11 Tcu 7/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 12. února 2007 v neveřejném
zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle
§ 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny státní občanky M. B. S .,
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To
108/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006,
sp. zn. 3 Nt 354/2006, a rozhodl t a k t o :
Návrh ministra spravedlnosti České republiky na zrušení usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2005 a usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006 s e z a m í t á .
Ministerstvo spravedlnosti a vnitřních věcí M. požádalo dopisem ze dne
1. 3. 2006, sp. zn. 2/499, o vydání B. S., státní občanky M., k trestnímu
stíhání pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 148 části
třetí trestního zákona M., jehož se měla jmenovaná dopustit tím, že:
1. v dubnu 2003 pod záminkou započetí nového byznysu s občankou E.
zastavila ve Spořitelním a kreditním kooperativu „I. B. S.“ dvoupokojový byt
občanky M. E. za sedm milionů tugriků a získala podvodnou cestou peníze,
2. v květnu 2004 pod záminkou započetí nového byznysu s občankou M. O.,
zastavila ve Spořitelním a kreditním kooperativu „E. A.“ byt občanky M. O. za
tři miliony tugriků a získala podvodnou cestou peníze,
3. v září 2004 pod záminkou započetí nového společného byznysu odebrala
občanovi M. N. tři miliony tugriků a občance Ž. jeden milion tugriků,
4. v únoru 2005 převzala podvodnou cestou od občana S. 208 000 tugriků.
Po předběžném šetření podal dne 9. 5. 2006 pod sp. zn. 3 KZV 9/2006, státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě u Krajského soudu v
Ostravě návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenované k trestnímu stíhání
do M.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006,
bylo podle § 397 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání státní občanky M. B.
S., k trestnímu stíhání do M. pro shora popsané skutky, kvalifikované jako
trestný čin podvodu podle čl. 148 části třetí trestního zákona M., je
přípustné, přičemž podle § 397 odst. 3 tr. ř. ohledně B. S. přeměnil Krajský
soud v Ostravě předběžnou vazbu na vazbu vydávací.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala B. S. stížnost, na
jejímž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, usnesením
ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 2 To 81/2006 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b)
tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v
Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci Vrchním soudem v Olomouci a jejím novém projednání rozhodl
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006
tak, že podle § 397 odst. 2 tr. ř. není vydání státní občanky M. B. S. k
trestnímu stíhání do M. pro výše popsané skutky, kvalifikované jako trestný čin
podvodu podle čl. 148 část třetí trestního zákona M. přípustné, přičemž podle §
397 odst. 2 tr. ř. rozhodl o propuštění B. S. z předběžné vazby na svobodu.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě stížnost, na jejímž
podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako stížnostní soud, usnesením ze dne
6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a), odst.
3 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě částečně zrušil ve výroku,
jímž bylo rozhodnuto podle § 397 odst. 2 tr. ř. tak, že vydání státní občanky
M. B. S. k trestnímu stíhání do M. není přípustné a nově rozhodl tak, že podle
§ 397 odst. 1 tr. ř. vydání B. S., k trestnímu stíhání do M. pro shora popsané
skutky, v nichž je spatřován trestný čin podvodu podle čl. 148 část třetí
trestního zákona M. není přípustné, přičemž Vrchní soud v Olomouci zároveň
přikázal, aby B. S. byla propuštěna z předběžné vazby na svobodu.
Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 18. 1. 2007, č. j.
727/2006–MO–M/22, předložil věc v souladu s § 397 odst. 5 tr. ř. Nejvyššímu
soudu České republiky a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006 zrušil, a
věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, přičemž
poukázal na skutečnost, že před dalším rozhodnutím ve věci bude třeba zjistit,
zda se osoba, o jejíž vydání jde, i nadále nachází na území České republiky.
V textu svého opravného prostředku ze dne 18. 1. 2007 ministr spravedlnosti
předně namítl, že Vrchní soud v Olomouci pochybil, když důvod nepřípustnosti
vydání spatřuje v neuspokojivé situaci v M. na poli dodržování lidských práv,
neboť tento důvod není obsažen ani ve Smlouvě mezi Č. s. r. a M. l. r. o
poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a
trestních věcech ze dne 15. 10. 1976 (publikovaná pod č. 106/1978 Sb.), a ani v
§ 393 tr. ř.
Ministr spravedlnosti k této námitce dále uvedl, že obava, že by trestní řízení
v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv
a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), anebo, že by trest
odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě nebyl vykonán v
souladu s požadavky článku 3 citované úmluvy, je toliko důvodem pro nepovolení
vydání [§ 399 odst. 2 písm. a) tr. ř.], o kterém rozhoduje až ministr
spravedlnosti, tedy nikoliv soud v řízení o přípustnosti vydání do ciziny.
Předchozí judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (zejména č. 42/2002 Sb.
rozh. tr.), podle které je třeba v řízení o přípustnosti vydání do ciziny
zkoumat i existenci právních překážek vydání konkrétní osoby do ciziny i z
hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikovaná pod č.
208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb.), je
podle názoru ministra spravedlnosti vzhledem ke změně právní úpravy, k níž
došlo zákonem č. 539/2004 Sb., obsoletní, resp. je třeba ji vykládat s ohledem
na změnu právní úpravy.
Druhou námitkou napadl ministr spravedlnosti výrok usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 s tím, že by tento výrok měl
obsahovat důvod nepřípustnosti vydání, resp. příslušné ustanovení trestního
řádu nebo mezinárodní smlouvy, jenž bylo v daném případě aplikováno.
Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) nejprve považuje za
potřebné připomenout, že podle § 397 odst. 5 tr. ř. platí, že po právní moci
rozhodnutí
o přípustnosti vydání do ciziny předseda senátu krajského soudu předloží věc
Ministerstvu spravedlnosti. Má–li ministr spravedlnosti pochybnosti o
správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání.
Podle § 397 odst. 6 tr. ř. dále platí, že předložením věci Nejvyššímu soudu se
vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou. Nejvyšší soud po přezkoumání věci
postupuje přiměřeně podle § 397 odst. 2, 3 a 5 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu a z důvodů, které jsou
obsaženy v opravném prostředku ministra spravedlnosti (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004)
podaném podle § 397 odst. 5 věty druhé tr. ř., přičemž dospěl k následujícím
závěrům:
Pokud jde o první námitku ministra spravedlnosti, je třeba především zdůraznit,
že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil napadené rozhodnutí o nepřípustnosti vydání
v této věci odkazem na aplikaci čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. 12. 1984
(publikovaná pod č. 143/1988 Sb., dále jen „Úmluva proti mučení“) podle kterého
platí, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí
či nevydá osobu jinému státu, jsou–li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm
hrozilo nebezpečí mučení.
Ministru spravedlnosti lze podle názoru Nejvyššího soudu přisvědčit v tom
smyslu, že právní úprava vydání do ciziny, resp. úprava právního styku s
cizinou obsažená v hlavě dvacáté páté trestního řádu, byla s účinností od 1.
11. 2004 (tj. s účinností zákona č. 539/2004 Sb.) významným způsobem
přepracována.
Oproti úpravě účinné do 30. 10. 2004 byly s účinností od 1. 11. 2004 v § 393
tr. ř. nově vymezeny důvody nepřípustnosti vydání do ciziny, tj. důvody,
jejichž existence vylučuje, aby příslušný krajský soud (§ 397 odst. 1 tr. ř.)
rozhodl pozitivně o přípustnosti vydání do ciziny. Dále byly v ustanovení
upravujícím vlastní povolení vydání do ciziny ministrem spravedlnosti /§ 399
odst. 2 písm. a) až c)/ uvedeny důvody, pro které může ministr spravedlnosti
rozhodnout, že vydání nepovolí i když soud vysloví, že vydání do ciziny je
přípustné. Mezi důvody nepřípustnosti vydání vylučující pozitivní rozhodnutí
soudu, nejsou v trestním řádu uvedeny takové důvody, které by bylo možno
stručně označit jako povinnost dodržování mezinárodních závazků, které Česká
republika převzala v oblasti ochrany lidských práv (§ 393 odst. 1 tr. ř.
obsahuje důvody, jež odpovídají běžným důvodům nepřípustnosti vydání, které se
vyvinuly v průběhu uskutečňování mezinárodní právní pomoci a jsou stanoveny ve
většině dvou i vícestranných smluv upravujících extradici). Naproti tomu jako
ochranu lidských práv lze charakterizovat některé fakultativní důvody stanovené
uvedeným vnitrostátním předpisem, pro než může ministr spravedlnosti
rozhodnout, že nepovolí vydání. Změna hlavy dvacáté páté trestního řádu se
dotkla, avšak z hlediska posuzované věci nepodstatně, i § 375 tr. ř., podle
kterého s účinností od 1. 11. 2004 platí, že podle hlavy dvacáté páté trestního
řádu se postupuje jen tehdy, nestanoví–li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou
je Česká republika vázána, jinak.
Naposled citované ustanovení upravuje podmínky aplikace mezinárodní smlouvy
tak, že je v něm stanovena aplikační přednost ustanovení mezinárodních smluv,
upravujících otázky právního styku s cizinou, před příslušnými ustanoveními
trestního řádu obsaženými v hlavě dvacáté páté.
Pro zkoumaný případ pak z § 375 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že příslušná část
trestního řádu upravující vydání do ciziny, se uplatní ve vztahu k vyhlášeným
mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána a které upravují shodné
otázky, podpůrně (subsidiárně), tj. tehdy pokud danou problematiku mezinárodní
smlouva neupravuje vůbec, nebo pokud ji sice upravuje, ale postup podle
trestního řádu není v rozporu s příslušnými ustanoveními na danou věc
aplikovatelné mezinárodní smlouvy, resp. se závazky z ní vyplývajícími. Není
pochyb o tom, že takovouto mezinárodní smlouvou je v daném případě Smlouva mezi
Č. S. r. a M. l. r. o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v
občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976 (publikovaná pod
č. 106/1978 Sb.), neboť ta upravuje ve svém dílu osmém i otázky vzájemného
vydávání osob.
V této souvislosti je však třeba říci, že obdobné ustanovení jako je § 375
odst. 1 tr. ř., je obsaženo v Ústavě České republiky (vyhlášena pod č. 1/1993
Sb., ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., dále jen „Ústava“).
Podle čl. 10 Ústavy totiž platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou
součástí právního řádu; stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,
použije se mezinárodní smlouva.
Citované ustanovení Ústavy v sobě zahrnuje dvě pravidla.
Zaprvé je v něm obsažena obecná inkorporační norma, která prohlašuje všechny
mezinárodní smlouvy, které byly přijaty předepsaným způsobem, za součást
právního řádu České republiky. Předepsaný postup přijetí zahrnuje jednak
souhlas Parlamentu
s inkorporací, dále pak ratifikaci prezidentem republiky a s tím spojenou
ústavní závaznost, závaznost z pohledu mezinárodního práva, a konečně vyhlášení
ve Sbírce mezinárodních smluv.
Zadruhé obsahuje čl. 10 Ústavy obecnou normu týkající se aplikace mezinárodních
smluv, které byly shora popsaným způsobem inkorporovány do vnitrostátního
práva. Pro případ kolize mezi normami obsaženými v zákoně a normami obsaženými
v inkorporovaných mezinárodních smlouvách, stanovuje Ústava aplikační přednost
mezinárodních smluv. V této části tedy čl. 10 Ústavy obsahuje obdobnou úpravu
jako
§ 375 odst. 1 tr. ř.
Z povahy mezinárodních smluv však vyplývá, že ne všechny mezinárodní smlouvy,
resp. ne všechna jejich ustanovení, budou v praxi přednostně aplikovatelná před
ustanovením vnitrostátních zákonů, tj. i před ustanovením hlavy dvacáté páté
trestního řádu. Teorie mezinárodního práva veřejného se shoduje na závěru, že
přímá použitelnost (aplikovatelnost) normy mezinárodní smlouvy je dána nejen
existencí okolností předpokládaných její hypotézou, ale i její povahou.
Konkrétní norma obsažená v mezinárodní smlouvě totiž musí být schopná a
způsobilá k přímé vnitrostátní aplikaci, tj. musí být tzv. self executing
(srov. např. Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho část obecná, a poměr
k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vydání. Brno: Masarykova
univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2004, str. 384–385, nebo Kysela J., Kühn
Z. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR. Právní
rozhledy, 2002, č. 7, str. 308–309).
Takovou povahu mají podle právní teorie zpravidla ty právní normy, jejichž
přímou aplikovatelnost výslovně nevyloučily smluvní strany dané mezinárodní
smlouvy a které zároveň obsahují bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité
pravidlo, přičemž z těchto právních norem vyplývají práva nebo povinnosti
subjektům vnitrostátního práva.
Právní normy obsažené v inkorporovaných mezinárodních smlouvách, které mají
povahu norem schopných a způsobilých k přímé vnitrostátní aplikaci, zavazují
všechny státní orgány, jejichž jednání lze přičítat České republice, a které
může založit odpovědnost České republiky za protiprávní jednání na poli
mezinárodního práva, tedy zavazují i obecné soudy.
Těm (resp. jejich soudcům) je ostatně uloženo, aby rozhodovaly v souladu se
zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1
Ústavy)
a aby vykládaly vnitrostátní právo v souladu se závazky vyplývajícími pro
Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
Podle názoru Nejvyššího soudu lze přitom považovat ustanovení čl. 3 odst. 1
Úmluvy proti mučení, jež uvádí, že žádný stát, který je smluvní stranou této
Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou–li vážné důvody se
domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení, za ustanovení schopné a
způsobilé k přímé vnitrostátní aplikaci.
Je v něm totiž mimo jiné zakotven striktní pokyn směřující vůči České
republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému
státu, existují–li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím
státu nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o
jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení,
k němuž by potencionálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu. Z žádných
jiných ustanovení Úmluvy proti mučení nevyplývá, že by smluvní strana mohla od
plnění tohoto závazku ustoupit, popř. že by se jednalo např. o závazek
přijmout legislativní opatření k dosažení uvedeného cíle, jak je tomu v jiných
ustanoveních Úmluvy proti mučení (srov. např. čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1
Úmluvy proti mučení).
Z rozdělení úloh ve vydávacím řízení mezi soudy a ministra spravedlnosti
(správní orgán) vyplývá, že funkcí soudů v rámci rozhodování o přípustnosti
vydání do ciziny je posuzování splnění všech právních podmínek pro vydání
konkrétní osoby do ciziny
(k tomu srov. č. 24/1996 Sb. rozh tr. nebo č. 42/2002 Sb. rozh. tr.). Tento
závěr je nadále platný i po novelizaci hlavy dvacáté páté trestního řádu
zákonem č. 539/2004 Sb.
S ohledem na shora učiněný výklad, týkající se postavení mezinárodních smluv ve
vnitrostátním právu České republiky, je třeba, aby se příslušné soudy v rámci
rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny zabývaly nejen splněním právních
podmínek vyplývajících z trestního řádu nebo z příslušné mezinárodní smlouvy,
podle které je extradiční řízení vedeno, ale aby se zabývaly splněním rovněž
dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících
inkorporovaných mezinárodních smluv, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svoji
povahou přímo aplikovatelné. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu
přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku. Lze tedy
uvést, že rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba v řízení
o přípustnosti vydání do ciziny zkoumat existenci všech právních překážek
bránících vydání konkrétní osoby do ciziny a tedy věc posoudit např. i z
hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikovaná pod č.
208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb.), je
použitelné i v současné době.
K naznačeným závěrům je třeba dodat, že obsahuje–li § 399 odst. 2 písm. a),
jakož i písm. b) tr. ř. popis okolností, za kterých ministr spravedlnosti
nepovolí provedení vydání do ciziny, ač příslušný soud dospěl k pozitivnímu
závěru o přípustnosti takového vydání, přičemž tyto okolnosti se překrývají
nebo jsou totožné s okolnostmi právních překážek vydání vyplývajících ze shora
charakterizovaných mezinárodních smluv, jde v podstatě o jakousi druhou
pojistku dodržení mezinárodních závazků, které Česká republika převzala v
oblasti ochrany lidských práv, a zároveň o vyjádření skutečnosti, že rovněž
ministr spravedlnosti, jako orgán, jehož jednání lze v takovém případě přičítat
státu, může při svém rozhodování tyto mezinárodní závazky zohlednit tak, aby
nedocházelo k jejich porušení a tím i ke vzniku odpovědnosti České republiky za
protiprávní jednání na poli mezinárodního práva. Tato pojistka se může např.
uplatnit v případě, kdy by se ve státě, který žádá o vydání, změnily podmínky
rozhodné pro povolení vydání z České republiky potom, co o jeho přípustnosti
rozhodl soud. Tyto skutečnosti však nemění nic na závěru, že posouzení
aplikace všech právních podmínek vydání do ciziny (tj. i podmínek vyplývajících
z mezinárodních smluv o lidských právech), je, jak již bylo řečeno, svěřeno v
extradičním řízení soudům.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předchozím
řízení nepochybily, když v rámci rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny
státní občanky M. B. S., posuzovaly otázku přípustnosti jejího vydání i z
pohledu čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a dalších relevantních mezinárodních
smluv. Proti této skutečnosti směřující námitka ministra spravedlnosti je proto
neopodstatněná.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud, jsa vázán v řízení o přezkumu
rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny rozsahem a důvody, které jsou
obsaženy v opravném prostředku ministra spravedlnosti podaném podle § 397 odst.
5 tr. ř., se již dále nezabýval otázkou existence skutkových okolností postupu
podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení, popř. jiných v úvahu přicházejících
mezinárodních smluv, tj. zejména otázkou, zda tu jsou vážné důvody domnívat se,
že osobě, o jejíž vydání jde, hrozí v M. nebezpečí mučení.
Pokud jde o druhou námitku ministra spravedlnosti, že totiž výrok usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006, musí
obsahovat důvod nepřípustnosti vydání, resp. příslušné ustanovení trestního
řádu nebo mezinárodní smlouvy, jenž bylo v daném případě aplikováno, je třeba
předně připomenout ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. podle kterého
platí, že usnesení musí obsahovat výrok usnesení s uvedením zákonných
ustanovení, jichž bylo použito.
Z uvedeného ustanovení pro zkoumaný případ vyplývá, že z výroku usnesení, jímž
se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, musí být jednoznačně patrný
výsledek rozhodovací činnosti příslušného soudu, tj. v daném případě z něho
musí být patrno, zda soud dospěl k závěru, že vydání je či není přípustné,
přičemž takový výrok musí dále obsahovat odkaz na příslušná procesní
ustanovení, podle kterého soud rozhodoval, tj. § 397 tr. ř. Konečně musí výrok
usnesení, jímž se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, obsahovat přesný
popis skutku, pro který je osoba vydávána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným
skutkem (srov. č. 54/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004).
Podle názoru Nejvyššího soudu není nezbytné, aby výrok takového usnesení
obsahoval rovněž odkaz na konkrétní, svoji povahou hmotněprávní ustanovení,
která byla důvodem pro negativní rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do
ciziny a proto dospěl k závěru, že ani druhá námitka ministra spravedlnosti
není opodstatněná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud návrh ministra
spravedlnosti podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř. v celém rozsahu zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch