[22] Stěžovatelka uvádí, že měla být účastníkem řízení o žádosti o poskytnutí informace
podle § 27 odst. 2 správního řádu. Nebude-li jí
účastenství podle citovaného ustanovení přiznáno, domáhá se jiné formy účasti při poskytování informací, zejm. práva být vyrozuměna o probíhajícím řízení o žádosti, práva
vyjádřit se k dané věci, resp. práva být vyrozuměna o způsobu vyřízení žádosti o informace. Popsaná práva (být vyrozuměn o probíhajícím řízení, uplatňovat v něm práva či
být informován o způsobu ukončení řízení)
představují základní procesní práva svědčící
dotčeným osobám. Tato práva definují obsahovou kvalitu probíhajícího správního řízení
(postupu) a jsou součástí práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 36 Listiny.
Bez jejich dodržení nelze považovat řízení za
spravedlivé (obdobně viz Svoboda, P. Ústavní základy správního řízení v České republice. Praha : Linde, 2007, s. 129).
[23] Vztah zákona o svobodném přístupu
k informacím a správního řádu upravuje § 20
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle něj „pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle toho-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
to zákona a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení a c) v řízení
o stížnosti pro počítání lhůt, doručování
a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona
použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností
a ustanovení § 178; v ostatním se správní
řád nepoužije.“
[24] Citované ustanovení vyjadřuje subsidiární a omezené použití správního řádu na
postupy podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, tj. na procesní vyřizování žádostí o poskytnutí informací a příslušných
nápravných prostředků. Subsidiarita je dána
tím, že se správní řád použije tehdy, nestanoví-li zákon o svobodném přístupu k informacím jinak. Omezenost použití správního řádu
vyjadřuje, že ze správního řádu lze použít jen
ta ustanovení, o nichž tak § 20 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví, bez ohledu na to, zda zákon o svobodném přístupu k informacím určitou procesní situaci sám věcně řeší (srov. Furek, A.;
Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu
k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha : Linde, 2011. s. 898). Neplatí tak teze stěžovatelky, že na postup poskytování informací lze automaticky vztáhnout
§ 44 a násl. správního řádu.
[24] Citované ustanovení vyjadřuje subsidiární a omezené použití správního řádu na
postupy podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, tj. na procesní vyřizování žádostí o poskytnutí informací a příslušných
nápravných prostředků. Subsidiarita je dána
tím, že se správní řád použije tehdy, nestanoví-li zákon o svobodném přístupu k informacím jinak. Omezenost použití správního řádu
vyjadřuje, že ze správního řádu lze použít jen
ta ustanovení, o nichž tak § 20 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví, bez ohledu na to, zda zákon o svobodném přístupu k informacím určitou procesní situaci sám věcně řeší (srov. Furek, A.;
Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu
k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha : Linde, 2011. s. 898). Neplatí tak teze stěžovatelky, že na postup poskytování informací lze automaticky vztáhnout
§ 44 a násl. správního řádu.
[25] Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 20 odst. 4 vylučuje aplikaci
ustanovení správního řádu o účastnících řízení (§ 27) pro poskytování informací; uvedené ustanovení správního řádu se dle § 20
odst. 4 písm. a) a b) uplatní jen pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací řízení. Na postup při poskytování informací se
ovšem aplikují základní zásady činnosti
správních orgánů, z nichž plyne mj. povinnost chránit oprávněné zájmy osob, jichž se
činnost správního orgánu (povinného subjektu) dotýká (§ 2 odst. 3 správního řádu), jakož
i povinnost poskytnout dotčeným osobám
přiměřené poučení, uvědomit je o úkonu,
který správní orgán činí, resp. povinnost
umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich
práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 2, 3 a 4
správního řádu).
[25] Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 20 odst. 4 vylučuje aplikaci
ustanovení správního řádu o účastnících řízení (§ 27) pro poskytování informací; uvedené ustanovení správního řádu se dle § 20
odst. 4 písm. a) a b) uplatní jen pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací řízení. Na postup při poskytování informací se
ovšem aplikují základní zásady činnosti
správních orgánů, z nichž plyne mj. povinnost chránit oprávněné zájmy osob, jichž se
činnost správního orgánu (povinného subjektu) dotýká (§ 2 odst. 3 správního řádu), jakož
i povinnost poskytnout dotčeným osobám
přiměřené poučení, uvědomit je o úkonu,
který správní orgán činí, resp. povinnost
umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich
práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 2, 3 a 4
správního řádu).
[26] Postavením dotčených osob při poskytování informací se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše citovaném rozsudku čj. 8 As 55/2012-62.
V bodech 107 a 108 uvedl: „Procedura poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je postavena na
zásadě, že poskytnutí informací na žádost je
faktický úkon povinného subjektu, zatímco
neposkytnutí
informací děje se formou
správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Při poskytnutí informací
postupuje povinný subjekt v podstatě výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje relativně ucelenou a komplexní procedurální úpravu
odlišnou od správního řádu a který až na
výjimky (ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností
a ustanovení § 178) použitelnost správního
řádu vylučuje ve svém § 20 odst. 4 in fine.
Z toho mimo jiné plyne i okruh osob, s nimiž
povinný subjekt při poskytování informace
jedná – je jím především žadatel, což plyne
vcelku jednoznačně z celé procesní úpravy
poskytování informací, která obecně nepředpokládá, že by v ní figuroval kdokoli jiný
než žadatel a povinný subjekt. Ostatní osoby, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny (např. osoby, kterých se poskytnutá informace týká a jež by mohly být dotčeny
ve svém právu na informační sebeurčení),
mají práva plynoucí ze základních zásad
činnosti správních orgánů. V daném kontextu se na ně tedy vztahuje především ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož
,správní orgán umožní dotčeným osobám
uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy‘.
Z uvedeného ustanovení vyplývá především
povinnost povinného subjektu informovat
bez zbytečného prodlení tyto osoby, že hodlá
poskytnout informace, které se jich mohou
dotknout, a právo potenciálně dotčených
osob se k tomu vyjádřit. Je pak na povinném
subjektu, aby případné vyjádření takových
osob reflektoval a vyvodil z něho eventuálně
důsledky pro svůj další postup.“
[26] Postavením dotčených osob při poskytování informací se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše citovaném rozsudku čj. 8 As 55/2012-62.
V bodech 107 a 108 uvedl: „Procedura poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je postavena na
zásadě, že poskytnutí informací na žádost je
faktický úkon povinného subjektu, zatímco
neposkytnutí
informací děje se formou
správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Při poskytnutí informací
postupuje povinný subjekt v podstatě výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje relativně ucelenou a komplexní procedurální úpravu
odlišnou od správního řádu a který až na
výjimky (ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností
a ustanovení § 178) použitelnost správního
řádu vylučuje ve svém § 20 odst. 4 in fine.
Z toho mimo jiné plyne i okruh osob, s nimiž
povinný subjekt při poskytování informace
jedná – je jím především žadatel, což plyne
vcelku jednoznačně z celé procesní úpravy
poskytování informací, která obecně nepředpokládá, že by v ní figuroval kdokoli jiný
než žadatel a povinný subjekt. Ostatní osoby, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny (např. osoby, kterých se poskytnutá informace týká a jež by mohly být dotčeny
ve svém právu na informační sebeurčení),
mají práva plynoucí ze základních zásad
činnosti správních orgánů. V daném kontextu se na ně tedy vztahuje především ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož
,správní orgán umožní dotčeným osobám
uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy‘.
Z uvedeného ustanovení vyplývá především
povinnost povinného subjektu informovat
bez zbytečného prodlení tyto osoby, že hodlá
poskytnout informace, které se jich mohou
dotknout, a právo potenciálně dotčených
osob se k tomu vyjádřit. Je pak na povinném
subjektu, aby případné vyjádření takových
osob reflektoval a vyvodil z něho eventuálně
důsledky pro svůj další postup.“
[27] Lze tak shrnout, že při poskytování
informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím mají osoby, jež by mohly být
poskytnutím informace dotčeny, práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních
orgánů (zejm. z § 4 správního řádu). Povinný
subjekt jim v souladu se základními zásadami
činnosti správních orgánů musí v řízení o žádosti umožnit hájit jejich práva. Při každém
poskytování informací by měl nejprve ověřit,
zda neexistují osoby, jež by mohly být poskytnutím informace dotčeny na svých právech.
Půjde především o případy, kdy žadatel bude
požadovat informace týkající se osobnosti,
projevů osobní povahy, soukromí fyzické
osoby a jejích osobních údajů (§ 8a a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím),
resp. informace, jež by mohly mít povahu obchodního tajemství (§ 9 téhož zákona), jako
v nyní projednávaném případě. Pokud takové osoby budou existovat, vyrozumí je povinný subjekt o podané žádosti a případně i uvažovaném způsobu rozhodnutí o ní (§ 4
odst. 2 a 3 správního řádu); současně jim
umožní hájit jejich práva, tj. v přiměřené době se k věci vyjádřit. Následně zpraví dotčené
osoby o způsobu vyřízení žádosti. Uvedený
závěr podporuje i odborná literatura (viz Furek, A.; Rothanzl, L., op. cit., s. 653–654). Pro
rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací
řízení pak již s ohledem na dikci § 20 odst. 4
písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu
k informacím platí ustanovení o účastenství
vyplývající z § 27 správního řádu.
[27] Lze tak shrnout, že při poskytování
informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím mají osoby, jež by mohly být
poskytnutím informace dotčeny, práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních
orgánů (zejm. z § 4 správního řádu). Povinný
subjekt jim v souladu se základními zásadami
činnosti správních orgánů musí v řízení o žádosti umožnit hájit jejich práva. Při každém
poskytování informací by měl nejprve ověřit,
zda neexistují osoby, jež by mohly být poskytnutím informace dotčeny na svých právech.
Půjde především o případy, kdy žadatel bude
požadovat informace týkající se osobnosti,
projevů osobní povahy, soukromí fyzické
osoby a jejích osobních údajů (§ 8a a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím),
resp. informace, jež by mohly mít povahu obchodního tajemství (§ 9 téhož zákona), jako
v nyní projednávaném případě. Pokud takové osoby budou existovat, vyrozumí je povinný subjekt o podané žádosti a případně i uvažovaném způsobu rozhodnutí o ní (§ 4
odst. 2 a 3 správního řádu); současně jim
umožní hájit jejich práva, tj. v přiměřené době se k věci vyjádřit. Následně zpraví dotčené
osoby o způsobu vyřízení žádosti. Uvedený
závěr podporuje i odborná literatura (viz Furek, A.; Rothanzl, L., op. cit., s. 653–654). Pro
rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací
řízení pak již s ohledem na dikci § 20 odst. 4
písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu
k informacím platí ustanovení o účastenství
vyplývající z § 27 správního řádu.
[28] Na možnosti obrany práv dotčených
osob při poskytování informací navazuje
soudní ochrana ve správním soudnictví. Poskytnutí informace podle okolností může být
nezákonným zásahem povinného subjektu
do práva toho, o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, č. 143/2002
Sb. ÚS). Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc
tím, že žadateli poskytne informaci, kterou
mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-li in-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
Akciová společnost České dráhy proti Ministerstvu dopravy o ochranu před nezákon- nástrojem k regulaci vzniklých právních sporů mezi dvěma vlastníky ochranných známek, neboť nemůže suplovat úlohu práva
soukromého (např. nástroje práva regulujícího nekalou soutěž, určujícího náhradu škody
nebo např. výši bezdůvodného obohacení). [23] Stěžejní kasační námitka je tedy důvodná, projednání ostatních námitek je nadbytečné. Jen pro pořádek nicméně Nejvyšší
správní soud upozorňuje na nesprávnou úvahu městského soudu, podle něhož licenční
smlouva mezi stěžovatelkou a majitelkou později zrušených ochranných známek, společností EL NIŇO, nebyla zapsaná do veřejného
rejstříku, pročež neměla žádné účinky vůči
třetím osobám. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí následující. Podle § 18 odst. 3 zákona
o ochranných známkách nabývá licenční
smlouva účinnosti vůči třetím osobám zápisem
do rejstříku ochranných známek. Licenční
smlouva je institutem soukromého práva
a pro smluvní strany je platná a účinná již
dnem ve smlouvě specifikovaným, zpravidla 512/02). ným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně.