla je požadováno, aby žádost o příslušný veřejno- právní souhlas s činností obsahovala skutečný nebo předpokládaný den zahájení činnosti, případně se musí zahájení činnosti oznamo- vat zvlášť po získání příslušného souhlasu.
Příkladem může být $ 58 odst. 5 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, (Česká národní banka může v povolení k ve- řejnému nabízení cenných papírů zahranič- ního speciálního fondu na území České re- publiky stanovit podmínky, které je fond povinen splnit před zahájením povolené čin- nosti); $ 13 odst. 2 písm. c) zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samo- statných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidá- 1108 torech pojistných událostí), (v žádosti pojiš- ťovacího zprostředkovatele o zápis do regist- ru vedeného Českou národní bankou musí být mimo jiné uveden i předpokládaný den zahájení zprostředkovatelské činnosti); $ 1 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ban- kovní licence může obsahovat stanovení pod- mínek, které musí banka nebo pobočka zahra- niční banky splnit před zahájením kterékoliv povolené činnosti); $ 7 odst. 2 písm. d) záko- na č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických od- větvích a o změně některých zákonů (Žádost o licenci týkající se činnosti v energetice mu- sí mimo jiné obsahovat navrhovaný termín zahájení výkonu licencované činnosti); nebo $ 23 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochra- ně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (osoba, která hodlá pro- vozovat stravovací službu, je povinna nejpo- zději v den jejího zahájení písemně oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdra- ví den zahájení činnosti, její předmět a rozsah a umístění provozoven, jakož i den ukončení provozu stravovací služby); a mnohá další zá- konná ustanovení.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že v českém právním řádu existují situace, kdy na udělení veřejnoprávního souhlasu je pří- mo navázaná určitá další povinnost. Zmínit lze například žalovaným uváděný $ 33 odst. I zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, podle nějž je mimo jiné poplatník, který obdrží povolení nebo získá oprávnění k podnikatelské činnosti, povinen do třiceti dnů podat přihlášku k registraci u místně pří- slušného správce daně. Zde je ovšem výslov- ně registrační povinnost navázána na den právní účinnosti povolení nebo oprávnění, tj. den, kdy je poplatník podle příslušných před- pisů oprávněn začít vykonávat podnikatel skou činnost.
Nejde tedy o skutečné zahájení činnosti, jako v projednávaném případě (ke změně způsobené v tomto ohledu novelou zákona o finančním arbitrovi však srov. níže). I z tohoto pohledu se lze tudíž spíše přiklonit k názoru, že zahájením činnosti podle $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi se má na mysli faktické zahájení činnosti. Pokud žalovaný namítá, že zákonodárce vycházel při tvorbě zákona o finančním arbit- rovi z devizového zákona a že oznamovací po- vinnost musí plnit devizová místa vůči devi- zovému orgánu i v případě, že svou činnost dosud nezahájila, není Nejvyššímu správní- mu soudu zřejmé, z čeho žalovaný tato tvrze- ní dovozuje.
Ze zákona o finančním arbitrovi, ani z jeho důvodové zprávy nijak nevyplývá, že by zákonodárce vycházel při jeho tvorbě z devizového zákona, zmínka o tomto zákonu není obsažena v textu zákona ani v poznám- kách pod čarou. I pokud by však zdejší soud připustil, že úprava v devizovém zákoně byla pro zákonodárce nějakým způsobem inspira- tivní (což nelze zcela vyloučit), není přirovná- ní devizové licence a oznamovací, povinnosti devizového místa k právě projednávanému případu příliš přiléhavé. Podle $ 3 odst. 1 de- vizového zákona (ve znění v době přijímání zákona o finančním arbitrovi) uděluje Česká národní banka devizovému místu, které ne- vykonává činnost na základě bankovní nebo jednotné licence podle zvláštního zákona, de- vizovou licenci pro provádění obchodů s de- vizovými hodnotami nebo poskytování pe- něžních služeb, je-li tato činnost podnikáním.
Podle $ 5 plní tam specifikované osoby ozna- movací povinnost vůči České národní bance prostřednictvím devizových míst. Oznamova- cí povinnost se přitom týká např. peněžních pohledávek a závazků, přímých investic, fi- nančních úvěrů, cenných papírů a dalších operací. Na rozdíl od projednávaného přípa- du zde tedy devizová místa fungují jako urči- tý prostředník v předávání informací od ji- ných osob České národní bance. Nejedná se tedy o poskytování identifikačních údajů při zahájení činnosti devizového místa, resp. ob- držení devizové licence.
Ostatně taková ozna- movací povinnost vůči České národní bance by byla zcela zbytečná, neboť ta již potřebný- mi údaji o devizovém místu disponuje na zákla- dě žádosti o devizovou licenci, kterou devizové místo podává (viz $ 4 odst. 2 tehdy účinné vy- hlášky České národní banky č. 434/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení devizové licence, předpoklady a podmínky pro provádění některých obchodů s devizo- vými hodnotami a postup pro nakládání s pa- dělanými nebo pozměněnými prostředky).
Dále lze souhlasit s argumentem žalobky- ně, že je nelogické, aby žalobkyně oznamovala žalovanému zahájení činnosti, kterou vůbec nezačala vykonávat. S tím souvisí i argument teleologický: informační povinnost v $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi nebyla stanovena samoúčelně. Jejím smyslem je pře- devším umožnit žalovanému kontaktovat pří- slušnou instituci v případě, že je u něj podán návrh na zahájení řízení podle $ 8 - 18 záko- na o finančním arbitrovi. Návrh na zahájení řízení lze přitom podat pouze za podmínek specifikovaných v $ 1 téhož zákona.
Z 6 1 odst. 1 písm. b), který se týká projednávané věci, pak vyplývá, že žalovaný má pravomoc k rozhodování sporů rovněž mezi osobami, které vydávají elektronické platební pro- středky, a držiteli elektronických platebních prostředků při vydávání a užívání elektronic- kých platebních prostředků. Před žalovaným tudíž nelze zahájit řízení v případě, kdy insti- tuce dosud nezačala vydávat elektronické platební prostředky, resp. její klienti je neza- čali užívat, neboť by tu jednoduše neexistova- la pravomoc žalovaného takový spor rozhod- nout.
Potom je nelogické trvat na informační povinnosti u instituce, která dosud s přísluš- nou činností podléhající rozhodovací pravo- moci žalovaného nezačala, jelikož případná poskytnutá informace by byla zcela nepouži- telná pro účely zákona o finančním arbitrovi. Pokud žalovaný a městský soud tvrdí, že žalo- vaný má ze zákona povinnost vést seznam všech institucí a musí jej uveřejňovat způso- bem umožňujícím dálkový přístup ($ 19 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi), pak ani tento argument nepotvrzuje skutečnost, že by in- formační povinnost institucí vznikala již dnem právní moci předběžného souhlasu České národní banky k vydávání elektronic- kých peněžních prostředků.
Žalovanému zá- konem není uloženo vést seznam hypotetic- kých účastníků řízení (institucí ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi). Účelem seznamu je naopak vytvoření databáze těch institucí, proti nimž může být skutečně před žalovaným podán návrh na zahájení řízení. Ta- kovou institucí není subjekt, který sice získal předběžný souhlas České národní banky k vy- dávání elektronických peněžních prostředků, ale který k jejich vydávání vůbec nepřikročil. 1109 1958 Jako podpůrný argument lze uvést i žalob- kyní zmiňovanou novelu zákona o finančním arbitrovi.
Jako tisk 861/0 byl Poslaneckou sně- movnou Parlamentu České republiky dne 12. 6. 2009 schválen vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přije- tím zákona o platebním styku. Novela byla schválena rovněž Senátem Parlamentu ČR dne 22. 7. 2009 a dne 14. 8. 2009 podepsána prezidentem republiky. Novela v části sedmé mění zákon o finančním arbitrovi, konkrétně včl. VIII bod 5 mimo jiné slova „zahájení čín- nosti“ nahrazuje slovy „od něhož je oprávně- na vykonávat svou čínnost“ (viz Poslanecká sněmovna, V.
volební období, digitální repo- zitář, www.psp.cz). Je tedy zřejmé, že tato no- vela zavádí informační povinnost instituce již , ode dne, kdy obdrží příslušné oprávnění. Přechodné ustanovení v čl. IX novely však uvádí, že instituce, která dosud nebyla povinna splnit informační povinnost stanovenou v $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto záko- na, je povinna splnit informační povinnost sta- novenou v $ 19 odst. 1 zákona o finančním ar- bitrovi, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Z toho je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že i dle zá- konodárce před citovanou novelou zákona o fi- nančním arbitrovi nebyly instituce, které získa- ly předběžný souhlas České národní banky, avšak dosud nepřistoupily k vydávání elektro- nických platebních prostředků, povinny plnit informační povinnost podle $ 19 odst. 1 záko- na 0 finančním arbitrovi. Tato povinnost jim vý- slovně vzniká až účinností zmiňované novely. Konečně stranou nemohou zůstat ani ar- gumenty ústavní. V nálezu ze dne 13.
9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06% (http;//nalus.usoud.cz), vyslovil Ústavní soud mimo jiné i následující úvahu: „V právním státě je třeba tvorbě práv- ních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li » Publikovaný pod č. 142/2007 Sb. ÚS. 1110 k dispozici více výkladů veřejnoprávní nor- my, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co ne- jméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody.
Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny a viz i stanovisko menšiny Pléna NSS in usnesení ze dne 29. 4. 2004, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturál- ní princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobo- dy před státem (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 512/02, ze dne 20. 11. 2002, in Sb. n. u., sv. 26, s. 271 nebo I. ÚS 557/05, ze dne 24. 7. 2007, dostupný na www.judikatura.cz).
Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplat- ňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pravidla in dubio mitius (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02) nebo pravidla in dubio pro reo (např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/94, ze dne 15. 12. 1994, Sb. n. u., sv. 2, s. 179).“ V této souvislosti za situace, kdy spojení „ke dní za- hájení své činnosti“ nebylo na první pohled zcela jednoznačné, nebyli žalovaný ani měst- ský soud oprávněni zaujmout výklad exten- zivní jdoucí k tíži žalobkyně.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud uzavírá, že v rozhodné době vznikla informační povinnost vydavate- le elektronických platebních prostředků po- dle $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi až faktickým zahájením jeho činnosti ve smyslu $ 1 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tj. zahájením vydávání elektronických platebních prostředků. Jestliže žalovaný založil napadené rozhodnutí pouze na tom, že informační po- vinnost žalobkyně vznikla již dnem právní mo- ci předběžného souhlasu České národní banky k vydávání elektronických peněžních prostřed- ků, aniž by se zabýval tím, zda žalobkyně sku- tečně přikročila k vydávání těchto prostředků, je uložená pokuta nezákonná.
Městský soud v napadeném rozsudku nesprávně vyložil $ 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, a dopustil se tak nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (..) 1959 Veřejné zakázky: veřejný zadavatel k $ 2 odst. 2 písm. d) bod 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách Veřejným zadavatelem je subjekt, který mimo jiné splňuje podmínku stanove- nou v $ 2 odst. 2 písm. d) bod 1. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, tj. uspokojuje potřeby ve veřejném zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu.
Skutečnost, že subjekt vykonává svou činnost v rámci hospodářské soutěže, je významným indikátorem toho, že by předmětné potřeby mohly mít průmyslovou nebo obchodní povahu. V takové situaci je však nutno zvážit také všechny další rele- vantní právní a skutkové okolnosti, zejména posoudit, za jakým primárním účelem je činnost subjektu vykonávána. Jednalo-li by se o účel dosažení zisku, je málo prav- děpodobné, aby potřeby, jež uspokojuje, měly jinou než průmyslovou či obchodní povahu.
Společnost s ručením omezeným Koordinátor ODIS proti Finančnímu arbitrovi o ulože-