10 Azs 129/2025- 25 - text
10 Azs 129/2025 - 26 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: L. K., , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2025, čj. 25 A 5/2025 56,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Vymezení věci [1] Nyní posuzovaná věc se týká otázky vrácení žádosti o udělení pobytového oprávnění cizinky, která získala takové oprávnění v jiném členském státě Evropské unie. Je proto určující, zda na situaci dopadající důvod vrácení žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina), je slučitelný s unijním právem. Za tímto účelem NSS opakovaně řešil otázku přípustnosti sekundárního pohybu v rámci Evropské unie osob vymezených v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana [prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382]. [2] Žalobkyně je státní příslušnice Ukrajiny. Dne 6. 1. 2025 podala žádost o pobytové oprávnění, kterou jí žalovaný vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, neboť zjistil, že jí již bylo uděleno pobytové oprávnění na území Chorvatska. Proti postupu žalovaného se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, které Krajský soud v Ostravě v souladu s ustálenou judikaturou NSS vyhověl.
2. Kasační stížnost [3] Žalovaný (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu brání kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [4] Stěžovatel poukazuje na body 4 až 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (prováděcí rozhodnutí Rady 2025/1460), ze kterých dovozuje, že osoby požívající práva související s dočasnou ochranou nemohou tato práva čerpat současně v několika členských státech. Toto prováděcí rozhodnutí údajně postavilo najisto, že vysídleným osobám nenáleží právo sekundárního pohybu v rámci EU. Není proto správný závěr NSS, že se vyloučením čl. 11 směrnice 2001/55/ES obrací režim této směrnice a tím se zakládá právo žadatelů o pobytové oprávnění na sekundární pohyb po Evropské unii. Právo sekundárního pohybu nelze vyčíst ze směrnice 2001/55/ES ani z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. V souladu s body 4 až 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 by proto členské státy měly opakovanou žádost o pobytové oprávnění osoby, která již práva spojená s dočasnou ochranou čerpá v jiném členském státě, zamítnout. Stěžovatel uvedl, že hodlá nadále aplikovat § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, který podle něj není v rozporu s unijním právem.
3. Posouzení věci NSS [5] NSS předesílá, že se v minulosti již opakovaně zabýval otázkou souladu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem i otázkou, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na přemístění do jiného členského státu. Dospěl přitom k závěru, že směrnice 2001/55/ES musí být vykládána v souladu s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382, které bylo doplněno o dohodu členských o vyloučení čl. 11 stejné směrnice. Vyloučením čl. 11 byl obrácen režim směrnice a osobám požívajícím dočasné ochrany tak náleží též právo sekundární volby, kde budou práva spojená s dočasnou ochranou čerpat. Zdejší soud současně postavil najisto, že úprava nepřijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina odporuje unijnímu právu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, č. 4682/2025 Sb. NSS). [6] Tento právní názor byl zdejším soudem opakovaně potvrzen (srov. rozsudky ze dne 3. 4. 2025, 1 Azs 336/2024 42, ze dne 24. 4. 2025, čj. 9 Azs 227/2024 31, ze dne 24. 4. 2025, čj. 10 Azs 4/2025 49, ze dne 17. 4. 2025, čj. 9 Azs 98/2024 34, nebo ze dne 13. 5. 2025, čj. 10 Azs 5/2025 29). Stěžovatel přesto tuto judikaturu nerespektuje a nadále žádosti o pobytové oprávnění osob požívající dočasné ochrany vrací jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. NSS proto připomíná, že „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025 34). Je proto nezbytné, aby správní orgány svou praxi uvedly do souladu s rozhodnutími správních soudů. [7] Stěžovatel ostatně netvrdí žádné pochybení krajského soudu např. ve smyslu rozporu s existující judikaturou. Omezuje se pouze na polemiku s judikaturou NSS co do otázky práva sekundárního výběru členského státu a souladu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem a poukazuje zejména na nové prováděcí rozhodnutí Rady 2025/1460, které bylo přijato dne 15. 7. 2025 a publikováno v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025. Toto rozhodnutí tak nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025, tedy až poté, co krajský soud vydal napadený rozsudek. [8] NSS přitom zastává názor, že prováděcím rozhodnutím Rady 2025/1460 se normativně nemění obsah dočasné ochrany, která byla vysídleným osobám z Ukrajiny udělena hromadně na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Podle čl. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 tak dochází pouze k jejímu prodloužení, jako tomu bylo též v předchozích prováděcích rozhodnutích 2023/2409 a 2024/1836. Na tomto závěru nemění nic ani preambule prováděcího rozhodnutí 2025/1460, ze které žalovaný dovozuje své závěry. Preambule unijního aktu totiž „nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 19. 12. 2019 ve věci C 418/18 P Puppinck a další v. Komise, body 75 a 76). [9] Je rovněž zřejmé, že body 4 až 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 pouze potvrzují nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou ve více členských státech zároveň. Tato skutečnost vyplývá jak ze znění textu „s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti“ (bod 4 preambule), tak i z opakovaného potvrzení vyloučení čl. 11 směrnice 20001/55/ES (bod 5 preambule), na který navazuje shrnující bod 6 preambule. Stejný závěr ostatně vyplývá též z judikatury NSS (viz rozsudek ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2025 42, bod 71). [10] Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že prováděcím rozhodnutím Rady nelze rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána (čl. 5 směrnice 2001/55/ES). Jak již NSS dříve vyslovil, „čl. 5 obsahuje toliko zmocnění Rady, aby rozhodla, zda se jedná o situaci hromadného přílivu vysídlených osob, tedy „aktivovala“ institut dočasné ochrany a v prováděcím rozhodnutí vymezila jeho podmínky. Právu na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany se toto ustanovení nevěnuje; to lze dovodit – jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích – z výluky z použití čl. 11 směrnice, na níž se všechny členské státy dohodly. Takový postup nemůže být v rozporu s čl. 5 směrnice – pokud jej čl. 11 směrnice předpokládá v podobě bilaterální dohody, nic nebrání tomu, aby tak učinily všechny členské státy“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28). K opačnému závěru nelze dospět ani z jednostranného prohlášení České republiky a Německa k prováděcím rozhodnutím, neboť nemají právní relevanci (viz rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2025 42, bod 59, nebo ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28, bod 15). [11] NSS závěrem uvádí, že tento případ je jen dalším z mnoha, které stěžovatel zcela zbytečně vyvolal. Z úřední činnosti je totiž soudu známo, že stěžovatel již po několik měsíců opakovaně a neúspěšně podává ve věcech sekundárního pohybu osob spadajících pod dočasnou ochranu kasační stížnosti, ve kterých neustále polemizuje s právní otázkou možnosti sekundárního pohybu. Od začátku roku 2025 přitom vydal NSS k jeho kasačním stížnostem desítky zamítavých rozhodnutí, založených na výše uvedeném právním názoru, a o dalších desítkách kasačních stížností podaných stěžovatelem v typově totožných věcech NSS dosud nerozhodl. Je tak zřejmé, že se nejedná o ojedinělé selhání, ale o systémový nedostatek, který je zjevně projevem neochoty stěžovatele dlouhodobě respektovat rozhodnutí správních soudů (viz rozsudky č. j. 1 Azs 111/2025 34, nebo ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28). NSS proto považuje za nanejvýš žádoucí, aby stěžovatel promítl závěry judikatury do své praxe a namísto množství opakujících se kasačních stížností ukončil nezákonné zásahy do práv jednotlivců.
3. Posouzení věci NSS [5] NSS předesílá, že se v minulosti již opakovaně zabýval otázkou souladu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem i otázkou, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na přemístění do jiného členského státu. Dospěl přitom k závěru, že směrnice 2001/55/ES musí být vykládána v souladu s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382, které bylo doplněno o dohodu členských o vyloučení čl. 11 stejné směrnice. Vyloučením čl. 11 byl obrácen režim směrnice a osobám požívajícím dočasné ochrany tak náleží též právo sekundární volby, kde budou práva spojená s dočasnou ochranou čerpat. Zdejší soud současně postavil najisto, že úprava nepřijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina odporuje unijnímu právu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, č. 4682/2025 Sb. NSS). [6] Tento právní názor byl zdejším soudem opakovaně potvrzen (srov. rozsudky ze dne 3. 4. 2025, 1 Azs 336/2024 42, ze dne 24. 4. 2025, čj. 9 Azs 227/2024 31, ze dne 24. 4. 2025, čj. 10 Azs 4/2025 49, ze dne 17. 4. 2025, čj. 9 Azs 98/2024 34, nebo ze dne 13. 5. 2025, čj. 10 Azs 5/2025 29). Stěžovatel přesto tuto judikaturu nerespektuje a nadále žádosti o pobytové oprávnění osob požívající dočasné ochrany vrací jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. NSS proto připomíná, že „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025 34). Je proto nezbytné, aby správní orgány svou praxi uvedly do souladu s rozhodnutími správních soudů. [7] Stěžovatel ostatně netvrdí žádné pochybení krajského soudu např. ve smyslu rozporu s existující judikaturou. Omezuje se pouze na polemiku s judikaturou NSS co do otázky práva sekundárního výběru členského státu a souladu § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s unijním právem a poukazuje zejména na nové prováděcí rozhodnutí Rady 2025/1460, které bylo přijato dne 15. 7. 2025 a publikováno v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025. Toto rozhodnutí tak nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025, tedy až poté, co krajský soud vydal napadený rozsudek. [8] NSS přitom zastává názor, že prováděcím rozhodnutím Rady 2025/1460 se normativně nemění obsah dočasné ochrany, která byla vysídleným osobám z Ukrajiny udělena hromadně na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Podle čl. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 tak dochází pouze k jejímu prodloužení, jako tomu bylo též v předchozích prováděcích rozhodnutích 2023/2409 a 2024/1836. Na tomto závěru nemění nic ani preambule prováděcího rozhodnutí 2025/1460, ze které žalovaný dovozuje své závěry. Preambule unijního aktu totiž „nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 19. 12. 2019 ve věci C 418/18 P Puppinck a další v. Komise, body 75 a 76). [9] Je rovněž zřejmé, že body 4 až 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2025/1460 pouze potvrzují nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou ve více členských státech zároveň. Tato skutečnost vyplývá jak ze znění textu „s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti“ (bod 4 preambule), tak i z opakovaného potvrzení vyloučení čl. 11 směrnice 20001/55/ES (bod 5 preambule), na který navazuje shrnující bod 6 preambule. Stejný závěr ostatně vyplývá též z judikatury NSS (viz rozsudek ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2025 42, bod 71). [10] Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že prováděcím rozhodnutím Rady nelze rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána (čl. 5 směrnice 2001/55/ES). Jak již NSS dříve vyslovil, „čl. 5 obsahuje toliko zmocnění Rady, aby rozhodla, zda se jedná o situaci hromadného přílivu vysídlených osob, tedy „aktivovala“ institut dočasné ochrany a v prováděcím rozhodnutí vymezila jeho podmínky. Právu na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany se toto ustanovení nevěnuje; to lze dovodit – jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích – z výluky z použití čl. 11 směrnice, na níž se všechny členské státy dohodly. Takový postup nemůže být v rozporu s čl. 5 směrnice – pokud jej čl. 11 směrnice předpokládá v podobě bilaterální dohody, nic nebrání tomu, aby tak učinily všechny členské státy“ (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28). K opačnému závěru nelze dospět ani z jednostranného prohlášení České republiky a Německa k prováděcím rozhodnutím, neboť nemají právní relevanci (viz rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2025 42, bod 59, nebo ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28, bod 15). [11] NSS závěrem uvádí, že tento případ je jen dalším z mnoha, které stěžovatel zcela zbytečně vyvolal. Z úřední činnosti je totiž soudu známo, že stěžovatel již po několik měsíců opakovaně a neúspěšně podává ve věcech sekundárního pohybu osob spadajících pod dočasnou ochranu kasační stížnosti, ve kterých neustále polemizuje s právní otázkou možnosti sekundárního pohybu. Od začátku roku 2025 přitom vydal NSS k jeho kasačním stížnostem desítky zamítavých rozhodnutí, založených na výše uvedeném právním názoru, a o dalších desítkách kasačních stížností podaných stěžovatelem v typově totožných věcech NSS dosud nerozhodl. Je tak zřejmé, že se nejedná o ojedinělé selhání, ale o systémový nedostatek, který je zjevně projevem neochoty stěžovatele dlouhodobě respektovat rozhodnutí správních soudů (viz rozsudky č. j. 1 Azs 111/2025 34, nebo ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025 28). NSS proto považuje za nanejvýš žádoucí, aby stěžovatel promítl závěry judikatury do své praxe a namísto množství opakujících se kasačních stížností ukončil nezákonné zásahy do práv jednotlivců.
4. Závěr [12] NSS konstatuje, že krajský soud žalobu stěžovatele zamítl v souladu se zákonnou úpravou a ustálenou judikaturou. Proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. [13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, náleží vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Ze spisu ale nevyplývá, že by žalobkyni v souvislosti s řízením o kasační stížnosti jakékoli náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. září 2025
Vojtěch Šimíček předseda senátu