zování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů“ I. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje výlučnou úpravu všech aspektů elektronických komunikací. Skutečnost, že určitá činnost spadá do regulačního rámce zákona o elektronických komunikacích, neznamená, že stejná činnost nemůže být zároveň regulována i ji- ným právním rámcem, jako je kupříkladu zákon č. 231/2001 Sb., o provozování roz- hlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. II. Při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představují právo Evropských společenství a judikatura © Předpis byl s účinností od 1. 6. 2006 změněn zákonem č. 235/2006 Sb. 1110 Soudního dvora ES povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které by- lo přijato k provedení práva Společenství.
zování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů“ I. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje výlučnou úpravu všech aspektů elektronických komunikací. Skutečnost, že určitá činnost spadá do regulačního rámce zákona o elektronických komunikacích, neznamená, že stejná činnost nemůže být zároveň regulována i ji- ným právním rámcem, jako je kupříkladu zákon č. 231/2001 Sb., o provozování roz- hlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. II. Při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představují právo Evropských společenství a judikatura © Předpis byl s účinností od 1. 6. 2006 změněn zákonem č. 235/2006 Sb. 1110 Soudního dvora ES povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které by- lo přijato k provedení práva Společenství.
Základní rozpor mezi právním názorem stěžovatelky a žalované spočívá v posouzení, zda šíření televizního vysílání prostřednictví souboru technických zařízení, umožňujících dálkový přenos dat a tvořících ve svém souhr- nu celosvětovou síť nazývanou Internet, spa- dá pod úpravu zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vy- sílání, či výlučně pod úpravu stanovenou v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Zákon č. 231/2001 Sb. vymezuje v $ 1 předmět své úpravy jako stanovení práv a po- vinností právnických a fyzických osob při provozování rozhlasového a televizního vysí- lání. V definičních ustanoveních $ 2 pak dále specifikuje, kdo je to provozovatel televizní- ho vysílání, kdo je provozovatelem převzaté- ho televizního vysílání a co se těmito typy vy- sílání rozumí. Zákonné definice relevantní pro posuzovanou věc stanoví, že pro účely zá- kona se rozumí: - podle $ 2 odst. 1 písm. b) „převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním příjem vysílání původních rozhlasových a televiz- ních programů nebo jejich podstatných částí a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím vysílačů, kabe- lových systémů a družic či jiných technických prostředků; za nezměněné šíření se považu- je i šíření české verze televizního programu prvotně vysílaného v cizím jazyce“, - podle $ 2 odst. 1 písm. g) „Provozovate- lem převzatého vysílání právnická nebo fy- zická osoba, která rozhoduje o skladbě pro- gramů převzatého vysílání a která tyto programy šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit (dále jen provozovatel převzatého vyst- lání“) na základě oprávnění k provozování převzatého vysílání (dále jen „registrace“) podle tohoto zákona“. Ve svých dalších částech zákon č. 231/2001 Sb. upravuje, kromě postavení regulátora rozhla- sového a televizního vysílání, tj. Rady pro roz- hlasové a televizní vysílání, a udělování licen- cí a registrace podle zákona, především práva a povinnosti provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a provozovatelů převza- tého vysílání. Mezi povinnosti provozovatelů obou typů vysílání zákon č. 231/2001 Sb. řadí určité náležitosti na obsah vysílání, objektivi- tu, informační povinnosti, ochranu cti, důstoj- nosti či soukromí osob, podporu Evropské a nezávislé tvorby, otázky reklamy, teleshop- pingu, zajištění názorové plurality ve vysílání atd. Obecně je možné konstatovat, že zákon č. 231/2001 Sb. se zaměřuje na regulaci obsa- hu vysílání a převzatého vysílání. Způsob pře- nosu samotného vysílání, tedy zda k němu dochází vysílačem, kabelovým přenosem, družicí či, jak sám zákon uvádí, za pomoci ji- ných technických prostředků, není tímto zá- konem blíže upraven. Naproti tomu zákon o elektronických ko- munikacích zákonně definuje jako předmět své úpravy podmínky podnikání a výkon stát- ní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elek- tronických komunikací. V $ 1 odst. 2 pak sta- noví, že „Tento zákon se nevztahuje na obsah služeb poskytovaných prostřednic- tvím sítí elektronických komunikací, jako je obsah rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb infor- mační společnosti, není-li dále stanoveno ji- nak. Oddělením regulace přenosu od regula- ce obsahu nejsou dotčeny vazby, které mezi nimi existují, zejména pro zaručení mediál- ní plurality, kulturní rozmanitosti a ochra- ny spotřebitele“. Zákon o elektronických ko- munikacích tak výslovně předvídá, že sám upravuje především způsob dálkového pře- nosu dat, nikoliv však všechny obsahové otáz- ky s přenosem dat související. Zákon tak re- guluje způsob přenosu, nikoliv jeho obsah. Za této zákonné pozice není přiléhavá ar- gumentace stěžovatelky, která zdůrazňuje striktní odlišení služeb na požádání, které vy jsou šířeny způsobem poínt-to-potnt a spadají 1113 1401 do rámce zákona o elektronických komuni- kacích, a televizních služeb vysílaných bez ohledu na existenci konkrétní žádosti ze stra- ny příjemce, které jsou šířeny způsobem point-to-multipotnt. Aktivity stěžovatelky to- tiž mohou spadat do obou regulačních rám- ců: pod zákon o rozhlasovém a televizním vysílání s ohledem na obsah vysílaného pře- vzatého televizního vysílání a pod zákon o elektronických komunikacích, pokud se tý- ká způsobu přenosu tohoto vysílání. Pro určení, zda online přenos programu „Óčko“ spadá do rámce zákona č. 231/2001 Sb., tak není určující, zda je či není přenášen technickými zařízeními umožňujícími dálko- vý přenos dat, a s ohledem na tuto skutečnost regulován, pokud se týká způsobu přenosu, též zákonem o elektronických komunikacích, ale pouze to, zda tento online přenos splňuje zákonné znaky provozování převzatého tele- vizního vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb. Pokud tak činí, technika přenosu není rozho- dující. Zákon č. 231/2001 Sb. neváže status služby coby televizního vysílání na použitou technologii přenosu. Tento názor lze podpořit právními před- pisy Evropských společenství a jejich výkla- dem, provedeným ze strany Soudního dvora ES, Předmětné české právní předpisy totiž do značné míry pouze provádějí směrnice Ev- ropských společenství v dané oblasti. Zákon č. 231/2001 Sb. mimo jiné provádí směrnici Rady ze dne 3. října 1989 o koordinaci někte- rých právních a správních předpisů člen- ských států upravujících provozování televizní- ho vysílání (směrnice „televize bez hranic“, dále také „směrnice 89/552“), ve znění směrni- ce Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES. Směrnice 89/552 v čl. 1 písm. a) definuje, že televizním vysíláním rozumí „prvotní šíře- ní po drátě nebo bezdrátové šíření, šíření po- mocí vysílačů nebo družice, kódované čí ni- koli, televizních pořadů určených veřejnosti. Zahrnuje přenos pořadů mezi podniky s cí- lem jejich dalšího vysílání pro veřejnost. Ne- zahrnuje komunikační služby poskytující na individuální žádost informace nebo jiná plnění, jako faxové služby, služby elektronic- ké databanky a jiné obdobné služby“. 1114 Výklad výrazu „televizní vysílání“ pro úče- ly směrnice 89/552 byl učiněn v rozsudku Soudního dvora ze dne 2. června 2005, ve vě- ci C 89/04, Meďiakabel BV v. Commissariaat voor de Media, Sb. rozh. s. 1-4891. V dané věci řešil Soudní dvůr otázku, zda předplacený servis kabelového vysílání svým charakterem spadá pod televizní vysílání, které je regulo- váno směrnicí 89/552, anebo zda se jedná o službu informační společnosti, která má sa- motnou právní úpravu ve směrnici Evropské- ho parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspek- tech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu. Skutkové okolnosti výchozího sporu byly následující: Nizozemská společnost Mediaka- bel BV provozovala služby kabelové televize. Její zákazníci mohli prostřednictvím měsíční- ho předplatného přijímat díky dekodéru a či- pové kartě televizní programy společností přenášené. Pro poskytování této služby obdr- žel Mediakabel BV od nizozemského regulá- tora trhu, Commissariaat voor de Media, řádné povolení. Nad rámec této služby začala společnost Mediakabel BV nabízet zvláštní službu „Filmtime“. Zájemci si mohli z katalo- gu vybrat některý z nabízených filmů a na ob- jednávku a proti zaplacení poplatku jim byl zaslán individuální klíč, který jim umožnil sle- dovat vybraný film. Commissariaat voor de Media společnost Mediakabel BV informoval, že služba „Filmtime“ je program zvláštního te- levizního vysílání, pro které musí mít společ- nost registraci. Mediakabel BV se naopak domníval, že „Filmtime“ není televizním vysílá- ním, ale interaktivní službou na vyžádání, která spadá pod služby informační společnosti. Při právním posouzení věci Soudní dvůr ES především konstatoval, že rozsah působ- nosti směrnice 2000/31/ES (služby informač- ní společnosti) nelze vymezit negativním vy- členěním vůči směrnici 89/552 (televize bez hranic). Jinými slovy, logický vztah mezi roz- sahem působnosti obou směrnic není nutně výlučná disjunkce, ale může docházet k pře- krývání, tedy k případům, kdy je určitá služba regulována oběma směrnicemi. Které vysílá- ní spadá pod rozsah „televizního vysílání“ ve smyslu výše citované definice v čl. 1 písm. a) směrnice 89/552, je tak pouze otázkou napl- nění znaků této definice. Dle názoru Soudní- ho dvora se o televizní vysílání jedná vždy tehdy, pokud sestává z prvotního vysílání te- levizních programů určených veřejnosti, te- dy neomezenému počtu možných televiz- ních diváků, u nichž je současně přenášen tentýž obraz. Jak však Soudní dvůr zdůrazňu- je, technika přenosu obrazu není při tomto posouzení určujícím prvkem. Stejně tak je nerozhodné, že služba je poskytována na in- dividuální žádost jednotlivého příjemce za předpokladu, že příjemce není schopen sám ovlivnit skladbu přenášeného programu. Služba placené televize, jako byla právě služ- ba „Filmtime“, proto spadá do pojmu „televiz- ní vysílání“ podle směrnice 89/552. xx4 Nejvyšší správní soud opakovaně konsta- toval, že právní předpisy Společenství a judi- katura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstu- pem České republiky do Evropské unie. Před- pokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zá- konodárce nevyjádřil úmysl se od normy prá- va Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, čj. 2 Afs 92/2005-45, č. 741/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, čj. 9 Afs 5/2007-70, č. 1187/2007 Sb. NSS). O kvalitativně odlišnou situaci se nicmé- ně jedná v případech, kdy jsou posuzovány skutkové okolnosti, ke kterým došlo po při- stoupení členského státu k Evropské unii. Zde již neslouží právo Společenství a judika- tura Soudního dvora jako vhodné, ale jako po- vinné výkladové vodítko, a to nejen v přípa- dech, kdy chybí řádné provedení směrnic ES na vnitrostátní úrovni (srov. v tomto ohledu kupř. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 27. června 2000, ve věci C 240/98, Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Ouin- tero, Recueil s. I-4941, bod 32, nebo rozsudek Soudního dvora ES ze dne 10. dubna 1984, ve věci 14/83, Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v. Land Nordrhein Westfalen, Re- cueil s. 1891, bod 26). Závěry Soudního dvora z rozhodnutí Me- diakabel BV jsou proto plně aplikovatelné i na projednávaný případ. I pro posouzení ka- sační stížnosti stěžovatelky je rozhodné pou- ze to, zda její přenos online pořadu „Óčko“ spadá do zákonné definice provozování pře- vzatého vysílání, vyložené souladně se směr- nicí 89/552 a judikaturou Soudního dvora, a nikoliv skutečnost, zda způsob přenosu to- hoto vysílání podléhá zároveň zákonu o elek- tronických komunikacích. Zákonná definice převzatého vysílání v $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. stanoví, že převzatým rozhlasovým a televiz- ním vysíláním je: (Ď příjem vysílání původních rozhlaso- vých a televizních programů nebo jejich pod- statných částí, (ii) a jejich současné, úplné a nezměněné šíření, (iii) pro veřejnost, (iv) prostřednictvím vysílačů, kabelových systémů a družic či jiných technických pro- středků. Mezi účastníky řízení není sporu o napl- nění. prvního znaku zákonné definice, tedy o tom, že online vysílání „Óčka“ je původním televizním programem. Ani Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o naplnění zákonné definice televizního programu ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. i) ve spojení s $ 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb. Ač lze chápat tragičnost situace, kterou ve svých vyjádřeních detailně a plasticky popi suje stěžovatelka, tedy že různí dva příjemci online vysílání stejného hokejového zápasu mohou v důsledku přetížení odchozího ser- veru vidět stejný gól až s dvouvteřinovým zpožděním, pro současnost vysílání je určují- cí okamžik odchodu signálu či souhrnu dat od poskytovatele, nikoliv okamžik jejich sku- tečného přijetí ze strany příjemce. Součas- nost vysílání je třeba vymezit v protikladu 1115 1401 k záznamu stejného vysílání, tj. kdy by kupří- kladu docházelo k pozdější repríze stejného pořadu, který byl nahrán. Minimální technic- ké prodlevy na příjmu nejsou v tomto ohledu právně relevantní. Stejně tak nelze přitakat názoru stěžova- telky, že snížením rozlišení přenášeného ob- razu dochází ke změně původního vysílání. Obsah vysílání je stále stejný, ať již se jeho pří- jem odehrává v rozlišení 1280 x 1024 bodů, anebo 176 x 144 bodů. Pokud by byla přijata argumentace stěžovatelky, tedy že snížení rozlišení obrazu znamená změnu programu, pak by zřejmě docházelo ke změně vysílané- ho programu i v případě příjmu barevného signálu z televizního vysílače na televizní při- jímač, který je schopen pouze příjmu v čer- nobílém rozlišení, anebo, v případě příjmu počítačového zobrazení televizního progra- mu, i při změně obnovovací frekvence moni- toru. Jedno televizní vysílání by se pak štěpi- lo na x paralelních „původních“ vysílání v závislosti na tom, jakým přijímačem ten kte- rý zákazník disponuje. Nezměněnost původního vysílání je nut- né určit s ohledem na jeho obsah, a to posou- zený podle kritéria běžného lidského vnímá- ní, a nikoli na základě přesné shody datových toků či jejich formátů. Není proto rozhodné, zda je určitý program vysílán či přijímán ana- logově či digitálně, v SD-TV či v HDTV, se ste- reofonním či monofonním zvukem nebo ba- revně či černobíle, pokud jej typizovaný příjemce považuje za obsahově zaměnitelný. Z tohoto důvodu také nelze přijmout názor stěžovatelky, že změnou formátu (tedy překó- dování televizního signálu do formátu 3GPP a jeho následné vysílání skrze wapové stránky) dochází ke změně vysílání: dochází pouze ke změně formátu přenosu, obsah zůstává stejný. Pokud se týká podmínky veřejnosti vysílá- ní, pak je zjevné, že stěžovatelka ve své argu- mentaci zaměňuje veřejnost přístupu ke služ- bě s limity její faktické přístupnosti pro určitý okruh osob v každém daném okamži- ku. Je jistě pravdou, že příjem vysílání „Óčka“ bude k okamžiku x vždy omezen na osoby, které disponují mobilním telefonem třetí ge- nerace, mají předplacenou danou službu 1116 a vyslaly konkrétní požadavek na distribuční server, aby jim začal být vysílán dedikovaný soubor dat. To však neznamená, že by tato stužba byla nepřístupná veřejnosti. Pojem „veřejnosti“ je zde nutné chápat tak, že služba je otevřena všem zákazníkům, kteří o ni pro- jeví zájem a splní kvalifikační předpoklady, tj. opatří si odpovídající přístroj a zaplatí popla- tek, nicméně splnění těchto předpokladů zá- leží výlučně na jejich rozhodnutí. O odlišnou situaci by se jednalo kupříkladu v případě vnitřních sítí, které jsou definičně přístupné pouze členům uzavřené společnosti, kupří- kladu zaměstnancům určité obchodní spo- lečnosti provozující vnitřní síť v podobě tzv. intranetu (srov. $ 2 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., který pro podobné situace předvídá výslovnou výjimku). Stejně tak není pro charakter veřejnosti vysílání určující, zda šíření signálu probíhá systémem point-to-boint, tedy vytvořením in- dividuálního datového souboru, který je ná- sledně distribučním serverem odeslán na konkrétní telefonní stanici, unikátně defino- vanou IP adresou, anebo systémem point-to- -multipoint. Určující je opět skutečnost, že stejný odchozí soubor dat je potenciálně pří- stupný všem zájemcům, nikoliv jestli je fyzic- ky transportován unikátním datovým tunelem či systémem point-to-multipoint. Podobným způsobem, tedy odesláním unikátního sou- boru dat, probíhá ostatně, tedy minimálně od určitého okamžiku distribuce, vysílání kabe- lové televize, aniž by vyvstávaly pochybnosti, zda se jedná o vysílání veřejné. Konečně ani s ohledem na čtvrtou pod- mínku zákonné definice nemá Nejvyšší správ- ní soud pochybnosti o tom, že videostreaming do mobilů třetí generace lze podřadit pod vy- sílání za pomoci jiných technických prostřed- ků ve smyslu zákona č. 231/2001 Sb. Lze souhlasit s žalobkyní, že šíření vysílání „Inter- netem“, se kterým v napadeném rozsudku operuje Městský soud v Praze, není technicky přesné. S ohledem na obecný význam tohoto obratu pro vyjádření podstaty věci a právní- ho názoru soudu prvního stupně se však jed- ná o označení plně postačující. I pokud nahradíme výraz „Internet“ výrazem „celosvě- tová síť převážně online zapojených počíta- čů komunikujících zejména prostředníc- tvím protokolů TCP/IP (Transmission Con- trol Protocol/Internet Protocol), SLIP (Serial Line Internet Protocol) a PPP (Point-to-Point Protocol)“, jak se ve své kasační stížnosti do- máhá stěžovatelka, podstata věci zůstává stej- ná: tato jednotlivá technická zařízení tvoří dohromady funkční celek, který je schopen být technickým prostředkem přenosu tele- vizního vysílání. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že vi- deostreamingová služba online přenosu pro- gramu „Óčko“ je provozováním převzatého televizního vysílání ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. Z těchto dů- vodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl ($ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). 1402 Právo na informace: povinné subjekty k $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění před no- velou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. I. Národní památkový ústav je jakožto odborná organizace státní památkové pé- če zřízená dle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, veřejnou institucí povinnou k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím. II. Subjektem povinným rozhodnout dle $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, o odvolání proti rozhodnutí Národního památko- vého ústavu 0 neposkytnutí informací je Ministerstvo kultury, které je dle 6 25 odst. 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Národnímu památkovému ústa- vu nadřízeno a žádný zvláštní zákon ohledně subordinačních vztahů mezi uvedený- mi subjekty nestanoví jinak.
se považuje i šíření české verze televizního programu prvotně vysílaného v cizím jazyce“,
§ 2 odst. 1 písm. g) „provozovatelem převzatého vysílání právnická nebo fyzická osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání a která tyto programy šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit (dále jen "provozovatel převzatého vysílání") na základě oprávnění k provozování převzatého vysílání (dále jen "registrace") podle tohoto zákona“.
Ve svých dalších částech ZRTV upravuje, kromě postavení regulátora rozhlasového a televizního vysílání, tj. Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a udělování licencí a registrace podle zákona, především práva a povinnosti provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a provozovatelů převzatého vysílání. Mezi povinnosti provozovatelů obou typů vysílání ZRTV řadí určité náležitosti na obsah vysílání, objektivitu, informační povinnosti, ochranu cti, důstojnosti či soukromí osob, podporu Evropské a nezávislé tvorby, otázky reklamy, teleshoppingu, zajištění názorové plurality ve vysílání atd. Obecně je možné konstatovat, že ZRTV se zaměřuje na regulaci obsahu vysílání a převzatého vysílání. Způsob přenosu samotného vysílání, tedy zda k němu dochází vysílačem, kabelovým přenosem, družicí či, jak sám zákon uvádí, za pomoci jiných technických prostředků, není tímto zákonem blíže upraven.
Naproti tomu o elektronických komunikacích, zákonně definuje jako předmět své úpravy podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elektronických komunikací. V § 1 odst. 2 pak stanoví, že „Tento zákon se nevztahuje na obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítí elektronických komunikací, jako je obsah rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb informační společnosti, není-li dále stanoveno jinak. Oddělením regulace přenosu od regulace obsahu nejsou dotčeny vazby, které mezi nimi existují, zejména pro zaručení mediální plurality, kulturní rozmanitosti a ochrany spotřebitele.“ Zákon o elektronických komunikacích tak výslovně předvídá, že sám upravuje především způsob dálkového přenosu dat, nikoliv však všechny obsahové otázky s přenosem dat související. Zákon tak reguluje způsob přenosu, nikoliv jeho obsah.
Za této zákonné pozice není přiléhavá argumentace žalobkyně, která zdůrazňuje striktní odlišení služeb na požádání, který jsou šířeny způsobem „point-to-point“ a spadají do rámce zákona o elektronických komunikacích a televizních služeb vysílaných bez ohledu na existenci konkrétní žádosti ze strany příjemce, které jsou šířeny způsobem „point
to
multipoint“. Aktivity žalobkyně totiž mohou totiž spadat do obou regulačních rámců: pod zákon o rozhlasovém a televizním vysílání s ohledem na obsah vysílaného převzatého televizního vysílání a pod zákon o elektronických komunikacích pokud se týká způsobu přenosu tohoto vysílání.
Pro určení, zda online přenos programu „Ó.“ spadá do rámce ZRTV tak není určující, zda je či není přenášen technickými zařízeními umožňujícími dálkový přenos dat, a s ohledem na tuto skutečnost regulován, pokud se týká způsobu přenosu, též zákonem o elektronických komunikacích, ale pouze tím, zda tento online přenos splňuje zákonné znaky provozování převzatého televizního vysílání podle ZRTV. Pokud tak činí, technika přenosu není rozhodující. ZRTV neváže status služby coby televizního vysílání na použitou technologii přenosu.
Tento názor lze podpořit právními předpisy Evropských společenství a jejich výkladem, provedeným ze strany Soudního dvora ES. Předmětné české právní předpisy totiž do značné míry pouze provádějí směrnice Evropských společenství v dané oblasti. ZRTV mimo jiné provádí směrnici Rady ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 6, sv. 1, s. 224 (směrnice „televize bez hranic“, dále také „směrnice 89/552“), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES ze dne 30. června 1997, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 06, sv. 02, s. 321.
Směrnice 89/552 v čl. 1 písm. a) definuje, že televizním vysíláním rozumí „prvotní šíření po drátě nebo bezdrátové šíření, šíření pomocí vysílačů nebo družice, kódované či nikoli, televizních pořadů určených veřejnosti. Zahrnuje přenos pořadů mezi podniky s cílem jejich dalšího vysílání pro veřejnost. Nezahrnuje komunikační služby poskytující na individuální žádost informace nebo jiná plnění, jako faxové služby, služby elektronické databanky a jiné obdobné služby“.
Výklad výrazu „televizní vysílání“ pro účely směrnice 89/552 byl učiněn v rozsudku Soudního dvora ze dne 2. června 2005, M. B. v. Commissariaat voor de Media, C
89/04, Sb. rozh. I-4891. V dané věci řešil Soudní dvůr otázku, zda předplacený servis kabelového vysílání svým charakterem spadá pod televizní vysílání, které je regulováno směrnicí č. 89/552, anebo zda se jedná o službu informační společnosti, která má samotnou právní úpravu ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, Zvláštní vydání Úř. věst., kap. 13, sv. 26, s. 310.
Skutkové okolnosti výchozího sporu byly následující: Nizozemská společnost M. B. provozovala služby kabelové televize. Její zákazníci mohli prostřednictvím měsíčního předplatného přijímat díky dekodéru a čipové kartě televizní programy společností přenášené. Pro poskytování této služby obdržel M. B. od nizozemského regulátora trhu, Commissariaat voor de Media, řádné povolení. Nad rámec této služby začala společnost M. B. nabízet zvláštní službu „Filmtime“. Zájemci si mohli z katalogu vybrat některý z nabízených filmů a na objednávku a proti zaplacení poplatku jim byl zaslán individuální klíč, který jim umožnil sledovat vybraný film. Commissariaat voor de Media společnost M. B. informoval, že služba „Filmtime“ je program zvláštního televizního vysílání, pro které musí mít společnost registraci. M. B. se naopak domníval, že „Filmtime“ není televizním vysíláním, ale interaktivní službou na vyžádání, která spadá pod služby informační společnosti.
Při právním posouzení věci Soudní dvůr ES především konstatoval, že rozsah působnosti směrnice č. 2000/31/ES (služby informační společnosti) nelze vymezit negativním vyčleněním vůči směrnici č. 89/552 (televize bez hranic). Jinými slovy, logický vztah mezi rozsahem působnosti obou směrnic není nutně výlučná disjunkce, ale může docházet k překrývání, tedy k případům, kdy je určitá služba regulována oběma směrnicemi. Které vysílání spadá pod rozsah „televizního vysílání“ ve smyslu výše citované definice v čl. 1 písm. a) směrnice č. 89/552 je tak pouze otázkou naplnění znaků této definice. Dle názoru Soudního dvora se o televizní vysílání jedná vždy tehdy, pokud sestává z prvotního vysílání televizních programů určených veřejnosti, tedy neomezenému počtu možných televizních diváků, u nichž je současně přenášen tentýž obraz. Jak však Soudní dvůr zdůrazňuje, technika přenosu obrazu není při tomto posouzení určujícím prvkem. Stejně tak je nerozhodné, že služba je poskytována na individuální žádost jednotlivého příjemce za předpokladu, že příjemce není schopen sám ovlivnit skladbu přenášeného programu. Služba placené televize, jako byly právě služba „Filmtime“, proto spadá do pojmu „televizní vysílání“ podle směrnice 89/552.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že právní předpisy Společenství a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007 - 70, www.nssoud.cz).
republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007 - 70, www.nssoud.cz).
O kvalitativně odlišnou situaci se nicméně jedná v případech, kdy jsou posuzovány skutkové okolnosti, ke kterým došlo po přistoupení členského státu k Evropské unii. Zde již neslouží právo Společenství a judikatura Soudního dvora jako vhodné, ale jako povinné výkladové vodítko, a to nejen v případech, kdy chybí řádné provedení směrnic ES na vnitrostátní úrovni (srov. v tomto ohledu kupř. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA v Roció Murciano Quintero, spojené věci C
240/98 až C-244/98, Recueil I-4941, bod 32 nebo rozsudek Soudního dvora ES ze dne 10. dubna 1984, Sabine von Colson a Elisabeth Kamann v Land Nordrhein
Westfalen, 14/83, Recueil 1891, bod 26).
Závěry Soudního dvora z rozhodnutí M. B. jsou proto plně aplikovatelné i na projednávaný případ. I pro posouzení kasační stížnosti žalobkyně je rozhodné pouze to, zda její přenos online pořadu „Ó.“ spadá do zákonné definice provozování převzatého vysílání, vyložené souladně se směrnicí 89/552 a judikaturou Soudního dvora, a nikoliv skutečnost, zda způsob přenosu tohoto vysílání podléhá zároveň zákonu o elektronických komunikacích.
Zákonná definice převzatého vysílání v § 2 odst. 1 písm. b) ZRTV stanoví, že převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním je:
(i) příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí,
(ii) a jejich současné, úplné a nezměněné šíření,
(iii) pro veřejnost,
(iv) prostřednictvím vysílačů, kabelových systémů a družic či jiných technických prostředků.
Mezi účastníky řízení není sporu o naplnění prvního znaku zákonné definice, tedy o tom, že online vysílání „Ó.“ je původním televizním programem. Ani Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o naplnění zákonné definice televizního programu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. j) ZRTV.
Ač lze chápat tragičnost situace, kterou ve svých vyjádřeních detailně a plasticky popisuje žalobkyně, tedy že různí dva příjemci online vysílání stejného hokejového zápasu mohou v důsledku přetížení odchozího serveru vidět stejný gól až s dvouvteřinovým zpožděním, pro současnost vysílání je určující okamžik odchodu signálu či souhrnu dat od poskytovatele, nikoliv okamžik jejich skutečného přijetí ze strany příjemce. Současnost vysílání je třeba vymezit v protikladu k záznamu stejného vysílání, tj. kdy by kupříkladu docházelo k pozdější repríze stejného pořadu, který byl nahrán. Minimální technické prodlevy na příjmu nejsou v tomto ohledu právně relevantní.
Stejně tak nelze přitakat názoru žalobkyně, že snížením rozlišení přenášeného obrazu dochází ke změně původního vysílání. Obsah vysílání je stále stejný, ať již se jeho příjem odehrává v rozlišení 1280 x 1024 bodů anebo 176 x 144 bodů. Pokud by byla přijata argumentace žalobkyně, tedy že snížení rozlišení obrazu znamená změnu programu, pak by zřejmě docházelo ke změně vysílaného programu i v případě příjmu barevného signálu z televizního vysílače na televizní přijímač, který je schopen pouze příjmu v černo-bílém rozlišení anebo, v případě příjmu počítačového zobrazení televizního programu, i při změně obnovovací frekvence monitoru. Jedno televizní vysílání by se pak štěpilo na x paralelních „původních“ vysílání v závislosti na tom, jakým přijímačem ten který zákazník disponuje.
Nezměněnost původního vysílání je nutné určit s ohledem na jeho obsah, a to posouzený podle kritéria běžného lidského vnímání a nikoli na základě přesné shody datových toků či jejich formátů. Není proto rozhodné, zda je určitý program vysílán či přijímán analogově či digitálně, v SD-TV či v HDTV, se stereofonním či monofonním zvukem nebo barevně či černobíle, pokud jej typizovaný příjemce považuje za obsahově zaměnitelný. Z tohoto důvodu také nelze přijmout názor žalobkyně, že změnou formátu (tedy překódování televizního signálu do formátu 3GPP a jeho následné vysílání skrze wapové stránky) dochází ke změně vysílání: dochází pouze ke změně formátu přenosu, obsah zůstává stejný.
Pokud se týká podmínky veřejnosti vysílání, pak je zjevné, že žalobkyně ve své argumentaci zaměňuje veřejnost přístupu ke službě s limity její faktické přístupnosti pro určitý okruh osob v každém daném okamžiku. Je jistě pravdou, že příjem vysílání „Ó.“ bude k okamžiku x vždy omezen na osoby, které disponují mobilním telefonem třetí generace, mají předplacenou danou službu a vyslaly konkrétní požadavek na distribuční server, aby jim začal být vysílán dedikovaný soubor dat. To však neznamená, že by tato služba byla nepřístupná veřejnosti. Pojem „veřejnosti“ je zde nutné chápat tak, že služba je otevřena všem zákazníkům, kteří o ni projeví zájem a splní kvalifikační předpoklady, tj. opatří si odpovídající přístroj a zaplatí poplatek, nicméně splnění těchto předpokladů záleží výlučně na jejich rozhodnutí. O odlišnou situaci by se jednalo kupříkladu v případě vnitřních sítí, které jsou definičně přístupné pouze členům uzavřené společnosti, kupříkladu zaměstnancům určité obchodní společnosti provozující vnitřní síť v podobě tzv. intranetu (srov. § 2 odst. 3 ZRTV, který pro podobné situace předvídá výslovnou výjimku).
Stejně tak není pro charakter veřejnosti vysílání určující, zda šíření signálu probíhá systémem point-to-point, tedy vytvořením individuálního datového souboru, který je následně distribučním serverem odeslán na konkrétní telefonní stanici, unikátně definovanou IP adresou, anebo systémem „point-to-multipoint“. Určující je opět skutečnost, že stejný odchozí soubor dat je potenciálně přístupný všem zájemcům, nikoliv jestli je fyzicky transportován unikátním datovým tunelem či systémem point-to-multipoint. Podobným způsobem, tedy odesláním unikátního souboru dat probíhá ostatně, tedy minimálně od určitého okamžiku distribuce, vysílání kabelové televize, aniž by vyvstávaly pochybnosti, zda se jedná o vysílání veřejné.
Konečně ani s ohledem na čtvrtou podmínku zákonné definice nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti o tom, že videostreaming do mobilů třetí generace lze podřadit pod vysílání za pomoci jiných technických prostředků ve smyslu ZRTV. Lze souhlasit s žalobkyní, že šíření vysílání „Internetem“, se kterým v napadeném rozsudku operuje Městský soud v Praze, není technicky přesné. S ohledem na obecný význam tohoto obratu pro vyjádření podstaty věci a právního názoru soudu prvního stupně se však jedná o označení plně postačující. I pokud nahradíme výraz „Internet“ výrazem „celosvětová síť převážně on
line zapojených počítačů komunikujících zejména prostřednictvím protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol), SLIP (Serial Line Internet Protocol) a PPP (Point-to-Point Protocol)“, jak se ve své kasační stížnosti domáhá žalobkyně, podstata věci zůstává stejná: tato jednotlivá technická zařízení tvoří dohromady funkční celek, který je schopen být technickým prostředkem přenosu televizního vysílání.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že videostreamingová služba online přenosu programu „Ó.“ je provozováním převzatého televizního vysílání ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) ZRTV. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovaná, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, se náhrady nákladů řízení nedomáhala a dle obsahu spisu jí ani náklady nevznikly. Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší správní soud poznamenává, že některé otázky řešené touto kasační stížností doznaly v období od rozhodnutí správního orgánu legislativní změny. Zákon č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, který nabyl účinnosti dne 31. května 2006, ve svém bodě 16 stanoví, že „V § 2 odst. 2 se na konci textu písmene d) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní: "e) vysílání prostřednictvím dálkového přístupu (Internetu).".“ Zákonodárce tak s účinností od 31. května 2006 výslovně stanovil, že za rozhlasové a televizní vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb. se nepovažuje vysílání prostřednictvím dálkového přístupu, tedy souborem technických zařízení tvořících celosvětovou síť Internet.
Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází správní soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na časovou posloupnost nebral výše uvedenou změnu v potaz při rozhodování o zákonnosti správního aktu, který byl vydán na základě právního stavu platného k 25. únoru 2006, tj. ještě před platností novely zák. č. 235/2006 Sb.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu