Ustanovení věty druhé 6 79 odst. 1 s. ř. s. vylučuje žalobní legitimaci v případech, kdy sice správní orgán ve skutečnosti požadované rozhodnutí nevydal, avšak v dů- sledku splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem vznikla fikce, že rozhod- nutí o určitém obsahu bylo vydáno. V takových případech není založena pravomoc soudu poskytovat ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního a soud se žalobou nemůže meritor- ně zabývat. Chybí tak základní podmínka řízení, za které soud může jednat a rozho- dovat ve věci.
Ustanovení věty druhé 6 79 odst. 1 s. ř. s. vylučuje žalobní legitimaci v případech, kdy sice správní orgán ve skutečnosti požadované rozhodnutí nevydal, avšak v dů- sledku splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem vznikla fikce, že rozhod- nutí o určitém obsahu bylo vydáno. V takových případech není založena pravomoc soudu poskytovat ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního a soud se žalobou nemůže meritor- ně zabývat. Chybí tak základní podmínka řízení, za které soud může jednat a rozho- dovat ve věci.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, pokud jde o výrok napade- ného rozsudku č. I., jímž krajský soud žalobci vyhověl a zrušil fiktivní rozhodnutí starostky obce o odvolání žalobce ze dne 15. 11. 2004. Žalobce tomuto výroku vytýká nepřesnost a nesrozumitelnost, již spatřuje ve způsobu označení zrušovaného správního rozhodnutí. Fiktivní rozhodnutí nemůže být ze své podstaty identifikováno © prostřednictvím správním orgánem přiděleného čísla jednací- ho. Takové rozhodnutí lze jednoznačně a ne- zaměnitelně identifikovat prostřednictvím vymezení předmětu daného rozhodnutí, te- dy specifikací otázky, o níž bylo rozhodnuto. Výrok č. I. rozsudku krajského soudu tuto ná- ležitost splňuje, když uvádí, že se zrušuje roz- hodnutí, jímž starostka obce rozhodla o od- volání žalobce ze dne 15. 11. 2004. Doplnění data, kdy mělo být dle zákona fiktivní roz- hodnutí vydáno, by v souzeném případě ne- představovalo přesnější identifikaci rozhod- nutí, neboť o tomtéž předmětu neexistovalo více (fiktivních) rozhodnutí starostky obce. Nadto způsob identifikace napadeného fiktivního rozhodnutí zvolil sám žalobce v ná- vrhu výroku uvedeném v jeho žalobě. Tento způsob označení zrušovaného rozhodnutí tak byl i pro žalobce zcela jasný a srozumitel- ný. Z rozhodnutí starostky obce ze dne 26. 9. 2005 je pak rovněž zřejmé, že ani na její stra- ně nebyly žádné pochybnosti o tom, které (fiktivní) rozhodnutí bylo výrokem č. I. napa- deného rozsudku krajského soudu zrušeno. K dalším námitkám, jež žalobce směřoval proti výroku č. I. rozsudku, zdejší soud uvádí, že krajský soud postupoval v řízení o žalobě proti fiktivnímu rozhodnutí zcela správně, když jako s žalovaným jednal s tím, kdo sku- tečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce (srov. usne- sení rozšířeného senátu Nejvyššího správní- ho soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, publikované pod č. 534/2005 Sb. NSS). K vydání napadeného fiktivního roz- hodnutí byla dle $ 16 odst. 2 zákona o svo- bodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006, příslušným správ- ním orgánem starostka obce, když žalobcem požadovaná informace se týkala samostatné působnosti obce (srov. $ 35 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Kasační námitku žalobce, že krajský soud měl zrušit také fiktivní rozhodnutí správního or- gánu I stupně, je pak třeba posoudit jako nepří- pustnou dle $ 104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007, čj. 1 As 60/2006-106%, V němž se mimo jiné uvádí, že „principy, kte- rými je současný soudní přezkum správních rozhodnutí ovládán, lze shrnout jako prin- cip omezené kasace pouze bezprostředně předcházejícího © rozhodnutí, poskytnutí možnosti nápravy správních pochybení v rámci správního řízení a jednota vnímání obou stupňů správního řízení pro účely soudního přezkumu. Tomuto vnímání také odpovídá to, čeho se může žalobce správní žalobou podle f 65 a násl. s. ř. s. domáhat; pokud je žaloba důvodná, žalobce se může domoci zrušení (správním orgánem v dru- hém stupni vydaného) správního rozhodnu- tí- f 78 odst. 1 s. ř. s. jasně stanoví, že pokud je žaloba důvodná, soud napadené rozhod- nutí zruší. Ustanovení f 78 odst. 3 s. ř. s. je však odlišného charakteru — posouzení dů- vodů pro zrušení rozhodnutí správního or- gánu prvního stupně svěřuje do volné úvahy krajského soudu. Tomuto závěru svědčí ne- jen jazykový výklad daného ustanovení (po- dle okolností, které nejsou dále specifiková- ny, může soud zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně), ale také výklad lo- gický a výše uvedená kasační filozofie soud- ního řádu správního. (..) Na zrušení roz- hodnutí správního orgánu prvního stupně nemá žalobce před krajským soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence Do- vinnosti | krajského soudu | rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsud- ku“. Pokud tedy žalobce brojí proti nezrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stup- ně v kasační stížnosti, je taková námitka ne- přípustná, neboť směřuje pouze proti důvo- dům rozhodnutí soudu, nikoliv proti výroku. » Publikováno pod č. 1456/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud však dále dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení výroku č. II. napadeného rozsudku, jímž kraj- ský soud zamítl žalobu na ochranu proti ne- činnosti. Důvodem však nejsou námitky vznesené žalobcem v kasační stížnosti, ale va- dy, jimiž trpí rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a k nimž zdejší soud přihlíží z úřední povinnosti ($ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti a důvody kasační stížnosti. Jen v zákonem stanovených případech je tato vázanost prolomena a soud je povinen přezkoumat napadené rozhodnu- tí v rozsahu širším, než v jakém bylo kasační stížností napadeno ($ 109 odst. 2 s. ř. s.), nebo z důvodů v kasační stížnosti neuplatněných ($ 109 odst. 3 s. ř. s.). Mezi takové důvody, kdy soud přezkoumává napadené rozhodnutí z úřední povinnosti, ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. zařazuje i zmatečnost řízení před sou- dem, v němž bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení. Tak tomu bylo iv nyní projednávané věci. Podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo bezvý- sledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědče- ní. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s ne- činností správního orgánu fikci, že bylo vydá- no rozhodnutí o určitém obsahu, nebo jiný právní důsledek. Citované ustanovení věty druhé $ 79 odst. 1 s. ř. s. vylučuje žalobní legitimaci v pří- padech, kdy sice správní orgán ve skutečnos- ti požadované rozhodnutí nevydal, avšak v důsledku splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem vznikla fikce, že rozhod- nutí o určitém obsahu bylo vydáno. V tako- vých případech není založena pravomoc sou- du poskytovat ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle dílu druhého hlavy 4 X4 druhé části třetí soudního řádu správního 199 1486 a soud se žalobou nemůže meritorně zabývat, tzn. nemůže posuzovat její důvodnost. Chybí tak základní podmínka řízení, za které soud může jednat a rozhodovat ve věci. Tak tomu bylo i v souzeném případě. Zá- kon o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 12. 2005, upravoval v $ 16 odst. 3 fikci negativního rozhodnutí o odvolání žadatele o informace pro případ, že odvolací správní orgán nerozhodl do 15 dní od předložení odvolání. Ostatně žalob- ce svou žalobou napadl právě i fiktivní roz- bodnutí odvolacího orgánu a s touto žalobou byl u krajského soudu úspěšný. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice správně uvedl, že v případě fik- ce rozhodnutí o odvolání dle $ 16 odst. 3 zá- kona o svobodném přístup k informacím je na- místě žaloba proti rozhodnutí dle $ 65 s. ř. s. Nesprávně však posoudil procesní důsledky „existence“ fiktivního rozhodnutí při rozho- dování o žalobě na ochranu proti nečinnosti, když tuto žalobu zamítl. Jestliže se totiž ža- lobce žalobou na nečinnost domáhal uložení povinnosti vydat rozhodnutí o jeho odvolání ze dne 15. 11. 2004, nebyla dána pravomoc soudu a žaloba měla být pro nedostatek této podmínky řízení krajským soudem odmítnu- ta podle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodli krajský soud ve věci meritorně a žalobu na ochranu proti nečinnosti zamítl, bylo řízení před soudem zmatečné, a Nejvyšší správní soud proto za použití ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. napadený výrok č. II. rozsudku krajského soudu podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. zru- šil a současně rozhodl o odmítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti. Na okraj Nejvyšší správní soud pozname- nává, že krajský soud svým výrokem č. II. roz- hodl o žalobě na ochranu proti nečinnosti ve vztahu ke starostce obce. Podle $ 79 odst. 2 s. ř. s. je však žalovaným ten správní orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat požadované rozhodnutí. Jinými slovy, účast určitého správního orgánu v řízení je založena tím, že žalobce tento orgán v žalobě jako žalovaného označí a krajský soud ne- zkoumá, zda pravomoc vydat požadované rozhodnutí má jiný správní orgán, neboť povinnost by mohl uložit jen žalovanému, tj. tomu, kdo má povinnost vydat rozhodnutí podle žalobního tvrzení (srov. rozsudek Nej- vyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, čj. 3 Ans 2/2004-60, dostupný na www. nssoud.cz). Žalobce ve své žalobě označil ja- ko žalovaný správní orgán „Obecní zastupí- telstvo obce Kněževes u Rakovníka“, žalova- ným správním orgánem tak nebyla v daném případě starostka obce. Tato skutečnost však nemá, s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k podmínkám řízení o žalobě, na rozhodová- ní Nejvyššího správního soudu vliv. 1486 Pozemní komunikace: pravomoc silničního správního úřadu; řízení o odstranění pevné překážky Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti k $ 29 odst. 3 a $ 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve zně- ní zákonů č. 102/2000 Sb. a 132/2000 Sb. k $ 79 soudního řádu správního I. Ustanovení $ 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kte- ré svěřuje příslušnému silničnímu správnímu úřadu pravomoc nařídit odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, se vztahuje i na veřejně přístupné účelové komunikace. II. Řízení o odstranění pevné překážky z veřejné pozemní komunikace lze zahá- jiti na návrh osoby, která tuto komunikaci pravidelně užívá z naléhavé komunikač- 200 ní potřeby, tedy zejména pokud daná komunikace zajišťuje přístup k nemovitostem vlastněným či užívaným touto osobou nebo podmiňuje určitý způsob využívání těchto nemovitostí. III. Působnost obecního úřadu jakožto silničního správního úřadu „ve věcech veřej- ně přístupných účelových komunikací“ dle $ 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v sobě zahrnuje i pravomoc tohoto silničního správní- ho úřadu v pochybnostech posoudit, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou ko- munikaci, či o neveřejnou účelovou komunikaci umístěnou v uzavřeném prostoru či objektu (6 7 odst. 2 téhož zákona). Vyvstane-li otázka charakteru účelové komuni- kace v řízení o návrhu na odstranění pevné překážky z této komunikace, posoudí ji silniční správní úřad jako otázku předběžnou a v závislosti na tom o návrhu meri- torně rozhodne. Ani případný závěr silničního správního úřadu o tom, že jde o ne- veřejnou účelovou komunikaci, nezbavuje silniční správní úřad pravomoci, a tudíž ani povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé, jež může být předmětem dalšího přezkumu.
Eduard Š. proti 1) starostce obce Kněževes, 2) zastupitelstvu obce Kněževes, o poskyt- nutí informace, o kasační stížnosti žalobce.
Kasační námitku žalobce, že krajský soud měl zrušit také fiktivní rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, je pak třeba posoudit jako nepřípustnou dle § 104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, v němž se mimo jiné uvádí, že principy, kterými je současný soudní přezkum správních rozhodnutí ovládán, lze shrnout jako princip omezené kasace pouze bezprostředně předcházejícího rozhodnutí, poskytnutí možnosti nápravy správních pochybení v rámci správního řízení a jednota vnímání obou stupňů správního řízení pro účely soudního přezkumu. Tomuto vnímání také odpovídá to, čeho se může žalobce správní žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. domáhat; pokud je žaloba důvodná, žalobce se může domoci zrušení (správním orgánem v druhém stupni vydaného) správního rozhodnutí - § 78 odst. 1 s. ř. s. jasně stanoví, že pokud je žaloba důvodná, soud napadené rozhodnutí zruší. Ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. je však odlišného charakteru - posouzení důvodů pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně svěřuje do volné úvahy krajského soudu. Tomuto závěru svědčí nejen jazykový výklad daného ustanovení (podle okolností, které nejsou dále specifikovány, může), ale také výklad logický a výše uvedená kasační filosofie soudního řádu správního. ... Na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemá žalobce před krajským soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence povinnosti krajského soudu rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsudku. Pokud tedy žalobce brojí proti nezrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v kasační stížnosti, je taková námitka nepřípustná, neboť směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí soudu, nikoliv proti výroku.
V.
Nejvyšší správní soud však dále dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení výroku č. II napadeného rozsudku, jímž krajský soud zamítl žalobu na ochranu proti nečinnosti. Důvodem však nejsou námitky vznesené žalobcem v kasační stížnosti, ale vady, jimiž trpí rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, a k nimž zdejší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti a důvody kasační stížnosti. Jen v zákonem stanovených případech je tato vázanost prolomena a soud je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu širším, než v jakém bylo kasační stížností napadeno (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) nebo z důvodů v kasační stížnosti neuplatněných (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Mezi takové důvody, kdy soud přezkoumává napadené rozhodnutí z úřední povinnosti § 109 odst. 3 s. ř. s. zařazuje i zmatečnost řízení před soudem, v němž bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Citované ustanovení věty druhé § 79 odst. 1 s. ř. s. vylučuje žalobní legitimaci v případech, kdy sice správní orgán ve skutečnosti požadované rozhodnutí nevydal, avšak v důsledku splnění podmínek stanovených zvláštním zákonem vznikla fikce, že rozhodnutí o určitém obsahu bylo vydáno. V takových případech není založena pravomoc soudu poskytovat ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního a soud se žalobou nemůže meritorně zabývat, tzn. nemůže posuzovat její důvodnost. Chybí tak základní podmínka řízení, za které soud může jednat a rozhodovat ve věci.
Tak tomu bylo i v souzeném případě. Zákon č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, upravoval v § 16 odst. 3 fikci negativního rozhodnutí o odvolání žadatele o informace pro případ, že odvolací správní orgán nerozhodl do 15 dní od předložení odvolání. Ostatně žalobce svou žalobou napadl právě i fiktivní rozhodnutí odvolacího orgánu a s touto žalobou byl u krajského soudu úspěšný.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice správně uvedl, že v případě fikce rozhodnutí o odvolání dle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. je na místě žaloba proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. Nesprávně však posoudil procesní důsledky „existence“ fiktivního rozhodnutí při rozhodování o žalobě na ochranu proti nečinnosti, když tuto žalobu zamítl. Jestliže se totiž žalobce žalobou na nečinnost domáhal uložení povinnosti vydat rozhodnutí o jeho odvolání ze dne 15. 11. 2004, nebyla dána pravomoc soudu a žaloba měla být pro nedostatek této podmínky řízení krajským soudem odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodl-li krajský soud ve věci meritorně a žalobu na ochranu proti nečinnosti zamítl, bylo řízení před soudem zmatečné a Nejvyšší správní soud proto za použití ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. napadený výrok č. II. rozsudku krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně rozhodl o odmítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti.
Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že krajský soud svým výrokem č. II. rozhodl o žalobě na ochranu proti nečinnosti ve vztahu ke starostce obce. Podle § 79 odst. 2 s. ř. s. je však žalovaným ten správní orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat požadované rozhodnutí. Jinými slovy, účast určitého správního orgánu v řízení je založena tím, že žalobce tento orgán v žalobě jako žalovaného označí a krajský soud nezkoumá, zda pravomoc vydat požadované rozhodnutí má jiný správní orgán, neboť povinnost by mohl uložit jen žalovanému, tj. tomu, kdo má povinnost vydat rozhodnutí podle žalobního tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 - 60, dostupný na www.nssoud.cz ). Žalobce ve své žalobě označil jako žalovaný správní orgán „Obecní zastupitelstvo obce Kněževes u Rakovníka“, žalovaným správním orgánem tak nebyla v daném případě starostka obce. Tato skutečnost však nemá, s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k podmínkám řízení o žalobě, na rozhodování Nejvyššího správního soudu vliv.
VI.
Pokud jde o výrok rozsudku č. III., jímž krajský soud uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně na soudním poplatku částku 2000 Kč na účet krajského soudu, Nejvyšší správní soud posoudil věc následovně.
Krajský soud žalobce pro účely řízení o žalobě osvobodil od soudních poplatků. Pokud by žalobce nebyl osvobozen, pak by jeho poplatková povinnost v řízení před krajským soudem sestávala z poplatku ve výši 2000 Kč za žalobu proti rozhodnutí [položka 14a, bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a z poplatku ve výši 1000Kč za žalobu na ochranu proti nečinnosti [položka 14a, bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků]. Podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je
li navrhovatel v řízení od soudního poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, nebo není-li též od poplatku osvobozen.
Výrokem č. III. napadeného rozsudku krajský soud zjevně v intencích citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích určil žalovaným povinnost uhradit soudní poplatek za tu z žalob, s níž byl žalobce v řízení před krajským soudem úspěšný, tedy za žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí starostky. Uvedený výrok rozsudku krajského soudu se tedy týká pouze následné povinnosti neúspěšné strany uhradit soudní poplatek a je tudíž navazujícím výrokem ve vztahu k výroku č. I. rozsudku krajského soudu. Krajský soud tímto výrokem nerozhodoval o náhradě nákladů řízení o žalobě proti fiktivnímu rozhodnutí, s níž byl žalobce úspěšný, a námitky žalobce v tomto směru nejsou případné.
VII.
Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil námitce podjatosti předsedkyně senátu krajského soudu. Předně zdejší soud poukazuje na to, že žalobce dovozuje podjatost předsedkyně senátu jednak z průtahů v řízení před krajským soudem a jednak z jejího postupu po podání kasační stížnosti. Žalobce rovněž namítá, že se podjatost předsedkyně senátu projevila v jiném řízení mezi týmiž účastníky, v němž senát krajského soudu pod jejím vedením rozhodl v neprospěch žalobce. Své tvrzení, že předsedkyně senátu byla vůči jeho osobě nepřátelská, žalobce nepodepřel žádnými konkrétními skutečnostmi.
Nicméně § 8 odst. 1 s. ř. s. výslovně vylučuje, že by okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci byly důvodem k vyloučení soudce. Proto ani postup předsedkyně senátu v řízení o žalobě, ani rozhodování ve věci osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení zástupce po podání kasační stížnosti, nemohou samy o sobě, tedy bez dalších skutečností svědčících o poměru předsedkyně senátu k věci, účastníků nebo jejich zástupcům, být důvodem pro její vyloučení z rozhodování předmětné věci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, publikovaném pod č. 283/2004 Sb. NSS).
Na okraj zdejší soud poznamenává, že v řízení o žalobě ani žádné průtahy způsobené krajským soudem nelze shledat, když krajský soud rozhodl o žalobě podané dne 5. 1. 2005 rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, a to po té, kdy osvobodil žalobce od soudních poplatků a opatřil si vyjádření žalovaného.
Konečně, Nejvyšší správní soud se v nyní souzené věci nemůže zabývat otázkou podjatosti předsedkyně senátu, jež se měla projevit v jiném soudním řízení (vedeném krajským soudem pod sp. zn. 44 Ca 34/2005); předmětem rozhodování v daném případě je pouze kasační stížnost žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu.
VIII.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, rozhodl Nejvyšší správní soud (s výjimkou určení odměny a hotových nákladů advokáta) zvlášť o náhradě nákladů v řízení o kasační proti výroku č. I. a III. rozsudku krajského soudu a zvlášť o náhradě v řízení o kasační stížnosti proti výroku č. II.
Kasační stížnost žalobce proti výroku č. I. rozsudku, jímž krajský soud zrušil fiktivní rozhodnutí starostky obce, a navazujícího výroku č. III., byla jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce neměl v řízení o této kasační stížnosti úspěch a proto nemá podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. III. rozsudku NSS). Žalovaní požadovali náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti žalobce v celkové výši 9424 Kč. Nejvyšší správní soud však z důvodů zvláštního zřetele hodných spočívajících v nepříznivých sociálních poměrech žalobce, které rovněž byly důvodem pro osvobození žalobce od soudních poplatků, žalovaným dle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů nepřiznal (výrok č. IV. rozsudku NSS).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil výrok rozsudku krajského soudu č. II. a žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítl, musel zároveň rozhodnout (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) o nákladech řízení o kasační stížnosti proti výroku č. II rozsudku krajského soudu i o nákladech řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti před krajským soudem (výrok č. V. rozsudku NSS). Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. v případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Odměna a hotové výdaje ustanoveného advokáta (§ 35 odst. 8 s. ř. s.) byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném vyjádření ve dvou věcech, které byly projednány společně, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši (2 + ½ + ½)x 2100 Kč a 2x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b) a d), § 12 odst. 3, § 13 odst. 3 citované vyhlášky] celkem 6900 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu