[12] Podle žalobci vytýkaného ustanovení zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel
[§ 56 odst. 1 písm. f)] se správního deliktu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
dopustí právnická nebo podnikající fyzická
osoba jako provozovatel autoškoly „tím, že
opakovaně nebo závažným způsobem nedodrží obsah a rozsah výuky a výcviku stanovený v § 20“ tohoto zákona. Je tedy na správním orgánu, pokud přistoupil k potrestání
žalobce za takový delikt, aby prokázal, že se
žalobce dopustil popsaného skutku opakovaně nebo závažným způsobem. Musí být jednoznačně prokázáno, že nebyl provozovatelem autoškoly dodržen obsah a rozsah výuky.
Důkazní břemeno zde spočívá právě na
správním orgánu.
[13] Smyslem citovaného zákona je mj. upravit podmínky pro provozování autoškol
a způsob provádění výuky a výcviku žadatelů
o získání odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla (§ 1). Předmětem státního dozoru bylo v tomto směru zachování zákonných podmínek pro řádné poskytnutí výuky
ve stanoveném limitu; zda byla či nebyla výuka žalobcem ve skutečnosti (byť v náhradním termínu) poskytnuta, však správní orgán
nezjišťoval, a to ani poté, co žalobce takový postup navrhoval, a dokonce k odvolání předložil
i prohlášení žáků, jichž se mělo neposkytnutí
výuky ve stanoveném limitu týkat. Správní orgán odmítl provést další dokazování s poukazem na koncentrační zásadu uvedenou v § 82
odst. 4 správního řádu, a soud tento postup
aproboval. Takový závěr je však nesprávný.
[14] Použití zásady koncentrace správního řízení, tak jak je normována v § 82 odst. 4
správního řádu, má své výjimky. Především
může být omezena dalšími principy správního řízení, zejména zásadami uvedenými v § 2
a § 3 správního řádu. K omezení koncentrační zásady může dojít zejména v řízeních,
v nichž má být z moci úřední uložena povinnost. Zde je správní orgán povinen v souladu
s § 50 odst. 3 správního řádu i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve
prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As
7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS). Rovněž
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115,
č. 1856/2009 Sb. NSS, vyplývá, že typicky se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
zásada koncentrace nepoužije v přestupkovém řízení; obviněný z přestupku může
uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy (§ 73 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) i v odvolání.
[14] Použití zásady koncentrace správního řízení, tak jak je normována v § 82 odst. 4
správního řádu, má své výjimky. Především
může být omezena dalšími principy správního řízení, zejména zásadami uvedenými v § 2
a § 3 správního řádu. K omezení koncentrační zásady může dojít zejména v řízeních,
v nichž má být z moci úřední uložena povinnost. Zde je správní orgán povinen v souladu
s § 50 odst. 3 správního řádu i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve
prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As
7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS). Rovněž
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115,
č. 1856/2009 Sb. NSS, vyplývá, že typicky se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
zásada koncentrace nepoužije v přestupkovém řízení; obviněný z přestupku může
uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy (§ 73 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) i v odvolání.
[15] Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení o správním deliktu nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy u řízení o žádosti. V nich
je koncentrace řízení plně namístě: je totiž
v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu
orgánu předložil všechny potřebné doklady.
Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy
důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu I. stupně.
U obviněného ze správního deliktu či přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o správním deliktu je naopak
povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na
to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě
znamená zabývat se jeho důkazními návrhy
a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové
návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen
k tvrzením obviněného, která nemusejí být
pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity
v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy
na dokazování. V sankčním řízení se ve své
krystalicky čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit
vše potřebné k řádnému zjištění skutkového
stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity, či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení. V projednávané věci tedy měl
správní orgán provést důkaz buď výslechem
jmenovaných žáků, anebo žalobcem předloženými listinami obsahujícími prohlášení
těchto žáků o naplnění výukového a výcvikového limitu.
[16] Pokud pak jde o argument žalovaného § 82 odst. 4 správního řádu, který dle jeho
názoru zapovídá uvádět v odvolání nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, je nutno
zdůraznit, že pochybení správních orgánů
není pouze v tom, že nevyhověly důkaznímu
návrhu vznesenému až v odvolání, nýbrž již
v tom, že i bez ohledu na obsah odvolacích
Petr P. proti Krajskému úřadu kraje Vysočina o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce. na straně stěžovatele a nikoli správního orgánu, rezultovat i v závěr o nedůvodnosti podané žaloby právě z toho důvodu, že proti objektivně existující nečinnosti (tj. nedodržení
lhůt určených k vydání rozhodnutí či opatření) se stěžovatel nemůže dovolávat ochrany.
Neumožňuje-li mu to předpis upravující
správní řízení, tím méně se pak může takové
ochrany dovolávat v rámci subsidiární ochrany ve správním soudnictví.