[22] Stěžovatelka uvádí, že měla být účastníkem řízení o žádosti o poskytnutí informace podle § 27 odst. 2 správního řádu. Nebude-li jí účastenství podle citovaného ustanovení přiznáno, domáhá se jiné formy účasti při poskytování informací, zejm. práva být vyrozuměna o probíhajícím řízení o žádosti, práva vyjádřit se k dané věci, resp. práva být vyrozuměna o způsobu vyřízení žádosti o informace. Popsaná práva (být vyrozuměn o probíhajícím řízení, uplatňovat v něm práva či být informován o způsobu ukončení řízení) představují základní procesní práva svědčící dotčeným osobám. Tato práva definují obsahovou kvalitu probíhajícího správního řízení (postupu) a jsou součástí práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 36 Listiny. Bez jejich dodržení nelze považovat řízení za spravedlivé (obdobně viz Svoboda, P. Ústavní základy správního řízení v České republice. Praha : Linde, 2007, s. 129).
[23] Vztah zákona o svobodném přístupu k informacím a správního řádu upravuje § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle něj „pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle toho-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
to zákona a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení a c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.“
[24] Citované ustanovení vyjadřuje subsidiární a omezené použití správního řádu na postupy podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. na procesní vyřizování žádostí o poskytnutí informací a příslušných nápravných prostředků. Subsidiarita je dána tím, že se správní řád použije tehdy, nestanoví-li zákon o svobodném přístupu k informacím jinak. Omezenost použití správního řádu vyjadřuje, že ze správního řádu lze použít jen ta ustanovení, o nichž tak § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví, bez ohledu na to, zda zákon o svobodném přístupu k informacím určitou procesní situaci sám věcně řeší (srov. Furek, A.; Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha : Linde, 2011. s. 898). Neplatí tak teze stěžovatelky, že na postup poskytování informací lze automaticky vztáhnout § 44 a násl. správního řádu.
[25] Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 20 odst. 4 vylučuje aplikaci ustanovení správního řádu o účastnících řízení (§ 27) pro poskytování informací; uvedené ustanovení správního řádu se dle § 20 odst. 4 písm. a) a b) uplatní jen pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací řízení. Na postup při poskytování informací se ovšem aplikují základní zásady činnosti správních orgánů, z nichž plyne mj. povinnost chránit oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu (povinného subjektu) dotýká (§ 2 odst. 3 správního řádu), jakož i povinnost poskytnout dotčeným osobám přiměřené poučení, uvědomit je o úkonu, který správní orgán činí, resp. povinnost umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 2, 3 a 4 správního řádu).
[26] Postavením dotčených osob při poskytování informací se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše citovaném rozsudku čj. 8 As 55/2012-62. V bodech 107 a 108 uvedl: „Procedura poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je postavena na zásadě, že poskytnutí informací na žádost je faktický úkon povinného subjektu, zatímco neposkytnutí informací děje se formou správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Při poskytnutí informací postupuje povinný subjekt v podstatě výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje relativně ucelenou a komplexní procedurální úpravu odlišnou od správního řádu a který až na výjimky (ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178) použitelnost správního řádu vylučuje ve svém § 20 odst. 4 in fine. Z toho mimo jiné plyne i okruh osob, s nimiž povinný subjekt při poskytování informace jedná – je jím především žadatel, což plyne vcelku jednoznačně z celé procesní úpravy poskytování informací, která obecně nepředpokládá, že by v ní figuroval kdokoli jiný než žadatel a povinný subjekt. Ostatní osoby, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny (např. osoby, kterých se poskytnutá informace týká a jež by mohly být dotčeny ve svém právu na informační sebeurčení), mají práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních orgánů. V daném kontextu se na ně tedy vztahuje především ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož ,správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy‘. Z uvedeného ustanovení vyplývá především povinnost povinného subjektu informovat bez zbytečného prodlení tyto osoby, že hodlá poskytnout informace, které se jich mohou dotknout, a právo potenciálně dotčených osob se k tomu vyjádřit. Je pak na povinném subjektu, aby případné vyjádření takových osob reflektoval a vyvodil z něho eventuálně důsledky pro svůj další postup.“
[26] Postavením dotčených osob při poskytování informací se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již výše citovaném rozsudku čj. 8 As 55/2012-62. V bodech 107 a 108 uvedl: „Procedura poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je postavena na zásadě, že poskytnutí informací na žádost je faktický úkon povinného subjektu, zatímco neposkytnutí informací děje se formou správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Při poskytnutí informací postupuje povinný subjekt v podstatě výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje relativně ucelenou a komplexní procedurální úpravu odlišnou od správního řádu a který až na výjimky (ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178) použitelnost správního řádu vylučuje ve svém § 20 odst. 4 in fine. Z toho mimo jiné plyne i okruh osob, s nimiž povinný subjekt při poskytování informace jedná – je jím především žadatel, což plyne vcelku jednoznačně z celé procesní úpravy poskytování informací, která obecně nepředpokládá, že by v ní figuroval kdokoli jiný než žadatel a povinný subjekt. Ostatní osoby, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny (např. osoby, kterých se poskytnutá informace týká a jež by mohly být dotčeny ve svém právu na informační sebeurčení), mají práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních orgánů. V daném kontextu se na ně tedy vztahuje především ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož ,správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy‘. Z uvedeného ustanovení vyplývá především povinnost povinného subjektu informovat bez zbytečného prodlení tyto osoby, že hodlá poskytnout informace, které se jich mohou dotknout, a právo potenciálně dotčených osob se k tomu vyjádřit. Je pak na povinném subjektu, aby případné vyjádření takových osob reflektoval a vyvodil z něho eventuálně důsledky pro svůj další postup.“
[27] Lze tak shrnout, že při poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím mají osoby, jež by mohly být poskytnutím informace dotčeny, práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních orgánů (zejm. z § 4 správního řádu). Povinný subjekt jim v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů musí v řízení o žádosti umožnit hájit jejich práva. Při každém poskytování informací by měl nejprve ověřit, zda neexistují osoby, jež by mohly být poskytnutím informace dotčeny na svých právech. Půjde především o případy, kdy žadatel bude požadovat informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a jejích osobních údajů (§ 8a a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím), resp. informace, jež by mohly mít povahu obchodního tajemství (§ 9 téhož zákona), jako v nyní projednávaném případě. Pokud takové osoby budou existovat, vyrozumí je povinný subjekt o podané žádosti a případně i uvažovaném způsobu rozhodnutí o ní (§ 4 odst. 2 a 3 správního řádu); současně jim umožní hájit jejich práva, tj. v přiměřené době se k věci vyjádřit. Následně zpraví dotčené osoby o způsobu vyřízení žádosti. Uvedený závěr podporuje i odborná literatura (viz Furek, A.; Rothanzl, L., op. cit., s. 653–654). Pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti a pro odvolací řízení pak již s ohledem na dikci § 20 odst. 4 písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu k informacím platí ustanovení o účastenství vyplývající z § 27 správního řádu.
[28] Na možnosti obrany práv dotčených osob při poskytování informací navazuje soudní ochrana ve správním soudnictví. Poskytnutí informace podle okolností může být nezákonným zásahem povinného subjektu do práva toho, o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, č. 143/2002 Sb. ÚS). Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-li in-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
Akciová společnost České dráhy proti Ministerstvu dopravy o ochranu před nezákon- nástrojem k regulaci vzniklých právních sporů mezi dvěma vlastníky ochranných známek, neboť nemůže suplovat úlohu práva soukromého (např. nástroje práva regulujícího nekalou soutěž, určujícího náhradu škody nebo např. výši bezdůvodného obohacení).
[23] Stěžejní kasační námitka je tedy důvodná, projednání ostatních námitek je nadbytečné. Jen pro pořádek nicméně Nejvyšší správní soud upozorňuje na nesprávnou úvahu městského soudu, podle něhož licenční smlouva mezi stěžovatelkou a majitelkou později zrušených ochranných známek, společností EL NIŇO, nebyla zapsaná do veřejného rejstříku, pročež neměla žádné účinky vůči třetím osobám. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle § 18 odst. 3 zákona o ochranných známkách nabývá licenční smlouva účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek. Licenční smlouva je institutem soukromého práva a pro smluvní strany je platná a účinná již dnem ve smlouvě specifikovaným, zpravidla 512/02). ným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně.