I. Je-li osoba vlastníkem nebo uživatelem výrobků, které obsahují označení v souladu s ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví, nemůže jít *) S účinností od 23. 2. 2011 byl § 24 odst. 1 písm. a) změněn zákonem č. 28/2011 Sb. S účinností od 4. 7. 2012 byl § 2 odst. 1 písm. r) bod 1 změněn zákonem č. 238/2012 Sb. obohacení vydat. Jelikož však k meritornímu rozhodnutí soudu nedošlo, lze o této sporné otázce pouze uzavřít, že za popsané situace hrozilo reálné riziko, že stěžovatelka bude nucena vydat částku 39 431 000 Kč jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Následným uzavřením dohody o narovnání se společností Clarion International
Group Corp. stěžovatelka připustila, že existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu této společnosti ve sporu o zaplacení částky ve výši 39 431 000 Kč, i když tento svůj závazek považovala za sporný. Proto byly sjednány podmínky akceptovatelné oběma stranami, tedy zpětvzetí žaloby ze strany věřitele a uhrazení částky 26 000 000 Kč ze strany stěžovatelky jako dlužníka. Nejvyšší správní soud je názoru, že za popsaných okolností je akceptovatelné tvrzení stěžovatelky, že vynaložení tohoto nákladu bylo vedeno ekonomickými důvody, tj. předejití ztrátě ve výši cca 13 000 000 Kč. Žalovaný (potažmo ani městský soud) se touto okolností daného případu vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj postup vadou spočívající v tom, že sice dostatečně zjistil skutkový stav věci [všechny uvedené dokumenty, kromě smlouvy, z níž plyne (ne)platnost věřitelské posloupnosti, měl k dispozici], nezohlednil však veškeré zjištěné skutečnosti, a tudíž z něj vyvodil nesprávné závěry.
Jeho rozhodnutí tedy neodpovídalo všem skutečnostem zřejmým ze spisu, a tyto byly nesprávně právně hodnoceny. Poněvadž byl tento postup aprobován městským soudem jako postup zcela v souladu se zákonem, ačkoli byl již v žalobě stěžovatelem namítán, nutno považovat také rozhodnutí městského soudu za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. (...) Žalovaný tak je v dalším řízení povinen přihlédnout ke shora uvedeným skutečnostem, tedy k žalobě podané společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD.
proti stěžovatelce a k argumentaci v ní uplatněné, tedy k eventuální absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, k reálnému riziku, jež hrozilo stěžovatelce v případě úspěchu této společnosti, příp. jejího nástupce, ve sporu, v případě pochybností též k možnému zneplatnění nástupnictví ve věřitelské linii při postupu pohledávky ze smlouvy o úvěru, resp. pohledávky plynoucí z bezdůvodného obohacení. K posouzení věřitelské posloupnosti pak je nezbytné doplnit podklady řízení o smlouvu uzavřenou mezi společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD.
a společností Clarion International Group Corp. Na základě těchto skutečností je pak nutné posoudit důvodnost vynaložení částky ve výši 26 000 000 Kč na základě dohody o narovnání a její uplatnění jako nákladu na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015 o padělek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jen proto, že v budoucnu bude táž ochranná známka se zpětnými účinky prohlášena za neplatnou pro zásah do práv majitele jiné ochranné známky (§ 32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
II. Pokud osoba ochrannou známku užívala v souladu s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví, nelze takovou osobu zpětně, po zrušení ochranné známky s účinky ex tunc, za toto jednání sankcionovat podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy v rovině trestního práva správního.
I. Je-li osoba vlastníkem nebo uživatelem výrobků, které obsahují označení v souladu s ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví, nemůže jít *) S účinností od 23. 2. 2011 byl § 24 odst. 1 písm. a) změněn zákonem č. 28/2011 Sb. S účinností od 4. 7. 2012 byl § 2 odst. 1 písm. r) bod 1 změněn zákonem č. 238/2012 Sb. obohacení vydat. Jelikož však k meritornímu rozhodnutí soudu nedošlo, lze o této sporné otázce pouze uzavřít, že za popsané situace hrozilo reálné riziko, že stěžovatelka bude nucena vydat částku 39 431 000 Kč jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Následným uzavřením dohody o narovnání se společností Clarion International
Group Corp. stěžovatelka připustila, že existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu této společnosti ve sporu o zaplacení částky ve výši 39 431 000 Kč, i když tento svůj závazek považovala za sporný. Proto byly sjednány podmínky akceptovatelné oběma stranami, tedy zpětvzetí žaloby ze strany věřitele a uhrazení částky 26 000 000 Kč ze strany stěžovatelky jako dlužníka. Nejvyšší správní soud je názoru, že za popsaných okolností je akceptovatelné tvrzení stěžovatelky, že vynaložení tohoto nákladu bylo vedeno ekonomickými důvody, tj. předejití ztrátě ve výši cca 13 000 000 Kč. Žalovaný (potažmo ani městský soud) se touto okolností daného případu vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj postup vadou spočívající v tom, že sice dostatečně zjistil skutkový stav věci [všechny uvedené dokumenty, kromě smlouvy, z níž plyne (ne)platnost věřitelské posloupnosti, měl k dispozici], nezohlednil však veškeré zjištěné skutečnosti, a tudíž z něj vyvodil nesprávné závěry.
Jeho rozhodnutí tedy neodpovídalo všem skutečnostem zřejmým ze spisu, a tyto byly nesprávně právně hodnoceny. Poněvadž byl tento postup aprobován městským soudem jako postup zcela v souladu se zákonem, ačkoli byl již v žalobě stěžovatelem namítán, nutno považovat také rozhodnutí městského soudu za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. (...) Žalovaný tak je v dalším řízení povinen přihlédnout ke shora uvedeným skutečnostem, tedy k žalobě podané společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD.
proti stěžovatelce a k argumentaci v ní uplatněné, tedy k eventuální absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, k reálnému riziku, jež hrozilo stěžovatelce v případě úspěchu této společnosti, příp. jejího nástupce, ve sporu, v případě pochybností též k možnému zneplatnění nástupnictví ve věřitelské linii při postupu pohledávky ze smlouvy o úvěru, resp. pohledávky plynoucí z bezdůvodného obohacení. K posouzení věřitelské posloupnosti pak je nezbytné doplnit podklady řízení o smlouvu uzavřenou mezi společností BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD.
a společností Clarion International Group Corp. Na základě těchto skutečností je pak nutné posoudit důvodnost vynaložení částky ve výši 26 000 000 Kč na základě dohody o narovnání a její uplatnění jako nákladu na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015 o padělek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jen proto, že v budoucnu bude táž ochranná známka se zpětnými účinky prohlášena za neplatnou pro zásah do práv majitele jiné ochranné známky (§ 32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
II. Pokud osoba ochrannou známku užívala v souladu s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví, nelze takovou osobu zpětně, po zrušení ochranné známky s účinky ex tunc, za toto jednání sankcionovat podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy v rovině trestního práva správního.
27. 8. 2009 sdělil, že rozhodnutími ze dne
27. 7. 2009 byly výše specifikované ochranné známky prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc a dne 30. 10. 2009 mu pak oznámil, že dne 16. 10. 2009 předseda Úřadu zamítl rozklady proti těmto rozhodnutím, a prohlášení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
těchto ochranných známek za neplatné tak nabylo právní moc. V návaznosti na to správní orgán I. stupně nejprve řízení o správním deliktu opět zahájil, a poté rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010 konstatoval, že výše specifikované zboží je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele padělkem. Dovodil, že skladováním tohoto zboží za účelem prodeje žalobkyně porušila § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Proto správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu užití nekalých obchodních praktik a dle § 24 odst. 9 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele jí uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč; žalobkyni rovněž uložil sankci propadnutí zboží dle § 28a odst. 1 písm. a) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. Žalobkyně se odvolala, žalovaný její odvolání posléze zamítl. Rozhodnutí žalovaného o odvolání nabylo právní moci dne 8. 11. 2010.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, čj. 9 Af 59/2010-167. Městský soud se mj. vyjádřil k vlivu prohlášení ochranných známek za neplatné s účinky ex tunc na odpovědnost žalobkyně za výše specifikovaný správní de-
likt. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být v den vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně (6. 8. 2010) v dobré víře v oprávněné užívání těchto ochranných známek, neboť tyto byly prohlášeny za neplatné již dne 27. 7. 2009.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Upozornila, že logickým předpokladem odpovědnosti za správní delikt je protiprávní jednání. Stěžovatelka však tvrdila, že nejednala v rozporu s právem, protože nevyužívala starší ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA, ale ochrannou známku společnosti EL NIŇO, která byla Úřadem průmyslového vlastnictví rovněž do rejstříku ochranných známek zapsána. Ani žalovaný, ani městský soud se prý řádně nevypořádali s tím, že v den celní kontroly existovali dva oprávnění vlastníci totožných ochranných známek. Městský soud poukázal, že stěžovatelka nemohla mít ke dni vydání rozhodnutí celních orgánů dobrou víru v užívání ochranné známky „DURACELL“ a „DURACELL ENERGY DRINK +“, neboť tato byla prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc. Stěžovatelka nicméně tvrdila, že až do momentu, kdy jí městský soud předběžným opatřením uložil, aby neuváděla své zboží na trh, oprávněně a na základě licenční smlouvy využívala ochrannou známku společnosti EL NIŇO zapsanou pro třídy výrobků a služeb 5, 32 a 33 niceského třídění. Realizovala tak své subjektivní právo.
Za situace, kdy Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil ochrannou známku společnosti EL NIŇO za od počátku neplatnou, nemohly celní orgány dovodit, že žalobkyně porušovala práva vlastníka podobné či shodné ochranné známky, která ve výsledku vymazána nebyla. Stěžovatelce nemůže být připsána vina za to, že Úřad průmyslového vlastnictví zaevidoval více totožných ochranných známek. Společnost EL NIŇO v dobré víře užívala práva z jí zapsaných známek, které na základě licenční smlouvy v dobře víře užívala i stěžovatelka. Protože si celní orgány byly vědomy toho, že totožné ochranné známky mají zaevidované dva vlastníci, vyčkaly, až Úřad průmyslového vlastnictví pro-
hlásí jednu z těchto známek za neplatnou, aby následně rozhodly, že zboží stěžovatelky bylo od počátku padělkem. Jakkoli celní orgány věděly, že existuje více vlastníků ochranných známek, jednaly tak, jako by od počátku existoval pouze jeden z těchto vlastníků. Dle jejich závěrů tedy bylo toto zboží od počátku padělkem, tj. i v době před výmazem ochranných známek společnosti EL NIŇO. Celním orgánům však nepřísluší rozhodovat o tom, která známka má „lepší právo“.
Stěžovatelka po právu užívala ochranné známky společnosti EL NIŇO, které v době tohoto užívání byly zapsány v rejstříku ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné předpoklady odpovědnosti za správní delikt vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán, v této době stěžovatelka nepáchala žádný správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Zboží bylo v době prohlášení ochranných známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [10] Nejvyšší správní soud předesílá, že ve věcech energetických nápojů značky „DURACELL“ obecné soudy i Ústavní soud již několikrát rozhodovaly. Konkrétně již vyřešily otázku porušení práv z ochranné známky společnosti Duracell Batteries BVBA i otázku, zda jednání společnosti EL NIŇO BEVERAGES naplňovalo znaky nekalé soutěže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
čj. 23 Cdo 2662/2012-640). V režimu správního soudnictví se pak rozhodovalo o zákonnosti výmazu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a. s. (zákonnost výmazu slovní ochranné známky č. 288416 ve znění „DURACELL“ byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, čj. 9 As 123/2012-136; zákonnost výmazu kombinované ochranné známky č. 292152 ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“ Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne
27. 7. 2009 byly výše specifikované ochranné známky prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc a dne 30. 10. 2009 mu pak oznámil, že dne 16. 10. 2009 předseda Úřadu zamítl rozklady proti těmto rozhodnutím, a prohlášení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
těchto ochranných známek za neplatné tak nabylo právní moc. V návaznosti na to správní orgán I. stupně nejprve řízení o správním deliktu opět zahájil, a poté rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010 konstatoval, že výše specifikované zboží je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele padělkem. Dovodil, že skladováním tohoto zboží za účelem prodeje žalobkyně porušila § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Proto správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu užití nekalých obchodních praktik a dle § 24 odst. 9 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele jí uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč; žalobkyni rovněž uložil sankci propadnutí zboží dle § 28a odst. 1 písm. a) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. Žalobkyně se odvolala, žalovaný její odvolání posléze zamítl. Rozhodnutí žalovaného o odvolání nabylo právní moci dne 8. 11. 2010.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, čj. 9 Af 59/2010-167. Městský soud se mj. vyjádřil k vlivu prohlášení ochranných známek za neplatné s účinky ex tunc na odpovědnost žalobkyně za výše specifikovaný správní de-
likt. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být v den vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně (6. 8. 2010) v dobré víře v oprávněné užívání těchto ochranných známek, neboť tyto byly prohlášeny za neplatné již dne 27. 7. 2009.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Upozornila, že logickým předpokladem odpovědnosti za správní delikt je protiprávní jednání. Stěžovatelka však tvrdila, že nejednala v rozporu s právem, protože nevyužívala starší ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA, ale ochrannou známku společnosti EL NIŇO, která byla Úřadem průmyslového vlastnictví rovněž do rejstříku ochranných známek zapsána. Ani žalovaný, ani městský soud se prý řádně nevypořádali s tím, že v den celní kontroly existovali dva oprávnění vlastníci totožných ochranných známek. Městský soud poukázal, že stěžovatelka nemohla mít ke dni vydání rozhodnutí celních orgánů dobrou víru v užívání ochranné známky „DURACELL“ a „DURACELL ENERGY DRINK +“, neboť tato byla prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc. Stěžovatelka nicméně tvrdila, že až do momentu, kdy jí městský soud předběžným opatřením uložil, aby neuváděla své zboží na trh, oprávněně a na základě licenční smlouvy využívala ochrannou známku společnosti EL NIŇO zapsanou pro třídy výrobků a služeb 5, 32 a 33 niceského třídění. Realizovala tak své subjektivní právo.
Za situace, kdy Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil ochrannou známku společnosti EL NIŇO za od počátku neplatnou, nemohly celní orgány dovodit, že žalobkyně porušovala práva vlastníka podobné či shodné ochranné známky, která ve výsledku vymazána nebyla. Stěžovatelce nemůže být připsána vina za to, že Úřad průmyslového vlastnictví zaevidoval více totožných ochranných známek. Společnost EL NIŇO v dobré víře užívala práva z jí zapsaných známek, které na základě licenční smlouvy v dobře víře užívala i stěžovatelka. Protože si celní orgány byly vědomy toho, že totožné ochranné známky mají zaevidované dva vlastníci, vyčkaly, až Úřad průmyslového vlastnictví pro-
hlásí jednu z těchto známek za neplatnou, aby následně rozhodly, že zboží stěžovatelky bylo od počátku padělkem. Jakkoli celní orgány věděly, že existuje více vlastníků ochranných známek, jednaly tak, jako by od počátku existoval pouze jeden z těchto vlastníků. Dle jejich závěrů tedy bylo toto zboží od počátku padělkem, tj. i v době před výmazem ochranných známek společnosti EL NIŇO. Celním orgánům však nepřísluší rozhodovat o tom, která známka má „lepší právo“.
Stěžovatelka po právu užívala ochranné známky společnosti EL NIŇO, které v době tohoto užívání byly zapsány v rejstříku ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné předpoklady odpovědnosti za správní delikt vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán, v této době stěžovatelka nepáchala žádný správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Zboží bylo v době prohlášení ochranných známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [10] Nejvyšší správní soud předesílá, že ve věcech energetických nápojů značky „DURACELL“ obecné soudy i Ústavní soud již několikrát rozhodovaly. Konkrétně již vyřešily otázku porušení práv z ochranné známky společnosti Duracell Batteries BVBA i otázku, zda jednání společnosti EL NIŇO BEVERAGES naplňovalo znaky nekalé soutěže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
čj. 23 Cdo 2662/2012-640). V režimu správního soudnictví se pak rozhodovalo o zákonnosti výmazu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a. s. (zákonnost výmazu slovní ochranné známky č. 288416 ve znění „DURACELL“ byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, čj. 9 As 123/2012-136; zákonnost výmazu kombinované ochranné známky č. 292152 ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“ Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne
10. 10. 2013, čj. 9 As 122/2012-135).
[11] V nyní posuzované věci je nesporné, že stěžovatelka ke dni 23. 1. 2009 skladovala celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „DURACELL“. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka mohla být potrestaná za správní delikt spočívající ve skladování padělků [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], a tím tedy užití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona], ačkoliv v době údajného páchání deliktu na základě licenční smlouvy užívala jiné tehdy řádně zapsané ochranné známky. Jinak řečeno, mohla být vůči stěžovatelce vyvozena správněprávní sankce i v situaci, kdy své obchodní činnosti vykonávala v mezích tehdy platného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví?
[12] Ke kořenům známkového práva se vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že „[p]odstata ochranné známky je založena zejména na principu výhradní ochrany, který spočívá v tom, že zápisem ochranné známky do rejstříku vzniká výlučné právo vlastníka ochranné známky tuto známku užívat ve spojení s výrobky a službami, pro které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka ochranné známky pak odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná nebo podobná označení pro shodné nebo podobné výrobky a služby bez souhlasu vlastníka ochranné známky.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 7 As 42/2007-94, č. 1758/2009 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[13] Jelikož Úřad průmyslového vlastnictví nemusí při zpracovávání přihlášky ochranné známky nad rámec zjevné kolize přihlašované ochranné známky se známkou starší zkoumat, zda byla přihlašovaná známka podaná v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona o ochranných známkách], může dojít k zapsání známky, která neměla být vůbec zapsána. Dle § 32 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]řad v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6“. Dle § 32 odst. 4 se „[n]a ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, [...] hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.“ Ochranné známky, které stěžovatelka při své obchodní činnosti využívala, byly prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc. Tato rozhodnutí nabyla po rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu právní moci (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu citované v bodu [10] shora).
[14] Dle § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele se padělkem rozumí „výrobek nebo zboží [porušující některá práva duševního vlastnictví], včetně jeho obalu, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou, porušující práva majitele ochranné známky podle zvláštního právního předpisu, dále veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody k použití, doklady o záruce apod.)“. Dle § 5 odst. 2 téhož zákona se „[z]a klamavou obchodní praktiku [...] považuje také nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Dle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že „[u]žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména
klamavé a agresivní obchodní praktiky.“ Konečně dle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona se „[v]ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel nebo prodávající dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik“.
[15] Základním předpokladem vzniku správněprávní odpovědnosti je porušení právní povinnosti, tj. protiprávnost jednání. Chybí-li v momentu jednání údajného delikventa některý ze znaků protiprávnosti (např. pokud jednání delikventa není přesně subsumovatelné pod skutkovou podstatu deliktu, tj. zákon toto jednání nesankcionuje, jednání je pravomocným rozhodnutím správního orgánu dovolené atp.), nelze odpovědnost za správní delikt vyvozovat.
[16] Jednání stěžovatelky je nutné posuzovat právě touto optikou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Jelikož je pro vznik odpovědnosti dle zákona o ochraně spotřebitele třeba, aby bylo označení chráněné ochrannou známkou užíváno bez souhlasu jejího majitele, a aby tímto užíváním delikvent porušil práva majitele ochranné známky podle zákona o ochranných známkách [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], stěžovatelka nemohla být za své jednání odpovědna. Ke dni, kdy bylo zjištěno spáchání správního deliktu žalobkyní (kontrola ze dne 23. 1. 2009), žalobkyně oprávněně užívala práva z ochranných známek č. 288416 společnosti EL NIŇO ve znění „DURACELL“ a č. 292152 téže společnosti ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“, jejichž vlastníkem byla společnost EL NIŇO. Skladované zboží proto nemohlo v této době vykazovat znaky padělku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Její jednání bylo tehdy dovolené, neboť na základě licence užívala tehdy řádně zapsané ochranné známky (a to na základě souhlasu majitele ochranné známky). Na tom nemůže nic změnit ani prohlášení těchto ochranných známek za neplatné s účinky ex tunc.
[17] Smyslem správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou (§ 32 zákona o ochranných známkách) je napravit nesoulad v těch právních vztazích, v nichž je
za ochrannou známku považované označení, které nemá a nesplňuje předpoklady, aby bylo tímto způsobem zákonem chráněné. Hlavním účelem institutu prohlášení ochranné známky za neplatnou je tedy náprava údajů zapsaných ve veřejném rejstříku do takového stavu, aby tyto údaje, pro účely soukromoprávních sporů pramenících z nekalosoutěžního jednání, zrcadlily realitu práv duševního vlastnictví. Účel tohoto institutu ovšem nelze naplňovat tím, že osoba, jejíž ochranná známka byla prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc, bude vedle odpovědnosti soukromoprávní nést správní odpovědnost za to, že v době před prohlášením neplatnosti užívala později zneplatněné známky.
[18] Za situace, kdy stěžovatelka ochrannou známku užívala v souladu s právem, nelze zpětně, po zrušení ochranné známky s účinky ex tunc, v rovině správního práva trestního deklarovat, že práva užívala v rozporu se zákonem. Takový postup by jednak odporoval snaze o důvěru subjektů práv v systém práva, jednak by tím došlo k narušení ústavního zákazu retroaktivity při trestání. Jelikož stěžovatelka v době, kdy ochranné známky užívala, vycházela z presumpce správnosti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nemohla být později, a to až po zrušení tohoto rozhodnutí, v režimu správního práva trestního za své jednání sankciovaná. Pro řádné fungování materiálního právního státu, garantovaného článkem 1 Ústavy, je totiž potřebné zajistit ochranu oprávněné důvěry v právní řád i správně právní akty na jeho základě vydané, neboť „[ú]stavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
10. 10. 2013, čj. 9 As 122/2012-135).
[11] V nyní posuzované věci je nesporné, že stěžovatelka ke dni 23. 1. 2009 skladovala celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „DURACELL“. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka mohla být potrestaná za správní delikt spočívající ve skladování padělků [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], a tím tedy užití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona], ačkoliv v době údajného páchání deliktu na základě licenční smlouvy užívala jiné tehdy řádně zapsané ochranné známky. Jinak řečeno, mohla být vůči stěžovatelce vyvozena správněprávní sankce i v situaci, kdy své obchodní činnosti vykonávala v mezích tehdy platného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví?
[12] Ke kořenům známkového práva se vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že „[p]odstata ochranné známky je založena zejména na principu výhradní ochrany, který spočívá v tom, že zápisem ochranné známky do rejstříku vzniká výlučné právo vlastníka ochranné známky tuto známku užívat ve spojení s výrobky a službami, pro které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka ochranné známky pak odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná nebo podobná označení pro shodné nebo podobné výrobky a služby bez souhlasu vlastníka ochranné známky.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 7 As 42/2007-94, č. 1758/2009 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[13] Jelikož Úřad průmyslového vlastnictví nemusí při zpracovávání přihlášky ochranné známky nad rámec zjevné kolize přihlašované ochranné známky se známkou starší zkoumat, zda byla přihlašovaná známka podaná v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona o ochranných známkách], může dojít k zapsání známky, která neměla být vůbec zapsána. Dle § 32 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]řad v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6“. Dle § 32 odst. 4 se „[n]a ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou, [...] hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.“ Ochranné známky, které stěžovatelka při své obchodní činnosti využívala, byly prohlášeny za neplatné s účinky ex tunc. Tato rozhodnutí nabyla po rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu právní moci (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu citované v bodu [10] shora).
[14] Dle § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele se padělkem rozumí „výrobek nebo zboží [porušující některá práva duševního vlastnictví], včetně jeho obalu, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou, porušující práva majitele ochranné známky podle zvláštního právního předpisu, dále veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody k použití, doklady o záruce apod.)“. Dle § 5 odst. 2 téhož zákona se „[z]a klamavou obchodní praktiku [...] považuje také nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Dle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že „[u]žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména
klamavé a agresivní obchodní praktiky.“ Konečně dle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona se „[v]ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel nebo prodávající dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik“.
[15] Základním předpokladem vzniku správněprávní odpovědnosti je porušení právní povinnosti, tj. protiprávnost jednání. Chybí-li v momentu jednání údajného delikventa některý ze znaků protiprávnosti (např. pokud jednání delikventa není přesně subsumovatelné pod skutkovou podstatu deliktu, tj. zákon toto jednání nesankcionuje, jednání je pravomocným rozhodnutím správního orgánu dovolené atp.), nelze odpovědnost za správní delikt vyvozovat.
[16] Jednání stěžovatelky je nutné posuzovat právě touto optikou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Jelikož je pro vznik odpovědnosti dle zákona o ochraně spotřebitele třeba, aby bylo označení chráněné ochrannou známkou užíváno bez souhlasu jejího majitele, a aby tímto užíváním delikvent porušil práva majitele ochranné známky podle zákona o ochranných známkách [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], stěžovatelka nemohla být za své jednání odpovědna. Ke dni, kdy bylo zjištěno spáchání správního deliktu žalobkyní (kontrola ze dne 23. 1. 2009), žalobkyně oprávněně užívala práva z ochranných známek č. 288416 společnosti EL NIŇO ve znění „DURACELL“ a č. 292152 téže společnosti ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“, jejichž vlastníkem byla společnost EL NIŇO. Skladované zboží proto nemohlo v této době vykazovat znaky padělku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Její jednání bylo tehdy dovolené, neboť na základě licence užívala tehdy řádně zapsané ochranné známky (a to na základě souhlasu majitele ochranné známky). Na tom nemůže nic změnit ani prohlášení těchto ochranných známek za neplatné s účinky ex tunc.
[17] Smyslem správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou (§ 32 zákona o ochranných známkách) je napravit nesoulad v těch právních vztazích, v nichž je
za ochrannou známku považované označení, které nemá a nesplňuje předpoklady, aby bylo tímto způsobem zákonem chráněné. Hlavním účelem institutu prohlášení ochranné známky za neplatnou je tedy náprava údajů zapsaných ve veřejném rejstříku do takového stavu, aby tyto údaje, pro účely soukromoprávních sporů pramenících z nekalosoutěžního jednání, zrcadlily realitu práv duševního vlastnictví. Účel tohoto institutu ovšem nelze naplňovat tím, že osoba, jejíž ochranná známka byla prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc, bude vedle odpovědnosti soukromoprávní nést správní odpovědnost za to, že v době před prohlášením neplatnosti užívala později zneplatněné známky.
[18] Za situace, kdy stěžovatelka ochrannou známku užívala v souladu s právem, nelze zpětně, po zrušení ochranné známky s účinky ex tunc, v rovině správního práva trestního deklarovat, že práva užívala v rozporu se zákonem. Takový postup by jednak odporoval snaze o důvěru subjektů práv v systém práva, jednak by tím došlo k narušení ústavního zákazu retroaktivity při trestání. Jelikož stěžovatelka v době, kdy ochranné známky užívala, vycházela z presumpce správnosti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nemohla být později, a to až po zrušení tohoto rozhodnutí, v režimu správního práva trestního za své jednání sankciovaná. Pro řádné fungování materiálního právního státu, garantovaného článkem 1 Ústavy, je totiž potřebné zajistit ochranu oprávněné důvěry v právní řád i správně právní akty na jeho základě vydané, neboť „[ú]stavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000, N 193/24 SbNU 449, č. 193/2001 Sb. ÚS; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, N 117/31 SbNU 57, č. 117/2003 Sb. ÚS; stejný přístup ostatně hájí i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[19] Realizace správním orgánem potvrzených práv, i když tato byla později s účinky ex tunc prohlášena za neplatná, nemůže být podkladem k vyvození odpovědnosti podle správního práva trestního. Takové chápání správního práva trestního by přímo odporovalo zákazu retroaktivity při výkladu jeho ustanovení. Také Ústavní soud zdůraznil, že nejen retroaktivita, ale i retroaktivní výklad právních norem je z pohledu požadavků článku 1 Ústavy nepřípustný, neboť oba kolidují s principem právní jistoty a ochrany důvěry osob v právo (srov. např. nálezy ze dne
8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, N 30/3 SbNU 227, č. 30/1995 Sb. ÚS, a ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, N 35/56 SbNU 391, č. 35/1010 Sb. ÚS.
[20] Ačkoliv lze rozumět snaze celních úřadů chránit spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, nelze, zejména s ohledem na výše řečené, připustit, aby celní orgány postihovaly i ty subjekty, které využívaly zapsaných ochranných známek, jež byly posléze z důvodu kolize s jinou ochrannou známkou vymazány. Taková výkladová konstrukce nenachází přímý odraz ani v důvodové zprávě k zákonu, jímž byla definice padělku (viz bod [14] shora) jakožto zakázaného jevu vložena do zákona o ochraně spotřebitele. Zjevným účelem, který vedl zákonodárce ke schválení této úpravy, byla v roce 2000 nutnost reagovat na akutní zvýšení dovozu zboží, jež nerespektovalo práva duševního vlastnictví, a rovněž i nutnost zabezpečit, aby Česká republika respektovala své mezinárodní závazky směřující k ochraně těchto práv. Z důvodové zprávy ani z jiných zdrojů není patrné, že by se delikt nekalých obchodních praktik založený na výrobě, skladování a prodeji padělků měl vztahovat i na osoby, jimž byla jejich ochranná známka s účinky ex tunc vymazána (sněmovní tisk 496/0, III. volební období). Takové působení této normy je nezamýšleným a současně velice negativním důsledkem jejího prostého jazykového výkladu.
[21] Situaci stěžovatelky je tedy nutné odlišit od standardní situace, kdy se deliktní odpovědnost za neoprávněné užívání chráněného označení, nabízení, prodej nebo skladování
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
zboží za tímto účelem uplatňuje. Osoby, které takto nakládají s padělaným zbožím, ostatně od počátku vědomě a bez souhlasu vlastníka ochranné známky jeho chráněné označení využívají. Deliktní odpovědnost související se skladováním, distribucí a nabídkou padělků, ale také i nedovolených napodobenin atp., se aktivuje právě za situace, kdy delikvent bez další legalizace svého označení neoprávněně využívá ochranné známky jiného (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. 9 As 49/2013-44, ve věci DEICHMANN-OBUV; ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 As 69/2013-41, ve věci DEICHMANN- -OBUV; nebo ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 112/2013-104, ve věci KIK textil a Non-Food). V případě stěžovatelky by tomu tak bylo až za situace, kdy by ochranné známky používala i po pravomocném výmazu jí užívané ochranné známky.
[22] Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně trestní právo označil jako prostředek ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, N 186/43 SbNU 129, č. 186/2006 Sb. ÚS). Nejvyšší správní soud se s tímto chápáním plně ztotožnil, a to např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 As 11/2008-59, č. 1639/2008 Sb. NSS. Pokud je tedy určitý právní problém možno uspokojivě vyřešit jinými než trestněprávními prostředky (v širším slova smyslu), není z hlediska ústavnosti přípustné, aby byla táž věc podrobena správní represi. Jinak dochází k hypertrofii správněprávní represe za akty a činy, které dostatečné intenzity porušení správního práva nedosahují. Nabourává se tak subsidiarita správněprávní represe. Správní právo trestní není určeno k řešení sporu, který je ve svých základech sporem soukromoprávním, a tedy sporem vlastníka starší ochranné známky společnosti Duracell Batteries BVBA a uživatele stejného označení v rozhodné době zapsaného pod jinou ochrannou známkou, tj. stěžovatelky. Správní právo trestní zcela jistě není v tomto případě vhodným
Akciová společnost El NIŇO BEVERAGES proti Generálnímu ředitelství cel o uložení po- kuty, o kasační stížnosti žalobkyně.