I. Podání učiněné podle § 21 odst. 3 i odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž subjekt osobních údajů žádá
Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či
správci osobních údajů, je toliko podnětem k uplatnění dozorčího práva Úřadu. II. Na výkon dozoru Úřadem nemá podatel subjektivní právo a informace Úřadu
pro ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení takového podnětu není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
I. Podání učiněné podle § 21 odst. 3 i odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž subjekt osobních údajů žádá
Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či
správci osobních údajů, je toliko podnětem k uplatnění dozorčího práva Úřadu. II. Na výkon dozoru Úřadem nemá podatel subjektivní právo a informace Úřadu
pro ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení takového podnětu není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
1. 1. 1995 neměla na výklad pojmu „zaměstnanec“ užitého v § 6 odst. 9 písm. p) citovaného zákona (na rozdíl od § 35 téhož zákona
aplikovaného v této věci) žádný vliv. Ustanovení § 6 odst. 9 písm. p) zákona o daních z příjmů totiž nebylo touto novelizací (provedenou
zákonem č. 259/1994 Sb.) dotčeno vůbec.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
566/05); č. 286/1996 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 5/96) a č. 192/1999 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 4/99); rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví (283/81, Recueil, s. 3415); rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku (stížnost
č. 28341/95, ECHR 2005-V)
Věc: Tomáš H. proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o ochranu osobních údajů, o kasační
stížnosti žalobce.
Při dopravní kontrole dne 22. 8. 2007 policista Policie ČR sepsal formulář oznámení
o přestupku žalobce a uvedl do něj rodné číslo žalobce, a to i přes žalobcův výslovný nesouhlas. Žalobce sepsal proti tomuto postupu stížnost ihned na místě na druhou stranu
formuláře. Druhou stížnost adresovanou Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, podal
žalobce dne 9. 11. 2007. V ní upozornil na neoprávněné nakládání s osobními údaji, nevyřízení prvotní stížnosti a znovu žádal, aby byl
vyrozuměn o způsobu vyřízení stížnosti. Dne
1. 1. 1995 neměla na výklad pojmu „zaměstnanec“ užitého v § 6 odst. 9 písm. p) citovaného zákona (na rozdíl od § 35 téhož zákona
aplikovaného v této věci) žádný vliv. Ustanovení § 6 odst. 9 písm. p) zákona o daních z příjmů totiž nebylo touto novelizací (provedenou
zákonem č. 259/1994 Sb.) dotčeno vůbec.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
566/05); č. 286/1996 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 5/96) a č. 192/1999 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 4/99); rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví (283/81, Recueil, s. 3415); rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku (stížnost
č. 28341/95, ECHR 2005-V)
Věc: Tomáš H. proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o ochranu osobních údajů, o kasační
stížnosti žalobce.
Při dopravní kontrole dne 22. 8. 2007 policista Policie ČR sepsal formulář oznámení
o přestupku žalobce a uvedl do něj rodné číslo žalobce, a to i přes žalobcův výslovný nesouhlas. Žalobce sepsal proti tomuto postupu stížnost ihned na místě na druhou stranu
formuláře. Druhou stížnost adresovanou Policii ČR, Správě hlavního města Prahy, podal
žalobce dne 9. 11. 2007. V ní upozornil na neoprávněné nakládání s osobními údaji, nevyřízení prvotní stížnosti a znovu žádal, aby byl
vyrozuměn o způsobu vyřízení stížnosti. Dne
12. 11. 2007 se žalobce obrátil na žalovaného
s podáním ve věci zpracování osobních údajů
Policií ČR.
Žalovaný vyhodnotil podání jako dva samostatné návrhy. Prvním návrhem byl podnět k zahájení správního řízení o uložení
sankce za neoprávněné užívání rodného čísla
žalobce podle § 45 zákona o ochraně osobních údajů a § 17e zákona č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech. Tento
návrh vyřídil žalovaný úředním záznamem ze
dne 5. 12. 2007, v němž uvedl, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední. O tom
vyrozuměl žalobce přípisem z téhož dne.
Druhým návrhem byl návrh na zahájení
správního řízení dle § 21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů, podle něhož měla
být Policii ČR nebo Ministerstvu vnitra uložena povinnost zlikvidovat údaje o rodném čísle žalobce na všech nosičích informací týkajících se dané události. Tento návrh žalovaný
usnesením ze dne 26. 11. 2007 odložil dle
§ 43 odst. 1 písm. b) správního řádu s tím, že
k jeho vyřízení není věcně příslušný žádný
správní orgán. Žalovaný v usnesení dále
uvedl, že podání, jímž se subjekt údajů obrací
na žalovaného podle § 21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů, je vždy jen podně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
tem k uplatnění dozorových pravomocí dle
§ 29 odst. 1 písm. a), příp. podnětem k zahájení správního řízení podle § 17 či § 42 téhož
zákona. Z § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně
osobních údajů nevyplývá pravomoc žalovaného vést řízení, kterým by mohla být správci
či zpracovateli osobních údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Takovou povinnost lze uložit pouze jako nápravné opatření dle § 40 odst. 1
zákona o ochraně osobních údajů.
Rozklad žalobce proti usnesení o odložení věci předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 23. 4. 2008. Argumentoval tím,
že správci či zpracovateli osobních údajů lze
ukládat povinnosti ve vztahu ke zpracování
osobních údajů jen v rámci opatření k nápravě dle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů provedené
kontroly. Právo subjektu údajů obrátit se na
žalovaného se svým podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost žalovaného zahájit správní či jiné řízení, ale toliko povinnost došlé podání podle jeho
obsahu posoudit a vyhodnotit, zda opodstatňuje uplatnění některé z pravomocí žalovaného a zahájení příslušného řízení. O zvoleném postupu a výsledcích žalovaný pouze
vyrozumí osobu, která podala podnět.
Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy
žalovaného blanketní žalobu k Městskému
soudu v Praze. V ní zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
aniž by rozhodl o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění
uvedl, že absence jakýchkoliv žalobních bodů
představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který po uplynutí lhůty pro podání žaloby nemůže být zhojen.
35
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce (stěžovatele) zamítl rozhodnutím ze
dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 93/2009-121. Dospěl
ale k závěru, že stěžovatel podal žalobu i její
doplnění včas. Lhůta pro podání žaloby totiž
v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. neběží po dobu
od podání žádosti o osvobození od soudních
poplatků do právní moci rozhodnutí o této žádosti. Městský soud tedy pochybil, jestliže žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
První senát Nejvyššího správního soudu
se nicméně dále zabýval otázkou, zda není
dán některý z dalších důvodů, pro nějž by
musel žalobu odmítnout. Pouhá mýlka krajského soudu v důvodu odmítnutí totiž nezakládá důvod pro kasaci odmítavého usnesení.
Bylo tak třeba především posoudit, zda
žalobou napadené rozhodnutí předsedy žalovaného je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
První senát dospěl k závěru, že podáním dle
§ 21 odst. 3 či 4 zákona o ochraně osobních
údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. se nezahajuje řízení o žádosti. Podání stěžovatele
je třeba považovat pouze za podnět k provedení kontroly a k uložení nápravných opatření dle § 40 téhož zákona. Žalovaný se podnětem stěžovatele zabýval a o svých zjištěních
ho v souladu s § 29 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně osobních údajů informoval. Žalobou napadené rozhodnutí je proto úkonem,
který nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a je proto vyloučen ze
soudního přezkumu [§ 70 písm. a) s. ř. s.]. Žaloba tedy měla být odmítnuta dle § 46 odst. 1
písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.
S ohledem na právě uvedené nahradil
první senát důvod pro odmítnutí žaloby a kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího
správního soudu ústavní stížností, které
Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1783/10, vyhověl a rozsudek zrušil.
Ústavní soud prvnímu senátu vytkl, že se
odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu k otázce charakteru podání
podle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, aniž by věc postoupil v souladu
36
s § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu. Ústavní soud
tedy zavázal první senát pokynem, aby věc
buď rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebo ji postoupil rozšířenému senátu, pokud se hodlá
od prejudikatury odchýlit.
První senát poté předložil věc rozšířené-
mu senátu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu rozhodl, že podání učiněné podle § 21
odst. 3 i odst. 4 zákona o ochraně osobních
údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž
subjekt osobních údajů žádá Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů,
je toliko podnětem k uplatnění dozorčího
práva Úřadu. Na výkon dozoru nemá podatel
subjektivní právo. Informace Úřadu pro
ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení
uvedeného podnětu není rozhodnutím ve
smyslu § 65 s. ř. s., ale toliko sdělením úřadu.
Z odůvodnění:
II.
Otázka předložená rozšířenému senátu
[13] Rozšířený senát má rozhodnout, zda podání dle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž
subjekt osobních údajů žádá žalovaného
o uložení opatření k nápravě zpracovateli či
správci osobních údajů, má za následek zahájení správního řízení nebo se jedná toliko
o podnět k zahájení řízení (či jiného postupu) z moci úřední a uplatnění dozorových
pravomocí žalovaného.
[14] První senát argumentuje tím, že pokud by právě zmíněná ustanovení upravovala
tzv. návrhové správní řízení, vydával by žalovaný i jeho předseda rozhodnutí ve smyslu
§ 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud by ovšem podání dle
§ 21 odst. 3 a 4 tohoto zákona adresované žalovanému bylo pouze podnětem pro zahájení
řízení z úřední moci (ex offo), nepředstavovalo by sdělení žalovaného o tom, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední,
rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon by nebyl úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
povinnosti subjektu, a byl by proto ze soudního přezkumu vyloučen na základě § 70
písm. a) s. ř. s.
[15] K výkladu § 21 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů ve znění před přijetím zákona č. 439/2004 Sb. se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2007,
čj. 8 Ans 4/2006–68, č. 2385/2011 Sb. NSS.
Osmý senát dospěl k závěru, že „jakkoli to zákon po legislativně technické stránce řeší
málo šťastně – pokud zákon o ochraně osobních údajů v § 21 odst. 1 dává subjektu údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s jeho osobními údaji, právo obrátit se na
Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě, spojuje s touto žádostí účinky návrhu na
zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové řízení. Pokud se někdo obrátí na Úřad
s oznámením, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem osobních
údajů ve vztahu k třetí osobě (s tím, že bylo
neoprávněně nakládáno s osobními údaji jiného subjektu údajů), popř. s obecným
oznámením o porušení povinností vyplývajících ze zákona o ochraně osobních údajů,
jedná se pouze o podnět či stížnost ve smyslu
§ 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném v době podání
podnětu stěžovatelem, s nimiž zákon nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení, v takovém případě by se tedy nejednalo o návrhové řízení.“
[16] Zákonodárce novelizoval § 21 zákona o ochraně osobních údajů zákonem
č. 439/2004 Sb. s účinností od 26. 7. 2004. Druhý senát Nejvyššího správního soudu rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52,
čj. 2 Ans 9/2008–55 a čj. 2 Ans 10/2008-54,
plně vztáhl závěry osmého senátu i na nové
znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů
ve znění účinném od 26. 7. 2004. Uvedl, že
„[n]ovelizované znění § 21 z hlediska legislativní techniky nebylo krokem vpřed. Zákon totiž na straně jedné hovoří o žádosti
(§ 21 odst. 1, 2, 3), na straně druhé hovoří
o podnětu (odst. 4). [...] V posuzovaném případě je ale třeba vyjít z toho, že podnětem
míní zákon pouze takovou situaci, kdy subjekt údajů nevyužije subsidiárně postupu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 21 odst. 1 [zákona o ochraně osobních údajů], tedy v případech, kdy se nejprve
neobrátí na zpracovatele nebo správce.
Pokud ovšem subjekt údajů,
jak zákon
označuje fyzickou osobu, k níž se osobní
údaje vztahují, vyzve nejprve zpracovatele
či správce neúspěšně k nápravě, hovoří již
zákon pouze o žádosti a v principu se neliší
od znění před uvedenou novelou.“
[17] S tím první senát nesouhlasí. Má za
to, že podání subjektu údajů adresované žalovanému na základě § 21 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů je pouhým podnětem pro výkon dozorové pravomoci žalovaného stanovené v § 29 tohoto zákona, jejíž
uplatnění může vyústit v uložení nápravných
opatření zpracovateli osobních údajů. Proto
není podání dle § 21 odst. 3 uvedeného zákona žádostí, která by měla za následek zahájení
správního řízení.
[18] Dále uvádí, že akt, který stěžovatel napadl, je sice z formálního hlediska rozhodnutím o odložení věci dle § 43 odst. 1 písm. b)
správního řádu, které podléhá soudnímu přezkumu, pokud se týká subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by mohly být založeny,
měněny, rušeny či závazně určeny, pokud by
správní orgán rozhodl v souladu s žádostí žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2010, čj. 3 Ads 128/2009-71,
č. 2050/2010 Sb. NSS). Z obsahového hlediska se však jedná o sdělení podle § 42 správního řádu, které nenaplňuje materiální znaky
rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a nepodléhá
tak soudnímu přezkumu na základě § 70
písm. a) s. ř. s. Na podporu tohoto názoru odkázal první senát na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans
1/2009–58, ze dne 13. 8. 2009, čj. 9 As
57/2008–35, č. 1949/2009 Sb. NSS, a ze dne
12. 11. 2007 se žalobce obrátil na žalovaného
s podáním ve věci zpracování osobních údajů
Policií ČR.
Žalovaný vyhodnotil podání jako dva samostatné návrhy. Prvním návrhem byl podnět k zahájení správního řízení o uložení
sankce za neoprávněné užívání rodného čísla
žalobce podle § 45 zákona o ochraně osobních údajů a § 17e zákona č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech. Tento
návrh vyřídil žalovaný úředním záznamem ze
dne 5. 12. 2007, v němž uvedl, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední. O tom
vyrozuměl žalobce přípisem z téhož dne.
Druhým návrhem byl návrh na zahájení
správního řízení dle § 21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů, podle něhož měla
být Policii ČR nebo Ministerstvu vnitra uložena povinnost zlikvidovat údaje o rodném čísle žalobce na všech nosičích informací týkajících se dané události. Tento návrh žalovaný
usnesením ze dne 26. 11. 2007 odložil dle
§ 43 odst. 1 písm. b) správního řádu s tím, že
k jeho vyřízení není věcně příslušný žádný
správní orgán. Žalovaný v usnesení dále
uvedl, že podání, jímž se subjekt údajů obrací
na žalovaného podle § 21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů, je vždy jen podně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
tem k uplatnění dozorových pravomocí dle
§ 29 odst. 1 písm. a), příp. podnětem k zahájení správního řízení podle § 17 či § 42 téhož
zákona. Z § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně
osobních údajů nevyplývá pravomoc žalovaného vést řízení, kterým by mohla být správci
či zpracovateli osobních údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Takovou povinnost lze uložit pouze jako nápravné opatření dle § 40 odst. 1
zákona o ochraně osobních údajů.
Rozklad žalobce proti usnesení o odložení věci předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 23. 4. 2008. Argumentoval tím,
že správci či zpracovateli osobních údajů lze
ukládat povinnosti ve vztahu ke zpracování
osobních údajů jen v rámci opatření k nápravě dle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů provedené
kontroly. Právo subjektu údajů obrátit se na
žalovaného se svým podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost žalovaného zahájit správní či jiné řízení, ale toliko povinnost došlé podání podle jeho
obsahu posoudit a vyhodnotit, zda opodstatňuje uplatnění některé z pravomocí žalovaného a zahájení příslušného řízení. O zvoleném postupu a výsledcích žalovaný pouze
vyrozumí osobu, která podala podnět.
Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy
žalovaného blanketní žalobu k Městskému
soudu v Praze. V ní zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
aniž by rozhodl o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění
uvedl, že absence jakýchkoliv žalobních bodů
představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který po uplynutí lhůty pro podání žaloby nemůže být zhojen.
35
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce (stěžovatele) zamítl rozhodnutím ze
dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 93/2009-121. Dospěl
ale k závěru, že stěžovatel podal žalobu i její
doplnění včas. Lhůta pro podání žaloby totiž
v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. neběží po dobu
od podání žádosti o osvobození od soudních
poplatků do právní moci rozhodnutí o této žádosti. Městský soud tedy pochybil, jestliže žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
První senát Nejvyššího správního soudu
se nicméně dále zabýval otázkou, zda není
dán některý z dalších důvodů, pro nějž by
musel žalobu odmítnout. Pouhá mýlka krajského soudu v důvodu odmítnutí totiž nezakládá důvod pro kasaci odmítavého usnesení.
Bylo tak třeba především posoudit, zda
žalobou napadené rozhodnutí předsedy žalovaného je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
První senát dospěl k závěru, že podáním dle
§ 21 odst. 3 či 4 zákona o ochraně osobních
údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb. se nezahajuje řízení o žádosti. Podání stěžovatele
je třeba považovat pouze za podnět k provedení kontroly a k uložení nápravných opatření dle § 40 téhož zákona. Žalovaný se podnětem stěžovatele zabýval a o svých zjištěních
ho v souladu s § 29 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně osobních údajů informoval. Žalobou napadené rozhodnutí je proto úkonem,
který nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a je proto vyloučen ze
soudního přezkumu [§ 70 písm. a) s. ř. s.]. Žaloba tedy měla být odmítnuta dle § 46 odst. 1
písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s.
S ohledem na právě uvedené nahradil
první senát důvod pro odmítnutí žaloby a kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího
správního soudu ústavní stížností, které
Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1783/10, vyhověl a rozsudek zrušil.
Ústavní soud prvnímu senátu vytkl, že se
odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu k otázce charakteru podání
podle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, aniž by věc postoupil v souladu
36
s § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu. Ústavní soud
tedy zavázal první senát pokynem, aby věc
buď rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebo ji postoupil rozšířenému senátu, pokud se hodlá
od prejudikatury odchýlit.
První senát poté předložil věc rozšířené-
mu senátu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu rozhodl, že podání učiněné podle § 21
odst. 3 i odst. 4 zákona o ochraně osobních
údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž
subjekt osobních údajů žádá Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů,
je toliko podnětem k uplatnění dozorčího
práva Úřadu. Na výkon dozoru nemá podatel
subjektivní právo. Informace Úřadu pro
ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení
uvedeného podnětu není rozhodnutím ve
smyslu § 65 s. ř. s., ale toliko sdělením úřadu.
Z odůvodnění:
II.
Otázka předložená rozšířenému senátu
[13] Rozšířený senát má rozhodnout, zda podání dle § 21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž
subjekt osobních údajů žádá žalovaného
o uložení opatření k nápravě zpracovateli či
správci osobních údajů, má za následek zahájení správního řízení nebo se jedná toliko
o podnět k zahájení řízení (či jiného postupu) z moci úřední a uplatnění dozorových
pravomocí žalovaného.
[14] První senát argumentuje tím, že pokud by právě zmíněná ustanovení upravovala
tzv. návrhové správní řízení, vydával by žalovaný i jeho předseda rozhodnutí ve smyslu
§ 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud by ovšem podání dle
§ 21 odst. 3 a 4 tohoto zákona adresované žalovanému bylo pouze podnětem pro zahájení
řízení z úřední moci (ex offo), nepředstavovalo by sdělení žalovaného o tom, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední,
rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon by nebyl úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
povinnosti subjektu, a byl by proto ze soudního přezkumu vyloučen na základě § 70
písm. a) s. ř. s.
[15] K výkladu § 21 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů ve znění před přijetím zákona č. 439/2004 Sb. se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2007,
čj. 8 Ans 4/2006–68, č. 2385/2011 Sb. NSS.
Osmý senát dospěl k závěru, že „jakkoli to zákon po legislativně technické stránce řeší
málo šťastně – pokud zákon o ochraně osobních údajů v § 21 odst. 1 dává subjektu údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s jeho osobními údaji, právo obrátit se na
Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě, spojuje s touto žádostí účinky návrhu na
zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové řízení. Pokud se někdo obrátí na Úřad
s oznámením, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem osobních
údajů ve vztahu k třetí osobě (s tím, že bylo
neoprávněně nakládáno s osobními údaji jiného subjektu údajů), popř. s obecným
oznámením o porušení povinností vyplývajících ze zákona o ochraně osobních údajů,
jedná se pouze o podnět či stížnost ve smyslu
§ 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném v době podání
podnětu stěžovatelem, s nimiž zákon nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení, v takovém případě by se tedy nejednalo o návrhové řízení.“
[16] Zákonodárce novelizoval § 21 zákona o ochraně osobních údajů zákonem
č. 439/2004 Sb. s účinností od 26. 7. 2004. Druhý senát Nejvyššího správního soudu rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52,
čj. 2 Ans 9/2008–55 a čj. 2 Ans 10/2008-54,
plně vztáhl závěry osmého senátu i na nové
znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů
ve znění účinném od 26. 7. 2004. Uvedl, že
„[n]ovelizované znění § 21 z hlediska legislativní techniky nebylo krokem vpřed. Zákon totiž na straně jedné hovoří o žádosti
(§ 21 odst. 1, 2, 3), na straně druhé hovoří
o podnětu (odst. 4). [...] V posuzovaném případě je ale třeba vyjít z toho, že podnětem
míní zákon pouze takovou situaci, kdy subjekt údajů nevyužije subsidiárně postupu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 21 odst. 1 [zákona o ochraně osobních údajů], tedy v případech, kdy se nejprve
neobrátí na zpracovatele nebo správce.
Pokud ovšem subjekt údajů,
jak zákon
označuje fyzickou osobu, k níž se osobní
údaje vztahují, vyzve nejprve zpracovatele
či správce neúspěšně k nápravě, hovoří již
zákon pouze o žádosti a v principu se neliší
od znění před uvedenou novelou.“
[17] S tím první senát nesouhlasí. Má za
to, že podání subjektu údajů adresované žalovanému na základě § 21 odst. 3 zákona
o ochraně osobních údajů je pouhým podnětem pro výkon dozorové pravomoci žalovaného stanovené v § 29 tohoto zákona, jejíž
uplatnění může vyústit v uložení nápravných
opatření zpracovateli osobních údajů. Proto
není podání dle § 21 odst. 3 uvedeného zákona žádostí, která by měla za následek zahájení
správního řízení.
[18] Dále uvádí, že akt, který stěžovatel napadl, je sice z formálního hlediska rozhodnutím o odložení věci dle § 43 odst. 1 písm. b)
správního řádu, které podléhá soudnímu přezkumu, pokud se týká subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by mohly být založeny,
měněny, rušeny či závazně určeny, pokud by
správní orgán rozhodl v souladu s žádostí žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2010, čj. 3 Ads 128/2009-71,
č. 2050/2010 Sb. NSS). Z obsahového hlediska se však jedná o sdělení podle § 42 správního řádu, které nenaplňuje materiální znaky
rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a nepodléhá
tak soudnímu přezkumu na základě § 70
písm. a) s. ř. s. Na podporu tohoto názoru odkázal první senát na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans
1/2009–58, ze dne 13. 8. 2009, čj. 9 As
57/2008–35, č. 1949/2009 Sb. NSS, a ze dne
19. 8. 2009, čj. 8 Ans 6/2009-83, které se týkaly podnětů k zahájení řízení. (...)
IV.
Úvaha rozšířeného senátu
[27] Ze spisů vyplynulo, že stěžovatel se
nejprve domáhal zjednání nápravy ve věci
neoprávněného nakládání s osobními údaji
přímo u jejich zpracovatele, Policie ČR, po-
37
stupem dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů. Zpracovatel na stížnost nereagoval. Teprve následně se stěžovatel svým
podáním ze dne 12. 11. 2007 obrátil na žalovaného. Tento postup tedy lze podřadit pod
§ 21 odst. 3 zákona.
[28] Případ je třeba posuzovat podle § 21
zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., které bylo účinné do
19. 8. 2009, čj. 8 Ans 6/2009-83, které se týkaly podnětů k zahájení řízení. (...)
IV.
Úvaha rozšířeného senátu
[27] Ze spisů vyplynulo, že stěžovatel se
nejprve domáhal zjednání nápravy ve věci
neoprávněného nakládání s osobními údaji
přímo u jejich zpracovatele, Policie ČR, po-
37
stupem dle § 21 odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů. Zpracovatel na stížnost nereagoval. Teprve následně se stěžovatel svým
podáním ze dne 12. 11. 2007 obrátil na žalovaného. Tento postup tedy lze podřadit pod
§ 21 odst. 3 zákona.
[28] Případ je třeba posuzovat podle § 21
zákona o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb., které bylo účinné do
31. 12. 2011. I rozšířený senát musí při posuzování žalobou napadeného rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Znění § 21 v této době bylo následující:
„(1) Každý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel
provádí zpracování jeho osobních údajů,
které je v rozporu s ochranou soukromého
a osobního života subjektu údajů nebo
v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich
zpracování, může
a) požádat správce nebo zpracovatele
o vysvětlení,
b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Zejména
se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů.
(2) Je-li žádost subjektu údajů podle odstavce 1 shledána oprávněnou, správce nebo
zpracovatel odstraní neprodleně závadný stav.
(3) Nevyhoví-li správce nebo zpracovatel
žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má
subjekt údajů právo obrátit se přímo na Úřad.
(4) Postup podle odstavce 1 nevylučuje,
aby se subjekt údajů obrátil se svým podnětem na Úřad přímo.
(5) Pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu údajů jiná než
majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona.
(6) Došlo-li při zpracování osobních údajů k porušení povinností uložených zákonem u správce nebo u zpracovatele, odpovídají za ně společně a nerozdílně.
38
(7) Správce je povinen bez zbytečného
odkladu informovat příjemce o žádosti subjektu údajů podle odstavce 1 a o blokování,
opravě, doplnění nebo likvidaci osobních
údajů. To neplatí, pokud je informování příjemce nemožné nebo by vyžadovalo neúměrné úsilí.“
[29] Zákon č. 468/2011 Sb. toto ustanovení novelizoval a s účinností od 1. 1. 2012 odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustil.
IV. 1 Posouzení předložení věci rozší-
řenému senátu
[30] Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve
svém vyjádření nesouhlasil i s postupem prvního senátu, který věc předložil rozšířenému
senátu, rozšířený senát se vyjádří nejprve
k této otázce. Platí, že ve skutkově obdobných případech má být rozhodováno obdobně. Avšak právo není nezměnitelné, a to platí
i o jeho výkladu.
[31] To je uznáváno i v angloamerickém
právním systému precedenčního práva, který se jinak důsledně řídí zásadou stare decisis
a za pramen práva považuje stručně řečeno
i soudní rozhodnutí; ani zde ale nejsou rozhodnutí soudů absolutně nezměnitelná
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu USA
Hertz v. Woodman ze dne 31. 5. 1910, 218 U.S.
205, odst. 212, rovněž citováno v disentu
soudce Brandeise k Burnet v. Coronado Oil
& Gas Co. ze dne 11. 4. 1932, 285 U.S. 393, či
rozhodnutí Smith v. Allwright ze dne 3. 4.
1944, 321 U.S. 649, odst. 665; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu USA jsou dostupná na http://www.findlaw.com/casecode/supreme.html). Právní systém České republiky
náleží do systémů kontinentálního evropského práva, které soudní rozhodnutí za pramen
práva de iure nepovažují. Není tedy založen
na precedenčním charakteru soudních rozhodnutí, jako je tomu ve zmíněném právním
systému angloamerickém.
[32] Sám stěžovatel citoval nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS
566/05, č. 170/2006 Sb. ÚS, podle kterého
„[r]ozhodující roli [...] hraje to, zda je výklad
právních norem v čase ustálený, což však na
druhou stranu neznamená, že jednou dosa-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
žený výklad právní normy je nezměnitelný.
Princip právní jistoty a též i princip rovnosti
před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila
(změna hodnotového nazírání na právo,
změna kulturních představ společnosti
o právu, změny ve struktuře právního řádu
či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným
postupem.“
[33] Tento předem stanovený postup obsahují § 17 a § 18 s. ř. s. Senát Nejvyššího
správního soudu tak může dospět k odlišnému právnímu názoru než jiný senát Nejvyššího správního soudu, pokud svůj názor řádně
odůvodní a věc předloží k rozhodnutí rozšířenému senátu. Je to pak rozhodnutí rozšířeného senátu, které sjednotí výklad dané právní otázky.
IV. 2 Posouzení návrhu na předložení
věci Ústavnímu soudu
[34] Rozšířený senát se dále zabýval návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy za účelem zrušení zákona o ochraně osobních údajů. Rozpor
zákona s ústavním pořádkem však neshledal,
a proto věc Ústavnímu soudu nepředložil.
[35] Rozšířený senát nesdílí názor stěžovatele týkající se jazykové nesrozumitelnosti
§ 21 zákona a nahodilého užívání slov „žádost“ a „podnět“.
[36] Ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona ve
znění účinném po novele z r. 2004 upravuje
právo jednotlivce (subjektu údajů) obrátit se
na správce nebo zpracovatele osobních údajů se žádostí o zjednání nápravy při jejich
zpracování. Žádost ve smyslu těchto ustanovení představuje prostředek nápravy nedostatků při zpracování osobních údajů. Na jedné straně vystupuje subjekt údajů, na druhé
straně správce či zpracovatel údajů. Žalovaný
do prošetřování žádosti subjektu údajů správcem či zpracovatelem nezasahuje. Slova „žádost“ a „požadovat“ se používají v § 21 odst. 1
až 3 pouze pro vztah mezi subjektem údajů
a zpracovatelem či správcem údajů, nikoliv
pro vztah mezi subjektem údajů a žalovaným.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[37] Pokud správce nebo zpracovatel žádosti nevyhoví, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na žalovaného (§ 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). Subjekt údajů
se může na žalovaného obrátit se svým podnětem přímo, i když nevyužil postupu dle
§ 21 odst. 1 (§ 21 odst. 4). Ustanovení § 21
odst. 3 a 4 tak upravují právo subjektu údajů
obrátit se na žalovaného. V souvislosti se vztahem subjektu údajů a žalovaného již zákon nepoužívá pojem žádost, nýbrž spojení „obrátit
se podnětem“ a „právo obrátit se“. Nelze tedy
souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zákon tyto
pojmy používá promiscue, naopak pro každou ze situací důsledně používá pojmy jiné.
[38] Právní úprava ochrany osobních údajů, která je aplikovatelná na daný případ, je dostatečně přehledná; opačný názor stěžovatele
rozšířený senát nesdílí. Úprava tak splňuje požadavky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak je
podrobně vyložil velký senát Evropského
soudu pro lidská práva v rozsudku ze dne
31. 12. 2011. I rozšířený senát musí při posuzování žalobou napadeného rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Znění § 21 v této době bylo následující:
„(1) Každý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel
provádí zpracování jeho osobních údajů,
které je v rozporu s ochranou soukromého
a osobního života subjektu údajů nebo
v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich
zpracování, může
a) požádat správce nebo zpracovatele
o vysvětlení,
b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Zejména
se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů.
(2) Je-li žádost subjektu údajů podle odstavce 1 shledána oprávněnou, správce nebo
zpracovatel odstraní neprodleně závadný stav.
(3) Nevyhoví-li správce nebo zpracovatel
žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má
subjekt údajů právo obrátit se přímo na Úřad.
(4) Postup podle odstavce 1 nevylučuje,
aby se subjekt údajů obrátil se svým podnětem na Úřad přímo.
(5) Pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu údajů jiná než
majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona.
(6) Došlo-li při zpracování osobních údajů k porušení povinností uložených zákonem u správce nebo u zpracovatele, odpovídají za ně společně a nerozdílně.
38
(7) Správce je povinen bez zbytečného
odkladu informovat příjemce o žádosti subjektu údajů podle odstavce 1 a o blokování,
opravě, doplnění nebo likvidaci osobních
údajů. To neplatí, pokud je informování příjemce nemožné nebo by vyžadovalo neúměrné úsilí.“
[29] Zákon č. 468/2011 Sb. toto ustanovení novelizoval a s účinností od 1. 1. 2012 odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustil.
IV. 1 Posouzení předložení věci rozší-
řenému senátu
[30] Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve
svém vyjádření nesouhlasil i s postupem prvního senátu, který věc předložil rozšířenému
senátu, rozšířený senát se vyjádří nejprve
k této otázce. Platí, že ve skutkově obdobných případech má být rozhodováno obdobně. Avšak právo není nezměnitelné, a to platí
i o jeho výkladu.
[31] To je uznáváno i v angloamerickém
právním systému precedenčního práva, který se jinak důsledně řídí zásadou stare decisis
a za pramen práva považuje stručně řečeno
i soudní rozhodnutí; ani zde ale nejsou rozhodnutí soudů absolutně nezměnitelná
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu USA
Hertz v. Woodman ze dne 31. 5. 1910, 218 U.S.
205, odst. 212, rovněž citováno v disentu
soudce Brandeise k Burnet v. Coronado Oil
& Gas Co. ze dne 11. 4. 1932, 285 U.S. 393, či
rozhodnutí Smith v. Allwright ze dne 3. 4.
1944, 321 U.S. 649, odst. 665; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu USA jsou dostupná na http://www.findlaw.com/casecode/supreme.html). Právní systém České republiky
náleží do systémů kontinentálního evropského práva, které soudní rozhodnutí za pramen
práva de iure nepovažují. Není tedy založen
na precedenčním charakteru soudních rozhodnutí, jako je tomu ve zmíněném právním
systému angloamerickém.
[32] Sám stěžovatel citoval nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS
566/05, č. 170/2006 Sb. ÚS, podle kterého
„[r]ozhodující roli [...] hraje to, zda je výklad
právních norem v čase ustálený, což však na
druhou stranu neznamená, že jednou dosa-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
žený výklad právní normy je nezměnitelný.
Princip právní jistoty a též i princip rovnosti
před zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek měnila
(změna hodnotového nazírání na právo,
změna kulturních představ společnosti
o právu, změny ve struktuře právního řádu
či změny v těch složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou normou atd.), a to určitým předem stanoveným
postupem.“
[33] Tento předem stanovený postup obsahují § 17 a § 18 s. ř. s. Senát Nejvyššího
správního soudu tak může dospět k odlišnému právnímu názoru než jiný senát Nejvyššího správního soudu, pokud svůj názor řádně
odůvodní a věc předloží k rozhodnutí rozšířenému senátu. Je to pak rozhodnutí rozšířeného senátu, které sjednotí výklad dané právní otázky.
IV. 2 Posouzení návrhu na předložení
věci Ústavnímu soudu
[34] Rozšířený senát se dále zabýval návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy za účelem zrušení zákona o ochraně osobních údajů. Rozpor
zákona s ústavním pořádkem však neshledal,
a proto věc Ústavnímu soudu nepředložil.
[35] Rozšířený senát nesdílí názor stěžovatele týkající se jazykové nesrozumitelnosti
§ 21 zákona a nahodilého užívání slov „žádost“ a „podnět“.
[36] Ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona ve
znění účinném po novele z r. 2004 upravuje
právo jednotlivce (subjektu údajů) obrátit se
na správce nebo zpracovatele osobních údajů se žádostí o zjednání nápravy při jejich
zpracování. Žádost ve smyslu těchto ustanovení představuje prostředek nápravy nedostatků při zpracování osobních údajů. Na jedné straně vystupuje subjekt údajů, na druhé
straně správce či zpracovatel údajů. Žalovaný
do prošetřování žádosti subjektu údajů správcem či zpracovatelem nezasahuje. Slova „žádost“ a „požadovat“ se používají v § 21 odst. 1
až 3 pouze pro vztah mezi subjektem údajů
a zpracovatelem či správcem údajů, nikoliv
pro vztah mezi subjektem údajů a žalovaným.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[37] Pokud správce nebo zpracovatel žádosti nevyhoví, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na žalovaného (§ 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). Subjekt údajů
se může na žalovaného obrátit se svým podnětem přímo, i když nevyužil postupu dle
§ 21 odst. 1 (§ 21 odst. 4). Ustanovení § 21
odst. 3 a 4 tak upravují právo subjektu údajů
obrátit se na žalovaného. V souvislosti se vztahem subjektu údajů a žalovaného již zákon nepoužívá pojem žádost, nýbrž spojení „obrátit
se podnětem“ a „právo obrátit se“. Nelze tedy
souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zákon tyto
pojmy používá promiscue, naopak pro každou ze situací důsledně používá pojmy jiné.
[38] Právní úprava ochrany osobních údajů, která je aplikovatelná na daný případ, je dostatečně přehledná; opačný názor stěžovatele
rozšířený senát nesdílí. Úprava tak splňuje požadavky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak je
podrobně vyložil velký senát Evropského
soudu pro lidská práva v rozsudku ze dne
4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku, stížnost
č. 28341/95, ECHR 2005-V.
[39] Tvrzení ohledně terminologické rozpornosti má soud za nedůvodné; případná
nejednoznačnost je odstranitelná výkladem
příslušných právních norem v jejich celkovém kontextu. Ústavně konformní výklad
před zrušením příslušného ustanovení nadto
Ústavní soud vždy upřednostňuje (srov. nálezy ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95,
č. 121/1996 Sb., ze dne 8. 10. 1996, sp. zn.
Pl. ÚS 5/96, č. 286/1996 Sb., a ze dne 16. 6. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 4/99, č. 192/1999 Sb.).
IV. 3 Posouzení otázky předložené
rozšířenému senátu
a) Výklad předmětného ustanovení
[40] Jazykový výklad předmětného ustanovení soud podal v předchozí části. Z hlediska výkladu historického lze poznamenat:
Zákon nabyl účinnosti 1. 6. 2000. K tomuto
datu také zrušil předchozí zákon upravující
stejnou právní oblast (zákon č. 256/1992 Sb.,
o ochraně osobních údajů v informačních
systémech). Zrušený zákon z roku 1992 stanovil v § 23 jasně, že všechny spory vyplývají-
39
cí z uplatňování práv a povinností podle
tohoto zákona řeší soud. To se týkalo např.
i nároků na zdržení se závadného jednání, odstranění závadného stavu, vydání bezdůvodného obohacení, poskytnutí zadostiučinění
či likvidaci informace, které zákon výslovně
upravil v § 18, § 20 a § 22.
[41] Nyní platný zákon o ochraně osobních údajů nároky na zajištění opatření k nápravě ve svém původním znění z roku 2000
založil také, a to v § 21 odst. 2. Nepřevzal však
úpravu pravomoci soudů ze zrušeného zákona. Z toho soudy dovodily, že účinností zákona o ochraně osobních údajů pozbyly soudy
pravomoc rozhodovat v dotčených věcech
a tato pravomoc přešla na žalovaného. Zvláštní senát k tomu uvedl, že rozhodnout o návrhu na zdržení se jednání spočívajícího v porušování povinností správce při zpracování
osobních údajů je po datu 1. 6. 2000, tedy po
skončení platnosti zákona o ochraně osobních údajů v informačních systémech, a nabytí platnosti zákona o ochraně osobních
údajů, v pravomoci Úřadu pro ochranu
osobních údajů, a nikoli soudu (usnesení
zvláštního senátu ze dne 6. 2. 2004, čj. Konf
15/2003-24, č. 189/2004 Sb. NSS).
[42] Přechod pravomoci rozhodovat
o nárocích upravených v § 21 odst. 2 zákona
o ochraně osobních údajů na žalovaného počínaje nabytím účinnosti zákona o ochraně
osobních údajů potvrdil zvláštní senát i v dalších rozhodnutích (usnesení ze dne 10. 3. 2004,
čj. Konf 11/2003-12, č. 426/2005 Sb. NSS,
a čj. Konf 37/2003-11, a ze dne 29. 3. 2004,
čj. Konf 17/2003-15). Totéž následně vyslovil
i Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 30. 9. 2004,
sp. zn. 30 Cdo 1183/2004, ze dne 21. 3. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 445/2005, a ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 449/2005 a sp. zn. 30 Cdo
450/2005).
[43] V souladu s těmito stanovisky pak
byl i
již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Ans 4/2006–68, který
se rovněž vyjadřoval k původnímu znění zákona. Z tohoto rozsudku implicitně vyplynula pravomoc žalovaného rozhodnout o nárocích podle § 21 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů. Nadto zde Nejvyšší správní
40
soud dovodil, že „pokud zákon o ochraně
osobních údajů v § 21 odst. 1 dává subjektu
údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s jeho osobními údaji, právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření
k nápravě, spojuje s touto žádostí účinky návrhu na zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové řízení“. K tomu je však třeba
zdůraznit, že pokud v původním znění dával
zákon subjektu údajů právo obrátit se na žalovaného s „žádostí o zajištění opatření k nápravě“ a požadovat např. odstranění závadného
stavu či poskytnutí zadostiučinění, nebylo
v podstatě možné vyložit toto ustanovení jinak,
než že se jím ustavuje návrhové řízení. Opačný
názor by vedl k praktické nevymahatelnosti nároků na zajištění opatření k nápravě.
[44] Výraznou novelizaci § 21 zákona přinesl zákon č. 439/2004 Sb. Oproti původnímu znění již nebyly upraveny jednotlivé nároky na zajištění opatření k nápravě, které by
bylo možné požadovat, a zatímco původní
znění odkazovalo v odstavci 4 na zvláštní
úpravu (občanský zákoník) jen v oblasti náhrady škody, novelizované znění odkazovalo
v odstavci 5 na zvláštní úpravu (§ 13 občanského zákoníku) i v případě nároků vzniklých
v důsledku způsobené nemajetkové újmy.
[45] Vzhledem k tomu, že § 13 občanského zákoníku obsahuje v zobecněné podobě
prakticky tytéž nároky na zajištění opatření
k nápravě, které byly obsaženy v původním
znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů,
dá se i z toho podpůrně dovodit, že záměrem
zákonodárce bylo vrátit pravomoc rozhodovat o těchto nárocích zpět soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
[46] Tento druhý přechod pravomoci ze žalovaného zpět na soudy potvrdil zvláštní senát:
„Od účinnosti novely zákona o ochraně osobních údajů provedené zákonem č. 439/2004 Sb.
nemůže již Úřad pro ochranu osobních údajů
rozhodovat o náhradě za porušení povinností dle tohoto zákona. O náhradě nemajetkové újmy v souvislosti s porušením povinností stanovených zákonem o ochraně osobních
údajů je proto příslušný rozhodovat soud.“
(usnesení ze dne 24. 2. 2010, čj. Konf
56/2009-7, č. 2274/2011 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[47] Druhý senát Nejvyššího správního
soudu výkladem novelizovaného § 21 dospěl
k závěru, že odstavec 3 předmětného ustanovení upravuje žádost subjektu údajů, o které je
žalovaný povinen rozhodnout, a odstavec 4 pouze podnět k zahájení řízení ex offo (srov. rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52,
čj. 2 Ans 9/2008-55, a čj. 2 Ans 10/2008-54).
[48] Důvodová zpráva k zákonu č. 439/2004 Sb.
však uvádí: „Změna § 21 až § 24, které se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací § 21
a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své
kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění
následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši
náhrady. Stejně i v případech náhrady škody
vzniklé subjektu údajů v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto
případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad
mohl na základě podnětu subjektu údajů
postupovat vůči správci nebo zpracovateli
prostředky pro správní úřad obvyklými,
a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu
škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech
zásahů do práva na ochranu osobnosti.“ (digitální repozitář PSP ČR, IV. volební období,
tisk č. 508/0, dostupné na www.psp.cz)
[49] Z důvodové zprávy lze tedy dovodit,
že zákonodárce již nepovažoval za vhodné,
aby nároky na zajištění opatření k nápravě,
typicky tedy zdržení se závadného jednání,
odstranění následků neoprávněných zásahů
či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění,
řešil žalovaný. Účelem novely tedy nebylo vytvoření duplicitní ochrany, kde by nejprve
rozhodoval o týchž nárocích žalovaný a posléze soud. Žalovaný má postupovat vůči
správci nebo zpracovateli „na základě podnětu“, tedy v mezích svých oprávnění cestou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
správního dozoru, nemá ale rozhodovat o žádostech subjektů údajů v řízení návrhovém.
Subjekt údajů se tak po účinnosti novely stává toliko petentem iniciujícím výkon dozoru,
nikoli účastníkem řízení o svém návrhu.
[50] Shodně tuto otázku řešil zvláštní senát: „Z § 29 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že pravomoci úřadu na úseku
ochrany osobních údajů jsou spíše kontrolní
a dozorové. Ustanovení § 21 tohoto zákona
tak míří spíše na situace, kdy subjekt údajů
brojí proti způsobu či rozsahu nakládání
s jeho osobními údaji správcem a obrací se
na Úřad s podnětem či stížností na porušení
zákona [§ 29 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].“ (usnesení ze dne 17. 10. 2011, čj. Konf
11/2011-6, č. 2500/2012 Sb. NSS).
[51] Stejně tak se zvláštní senát v nedávné
době vyslovil i o charakteru podání podle
§ 21 zákona o ochraně osobních údajů:
„[U]stanovení § 21 zákona míří na situace,
kdy subjekt údajů brojí proti způsobu či rozsahu nakládání s jeho osobními údaji správcem a obrací se na navrhovatele s podnětem
[§ 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů].“ (usnesení ze dne 8. 3. 2012,
čj. Konf 94/2011-8).
[52] Na tomto místě lze shrnout historický a teleologický výklad posuzovaného ustanovení tak, že zákonodárce směřoval k tomu,
aby žalovanému odebral pravomoc rozhodovat nejen o nárocích na zajištění opatření
k nápravě, ale i o jiných žádostech subjektů
údajů. Tím mu ponechal pouze pravomoc
přijímat podněty a stížnosti subjektů údajů
a v případě, že k tomu on sám shledá podmínky, zahajovat řízení ex offo. Tento závěr ostatně
potvrzuje i poslední novela § 21 provedená
zákonem č. 468/2011 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2012. Ta, jak bylo zmíněno výše,
sporné odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustila.
[53] Rozšířený senát se dále zabýval logikou a systematikou předmětného ustanovení
i zákona o ochraně osobních údajů a dospěl
k následujícím závěrům.
[54] Druhý senát rozlišuje povahu podání
subjektu údajů (tj. zda se jedná o žádost či
podnět) v závislosti na tom, jestli se subjekt
41
údajů před tím, než se obrátil na žalovaného,
domáhal nápravy přímo u zpracovatele či
správce osobních údajů. Pro takovéto rozlišování ale zákon neskýtá oporu.
[55] Třetí a čtvrtý odstavec § 21 zákona
o ochraně osobních údajů upravují shodným
způsobem dvě rozdílné situace. Ustanovení
§ 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů
dává subjektu údajů, který se neúspěšně domáhal zjednání nápravy přímo u zpracovatele či správce osobních údajů, oprávnění obrátit se na žalovaného. Následující odstavec 4
pak dodává, že podmínkou pro přístup k žalovanému není marné využití postupu dle § 21
odst. 1. Rozšířený senát se tedy shoduje s prvním senátem v tom, že § 21 v odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů upravuje jeden
a týž procesní nástroj – právo dát podnět žalovanému k prošetření postupu zpracovatele
a správce při nakládání s osobními údaji. Nejedná se o dva různé postupy; odstavec 4 pouze doplňuje, že podmínkou postupu dle odstavce 3 není vyčerpání možnosti domáhat se
nápravy přímo u zpracovatele či správce
osobních údajů dle odstavce 1. Je tak shodným způsobem upravena možnost obracet se
na žalovaného podněty v případě, že správce
nebo zpracovatel nevyhoví žádosti podle
§ 21 odst. 1 citovaného zákona, a možnost obracet se na žalovaného přímo.
[56] V § 29 svěřuje zákon o ochraně osobních údajů žalovanému pravomoc provádět
dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem (např. formou kontroly), projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty dle tohoto zákona
[§ 29 odst. 1 písm. a) a f)]. Žalovaný je povinen přijímat podněty a stížnosti jednotlivců
a informovat je o jejich vyřízení [§ 29 odst. 1
písm. c) téhož zákona]. Zákon nicméně v § 29
výslovně nestanoví, že žalovaný má vést
správní řízení a rozhodovat o žádostech, jimiž se subjekt údajů domáhá zjednání nápravy při neoprávněném zpracování osobních
údajů.
[57] Je pravdou, že dle § 29 odst. 1 písm. e)
zákona o ochraně osobních údajů platí, že žalovaný „vykonává další působnosti stanovené mu zákonem“. Pokud by zákon upravoval
42
řízení žalovaného o žádostech, pak by pravomoc k jejich rozhodování mohla být dána
tímto ustanovením. Je však obtížně pochopitelné, proč by zákonodárce upravil pravomoc
žalovaného k přijímání a vyřizování podnětů
a stížností výslovně pod písmenem c) téhož
ustanovení, a natolik významnou pravomoc,
jakou je rozhodování o žádostech subjektů údajů, výslovně neupravil. V právě posuzovaném
případě naopak to, že neexistuje výslovná
úprava pravomoci žalovaného k rozhodování
o žádostech, spíše potvrzuje, že zákonodárce
nezamýšlel návrhové řízení před žalovaným
upravovat. Ostatně by tu šlo o rozhodování
o právech a povinnostech, a tedy o výkon
státní moci; pravomoc k rozhodování by proto musela být založena výslovně zákonem
(čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). I to tedy svědčí pro
výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů
ve smyslu podávání podnětů iniciujících dozorčí funkce, a nikoli žádostí, jimiž by se zahajovalo řízení o nich.
[58] Zákon o ochraně osobních údajů dále uvádí, že nápravná opatření lze zpracovatelům a správcům osobních údajů uložit v souvislosti s kontrolou (§ 40), která se provádí
dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.
Státní kontrola může být provedena jen
z podnětu kontrolního orgánu nebo na základě dožádání oprávněných státních orgánů
nebo v dalších případech stanovených zvláštním zákonem (§ 8 zákona o státní kontrole).
Zákon o ochraně osobních údajů jakožto zákon zvláštní k zákonu o státní kontrole ovšem
nestanoví, že by se státní kontrola zahajovala
podáním žádosti subjektu údajů o zjednání
nápravy při neoprávněném zpracování osobních údajů. I tento systémový argument potvrzuje, že podání subjektu údajů je pouhým
podnětem, jímž se nezahajuje správní řízení.
[59] Rozšířený senát tedy shrnuje, že § 29
zákona o ochraně osobních údajů nezakládá
žalovanému pravomoc vést správní řízení
o žádostech subjektů údajů a že § 21 v odst. 3
či 4 téhož zákona neupravuje možnost subjektů údajů podávat žádosti o uložení nápravných
opatření ze strany žalovaného zpracovatelům
či správcům osobních údajů, a o kterých by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
žalovaný musel rozhodovat. Protože žalovanému nebyla tato pravomoc svěřena, je zřejmé, že opačný výklad by vedl k rozporu
s Ústavou i s Listinou, jak již uvedeno. Pokud
subjekt údajů neuspěje u žalovaného se svým
podnětem, může se ochrany svých práv domoci žalobou na ochranu osobnosti dle § 13
občanského zákoníku, na který § 21 zákona
o ochraně osobních údajů odkazuje. Projednání nároku subjektu údajů na zajištění opatření k nápravě způsobené nemateriální újmy
a náhradu škody svěřil zákon o ochraně osobních údajů do pravomoci soudů v občanském
soudním řízení a totéž potvrdila judikatura
zvláštního senátu, jak je uvedeno výše.
b) Soulad § 21 zákona o ochraně osobních údajů a jeho výkladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES
o ochraně fyzických osob v souvislosti se
zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
[60] Výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů, který rozšířený senát shora podal,
je v souladu se směrnicí 95/46/ES, na kterou
odkazovali ve svých vyjádřeních oba účastníci řízení.
[61] Článek 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES
stanoví, že se na orgán dozoru (žalovaného)
„může obrátit jakákoli osoba nebo sdružení
zastupující tuto osobu se žádostí týkající se
ochrany svých práv a svobod v souvislosti se
zpracováním osobních údajů. Dotčená osoba je informována o způsobu vyřízení své
žádosti. Na orgán dozoru se může zejména
obrátit kdokoli s žádostí o ověření přípustnosti zpracování, pokud se uplatní vnitrostátní předpisy přijaté na základě článku 13
této směrnice. Osoba je za každých okolností
informována, zda k ověření došlo.“
[62] Pro výklad tohoto ustanovení je obzvláště podstatná jeho druhá věta, která stanoví povinnost orgánu dozoru informovat
o způsobu vyřízení žádosti. Nestanoví tedy
povinnost rozhodnout o žádosti. Obdobně
i poslední věta čl. 28 odst. 4 zakládá pouhou
povinnost orgánu dozoru informovat subjekt
údajů, zda k ověření došlo. Z toho vyplývá, že
ani evropské předpisy nezakládají povinnost
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
orgánů dozoru v oblasti ochrany osobních
údajů vést návrhové řízení a rozhodovat o žádostech subjektů údajů. Z tohoto pohledu se
jedná o tzv. acte clair, tedy věc, ve které je
aplikace evropského práva natolik jasná, že
nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, jak
má být vyřešena (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16).
[63] Soudní dvůr ve věci CILFIT vymezil
doktrínu acte clair jako výjimku z povinnosti
soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní
dvůr s předběžnou otázkou (čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie). Soudní dvůr dále prohlásil, že dříve než soud členského státu dospěje k závěru, že jím posuzovaná otázka představuje acte clair, musí si být jist, že
by tato otázka byla stejně zřejmá i soudům jiných členských států a Soudnímu dvoru
(bod 16 citovaného rozhodnutí). Při posuzování takové otázky musí být dále přihlédnuto
k typickým znakům evropského práva a určitým překážkám v jeho výkladu. Jde zejména
o fakt, že evropské právo je publikováno v řadě jazykových znění, přičemž všechny jazykové verze mají stejnou platnost. Nadto evropské právo používá vlastní terminologii, a to
i tam, kde by se určitý výraz ve všech jazykových verzích shodoval. Konečně každé ustanovení evropského práva musí být posuzováno v jeho kontextu a vykládáno ve světle
všech ustanovení evropského práva, jeho
účelu a stavu jeho vývoje v době, kdy má být
aplikováno (body 17 až 20).
[64] V tomto rozhodnutí Soudní dvůr rovněž stanovil, že pouhý fakt, že jeden z účastníků sporu namítá spornost výkladu evropského
práva, nutně neznamená, že soud členského
státu musí položit předběžnou otázku (rozhodnutí ve věci CILFIT, bod 9).
[65] Rozšířený senát zkoumal i další jazyková znění směrnice 95/46/ES. Všechna probraná znění ve druhé i poslední větě čl. 28
odst. 4 stanoví zřetelně, že subjekt údajů má
být pouze informován o vyřízení žádosti, o ověření, prověrce, přezkumu, případně o proběh-
43
nuvší kontrole (např. znění české, slovenské,
německé, polské, italské, francouzské, anglické, finské, dánské a nizozemské). Žádné jazykové znění nestanoví, že by orgán dozoru měl
na základě podání subjektu údajů vydávat
rozhodnutí.
[66] Jak již správně uvedl první senát,
i podle rozsudku ve věci CILFIT není rozhodné, že české znění směrnice používá v čl. 28
odst. 4 výraz „žádost“. Různé jazykové verze
směrnice používají různé termíny, které mohou mít řadu významů. Např. anglický termín
„claim“ může být překládán jako požadavek,
žádost, nárok; německý výraz „Eingabe“ jako
žádost, stížnost, petice; ve slovenštině je užit
výraz „nárok“ (přesto znění čl. 28 odst. 4
v „Tabulke shody so smernicou“ na oficiálních
stránkách slovenského Úřadu pro ochranu
osobních údajů ale uvádí termín „sťažnosť“,
http://www.dataprotection.gov.sk/buviz
xus/docs/CT_31995L0046.pdf). Podstatný je
proto institut, který měl čl. 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES ustavit. Tím, vzhledem ke znění
druhé i poslední věty tohoto ustanovení, nebylo návrhové řízení ukončené rozhodnutím.
[67] Rozšířený senát posuzoval čl. 28
odst. 4 i v kontextu dalších ustanovení směrnice 95/46/ES.
[68] Bod 55 preambule vysvětluje, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly směrnici „vzhledem k tomu, že v případě
nedodržování práv subjektů údajů správcem musí vnitrostátní právní předpisy stanovit opravné prostředky; že škody, které
mohou vzniknout osobám v důsledku nepřípustného zpracování [sic] musí být nahrazeny správcem, který může být zproštěn své
odpovědnosti, pokud prokáže, že vznik škody mu nelze přičítat, zejména pokud dokáže
chybu subjektu údajů nebo v případě vyšší
moci; že sankce se musí vztahovat na každou osobu soukromého nebo veřejného práva, která nedodržuje vnitrostátní předpisy
přijaté na základě této směrnice“.
[69] Zákon tyto záruky subjektům údajů
poskytuje. Každý subjekt údajů může dle § 21
odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení
44
či požadovat, aby správce nebo zpracovatel
odstranil závadný stav vzniklý při zpracování
údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen
neprodleně závadný stav odstranit, je-li žádost subjektu shledána oprávněnou (srov.
„odstraní“; § 21 odst. 2 citovaného zákona).
Zákon o ochraně osobních údajů dále odkazuje na občanský zákoník, jehož prostřednictvím je zajištěna náhrada nemajetkové újmy
i náhrady škody (§ 21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném do
4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku, stížnost
č. 28341/95, ECHR 2005-V.
[39] Tvrzení ohledně terminologické rozpornosti má soud za nedůvodné; případná
nejednoznačnost je odstranitelná výkladem
příslušných právních norem v jejich celkovém kontextu. Ústavně konformní výklad
před zrušením příslušného ustanovení nadto
Ústavní soud vždy upřednostňuje (srov. nálezy ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95,
č. 121/1996 Sb., ze dne 8. 10. 1996, sp. zn.
Pl. ÚS 5/96, č. 286/1996 Sb., a ze dne 16. 6. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 4/99, č. 192/1999 Sb.).
IV. 3 Posouzení otázky předložené
rozšířenému senátu
a) Výklad předmětného ustanovení
[40] Jazykový výklad předmětného ustanovení soud podal v předchozí části. Z hlediska výkladu historického lze poznamenat:
Zákon nabyl účinnosti 1. 6. 2000. K tomuto
datu také zrušil předchozí zákon upravující
stejnou právní oblast (zákon č. 256/1992 Sb.,
o ochraně osobních údajů v informačních
systémech). Zrušený zákon z roku 1992 stanovil v § 23 jasně, že všechny spory vyplývají-
39
cí z uplatňování práv a povinností podle
tohoto zákona řeší soud. To se týkalo např.
i nároků na zdržení se závadného jednání, odstranění závadného stavu, vydání bezdůvodného obohacení, poskytnutí zadostiučinění
či likvidaci informace, které zákon výslovně
upravil v § 18, § 20 a § 22.
[41] Nyní platný zákon o ochraně osobních údajů nároky na zajištění opatření k nápravě ve svém původním znění z roku 2000
založil také, a to v § 21 odst. 2. Nepřevzal však
úpravu pravomoci soudů ze zrušeného zákona. Z toho soudy dovodily, že účinností zákona o ochraně osobních údajů pozbyly soudy
pravomoc rozhodovat v dotčených věcech
a tato pravomoc přešla na žalovaného. Zvláštní senát k tomu uvedl, že rozhodnout o návrhu na zdržení se jednání spočívajícího v porušování povinností správce při zpracování
osobních údajů je po datu 1. 6. 2000, tedy po
skončení platnosti zákona o ochraně osobních údajů v informačních systémech, a nabytí platnosti zákona o ochraně osobních
údajů, v pravomoci Úřadu pro ochranu
osobních údajů, a nikoli soudu (usnesení
zvláštního senátu ze dne 6. 2. 2004, čj. Konf
15/2003-24, č. 189/2004 Sb. NSS).
[42] Přechod pravomoci rozhodovat
o nárocích upravených v § 21 odst. 2 zákona
o ochraně osobních údajů na žalovaného počínaje nabytím účinnosti zákona o ochraně
osobních údajů potvrdil zvláštní senát i v dalších rozhodnutích (usnesení ze dne 10. 3. 2004,
čj. Konf 11/2003-12, č. 426/2005 Sb. NSS,
a čj. Konf 37/2003-11, a ze dne 29. 3. 2004,
čj. Konf 17/2003-15). Totéž následně vyslovil
i Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 30. 9. 2004,
sp. zn. 30 Cdo 1183/2004, ze dne 21. 3. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 445/2005, a ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 449/2005 a sp. zn. 30 Cdo
450/2005).
[43] V souladu s těmito stanovisky pak
byl i
již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Ans 4/2006–68, který
se rovněž vyjadřoval k původnímu znění zákona. Z tohoto rozsudku implicitně vyplynula pravomoc žalovaného rozhodnout o nárocích podle § 21 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů. Nadto zde Nejvyšší správní
40
soud dovodil, že „pokud zákon o ochraně
osobních údajů v § 21 odst. 1 dává subjektu
údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s jeho osobními údaji, právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření
k nápravě, spojuje s touto žádostí účinky návrhu na zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové řízení“. K tomu je však třeba
zdůraznit, že pokud v původním znění dával
zákon subjektu údajů právo obrátit se na žalovaného s „žádostí o zajištění opatření k nápravě“ a požadovat např. odstranění závadného
stavu či poskytnutí zadostiučinění, nebylo
v podstatě možné vyložit toto ustanovení jinak,
než že se jím ustavuje návrhové řízení. Opačný
názor by vedl k praktické nevymahatelnosti nároků na zajištění opatření k nápravě.
[44] Výraznou novelizaci § 21 zákona přinesl zákon č. 439/2004 Sb. Oproti původnímu znění již nebyly upraveny jednotlivé nároky na zajištění opatření k nápravě, které by
bylo možné požadovat, a zatímco původní
znění odkazovalo v odstavci 4 na zvláštní
úpravu (občanský zákoník) jen v oblasti náhrady škody, novelizované znění odkazovalo
v odstavci 5 na zvláštní úpravu (§ 13 občanského zákoníku) i v případě nároků vzniklých
v důsledku způsobené nemajetkové újmy.
[45] Vzhledem k tomu, že § 13 občanského zákoníku obsahuje v zobecněné podobě
prakticky tytéž nároky na zajištění opatření
k nápravě, které byly obsaženy v původním
znění § 21 zákona o ochraně osobních údajů,
dá se i z toho podpůrně dovodit, že záměrem
zákonodárce bylo vrátit pravomoc rozhodovat o těchto nárocích zpět soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
[46] Tento druhý přechod pravomoci ze žalovaného zpět na soudy potvrdil zvláštní senát:
„Od účinnosti novely zákona o ochraně osobních údajů provedené zákonem č. 439/2004 Sb.
nemůže již Úřad pro ochranu osobních údajů
rozhodovat o náhradě za porušení povinností dle tohoto zákona. O náhradě nemajetkové újmy v souvislosti s porušením povinností stanovených zákonem o ochraně osobních
údajů je proto příslušný rozhodovat soud.“
(usnesení ze dne 24. 2. 2010, čj. Konf
56/2009-7, č. 2274/2011 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[47] Druhý senát Nejvyššího správního
soudu výkladem novelizovaného § 21 dospěl
k závěru, že odstavec 3 předmětného ustanovení upravuje žádost subjektu údajů, o které je
žalovaný povinen rozhodnout, a odstavec 4 pouze podnět k zahájení řízení ex offo (srov. rozsudky ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008-52,
čj. 2 Ans 9/2008-55, a čj. 2 Ans 10/2008-54).
[48] Důvodová zpráva k zákonu č. 439/2004 Sb.
však uvádí: „Změna § 21 až § 24, které se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací § 21
a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své
kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění
následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši
náhrady. Stejně i v případech náhrady škody
vzniklé subjektu údajů v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto
případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad
mohl na základě podnětu subjektu údajů
postupovat vůči správci nebo zpracovateli
prostředky pro správní úřad obvyklými,
a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu
škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech
zásahů do práva na ochranu osobnosti.“ (digitální repozitář PSP ČR, IV. volební období,
tisk č. 508/0, dostupné na www.psp.cz)
[49] Z důvodové zprávy lze tedy dovodit,
že zákonodárce již nepovažoval za vhodné,
aby nároky na zajištění opatření k nápravě,
typicky tedy zdržení se závadného jednání,
odstranění následků neoprávněných zásahů
či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění,
řešil žalovaný. Účelem novely tedy nebylo vytvoření duplicitní ochrany, kde by nejprve
rozhodoval o týchž nárocích žalovaný a posléze soud. Žalovaný má postupovat vůči
správci nebo zpracovateli „na základě podnětu“, tedy v mezích svých oprávnění cestou
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
správního dozoru, nemá ale rozhodovat o žádostech subjektů údajů v řízení návrhovém.
Subjekt údajů se tak po účinnosti novely stává toliko petentem iniciujícím výkon dozoru,
nikoli účastníkem řízení o svém návrhu.
[50] Shodně tuto otázku řešil zvláštní senát: „Z § 29 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že pravomoci úřadu na úseku
ochrany osobních údajů jsou spíše kontrolní
a dozorové. Ustanovení § 21 tohoto zákona
tak míří spíše na situace, kdy subjekt údajů
brojí proti způsobu či rozsahu nakládání
s jeho osobními údaji správcem a obrací se
na Úřad s podnětem či stížností na porušení
zákona [§ 29 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].“ (usnesení ze dne 17. 10. 2011, čj. Konf
11/2011-6, č. 2500/2012 Sb. NSS).
[51] Stejně tak se zvláštní senát v nedávné
době vyslovil i o charakteru podání podle
§ 21 zákona o ochraně osobních údajů:
„[U]stanovení § 21 zákona míří na situace,
kdy subjekt údajů brojí proti způsobu či rozsahu nakládání s jeho osobními údaji správcem a obrací se na navrhovatele s podnětem
[§ 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů].“ (usnesení ze dne 8. 3. 2012,
čj. Konf 94/2011-8).
[52] Na tomto místě lze shrnout historický a teleologický výklad posuzovaného ustanovení tak, že zákonodárce směřoval k tomu,
aby žalovanému odebral pravomoc rozhodovat nejen o nárocích na zajištění opatření
k nápravě, ale i o jiných žádostech subjektů
údajů. Tím mu ponechal pouze pravomoc
přijímat podněty a stížnosti subjektů údajů
a v případě, že k tomu on sám shledá podmínky, zahajovat řízení ex offo. Tento závěr ostatně
potvrzuje i poslední novela § 21 provedená
zákonem č. 468/2011 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2012. Ta, jak bylo zmíněno výše,
sporné odstavce 3 a 4 z § 21 zcela vypustila.
[53] Rozšířený senát se dále zabýval logikou a systematikou předmětného ustanovení
i zákona o ochraně osobních údajů a dospěl
k následujícím závěrům.
[54] Druhý senát rozlišuje povahu podání
subjektu údajů (tj. zda se jedná o žádost či
podnět) v závislosti na tom, jestli se subjekt
41
údajů před tím, než se obrátil na žalovaného,
domáhal nápravy přímo u zpracovatele či
správce osobních údajů. Pro takovéto rozlišování ale zákon neskýtá oporu.
[55] Třetí a čtvrtý odstavec § 21 zákona
o ochraně osobních údajů upravují shodným
způsobem dvě rozdílné situace. Ustanovení
§ 21 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů
dává subjektu údajů, který se neúspěšně domáhal zjednání nápravy přímo u zpracovatele či správce osobních údajů, oprávnění obrátit se na žalovaného. Následující odstavec 4
pak dodává, že podmínkou pro přístup k žalovanému není marné využití postupu dle § 21
odst. 1. Rozšířený senát se tedy shoduje s prvním senátem v tom, že § 21 v odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů upravuje jeden
a týž procesní nástroj – právo dát podnět žalovanému k prošetření postupu zpracovatele
a správce při nakládání s osobními údaji. Nejedná se o dva různé postupy; odstavec 4 pouze doplňuje, že podmínkou postupu dle odstavce 3 není vyčerpání možnosti domáhat se
nápravy přímo u zpracovatele či správce
osobních údajů dle odstavce 1. Je tak shodným způsobem upravena možnost obracet se
na žalovaného podněty v případě, že správce
nebo zpracovatel nevyhoví žádosti podle
§ 21 odst. 1 citovaného zákona, a možnost obracet se na žalovaného přímo.
[56] V § 29 svěřuje zákon o ochraně osobních údajů žalovanému pravomoc provádět
dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem (např. formou kontroly), projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty dle tohoto zákona
[§ 29 odst. 1 písm. a) a f)]. Žalovaný je povinen přijímat podněty a stížnosti jednotlivců
a informovat je o jejich vyřízení [§ 29 odst. 1
písm. c) téhož zákona]. Zákon nicméně v § 29
výslovně nestanoví, že žalovaný má vést
správní řízení a rozhodovat o žádostech, jimiž se subjekt údajů domáhá zjednání nápravy při neoprávněném zpracování osobních
údajů.
[57] Je pravdou, že dle § 29 odst. 1 písm. e)
zákona o ochraně osobních údajů platí, že žalovaný „vykonává další působnosti stanovené mu zákonem“. Pokud by zákon upravoval
42
řízení žalovaného o žádostech, pak by pravomoc k jejich rozhodování mohla být dána
tímto ustanovením. Je však obtížně pochopitelné, proč by zákonodárce upravil pravomoc
žalovaného k přijímání a vyřizování podnětů
a stížností výslovně pod písmenem c) téhož
ustanovení, a natolik významnou pravomoc,
jakou je rozhodování o žádostech subjektů údajů, výslovně neupravil. V právě posuzovaném
případě naopak to, že neexistuje výslovná
úprava pravomoci žalovaného k rozhodování
o žádostech, spíše potvrzuje, že zákonodárce
nezamýšlel návrhové řízení před žalovaným
upravovat. Ostatně by tu šlo o rozhodování
o právech a povinnostech, a tedy o výkon
státní moci; pravomoc k rozhodování by proto musela být založena výslovně zákonem
(čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). I to tedy svědčí pro
výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů
ve smyslu podávání podnětů iniciujících dozorčí funkce, a nikoli žádostí, jimiž by se zahajovalo řízení o nich.
[58] Zákon o ochraně osobních údajů dále uvádí, že nápravná opatření lze zpracovatelům a správcům osobních údajů uložit v souvislosti s kontrolou (§ 40), která se provádí
dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.
Státní kontrola může být provedena jen
z podnětu kontrolního orgánu nebo na základě dožádání oprávněných státních orgánů
nebo v dalších případech stanovených zvláštním zákonem (§ 8 zákona o státní kontrole).
Zákon o ochraně osobních údajů jakožto zákon zvláštní k zákonu o státní kontrole ovšem
nestanoví, že by se státní kontrola zahajovala
podáním žádosti subjektu údajů o zjednání
nápravy při neoprávněném zpracování osobních údajů. I tento systémový argument potvrzuje, že podání subjektu údajů je pouhým
podnětem, jímž se nezahajuje správní řízení.
[59] Rozšířený senát tedy shrnuje, že § 29
zákona o ochraně osobních údajů nezakládá
žalovanému pravomoc vést správní řízení
o žádostech subjektů údajů a že § 21 v odst. 3
či 4 téhož zákona neupravuje možnost subjektů údajů podávat žádosti o uložení nápravných
opatření ze strany žalovaného zpracovatelům
či správcům osobních údajů, a o kterých by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
žalovaný musel rozhodovat. Protože žalovanému nebyla tato pravomoc svěřena, je zřejmé, že opačný výklad by vedl k rozporu
s Ústavou i s Listinou, jak již uvedeno. Pokud
subjekt údajů neuspěje u žalovaného se svým
podnětem, může se ochrany svých práv domoci žalobou na ochranu osobnosti dle § 13
občanského zákoníku, na který § 21 zákona
o ochraně osobních údajů odkazuje. Projednání nároku subjektu údajů na zajištění opatření k nápravě způsobené nemateriální újmy
a náhradu škody svěřil zákon o ochraně osobních údajů do pravomoci soudů v občanském
soudním řízení a totéž potvrdila judikatura
zvláštního senátu, jak je uvedeno výše.
b) Soulad § 21 zákona o ochraně osobních údajů a jeho výkladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES
o ochraně fyzických osob v souvislosti se
zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
[60] Výklad § 21 zákona o ochraně osobních údajů, který rozšířený senát shora podal,
je v souladu se směrnicí 95/46/ES, na kterou
odkazovali ve svých vyjádřeních oba účastníci řízení.
[61] Článek 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES
stanoví, že se na orgán dozoru (žalovaného)
„může obrátit jakákoli osoba nebo sdružení
zastupující tuto osobu se žádostí týkající se
ochrany svých práv a svobod v souvislosti se
zpracováním osobních údajů. Dotčená osoba je informována o způsobu vyřízení své
žádosti. Na orgán dozoru se může zejména
obrátit kdokoli s žádostí o ověření přípustnosti zpracování, pokud se uplatní vnitrostátní předpisy přijaté na základě článku 13
této směrnice. Osoba je za každých okolností
informována, zda k ověření došlo.“
[62] Pro výklad tohoto ustanovení je obzvláště podstatná jeho druhá věta, která stanoví povinnost orgánu dozoru informovat
o způsobu vyřízení žádosti. Nestanoví tedy
povinnost rozhodnout o žádosti. Obdobně
i poslední věta čl. 28 odst. 4 zakládá pouhou
povinnost orgánu dozoru informovat subjekt
údajů, zda k ověření došlo. Z toho vyplývá, že
ani evropské předpisy nezakládají povinnost
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
orgánů dozoru v oblasti ochrany osobních
údajů vést návrhové řízení a rozhodovat o žádostech subjektů údajů. Z tohoto pohledu se
jedná o tzv. acte clair, tedy věc, ve které je
aplikace evropského práva natolik jasná, že
nevyvolává důvodné pochybnosti o tom, jak
má být vyřešena (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví, 283/81, Recueil, s. 3415, bod 16).
[63] Soudní dvůr ve věci CILFIT vymezil
doktrínu acte clair jako výjimku z povinnosti
soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní
dvůr s předběžnou otázkou (čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie). Soudní dvůr dále prohlásil, že dříve než soud členského státu dospěje k závěru, že jím posuzovaná otázka představuje acte clair, musí si být jist, že
by tato otázka byla stejně zřejmá i soudům jiných členských států a Soudnímu dvoru
(bod 16 citovaného rozhodnutí). Při posuzování takové otázky musí být dále přihlédnuto
k typickým znakům evropského práva a určitým překážkám v jeho výkladu. Jde zejména
o fakt, že evropské právo je publikováno v řadě jazykových znění, přičemž všechny jazykové verze mají stejnou platnost. Nadto evropské právo používá vlastní terminologii, a to
i tam, kde by se určitý výraz ve všech jazykových verzích shodoval. Konečně každé ustanovení evropského práva musí být posuzováno v jeho kontextu a vykládáno ve světle
všech ustanovení evropského práva, jeho
účelu a stavu jeho vývoje v době, kdy má být
aplikováno (body 17 až 20).
[64] V tomto rozhodnutí Soudní dvůr rovněž stanovil, že pouhý fakt, že jeden z účastníků sporu namítá spornost výkladu evropského
práva, nutně neznamená, že soud členského
státu musí položit předběžnou otázku (rozhodnutí ve věci CILFIT, bod 9).
[65] Rozšířený senát zkoumal i další jazyková znění směrnice 95/46/ES. Všechna probraná znění ve druhé i poslední větě čl. 28
odst. 4 stanoví zřetelně, že subjekt údajů má
být pouze informován o vyřízení žádosti, o ověření, prověrce, přezkumu, případně o proběh-
43
nuvší kontrole (např. znění české, slovenské,
německé, polské, italské, francouzské, anglické, finské, dánské a nizozemské). Žádné jazykové znění nestanoví, že by orgán dozoru měl
na základě podání subjektu údajů vydávat
rozhodnutí.
[66] Jak již správně uvedl první senát,
i podle rozsudku ve věci CILFIT není rozhodné, že české znění směrnice používá v čl. 28
odst. 4 výraz „žádost“. Různé jazykové verze
směrnice používají různé termíny, které mohou mít řadu významů. Např. anglický termín
„claim“ může být překládán jako požadavek,
žádost, nárok; německý výraz „Eingabe“ jako
žádost, stížnost, petice; ve slovenštině je užit
výraz „nárok“ (přesto znění čl. 28 odst. 4
v „Tabulke shody so smernicou“ na oficiálních
stránkách slovenského Úřadu pro ochranu
osobních údajů ale uvádí termín „sťažnosť“,
http://www.dataprotection.gov.sk/buviz
xus/docs/CT_31995L0046.pdf). Podstatný je
proto institut, který měl čl. 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES ustavit. Tím, vzhledem ke znění
druhé i poslední věty tohoto ustanovení, nebylo návrhové řízení ukončené rozhodnutím.
[67] Rozšířený senát posuzoval čl. 28
odst. 4 i v kontextu dalších ustanovení směrnice 95/46/ES.
[68] Bod 55 preambule vysvětluje, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly směrnici „vzhledem k tomu, že v případě
nedodržování práv subjektů údajů správcem musí vnitrostátní právní předpisy stanovit opravné prostředky; že škody, které
mohou vzniknout osobám v důsledku nepřípustného zpracování [sic] musí být nahrazeny správcem, který může být zproštěn své
odpovědnosti, pokud prokáže, že vznik škody mu nelze přičítat, zejména pokud dokáže
chybu subjektu údajů nebo v případě vyšší
moci; že sankce se musí vztahovat na každou osobu soukromého nebo veřejného práva, která nedodržuje vnitrostátní předpisy
přijaté na základě této směrnice“.
[69] Zákon tyto záruky subjektům údajů
poskytuje. Každý subjekt údajů může dle § 21
odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení
44
či požadovat, aby správce nebo zpracovatel
odstranil závadný stav vzniklý při zpracování
údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen
neprodleně závadný stav odstranit, je-li žádost subjektu shledána oprávněnou (srov.
„odstraní“; § 21 odst. 2 citovaného zákona).
Zákon o ochraně osobních údajů dále odkazuje na občanský zákoník, jehož prostřednictvím je zajištěna náhrada nemajetkové újmy
i náhrady škody (§ 21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů ve znění účinném do
31. 12. 2011 a § 25 téhož zákona). Z citovaného bodu 55 preambule směrnice nevyplývá
povinnost orgánů dozoru vést návrhové řízení o žádostech subjektů údajů.
[70] Bod 63 preambule také stanoví, že
Evropský parlament a Rada Evropské unie,
přijaly směrnici „vzhledem k tomu, že tyto
orgány [dozoru] musejí být vybaveny nezbytnými prostředky pro plnění svých úkolů,
včetně pravomocí provádět šetření a zasahovat, zejména pokud jsou těmto orgánům podány stížnosti, nebo pravomoci obrátit se na
soud; že musejí přispět k průhlednosti zpracování údajů prováděného v členském státu,
kterému podléhají“.
[71] I tento účel směrnice je v zákoně
o ochraně osobních údajů proveden. Orgány
dozoru mohou na základě podnětu subjektu
údajů zahájit z moci úřední řízení o státní
kontrole a v rámci kontroly ukládat opatření
k nápravě (viz část první hlava šestá zákona
o ochraně osobních údajů). Stejně tak mohou ukládat správcům a zpracovatelům sankce za správní delikty (část první hlava sedmá
téhož zákona). Ani z tohoto ustanovení
preambule však nevyplývá povinnost orgánů
dozoru vést řízení o žádostech subjektů údajů, které bude ukončeno rozhodnutím.
[72] Prostřednictvím čl. 14 směrnice má
být subjektům údajů zajištěno právo na námitku, kterou mohou proti zpracování osobních údajů vznést kdykoli z vážných a legitimních důvodů souvisejících s jejich osobní
situací. I toto právo je v zákoně o ochraně
osobních údajů provedeno v § 21. Ani z práva
podat námitku ovšem bez dalšího neplyne
povinnost orgánu dozoru vést návrhové řízení ukončené rozhodnutím.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[73] Dle čl. 22 směrnice platí: „Aniž je tím
dotčena možnost opravného prostředku ve
správním řízení, který je možno podat, zejména orgánu dozoru uvedenému v článku 28,
stanoví všechny členské státy, že každá osoba má právo v případě porušení práv, jež jí
jsou zaručeny vnitrostátními předpisy, které
se uplatní na dotčené zpracování, předložit
věc soudu.“ Zákon o ochraně osobních údajů
v § 21 a v § 25 přímo odkazuje na použití občanského zákoníku a jeho prostřednictvím
na možnost uplatňovat práva subjektů údajů
v civilním řízení soudním. Ochrana poskytovaná orgánem dozoru je nástrojem sekundárním, jehož funkcí není rozhodování o žádostech subjektů údajů, nýbrž výkon dozoru,
a to i k podnětům subjektů údajů.
[74] Rovněž v případě čl. 22 směrnice
95/46/ES nelze přeceňovat doslovné české
znění, které používá spojení „možnost opravného prostředku ve správním řízení“. Toto
spojení lze vykládat jako jakoukoli možnost
nápravy ve správním řízení, tedy i řízení zahájené z úřední moci na základě podnětu
subjektu údajů. Slovenská verze směrnice užívá spojení „[b]ez toho, aby bolo dotknuté
akékoľvek administratívne prostriedky nápravy, pre ktoré sa môže urobiť predpis,
okrem iného pred dozorným orgánom uvedeným v článku 28“. Anglická verze užívá
spojení „[w]ithout prejudice to any administrative remedy for which provision may
be made“, zmiňuje tedy jakýkoli prostředek
nápravy, jež může být ustaven. Německá verze, která obsahuje spojení „[u]nbeschadet des
verwaltungsrechtlichen
Beschwerdeverfahrens, das vor Beschreiten des Rechtsweges
insbesondere bei der in Artikel 28 genannten
Kontrollstelle eingeleitet werden kann“, hovoří o podání stížnosti k orgánu dozoru. Ani
z čl. 22 směrnice nelze dovodit požadavek,
aby vnitrostátní předpisy upravily veřejné
subjektivní právo subjektů údajů požádat dozorový orgán o zajištění opatření k nápravě,
jemuž by odpovídalo návrhové správní řízení.
[75] Konečně čl. 28 odst. 3 směrnice
95/46/ES upravuje pravomoci orgánu dozoru.
Dle odstavce 3 se jedná zejména o pravomoci
provádět šetření, účinně zasáhnout a obrátit
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
se na soud. Proti těm rozhodnutím orgánu
dozoru, která dala vzniknout stížnostem, je
dle téhož odstavce možné využít opravný
prostředek k soudu. Bude se tedy typicky jednat o případy rozhodnutí žalovaného o uložení sankce či uložení opatření k nápravě, proti
kterým bude podán rozklad k předsedovi žalovaného. Možnost subjektů údajů podávat
žádosti či stížnosti k orgánu dozoru je upravena samostatně čl. 28 v odst. 4.
[76] Ani touto cestou tak nelze ze směrnice dovodit, že by požadovala návrhové řízení
o žádostech subjektů údajů před orgánem
dozoru, a že by proto žalovaný byl povinen
vydávat o výsledku řízení rozhodnutí. Aplikace směrnice je v tomto směru natolik jasná,
že nevyvolává důvodné pochybnosti rozšířeného senátu o tom, jak má být předložená
otázka vyřešena (viz rozhodnutí ve věci
CILFIT, bod 16).
[77] Požadavek administrativního dozoru
nad nakládáním s osobními údaji a soudní
ochranu v těchto záležitostech upravuje
shodným způsobem i Dodatkový protokol
k Úmluvě o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat o orgánech dozoru a toku dat přes hranice
(č. 29/2005 Sb. m. s.). Dodatkový protokol
v čl. 1 odst. 2 stanoví, že každý dozorový orgán musí v rámci svých kompetencí projednávat stížnosti podané kteroukoli osobou týkající se ochrany jejích práv a základních
svobod z hlediska zpracování osobních údajů. Ani z tohoto ustanovení nevyplývá, že by
podání subjektů údajů dozorovému orgánu
muselo nutně mít za následek zahájení správního řízení o žádosti o zjednání nápravy. Postačuje, pokud má orgán dozoru povinnost
zabývat se podáními subjektu údajů a v návaznosti na svá zjištění je oprávněn zasáhnout (ex offo) proti nezákonnému nakládání
s osobními údaji. Vysvětlující zpráva k dodatkovému protokolu zdůrazňuje, že bez ohledu
na existenci administrativního dozoru a jeho
pravomoc zabývat se stížnostmi jednotlivců
má každý subjekt údajů právo domáhat se
svých práv u soudu (http://conventions.
coe.int/Treaty/FR/Reports/Html/181.htm,
bod 14).
45
Povinnosti zaměstnavatelů osob se zdravotním postižením zůstaly zákonem o zaměstnanosti z roku 2004 v principu nedotčeny, proto
ani z přijetí tohoto zákona, který důsledně pojem „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“ a „zaměstnávat“ používá i v letech 2004–2006 jen
pro účastníky pracovněprávních vztahů podle zákoníku práce z roku 1965, nelze dovodit obsahovou změnu v § 35 zákona o daních
z příjmů, jakkoli již na toto ustanovení není výslovně odkazováno konkrétním ustanovením
či poznámkou pod čarou, které by byly obsaženy v zákoně o zaměstnanosti z roku 2004.