11 Tcu 19/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. června 2010 v neveřejném
zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný
podle § 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny D. N. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, a rozhodl
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt
218/2008, s e z r u š u j e .
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Generální prokuratura Moldavské republiky požádala na základě čl. 12 Evropské
úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), jejímiž smluvními státy jsou
Moldavská republika i Česká republika, dopisem ze dne 3. září 2008, č. j.
7-245/08-3558, o vydání státního občana Moldavské republiky D. N., k trestnímu
stíhání do Moldavské republiky pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin
loupeže podle čl. 187 odst. 2 písm. e) a f) trestního zákona Moldavské
republiky. Trestné činnosti se měl vydávaný dopustit v podstatě tím, že v noci
z 19. na 20. srpna 2006 pod mostem „R. of M. R.“ ve S., Moldavská republika, v
úmyslu se obohatit, opakovaně udeřil poškozeného S. B. neznámým předmětem do
hlavy, čímž mu způsobil lehká poranění – otřes mozku, ránu na čele a otevřenou
ránu na rtu, a zmocnil se jeho mobilního telefonu značky Sony Ericsson a
zlatého řetízku o hmotnosti 23,076 g, čímž mu způsobil škodu celkem ve výši 9
428,- LEI.
Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Brně dne 21. srpna 2008 pod sp. zn. 4 KZV 18/2008 u Krajského
soudu v Brně návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání D. N. (dále také
„obviněného“) k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt
218/2008, tak, že podle § 397 odst. 1 tr. ř. vydání moldavského státního občana
D. N., státního občana Moldavské republiky, k trestnímu stíhání do Moldavské
republiky pro trestný čin loupeže, jehož se dopustil způsobem výše popsaným,
není přípustné. Důvodem pro takové rozhodnutí soudu bylo zjištění, že by
vydáním obviněného do Moldavské republiky reálně hrozil zásah do jeho práva
nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo potrestání,
a to především s ohledem na podmínky v místních věznicích při výkonu vazby nebo
výkonu trestu odnětí svobody i úroveň dodržování lidských práv v průběhu
soudního procesu a vyšetřování. Jisté pochybnosti vzbuzují také listiny
předložené samotným vydávaným a výpověď otce vydávaného, nasvědčující odlišnému
průběhu skutkového děje, než je ten popsaný v materiálech předložených
dožadující stranou.
Ministryně spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5
tr. ř. (ve znění do účinnosti zákona č. 457/2008 Sb.) předložila dne 15. března
2010 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k
přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že Krajský soud
v Brně vyvodil ze svých zjištění o situaci v oblasti ochrany lidských práv v
Moldavské republice nesprávné závěry o nepřípustnosti vydání obviněného D. N. do tohoto státu. V řízení totiž podle názoru ministryně nebylo spolehlivě
prokázáno, že by závazky z úmluv o lidských právech a základních svobodách
kolidovaly se závazky z Evropské úmluvy o vydávání, a že by proto měly ve
smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky, ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. I. ÚS 752/2002, na nějž ve svém rozhodnutí odkazoval i krajský soud, prvně
zmíněné závazky převážit. Krajský soud své závěry opřel o jednostranné
hodnocení zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Ministerstva
vnitra České republiky, jakož i o předběžné pozorování delegace Evropského
výboru pro zabránění mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání
a usnesení Evropského parlamentu z května 2009. Z většiny soudem hodnocených
zpráv (vyjma zprávy Českého helsinského výboru, o jejíž objektivitě ale lze mít
podle názoru ministryně spravedlnosti pochybnosti) lze vyčíst i informace o
zlepšujícím se stavu dodržování lidských práv v Moldavské republice, o
pokrocích v obsazenosti věznic, o lepší přípravě zaměstnanců věznic, o zlepšení
materiálního zabezpečení vězňů i vztahů mezi vězněnými a zaměstnanci věznic. Případy špatného zacházení s vězni a jejich týrání ustupují (jde již spíše
pouze o jednotlivé případy než o trvalý jev) a zlepšují se i hygienické
podmínky, v nichž jsou vězni drženi. Takové závěry vyplývají i z konečné,
souhrnnější, zprávy Výboru CPT (na č. l. 143-221) o stavu dodržování lidských
práv v zařízeních, kde je v Moldavské republice vykonáván trest odnětí svobody,
publikované se souhlasem moldavské vlády dne 4. prosince 2008. Situace v
Moldavsku je podle této zprávy Radou Evropy soustavně sledována a díky stálému
tlaku a úsilí mezinárodního společenství již moldavská vláda přijala celou řadu
opatření, která vedla k celkovému zlepšení stavu vězeňství. Obdobně vyznívá i
zpráva Výboru CPT o stavu policejních zařízení pro zadržování osob podezřelých
z trestné činnosti, pořízená v reakci na povolební nepokoje v Moldavsku v dubnu
2009, publikovaná dne 14. prosince 2009 a dostupná na internetových stránkách
www.cpt.coe.int. Z té se mimo jiné podává, že v Moldavsku byl vytvořen
mechanismus nezávislého monitorování policejních zařízení, který se soustřeďuje
na projednávání stížností zadržených osob a jistého pokroku dosáhla Moldavská
republika i při přijímání vnitrostátních právních norem potřebných k plnění
závazků z Opčního protokolu k Úmluvě OSN proti mučení a jinému, krutému,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Těmito zprávami se ale
již krajský soud nezabýval a bez dalšího odmítl i záruky, které moldavská
strana poskytla pro předběžné řízení obviněného i jeho řízení před soudem
přípisy ze dne 3. února 2009, č. j. 7-245/08-426 (na č. l. 136 a 137), a ze dne
1. června 2009, sp. zn. 7-245/08 (č. l. 223-224). Tyto záruky přitom byly
uděleny vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu a týkají
se zajištění práv vymezených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, zejména práva na spravedlivý a veřejný proces, práva na
odvolání i práva na opuštění Moldavska po skončení trestního řízení. Další
záruky se pak vztahují k umístění obviněného do věznice ve správě Ministerstva
spravedlnosti Moldavské republiky, a k zajištění předání jakékoliv jeho
stížnosti orgánům České republiky a jejich uvědomění o způsobu skončení
trestního řízení obviněného. Dopisem ze dne 22. ledna 2010, sp. zn. 7-245/08,
pak moldavská generální prokuratura poskytla pro účely vydání obviněného české
straně další ujištění, a to, že konzulárním úředníkům Velvyslanectví České
republiky v Kišiněvě bude bez omezení umožněno obviněného navštívit, hovořit s
ním bez přítomnosti třetích osob a na svou žádost budou informováni i o průběhu
řízení proti obviněnému a budou se ho moci zúčastnit. Ujištění podobného obsahu
byla České republice doručena i z Ministerstva spravedlnosti Moldavské
republiky. Dohled a kontrolu dožádaného státu ve státě dožadujícím přitom
považuje za dostatečnou garanci i Evropský soud pro lidská práva, který se k
této problematice vyjádřil mimo jiné v rozhodnutí M. Gasaev proti Španělsku (č. 48514/06). Pokud jde o tvrzení obviněného, že se necítí být vinen a naopak on
sám je poškozeným, ani krajským soudem provedené dokazování v tomto směru
nemůže nic změnit na závěru, že vydání obviněného nestojí v cestě žádné
překážky. Otázka viny obviněného nemůže být tuzemským soudem řešena, neboť tato
otázka je výhradně předmětem posouzení moldavských orgánů.
Ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn.
1 Nt 218/2008 a podle § 397 odst. 1 tr. ř. (ve znění před účinností zákona č.
457/2008 Sb.) sám rozhodl tak, že vydání obviněného D. N. pro trestný čin
loupeže podle § 187 odst. 1, 2 písm. e) a f) trestního zákona Moldavské
republiky, jehož se měl dopustit tím, že v noci z 19. na 20. 8. 2006 v městě
S., Moldavsko, v úmyslu se obohatit a přivlastnit si věci patřící S. B., použil
neznámý předmět a udeřil S. B. do hlavy, způsobil mu tak lehkou újmu na zdraví,
odcizil mu mobilní telefon a zlatý řetízek a způsobil tak škodu ve výši 9 428,-
Lei, je přípustné. Dále navrhla, aby byl obviněný podle § 396 odst. 1 tr. ř.
vzat do předběžné vazby; důvod předběžné vazby spatřuje ministryně v možném
útěku obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministryně spravedlnosti a poté
dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.
Podle § 394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství,
jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo
žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který
by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného
šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání
skutečnosti uvedené v § 393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném
zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo
byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 397 odst. 1 tr. ř.). V rámci
rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek
pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z
trestního řádu (§ 393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy,
podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání
– sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním právních
podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných
mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto
mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních
podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z
hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky.
Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V
případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí
soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února
2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 42/2002 Sb. rozh.
tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).
Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala
v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o
přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z
Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo
trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy
stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí
či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm
hrozilo nebezpečí mučení; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné,
neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp.
příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li
vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí
mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde,
aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by
potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č.
42/2002 Sb. rozh. tr.).
Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k
objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně
splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících
inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je
vázána. V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu ve
skutečnosti nezabýval. Rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska
splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z
mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně
právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu
vydávanému (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009,
sp. zn. 11 Tcu 43/2009). Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že
vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z
toho důvodu, že úroveň v moldavských věznicích může být obecně nižší než úroveň
srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání tak
nemá a ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu.
V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, jež jsou
smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou z velké většiny
členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat.
Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území
garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními
státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4
sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy),
které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č.
209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.),
které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva a
Výbory CPT), jenž jednak umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a
svobod a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním
z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto
státech, k nimž patří i Moldavská republika, jenž je v posuzovaném případě
dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany
lidských práv očekávat.
V posuzované věci soud v podstatě založil své rozhodnutí o nepřípustnosti
vydání obviněného výlučně na zprávách nevládních organizací a na zprávách
Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Ministerstva vnitra České
republiky, z nichž ovšem vyplývá pouze tolik, že stav moldavského vězeňství
není příliš uspokojivý (podmínky výkonu vazby a výkonu trestu v moldavských
věznicích nejsou příznivé a s vězni není dobře zacházeno). Jinak řečeno soud v
posuzovaném případě dospěl k závěru o nepřípustnosti vydání obviněného na
základě obecných (a jak správně poukazuje ministryně spravedlnosti ve svém
opravném prostředku ještě ne zcela aktuálních) zjištění o stavu dodržování
lidských práv v moldavských věznicích, aniž by si opatřil jakékoliv podklady k
posouzení otázky, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod také hrozí
přímo obviněnému N., a to i s přihlédnutím k povaze stíhané trestné činnosti.
Za takový podklad lze přitom jen stěží považovat zprávu Českého helsinského
výboru ze dne 2. prosince 2008, z jejíhož obsahu je patrno, že informace o
bezprostředně hrozícím nebezpečí na lidských právech a svobodách obviněného D.
N., tato nevládní organizace získala toliko zprostředkovaně od příbuzných
vydávaného. Podkladem pro rozhodnutí soudu pak nemohou být ani zjištění učiněná
z obviněným předložených listin o jeho zraněních a o trestním oznámení na osobu
údajně poškozenou jeho trestním jednáním ani výslech jeho otce, vše
zpochybňující účast obviněného na extradičním trestném činu. V tomto směru
Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že krajský soud překročil hranice své
věcné příslušnosti, když se místo podmínkami přípustnosti vydání obviněného
zabýval otázkou jeho viny trestným činem, pro nějž je vydání žádáno. Posouzení
takové otázky soudům ve vydávacím řízení nepřísluší; řešení takových otázek je
ve výlučné kompetenci orgánů dožadujícího státu.
Naopak z obsahu spisu je zřejmé, že se soud v podstatě vůbec nezabýval
(pomineme-li lakonické shrnutí v odůvodnění napadeného usnesení krajského
soudu, že doplňkové informace nemohly na hodnocení dodržování lidských práv v
Moldavské republice nic změnit) obsahem ujištění poskytnutých dožadujícím
státem, tj. Moldavskou republikou dne 3. února 2009 a 2. června 2009 a
nehodnotil je tak, jak to předpokládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Podstatou těchto ujištění dožadujícího státu je přitom příslib
Moldavské republiky, že obviněnému budou v trestním řízení poskytnuta všechna
práva vymezená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj.
mimo jiné že jeho trestní věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, že obviněný bude
považován za nevinného, dokud jeho vina nebude zákonným způsobem prokázána
nebo, že obviněný bude moci uplatnit své právo na obhajobu. Obviněnému bude
také umožněno opustit Moldavskou republiku poté, co bude jeho trestní věc
skončena. Obsahem dalšího ujištění z moldavské strany je pak příslib umístění
obviněného ve věznici pod správou Ministerstva spravedlnosti Moldavské
republiky (ty hodnotí vesměs pozitivně i zpráva CPT zpracovaná po předběžném
pozorování delegace na č. l. 125 – 135, i zpráva Výboru CPT ze dne 4. prosince
2008, s nimiž pracoval i krajský soud), a ubezpečení, že Ministerstvu
spravedlnosti České republiky budou předány informace o jakékoliv stížnosti
obviněného a o skončení jeho trestního řízení. O snaze zajistit obviněnému co
nejlepší podmínky při projednávání jeho trestní věci svědčí i další dvě
ujištění moldavských orgánů – dopis Generální prokuratury Moldavské republiky
ze dne 22. ledna 2010, sp. zn. 7-245/08, a dopis Ministerstva spravedlnosti ze
dne 23. února 2010, sp. zn. 06-2/1266, na něž ve svém opravném prostředku
poukazuje ministryně spravedlnosti, a jež byla Nejvyššímu soudu předložena
společně s jejím opravným prostředkem. Obsahem těchto dopisů je v podstatě
ujištění, že českým konzulárním úředníkům bude umožněno navštívit zařízení, v
němž bude omezena svoboda obviněného a hovořit s ním bez přítomnosti dalších
osob. Na žádost budou moci být čeští konzulární zástupci informováni o stavu
trestního řízení obviněného a budou se ho moci i zúčastnit. Lze přitom
přisvědčit tvrzení ministryně spravedlnosti, že takovéto garance považuje pro
účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této
otázky dotkl v rozhodnutí ze dne 17. února 2009, č. 48514/06, ve věci Gasaev
proti Španělsku.
Takovými podklady se však krajský soud blíže nezabýval a proto
nelze ani zjistit, jak na tyto skutečnosti nahlížel. Je ovšem evidentní, že
tyto skutečnosti soud v rámci rozhodování o přípustnosti vydání obviněného D.
N. do Moldavské republiky v podstatě nehodnotil, a proto jeho závěry o
nepřípustnosti vydání obviněného s ohledem na možnost ohrožení jeho lidských
práv a svobod jsou přinejmenším předčasné.
Z těchto důvodů byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán
Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Krajského soudu v
Brně ze 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, a s ohledem na povahu a rozsah
zjištěných pochybení nemohl ve věci sám rozhodnout, a proto přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté
opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda pro
vydání D. N. k trestnímu stíhání do Moldavské republiky jsou splněny všechny
zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o
přípustnosti jeho vydání.
V této souvislosti Nejvyšší soud však připomíná, že obviněný byl propuštěn z
předběžné vazby na svobodu. Pokud by se již nepodařilo jej zajistit pro účely
vydávacího řízení (např. z důvodu, že již není na území České republiky), pak
soud nemůže rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti vydání, ale v takovém
případě by musel návrh státního zástupce zamítnout (srov. č. 26/1996 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík