11 Tdo 1027/2025

11 Tdo 1027/2025-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání obviněného J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 To 161/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Bruntále pod sp. zn. 4 T 123/2024, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 3. 2025, sp. zn. 4 T 123/2024, byl obviněný J. M. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „tr. zákoník“). Za uvedené jednání byl okresním soudem podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Zároveň bylo okresním soudem rozhodnuto tak, že se poškozená J. Z. (dále též jen „poškozená“) podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu, jakož i odvoláním podaným ze strany státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále, která tak učinila v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 To 161/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí okresního soudu z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl citovaným rozsudkem krajského soudu obviněný nově odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. Naopak odvolání obviněného bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Bruntále se obviněný J. M. shora uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: dne 23. 6. 2024 kolem 03:00 až 03:50 hodin v XY za prodejnou Lidl na pěší cestě spojující ulice XY a XY, během doprovodu podnapilé J. Z. z restaurace domů, tuto začal osahávat po těle, uchopil ji za ruce, z čehož se poškozená snažila vymanit, což se jí pro sílu obviněného nepovedlo, následně poškozenou povalil na zem, držel její ruce nad hlavou, a vykonal na ní vaginální soulož, přičemž poškozená se po celou dobu aktivně bránila odstrkováním, kopáním nohou a křikem, v důsledku čehož obviněný nakonec svého jednání zanechal.

II. Dovolání obviněného

4. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 To 161/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 3. 2025, sp. zn. 4 T 123/2024, napadl obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h), tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně podle obviněného napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Dovolatel v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že byl shledán vinným, přestože z provedených důkazů plynou významné pochybnosti o jeho vině, které se obecné soudy snažily překlenout spekulativním a selektivním hodnocením provedených důkazů, a to za současného opomenutí zásadních důkazů navržených k provedení obhajobou. Obviněný k danému konkrétně poukazuje na to, že gynekologickým vyšetřením poškozené nebylo podle lékařské zprávy ze dne 23. 6. 2024 zjištěno žádné poškození jejích pohlavních orgánů a podle odborného vyjádření ze dne 19. 9. 2024 nebyly zjištěny stopy DNA ve stěru z pochvy poškozené a vzorku z jejích spodních kalhotek. Pokud byla zjištěna přítomnost DNA obviněného z nehtů poškozené, pak není zřejmé, o které prsty se jednalo a jaké množství materiálu obsahujícího DNA obviněného bylo nalezeno. Z tohoto důvodu podle dovolatele nelze učinit závěr o tom, jak došlo k přenosu jeho DNA a nebyla prokázána spojitost tohoto nálezu se škrábancem na jeho krku. Pokud by k přenosu DNA došlo během intenzivní obrany poškozené, pak je podle jeho mínění vysoce nepravděpodobné, že by se mu podařilo uskutečnit s ní pohlavní styk bez jediné známky poranění v její pochvě, k nimž v takovýchto případech podle odborné lékařské literatury běžně dochází. Jediným logickým vysvětlením tak podle obviněného je to, že buď poškozená pohlavní styk ve skutečnosti chtěla, ale vzápětí si to rozmyslela, nebo k němu vůbec nedošlo.

6. Obviněný dále namítl, že výpověď svědkyně I. Ž. k dění v restauraci u XY předtím, než mělo dojít k projednávanému skutku, obsahuje zásadní rozpory s výpovědí poškozené v celkovém pohledu na to, jaký byl postoj obviněného k poškozené. Výpověď jmenované svědkyně o tom, že obviněný byl vtíravý a chtěl jít za každou cenu z baru s poškozenou, totiž odporovala výpovědi samotné poškozené. Ta naopak vypověděla, že jeho chování bylo normální a nepůsobilo na ni tak, že by mělo k něčemu dojít. Stejně tak je výpověď svědkyně I. Ž. o tom, že byla s poškozenou domluvená na společném odchodu, v rozporu s tím, co vypověděla poškozená, která uvedla, že po nabídce doprovodu od obviněného došla k závěru, že alespoň nepůjde sama. Z toho je tedy zřejmé, že s doprovodem od jiné osoby vůbec nepočítala. S touto okolností se však soud ve svém odůvodnění nikterak nevypořádal a vůbec neodůvodnil, proč i přes tyto rozpory uvěřil výpovědi svědkyně I. Ž. a vycházel z ní při popisu jednání obviněného vůči poškozené.

7. K dění předcházejícímu skutku, tedy k cestě poškozené z restaurace XY v jeho doprovodu, pak obviněný konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu neuvěřil v tom, že poškozená se při cestě z restaurace motala, narážela do něj a spadla na zem. Pokud totiž soud uvěřil svědkyni I. Ž. v tom, že při odchodu z podniku vedla poškozenou společně s obviněným ke dveřím, pak tato výpověď podporovala i tvrzení obviněného, že poškozená byla pod silným vlivem alkoholu. Nadto ovlivnění alkoholem bylo podle obviněného na poškozené znát i z kamerového záznamu pořízeného policií krátce po činu, stejně jako na kamerových záznamech z restaurace XY. Tato skutečnost podle obviněného odporuje závěru okresního soudu o tom, že poškozená nebyla v době činu ovlivněna alkoholem natolik, že by nebyla schopna vnímat realitu. Výpověď poškozené z hlavního líčení o průběhu útoku podle obviněného rovněž zcela neodpovídala tomu, co poškozená uváděla v přípravném řízení.

8. Obviněný nadto namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy, konkrétně znalecké posouzení jeho osoby, zejména pokud jde o vztah k ženám, agresivitě a k jeho věrohodnosti. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu soud prvního stupně nikterak neodůvodnil. Pokud pak i odvolací soud odmítl znalecké zkoumání osoby obviněného z hlediska neschopnosti uskutečnit pohlavní styk pod vlivem alkoholu pro údajnou nemožnost znaleckého přezkumu této otázky, učinil tak bez jakéhokoli odborného podkladu, když si přisvojil znaleckou odbornost, kterou nemá. Současně byly podle obviněného jako nadbytečné chybně zamítnuty jeho návrhy na provedení důkazu kamerovými záznamy z místa jeho bydliště a z prodejny Lidl. Těmito totiž nemělo být prokázáno pouze to, v jakém stavu se nacházelo jeho oblečení bezprostředně poté, co mělo dojít k projednávanému skutku, ale z kamerového záznamu společnosti Lidl mohl být ověřen rovněž průběh interakce obviněného a poškozené těsně před vlastním znásilněním.

9. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) t. ř. konečně obviněný namítl, že z provedených důkazů mohly soudy nižších stupňů dojít nanejvýš ke skutkovému závěru o tom, že se pokusil o pohlavní styk s poškozenou, přičemž svého jednání zanechal poté, co narazil na odpor poškozené a k pohlavnímu styku proto nedošlo. Takovýmto jednáním by pak podle dovolatele mohly být naplněny nanejvýše zákonné znaky pokusu přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, a to při současném uplatnění pravidel pro zánik trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

10. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, a dále jej buď sám zprostil obžaloby z důvodu neprokázání skutku či pro zánik jeho trestní odpovědnosti. Alternativně pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

11. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 888/2025-18, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se však oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Nadto měl podle státního zástupce obviněný správně uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, ve spojení s dalšími deklarovanými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jimiž podle dovolatele mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně.

12. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno podřadit žádnou z nich, tedy ani námitky stran nedostatečnosti skutkových zjištění a jejich nesouladu s provedenými důkazy, jelikož se jedná o pouhou polemiku s rozsahem dokazování a vznesení výhrad založených výlučně na vlastním hodnocení provedených důkazů. To však zcela přesahuje meze uvedeného dovolacího důvodu. Pokud obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědi svědkyně I. Ž. a poškozené, tak se v první řadě jedná o rozpory nepodstatné, spočívající v jejich subjektivním pohledu na chování obviněného v restauraci XY, který se mohl přirozeně lišit. Výpovědi svědkyně I. Ž. a poškozené se naopak shodují v podstatných částech nejen vzájemně, ale i s dalšími důkazy, přičemž u poškozené nebyl zjištěn žádný motiv k tomu, aby si své znásilnění zcela vymyslela a obviněného křivě obvinila. Výpověď poškozené nelze považovat za vyvrácenou ani v důsledku absence biologických stop či poranění na jejích pohlavních orgánech, jelikož se jednalo o krátký styk, který tyto stopy nemusel zanechat, přičemž absence poranění nevylučuje možnost vykonání krátkého nedobrovolného pohlavního styku.

13. Podle názoru státního zástupce nelze pod žádný dovolací důvod podřadit ani námitku existence údajně opomenutého důkazu, neboť důkazy navrhované obhajobou není možno vůbec považovat za důkazy podstatné. Stran kamerového záznamu a vyšetření poškozené na detektoru lži státní zástupce poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň pak ve vztahu k návrhu na znalecké zkoumání obviněného dodává, že pokud soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl pouze v rámci hlavního líčení a dále se k němu již nevyjadřoval, pak toto pochybení bylo zhojeno Krajským soudem v Ostravě v rámci řízení o odvolání, který návrhy obviněného opětovně zamítl.

14. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak pod tento nelze podle státního zástupce podřadit námitky, jejichž prostřednictvím se dovolatel snaží o dosažení odlišného hodnocení důkazů oproti závěrům soudů obou nižších stupňů, a tím i změny skutkových zjištění, jejich nahrazení vlastní verzí skutkového stavu a následné odvození jiného právního posouzení.

15. Závěrem svého vyjádření tak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného nelze obsahově podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Za tohoto stavu navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni dovolatele k případné replice. V návaznosti na to obviněný prostřednictvím své obhájkyně zaslal své vyjádření ze dne 15. 12. 2025, v rámci kterého sdělil svůj nesouhlas s výše uvedenými závěry státního zástupce. Konkrétně pak dovolatel setrval na svém přesvědčení, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, jež zakládá porušení zásady in dubio pro reo. Dále zrekapituloval své hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyně I. Ž. a poškozené, přičemž ve vztahu k těmto vyzdvihl jejich důležitost s ohledem na absenci přímých důkazů o nedobrovolném pohlavním styku. K námitce stran existence tzv. opomenutých důkazů uvedl, že vada spočívající v neodůvodnění zamítnutí návrhu na znalecké zkoumání jeho osoby soudem prvního stupně nemohla být zhojena odvolacím soudem, který zamítnutí tohoto obhajobou opětovně vzneseného návrhu odůvodnil zcela svévolně a tudíž nedostatečně. Z těchto důvodů dovolatel zcela setrval na svém původním návrhu s tím, že dovolací důvody uplatněné v jím podaném dovolání doplňuje o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným J. M. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

21. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

22. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný sice poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. až ve své replice k vyjádření státního zástupce po uplynutí zákonné lhůty k podání mimořádného opravného prostředku, což není v zásadě možné, neboť jakkoli doplňovat či jinak měnit lze dovolací důvody toliko v rámci zákonné lhůty pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku, tj. jen v rámci zákonné lhůty uvedené v § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Nicméně v nyní posuzované věci obviněný již ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (byť implicitně) již ve svém řádně a včas podaném dovolání výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. vznesl ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

25. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. M. splňuje kritéria výše uvedených dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím fakticky uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž prostřednictvím veškerých námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku předkládá pouze svoji polemiku s úplností provedeného dokazování a se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, kterážto označuje za neúplná a nedostatečně podložená. Obviněný přitom tímto způsobem usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již před soudy nižších stupňů namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně nevylučují možnost, že k pohlavnímu styku s poškozenou vůbec nedošlo či se jednalo o styk oboustranně dobrovolný. Své hmotněprávní námitky pak obviněný vztahuje k jím předkládanému alternativnímu a pro něj příznivějšímu průběhu skutkového děje. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zároveň shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování jeho obhajoby, se kterou se již řádně vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

26. Jde-li o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl obviněným uplatněn v jeho první a třetí alternativě. K první z alternativ daného dovolacího důvodu spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud předně znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

27. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení za irelevantní nutno považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu (s nimiž se následně bezezbytku ztotožnil i soud odvolací) neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil pouze na předložení vlastního hodnocení naprosté většiny důkazů, a to zejména jeho vlastní výpovědi, svědecké výpovědi poškozené, výpovědi svědkyně I. Ž., lékařské zprávy z vyšetření poškozené a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika. Následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítl soudy učiněná rozhodná skutková zjištění stran jím páchané trestné činnosti jako chybná, jelikož podle jeho mínění nebylo jakkoli prokázáno, že by v rámci jednání popsaného ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně uskutečnil s poškozenou z její strany nedobrovolný pohlavní styk.

Takovéto námitky dovolatele však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto tak nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů nižších stupňů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž v jeho snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a na podkladě toho prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

28. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Bruntále v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se tento soud v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou zcela v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr.

ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Přesto obviněný ve svém dovolání fakticky toliko zopakoval svoji obhajobu vznesenou již před oběma soudy nižších stupňů, aniž by tato věcně naplňovala kterýkoli ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání.

29. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání ověřil, že v nyní posuzovaném případě se oba soudy nižších stupňů popěrnou obhajobou obviněného řádně zabývaly, když zejména Okresní soud v Bruntále rekapituloval jeho výpověď z hlavního líčení, přičemž tuto podrobil kritickému zhodnocení s ohledem na její obsah a v souvislosti s ostatními, v rámci hlavního líčení řádně provedenými důkazy. Jednalo se přitom především o výpověď poškozené, která v hlavním líčení podrobně a emocionálně popsala průběh předmětného (brzkého) rána, kdy akceptovala nabídku vznesenou ze strany obviněného na doprovod domů z restaurace, přičemž v průběhu této cesty jím byla fyzicky přemožena a tento na ni i přes její snahu bránit se vykonal vaginální soulož, a to na trávníku za obchodním domem Lidl.

Nejvyšší soud v rozporu s tvrzením dovolatele dospěl a závěru, že soud prvního stupně se v daném případě důsledně řídil zásadou, že pokud jediným či jednoznačně dominantním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, zatímco obviněný spáchání činu popírá, je třeba hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené věnovat zvláštní pozornost. Soud prvního stupně totiž po důsledném hodnocení této výpovědi přesvědčivým způsobem odůvodnil, že tuto shledal dostatečně podrobnou, přesvědčivou a vnitřně konzistentní.

Současně soud prvního stupně nezaznamenal, že by ze strany poškozené docházelo ke zkreslování či zveličování prožitého jednání a pokud se poškozená odchýlila od svých předchozích výpovědí, stalo se tak v nevýznamných skutečnostech a z vysvětlitelných důvodů. Z hlediska skutkových zjištění je pak klíčové, že výpověď poškozené nezůstala důkazně osamocena. Věrohodnost její výpovědi totiž byla podepřena zejména videozáznamy pořízenými obviněným na místě činu ihned po skutku. Z těchto je zjevné, že poškozená ležela na zemi, byla silně rozrušena a v šoku, nechtěla pokračovat v cestě domů s obviněným, vyčítala mu znásilnění, zatímco obviněný v reakci na to poškozenou upozorňoval, že z takovéhoto nařčení může mít problémy a posměšně komentoval její chování.

Zároveň je z tohoto záznamu zjevné znečištění jeho bot, zatímco znečištění jeho oblečení bylo zachyceno též na fotografiích pořízených policejními orgány v rámci prohlídky jeho těla, stejně jako červené skvrny na jeho kolenou. Všechna tato zjištění přitom podporují výpověď poškozené o tom, že na ni obviněný na zemi v kleče nalehnul. V rámci této prohlídky těla obviněného byl zjištěn mimo jiné i škrábanec na krku, který rovněž korespondoval s výpovědí poškozené stran její obrany v průběhu samotného útoku.

Naopak u poškozené byla podle lékařských zpráv zjištěna oděrka na pravé straně hýždí a na pravém zevním kotníku. Dále byly při prohlídce jejího těla zjištěny zhmožděniny zápěstí, přičemž ve vzorcích odebraných za nehty poškozené byly nalezeny stopy DNA náležející s pravděpodobností blížící se jistotě obviněnému.

30. Z výpovědi svědkyně I. Ž. pak k okolnostem předcházejícím skutku vyplynulo, že byla s poškozenou dne 23. 6. 2024 v restauraci XY, kde se k nim přidal obviněný. Ten se přitom choval vtíravě a zjevně s úmyslem doprovodit poškozenou domů. Z kamerového záznamu z restaurace XY bylo potvrzeno, že zatímco poškozená a svědkyně do tohoto podniku přišly a trávily zde čas spolu, obviněný se zde pohyboval v přítomnosti různých osob a v ranních hodinách se opakovaně připojoval ke jmenované svědkyni a poškozené, přičemž byl zachycen i při tom, kdy ji uchopil za pas či objímal.

Z restaurace pak poškozenou odvedl během okamžiku, kdy se svědkyně I. Ž. do této vrátila pro bundu, ačkoliv podle jmenované svědkyně na ni měli počkat a domů měli jít společně. Poškozená sice vypověděla, že přijala nabídku na doprovod obviněným, aby nemusela jít sama, avšak zároveň připustila, že z pobytu v restauraci si v důsledku ovlivnění vše přesně nepamatuje a přesně si pamatuje až cestu domů. Ani skutečnost, že poškozená zpětně neshledávala (nehodnotila) - na rozdíl od svědkyně I. Ž. - chování obviněného v restauraci jako vtíravé, v žádném případě nesnižuje věrohodnost její výpovědi či výpovědi jmenované svědkyně.

Ty se totiž ve svých výpovědích stran dění v restauraci XY a rozcházely pouze nepatrně, a to zejména stran toho, kterak vnímaly zapojení obviněného do jejich konverzace, tedy v jejich ryze subjektivním hodnocení chování obviněného.

31. V dané věci tak byla klíčová svědecká výpověď poškozené podpořena řadou nepřímých důkazů, z nichž bylo možno učinit konkrétní souladné, související dílčí závěry, které bez důvodných pochybností ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného, čímž byl současně vyloučen jakýkoli jiný logický závěr o průběhu skutkového děje. Ačkoli konkrétní fyzické následky v podobě zranění na pohlavních orgánech poškozené či přítomnost biologického materiálu na jejím oblečení zjištěny nebyly, nelze na tomto základě tvrdit, že k žádné nedobrovolné souloži nemohlo dojít, kterak se o to dovolatel pokouší, zvláště když se podle poškozené jednalo o velice krátký styk, jehož započetí se sice navzdory své snaze nemohla s ohledem na vlastní ovlivnění alkoholem a výraznou fyzickou převahu obviněného účinně bránit, avšak její aktivní odpor vedl k tomu, že obviněný od dokončení soulože upustil.

Nejvyšší soud se tedy - stejně jako soudy nižších stupňů - nemohl jakkoli ztotožnit s obviněným v dovolání předloženým izolovaným hodnocením jednotlivých důkazů a tvrzení, že tyto jednoznačně neprokazují uskutečnění jeho pohlavního styku s poškozenou. Naopak, provedené důkazy nejen ve svém souhrnu, ale i samostatně podporovaly věrohodnost a pravdivost výpovědi poškozené, načež ve svém souhrnu zcela jednoznačně vyvrátily obhajobu obviněného, jehož popis skutkového děje zůstal po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý, když podle něj poškozená přijala jeho nabídku k doprovodu domů z restaurace, avšak následně si měla po cestě odskočit vykonat potřebu za budovu prodejny Lidl, přičemž upadla.

Navíc v silné opilosti, v jejímž důsledku údajně nevnímala realitu, zůstala ležet na zemi a bez jakéhokoliv důvodu začala tvrdit, že byla obviněným znásilněna, měla požadovat přivolání policejní hlídky a souhlasit s gynekologickým vyšetřením. To vše za situace, kdy poškozená obviněného blíže neznala a přátelsky si s ním začala povídat až předmětného rána v restauraci XY. V tomto kontextu Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat rovněž na paradoxnost tvrzení obviněného, který ve svém dovolání - stejně jako před soudy nižších stupňů - předložil svoji výše shrnutou alternativní verzi skutkového stavu, v níž zcela popírá, že by jeho chování vykazovalo znaky směřující k nucenému vykonání soulože s poškozenou, jemuž by se tato musela jakkoli bránit.

Závěrem svého dovolání naopak obviněný podotýká, že podle skutkových zjištění by bylo možno dojít nanejvýše k závěru o tom, že se o pohlavní styk s poškozenou pokusil, avšak od vykonání soulože upustil poté, co narazil na její odpor.

32. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny, jakož i základní zásady trestního řízení vyjádřené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy je mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

33. Jedná-li se konečně o třetí ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tu obviněný uplatnil ve vztahu ke svým námitkám směřujícím proti úplnosti provedeného dokazování. Ani tyto námitky ovšem Nejvyšší soud neshledal za věcně podřaditelné pod obviněným zvolenou alternativu citovaného důvodu dovolání, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jeho tvrzení fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání rozhodných skutečností nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden důkaz jednak kamerovými záznamy, a to z místa jeho bydliště a z budovy prodejny Lidl, a dále znaleckým zkoumáním jeho osoby stran jeho psychického rozpoložení v době činu a jeho sexuologického profilu.

34. K dané námitce obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s popěrnou obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě pouhé nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

35. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, ježto skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným (popř. jinou stranou řízení) navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb, následně v bodě 25. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku důsledně vypořádal veškeré obhajobou navrhované důkazy a vysvětlil, proč i on považuje obviněným opakovaně přednesené důkazní návrhy za nadbytečné.

36. Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud zamítly návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním jeho osoby stran jeho psychologického a sexuologického profilu. Ačkoli lze v souladu s obviněným seznat, že soud prvního stupně opomenul zamítnutí tohoto návrhu ve svém rozsudku podrobněji odůvodnit, toto pochybení následně zhojil odvolací soud, před nímž obviněný svůj důkazní návrh zopakoval a vymezil jej tak, že požaduje zkoumání své schopnosti vykonat pohlavní styk pod vlivem alkoholu.

Naopak se nelze ztotožnit s obviněným v tom, že k závěru o nadbytečnosti navrhovaného důkazu si odvolací soud přisvojil nezbytnou odbornost, jíž neměl, když konstatoval, že zpětné zkoumání toho, zda a jak byla schopnost obviněného vykonat pohlavní styk ve vztahu k určitému okamžiku ovlivněna blíže neurčenou mírou opilosti, je prakticky nemožné. Obviněný totiž v rámci tohoto důkazního návrhu nikterak netvrdil, že by pod vlivem alkoholu nebyl schopen dosáhnout erekce a či že by realizace pohlavního styku byla pro jeho osobu s ohledem na jeho případné zdravotní obtíže či jinou odchylku fyziologického původu komplikovaná, neboť se naopak odvolával pouze na obecný vliv alkoholu na svůj organismus.

Je přitom obecně známo, že konzumace alkoholu ve větší míře ovlivňuje centrální nervový systém, může snížit průtok krve do penisu a v konečném stavu tedy ovlivnit schopnost dosažení erekce, avšak tato schopnost je u zdravého člověka zcela individuální a odvíjí se i od řady dalších faktorů jako jsou například celkové psychické rozpoložení, fyzický stav, odpočatost, délka sexuální abstinence či míra vzrušení. Stěží by tak znalecký posudek mohl s jistotou určit, a to zpětně, vliv blíže nezjištěného množství alkoholu na schopnost obviněného dosáhnout v rámci projednávaného skutku erekce a realizovat pohlavní styk, a tedy vyvrátit skutková zjištění vyplývající z výpovědi poškozené.

Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu plně ztotožnil a shledal, že pro jeho učinění není potřeba žádná zvláštní odbornost, nýbrž pouze základní chápání lidské sexuality, které je vlastní každé fyzické osobě z její podstaty.

37. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci dále zřejmé, že ani ve vztahu k obrazovým záznamům z kamer z místa bydliště obviněného a z budovy společnosti Lidl se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže. Kamerový záznam z místa bydliště obviněného měl totiž podle tohoto prokazovat pouze stav jeho oblečení po dokonání skutku a návratu domů. Jak již přitom výstižně uvedly oba soudy nižších stupňů, videozáznam z kamerového systému snímajícího prostory dané budovy nemohl ohledně stavu oblečení obviněného po skutku poskytnout jiná zjištění, než jaká vyplynula z videonahrávek pořízených samotným obviněným přímo na jeho mobilní telefon bezprostředně po samotném skutku v místě, v němž se tento odehrál, jakož i z fotodokumentace pořízené dne 23.

6. 2024 v ranních hodinách během prohlídky těla obviněného policejními orgány. Předmětný důkaz tedy nemohl mít na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Jde-li pak o obviněným navrhovaný důkaz obrazovými záznamy z kamerového systému umístěného na budově prodejny Lidl, k tomuto lze doplnit, že obviněný návrh na provedení tohoto důkazu učiněný před soudem prvního stupně neodůvodnil tvrzením toho, že by z něj měly vyplynout jakékoliv konkrétní rozhodné skutečnosti, neboť poukázal pouze na možnost zachycení průchodu své osoby a poškozené kolem této budovy.

Za tohoto stavu byl i tento důkazní návrh soudem prvního stupně zamítnut pro jeho nadbytečnost s odkazem na zbylé, ve věci již provedené důkazy. Obviněný si byl již při učinění tohoto návrhu před soudem prvního stupně zjevně vědom, že zajištění tohoto důkazu je pro více než půlroční časový odstup od skutku nereálné, pročež v tomto směru učinil v hlavním líčení poznámku o tom, že mu nemůže být dáno k tíži nezajištění tohoto záznamu policejním orgánem. Nadbytečnost tohoto důkazu je pak zjevná rovněž ze skutečnosti, že obviněný následně navzdory tomu, že v rámci své obhajoby v odvolacím řízení zopakoval řadu jiných důkazních návrhů, návrh na provedení namítaného důkazu videozáznamem z kamerového systému z budovy Lidl před soudem druhého stupně opětovně nevznesl a důvodnost neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně ani nikterak konkrétně nerozporoval, a to ani ve svém odvolání, ani v rámci veřejného zasedání konaného před Krajským soudem v Ostravě dne 26.

6. 2025, byť tomuto jednání byla přítomna jeho obhájkyně a měl tedy řádnou možnost tak učinit. S ohledem na výše uvedené výsledky dokazování, jakož i přesvědčivé odůvodnění závěrů soudů nižších stupňů stran hodnocení výpovědi poškozené, Nejvyšší soud shledal - stejně jako soudy nižších stupňů, že se nejednalo o důkaz, bez jehož provedení by nebylo možno bez důvodných pochybností v dané věci o otázce viny řádně rozhodnout.

38. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí důkazních návrhů obhajoby je na místě označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany soudů nižších stupňů zcela opomenut (nepovšimnut). Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení se obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně dožadoval, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů bylo dostatečně odůvodněno, a to buď při jejich vznesení v řízení před soudem prvního stupně nebo při jejich zopakování v řízení před soudem odvolacím.

39. Ohledně námitky dovolatele směřující proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli tuto námitku obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ji opřel o argumentaci, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Obviněný se totiž v tomto směru omezil pouze na opětovné sdělení svého přesvědčení o tom, že v dosavadním řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, v rámci které popřel, že mezi ním a poškozenou došlo k pohlavnímu styku, natož k pohlavnímu styku z jeho strany vynucenému. Tímto postupem se tedy obviněný primárně snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, na jejichž základě byl formulován skutkový stav. Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání zcela o námitky skutkové povahy, jimiž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jako správná potvrdil i soud odvolací, nelze než konstatovat, že takto formulované námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

40. Jelikož Nejvyšší soud, kterak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným v dovolání podaném v zákonné lhůtě výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený a výslovně doplněný v jeho replice k vyjádření státního zástupce) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

41. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. M. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

42. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní (bezbřehé). Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Zároveň platí, že projednávaný skutek obviněného byl ze strany soudů nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

43. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného J. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 12. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu