V řízení o přestupcích podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, lze provést rekognici podle fotografií a její výsledky použít jako důkaz, a to za analogického použití § 104b trestního řádu. Správní orgán však musí dodržet pravidla podle trestního řádu, pokud jde o počet osob na fotografiích, jejich podobnost, výslech svědků před vlastní rekognicí a nepřípustnost jejího opakování.
[14] Uvedené závěry Nejvyšší správní soud potvrdil již ve výše citovaném rozsudku čj. 4 As 189/2014-44 právě ve vztahu k provedení rekognice. Stěžovatel však tvrdí, že je třeba zohlednit specifika přestupkového řízení, pokud jde o její provádění a použitelnost výsledku. Z dikce kasační stížnosti však plyne, že stěžovatel spatřuje tato specifika v možnostech a pravomocích správního orgánu. Zatímco v trestním řízení vystupuje několik orgánů v různých fázích, v přestupkovém řízení je správní orgán pouze jeden. Stěžovatelova argumentace je však založena na zřejmém nepochopení závěrů krajského soudu. Stěžovatel má za to, že krajský soud mu nabízí provedení rekognice in natura. Krajský soud však uvedl, že opakovaná rekognice je přípustná pouze tehdy, pokud byla poprvé provedena podle fotografií a následně je provedena znovu in natura. K tomu citoval z judikatury a odborné literatury. V tomto ohledu tak krajský soud nenabízí žádné alternativní řešení správnímu orgánu, ale pouze konstatuje, jaké požadavky na provádění rekognice klade judikatura a doktrína. Jeho argumentace tak podporuje pouze závěr, že nelze připustit provádění opakované rekognice podle fotografií. Značná část argumentace v kasační stížnosti je tedy mimoběžná se závěry krajského soudu. K tomu je třeba dodat, že analogické použití určitého procesního institutu neznamená, že je správní orgán oprávněn vybrat si z něj pouze určité prvky, s nimiž je schopen snáze usvědčit obviněného. Naopak, analogické použití institutů trestního práva má dopomoci správnímu orgánu zjistit úplný stav věci. Jak uvedl krajský soud, ve správním trestání je třeba pracovat s důkazním standardem „nade vší rozumnou pochybnost“. Tento požadavek se pak odráží v přísnějších nárocích na dodržení procesních postupů.
[15] Stěžovatel správně poukazuje na skutečnost, že policie činí v přestupkovém řízení úkony vymezené v § 74 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tento argument však naopak podporuje tezi krajského soudu, že policie neměla rekognici vůbec provádět. Na charakteru rekognice coby neopakovatelného úkonu to však nic nemění. Stěžovatel tvrdí, že paměťová stopa svědků musí být silná, jestliže mezi nehodou a ústním jednáním před správním orgánem (druhou rekognicí) uběhl rok a půl, a svědci přesto bezpečně poznali žalobce. Stěžovatel však pomíjí, že paměťové stopy v čase slábnou a svědci mohou zapomínat, protože informaci nepoužívají (Čírtková, L.; Porada, V. Paměťové stopy v kriminalistické teorii a forenzně psychologických aplikacích. Soudní inženýrství, č. 3, 2005, s. 164). Současně však platí, že paměťové stopy se mohou transformovat v důsledku externích vlivů a podobných zkušeností. Při předložení dodatečných informací může dojít k oklamání lidské paměti tak, že si poznávající osoba pamatuje nikoliv původní zážitek, situaci, osobu či objekt, ale naopak dodatečně vloženou nepravdivou informaci (tamtéž, s. 166). Není tedy zcela vyloučeno, aby si svědci pamatovali obličej žalobce právě proto, že jim byl předložen v mezidobí policisty při první rekognici.
[16] Z těchto důvodů je důležité, aby byly dodrženy všechny podmínky § 104b trestního řádu. Rekognici ve správním řízení je tak možné provádět analogicky postupem podle trestního řádu v případě, že je to nezbytné ke zjištění skutkového stavu a její provedení není v neprospěch účastníka řízení. Současně platí závěry uvedené krajským soudem. Především je vyloučeno, aby rekognici prováděl jiný orgán veřejné moci před zahájením správního řízení. Je tomu tak proto, že platí přísný zákaz ukázat poznávanou osobu osobě poznávající před provedením rekognice. V opačném případě je rekognice zmařena (viz rozsudek NS ze dne 20. 6. 1989, sp. zn. 5 Tz 8/89, č. 54/1990 Sb. rozh. tr.). Jestliže správní orgán k rekognici přistoupí, musí svědky vyslechnout o okolnostech, za jakých osobu nebo věc vnímali a o znacích a zvláštnostech, podle nichž je možné tuto osobu nebo věc poznat. Tento požadavek nedodržela ani policie, ani následně magistrát. Tato fáze je pro celkovou úspěšnost rekognice podstatná, neboť si poznávající osoba může lépe vybavit charakteristické prvky poznávané osoby nebo věci a současně pro správní orgán představuje dodatečné informace k vyhodnocení pravdivosti a úplnosti rekognice.
[17] Pokud Nejvyšší správní soud zhodnotí specifika, za nichž k jednání před správními orgány dochází, pak lze konstatovat, že typičtější variantou rekognice osob bude rekognice podle fotografií. Ani v tomto případě však magistrát nepostupoval bezchybně. Požadavky trestního řádu je třeba dodržet nejen z hlediska kvantity (nejméně tři další fotografie), ale také z hlediska kvality. Správní orgán musí předložit fotografie obdobných osob, tedy osob majících shodné charakteristické znaky jako poznávaná osoba. Může jít například o barvu vlasů, odstín kůže, výrazné prvky jako tetování či piercing nebo brýle. Požadavky na obdobnost fotografií však nebyly dodrženy policií a při následné rekognici při jednání před magistrátem byly dodrženy pouze částečně.
[18] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským soudem, že podmínky k provedení rekognice podle fotografie nebyly splněny již v prvním případě prováděném policisty. Policisté však chybnou rekognicí, kterou neměli vůbec provádět, zmařili následné provedení rekognice správním orgánem. Ta však sama o sobě také trpěla vadami. S ohledem na absenci dalších důkazů o vině žalobce ve spisu je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že na základě těchto podkladů nelze dovodit vinu žalobce.