I. Provozování kamerového systému – při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, ja- vané pravopisné podoby jména „Thymian“
vůbec vznikla (v čem se jim nejevila správnou navrhovaná pravopisná podoba tohoto
jména). [23] Správní orgány akceptovaly, že matka dítěte je občankou Spojených států amerických, přičemž zvolené jméno navazuje na
její rodový původ a indiánské kořeny, přičemž jméno Thymian nesl jeden z jejích
předků; výslovně vyjádřily respekt ke svobodné vůli rodičů a jejich zájmu, aby dítě neslo
příjmení po otci a křestní jméno navazující
na rodovou tradici matky (Thymian), a vycházely z toho, že předek matky dítěte skutečně
nesl jméno Thymian. Žalovaný ve vyjádření
k žalobě rovněž uznal, že v České republice
jsou běžně akceptována (jiná) neobvyklá jména, která jinak označují rostlinu (např. Iris,
Narcis, Karmelia) či představují cizojazyčné
ekvivalenty takového označení (např. Myrtille, což znamená francouzsky borůvka). Bez
ohledu na tyto závažné okolnosti věci ovšem
správní orgány bez dalšího formalisticky vyžadovaly předložení znaleckého posudku
k ověření správné pravopisné podoby jména.
V této souvislosti nelze opomenout, že opatření znaleckého posudku může být pro rodiče značně finančně i časově náročné. [24] Nejvyšší správní soud je ve shodě se
stěžovatelem nucen konstatovat, že správní
orgány v projednávané věci fakticky hodlaly
přenést vlastní rozhodovací činnost na pří- Protokolu č. 11 (v textu jen „Úmluva“) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015 slušného znalce, neboť zápis jména podmínily (výhradně) jím zpracovaným znaleckým
posudkem. Aniž by to mělo relevantní vliv na
posouzení věci, neboť tyto údaje se mohou
v čase měnit, v řízení vyšlo najevo, že za
aktuálního stavu je navíc volba konkrétního
znalce významně limitována, když fakticky
v České republice působí toliko dva znalci,
resp. znalecké ústavy pro obor jazykověda,
kteří jsou oprávněni daný posudek vystavit,
konkrétně PhDr. Miloslava Knappová, CSc.,
a Ústav pro jazyk český Akademie věd České
republiky. [25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že
správní orgány pochybily při interpretaci
a aplikaci § 62 odst. 1 zákona o matrikách na
projednávanou věc, pokud bez dalšího žádaly
předložení znaleckého posudku, kterým by
byla ověřena správná pravopisná podoba
jména Thymian, popř. vysloveno, že toto jméno není způsobilé zápisu v žádné pravopisné
podobě. Správní orgány byly i vzhledem ke
zjevným a srozumitelným důvodům a okolnostem, které rodiče vedly k volbě jména, povinny pokračovat v dokazování (např. výše
naznačeným způsobem) tak, aby mohla být
správná pravopisná podoba jména určena
s minimalizací časových a finančních nákladů, přičemž teprve pro případ, že by ani toto
další dokazování nevedlo k určení správné
pravopisné podoby jména, byly povolány vyzvat stěžovatele a jeho manželku k předložení znaleckého posudku. (...) ko je pevný disk – umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem
ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též
veřejné prostranství, nepředstavuje zpracovávání osobních údajů fyzickou osobou
výlučně pro osobní potřebu ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů. II. Rozhodovala-li o aplikovatelnosti správní sankce neurčitá zákonná norma, jako § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, která měla svůj předobraz v obsahově neurčité normě práva Evropské unie (zde v čl. 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob
v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů), na
jejíž výklad panoval rozpor mezi jednotlivými členskými státy Unie, bylo důležité,
aby na vnitrostátní úrovni tuto nejasnost odstranila konzistentní praxe správního
orgánu. Pokud byla vnitrostátní správní praxe svévolná, a nejasnost práva naopak
jen dále prohloubila, nebylo možno adresáty veřejnoprávních povinností postihovat v tom rozsahu, ve kterém byla správní praxe roztříštěná, neboť neexistoval základ pro správní trestání v zákonu v materiálním slova smyslu [čl. 7 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)]. III. Úřad pro ochranu osobních údajů musí při posuzování, zda je kamerový
systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce
nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], aplikovat princip proporcionality. Při posuzování zákonnosti
umístění kamerového systému je vždy třeba vycházet z toho, že k plnění svých funkcí musí být kamerový systém nastaven efektivně. Nastavení kamery, která snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání, tedy zachycení eventuálních
pachatelů protiprávní činnosti. IV. Úřad pro ochranu osobních údajů musí při posuzování, zda je kamerový
systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce
nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], brát vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí, případně zda snad dokonce představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty, či
naopak zda osoba instaluje kamerový systém z obavy před protiprávní činností, která je však hypotetická a s ohledem na všechny okolnosti spíše nepravděpodobná či
iluzorní.
I. Provozování kamerového systému – při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, ja- vané pravopisné podoby jména „Thymian“
vůbec vznikla (v čem se jim nejevila správnou navrhovaná pravopisná podoba tohoto
jména). [23] Správní orgány akceptovaly, že matka dítěte je občankou Spojených států amerických, přičemž zvolené jméno navazuje na
její rodový původ a indiánské kořeny, přičemž jméno Thymian nesl jeden z jejích
předků; výslovně vyjádřily respekt ke svobodné vůli rodičů a jejich zájmu, aby dítě neslo
příjmení po otci a křestní jméno navazující
na rodovou tradici matky (Thymian), a vycházely z toho, že předek matky dítěte skutečně
nesl jméno Thymian. Žalovaný ve vyjádření
k žalobě rovněž uznal, že v České republice
jsou běžně akceptována (jiná) neobvyklá jména, která jinak označují rostlinu (např. Iris,
Narcis, Karmelia) či představují cizojazyčné
ekvivalenty takového označení (např. Myrtille, což znamená francouzsky borůvka). Bez
ohledu na tyto závažné okolnosti věci ovšem
správní orgány bez dalšího formalisticky vyžadovaly předložení znaleckého posudku
k ověření správné pravopisné podoby jména.
V této souvislosti nelze opomenout, že opatření znaleckého posudku může být pro rodiče značně finančně i časově náročné. [24] Nejvyšší správní soud je ve shodě se
stěžovatelem nucen konstatovat, že správní
orgány v projednávané věci fakticky hodlaly
přenést vlastní rozhodovací činnost na pří- Protokolu č. 11 (v textu jen „Úmluva“) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015 slušného znalce, neboť zápis jména podmínily (výhradně) jím zpracovaným znaleckým
posudkem. Aniž by to mělo relevantní vliv na
posouzení věci, neboť tyto údaje se mohou
v čase měnit, v řízení vyšlo najevo, že za
aktuálního stavu je navíc volba konkrétního
znalce významně limitována, když fakticky
v České republice působí toliko dva znalci,
resp. znalecké ústavy pro obor jazykověda,
kteří jsou oprávněni daný posudek vystavit,
konkrétně PhDr. Miloslava Knappová, CSc.,
a Ústav pro jazyk český Akademie věd České
republiky. [25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že
správní orgány pochybily při interpretaci
a aplikaci § 62 odst. 1 zákona o matrikách na
projednávanou věc, pokud bez dalšího žádaly
předložení znaleckého posudku, kterým by
byla ověřena správná pravopisná podoba
jména Thymian, popř. vysloveno, že toto jméno není způsobilé zápisu v žádné pravopisné
podobě. Správní orgány byly i vzhledem ke
zjevným a srozumitelným důvodům a okolnostem, které rodiče vedly k volbě jména, povinny pokračovat v dokazování (např. výše
naznačeným způsobem) tak, aby mohla být
správná pravopisná podoba jména určena
s minimalizací časových a finančních nákladů, přičemž teprve pro případ, že by ani toto
další dokazování nevedlo k určení správné
pravopisné podoby jména, byly povolány vyzvat stěžovatele a jeho manželku k předložení znaleckého posudku. (...) ko je pevný disk – umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem
ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též
veřejné prostranství, nepředstavuje zpracovávání osobních údajů fyzickou osobou
výlučně pro osobní potřebu ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů. II. Rozhodovala-li o aplikovatelnosti správní sankce neurčitá zákonná norma, jako § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, která měla svůj předobraz v obsahově neurčité normě práva Evropské unie (zde v čl. 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob
v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů), na
jejíž výklad panoval rozpor mezi jednotlivými členskými státy Unie, bylo důležité,
aby na vnitrostátní úrovni tuto nejasnost odstranila konzistentní praxe správního
orgánu. Pokud byla vnitrostátní správní praxe svévolná, a nejasnost práva naopak
jen dále prohloubila, nebylo možno adresáty veřejnoprávních povinností postihovat v tom rozsahu, ve kterém byla správní praxe roztříštěná, neboť neexistoval základ pro správní trestání v zákonu v materiálním slova smyslu [čl. 7 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)]. III. Úřad pro ochranu osobních údajů musí při posuzování, zda je kamerový
systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce
nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], aplikovat princip proporcionality. Při posuzování zákonnosti
umístění kamerového systému je vždy třeba vycházet z toho, že k plnění svých funkcí musí být kamerový systém nastaven efektivně. Nastavení kamery, která snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání, tedy zachycení eventuálních
pachatelů protiprávní činnosti. IV. Úřad pro ochranu osobních údajů musí při posuzování, zda je kamerový
systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce
nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], brát vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí, případně zda snad dokonce představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty, či
naopak zda osoba instaluje kamerový systém z obavy před protiprávní činností, která je však hypotetická a s ohledem na všechny okolnosti spíše nepravděpodobná či
iluzorní.
5. 10. 2007 do 11. 4. 2008).
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Ten žalobu rozsudkem ze dne 25. 4. 2012,
čj. 9 Ca 41/2009-60, zamítl. Městský soud se
ve svém odůvodnění plně ztotožnil se závěry
předsedy žalovaného. Námitky žalobce směrující proti působnosti žalovaného a proti
aplikaci zákona o ochraně osobních údajů
shledal jako neopodstatněné. Dále uvedl, že
o výjimku z aplikace zákona o ochraně osobních údajů dle § 3 odst. 3 (zpracování osobních údajů výlučně pro vlastní potřebu) se
jednat nemůže. Výjimka podle § 5 odst. 2
písm. e) téhož zákona, podle níž je správce
oprávněn i bez souhlasu subjektů zpracovávat jejich osobní údaje, nemůže být dána, protože žalobce při ochraně svých majetkových
zájmů neoprávněně zasahoval do práv třetích
osob, a závažně tak narušil jejich osobní
a soukromý život. Není dán ani důvod výjimky z plnění informační povinnosti vůči subjektu [dle § 11 odst. 3 písm. b)] ani výjimky
z oznamovací povinnosti vůči žalovanému
[dle § 18 odst. 1 písm. b)], protože žalobce
získával osobní údaje přímo od subjektů údajů a protože zaznamenané osobní údaje drtivé většiny snímaných osob k uplatnění svých
práv a povinností vůbec nepotřeboval.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností. Uvedl, že
nemůže být za instalaci kamerového systému
postižen jako správce osobních údajů, neboť
záznamy kamerového systému neobsahují
osobní údaje. Stěžovatel nesouhlasil ani
s právním posouzením otázky aplikace výjimky dle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně
osobních údajů. Ta podle něj umožňuje zpracovávat osobní údaje subjektů bez jejich souhlasu, pokud účel zpracování osobních údajů
představuje ochrana majetku, zdraví a života
jeho a jeho rodiny. Závěr městského soudu,
že provozovaný kamerový systém zasahuje
do práv třetích osob, a představuje tak rozpor
s právem na ochranu osobního a soukromého
života, stěžovatel zpochybnil tvrzením, že kamera nesnímala nic ze soukromého života. Šlo
o záznam veřejného prostranství a nikoliv
prostoru vyhrazeného k soukromým aktivitám osob. Městský soud rovněž dle stěžovatele nesprávně vyložil zásadu proporcionality,
kterou bylo třeba v daném případě použít.
Vyjádření soudu o tom, že stěžovatelova snaha chránit svůj majetek je pochopitelná, jakož i vyjádření předsedkyně senátu při vyhlášení rozhodnutí („Mrzí nás to, ale žalobu
musíme zamítnout. Soud přisvědčuje žalobci, že jeho počínání je logické a odůvodněné
a chápe celou situaci, ale je třeba postupovat
podle zákona.“) svědčí o tom, že soud podle
zásady proporcionality vůbec nepostupoval
a naopak rozhodl ryze formalisticky.
Stěžovatel se dále nemohl ztotožnit s názorem městského soudu, že byl povinen plnit
povinnosti uvedené v § 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů, protože nesplnil
kumulativní podmínky výjimky § 11 odst. 3
písm. b) tohoto zákona. Informace a poučení
není správce povinen poskytovat, pokud (a)
osobní údaje nezískal od subjektu údajů,
a (b) takových údajů je třeba k uplatnění práv
a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů. Podle stěžovatele každý kamerový systém
získává osobní údaje přímo od subjektů, což
by znamenalo, že každý správce provozující
kamerový systém by byl nucen plnit povinnosti § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních
údajů. Takovouto interpretaci zákona soudem navrhoval stěžovatel za pomoci teleologické a historické interpretace odmítnout.
K druhé podmínce stěžovatel namítl až příliš
formalistické pojetí práva: městský soud vycházel pouze z toho, že žalobu na náhradu
škody lze formálně podat i bez pořízení záznamu kamerového systému, a ten tak není
nutnou podmínkou k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů. Městský soud se však vůbec nezamýšlel, zda je
praktická realizace a domožení se práva na náhradu škody způsobené v nočních hodinách
na liduprázdné ulici vůbec realizovatelné.
Stěžovatel brojil i proti oznamovací povinnosti vůči žalovanému uvedené v § 16 zákona o ochraně osobních údajů. Právní názor
městského soudu není podle stěžovatele
správný pro shodné důvody, jaké uvedl i při
aplikaci výjimky z informační povinnosti.
Svou argumentaci stěžovatel rozvedl a uvedl,
že z výjimky § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů lze logicky vyvodit
i výjimku z registrační povinnosti dle § 18
odst. 1 písm. b). Ochrana majetku je dostatečným důvodem k tomu, aby byly jak zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu
údajů, tak existence výjimky z registrační povinnosti naplněny.
Stěžovatel obsáhle citoval názory žalovaného prezentované v několika jeho materiálech. Těmi poukazuje na rozpornou aplikaci
a výklad pojmu „zpracování osobních údajů
pro osobní potřebu“ dle § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů. Dle stěžovatele
tak závěr městského soudu, že provozování
kamerového systému k ochraně vlastního
majetku není zpracováním osobních údajů
pro osobní potřebu, spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, neboť se v podstatné míře rozchází
s vlastním právním názorem žalovaného, který veřejně prezentuje ve své výroční zprávě
z roku 2011.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti zdůraznil, že posuzoval provoz kamerového systému jako celku po celou dobu,
kdy stěžovatel prokazatelně pořizoval záznam. Pro posouzení, zda stěžovatel zpracovával osobní údaje, není rozhodující jeden jediný záznam konkrétního incidentu a jeho
vyhodnocení Okresním soudem v Třebíči,
ale umístění kamery a kvalita jejího záznamu,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
které žalovaný posoudil jako dostatečné pro
identifikaci alespoň některých osob. Ke stěžovatelem zpochybněnému postupu městského soudu žalovaný uvedl, že soud jednal
v rámci § 77 a § 78 odst. 2 s. ř. s. Skutková zjištění učiněná soudem pouze nepodstatně doplnila již žalovaným uvedené závěry ohledně
identifikovatelnosti zaznamenávaných osob.
Podle žalovaného se stěžovatel mýlil, pokud uvedl, že soud nesprávně aplikoval test
proporcionality, a tím shledal zpracování
osobních údajů v rozporu s § 5 odst. 2 zákona
o ochraně osobních údajů. Dle žalovaného
nelze připustit, aby si kdokoliv nepřetržitě
pořizoval záznamy z veřejné ulice a současně
zaznamenával pohyb sousedů. Při ochraně
vlastního majetku je nezbytné respektovat
právo na soukromí a osobní život dotčených
osob. Na okraj žalovaný dodal, že pokud by
stěžovatel sklopil kameru tak, aby záběr z ní
nezabíral podstatnou část veřejné ulice a především prostor u vchodu do cizích domů, byl
by žalovaným akceptován jako přiměřený.
Za nelogickou považoval žalovaný podmínku teleologické redukce v případě aplikace výjimky z informační povinnosti dle § 11
odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních
údajů. Uvedené ustanovení je dle žalovaného
jednoznačné a vztahuje se na případy, kdy
správce získá osobní údaje od osoby odlišné
od subjektu údajů. Žalovaný rovněž uvedl, že
informační podmínku § 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů lze jednoduše splnit umístněním informační cedulky při hranici vstupu do sledovaného prostoru, ze které bude zřejmé v jakém rozsahu, pro jaký
účel, kdo a jakým způsobem bude osobní
údaje zpracovávat a komu mohou být osobní
údaje zpřístupněny, jakož i povinnost informovat o dalších právech stanovených v § 21
tohoto zákona.
Žalovaný ke stěžovatelem požadované
aplikaci výjimky z registrace dle § 18 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně osobních údajů
uvedl, že ji na předmětné zpracování osobních údajů nelze uplatnit, neboť naprostou
většinu jím zpracovaných osobních údajů
nelze využít pro uplatnění práv vyplývajících
ze zvláštního zákona. Žalovaný nesouhlasil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
s argumentací stěžovatele, že ochrana majetku je dostatečným důvodem k tomu, aby byly
jak zpracování osobních údajů bez souhlasu
subjektu údajů, tak existence výjimky z registrační povinnosti naplněny. Zatímco výjimka uvedená v § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů umožňuje zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu, pokud zpracování nutně slouží k ochraně práv
správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby,
registrační výjimka dle § 18 odst. 1 písm. b)
tohoto zákona ve své druhé částí uvádí nutnost využít konkrétní osobní údaj, nikoliv
zpracování jako takové.
Nejvyšší správní soud svým usnesením ze
dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59, přerušil
řízení ve věci stěžovatelovy kasační stížnosti.
Důvodem bylo předložení předběžné otázky
Soudnímu dvoru Evropské unie. Konkrétně
položil Soudnímu dvoru otázku, zda lze provozování kamerového systému umístěného
na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit
pod zpracování osobních údajů „prováděné
fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3
odst. 2 směrnice 95/46/ES, třebaže takovýto
systém zabírá též veřejné prostranství.
Rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, Ryneš
proti Úřadu pro ochranu osobních údajů,
C-212/13, čtvrtý senát Soudního dvora Evropské unie odpověděl na předběžnou otázku
takto: „Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice 95/46/ES musí být vykládán v tom
smyslu, že provozování kamerového systému, při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné
smyčky do takového nahrávacího zařízení,
jako je pevný disk – umístěného fyzickou
osobou na jejím rodinném domě za účelem
ochrany majetku, zdraví a života majitelů
domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve
smyslu uvedeného
ustanovení.“
Usnesením ze dne 22. 12. 2014, čj. 1 As
113/2012-103, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že se v řízení pokračuje.
Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora znamená pouze jednu věc, a to, že nelze vyhovět kasační stížnosti na základě toho, že se na provozování
kamerového systému stěžovatelem zákon
o ochraně osobních údajů nevztahuje. Stěžovatel nicméně odkázal na další body své kasační stížnosti. Dále vyzval Nejvyšší správní
soud k aplikaci principu proporcionality, tedy ke zvážení, „zda je potřebnější chránit
(ne)vědomost stěžovatele o tom, jaké boty
má jeho soused, před tím poskytnout mu
ochranu před vandaly, kteří mu rozbíjejí okna a hází do řeky Jihlavy, kde se může utopit“. Dále citoval rozsudek Soudního dvora,
zvláště jeho body 33 a 34, a zdůraznil, že zde
Soudní dvůr v podstatě potvrdil jeho argumentaci.
Žalovaný podal k vyjádření stěžovatele
obsáhlou repliku. Souhlasil se stěžovatelem,
že za klíčové lze považovat posouzení principu proporcionality na „nasazení“ kamerového systému stěžovatelem a obecně kýmkoliv,
kdo by kamerou monitoroval veřejný prostor
za účelem ochrany svého majetku. Žalovaný
se domníval, že akceptace názoru stěžovatele, podle kterého je sledování soukromých
prostor třetích osob (zde vstup do cizího
obydlí) za účelem ochrany vlastního majetku
přiměřené, by fakticky vedla k popření principu proporcionality na posuzování takových
kamer. Uvedené by znamenalo, že si kdokoliv
může bez omezení instalovat kameru a sledovat jí ničím neomezenou oblast. Žalovaný by
již neměl možnost posuzovat přiměřenost
zpracovávaných osobních údajů, pokud by
soud shledal jako přiměřené sledování cizího
vstupu do obydlí, tedy shromažďování osobních údajů o sousedech v rozsahu, kdy chodí
domů, s kým chodí domů atd. Takový výklad
je podle žalovaného popřením práva na soukromí tak, jak je garantováno článkem 10 Listiny základních práv a svobod a také zákonem
o ochraně osobních údajů.
K bodu 34 rozsudku Soudního dvora žalovaný upřesnil, že Soudní dvůr při formulaci
jeho názoru vycházel z jemu dostupných informací. V předkládacím usnesení Nejvyššího správního soudu se totiž neobjevila infor-
mace o tom, že stěžovatel monitoroval kamerou nejenom veřejné prostranství (ulici), ale
i vstup do cizího domu. Tato informace poté
nezazněla ani při přednesu řečí před Soudním dvorem. Soudní dvůr tedy „mylně“ vycházel z názoru, že kamera sleduje pouze veřejný prostor před domem stěžovatele
a nezasahuje do práv jiných osob než veřejnosti, která před domem projde. Přitom takto instalované a provozované kamery žalovaný ve své dozorové činnosti běžně akceptuje,
pokud je zachována přiměřenost a nezbytnost zpracování osobních údajů (tj. kamera
sleduje nezbytný prostor před „chráněnou“
budovou, ale ne již celou ulici atd.).
Žalovaný dále uvedl, že problematikou kamerových systémů a rozsahu sledování (zpracování osobních údajů) se již Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval.
V rozsudku ze dne 30. 7. 2014, čj. 3 As
124/2013-34, akceptoval zákaz žalovaného
zpracovávat osobní údaje z kamer sledujících
přístupové veřejné komunikace k bytovému
domu a dále kamery sledující nadbytečné veřejné prostory přímo nesouvisející s majetkem provozovatele kamerového systému. Lze
také odkázat na závěry vyplývající z rozsudku
ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 As 158/2012-49, a ze
dne 28. 6. 2013, čj. 5 As 1/2011-156, ve kterých soud odmítl kamerový systém v hotelu
a před hotelem jako nepřiměřený způsob
zpracování osobních údajů.
Požadavek žalovaného na informování
v případě kamerových systémů prostřednictvím informační cedulky obsahující údaj
o tom, že dochází ke zpracování osobních
údajů, kým a kde lze získat plné informace
dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních
údajů, akceptoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 3 As 124/2013-34.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Městského soudu v Praze, rozhodnutí předsedy žalovaného i rozhodnutí žalovaného a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
Z odůvodnění:
V.
Právní názor Nejvyššího správního
soudu
(...)
V.A Podřazení pod pojem „osobní údaj“
a jeho zpracování
[28] Stěžovatel především opakovaně tvrdí, že působnost žalovaného nebyla dána, neboť jeho kamerový systém nepořizoval údaje,
které by byly způsobilé ke ztotožnění osob.
Osobním údajem dle zákona o ochraně osobních údajů je jakákoliv informace týkající se
určeného nebo určitelného subjektu údajů.
Pakliže Okresní soud v Třebíči ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 2 T 220/2007,
dospěl k závěru, že osoby na záznamu kamerového systému stěžovatele nejsou identifikovatelné, tak v daném případě nemohlo dojít
ani k porušení zákona o ochraně osobních
údajů. Pokud žalovaný tvrdí opak, vychází ze
skutkové podstaty, která nemá oporu ve
správním spise. Nikdy totiž neuvedl konkrétní osobu, jejíž osobní údaje by stěžovatel zpracovával. Vychází tak z toho, že každý záznam
osoby je osobním údajem ve smyslu zákona.
[29] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel provozoval v období nejpozději od 5. 10.
2007 do 11. 4. 2008 na svém domě kamerový
systém. Podle jeho tvrzení to činil z důvodu
ochrany majetku, zdraví a života svého a své
rodiny. Kamerový systém se skládal z jedné kamery, umístěné pod římsou střechy. Kamera
snímala vstup do domu stěžovatele, veřejnou
ulici a vstup do sousedícího domu naproti. Kamerový systém byl zabudován pracovníky
společnosti SOBES, s. r. o., se sídlem v Třebíči.
Systém umožňoval jen obrazový záznam, který byl ukládán do nahrávacího zařízení formou nekonečné smyčky: záznam se průběžně nahrával na harddisk a při naplnění jeho
kapacity se opětovně přemazával novým záznamem. U nahrávacího zařízení nebyl instalován monitor, takže si obraz nebylo možno
průběžně prohlížet. Kamera byla stacionární
bez možnosti natáčení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[30] Dne 7. 10. 2007 v době od 00:20 do
00:40 hodin došlo k útoku na dům stěžovatele. Pořízený záznam z inkriminované doby
byl předán Policii ČR k dalšímu šetření. Na
záznamu byly policií identifikovány dvě osoby. Následné trestní řízení skončilo citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči
sp. zn. 2 T 220/2007. Jím byl obžalovaný zproštěn obžaloby z trestného činu výtržnictví
proti majetku stěžovatele, a to s odůvodněním, že soud „[z] pořízeného záznamu zjistil, že v předmětné době se před domem poškozeného [stěžovatele] nacházely dvě
postavy zřejmě mužského pohlaví, které nebylo možno ztotožnit“. Okresní soud tedy nebyl schopen na záznamu identifikovat určitou osobu.
[31] Zmíněný rozsudek Okresního soudu
v Třebíči je stěžovatelem vykládán tak, že osoby zaznamenané kamerovým systémem nebylo možno přímo či nepřímo ztotožnit.
O osobní údaje dle § 4 písm. a) zákona
o ochraně osobních údajů se prý nejedná.
Tím se evidentně vylučuje aplikace tohoto zákona. Stěžovatel nemůže být za instalaci kamerového systému postižen jako správce
osobních údajů.
[32] Městský soud k srovnatelné námitce
ve svém rozsudku uvedl, že citovaný rozsudek okresního soudu se zabýval pouze jednou konkrétní částí pořízeného záznamu
a konstatoval nemožnost identifikace pouze
dvou jmenovaných osob. Identifikací jiných
osob se okresní soud nezabýval a zabývat samozřejmě ani nemusel, protože neřešil otázku aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud navíc upozornil, že
jiná osoba (soused stěžovatele) byla na záznamu identifikována. Ze všech uvedených důvodů obsahuje daný záznam informace týkající se určitelných subjektů údajů, tedy osobní
údaje dle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.
[33] Nejvyšší správní soud posoudil tuto
kasační námitku jako nedůvodnou.
[34] Pojem „osobní údaj“ je ústředním
pojmem zákona o ochraně osobních údajů.
Podle jeho § 4 písm. a) je „osobním údajem
jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo
identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických
pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální
identitu.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 10. 8. 2004, čj. 2 As 6/2004-49, uvádí,
že o osobní údaj jde, „jestliže lze na základě
jednoho či více osobních údajů zjistit přímo
nebo nepřímo jeho identitu; o osobní údaj se
naopak nejedná, pokud je ke zjištění identity subjektu údajů třeba nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků“.
[35] Osobní údaj je tedy jakýkoliv údaj,
který se musí týkat fyzické osoby (subjektu
údajů) a tato fyzická osoba je nebo může být
přímo ze shromážděných údajů nebo na jejich základě
jiným způsobem (nepřímo)
identifikována. Zákon si tak všímá jenom skutečnosti, zda zaznamenávané údaje lze ztotožnit s konkrétní osobou. Blíže k pojmu „identifikované/identifikovatelné“ pak uvádí bod
26 odůvodnění směrnice 95/46/ES: „zásady
ochrany se musí vztahovat na veškeré informace týkající se identifikované či identifikovatelné osoby; [...] pro určení, zda je osoba
identifikovatelná, je třeba přihlédnout ke
všem prostředkům, které mohou být rozumně použity jak správcem, tak jakoukoli jinou osobou pro identifikaci dané osoby“.
O osobní údaj tedy nepůjde, jestliže s přihlédnutím ke „všem prostředkům, které mohou být rozumně použity“ možnost určení
osoby neexistuje nebo je zanedbatelná.
[36] Podstatou zde řešeného problému je
fungování, charakter a schopnost kamerového systému zpracovávat osobní údaje. Obecně lze kamerový systém charakterizovat jako
„[a]utomaticky provozovaný stálý technický
systém umožňující pořizovat a uchovávat
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ze
sledovaných míst, a to např. formou pasivního monitorování prostoru nebo pořizování
cílených záběrů (zachycování pohybu) anebo reportážním způsobem“ (Bartík, V.; Janečková, E. Zákon o ochraně osobních údajů
s komentářem. 1. vyd. Olomouc : Anag, 2010,
s. 46). K uvedené definici kamerového systému zdejší soud dodává, že jeho provozem dochází ke shromažďování údajů vážících se k lidem, jejich činnosti a vystupování, které pak
mohou být vyhodnoceny nebo přiřazeny
konkrétní osobě v konkrétním čase a v konkrétním prostoru. Právě svázání výskytu, chování, fyzických, fyziologických a obdobných
znaků určité osoby s konkrétním časem
a prostorem představuje sbírku osobních informací, které se váží ke snímané osobě. Jejich vyhodnocením může dojít k identifikaci
subjektu údajů.
[37] Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že
v souvisejícím trestním řízení se nepodařilo
dvě osoby pro účely jejich trestní odpovědnosti ztotožnit. S tím lze sice souhlasit, nelze
z toho však vyvozovat větší závěry ve vztahu
k aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Ztotožnění zobrazených osob nebude vždy možné, například z důvodu maskování
těchto osob nebo negativních
pozorovacích podmínek (noc, mlha atp.). Jen
proto, že v některých případech kamera nezachytí osobu tak, aby jí bylo možno ztotožnit, však nebude obecně vyloučena aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů.
Pokud by snad kamera nebyla s to zachytit
identifikovatelným způsobem žádnou osobu,
bylo by nesmyslné, aby si jí stěžovatel vůbec
pořizoval a více než půl roku jí provozoval za
účelem ochrany vlastního majetku.
[38] Obdobně uvedl zdejší soud již v citovaném rozsudku čj. 5 As 1/2011-56, ve věci
Evropský investiční holding, že účelem dohledu pomocí videokamer je právě identifikace osob zachycených na záznamu ve
všech případech, kdy to správce pokládá za
nezbytné. Celý systém jako takový se proto
musí považovat za zpracovávání údajů
o identifikovatelných osobách, i když např.
některé natočené osoby v praxi identifikovatelné nemusí být.
[39] Shodný závěr ostatně zaujal v této věci i Soudní dvůr, který v rozhodnutí Ryneš jasně uvedl, že „[m]onitorování prostřednictvím obrazového záznamu zachycujícího
osoby, k jakému docházelo ve věci v původ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
ním řízení, ukládaného formou nekonečné
smyčky do nahrávacího zařízení, a sice na
pevný disk, přitom představuje v souladu
s čl. 3 odst. 1 [směrnice 95/46/ES] automatizované zpracování osobních údajů“ (bod 25).
[40] Námitka tedy není důvodná. (...)
V.C Zpracování osobních údajů výlučně
pro osobní potřebu
[46] Stěžovatel dále tvrdí, že městský
soud měl posoudit zpracovávání osobních
údajů prováděné stěžovatelem jako „zpracovávání osobních údajů fyzickou osobou výlučně pro osobní potřebu“ (§ 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů). Proto neměl být
zákon o ochraně osobních údajů na věc vůbec aplikován. Pokud tvrdí žalovaný opak, je
jeho názor v přímém rozporu s jinými názory
veřejně prezentovanými právě žalovaným.
[47] Uvedenou námitku rozdělil Nejvyšší
správní soud do dvou částí. Předně zvážil, zda
je důvod aplikovat na věc výjimku podle § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
Dále pak zvážil, zda je praxe žalovaného
vskutku nekonzistentní, jak tvrdí stěžovatel
(viz dále V.D).
[48] První otázku jednoznačně rozřešil
Soudní dvůr Evropské unie. Ten ve svém shora citovaném rozhodnutí, odpovídajícím na
předběžnou otázku v této věci, dospěl k závěru, že „provozování kamerového systému –
při kterém je obrazový záznam zachycující
osoby ukládán formou nekonečné smyčky
do takového nahrávacího zařízení, jako je
pevný disk – umístěného fyzickou osobou
na jejím rodinném domě za účelem ochrany
majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů
pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu“ čl. 3 odst. 2 druhé odrážky
směrnice 95/46/ES. Protože čl. 3 odst. 2 směrnice je předobrazem § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů, je patrné, že výjimka z aplikovatelnosti zákona na stěžovatelovu situaci nedopadá.
[49] Námitka je tedy nedůvodná.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
V.D Konzistentnost správní praxe
žalovaného
[50] Nejvyšší správní soud dále zvážil, zda
byla správní praxe žalovaného skutečně tak
roztříštěná, jak tvrdí stěžovatel, respektive
pokud byla roztříštěná, jaké dopady to má na
nynější kauzu. Podle stěžovatele totiž závěr
žalovaného, že kamerový systém stěžovatele
neslouží výlučně k uspokojení jeho osobních
potřeb, je v rozporu s vlastními, veřejně prezentovanými názory žalovaného.
systém
vůbec
[51] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
pochyby o významu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/46/ES, tedy předobrazu § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, panovaly též na evropské úrovni. V řízení ve věci Ryneš před Soudním dvorem měla česká,
italská, polská a britská vláda za to, že na tuto
věc se uplatní citovaný článek směrnice, a tedy směrnice nebude na takto provozovaný
kamerový
aplikovatelná
(bod 42 stanoviska generálního advokáta
Jääskinena ve věci Ryneš). Teprve Soudní
dvůr tyto pochybnosti odstranil a čl. 3 odst. 2
jasně vyložil.
[52] Česká situace se navíc lišila i od situace v některých jiných členských státech Evropské unie. Český zákon o ochraně osobních údajů je velmi stručný a o kamerových
systémech neříká vůbec nic. Neurčitost práva EU, jmenovitě směrnice 95/46/ES, tedy domácí právo nijak nevyjasňuje. Naproti tomu
například rakouské právo (spolkový zákon
o ochraně osobních údajů, Bundesgesetz
über den Schutz personenbezogener Daten,
Datenschutzgesetz 2000 – DSG 2000, ze dne
5. 10. 2007 do 11. 4. 2008).
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Ten žalobu rozsudkem ze dne 25. 4. 2012,
čj. 9 Ca 41/2009-60, zamítl. Městský soud se
ve svém odůvodnění plně ztotožnil se závěry
předsedy žalovaného. Námitky žalobce směrující proti působnosti žalovaného a proti
aplikaci zákona o ochraně osobních údajů
shledal jako neopodstatněné. Dále uvedl, že
o výjimku z aplikace zákona o ochraně osobních údajů dle § 3 odst. 3 (zpracování osobních údajů výlučně pro vlastní potřebu) se
jednat nemůže. Výjimka podle § 5 odst. 2
písm. e) téhož zákona, podle níž je správce
oprávněn i bez souhlasu subjektů zpracovávat jejich osobní údaje, nemůže být dána, protože žalobce při ochraně svých majetkových
zájmů neoprávněně zasahoval do práv třetích
osob, a závažně tak narušil jejich osobní
a soukromý život. Není dán ani důvod výjimky z plnění informační povinnosti vůči subjektu [dle § 11 odst. 3 písm. b)] ani výjimky
z oznamovací povinnosti vůči žalovanému
[dle § 18 odst. 1 písm. b)], protože žalobce
získával osobní údaje přímo od subjektů údajů a protože zaznamenané osobní údaje drtivé většiny snímaných osob k uplatnění svých
práv a povinností vůbec nepotřeboval.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek
městského soudu kasační stížností. Uvedl, že
nemůže být za instalaci kamerového systému
postižen jako správce osobních údajů, neboť
záznamy kamerového systému neobsahují
osobní údaje. Stěžovatel nesouhlasil ani
s právním posouzením otázky aplikace výjimky dle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně
osobních údajů. Ta podle něj umožňuje zpracovávat osobní údaje subjektů bez jejich souhlasu, pokud účel zpracování osobních údajů
představuje ochrana majetku, zdraví a života
jeho a jeho rodiny. Závěr městského soudu,
že provozovaný kamerový systém zasahuje
do práv třetích osob, a představuje tak rozpor
s právem na ochranu osobního a soukromého
života, stěžovatel zpochybnil tvrzením, že kamera nesnímala nic ze soukromého života. Šlo
o záznam veřejného prostranství a nikoliv
prostoru vyhrazeného k soukromým aktivitám osob. Městský soud rovněž dle stěžovatele nesprávně vyložil zásadu proporcionality,
kterou bylo třeba v daném případě použít.
Vyjádření soudu o tom, že stěžovatelova snaha chránit svůj majetek je pochopitelná, jakož i vyjádření předsedkyně senátu při vyhlášení rozhodnutí („Mrzí nás to, ale žalobu
musíme zamítnout. Soud přisvědčuje žalobci, že jeho počínání je logické a odůvodněné
a chápe celou situaci, ale je třeba postupovat
podle zákona.“) svědčí o tom, že soud podle
zásady proporcionality vůbec nepostupoval
a naopak rozhodl ryze formalisticky.
Stěžovatel se dále nemohl ztotožnit s názorem městského soudu, že byl povinen plnit
povinnosti uvedené v § 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů, protože nesplnil
kumulativní podmínky výjimky § 11 odst. 3
písm. b) tohoto zákona. Informace a poučení
není správce povinen poskytovat, pokud (a)
osobní údaje nezískal od subjektu údajů,
a (b) takových údajů je třeba k uplatnění práv
a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů. Podle stěžovatele každý kamerový systém
získává osobní údaje přímo od subjektů, což
by znamenalo, že každý správce provozující
kamerový systém by byl nucen plnit povinnosti § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních
údajů. Takovouto interpretaci zákona soudem navrhoval stěžovatel za pomoci teleologické a historické interpretace odmítnout.
K druhé podmínce stěžovatel namítl až příliš
formalistické pojetí práva: městský soud vycházel pouze z toho, že žalobu na náhradu
škody lze formálně podat i bez pořízení záznamu kamerového systému, a ten tak není
nutnou podmínkou k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů. Městský soud se však vůbec nezamýšlel, zda je
praktická realizace a domožení se práva na náhradu škody způsobené v nočních hodinách
na liduprázdné ulici vůbec realizovatelné.
Stěžovatel brojil i proti oznamovací povinnosti vůči žalovanému uvedené v § 16 zákona o ochraně osobních údajů. Právní názor
městského soudu není podle stěžovatele
správný pro shodné důvody, jaké uvedl i při
aplikaci výjimky z informační povinnosti.
Svou argumentaci stěžovatel rozvedl a uvedl,
že z výjimky § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů lze logicky vyvodit
i výjimku z registrační povinnosti dle § 18
odst. 1 písm. b). Ochrana majetku je dostatečným důvodem k tomu, aby byly jak zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu
údajů, tak existence výjimky z registrační povinnosti naplněny.
Stěžovatel obsáhle citoval názory žalovaného prezentované v několika jeho materiálech. Těmi poukazuje na rozpornou aplikaci
a výklad pojmu „zpracování osobních údajů
pro osobní potřebu“ dle § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů. Dle stěžovatele
tak závěr městského soudu, že provozování
kamerového systému k ochraně vlastního
majetku není zpracováním osobních údajů
pro osobní potřebu, spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, neboť se v podstatné míře rozchází
s vlastním právním názorem žalovaného, který veřejně prezentuje ve své výroční zprávě
z roku 2011.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti zdůraznil, že posuzoval provoz kamerového systému jako celku po celou dobu,
kdy stěžovatel prokazatelně pořizoval záznam. Pro posouzení, zda stěžovatel zpracovával osobní údaje, není rozhodující jeden jediný záznam konkrétního incidentu a jeho
vyhodnocení Okresním soudem v Třebíči,
ale umístění kamery a kvalita jejího záznamu,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
které žalovaný posoudil jako dostatečné pro
identifikaci alespoň některých osob. Ke stěžovatelem zpochybněnému postupu městského soudu žalovaný uvedl, že soud jednal
v rámci § 77 a § 78 odst. 2 s. ř. s. Skutková zjištění učiněná soudem pouze nepodstatně doplnila již žalovaným uvedené závěry ohledně
identifikovatelnosti zaznamenávaných osob.
Podle žalovaného se stěžovatel mýlil, pokud uvedl, že soud nesprávně aplikoval test
proporcionality, a tím shledal zpracování
osobních údajů v rozporu s § 5 odst. 2 zákona
o ochraně osobních údajů. Dle žalovaného
nelze připustit, aby si kdokoliv nepřetržitě
pořizoval záznamy z veřejné ulice a současně
zaznamenával pohyb sousedů. Při ochraně
vlastního majetku je nezbytné respektovat
právo na soukromí a osobní život dotčených
osob. Na okraj žalovaný dodal, že pokud by
stěžovatel sklopil kameru tak, aby záběr z ní
nezabíral podstatnou část veřejné ulice a především prostor u vchodu do cizích domů, byl
by žalovaným akceptován jako přiměřený.
Za nelogickou považoval žalovaný podmínku teleologické redukce v případě aplikace výjimky z informační povinnosti dle § 11
odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních
údajů. Uvedené ustanovení je dle žalovaného
jednoznačné a vztahuje se na případy, kdy
správce získá osobní údaje od osoby odlišné
od subjektu údajů. Žalovaný rovněž uvedl, že
informační podmínku § 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů lze jednoduše splnit umístněním informační cedulky při hranici vstupu do sledovaného prostoru, ze které bude zřejmé v jakém rozsahu, pro jaký
účel, kdo a jakým způsobem bude osobní
údaje zpracovávat a komu mohou být osobní
údaje zpřístupněny, jakož i povinnost informovat o dalších právech stanovených v § 21
tohoto zákona.
Žalovaný ke stěžovatelem požadované
aplikaci výjimky z registrace dle § 18 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně osobních údajů
uvedl, že ji na předmětné zpracování osobních údajů nelze uplatnit, neboť naprostou
většinu jím zpracovaných osobních údajů
nelze využít pro uplatnění práv vyplývajících
ze zvláštního zákona. Žalovaný nesouhlasil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
s argumentací stěžovatele, že ochrana majetku je dostatečným důvodem k tomu, aby byly
jak zpracování osobních údajů bez souhlasu
subjektu údajů, tak existence výjimky z registrační povinnosti naplněny. Zatímco výjimka uvedená v § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů umožňuje zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu, pokud zpracování nutně slouží k ochraně práv
správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby,
registrační výjimka dle § 18 odst. 1 písm. b)
tohoto zákona ve své druhé částí uvádí nutnost využít konkrétní osobní údaj, nikoliv
zpracování jako takové.
Nejvyšší správní soud svým usnesením ze
dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59, přerušil
řízení ve věci stěžovatelovy kasační stížnosti.
Důvodem bylo předložení předběžné otázky
Soudnímu dvoru Evropské unie. Konkrétně
položil Soudnímu dvoru otázku, zda lze provozování kamerového systému umístěného
na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit
pod zpracování osobních údajů „prováděné
fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3
odst. 2 směrnice 95/46/ES, třebaže takovýto
systém zabírá též veřejné prostranství.
Rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, Ryneš
proti Úřadu pro ochranu osobních údajů,
C-212/13, čtvrtý senát Soudního dvora Evropské unie odpověděl na předběžnou otázku
takto: „Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice 95/46/ES musí být vykládán v tom
smyslu, že provozování kamerového systému, při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné
smyčky do takového nahrávacího zařízení,
jako je pevný disk – umístěného fyzickou
osobou na jejím rodinném domě za účelem
ochrany majetku, zdraví a života majitelů
domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve
smyslu uvedeného
ustanovení.“
Usnesením ze dne 22. 12. 2014, čj. 1 As
113/2012-103, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že se v řízení pokračuje.
Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora znamená pouze jednu věc, a to, že nelze vyhovět kasační stížnosti na základě toho, že se na provozování
kamerového systému stěžovatelem zákon
o ochraně osobních údajů nevztahuje. Stěžovatel nicméně odkázal na další body své kasační stížnosti. Dále vyzval Nejvyšší správní
soud k aplikaci principu proporcionality, tedy ke zvážení, „zda je potřebnější chránit
(ne)vědomost stěžovatele o tom, jaké boty
má jeho soused, před tím poskytnout mu
ochranu před vandaly, kteří mu rozbíjejí okna a hází do řeky Jihlavy, kde se může utopit“. Dále citoval rozsudek Soudního dvora,
zvláště jeho body 33 a 34, a zdůraznil, že zde
Soudní dvůr v podstatě potvrdil jeho argumentaci.
Žalovaný podal k vyjádření stěžovatele
obsáhlou repliku. Souhlasil se stěžovatelem,
že za klíčové lze považovat posouzení principu proporcionality na „nasazení“ kamerového systému stěžovatelem a obecně kýmkoliv,
kdo by kamerou monitoroval veřejný prostor
za účelem ochrany svého majetku. Žalovaný
se domníval, že akceptace názoru stěžovatele, podle kterého je sledování soukromých
prostor třetích osob (zde vstup do cizího
obydlí) za účelem ochrany vlastního majetku
přiměřené, by fakticky vedla k popření principu proporcionality na posuzování takových
kamer. Uvedené by znamenalo, že si kdokoliv
může bez omezení instalovat kameru a sledovat jí ničím neomezenou oblast. Žalovaný by
již neměl možnost posuzovat přiměřenost
zpracovávaných osobních údajů, pokud by
soud shledal jako přiměřené sledování cizího
vstupu do obydlí, tedy shromažďování osobních údajů o sousedech v rozsahu, kdy chodí
domů, s kým chodí domů atd. Takový výklad
je podle žalovaného popřením práva na soukromí tak, jak je garantováno článkem 10 Listiny základních práv a svobod a také zákonem
o ochraně osobních údajů.
K bodu 34 rozsudku Soudního dvora žalovaný upřesnil, že Soudní dvůr při formulaci
jeho názoru vycházel z jemu dostupných informací. V předkládacím usnesení Nejvyššího správního soudu se totiž neobjevila infor-
mace o tom, že stěžovatel monitoroval kamerou nejenom veřejné prostranství (ulici), ale
i vstup do cizího domu. Tato informace poté
nezazněla ani při přednesu řečí před Soudním dvorem. Soudní dvůr tedy „mylně“ vycházel z názoru, že kamera sleduje pouze veřejný prostor před domem stěžovatele
a nezasahuje do práv jiných osob než veřejnosti, která před domem projde. Přitom takto instalované a provozované kamery žalovaný ve své dozorové činnosti běžně akceptuje,
pokud je zachována přiměřenost a nezbytnost zpracování osobních údajů (tj. kamera
sleduje nezbytný prostor před „chráněnou“
budovou, ale ne již celou ulici atd.).
Žalovaný dále uvedl, že problematikou kamerových systémů a rozsahu sledování (zpracování osobních údajů) se již Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval.
V rozsudku ze dne 30. 7. 2014, čj. 3 As
124/2013-34, akceptoval zákaz žalovaného
zpracovávat osobní údaje z kamer sledujících
přístupové veřejné komunikace k bytovému
domu a dále kamery sledující nadbytečné veřejné prostory přímo nesouvisející s majetkem provozovatele kamerového systému. Lze
také odkázat na závěry vyplývající z rozsudku
ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 As 158/2012-49, a ze
dne 28. 6. 2013, čj. 5 As 1/2011-156, ve kterých soud odmítl kamerový systém v hotelu
a před hotelem jako nepřiměřený způsob
zpracování osobních údajů.
Požadavek žalovaného na informování
v případě kamerových systémů prostřednictvím informační cedulky obsahující údaj
o tom, že dochází ke zpracování osobních
údajů, kým a kde lze získat plné informace
dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních
údajů, akceptoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 3 As 124/2013-34.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Městského soudu v Praze, rozhodnutí předsedy žalovaného i rozhodnutí žalovaného a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
Z odůvodnění:
V.
Právní názor Nejvyššího správního
soudu
(...)
V.A Podřazení pod pojem „osobní údaj“
a jeho zpracování
[28] Stěžovatel především opakovaně tvrdí, že působnost žalovaného nebyla dána, neboť jeho kamerový systém nepořizoval údaje,
které by byly způsobilé ke ztotožnění osob.
Osobním údajem dle zákona o ochraně osobních údajů je jakákoliv informace týkající se
určeného nebo určitelného subjektu údajů.
Pakliže Okresní soud v Třebíči ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 2 T 220/2007,
dospěl k závěru, že osoby na záznamu kamerového systému stěžovatele nejsou identifikovatelné, tak v daném případě nemohlo dojít
ani k porušení zákona o ochraně osobních
údajů. Pokud žalovaný tvrdí opak, vychází ze
skutkové podstaty, která nemá oporu ve
správním spise. Nikdy totiž neuvedl konkrétní osobu, jejíž osobní údaje by stěžovatel zpracovával. Vychází tak z toho, že každý záznam
osoby je osobním údajem ve smyslu zákona.
[29] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel provozoval v období nejpozději od 5. 10.
2007 do 11. 4. 2008 na svém domě kamerový
systém. Podle jeho tvrzení to činil z důvodu
ochrany majetku, zdraví a života svého a své
rodiny. Kamerový systém se skládal z jedné kamery, umístěné pod římsou střechy. Kamera
snímala vstup do domu stěžovatele, veřejnou
ulici a vstup do sousedícího domu naproti. Kamerový systém byl zabudován pracovníky
společnosti SOBES, s. r. o., se sídlem v Třebíči.
Systém umožňoval jen obrazový záznam, který byl ukládán do nahrávacího zařízení formou nekonečné smyčky: záznam se průběžně nahrával na harddisk a při naplnění jeho
kapacity se opětovně přemazával novým záznamem. U nahrávacího zařízení nebyl instalován monitor, takže si obraz nebylo možno
průběžně prohlížet. Kamera byla stacionární
bez možnosti natáčení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[30] Dne 7. 10. 2007 v době od 00:20 do
00:40 hodin došlo k útoku na dům stěžovatele. Pořízený záznam z inkriminované doby
byl předán Policii ČR k dalšímu šetření. Na
záznamu byly policií identifikovány dvě osoby. Následné trestní řízení skončilo citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči
sp. zn. 2 T 220/2007. Jím byl obžalovaný zproštěn obžaloby z trestného činu výtržnictví
proti majetku stěžovatele, a to s odůvodněním, že soud „[z] pořízeného záznamu zjistil, že v předmětné době se před domem poškozeného [stěžovatele] nacházely dvě
postavy zřejmě mužského pohlaví, které nebylo možno ztotožnit“. Okresní soud tedy nebyl schopen na záznamu identifikovat určitou osobu.
[31] Zmíněný rozsudek Okresního soudu
v Třebíči je stěžovatelem vykládán tak, že osoby zaznamenané kamerovým systémem nebylo možno přímo či nepřímo ztotožnit.
O osobní údaje dle § 4 písm. a) zákona
o ochraně osobních údajů se prý nejedná.
Tím se evidentně vylučuje aplikace tohoto zákona. Stěžovatel nemůže být za instalaci kamerového systému postižen jako správce
osobních údajů.
[32] Městský soud k srovnatelné námitce
ve svém rozsudku uvedl, že citovaný rozsudek okresního soudu se zabýval pouze jednou konkrétní částí pořízeného záznamu
a konstatoval nemožnost identifikace pouze
dvou jmenovaných osob. Identifikací jiných
osob se okresní soud nezabýval a zabývat samozřejmě ani nemusel, protože neřešil otázku aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud navíc upozornil, že
jiná osoba (soused stěžovatele) byla na záznamu identifikována. Ze všech uvedených důvodů obsahuje daný záznam informace týkající se určitelných subjektů údajů, tedy osobní
údaje dle § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.
[33] Nejvyšší správní soud posoudil tuto
kasační námitku jako nedůvodnou.
[34] Pojem „osobní údaj“ je ústředním
pojmem zákona o ochraně osobních údajů.
Podle jeho § 4 písm. a) je „osobním údajem
jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo
identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických
pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální
identitu.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 10. 8. 2004, čj. 2 As 6/2004-49, uvádí,
že o osobní údaj jde, „jestliže lze na základě
jednoho či více osobních údajů zjistit přímo
nebo nepřímo jeho identitu; o osobní údaj se
naopak nejedná, pokud je ke zjištění identity subjektu údajů třeba nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků“.
[35] Osobní údaj je tedy jakýkoliv údaj,
který se musí týkat fyzické osoby (subjektu
údajů) a tato fyzická osoba je nebo může být
přímo ze shromážděných údajů nebo na jejich základě
jiným způsobem (nepřímo)
identifikována. Zákon si tak všímá jenom skutečnosti, zda zaznamenávané údaje lze ztotožnit s konkrétní osobou. Blíže k pojmu „identifikované/identifikovatelné“ pak uvádí bod
26 odůvodnění směrnice 95/46/ES: „zásady
ochrany se musí vztahovat na veškeré informace týkající se identifikované či identifikovatelné osoby; [...] pro určení, zda je osoba
identifikovatelná, je třeba přihlédnout ke
všem prostředkům, které mohou být rozumně použity jak správcem, tak jakoukoli jinou osobou pro identifikaci dané osoby“.
O osobní údaj tedy nepůjde, jestliže s přihlédnutím ke „všem prostředkům, které mohou být rozumně použity“ možnost určení
osoby neexistuje nebo je zanedbatelná.
[36] Podstatou zde řešeného problému je
fungování, charakter a schopnost kamerového systému zpracovávat osobní údaje. Obecně lze kamerový systém charakterizovat jako
„[a]utomaticky provozovaný stálý technický
systém umožňující pořizovat a uchovávat
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ze
sledovaných míst, a to např. formou pasivního monitorování prostoru nebo pořizování
cílených záběrů (zachycování pohybu) anebo reportážním způsobem“ (Bartík, V.; Janečková, E. Zákon o ochraně osobních údajů
s komentářem. 1. vyd. Olomouc : Anag, 2010,
s. 46). K uvedené definici kamerového systému zdejší soud dodává, že jeho provozem dochází ke shromažďování údajů vážících se k lidem, jejich činnosti a vystupování, které pak
mohou být vyhodnoceny nebo přiřazeny
konkrétní osobě v konkrétním čase a v konkrétním prostoru. Právě svázání výskytu, chování, fyzických, fyziologických a obdobných
znaků určité osoby s konkrétním časem
a prostorem představuje sbírku osobních informací, které se váží ke snímané osobě. Jejich vyhodnocením může dojít k identifikaci
subjektu údajů.
[37] Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že
v souvisejícím trestním řízení se nepodařilo
dvě osoby pro účely jejich trestní odpovědnosti ztotožnit. S tím lze sice souhlasit, nelze
z toho však vyvozovat větší závěry ve vztahu
k aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů. Ztotožnění zobrazených osob nebude vždy možné, například z důvodu maskování
těchto osob nebo negativních
pozorovacích podmínek (noc, mlha atp.). Jen
proto, že v některých případech kamera nezachytí osobu tak, aby jí bylo možno ztotožnit, však nebude obecně vyloučena aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů.
Pokud by snad kamera nebyla s to zachytit
identifikovatelným způsobem žádnou osobu,
bylo by nesmyslné, aby si jí stěžovatel vůbec
pořizoval a více než půl roku jí provozoval za
účelem ochrany vlastního majetku.
[38] Obdobně uvedl zdejší soud již v citovaném rozsudku čj. 5 As 1/2011-56, ve věci
Evropský investiční holding, že účelem dohledu pomocí videokamer je právě identifikace osob zachycených na záznamu ve
všech případech, kdy to správce pokládá za
nezbytné. Celý systém jako takový se proto
musí považovat za zpracovávání údajů
o identifikovatelných osobách, i když např.
některé natočené osoby v praxi identifikovatelné nemusí být.
[39] Shodný závěr ostatně zaujal v této věci i Soudní dvůr, který v rozhodnutí Ryneš jasně uvedl, že „[m]onitorování prostřednictvím obrazového záznamu zachycujícího
osoby, k jakému docházelo ve věci v původ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
ním řízení, ukládaného formou nekonečné
smyčky do nahrávacího zařízení, a sice na
pevný disk, přitom představuje v souladu
s čl. 3 odst. 1 [směrnice 95/46/ES] automatizované zpracování osobních údajů“ (bod 25).
[40] Námitka tedy není důvodná. (...)
V.C Zpracování osobních údajů výlučně
pro osobní potřebu
[46] Stěžovatel dále tvrdí, že městský
soud měl posoudit zpracovávání osobních
údajů prováděné stěžovatelem jako „zpracovávání osobních údajů fyzickou osobou výlučně pro osobní potřebu“ (§ 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů). Proto neměl být
zákon o ochraně osobních údajů na věc vůbec aplikován. Pokud tvrdí žalovaný opak, je
jeho názor v přímém rozporu s jinými názory
veřejně prezentovanými právě žalovaným.
[47] Uvedenou námitku rozdělil Nejvyšší
správní soud do dvou částí. Předně zvážil, zda
je důvod aplikovat na věc výjimku podle § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
Dále pak zvážil, zda je praxe žalovaného
vskutku nekonzistentní, jak tvrdí stěžovatel
(viz dále V.D).
[48] První otázku jednoznačně rozřešil
Soudní dvůr Evropské unie. Ten ve svém shora citovaném rozhodnutí, odpovídajícím na
předběžnou otázku v této věci, dospěl k závěru, že „provozování kamerového systému –
při kterém je obrazový záznam zachycující
osoby ukládán formou nekonečné smyčky
do takového nahrávacího zařízení, jako je
pevný disk – umístěného fyzickou osobou
na jejím rodinném domě za účelem ochrany
majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů
pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu“ čl. 3 odst. 2 druhé odrážky
směrnice 95/46/ES. Protože čl. 3 odst. 2 směrnice je předobrazem § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů, je patrné, že výjimka z aplikovatelnosti zákona na stěžovatelovu situaci nedopadá.
[49] Námitka je tedy nedůvodná.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
V.D Konzistentnost správní praxe
žalovaného
[50] Nejvyšší správní soud dále zvážil, zda
byla správní praxe žalovaného skutečně tak
roztříštěná, jak tvrdí stěžovatel, respektive
pokud byla roztříštěná, jaké dopady to má na
nynější kauzu. Podle stěžovatele totiž závěr
žalovaného, že kamerový systém stěžovatele
neslouží výlučně k uspokojení jeho osobních
potřeb, je v rozporu s vlastními, veřejně prezentovanými názory žalovaného.
systém
vůbec
[51] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
pochyby o významu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/46/ES, tedy předobrazu § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, panovaly též na evropské úrovni. V řízení ve věci Ryneš před Soudním dvorem měla česká,
italská, polská a britská vláda za to, že na tuto
věc se uplatní citovaný článek směrnice, a tedy směrnice nebude na takto provozovaný
kamerový
aplikovatelná
(bod 42 stanoviska generálního advokáta
Jääskinena ve věci Ryneš). Teprve Soudní
dvůr tyto pochybnosti odstranil a čl. 3 odst. 2
jasně vyložil.
[52] Česká situace se navíc lišila i od situace v některých jiných členských státech Evropské unie. Český zákon o ochraně osobních údajů je velmi stručný a o kamerových
systémech neříká vůbec nic. Neurčitost práva EU, jmenovitě směrnice 95/46/ES, tedy domácí právo nijak nevyjasňuje. Naproti tomu
například rakouské právo (spolkový zákon
o ochraně osobních údajů, Bundesgesetz
über den Schutz personenbezogener Daten,
Datenschutzgesetz 2000 – DSG 2000, ze dne
17. 8. 1999, BGBl. I Nr. 165/1999, dostupný
v německo-anglické bilingvální verzi na
https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Erv/E
RV_1999_1_165/ERV_1999_1 _165.html.) je
detailní a regulaci kamerových systémů věnuje celou jednu samostatnou část (část 9a,
§ 50a a násl.). Ostatně asi i proto měla rakouská vláda v otázce výkladu čl. 3 odst. 2
druhé odrážky směrnice 95/46/ES jasno a na
rozdíl od české vlády a několika dalších vlád
zastávala názor o aplikovatelnosti směrnice
na tyto typové situace (viz bod 42 citovaného
stanoviska generálního advokáta Jääskinena).
Rovněž německý spolkový zákon o ochraně
údajů ze dne 14. 1. 2003 (Bundesdatenschutzgesetz, ze dne 14. 1. 2003, BGBl. I s. 66,
dostupný na http://www.gesetze-im-internet.de/bdsg_1990/BJNR029550990.html.)
na pozorování veřejně přístupných míst kamerovými systémy výslovně pamatuje, a to
v § 6b.
[53] Čelil-li tedy stěžovatel nejasné zákonné normě, která měla svůj předobraz v obsahově neurčité normě práva EU, na jejíž výklad
panoval rozpor mezi jednotlivými členskými
státy Unie, bylo důležité, aby na vnitrostátní
úrovni tuto nejasnost odstranila konzistentní
praxe žalovaného. Jak zdejší soud vysvětlí dále, správní praxe žalovaného má k jednoznačnosti velmi daleko.
[54] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se stěžovatelem v tom, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí žalovaného, v rozhodnutí
jeho předsedy i v rozsudku městského soudu
je v přímém rozporu s jinými navenek prezentovanými názory žalovaného. Daný rozpor se týká výkladu a aplikace § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, konkrétně
pojmu „výlučně pro osobní potřebu“. Pokud
se žalovaný vyjádřil, že stěžovatelem uvedené
citace jsou vytržené z kontextu, Nejvyšší
správní soud tyto citace doplňuje, vysvětluje
a zasazuje do konkrétní aplikační praxe žalovaného.
[55] Policie ČR, Okresní ředitelství Třebíč, dne 28. 11. 2007 zformulovala dotaz, zda
provoz kamerového systému stěžovatele spadá do působnosti zákona o ochraně osobních
údajů a zda je provozován legálně. Základní
charakteristiky a funkce, i to jakou lokalitu
předmětný kamerový systém snímá, popsala
policie shodně, jak je uvedeno v bodu [29]
tohoto rozsudku. Žalovaný ve své odpovědi
ze dne 18. 12. 2007, sepsané vedoucím samostatného oddělení registračního (příloha 1,
s. 9 správního spisu), k dopisu uvádí:
„Kamerový systém způsobem, jaký je popsán ve Vašem dopisu, provozovat z pohledu
a ve smyslu [zákona o ochraně osobních údajů] lze. Takto provozovaný kamerový systém
sám o sobě nepodléhá režimu [zákona
o ochraně osobních údajů], jelikož se jedná o zpracování osobních údajů pro
osobní potřebu ve smyslu § 3 odst. 3 [zákona o ochraně osobních údajů]. Co se týče
Vámi popsaného skutkového stavu, pak lze
konstatovat, že občan registrační povinnost
dle [zákona o ochraně osobních údajů] neměl. Tato povinnost mu vznikla až v okamžiku, když došlo k předání kamerového
záznamu České televizi, a to pouze za podmínky, že na záznamu předaného České televizi byly zachycené osoby identifikovatelné ve smyslu § 4 písm. a) [zákona o ochraně
osobních údajů]. Ve chvíli předání takového
záznamu se působnost [zákona o ochraně
osobních údajů] začala na občana vztahovat.“ (zvýraznění přidal NSS).
[56] V tomto stanovisku tedy žalovaný dovodil aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů nikoliv z toho důvodu, co stěžovatel nahrával, ale proto, co se záznamem dělal
posléze. Klíčovou věcí mělo být dle žalovaného předání záznamu České televizi. Samotné
provozování kamerového systému nebylo
podřaditelné pod režim zákona o ochraně
osobních údajů.
[57] V rozhodnutí I. stupně v této věci ze
dne 4. 8. 2008 žalovaný naproti tomu píše:
„Správní orgán považuje za určující, je-li
zpracování osobní potřebou ve smyslu [zákona o ochraně osobních údajů] či nikoliv,
to, zda jej lze považovat za legální (tzn., zda
je v souladu s dalšími právními předpisy)
a zda je stanovený účel legitimní, tj. zejména
tedy při jejím plnění nesmí docházet k neoprávněnému zásahu do práv jiných osob.
Ochrana vlastního majetku je přitom účelem
nepochybně legitimním. Současně ovšem § 12
odst. 1 [občanského zákoníku z roku 1964],
stanoví, že obrazové snímky a obrazové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích
projevů osobní povahy smějí být pořízeny
nebo použity jen s jejím svolením; svolení
není dle § 12 odst. 2 a 3 [občanského zákoníku z roku 1964] třeba, použijí-li se k úředním účelům na základě zákona, pro vědecké a umělecké účely, a pro tiskové, filmové,
rozhlasové a televizní zpravodajství. V daném případě je zjevné, že pořizování obra-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
zových záznamů osob z veřejně přístupného
místa (ulice) je v rozporu s [občanským zákoníkem z roku 1964], neboť obviněný jej
prováděl bez souhlasu monitorovaných
osob, a nelze jej tedy považovat za legální
činnost. V souladu se shora uvedeným proto
správní orgán dospěl k závěru, že předmětné zpracování osobních údajů není zpracováním prováděným pro osobní potřebu obviněného.“
[58] V tomto rozhodnutí tedy žalovaný
naopak dovozuje aplikovatelnost zákona
o ochraně osobních údajů již jen proto, co
stěžovatel dělal – nahrával osoby na veřejně
přípustném místě. Klíčovým důvodem aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů pak měl být rozpor aktivity stěžovatele
s občanským zákoníkem z roku 1964 (tehdy
platným § 12).
[59] Rozpory v názorech žalovaného lze
zasadit i do širšího kontextu, a to ukázkou
dalších, navenek projevených právních závěrů. Z dále uvedeného plyne, že nekonzistence
ve výkladu § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů nebyla jen chvilkovou záležitostí
let 2007 a 2008, ale pokračovala a gradovala
v dalších letech.
[60] Ve výroční zprávě za rok 2008, s. 42,
tedy za rok, ve kterém rozhodl v této věci
v prvém stupni, žalovaný uvádí:
„Na provozovatele kamerového systému
se zákon o ochraně osobních údajů vztahuje
za předpokladu, že systematicky zpracovává získávané informace ve smyslu § 4 písm. e)
tohoto zákona. Je tomu tak vždy, když [...]
dochází k systematickému shromažďování
snímků osob nacházejících se v určitém časovém úseku v monitorovaném prostoru.
V uvedených souvislostech lze nadto vyslovit
i jistou presumpci dalšího využívání těchto
záběrů; v opačném případě (pokud by záběry neměly být nijak využívány) by záznamové zařízení postrádalo jakýkoli smysl.“
[61] Zde tedy žalovaný dovozuje působnost zákona o ochraně osobních údajů, pravděpodobně s ohledem na to, že kamerovým
systémem shromážděné záběry budou dále
použity.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[62] Tento závěr je nicméně v naprostém
rozporu s jinou, stěžovatelem opakovaně citovanou výroční zprávou za rok 2011. V ní na
s. 28 žalovaný říká:
„Podle § 3 odst. 3 se zákon o ochraně
osobních údajů nevztahuje na zpracování
osobních údajů, které provádí fyzická osoba
výlučně pro osobní potřebu. Typickým příkladem je využití kamerových systémů
k ochraně vlastního majetku, nejčastěji
soukromých domů. Ochrana soukromého
majetku je nezadatelné ústavní právo každého občana. [Žalovaný] však nemůže nahrazovat působnost orgánů činných v trestním řízení, občanskoprávních soudů ani
věcně příslušných správních orgánů mj. proto, že není vybaven kompetencemi ke vstupu
do soukromého obydlí a ke kontrole z něho
pořízených kamerových záznamů. Vzhledem k uvedenému [žalovaný] deklaruje, že
nadále nebude řešit sousedské spory typu:
Policie ČR postoupila městskému úřadu
oznámení o spáchání přestupku, kterého se
měla dopustit fyzická osoba tím, že dlouhodobě natáčela videokamerou a mobilním telefonem svého souseda na jeho pozemku,
a městský úřad oznámení dále postoupil [žalovanému]. Potenciální pachatel přestupku
zaslal [žalovanému] mnohostránkovou stížnost na oznamovatele, který využívá kamerový systém k monitorování jeho pozemku
a veřejné cesty, o jejíž vlastnictví vedou obě
strany několikaletý spor, a pořízené záznajako důkazní prostředky.“
my využívají
(zvýraznění přidal NSS).
[63] V roce 2011, za naprosto nezměněného právního stavu, tedy žalovaný dokonce tvrdí, že snímání veřejné cesty kamerovým systémem nepodléhá působnosti zákona o ochraně
osobních údajů vůbec, a to s odkazem na jeho
§ 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
V témže roce probíhá řízení před městským
soudem o žalobě stěžovatele, kde žalovaný hájí diametrálně odlišný právní názor.
[64] Ze všech výše citovaných právních
názorů, konstatování a správní praxe Nejvyšší správní soud dovozuje naprostou rozpornost a nesrozumitelnost dosavadní praxe žalovaného při výkladu a aplikaci § 3 odst. 3
zákona o ochraně osobních údajů. Schizofrenně působící právní názor žalovaného založil
situaci, v níž dle jeho libovůle zcela nepředvídatelně docházelo k aplikaci nebo neaplikaci
§ 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
[65] Zatímco ve své odpovědi na dopis
policie ze dne 28. 11. 2007 (viz bod [55] shora) žalovaný uvádí, že kamerový systém provozovaný stěžovatelem nepodléhá režimu zákona o ochraně osobních údajů, jelikož se
jedná o zpracování osobních údajů výlučně
pro osobní potřebu, ve svém rozhodnutí ze
dne 4. 8. 2008 neshledal zpracování stěžovatele za zpracování dle § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů výlučně pro osobní potřebu. Žalovaný měl přitom vždy k dispozici stejné technické parametry, informace
o nastavení kamerového systému, popis snímaného prostoru a kvalifikaci účelu zpracování. Jen pro pořádek zdejší soud připomíná,
že snímání vchodu protějšího domu nehrálo
při ne/aplikaci § 3 odst. 3 žádnou roli.
[66] Zdejší soud neshledává ani žádný
rozdíl ve věci stěžovatele, který svým kamerovým systémem systematicky a automatizovaně snímá prostor veřejné ulice a vchod do
obytného domu stojícího naproti, a skutkovým stavem vylíčeným ve výroční zprávě za
rok 2011 (viz bod [62] shora). Obě zpracování přitom sloužila k srovnatelnému účelu
(ochrana majetku a zdraví ve věci stěžovatele,
majetkoprávní spory ve věci uváděné ve výroční zprávě za rok 2011). Zdejšímu soudu
proto není zřejmé, kdy provozování kamerového systému k ochraně majetku bylo dle žalovaného zpracováním „výlučně pro osobní
potřebu“, a kdy naopak nebylo. Důvody a argumenty, o které by se žalovaný opíral při
provedení té či oné subsumpce, se zdejšímu
soudu nepodařilo zjistit, a to ani z výroční
zprávy za rok 2008 ani za rok 2011.
[67] Nezbývá proto než konstatovat, že
rozhodování v těchto typových věcech bylo
nepředvídatelné a svévolné. Žalovaný se sám
dle své libovůle rozhodoval, které konkrétní
zpracování osobních údajů za pomoci kamerového systému pro účely ochrany majetku
pod § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních
údajů podřadí, a které nikoliv.
[68] Právě uvedené mělo fatální dopad na
právní jistotu stěžovatele. Stěžovatel s ohledem na nejasnost právní úpravy a naprosto
nekonzistentní praxi žalovaného nemohl
dost dobře předem určit, zda jeho počínání
je zákonem dovolené či naopak zakázané. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy „[n]ikdo nesmí být
odsouzen za jednání nebo opomenutí, které
v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle
vnitrostátního nebo mezinárodního práva
trestným činem“. „Trestný čin“ upravený
Úmluvou má vůči kategoriím domácího práva autonomní povahu a je nesporné, že na
stěžovatele aplikovaný přestupek je „trestným činem“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 (k tomu
obecně srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005-62,
č. 847/2006 Sb. NSS, příp. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976,
Engel a další proti Nizozemsku, stížnosti
č. 5100/71 až 5102/71, 5354/72 a 5370/72, Series A, č. 22, k dopadům článků 6 a 7 Úmluvy
na řízení o přestupku, kde byl pachatel potrestán pokutou ve srovnatelné výši, srov. zejména rozsudky ESLP ze dne 2. 9. 1998, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95,
Reports 1998-VI, a Lauko proti Slovensku,
stížnost č. 26138/95).
[69] Požadavek Úmluvy se nicméně nevyčerpává jen tím, že postihnutí protiprávního
jednání má základ v zákoně. Zákony mohou
a často musí být formulovány abstraktně, aby
se vyhnuly příliš rigidní aplikaci a aby se
mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem.
Výklad a předvídatelnost takových právních
textů pak logicky závisí na praxi (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 1996,
Cantoni proti Francii, stížnost č. 17862/91,
Reports 1996-V, bod 31). Zákon společně se
správní a justiční praxí jej vykládající tvoří
tzv. „zákon v materiálním smyslu“, jehož
předvídatelnost je pro trestní sankci klíčová.
Nejvyšší správní soud připouští, že obecně
formulované zákony vytváří určité šedé zóny
na okrajích jejich definice. Judikatura ESLP
přitom jasně říká, že pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu,
aby dané ustanovení učinily neslučitelným
s článkem 7, pokud se takové ustanovení jeví
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
být dostatečně jasné ve velké většině případů
(viz Cantoni proti Francii, bod 32 a násl.).
V nynějším případě však správní praxe aplikující § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních
údajů odňala tomuto ustanovení určitost
v naprosto běžných a rutinně se vyskytujících situacích. Až do konce roku 2014 totiž
nebylo vůbec jasné, zda český zákon dopadá
na tak obvyklé situace, jako byla instalace kamerového systému snímajícího veřejné prostranství za účelem ochrany majetku a jiných
hodnot majitele rodinného domu.
[70] Kasační námitka je tedy důvodná;
postih stěžovatele nebyl založen na zákoně
v materiálním slova smyslu, a proto byl tento
postih v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
[71] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává, že žalovaný
dokonce i v těch případech, kde vyložil § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů
„správně“ (tedy v souladu s názorem Soudního dvora), argumentoval nesprávnými důvody. Z hlediska práva EU je nerozhodné, jak
správce nebo zpracovatel s osobními údaji
naloží, zda je zpřístupní třetím osobám, zda
se tak stane po právu či proti právu. Je evidentní, že Soudní dvůr zvolil ve svém rozhodnutí objektivní standard – rozhodující pro
aplikaci výjimky z dopadu směrnice, a tedy
i českého zákona, je charakter a způsob zpracování, nikoliv jeho motivace (viz pasáž rozsudku Ryneš citovanou v bodu [48] shora).
Jak lapidárně řekl generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku v této věci ze dne
17. 8. 1999, BGBl. I Nr. 165/1999, dostupný
v německo-anglické bilingvální verzi na
https://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Erv/E
RV_1999_1_165/ERV_1999_1 _165.html.) je
detailní a regulaci kamerových systémů věnuje celou jednu samostatnou část (část 9a,
§ 50a a násl.). Ostatně asi i proto měla rakouská vláda v otázce výkladu čl. 3 odst. 2
druhé odrážky směrnice 95/46/ES jasno a na
rozdíl od české vlády a několika dalších vlád
zastávala názor o aplikovatelnosti směrnice
na tyto typové situace (viz bod 42 citovaného
stanoviska generálního advokáta Jääskinena).
Rovněž německý spolkový zákon o ochraně
údajů ze dne 14. 1. 2003 (Bundesdatenschutzgesetz, ze dne 14. 1. 2003, BGBl. I s. 66,
dostupný na http://www.gesetze-im-internet.de/bdsg_1990/BJNR029550990.html.)
na pozorování veřejně přístupných míst kamerovými systémy výslovně pamatuje, a to
v § 6b.
[53] Čelil-li tedy stěžovatel nejasné zákonné normě, která měla svůj předobraz v obsahově neurčité normě práva EU, na jejíž výklad
panoval rozpor mezi jednotlivými členskými
státy Unie, bylo důležité, aby na vnitrostátní
úrovni tuto nejasnost odstranila konzistentní
praxe žalovaného. Jak zdejší soud vysvětlí dále, správní praxe žalovaného má k jednoznačnosti velmi daleko.
[54] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se stěžovatelem v tom, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí žalovaného, v rozhodnutí
jeho předsedy i v rozsudku městského soudu
je v přímém rozporu s jinými navenek prezentovanými názory žalovaného. Daný rozpor se týká výkladu a aplikace § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, konkrétně
pojmu „výlučně pro osobní potřebu“. Pokud
se žalovaný vyjádřil, že stěžovatelem uvedené
citace jsou vytržené z kontextu, Nejvyšší
správní soud tyto citace doplňuje, vysvětluje
a zasazuje do konkrétní aplikační praxe žalovaného.
[55] Policie ČR, Okresní ředitelství Třebíč, dne 28. 11. 2007 zformulovala dotaz, zda
provoz kamerového systému stěžovatele spadá do působnosti zákona o ochraně osobních
údajů a zda je provozován legálně. Základní
charakteristiky a funkce, i to jakou lokalitu
předmětný kamerový systém snímá, popsala
policie shodně, jak je uvedeno v bodu [29]
tohoto rozsudku. Žalovaný ve své odpovědi
ze dne 18. 12. 2007, sepsané vedoucím samostatného oddělení registračního (příloha 1,
s. 9 správního spisu), k dopisu uvádí:
„Kamerový systém způsobem, jaký je popsán ve Vašem dopisu, provozovat z pohledu
a ve smyslu [zákona o ochraně osobních údajů] lze. Takto provozovaný kamerový systém
sám o sobě nepodléhá režimu [zákona
o ochraně osobních údajů], jelikož se jedná o zpracování osobních údajů pro
osobní potřebu ve smyslu § 3 odst. 3 [zákona o ochraně osobních údajů]. Co se týče
Vámi popsaného skutkového stavu, pak lze
konstatovat, že občan registrační povinnost
dle [zákona o ochraně osobních údajů] neměl. Tato povinnost mu vznikla až v okamžiku, když došlo k předání kamerového
záznamu České televizi, a to pouze za podmínky, že na záznamu předaného České televizi byly zachycené osoby identifikovatelné ve smyslu § 4 písm. a) [zákona o ochraně
osobních údajů]. Ve chvíli předání takového
záznamu se působnost [zákona o ochraně
osobních údajů] začala na občana vztahovat.“ (zvýraznění přidal NSS).
[56] V tomto stanovisku tedy žalovaný dovodil aplikovatelnost zákona o ochraně osobních údajů nikoliv z toho důvodu, co stěžovatel nahrával, ale proto, co se záznamem dělal
posléze. Klíčovou věcí mělo být dle žalovaného předání záznamu České televizi. Samotné
provozování kamerového systému nebylo
podřaditelné pod režim zákona o ochraně
osobních údajů.
[57] V rozhodnutí I. stupně v této věci ze
dne 4. 8. 2008 žalovaný naproti tomu píše:
„Správní orgán považuje za určující, je-li
zpracování osobní potřebou ve smyslu [zákona o ochraně osobních údajů] či nikoliv,
to, zda jej lze považovat za legální (tzn., zda
je v souladu s dalšími právními předpisy)
a zda je stanovený účel legitimní, tj. zejména
tedy při jejím plnění nesmí docházet k neoprávněnému zásahu do práv jiných osob.
Ochrana vlastního majetku je přitom účelem
nepochybně legitimním. Současně ovšem § 12
odst. 1 [občanského zákoníku z roku 1964],
stanoví, že obrazové snímky a obrazové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích
projevů osobní povahy smějí být pořízeny
nebo použity jen s jejím svolením; svolení
není dle § 12 odst. 2 a 3 [občanského zákoníku z roku 1964] třeba, použijí-li se k úředním účelům na základě zákona, pro vědecké a umělecké účely, a pro tiskové, filmové,
rozhlasové a televizní zpravodajství. V daném případě je zjevné, že pořizování obra-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
zových záznamů osob z veřejně přístupného
místa (ulice) je v rozporu s [občanským zákoníkem z roku 1964], neboť obviněný jej
prováděl bez souhlasu monitorovaných
osob, a nelze jej tedy považovat za legální
činnost. V souladu se shora uvedeným proto
správní orgán dospěl k závěru, že předmětné zpracování osobních údajů není zpracováním prováděným pro osobní potřebu obviněného.“
[58] V tomto rozhodnutí tedy žalovaný
naopak dovozuje aplikovatelnost zákona
o ochraně osobních údajů již jen proto, co
stěžovatel dělal – nahrával osoby na veřejně
přípustném místě. Klíčovým důvodem aplikovatelnosti zákona o ochraně osobních údajů pak měl být rozpor aktivity stěžovatele
s občanským zákoníkem z roku 1964 (tehdy
platným § 12).
[59] Rozpory v názorech žalovaného lze
zasadit i do širšího kontextu, a to ukázkou
dalších, navenek projevených právních závěrů. Z dále uvedeného plyne, že nekonzistence
ve výkladu § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů nebyla jen chvilkovou záležitostí
let 2007 a 2008, ale pokračovala a gradovala
v dalších letech.
[60] Ve výroční zprávě za rok 2008, s. 42,
tedy za rok, ve kterém rozhodl v této věci
v prvém stupni, žalovaný uvádí:
„Na provozovatele kamerového systému
se zákon o ochraně osobních údajů vztahuje
za předpokladu, že systematicky zpracovává získávané informace ve smyslu § 4 písm. e)
tohoto zákona. Je tomu tak vždy, když [...]
dochází k systematickému shromažďování
snímků osob nacházejících se v určitém časovém úseku v monitorovaném prostoru.
V uvedených souvislostech lze nadto vyslovit
i jistou presumpci dalšího využívání těchto
záběrů; v opačném případě (pokud by záběry neměly být nijak využívány) by záznamové zařízení postrádalo jakýkoli smysl.“
[61] Zde tedy žalovaný dovozuje působnost zákona o ochraně osobních údajů, pravděpodobně s ohledem na to, že kamerovým
systémem shromážděné záběry budou dále
použity.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[62] Tento závěr je nicméně v naprostém
rozporu s jinou, stěžovatelem opakovaně citovanou výroční zprávou za rok 2011. V ní na
s. 28 žalovaný říká:
„Podle § 3 odst. 3 se zákon o ochraně
osobních údajů nevztahuje na zpracování
osobních údajů, které provádí fyzická osoba
výlučně pro osobní potřebu. Typickým příkladem je využití kamerových systémů
k ochraně vlastního majetku, nejčastěji
soukromých domů. Ochrana soukromého
majetku je nezadatelné ústavní právo každého občana. [Žalovaný] však nemůže nahrazovat působnost orgánů činných v trestním řízení, občanskoprávních soudů ani
věcně příslušných správních orgánů mj. proto, že není vybaven kompetencemi ke vstupu
do soukromého obydlí a ke kontrole z něho
pořízených kamerových záznamů. Vzhledem k uvedenému [žalovaný] deklaruje, že
nadále nebude řešit sousedské spory typu:
Policie ČR postoupila městskému úřadu
oznámení o spáchání přestupku, kterého se
měla dopustit fyzická osoba tím, že dlouhodobě natáčela videokamerou a mobilním telefonem svého souseda na jeho pozemku,
a městský úřad oznámení dále postoupil [žalovanému]. Potenciální pachatel přestupku
zaslal [žalovanému] mnohostránkovou stížnost na oznamovatele, který využívá kamerový systém k monitorování jeho pozemku
a veřejné cesty, o jejíž vlastnictví vedou obě
strany několikaletý spor, a pořízené záznajako důkazní prostředky.“
my využívají
(zvýraznění přidal NSS).
[63] V roce 2011, za naprosto nezměněného právního stavu, tedy žalovaný dokonce tvrdí, že snímání veřejné cesty kamerovým systémem nepodléhá působnosti zákona o ochraně
osobních údajů vůbec, a to s odkazem na jeho
§ 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
V témže roce probíhá řízení před městským
soudem o žalobě stěžovatele, kde žalovaný hájí diametrálně odlišný právní názor.
[64] Ze všech výše citovaných právních
názorů, konstatování a správní praxe Nejvyšší správní soud dovozuje naprostou rozpornost a nesrozumitelnost dosavadní praxe žalovaného při výkladu a aplikaci § 3 odst. 3
zákona o ochraně osobních údajů. Schizofrenně působící právní názor žalovaného založil
situaci, v níž dle jeho libovůle zcela nepředvídatelně docházelo k aplikaci nebo neaplikaci
§ 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů.
[65] Zatímco ve své odpovědi na dopis
policie ze dne 28. 11. 2007 (viz bod [55] shora) žalovaný uvádí, že kamerový systém provozovaný stěžovatelem nepodléhá režimu zákona o ochraně osobních údajů, jelikož se
jedná o zpracování osobních údajů výlučně
pro osobní potřebu, ve svém rozhodnutí ze
dne 4. 8. 2008 neshledal zpracování stěžovatele za zpracování dle § 3 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů výlučně pro osobní potřebu. Žalovaný měl přitom vždy k dispozici stejné technické parametry, informace
o nastavení kamerového systému, popis snímaného prostoru a kvalifikaci účelu zpracování. Jen pro pořádek zdejší soud připomíná,
že snímání vchodu protějšího domu nehrálo
při ne/aplikaci § 3 odst. 3 žádnou roli.
[66] Zdejší soud neshledává ani žádný
rozdíl ve věci stěžovatele, který svým kamerovým systémem systematicky a automatizovaně snímá prostor veřejné ulice a vchod do
obytného domu stojícího naproti, a skutkovým stavem vylíčeným ve výroční zprávě za
rok 2011 (viz bod [62] shora). Obě zpracování přitom sloužila k srovnatelnému účelu
(ochrana majetku a zdraví ve věci stěžovatele,
majetkoprávní spory ve věci uváděné ve výroční zprávě za rok 2011). Zdejšímu soudu
proto není zřejmé, kdy provozování kamerového systému k ochraně majetku bylo dle žalovaného zpracováním „výlučně pro osobní
potřebu“, a kdy naopak nebylo. Důvody a argumenty, o které by se žalovaný opíral při
provedení té či oné subsumpce, se zdejšímu
soudu nepodařilo zjistit, a to ani z výroční
zprávy za rok 2008 ani za rok 2011.
[67] Nezbývá proto než konstatovat, že
rozhodování v těchto typových věcech bylo
nepředvídatelné a svévolné. Žalovaný se sám
dle své libovůle rozhodoval, které konkrétní
zpracování osobních údajů za pomoci kamerového systému pro účely ochrany majetku
pod § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních
údajů podřadí, a které nikoliv.
[68] Právě uvedené mělo fatální dopad na
právní jistotu stěžovatele. Stěžovatel s ohledem na nejasnost právní úpravy a naprosto
nekonzistentní praxi žalovaného nemohl
dost dobře předem určit, zda jeho počínání
je zákonem dovolené či naopak zakázané. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy „[n]ikdo nesmí být
odsouzen za jednání nebo opomenutí, které
v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle
vnitrostátního nebo mezinárodního práva
trestným činem“. „Trestný čin“ upravený
Úmluvou má vůči kategoriím domácího práva autonomní povahu a je nesporné, že na
stěžovatele aplikovaný přestupek je „trestným činem“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 (k tomu
obecně srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005-62,
č. 847/2006 Sb. NSS, příp. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976,
Engel a další proti Nizozemsku, stížnosti
č. 5100/71 až 5102/71, 5354/72 a 5370/72, Series A, č. 22, k dopadům článků 6 a 7 Úmluvy
na řízení o přestupku, kde byl pachatel potrestán pokutou ve srovnatelné výši, srov. zejména rozsudky ESLP ze dne 2. 9. 1998, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95,
Reports 1998-VI, a Lauko proti Slovensku,
stížnost č. 26138/95).
[69] Požadavek Úmluvy se nicméně nevyčerpává jen tím, že postihnutí protiprávního
jednání má základ v zákoně. Zákony mohou
a často musí být formulovány abstraktně, aby
se vyhnuly příliš rigidní aplikaci a aby se
mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem.
Výklad a předvídatelnost takových právních
textů pak logicky závisí na praxi (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 1996,
Cantoni proti Francii, stížnost č. 17862/91,
Reports 1996-V, bod 31). Zákon společně se
správní a justiční praxí jej vykládající tvoří
tzv. „zákon v materiálním smyslu“, jehož
předvídatelnost je pro trestní sankci klíčová.
Nejvyšší správní soud připouští, že obecně
formulované zákony vytváří určité šedé zóny
na okrajích jejich definice. Judikatura ESLP
přitom jasně říká, že pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu,
aby dané ustanovení učinily neslučitelným
s článkem 7, pokud se takové ustanovení jeví
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
být dostatečně jasné ve velké většině případů
(viz Cantoni proti Francii, bod 32 a násl.).
V nynějším případě však správní praxe aplikující § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních
údajů odňala tomuto ustanovení určitost
v naprosto běžných a rutinně se vyskytujících situacích. Až do konce roku 2014 totiž
nebylo vůbec jasné, zda český zákon dopadá
na tak obvyklé situace, jako byla instalace kamerového systému snímajícího veřejné prostranství za účelem ochrany majetku a jiných
hodnot majitele rodinného domu.
[70] Kasační námitka je tedy důvodná;
postih stěžovatele nebyl založen na zákoně
v materiálním slova smyslu, a proto byl tento
postih v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
[71] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává, že žalovaný
dokonce i v těch případech, kde vyložil § 3
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů
„správně“ (tedy v souladu s názorem Soudního dvora), argumentoval nesprávnými důvody. Z hlediska práva EU je nerozhodné, jak
správce nebo zpracovatel s osobními údaji
naloží, zda je zpřístupní třetím osobám, zda
se tak stane po právu či proti právu. Je evidentní, že Soudní dvůr zvolil ve svém rozhodnutí objektivní standard – rozhodující pro
aplikaci výjimky z dopadu směrnice, a tedy
i českého zákona, je charakter a způsob zpracování, nikoliv jeho motivace (viz pasáž rozsudku Ryneš citovanou v bodu [48] shora).
Jak lapidárně řekl generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku v této věci ze dne
10. 7. 2014, „[n]ásledné použití zaznamenaného obrazového materiálu proto podle mého názoru nemůže být rozhodující pro řešení otázky samotné použitelnosti uvedené
směrnice. Právní kvalifikace kamerového
sledování prováděného F. Rynešem se nemůže lišit podle toho, zda byl obrazový materiál
později zničen, anebo uchován“ (bod 20
stanoviska).
[72] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, vysloveným v napadeném rozsudku, který jako klíčový důvod pro neaplikaci výjimky uvedené
v § 3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů dovodil, že toto ustanovení nebylo apliko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
vatelné již jen proto, že stěžovatel shromažďoval údaje za účelem jejich dalšího předání
policejním orgánům. Monitorování kamerovým systémem za účelem ochrany majetku,
zdraví a života bezesporu splňuje svůj smysl
jen tehdy, pokud správce pořizuje záznam za
účelem vyhotovení důkazního materiálu, kterým by identifikoval potenciálního pachatele
trestného činu, a sloužil by tak k jeho potrestání. Pokud shromážděný záznam obsahuje fakta o trestném činu, je přirozené, že jej
stěžovatel předá orgánům činným v trestním
řízení. K předání osobních údajů získaných
kamerovým systémem pro účely trestního řízení existuje zákonné zmocnění – viz § 89
odst. 2 trestního řádu, podle něhož za důkaz
může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci [ve vztahu k audiovizuálním nahrávkám kamerových systémů srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo
593/2009, č. 22/2010 Sb. NS, respektive nález
Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn.
IV. ÚS 1526/08, N 188/51 SbNU 301,
č. 188/2008 Sb. ÚS, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS
2425/09, U 4/56 SbNU 841, č. 4/2010 Sb. ÚS.
V každém případě tyto otázky nejsou pro
aplikovatelnost § 3 odst. 3 zákona o ochraně
osobních údajů relevantní.
V.E Výklad § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů
[73] Nejvyšší správní soud vyložil, že je
nepochybné, že stěžovatel zpracovával osobní údaje podle § 3 odst. 1 a 2 a § 4 písm. a) a e)
zákona o ochraně osobních údajů. Provoz kamerového systému byl proto podmíněn souhlasem subjektu údajů tak, jak to stanoví § 5
odst. 2 věta první zákona o ochraně osobních
údajů.
[74] Stěžovatel nicméně tvrdí, že i kdyby
snad byla dovozena aplikovatelnost zákona
o ochraně osobních údajů, a i kdyby snad
proto byl považován za správce osobních
údajů, je třeba na jeho věc aplikovat výjimku
z povinnosti zpracovávat osobní údaje pouze
se souhlasem subjektu údajů, a to dle § 5
odst. 2 písm. e) uvedeného zákona, neboť
provozování kamerového systému bylo nezbytné pro ochranu práv a právem chráně-
ných zájmů správce; účelem zpracování byla
totiž ochrana jeho majetku a zdraví, jakož i jeho rodiny. Stěžovatel má za to, že svým kamerovým systémem nezaznamenával nic, co by
mohlo být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního
života [§ 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně
osobních údajů]. Nesnímal nic ze soukromého života subjektů, jednalo se jen o záznamy
z veřejného prostranství. Právní názor městského soudu, že výjimka zakotvená v § 5
odst. 2 písm. e) citovaného zákona nebyla
v případě stěžovatele splněna, se zakládá na
nesprávném výkladu zásady proporcionality.
Ve svém vyjádření k rozsudku Soudního
dvora dále odkazuje zejména na jeho bod 34,
podle něhož při uplatňování směrnice
95/46/ES je třeba zohlednit oprávněné zájmy
správce spočívající mimo jiné, stejně jako ve
věci v původním řízení, v ochraně majetku,
zdraví a života tohoto správce a jeho rodiny.
[75] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
zákon zásadně vyžaduje souhlas subjektu
údajů se zpracováním údajů (§ 5 odst. 2 věta
prvá zákona o ochraně osobních údajů). V daném případě je evidentní, že souhlas osob
snímaných na veřejném prostranství není
možné objektivně získat, neboť množina takovýchto osob je neurčitá a jejich identitu nelze
paušálně předem vůbec určit. Uvedený zákon
nicméně dále v § 5 odst. 2 větě druhé připouští řadu výjimek z povinnosti souhlasu.
[76] Stěžovatel se konkrétně dovolává výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů, podle níž bez souhlasu subjektu údajů může správce údaje
zpracovávat, „pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové
zpracování osobních údajů však nesmí být
v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života“.
[77] Žalovaný odmítl aplikovat § 5 odst. 2
písm. e) zákona o ochraně osobních údajů
s tím, že kamera zabírala rovněž vstupní dveře protějšího domu. Dle žalovaného se proto
jednalo o tak závažný zásah do práv třetích
osob, tj. obyvatelů a návštěvníků tohoto domu, který bez dalšího vylučoval aplikaci § 5
odst. 2 písm. e). Žalovaný tedy vyložil § 5
odst. 2 písm. e) in fine tak, že jakékoliv snímání vchodových dveří jiného domu je bez
dalšího v rozporu s právem subjektu údajů na
ochranu jeho soukromého a osobního života.
Takováto úvaha je nicméně podle zdejšího
soudu jednak neúnosně zkratkovitá, jednak
je nesprávným výkladem § 5 odst. 2 písm. e)
in fine.
[78] Smysl a účel § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů lze vyvodit již
z odůvodnění směrnice 95/46/ES. Podle ní
„jakékoli zpracování osobních údajů musí
být prováděno zákonným a korektním způsobem vůči dotčeným jednotlivcům;“ musí se
zejména „týkat údajů přiměřených, podstatných a v množství úměrném účelům zpracování; že tyto účely musí být výslovné a legitimní a musí být stanoveny při sběru údajů;
účely zpracování údajů následujícího po jejich sběru nesmějí být neslučitelné s původně
stanovenými účely“ (bod 28 odůvodnění
uvedené směrnice). „[Z]pracování osobních
údajů musí být, aby bylo zákonné, také prováděno se souhlasem subjektu údajů“, ledaže je takové zpracování nezbytné „pro výkon
právního zájmu fyzické či právnické osoby
za podmínky, že zájmy nebo práva a svobody subjektu údajů nejsou převažující“ (bod
30 odůvodnění téže směrnice). Je tedy třeba
spravedlivě zhodnotit každou konkrétní situaci, která se týká zpracování osobních údajů,
a to tak, aby byla zachována spravedlivá rovnováha mezi jednotlivými základními právy.
[79] Ostatně přesně k tomu vyzývá rovněž Soudní dvůr, který v bodu 34 rozsudku ve
věci stěžovatele jasně řekl, že při uplatňování
ustanovení směrnice 95/46/ES je třeba „případně zohlednit, zejména v souladu s čl. 7
písm. f), čl. 11 odst. 2 a čl. 13 odst. 1 písm. d)
a g) uvedené směrnice, oprávněné zájmy
správce spočívající mimo jiné, stejně jako ve
věci v původním řízení, v ochraně majetku,
zdraví a života tohoto správce a jeho rodiny“. Není přitom pravda, jak podsouvá Soudnímu dvoru žalovaný, že by Soudní dvůr neznal všechna relevantní fakta, respektive že
by mu snad zdejší soud „zatajil“, že stěžovatel
zabíral kamerou i vstup do cizího domu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
Opak je pravdou; Soudní dvůr i generální advokát s touto informací opakovaně pracují.
Tuto skutečnost Soudní dvůr uvádí v popisu
skutkového stavu, a to v bodu 13 druhé větě
svého rozsudku: „Kamera byla napevno zabudovaná, bez možnosti otáčení, a snímala
vstup do tohoto domu, veřejnou ulici a vstup
do protějšího domu.“ Stejná informace se objevila v usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 3.
2013, čj. 1 As 113/2012-59, v bodu 2; hovoří
o ní, dokonce opakovaně, též generální advokát ve svém stanovisku (bod 12, bod 30 atd.).
Zdá se tedy, že se žalovaný doposud neseznámil s celým textem rozsudku Soudního dvora
ani se stanoviskem generálního advokáta.
[80] Zpracování osobních údajů prováděné stěžovatelem je tak třeba hodnotit dle zásady proporcionality. V tomto případě jde
o posouzení konfliktu jednoho ze základních
práv garantovaných Listinou, tedy práva na
ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny) na straně jedné, a ochrany, života a majetku správce kamerového systému (čl. 6 odst. 1
a čl. 11 odst. 1 Listiny) na straně druhé. Základní právo stojící na straně stěžovatele se
prolíná s ústavně chráněným zájmem společnosti na ochraně před deliktním jednáním
a na tom, aby tato jednání byla odhalena
a potrestána.
[81] Princip proporcionality přikazuje,
aby v každém konkrétním případě došlo jen
k takovému omezení práva, které je nutné
a které lze spravedlivě požadovat tak, aby byl
ještě naplněn účel omezení (ochrana majetku, zdraví a života). Dnes již ustálená judikatura Ústavního soudu jasně stanoví, že při
posuzování možnosti omezení základního
práva či svobody ve prospěch jiného základního práva, respektive svobody, lze stanovit
tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu
jedno základní právo či svoboda: „První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu
omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících
kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj.
odpověď na otázku, zdali institut, omezující
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
určité základní právo, umožňuje dosáhnout
sledovaný cíl (ochranu jiného základního
práva). [...] Druhým kritériem poměřování
základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní
právo, resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout
stejného cíle,
avšak nedotýkajícími se základních práv
a svobod. [...] Třetím kritériem je porovnání
závažnosti obou v kolizi stojících základních práv“ (nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn.
Pl. ÚS 4/94, N 46/2 SbNU 57, č. 214/1994 Sb.).
[82] Kritérium vhodnosti určuje, zdali
opatření, omezující základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Stěžovateli lze
přiznat, že jím provozovaný kamerový systém
je vhodným prostředkem, který ho může
ochránit před útoky na jeho obydlí, majetek,
zdraví a život. Samotný kamerový systém nedokáže zabránit v dokonání konkrétního činu
případného pachatele, podstatou jeho činnosti je však vyhotovit záznam takového jednání, který následně může vést k jeho identifikaci a posléze eventuálně i k odsouzení. Tím
bude zamezeno v pokračování této trestné nebo jiné protiprávní činnosti. Kamerové systémy představují rovněž významný odstrašující
prvek: je-li si delikvent vědom toho, že jeho
jednání je snímáno, je dost pravděpodobné,
že se zakázaného jednání vůbec nedopustí.
[83] Kritérium potřebnosti porovnává
stěžovatelem zvolený prostředek k ochraně
jeho základních práv s jinými v úvahu připadajícími opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod, respektive zasahujícími do konfliktních práv v menší míře. Stěžovateli lze přiznat, že jím provozovaný kamerový systém byl pro dosažení ochrany
majetku, zdraví a života stěžovatele i jeho rodiny v porovnání s jinými v úvahu přicházejícími prostředky potřebný. Zdejší soud přitom vycházel z tvrzení stěžovatele, která
nebyla v rámci celého řízení zpochybněna.
[84] Stěžovatel důsledně dbal principu
proporcionality v jeho kritériu potřebnosti.
Nejprve řešil svou situaci, plnou opakovaných a systematických útoků na majetek,
zdraví a život svůj a své rodiny, opatřeními nezasahujícími základní práva jiných subjektů.
Po útocích v červnu roku 2005 nechal okenní tabule svého domu osadit bezpečnostním
sklem a nad okno nechal namontovat atrapu
bezpečnostní kamery s pohybovým čidlem,
které rozsvěcovalo halogenový reflektor. Tři
týdny na to byl spáchán další útok, kdy byla
tabule s bezpečnostním sklem proražena. Nato nechal stěžovatel zvýšit ochrannou zeď
v zadní části domu o cca 90 cm, zároveň před
okno nechal namontovat těžkou žaluzii, kterou po setmění stahoval. Poté došlo k fyzickému napadení stěžovatele a ke třem dalším
průstřelům okenních tabulí. V jednom případě seděla v době útoku celá rodina u stolu
v jídelně a lze hovořit o skutečném štěstí, že
střela nikoho nezasáhla. Ani jeden z výše uvedených útoků nebyl Policií ČR došetřen, nikdo nebyl z daných útoků obviněn. Stěžovatel se teprve poté rozhodl nechat si na dům
nainstalovat průmyslovou kameru se záznamem. V pořadí šestý průstřel okna byl tímto
kamerovým systémem zaznamenán a v konečném důsledku vedl poprvé v dlouhé historii útoků k obvinění konkrétní osoby ze
spáchání trestného činu výtržnictví proti majetku stěžovatele. Vysvětlení stěžovatele,
proč kamera zabírala ulici i vchod do protějšího domu, je přitom naprosto logické: pokud by byla kamera „sklopena“ a zabírala například jen obvodovou zeď stěžovatelova
domu, funkce kamery by se míjela svým účinkem, neboť by potencionálního útočníka nikdy nezaznamenala. Pokud žalovaný „radí“
stěžovateli opak, je to smutný důkaz toho, že
je naprosto odtržen od reálií běžného života.
[85] Soud zdůrazňuje, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v důsledku konkrétního a skutečného ohrožení. Opakovaně
byly páchány útoky na jeho osobu, obydlí, majetek, rodinu, zdraví a život. V každém případě se jedná o policejně zdokumentované
případy, což žalovaný ani nezpochybňuje.
Zpracování osobních údajů tak nesloužilo
k odvrácení hypotetické a nepravděpodobné
hrozby, která by snad mohla za neurčitých
okolností někdy v budoucnu nastat, ale
k identifikaci konkrétního pachatele a odvrá-
cení skutečného ohrožení. Je rovněž zjevné,
že kamerový systém byl viditelně umístěn na
domě stěžovatele, a nedocházelo tak k utajenému snímání.
[86] Žalovaný musí při posuzování obdobných případů, kde shromažďování osobních údajů zasahuje do soukromí třetích osob,
brát vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí, případně zda snad dokonce
představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty, či naopak zda osoba instaluje kamerový systém
z obavy před protiprávní činností, která je
však hypotetická a s ohledem na všechny
okolnosti spíše nepravděpodobná, či iluzorní.
[87] Situace v nynější kauze byla zcela extrémní. Stěžovatel zcela nepřijatelně trpěl po
dobu několika let útoky na svou osobu, rodinu a majetek. Přitom během celé této doby
využil všech jemu dostupných prostředků
nezasahujících do práv a svobod jiných osob
za účelem ochrany svých práv, a to zcela bezvýsledně. Teprve záznam z kamerového systému umožnil obvinění konkrétní osoby, proto
lze na instalovanou kameru na domě stěžovatele nahlížet jako na potřebnou v porovnání
s jinými (stěžovatelem ostatně bezvýsledně
využitými) opatřeními. Žádná jiná do práv na
soukromí třetích osob méně invazivní varianta neexistovala, pomine-li soud varianty neúnosně drahé (např. placení si soukromé bezpečnostní služby, což
je u normálních
smrtelníků vyloučeno již jen pro nákladnost
takové služby).
[88] Konečně třetí kritérium porovnání
určuje závažnost obou v kolizi stojících
práv. Hlavní otázkou posouzení tak bude, zda
a jak intenzívně zasahoval zpracováváním
osobních údajů stěžovatel do soukromého
a osobního života jiných lidí [§ 5 odst. 2
písm. e) věta za středníkem zákona o ochraně
osobních údajů]; čím více osobních dat z intimní sféry cizích lidí bude zpracovávat, tím
přísnější budou nároky kladené na provoz kamerového systému. Nejvyšší správní soud tak
přistoupil ke zhodnocení konfliktu obou
práv a dospěl k závěru, že stěžovatel provozoval svůj kamerový systém v souladu s § 5 odst. 2
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
písm. e) zákona o ochraně osobních údajů; za
přestupek podle § 44 odst. 2 písm. e) tohoto
zákona tak neměl být sankcionován, a to z následujících důvodů.
[89] Dle názoru Nejvyššího správního
soudu byl stěžovatelem snímán jen veřejný
prostor, a to v efektivní míře a rozsahu. Jak
uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010-68,
č. 2518//2012 Sb. NSS, „běžný provoz bezpečnostních kamer sám o sobě, ať už na ulici
nebo ve veřejných prostorách, jako jsou obchodní centra nebo policejní stanice, neaktivuje užití článku 8 Úmluvy, neboť slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu. [...]
toho,
Důležitým faktorem pro posouzení
zda je určitá skutečnost chráněna článkem 8
Úmluvy, je pak i posouzení, nakolik je daná
aktivita zaznamenávané osoby veřejná, respektive veřejnosti přístupná; obecně platí,
že dle ESLP nelze o existenci soukromí na
ulicích (jak je tomu i v nyní posuzovaném
případě) prakticky hovořit.“
[90] Stěžovatel snímal část ulice, která je
nepochybně veřejným prostranstvím. Současně snímal také vchod do protějšího domu,
což dokazuje i záznam uložený ve spise. Co se
týče vstupu, je nutno rozlišovat vstup do bytu
nebo vstup přímo do obydlí na straně jedné
a vstup do bytového domu z veřejné ulice,
který je přístupný širší veřejnosti a který
vede do společných prostor, kde se bezprostředně nachází schránky, schodiště atd., na
straně druhé. Požadavky na snímání vstupu
do obydlí budou jistě přísnější než požadavky na snímání vstupu do společných prostor
bytového domu, který zdaleka svým adresátům neposkytuje takovou míru soukromí.
[91] Jak vyplývá z pořízeného záznamu,
přízemí protějšího domu tvoří nebytové prostory, mající charakter výkladů (slouží k provozu kavárny a obchodu). Uprostřed snímaného domu se nachází vchod, který slouží ke
vstupu do vnitřního dvora obytného domu,
nikoliv ke vstupu do konkrétního bytu nebo
obydlí. Nemůže tedy jít o výsostně intimní
nebo osobní prostor obyvatel tohoto obytného domu, který by byl srovnatelný se vstupem do bytu nebo obydlí.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[92] Kamerový systém byl nastaven efektivně, snímal tu část veřejného prostranství,
z níž vycházely útoky na dům stěžovatele.
Sklopení nebo zmenšení úhlu snímání by mělo za následek zbytečnost provozovaného
systému, neboť ten by nebyl vůbec s to zachytit případné útoky. Nastavení kamery, která
snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání. Stěžovatel svým kamerovým systémem nepřekročil oblast, která by
byla neúměrná ve vztahu k dosaženému cíli
(ochrany majetku a tělesné integrity). Snímal
přímo tu oblast, ze které vzešly jak předcházející, tak poslední útok. Snímání menší oblasti by se minulo svým cílem, neboť zde bylo
evidentní, že pachatelé ostřelovali jeho dům
z větší vzdálenosti.
[93] Posledním požadavkem, který zdejší
soud shledal rovněž za splněný, je respektování čl. 4 odst. 4 Listiny spočívající v šetření
podstaty a smyslu omezovaného základního
práva. Svým technickým řešením, přístupem
a dalšími výše uvedenými okolnostmi provozoval stěžovatel svůj kamerový systém k účelu
stanovenému, legitimnímu, předvídatelnému, a to způsobem, který nezasahoval nepřiměřeně do základních práv a svobod snímaných osob. Při dosažení svého cíle tak šetřil
jak podstatu, tak smysl práv (čl. 7 odst. 1
a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny).
[94] Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje
na shora citovaný rozsudek čj. 3 As 124/2013-34
(věc 3 D Production), kterým prý zdejší soud
akceptoval zákaz zpracovávat osobní údaje
z kamer sledujících přístupové veřejné komunikace k bytovému domu a dále kamery
sledující nadbytečné veřejné prostory přímo
nesouvisející s majetkem provozovatele kamerového systému. Nic takového ovšem
z rozsudku ve věci 3 D Production neplyne.
Především nutno říci, že kasační stížnost ve
věci 3 D Production namítala vady kontroly
ze strany žalovaného, tvrdila, že prostory vůbec nebyly nahrávány, ale toliko průběžně
monitorovány, argumentovala neurčitostí vymezení prostor, na kterých nesmí být prováděno kamerové snímání, a konečně tvrdila, že
všechny snímané osoby vyslovily se shromažďováním osobních údajů souhlas. Takto vy-
mezeným kasačním námitkám odpovídá
i stručný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud však nevyslovil naprosto žádný právní názor o zákonnosti zákazu snímat
veřejné komunikace. Správní soudy zásadně
hodnotí toliko argumenty snesené žalobou
nebo, v případě Nejvyššího správního soudu,
kasační stížností. Pokud správní soud nezruší
rozhodnutí správního orgánu, činí tak proto,
že se neztotožnil s důvody žaloby či kasační
stížnosti. Rozhodně to ale neznamená, že by
správní soud schválil zákonnost těch částí
rozhodnutí správního orgánu, které nebyly
kvalifikovaným způsobem zpochybněny.
provedený
[95] Žalovaný dále odkazuje na rozsudek
ve věci Evropský investiční holding, citovaný
v bodu [38] shora, a rozsudek ve věci téhož
stěžovatele čj. 5 As 158/2012-49, rovněž citovaný výše, ve kterých zdejší soud schválil posouzení umístění kamer v prostorách hotelu.
Ani jeden z judikátů však neobsahuje žádné
zobecnitelné závěry, které by byly přenositelné z oblasti hotelových kamerových systémů
na kamerové systémy používané na rodinných či bytových domech. V obou věcech
navíc reagoval Nejvyšší správní soud na test
proporcionality
žalovaným,
a s tímto testem se ztotožnil. V nyní řešené
věci naopak žalovaný provedl test proporcionality zkratkovitě a schematicky, s argumentem, že jakékoliv snímání vchodu do jiného
domu je vždy rozporné se zákonem. Proč je
takovýto závěr protiústavně paušalizující,
zdejší soud vysvětlil shora.
[96] Žalovaný konečně odkazuje na „judikaturu obecných soudů“, konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11.
2009, sp. zn. 24 C 45/2007, který nařídil odstranění kamer umístěných v domě jejich majiteli (rozsudek žalovaný připojil). Pokud tedy dle žalovaného nemohou zasahovat do
soukromí obyvatel majitelé domů, tím spíš
nemohou obdobným způsobem zasahovat
do soukromí obyvatel domů třetí osoby, které
k tomuto domu nemají žádný vztah.
[97] Ani s tímto argumentem žalovaného
Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Rozsudek
Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 45/2007
je rozsudkem soudu I. stupně, nepředstavuje
tedy v žádném případě „judikaturu obecných soudů“, jak o ní hovoří žalovaný. Navíc
je z jeho odůvodnění zřejmé, že Krajský soud
v Brně neaspiroval na nějaké obecnější právní závěry, ale reagoval na individuální jedinečnou skutkovou situaci, ve které nebyli
provozovatelé kamerového systému v bytovém domě s to jakkoliv jeho provozování rozumně vysvětlit, respektive ho vysvětlovali
způsobem zjevně šikanózním a lživým. Z tohoto rozhodnutí rozhodně neplyne závěr,
který v něm mylně hledá žalovaný, totiž že by
v bytových domech mohl kdokoliv kdykoliv
požadovat odstranění kamerového systému
ve společných prostorách domu.
[98] Kasační námitka je tedy důvodná, na
věc vskutku dopadá § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, neboť provozování kamerového systému bylo nezbytné pro
ochranu práv a právem chráněných zájmů
správce, aniž by zpracování osobních údajů
bylo v rozporu s právem subjektu údajů na
ochranu jeho soukromého a osobního života.
V.F Informační povinnost podle § 11
odst. 1 zákona o ochraně osobních
údajů a povinnost oznámit zpracování
osobních údajů žalovanému podle § 16
odst. 1 téhož zákona
[99] Stěžovatel směřuje své kasační námitky proti povinnosti informovat subjekt
údajů o zpracovávání (§ 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů) a proti povinnosti písemně oznámit žalovanému, že hodlá jako správce zpracovávat osobní údaje (§ 16
odst. 1 téhož zákona). Uvádí, že zmíněné povinnosti nemá, a to na základě výjimky uvedené v § 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů (výjimka z povinnosti informovat) a v § 18 odst. 1 písm. b) tohoto zákona
(výjimka z oznamovací povinnosti). Zdejší
soud projednal obě námitky společně, neboť
městský soud i stěžovatel používají shodnou
argumentaci v případě obou výjimek.
[100] Městský soud ve svém rozsudku potvrdil povinnost stěžovatele jakožto správce
informovat subjekt
kamerového systému
údajů dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů o zpracování, protože zaznamená-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
val bezprostředně subjekty údajů, což znamená, že první podmínka výjimky (návětí § 11
odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů) nebyla splněna. Ani druhá podmínka výjimky
z povinnosti informovat subjekt údajů uvedená v § 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů nebyla stěžovatelem splněna,
neboť zpracování osobních údajů osob vyskytujících se na ulici před jeho domem stěžovateli nebylo třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona.
Právo na náhradu škody lze uplatnit i bez pořízeného záznamu, přičemž osobní údaje valné většiny snímaných osob stěžovatel vůbec
nepotřeboval k uplatnění práva na náhradu
škody. Obdobné platí i v případě výjimky
z oznamovací povinnosti vůči žalovanému uvedené v § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů. Městský soud tak dovodil, že
stěžovatel se dopustil přestupků podle § 44
odst. 2 písm. f) a i) zákona o ochraně osobních údajů, za což byl žalovaným právem
sankcionován.
[101] Nejvyšší správní soud shledává ka-
sační námitky stěžovatele nedůvodnými.
[102] „[K]orektní zpracovávání osobních údajů předpokládá, že subjekty údajů
jsou informovány o probíhajícím zpracování a že mají nárok, pokud jsou údaje získávány od nich, na přesné a úplné informace o okolnostech tohoto shromažďování“ (bod 38
odůvodnění směrnice 95/46/ES). Zpracování
osobních údajů prostřednictvím kamerového systému musí být za každých okolností
transparentní. Jak stanoví § 11 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů, „[s]právce je při
shromažďování osobních údajů povinen
subjekt údajů informovat o tom, v jakém
rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje
zpracovány, kdo a jakým způsobem bude
osobní údaje zpracovávat a komu mohou
být osobní údaje zpřístupněny, nejsou-li subjektu údajů tyto informace již známy. Správce musí subjekt údajů informovat o jeho
právu přístupu k osobním údajům, právu
na opravu osobních údajů, jakož i o dalších
právech stanovených v § 21.“ Podle § 11 odst. 3
písm. b) „[i]nformace a poučení podle odstavce 1 není povinen správce poskytovat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
v případech, kdy osobní údaje nezískal od
subjektu údajů, pokud zpracování osobních
údajů mu ukládá zvláštní zákon nebo je takových údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů“.
[103] Nejvyšší správní soud souhlasí se
závěrem žalovaného, vyjádřeným v jeho rozhodnutí I. stupně ze dne 4. 8. 2008 na s. 8, že
stěžovatel měl dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů povinnost umístit na viditelném místě na svém domě tabulku s informací o provozování kamery se záznamem
(dle zdejšího soudu postačí třebas i piktogram kamery), uvedením správce osobních
údajů a kontaktu, kde budou poskytnuty veškeré informace vyžadované dle § 11 odst. 1 citovaného zákona (webová stránka správce, emailový či telefonický kontakt na pověřenou
osobu atd.).
[104] Stěžovatel namítá, že na informační
povinnost v tomto případě dopadá výjimka
dle § 11 odst. 3 písm. b) věty první zákona
o ochraně osobních údajů. Tvrdí, že nezískával osobní údaje přímo od subjektů údajů
(viz návětí § 11 odst. 3 citovaného zákona).
Navíc opačný závěr je dle stěžovatele nutno
za pomoci teleologické redukce odmítnout,
neboť by znamenal, že každý správce kamerového systému by musel plnit oznamovací povinnost podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů; v případě kamerových systémů se jedná o nesplnitelnou podmínku.
Městský soud prý rovněž nesprávně posoudil
i druhou podmínku [§ 11 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů]; městský
soud se spokojil s faktem, že formálně žalobu
na náhradu škody podat lze, ale reálné vymožení práva na náhradu škody bez pomoci kamerového systému nijak nezohlednil.
[105] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že je nepochybné, že stěžovatel kamerovým
systémem zaznamenával bezprostředně subjekty údajů. Výjimka z informační povinnosti
se proto neuplatní již jen proto, že osobní
údaje získal od subjektu údajů, tedy nesplnil
podmínku v návětí § 11 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů. Takovýto výklad
neukládá stěžovateli ani žádnou nesplnitelnou podmínku a nepopírá jeho právo provo-
zovat kamerový systém. Informační cedule ve
smyslu § 11 odst. 1 citovaného zákona není
ničím, co by nad přiměřenou míru omezovalo možnost kamerový systém provozovat. Navíc je třeba předpokládat, že informace o provozování kamerového systému může mít
i značný preventivní a odstrašující význam. Jinými slovy informační cedule ve skutečnosti
posílí účinnost kamerového systému v jeho
základní funkci – ochraně majetku a zdraví
správce či jiných osob.
[106] Stěžovatel dále tvrdí, že neměl vůči
žalovanému ani oznamovací povinnost. V případě výjimky z oznamovací povinnosti je
podmínka shodná s podmínkou § 11 odst. 3
písm. b) zákona o ochraně osobních údajů,
proto stěžovatel odkazuje na předešlou argumentaci. Na závěr ještě dodává, že z výjimky
uvedené v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů lze dovodit i výjimku z registrační povinnosti. Stylizace obou výjimek
je pro stěžovatele totožná, a proto je ochrana
majetku dostatečným důvodem pro přiznání
výjimky z registrační povinnosti uvedené
v § 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů.
[107] Nejvyšší správní soud k tomuto zvá-
žil následující.
[108] Podle § 16 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů „[t]en, kdo hodlá jako správce zpracovávat osobní údaje nebo změnit registrované zpracování podle tohoto zákona,
s výjimkou zpracování uvedených v § 18, je
povinen tuto skutečnost písemně oznámit
[žalovanému] před zpracováváním osobních údajů“. Cílem oznamovací povinnosti
„je zveřejnění účelu zpracování, jakož i jeho
základních vlastností, aby byla umožněna
kontrola jeho souladu s vnitrostátními předpisy přijatými k provedení této směrnice“
(bod 48 odůvodnění směrnice 95/46/ES).
Směrnice 95/46/ES (bod 49 odůvodnění)
umožňuje členským státům „zavést výjimky
z oznamovací povinnosti a zjednodušení
požadovaného oznámení v případech, kdy
zpracování údajů nejsou způsobilá poškodit
práva a svobody subjektů údajů, za podmínky, že jsou v souladu s opatřením členského
státu, které upřesňuje příslušné meze“.
[109] Český zákon o ochraně osobních
údajů je v tomto směru velmi strohý a žádnou
zvláštní výjimku z registrační povinnosti jmenovitě pro kamerové systémy nezná. Tím se
paušalizující česká úprava liší od sofistikovaných a mnohem detailnějších úprav zahraničních. Jako příklad lze uvést rakouský spolkový zákon o ochraně osobních údajů, již
citovaný v bodu [52] shora, který upravuje
speciální ustanovení pro kamerové systémy
v části 9a a v § 50c odst. 2 přímo uvádí, že
v případě (a) kamerového systému bez záznamu a (b) v případě, že záznam z kamerového
systému je uchováván na analogové úložní
médium, nebude takovýto kamerový systém
podléhat registrační povinnosti, což nezbavuje správce dalších povinností vyplývajících
z tohoto zákona.
[110] Stěžovatel se dovolává aplikace
obecné výjimky z registrační povinnosti dle
§ 18 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, podle něhož se oznamovací povinnost podle § 16 nevztahuje na zpracování
osobních údajů, „které správci ukládá zvláštní zákon nebo je takových osobních údajů
třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona“. Odvolává se
přitom na svou argumentaci k § 5 odst. 2
písm. e) téhož zákona. Ke stěžovatelem tvrzené podobnosti mezi formulací výjimky § 5
odst. 2 písm. e) (k tomu blíže V.E) a výjimky
z registrační povinnosti dle § 18 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně osobních údajů
lze uvést, že jde o odlišná ustanovení s odlišným smyslem a funkcí. Výjimka podle § 5
odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních
údajů umožňuje stěžovateli snímat svým kamerovým systémem veřejný prostor, aniž by
potřeboval souhlas snímaných subjektů údajů, tudíž ho opravňuje k určitému jednání.
Formalistický výklad této výjimky tak, jak jej
učinil žalovaný, by vedl k nemožnosti provozovat valnou většinu kamerových systémů,
což je samozřejmě výklad neudržitelný. Naproti tomu výjimka podle § 18 odst. 1 písm. b)
zákona o ochraně osobních údajů správce potenciálně zbaví určité povinnosti, a to jen
v případě, že konkrétní osobní údaj (údaje) je
nutný a potřebný k uplatnění práv.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
Ing. Bc. František Ryneš proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty, o ka- sační stížnosti žalobce.