I. Je-li osoba vlastníkem nebo uživatelem výrobků, které obsahují označení v souladu s ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví, nemůže jít *) S účinností od 23. 2. 2011 byl § 24 odst. 1 písm. a) změněn zákonem č. 28/2011 Sb. S účinností od 4. 7. 2012 byl § 2 odst. 1 písm. r) bod 1 změněn zákonem č. 238/2012 Sb. obohacení vydat. Jelikož však k meritornímu
rozhodnutí soudu nedošlo, lze o této sporné
otázce pouze uzavřít, že za popsané situace
hrozilo reálné riziko, že stěžovatelka bude nucena vydat částku 39 431 000 Kč jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného
právního úkonu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Následným uzavřením dohody o narovnání se společností Clarion
International
Group Corp. stěžovatelka připustila, že existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu této
společnosti ve sporu o zaplacení částky ve výši 39 431 000 Kč, i když tento svůj závazek
považovala za sporný. Proto byly sjednány
podmínky akceptovatelné oběma stranami,
tedy zpětvzetí žaloby ze strany věřitele
a uhrazení částky 26 000 000 Kč ze strany stěžovatelky jako dlužníka. Nejvyšší správní
soud je názoru, že za popsaných okolností je
akceptovatelné tvrzení stěžovatelky, že vynaložení tohoto nákladu bylo vedeno ekonomickými důvody, tj. předejití ztrátě ve výši
cca 13 000 000 Kč. Žalovaný (potažmo ani městský soud) se
touto okolností daného případu vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj postup vadou spočívající v tom, že sice dostatečně zjistil skutkový
stav věci [všechny uvedené dokumenty, kromě smlouvy, z níž plyne (ne)platnost věřitelské posloupnosti, měl k dispozici], nezohlednil však veškeré zjištěné skutečnosti, a tudíž z něj vyvodil nesprávné závěry. Jeho rozhodnutí tedy neodpovídalo všem skutečnostem
zřejmým ze spisu, a tyto byly nesprávně právně hodnoceny. Poněvadž byl tento postup
aprobován městským soudem jako postup
zcela v souladu se zákonem, ačkoli byl již v žalobě stěžovatelem namítán, nutno považovat
také rozhodnutí městského soudu za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. (...) Žalovaný tak je v dalším řízení povinen
přihlédnout ke shora uvedeným skutečnostem, tedy k žalobě podané společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. proti stěžovatelce a k argumentaci v ní uplatněné,
tedy k eventuální absolutní neplatnosti
smlouvy o úvěru, k reálnému riziku, jež hrozilo stěžovatelce v případě úspěchu této společnosti, příp. jejího nástupce, ve sporu, v případě pochybností též k možnému zneplatnění
nástupnictví ve věřitelské linii při postupu
pohledávky ze smlouvy o úvěru, resp. pohledávky plynoucí z bezdůvodného obohacení.
K posouzení věřitelské posloupnosti pak je
nezbytné doplnit podklady řízení o smlouvu
uzavřenou mezi společností BRADDOCK
FINANCE & CAPITAL LTD. a společností Clarion International Group Corp. Na základě
těchto skutečností je pak nutné posoudit důvodnost vynaložení částky ve výši 26 000 000 Kč
na základě dohody o narovnání a její uplatnění jako nákladu na dosažení, zajištění nebo
udržení příjmu podle § 24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015 o padělek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jen proto, že v budoucnu bude táž ochranná známka se zpětnými účinky
prohlášena za neplatnou pro zásah do práv majitele jiné ochranné známky (§ 32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). II. Pokud osoba ochrannou známku užívala v souladu s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví, nelze takovou osobu zpětně, po zrušení ochranné známky
s účinky ex tunc, za toto jednání sankcionovat podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy v rovině trestního práva správního.
I. Je-li osoba vlastníkem nebo uživatelem výrobků, které obsahují označení v souladu s ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví, nemůže jít *) S účinností od 23. 2. 2011 byl § 24 odst. 1 písm. a) změněn zákonem č. 28/2011 Sb. S účinností od 4. 7. 2012 byl § 2 odst. 1 písm. r) bod 1 změněn zákonem č. 238/2012 Sb. obohacení vydat. Jelikož však k meritornímu
rozhodnutí soudu nedošlo, lze o této sporné
otázce pouze uzavřít, že za popsané situace
hrozilo reálné riziko, že stěžovatelka bude nucena vydat částku 39 431 000 Kč jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného
právního úkonu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Následným uzavřením dohody o narovnání se společností Clarion
International
Group Corp. stěžovatelka připustila, že existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu této
společnosti ve sporu o zaplacení částky ve výši 39 431 000 Kč, i když tento svůj závazek
považovala za sporný. Proto byly sjednány
podmínky akceptovatelné oběma stranami,
tedy zpětvzetí žaloby ze strany věřitele
a uhrazení částky 26 000 000 Kč ze strany stěžovatelky jako dlužníka. Nejvyšší správní
soud je názoru, že za popsaných okolností je
akceptovatelné tvrzení stěžovatelky, že vynaložení tohoto nákladu bylo vedeno ekonomickými důvody, tj. předejití ztrátě ve výši
cca 13 000 000 Kč. Žalovaný (potažmo ani městský soud) se
touto okolností daného případu vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj postup vadou spočívající v tom, že sice dostatečně zjistil skutkový
stav věci [všechny uvedené dokumenty, kromě smlouvy, z níž plyne (ne)platnost věřitelské posloupnosti, měl k dispozici], nezohlednil však veškeré zjištěné skutečnosti, a tudíž z něj vyvodil nesprávné závěry. Jeho rozhodnutí tedy neodpovídalo všem skutečnostem
zřejmým ze spisu, a tyto byly nesprávně právně hodnoceny. Poněvadž byl tento postup
aprobován městským soudem jako postup
zcela v souladu se zákonem, ačkoli byl již v žalobě stěžovatelem namítán, nutno považovat
také rozhodnutí městského soudu za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. (...) Žalovaný tak je v dalším řízení povinen
přihlédnout ke shora uvedeným skutečnostem, tedy k žalobě podané společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. proti stěžovatelce a k argumentaci v ní uplatněné,
tedy k eventuální absolutní neplatnosti
smlouvy o úvěru, k reálnému riziku, jež hrozilo stěžovatelce v případě úspěchu této společnosti, příp. jejího nástupce, ve sporu, v případě pochybností též k možnému zneplatnění
nástupnictví ve věřitelské linii při postupu
pohledávky ze smlouvy o úvěru, resp. pohledávky plynoucí z bezdůvodného obohacení.
K posouzení věřitelské posloupnosti pak je
nezbytné doplnit podklady řízení o smlouvu
uzavřenou mezi společností BRADDOCK
FINANCE & CAPITAL LTD. a společností Clarion International Group Corp. Na základě
těchto skutečností je pak nutné posoudit důvodnost vynaložení částky ve výši 26 000 000 Kč
na základě dohody o narovnání a její uplatnění jako nákladu na dosažení, zajištění nebo
udržení příjmu podle § 24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015 o padělek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jen proto, že v budoucnu bude táž ochranná známka se zpětnými účinky
prohlášena za neplatnou pro zásah do práv majitele jiné ochranné známky (§ 32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). II. Pokud osoba ochrannou známku užívala v souladu s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví, nelze takovou osobu zpětně, po zrušení ochranné známky
s účinky ex tunc, za toto jednání sankcionovat podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy v rovině trestního práva správního.
27. 8. 2009 sdělil, že rozhodnutími ze dne
27. 7. 2009 byly výše specifikované ochranné
známky prohlášeny za neplatné s účinky ex
tunc a dne 30. 10. 2009 mu pak oznámil, že
dne 16. 10. 2009 předseda Úřadu zamítl rozklady proti těmto rozhodnutím, a prohlášení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
těchto ochranných známek za neplatné tak
nabylo právní moc. V návaznosti na to správní orgán I. stupně nejprve řízení o správním
deliktu opět zahájil, a poté rozhodnutím ze
dne 6. 8. 2010 konstatoval, že výše specifikované zboží je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele padělkem. Dovodil, že skladováním tohoto zboží za
účelem prodeje žalobkyně porušila § 24 odst. 1
písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2
zákona o ochraně spotřebitele. Proto správní
orgán I. stupně rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu užití nekalých obchodních praktik a dle § 24 odst. 9 písm. c)
zákona o ochraně spotřebitele jí uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč; žalobkyni rovněž uložil sankci propadnutí zboží dle § 28a odst. 1
písm. a) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních
týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. Žalobkyně se odvolala, žalovaný její odvolání posléze zamítl. Rozhodnutí
žalovaného o odvolání nabylo právní moci
dne 8. 11. 2010.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014,
čj. 9 Af 59/2010-167. Městský soud se mj. vyjádřil k vlivu prohlášení ochranných známek
za neplatné s účinky ex tunc na odpovědnost
žalobkyně za výše specifikovaný správní de-
likt. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být
v den vydání rozhodnutí správního orgánu
I. stupně (6. 8. 2010) v dobré víře v oprávněné
užívání těchto ochranných známek, neboť tyto
byly prohlášeny za neplatné již dne 27. 7. 2009.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Upozornila, že logickým předpokladem odpovědnosti za správní delikt je protiprávní
jednání. Stěžovatelka však tvrdila, že nejednala v rozporu s právem, protože nevyužívala
starší ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA, ale ochrannou známku
společnosti EL NIŇO, která byla Úřadem průmyslového vlastnictví rovněž do rejstříku
ochranných známek zapsána. Ani žalovaný,
ani městský soud se prý řádně nevypořádali
s tím, že v den celní kontroly existovali dva
oprávnění vlastníci totožných ochranných
známek. Městský soud poukázal, že stěžovatelka nemohla mít ke dni vydání rozhodnutí
celních orgánů dobrou víru v užívání ochranné známky „DURACELL“ a „DURACELL ENERGY DRINK +“, neboť tato byla prohlášena za
neplatnou s účinky ex tunc. Stěžovatelka nicméně tvrdila, že až do momentu, kdy jí městský soud předběžným opatřením uložil, aby
neuváděla své zboží na trh, oprávněně a na
základě licenční smlouvy využívala ochrannou známku společnosti EL NIŇO zapsanou
pro třídy výrobků a služeb 5, 32 a 33 niceského třídění. Realizovala tak své subjektivní
právo.
Za situace, kdy Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil ochrannou známku společnosti EL NIŇO za od počátku neplatnou, nemohly celní orgány dovodit, že žalobkyně
porušovala práva vlastníka podobné či shodné ochranné známky, která ve výsledku vymazána nebyla. Stěžovatelce nemůže být připsána vina za to, že Úřad průmyslového
vlastnictví zaevidoval více totožných ochranných známek. Společnost EL NIŇO v dobré
víře užívala práva z jí zapsaných známek, které na základě licenční smlouvy v dobře víře
užívala i stěžovatelka. Protože si celní orgány
byly vědomy toho, že totožné ochranné
známky mají zaevidované dva vlastníci, vyčkaly, až Úřad průmyslového vlastnictví pro-
hlásí jednu z těchto známek za neplatnou,
aby následně rozhodly, že zboží stěžovatelky
bylo od počátku padělkem. Jakkoli celní orgány věděly, že existuje více vlastníků
ochranných známek, jednaly tak, jako by od
počátku existoval pouze jeden z těchto vlastníků. Dle jejich závěrů tedy bylo toto zboží od
počátku padělkem, tj. i v době před výmazem
ochranných známek společnosti EL NIŇO.
Celním orgánům však nepřísluší rozhodovat
o tom, která známka má „lepší právo“.
Stěžovatelka po právu užívala ochranné
známky společnosti EL NIŇO, které v době
tohoto užívání byly zapsány v rejstříku
ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti
Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné
předpoklady odpovědnosti za správní delikt
vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán,
v této době stěžovatelka nepáchala žádný
správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
Zboží bylo v době prohlášení ochranných
známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou
obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [10] Nejvyšší správní soud předesílá,
že ve věcech energetických nápojů značky
„DURACELL“ obecné soudy i Ústavní soud již
několikrát rozhodovaly. Konkrétně již vyřešily otázku porušení práv z ochranné známky
společnosti Duracell Batteries BVBA i otázku,
zda jednání společnosti EL NIŇO BEVERAGES naplňovalo znaky nekalé soutěže (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
čj. 23 Cdo 2662/2012-640). V režimu správního soudnictví se pak rozhodovalo o zákonnosti výmazu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a. s. (zákonnost výmazu slovní
ochranné známky č. 288416 ve znění „DURACELL“ byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2013,
čj. 9 As 123/2012-136; zákonnost výmazu
kombinované ochranné známky č. 292152 ve
znění „DURACELL ENERGY DRINK +“ Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne
27. 7. 2009 byly výše specifikované ochranné
známky prohlášeny za neplatné s účinky ex
tunc a dne 30. 10. 2009 mu pak oznámil, že
dne 16. 10. 2009 předseda Úřadu zamítl rozklady proti těmto rozhodnutím, a prohlášení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
těchto ochranných známek za neplatné tak
nabylo právní moc. V návaznosti na to správní orgán I. stupně nejprve řízení o správním
deliktu opět zahájil, a poté rozhodnutím ze
dne 6. 8. 2010 konstatoval, že výše specifikované zboží je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele padělkem. Dovodil, že skladováním tohoto zboží za
účelem prodeje žalobkyně porušila § 24 odst. 1
písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2
zákona o ochraně spotřebitele. Proto správní
orgán I. stupně rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu užití nekalých obchodních praktik a dle § 24 odst. 9 písm. c)
zákona o ochraně spotřebitele jí uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč; žalobkyni rovněž uložil sankci propadnutí zboží dle § 28a odst. 1
písm. a) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních
týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. Žalobkyně se odvolala, žalovaný její odvolání posléze zamítl. Rozhodnutí
žalovaného o odvolání nabylo právní moci
dne 8. 11. 2010.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014,
čj. 9 Af 59/2010-167. Městský soud se mj. vyjádřil k vlivu prohlášení ochranných známek
za neplatné s účinky ex tunc na odpovědnost
žalobkyně za výše specifikovaný správní de-
likt. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být
v den vydání rozhodnutí správního orgánu
I. stupně (6. 8. 2010) v dobré víře v oprávněné
užívání těchto ochranných známek, neboť tyto
byly prohlášeny za neplatné již dne 27. 7. 2009.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Upozornila, že logickým předpokladem odpovědnosti za správní delikt je protiprávní
jednání. Stěžovatelka však tvrdila, že nejednala v rozporu s právem, protože nevyužívala
starší ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA, ale ochrannou známku
společnosti EL NIŇO, která byla Úřadem průmyslového vlastnictví rovněž do rejstříku
ochranných známek zapsána. Ani žalovaný,
ani městský soud se prý řádně nevypořádali
s tím, že v den celní kontroly existovali dva
oprávnění vlastníci totožných ochranných
známek. Městský soud poukázal, že stěžovatelka nemohla mít ke dni vydání rozhodnutí
celních orgánů dobrou víru v užívání ochranné známky „DURACELL“ a „DURACELL ENERGY DRINK +“, neboť tato byla prohlášena za
neplatnou s účinky ex tunc. Stěžovatelka nicméně tvrdila, že až do momentu, kdy jí městský soud předběžným opatřením uložil, aby
neuváděla své zboží na trh, oprávněně a na
základě licenční smlouvy využívala ochrannou známku společnosti EL NIŇO zapsanou
pro třídy výrobků a služeb 5, 32 a 33 niceského třídění. Realizovala tak své subjektivní
právo.
Za situace, kdy Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil ochrannou známku společnosti EL NIŇO za od počátku neplatnou, nemohly celní orgány dovodit, že žalobkyně
porušovala práva vlastníka podobné či shodné ochranné známky, která ve výsledku vymazána nebyla. Stěžovatelce nemůže být připsána vina za to, že Úřad průmyslového
vlastnictví zaevidoval více totožných ochranných známek. Společnost EL NIŇO v dobré
víře užívala práva z jí zapsaných známek, které na základě licenční smlouvy v dobře víře
užívala i stěžovatelka. Protože si celní orgány
byly vědomy toho, že totožné ochranné
známky mají zaevidované dva vlastníci, vyčkaly, až Úřad průmyslového vlastnictví pro-
hlásí jednu z těchto známek za neplatnou,
aby následně rozhodly, že zboží stěžovatelky
bylo od počátku padělkem. Jakkoli celní orgány věděly, že existuje více vlastníků
ochranných známek, jednaly tak, jako by od
počátku existoval pouze jeden z těchto vlastníků. Dle jejich závěrů tedy bylo toto zboží od
počátku padělkem, tj. i v době před výmazem
ochranných známek společnosti EL NIŇO.
Celním orgánům však nepřísluší rozhodovat
o tom, která známka má „lepší právo“.
Stěžovatelka po právu užívala ochranné
známky společnosti EL NIŇO, které v době
tohoto užívání byly zapsány v rejstříku
ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti
Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné
předpoklady odpovědnosti za správní delikt
vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán,
v této době stěžovatelka nepáchala žádný
správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
Zboží bylo v době prohlášení ochranných
známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou
obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [10] Nejvyšší správní soud předesílá,
že ve věcech energetických nápojů značky
„DURACELL“ obecné soudy i Ústavní soud již
několikrát rozhodovaly. Konkrétně již vyřešily otázku porušení práv z ochranné známky
společnosti Duracell Batteries BVBA i otázku,
zda jednání společnosti EL NIŇO BEVERAGES naplňovalo znaky nekalé soutěže (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
čj. 23 Cdo 2662/2012-640). V režimu správního soudnictví se pak rozhodovalo o zákonnosti výmazu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a. s. (zákonnost výmazu slovní
ochranné známky č. 288416 ve znění „DURACELL“ byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2013,
čj. 9 As 123/2012-136; zákonnost výmazu
kombinované ochranné známky č. 292152 ve
znění „DURACELL ENERGY DRINK +“ Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne
10. 10. 2013, čj. 9 As 122/2012-135).
[11] V nyní posuzované věci je nesporné,
že stěžovatelka ke dni 23. 1. 2009 skladovala
celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „DURACELL“. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka mohla být potrestaná za správní
delikt spočívající ve skladování padělků [§ 2
odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], a tím tedy užití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona], ačkoliv v době údajného páchání deliktu
na základě licenční smlouvy užívala jiné tehdy řádně zapsané ochranné známky. Jinak řečeno, mohla být vůči stěžovatelce vyvozena
správněprávní sankce i v situaci, kdy své obchodní činnosti vykonávala v mezích tehdy
platného rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví?
[12] Ke kořenům známkového práva se
vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyslovil,
že „[p]odstata ochranné známky je založena zejména na principu výhradní ochrany,
který spočívá v tom, že zápisem ochranné
známky do rejstříku vzniká výlučné právo
vlastníka ochranné známky tuto známku
užívat ve spojení s výrobky a službami, pro
které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka
ochranné známky pak odpovídá povinnost
jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů
do práva k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná nebo podobná označení
pro shodné nebo podobné výrobky a služby
bez souhlasu vlastníka ochranné známky.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 6. 12. 2007, čj. 7 As 42/2007-94,
č. 1758/2009 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[13] Jelikož Úřad průmyslového vlastnictví nemusí při zpracovávání přihlášky
ochranné známky nad rámec zjevné kolize
přihlašované ochranné známky se známkou
starší zkoumat, zda byla přihlašovaná známka
podaná v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona
o ochranných známkách], může dojít k zapsání známky, která neměla být vůbec zapsána. Dle § 32 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]řad
v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou
známku za neplatnou, pokud byla zapsána
v rozporu s § 4 nebo § 6“. Dle § 32 odst. 4 se
„[n]a ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, [...] hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.“ Ochranné známky, které stěžovatelka při své obchodní činnosti
využívala, byly prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc. Tato rozhodnutí nabyla po rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví o rozkladu právní moci (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu citované
v bodu [10] shora).
[14] Dle § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele se padělkem rozumí „výrobek nebo zboží [porušující některá
práva duševního vlastnictví], včetně jeho
obalu, na němž je bez souhlasu majitele
ochranné známky umístěno označení stejné
nebo zaměnitelné s ochrannou známkou,
porušující práva majitele ochranné známky
podle zvláštního právního předpisu, dále
veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody
k použití, doklady o záruce apod.)“. Dle § 5
odst. 2 téhož zákona se „[z]a klamavou obchodní praktiku [...] považuje také nabízení
nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví,
jakož i skladování takových výrobků za
účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále
neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Dle § 4 odst. 3 téhož
zákona platí, že „[u]žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména
klamavé a agresivní obchodní praktiky.“ Konečně dle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona
se „[v]ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel
nebo prodávající dopustí správního deliktu
tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik“.
[15] Základním předpokladem vzniku
správněprávní odpovědnosti
je porušení
právní povinnosti, tj. protiprávnost jednání.
Chybí-li v momentu jednání údajného delikventa některý ze znaků protiprávnosti
(např. pokud jednání delikventa není přesně
subsumovatelné pod skutkovou podstatu deliktu, tj. zákon toto jednání nesankcionuje,
jednání je pravomocným rozhodnutím správního orgánu dovolené atp.), nelze odpovědnost za správní delikt vyvozovat.
[16] Jednání stěžovatelky je nutné posuzovat právě touto optikou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Jelikož je pro vznik
odpovědnosti dle zákona o ochraně spotřebitele třeba, aby bylo označení chráněné
ochrannou známkou užíváno bez souhlasu
jejího majitele, a aby tímto užíváním delikvent porušil práva majitele ochranné
známky podle zákona o ochranných známkách [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona
o ochraně spotřebitele], stěžovatelka nemohla být za své jednání odpovědna. Ke dni, kdy
bylo zjištěno spáchání správního deliktu žalobkyní (kontrola ze dne 23. 1. 2009), žalobkyně oprávněně užívala práva z ochranných
známek č. 288416 společnosti EL NIŇO ve
znění „DURACELL“ a č. 292152 téže společnosti ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“,
jejichž vlastníkem byla společnost EL NIŇO.
Skladované zboží proto nemohlo v této době
vykazovat znaky padělku ve smyslu § 2 odst.
1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Její jednání bylo tehdy dovolené, neboť na
základě licence užívala tehdy řádně zapsané
ochranné známky (a to na základě souhlasu
majitele ochranné známky). Na tom nemůže
nic změnit ani prohlášení těchto ochranných
známek za neplatné s účinky ex tunc.
[17] Smyslem správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou (§ 32 zákona o ochranných známkách) je napravit
nesoulad v těch právních vztazích, v nichž je
za ochrannou známku považované označení,
které nemá a nesplňuje předpoklady, aby bylo tímto způsobem zákonem chráněné. Hlavním účelem institutu prohlášení ochranné
známky za neplatnou je tedy náprava údajů
zapsaných ve veřejném rejstříku do takového
stavu, aby tyto údaje, pro účely soukromoprávních sporů pramenících z nekalosoutěžního jednání, zrcadlily realitu práv duševního
vlastnictví. Účel tohoto institutu ovšem nelze
naplňovat tím, že osoba, jejíž ochranná známka byla prohlášena za neplatnou s účinky ex
tunc, bude vedle odpovědnosti soukromoprávní nést správní odpovědnost za to, že
v době před prohlášením neplatnosti užívala
později zneplatněné známky.
[18] Za situace, kdy stěžovatelka ochrannou známku užívala v souladu s právem,
nelze zpětně, po zrušení ochranné známky
s účinky ex tunc, v rovině správního práva
trestního deklarovat, že práva užívala v rozporu se zákonem. Takový postup by jednak odporoval snaze o důvěru subjektů práv v systém
práva, jednak by tím došlo k narušení ústavního zákazu retroaktivity při trestání. Jelikož stěžovatelka v době, kdy ochranné známky užívala, vycházela z presumpce
správnosti
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví,
nemohla být později, a to až po zrušení tohoto rozhodnutí, v režimu správního práva
trestního za své jednání sankciovaná. Pro řádné fungování materiálního právního státu,
garantovaného článkem 1 Ústavy, je totiž potřebné zajistit ochranu oprávněné důvěry
v právní řád i správně právní akty na jeho základě vydané, neboť „[ú]stavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které
sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho
závazků“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
10. 10. 2013, čj. 9 As 122/2012-135).
[11] V nyní posuzované věci je nesporné,
že stěžovatelka ke dni 23. 1. 2009 skladovala
celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „DURACELL“. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka mohla být potrestaná za správní
delikt spočívající ve skladování padělků [§ 2
odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], a tím tedy užití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona], ačkoliv v době údajného páchání deliktu
na základě licenční smlouvy užívala jiné tehdy řádně zapsané ochranné známky. Jinak řečeno, mohla být vůči stěžovatelce vyvozena
správněprávní sankce i v situaci, kdy své obchodní činnosti vykonávala v mezích tehdy
platného rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví?
[12] Ke kořenům známkového práva se
vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyslovil,
že „[p]odstata ochranné známky je založena zejména na principu výhradní ochrany,
který spočívá v tom, že zápisem ochranné
známky do rejstříku vzniká výlučné právo
vlastníka ochranné známky tuto známku
užívat ve spojení s výrobky a službami, pro
které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka
ochranné známky pak odpovídá povinnost
jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů
do práva k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná nebo podobná označení
pro shodné nebo podobné výrobky a služby
bez souhlasu vlastníka ochranné známky.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 6. 12. 2007, čj. 7 As 42/2007-94,
č. 1758/2009 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[13] Jelikož Úřad průmyslového vlastnictví nemusí při zpracovávání přihlášky
ochranné známky nad rámec zjevné kolize
přihlašované ochranné známky se známkou
starší zkoumat, zda byla přihlašovaná známka
podaná v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona
o ochranných známkách], může dojít k zapsání známky, která neměla být vůbec zapsána. Dle § 32 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]řad
v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou
známku za neplatnou, pokud byla zapsána
v rozporu s § 4 nebo § 6“. Dle § 32 odst. 4 se
„[n]a ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, [...] hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.“ Ochranné známky, které stěžovatelka při své obchodní činnosti
využívala, byly prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc. Tato rozhodnutí nabyla po rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví o rozkladu právní moci (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu citované
v bodu [10] shora).
[14] Dle § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele se padělkem rozumí „výrobek nebo zboží [porušující některá
práva duševního vlastnictví], včetně jeho
obalu, na němž je bez souhlasu majitele
ochranné známky umístěno označení stejné
nebo zaměnitelné s ochrannou známkou,
porušující práva majitele ochranné známky
podle zvláštního právního předpisu, dále
veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody
k použití, doklady o záruce apod.)“. Dle § 5
odst. 2 téhož zákona se „[z]a klamavou obchodní praktiku [...] považuje také nabízení
nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví,
jakož i skladování takových výrobků za
účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále
neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Dle § 4 odst. 3 téhož
zákona platí, že „[u]žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména
klamavé a agresivní obchodní praktiky.“ Konečně dle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona
se „[v]ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel
nebo prodávající dopustí správního deliktu
tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik“.
[15] Základním předpokladem vzniku
správněprávní odpovědnosti
je porušení
právní povinnosti, tj. protiprávnost jednání.
Chybí-li v momentu jednání údajného delikventa některý ze znaků protiprávnosti
(např. pokud jednání delikventa není přesně
subsumovatelné pod skutkovou podstatu deliktu, tj. zákon toto jednání nesankcionuje,
jednání je pravomocným rozhodnutím správního orgánu dovolené atp.), nelze odpovědnost za správní delikt vyvozovat.
[16] Jednání stěžovatelky je nutné posuzovat právě touto optikou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Jelikož je pro vznik
odpovědnosti dle zákona o ochraně spotřebitele třeba, aby bylo označení chráněné
ochrannou známkou užíváno bez souhlasu
jejího majitele, a aby tímto užíváním delikvent porušil práva majitele ochranné
známky podle zákona o ochranných známkách [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona
o ochraně spotřebitele], stěžovatelka nemohla být za své jednání odpovědna. Ke dni, kdy
bylo zjištěno spáchání správního deliktu žalobkyní (kontrola ze dne 23. 1. 2009), žalobkyně oprávněně užívala práva z ochranných
známek č. 288416 společnosti EL NIŇO ve
znění „DURACELL“ a č. 292152 téže společnosti ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“,
jejichž vlastníkem byla společnost EL NIŇO.
Skladované zboží proto nemohlo v této době
vykazovat znaky padělku ve smyslu § 2 odst.
1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Její jednání bylo tehdy dovolené, neboť na
základě licence užívala tehdy řádně zapsané
ochranné známky (a to na základě souhlasu
majitele ochranné známky). Na tom nemůže
nic změnit ani prohlášení těchto ochranných
známek za neplatné s účinky ex tunc.
[17] Smyslem správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou (§ 32 zákona o ochranných známkách) je napravit
nesoulad v těch právních vztazích, v nichž je
za ochrannou známku považované označení,
které nemá a nesplňuje předpoklady, aby bylo tímto způsobem zákonem chráněné. Hlavním účelem institutu prohlášení ochranné
známky za neplatnou je tedy náprava údajů
zapsaných ve veřejném rejstříku do takového
stavu, aby tyto údaje, pro účely soukromoprávních sporů pramenících z nekalosoutěžního jednání, zrcadlily realitu práv duševního
vlastnictví. Účel tohoto institutu ovšem nelze
naplňovat tím, že osoba, jejíž ochranná známka byla prohlášena za neplatnou s účinky ex
tunc, bude vedle odpovědnosti soukromoprávní nést správní odpovědnost za to, že
v době před prohlášením neplatnosti užívala
později zneplatněné známky.
[18] Za situace, kdy stěžovatelka ochrannou známku užívala v souladu s právem,
nelze zpětně, po zrušení ochranné známky
s účinky ex tunc, v rovině správního práva
trestního deklarovat, že práva užívala v rozporu se zákonem. Takový postup by jednak odporoval snaze o důvěru subjektů práv v systém
práva, jednak by tím došlo k narušení ústavního zákazu retroaktivity při trestání. Jelikož stěžovatelka v době, kdy ochranné známky užívala, vycházela z presumpce
správnosti
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví,
nemohla být později, a to až po zrušení tohoto rozhodnutí, v režimu správního práva
trestního za své jednání sankciovaná. Pro řádné fungování materiálního právního státu,
garantovaného článkem 1 Ústavy, je totiž potřebné zajistit ochranu oprávněné důvěry
v právní řád i správně právní akty na jeho základě vydané, neboť „[ú]stavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které
sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho
závazků“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000, N 193/24
SbNU 449, č. 193/2001 Sb. ÚS; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 150/01, N 117/31 SbNU 57,
č. 117/2003 Sb. ÚS; stejný přístup ostatně hájí i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000, N 193/24
SbNU 449, č. 193/2001 Sb. ÚS; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 150/01, N 117/31 SbNU 57,
č. 117/2003 Sb. ÚS; stejný přístup ostatně hájí i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[19] Realizace správním orgánem potvrzených práv, i když tato byla později s účinky
ex tunc prohlášena za neplatná, nemůže být
podkladem k vyvození odpovědnosti podle
správního práva trestního. Takové chápání
správního práva trestního by přímo odporovalo zákazu retroaktivity při výkladu jeho
ustanovení. Také Ústavní soud zdůraznil, že
nejen retroaktivita, ale i retroaktivní výklad
právních norem je z pohledu požadavků
článku 1 Ústavy nepřípustný, neboť oba kolidují s principem právní jistoty a ochrany důvěry osob v právo (srov. např. nálezy ze dne
13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[19] Realizace správním orgánem potvrzených práv, i když tato byla později s účinky
ex tunc prohlášena za neplatná, nemůže být
podkladem k vyvození odpovědnosti podle
správního práva trestního. Takové chápání
správního práva trestního by přímo odporovalo zákazu retroaktivity při výkladu jeho
ustanovení. Také Ústavní soud zdůraznil, že
nejen retroaktivita, ale i retroaktivní výklad
právních norem je z pohledu požadavků
článku 1 Ústavy nepřípustný, neboť oba kolidují s principem právní jistoty a ochrany důvěry osob v právo (srov. např. nálezy ze dne
8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, N 30/3 SbNU
227, č. 30/1995 Sb. ÚS, a ze dne 1. 3. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 298/09, N 35/56 SbNU 391,
č. 35/1010 Sb. ÚS.
[20] Ačkoliv lze rozumět snaze celních
úřadů chránit spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, nelze, zejména s ohledem na výše řečené, připustit, aby celní orgány postihovaly i ty subjekty, které využívaly
zapsaných ochranných známek, jež byly posléze z důvodu kolize s jinou ochrannou
známkou vymazány. Taková výkladová konstrukce nenachází přímý odraz ani v důvodové zprávě k zákonu, jímž byla definice padělku (viz bod [14] shora) jakožto zakázaného
jevu vložena do zákona o ochraně spotřebitele. Zjevným účelem, který vedl zákonodárce
ke schválení této úpravy, byla v roce 2000
nutnost reagovat na akutní zvýšení dovozu
zboží, jež nerespektovalo práva duševního
vlastnictví, a rovněž i nutnost zabezpečit, aby
Česká republika respektovala své mezinárodní závazky směřující k ochraně těchto práv.
Z důvodové zprávy ani z jiných zdrojů není
patrné, že by se delikt nekalých obchodních
praktik založený na výrobě, skladování a prodeji padělků měl vztahovat i na osoby, jimž byla jejich ochranná známka s účinky ex tunc vymazána (sněmovní tisk 496/0, III. volební
období). Takové působení této normy je nezamýšleným a současně velice negativním důsledkem jejího prostého jazykového výkladu.
[21] Situaci stěžovatelky je tedy nutné odlišit od standardní situace, kdy se deliktní odpovědnost za neoprávněné užívání chráněného
označení, nabízení, prodej nebo skladování
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
zboží za tímto účelem uplatňuje. Osoby, které
takto nakládají s padělaným zbožím, ostatně
od počátku vědomě a bez souhlasu vlastníka
ochranné známky jeho chráněné označení
využívají. Deliktní odpovědnost související se
skladováním, distribucí a nabídkou padělků,
ale také i nedovolených napodobenin atp., se
aktivuje právě za situace, kdy delikvent bez
další legalizace svého označení neoprávněně
využívá ochranné známky jiného (k tomu
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. 9 As 49/2013-44,
ve věci DEICHMANN-OBUV; ze dne 27. 2. 2014,
čj. 9 As 69/2013-41, ve věci DEICHMANN-
-OBUV; nebo ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As
112/2013-104, ve věci KIK textil a Non-Food).
V případě stěžovatelky by tomu tak bylo až za
situace, kdy by ochranné známky používala
i po pravomocném výmazu jí užívané ochranné známky.
[22] Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně trestní právo označil jako prostředek
ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky
mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy,
pokud užití jiných prostředků právního řádu
nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné
(nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006,
sp. zn. I. ÚS 69/06, N 186/43 SbNU 129,
č. 186/2006 Sb. ÚS). Nejvyšší správní soud se
s tímto chápáním plně ztotožnil, a to např.
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 As
11/2008-59, č. 1639/2008 Sb. NSS. Pokud je
tedy určitý právní problém možno uspokojivě vyřešit jinými než trestněprávními prostředky (v širším slova smyslu), není z hlediska ústavnosti přípustné, aby byla táž věc
podrobena správní represi. Jinak dochází
k hypertrofii správněprávní represe za akty
a činy, které dostatečné intenzity porušení
správního práva nedosahují. Nabourává se tak
subsidiarita správněprávní represe. Správní
právo trestní není určeno k řešení sporu, který je ve svých základech sporem soukromoprávním, a tedy sporem vlastníka starší ochranné známky společnosti Duracell Batteries
BVBA a uživatele stejného označení v rozhodné době zapsaného pod jinou ochrannou
známkou, tj. stěžovatelky. Správní právo trestní zcela jistě není v tomto případě vhodným
Akciová společnost El NIŇO BEVERAGES proti Generálnímu ředitelství cel o uložení po- kuty, o kasační stížnosti žalobkyně.