11 Tdo 1060/2025-605
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12.
2025 dovolání obviněné V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, podané proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 11 To 27/2025, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2024,
a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j.
1 T 13/2024-490, byla obviněná V. K. (dále též jen „obviněná“ nebo
„dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byla podle § 283 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody
v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazena do věznice s ostrahou. Vyjma toho Krajský soud v Ústí nad Labem podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozeným V. Š., P.
Š., N. Š. a L. Š. náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy, a to
každému ve výši 100.000 Kč, zatímco se zbytky uplatněných nároků na náhradu
nemajetkové újmy poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
obviněná podala odvolání směřující do výroku o vině, o trestu i o náhradě
škody. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, tak, že napadený rozsudek zrušil
ve výroku o trestu a následně obviněnou podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání
osmi roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek
krajského soudu beze změn.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nimiž
se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, se obviněná V.
K. shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že:
dne 13. 9. 2022 v přesně nezjištěných odpoledních hodinách v Ústí nad Labem
opatřila pro svou družku a poškozenou Z. Š. přesně nezjištěné množství
psychotropní látky metamfetamin (pervitin), uvedené v příloze č. 5 Nařízení
vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, dále zařazené do Seznamu
II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998 Sb.), kdy následně v
místnosti, kterou se svojí družkou společně obývaly v prostoru vybydleného domu
v ulici XY, Ústí nad Labem, v přesně nezjištěné době od 17:30 hodin do 18:40
hodin a v přesně nezjištěném množství připravila k nitrožilnímu užití,
poškozené poté tuto drogu poskytla s tím, že poškozená si ji nitrožilně
aplikovala a v důsledku této aplikace se u ní rozvinul otok mozku, který byl
příčinou její následné smrti, a uvedeného jednání se dopustila, přestože k
jakémukoliv nakládání s psychotropní látkou metamfetaminem nemá a nikdy neměla
žádného oprávnění.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7.
2025, č. j. 11 To 27/2025-535, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, podala obviněná V. K.
dovolání, které prostřednictvím svého obhájce opětovně zaměřila proti výroku o
vině, o trestu i o náhradě škody. V rámci odůvodnění svého mimořádného
opravného prostředku dovolatelka odkázala na existenci dovolacích důvodů
uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť se
domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně má za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, a v neposlední řadě jí byl podle jejího přesvědčení
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byla uznána vinnou.
5. Ve vztahu k výroku o vině dovolatelka namítla, že se projednávaného
skutku nedopustila, byť připouští, že poškozená předmětný pervitin chtěla užít
a vyžadovala k tomu asistenci třetí osoby, ona sama jí však tuto psychotropní
látku neopatřila. Podle výpovědi svědkyně E. L. z přípravného řízení (známé
obviněné, na jejíž svědectví dlouhodobě odkazuje) byl osobou, který poškozené
zprostředkoval požadovaný metamfetamin, partner její dcery – svědek L. D.,
který v inkriminovaný okamžik položil před poškozenou na židli „alobal s něčím
bílým“. Obviněná však tvrdí, že u této skutečnosti nebyla fyzicky přítomna.
6. Dovolatelka dále namítla, že skutková podstata trestného činu podle §
283 odst. 4 tr. zákoníku rozhodně nedopadá na situaci, kdy si dva dlouhodobí
narkomané (žijící spolu v rámci partnerského vztahu) vzájemně aplikují
návykovou látku jako vzájemnou výpomoc, a to v situaci, kdy ani jeden uvedenou
látku nevyrobil a neopatřil. Z tohoto důvodu označila aplikaci uvedeného
ustanovení za nepřípustnou. Navíc má za to, že od zavedení tohoto ustanovení
(tedy po dobu cca dvaceti pěti let) toto ustanovení nebylo nikdy aplikováno a
ve svém důsledku ani nedává žádný smysl, neboť přesto, že poškozená po aplikaci
návykové látky zemřela, tak obviněná není společnosti nikterak nebezpečná.
7. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu
dovolatelka odmítla závěry soudů nižších stupňů, které její jednání posoudily
jako úmyslně zaviněné. V této souvislosti opětovně namítla, že poškozenou
neměla v úmyslu poškodit, avšak její zdravotní stav byl natolik závažný, že
mohla zemřít i bez vlastního či cizího přičinění. Navíc soudy nižších stupňů
nikterak nekonkretizovaly její motiv (pohnutku), stejně jako způsob provedení
skutku, aby bylo bez důvodných pochybností vyloučeno, že se skutek skutečně
stal, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku krajského soudu. V tomto směru
dovolatelka namítá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o
existenci relevantních skutkových okolností a ve vztahu k její osobě i samotné
trestné činnosti stále přetrvávají důvodné pochybnosti, které nelze odstranit
ani provedením dalšího důkazu, je třeba ve smyslu procesní zásady in dubio pro
reo rozhodnout v její prospěch. V návaznosti na to dovolatelka shrnula, že
soudy pochybily nejen ve zjišťování skutkového stavu, ale i v následné aplikaci
právní kvalifikace.
8. Stran výroku o uloženém trestu dovolatelka označila jí uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody za drakonický a tedy nepřípustný, neboť její
jednání rozhodně nebylo natolik společensky nebezpečné, že by její osobu bylo
nutné trestat podle ustanovení trestního zákoníku. K tomu dodala, že ať již se
projednávaný skutek stal jakkoli, sama nepředpokládala, že poškozené bude
ublíženo, neboť se sama vůči své osobě dopouštěla takového jednání opakovaně i
několikrát do týdne. V tomto smyslu dovolatelka opětovně akcentovala, že pro
společnost není nebezpečná a následně vypočítala, že pokud měsíční náklad státu
na výkon odnětí svobody na jednu osobu činí cca 100.000 Kč, tak její osobě
uložený nepodmíněný trest odnětí svobody přijde stát na celkovou částku cca
9.600.000 Kč, což zcela popírá zásadu hospodárnosti, která se jistě nevztahuje
jen k rychlosti trestního řízení, ale také k nákladům na výkon nepodmíněného
trestu odnětí svobody v některém z vězeňských zařízení.
9. Taktéž výroky soudu o náhradách škody (tedy výroky, prostřednictvím
kterých soudy nižších stupňů rozhodly o její povinnosti zaplatit nároky
příbuzných poškozené) dovolatelka striktně odmítla, neboť z jejich podání, ani
z konečného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důvodů byla její osobě
uložena povinnost k náhradě škody, neboť poškozené osoby neupřesnily, o jakou
škodu se jedná, a své nároky navíc ani neuplatnily řádně a včas. Následně
obviněná zdůraznila, že nárok na náhradu škody musí být v trestním řízení
uplatněn vždy vůči konkrétní osobě a na základě srozumitelných důvodů, tedy
způsobem obdobným žalobnímu návrhu v nalézacím řízení sporném před civilním
soudem, přičemž z něj musí být zřejmý právní důvod nároku, splatnost nároku,
proč je uplatňován vůči konkrétní osobě, v jakém rozsahu a jakým způsobem
navrhovatel ke konkrétní výši požadovaného plnění dospěl. To se však v
projednávaném případě nestalo, pročež o takovém nároku nemělo být soudem vůbec
rozhodováno. Navíc není přípustné, aby soud extenzivně dotvářel nároky
poškozených tak, že sice něco říkají, ale tím bylo myšleno něco jiného. Z výše
10. S ohledem na shora uvedené obviněná závěrem podaného dovolání
navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad
Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 25. 11.
2025, sp. zn. 1 NZO 799/2025-12, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran námitek týkajících se
nesprávných skutkových zjištění státní zástupce uvedl, že obsahově dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají (a to v žádné jeho
alternativě), neboť představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními
soudů, nikoli předestření reálně existujícího zjevného rozporu skutkových
zjištění soudů s obsahem konkrétních důkazů. Rovněž námitky, které dovolatelka
podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci
kterých se pokusila zpochybnit naplnění subjektivní stránky projednávaného
zločinu, státní zástupce odmítl, neboť na její prosté tvrzení, že poškozené
nechtěla způsobit smrt, nelze za žádných okolností brát ohled. Taktéž její
výhrada, že údajně nebyl objasněn motiv jejího jednání, je třeba odmítnout,
neboť motiv (či pohnutka) není obligatorní složkou trestného činu, jímž byla
uznána vinnou. Výhrady dovolatelky stran uplatnění zásady subsidiarity trestní
represe státní zástupce označil za „bizarní“, neboť svým jednáním prokazatelně
zmařila mladý lidský život, pročež její požadavek na vyslovení závěru o absenci
společenské škodlivosti nelze vzít v potaz. Námitkám směřujícím proti výroku o
povinnosti k náhradě škody poškozeným státní zástupce rovněž nepřiznal
relevanci, neboť krajský soud věnoval odůvodnění adhezního výroku velkou
pozornost, pročež státní zástupce v tomto smyslu odkázal na příslušnou část
odůvodnění jeho rozsudku (viz body 72. až 87.), se kterou vyjádřil bezvýhradný
souhlas. Výhrady obviněné stran výměry uloženého trestu odnětí svobody státní
zástupce neakceptoval s poukazem na to, že prostá nespokojenost obviněné s jeho
výší nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
12. Závěrem tak státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo
Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice,
která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla
tomuto soudu předložena.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo
podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny
obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná výše uvedená
ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil
jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního
řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému
projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně
uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou
taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Obviněná ve svém dovolání předně odkázala na důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy“. V rámci tohoto dovolacího důvodu přitom platí, že
za právně relevantní dovolací námitku lze ze strany obviněného považovat
správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí
založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací
důvod však umožňuje nápravu jen v těch případech, kdy došlo k zásadním
(extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro
naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán
vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto
některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.
Tento dovolací důvod tedy nelze v žádném případě vykládat extenzivně tak, že by
jím došlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího
přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu
jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných
skutkových zjištěních.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětný dovolací důvod věcně
podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými
jsou:
- případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených
důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména
případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu
daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který
byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní
prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice
některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani
nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z
pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků
trestného činu, podstatný).
19. Současně obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně
namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz
na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly
řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že
předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/03).
20. Konečně obviněná odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř., který může být naplněn jen ve dvou alternativách, které
spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon
nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze
zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez
splnění předepsaných podmínek. Naopak uložení trestu mimo zákonem stanovenou
sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému
překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní
hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované
jako NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nemohou naplnit pouhé
subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako
mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení
příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp.
zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
Vlastní rozbor věci
22. Nejvyšší soud nejprve ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem
odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, které následně
vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavé
hmotněprávní posouzení skutku (tj. právní kvalifikaci), neboť zákonné znaky
skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm.
a) tr. zákoníku byly ze strany obviněné bez důvodných pochybností naplněny, a
to jak po stránce objektivní, tak i stránce subjektivní. S výrokem o vině,
výrokem o uložené povinnosti zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy,
stejně jako s postupem soudu prvního stupně během procesu dokazování a jím
učiněným hmotněprávním posouzením projednávané trestné činnosti, se následně
ztotožnil rovněž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který svým rozsudkem
(ve prospěch obviněné) zrušil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu
toliko ve výroku o trestu odnětí svobody, když sám obviněné uložil nepodmíněný
trest odnětí svobody v celkové výměře osmi let, pro jehož výkon ji za podmínek
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
23. I přes tyto skutečnosti obviněná podala proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem)
mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká své odpovědnosti za
spáchaný trestný čin, přičemž i nadále trvá na tom, že svým jednáním nikterak
nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného zvlášť závažného
zločinu. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal,
načež v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k
pochybením, která by vedla k porušení základních procesních zásad či dokonce
ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces.
24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu
dovolací soud rovněž zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněné splňuje
kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů. V této souvislosti Nejvyšší soud
nejprve s odkazem na svoji konstantní judikaturu zdůrazňuje, že pevnou
obligatorní součástí konkretizace dovolatelových výhrad je i vlastní subsumpce
(neboli podřazení) každé vznesené námitky pod zcela konkrétní dovolací důvod,
neboť předmětný odkaz limituje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
Obsah uplatněných námitek musí tedy věcně odpovídat některému či některým
zákonem stanoveným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.,
přičemž samotný odkaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně.
To prakticky znamená, že toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání
uvedený v záhlaví podaného mimořádného opravného prostředku (aby byl splněn
požadavek § 265f tr. ř.) a následné ponechání úvaze dovolacího soudu, pod který
dovolací důvod tu kterou námitku sám podřadí, je postupem nejen nesprávným, ale
také neakceptovatelným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023,
sp. zn. 11 Tdo 439/2023, usnesení ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 11 Tdo 741/2024,
apod.). Dovolatelka však právě tímto z pohledu dosavadní soudní praxe
neakceptovatelným způsobem postupovala, navíc Nejvyššímu soudu předložila
dovolání značně neuspořádané, repetitivní, místy až zmatečné, když
prostřednictvím svého obhájce v každém odstavci svého podání do sebe, tedy do
jednoho chaotického celku, „zapletla“ námitky směřované proti skutkovým
zjištěním, hmotněprávním závěrům a dokonce i proti uloženému trestu odnětí
svobody.
25. V této souvislosti je tak třeba zdůraznit, že zákonodárce v § 265d
odst. 2 tr. ř. jasně stanovil zákonné pravidlo, podle kterého je obviněný
oprávněn podat dovolání výhradně prostřednictvím svého obhájce. Cílem této
právní úpravy jsou zvýšené nároky na přesné obsahové náležitosti tohoto
mimořádného opravného prostředku, které limitují přezkumnou činnost Nejvyššího
soudu, přičemž jejich nedodržení může znamenat i odmítnutí dovolání bez jeho
věcného posuzování [§ 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Zákonodárce tedy spoléhá
na osobu obhájce, který je osobou znalou práva, aby si s právní složitostí,
která je spojena s podáním dovolání, po odborné stránce náležitě poradil a
obviněné osobě tak zpracoval dostatečně kvalifikovaný podnět (tím by měla být
všem obviněným zachována rovnost jejich přístupu k Nejvyššímu soudu bez ohledu
na úroveň jejich právních znalostí). Smyslem této právní úpravy je především
předejít situaci, kdy by byla Nejvyššímu soudu předkládána podání chybná,
chaotická či nesrozumitelná.
26. V návaznosti na shora uvedené je tak třeba kategoricky odmítnout
argumentaci obviněné vtělenou do jí podaného dovolání, neboť v samém obsahu
tohoto mimořádného opravného prostředku se obhájce obviněné nejednou dopustil
čiré a ničím nepodložené spekulace, když (v zastoupení obviněné) např. tvrdil,
že za minulých cca dvacet pět let nebyl na obdobné případy aplikován § 283
odst. 4 písm. a) tr. zákoníku anebo když uvedl zcela nepatřičné poznámky o tom,
že krajským soudem aplikovaná skutková podstata se „nevztahuje na jednání dvou
toxikomanů, kteří si vzájemně aplikují metamfetamin“. Stejně irelevantní je i
uvádění finančních částek, které je stát nucen vynakládat na pobyt odsouzené
osoby ve vězeňském zařízení, aby touto argumentací doložil údajnou absurdnost
uloženého nepodmíněného trestu ignorujíce skutečnost zbytečně zmařeného života
dvacetileté dívky. Za zcela nemístné je nutné označit též poučování soudů o
tom, že v projednávaném případě „měly jít při ukládání trestu pod sazbu“, aniž
by si povšiml, že krajský i vrchní soud obviněné za užití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku fakticky ukládaly trest odnětí svobody významně pod trestním zákoníkem
stanovenou dolní hranicí trestní sazby vztahující se na zvlášť závažný zločin
podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
V. 1.
K dovolacím námitkám podřazeným pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. V záhlaví svého dovolání obviněná předně odkázala na dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť již nespecifikovala, pod kterou
jeho variantu své námitky měla v úmyslu podřadit. Z jí předložené argumentace
lze pouze vydedukovat, že paušálně odmítá všechna skutková zjištění učiněná
soudy nižších stupňů a i nadále trvá na svém tvrzení, že se projednávaného
zločinu nedopustila, přičemž ve svůj prospěch favorizuje výpověď svědkyně E. L.
(která dosvědčila, že poškozená žádala o pervitin L. D., avšak již neměla
povědomí o tom, kdo z přítomných osob poškozené metamfetamin skutečně podal). V
návaznosti na to dovolatelka za hlavního viníka smrti poškozené označila druha
své dcery – svědka L. D.
28. Výše uvedenými námitkami se dovolatelka v podstatě pokusila
zpochybnit veškerá skutková zjištění krajského soudu, s nimiž se bezezbytku
ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (aniž by je však podrobněji
specifikovala ve smyslu dovolacího důvodu, na který odkázala). V návaznosti na
ně Nejvyšší soud konstatuje, že žádná z obviněnou vznesených námitek tomuto
dovolacímu důvodu neodpovídá, a to ani v jedné jeho procesní variantě. Navíc
identické námitky obviněná vznášela již v průběhu hlavního líčení a poté i v
rámci svého odvolání, načež se s nimi oba soudy nižších stupňů dostatečně
vypořádaly (krajský soud v bodech 47. až 55. odůvodnění svého rozsudku, vrchní
soud v bodech 18. až 20. odůvodnění svého rozsudku).
29. V této souvislosti je proto nutné kategoricky odmítnout skutkovou
verzi obviněné, že pervitin poškozené poskytl či aplikoval přítel její dcery L.
D., neboť tato skutková varianta byla provedeným dokazováním spolehlivě
vyvrácena. Konkrétně – z výpovědi svědka V. M., který přiznal, že inkriminovaný
den obviněné, její dceři A. K. i jejímu příteli L. D., dodal pervitin (přičemž
mu obviněná ukázala ještě další sáček s touto drogou, kterou měla u sebe),
načež se tyto osoby za ním ještě tentýž den vrátily, aby mu sdělily, že
poškozená po nitrožilní aplikaci jím dodané návykové látky zemřela. Následně
svědek upřesnil, že se od A. K. a L. D. dozvěděl, že předmětný metamfetamin
podala poškozené právě obviněná. Tuto skutečnost soudu u hlavního líčení
potvrdili i příbuzní poškozené – svědci P., Z. a L. Š., kteří shodně uvedli, že
po smrti poškozené s obviněnou hovořili a ta jim otevřeně přiznala, že v
předmětný den poškozené na její naléhání pervitin skutečně podala.
30. Samotnou přípravu pervitinu do injekční stříkačky a její předání
poškozené spolehlivě potvrdily i policií opatřené zájmové odposlechy
telefonických hovorů z Věznice Bělušice, v rámci kterých zainteresované osoby
(tj. svědci L. D., A. K. a obviněná V. K.) opakovaně konstatovaly stejný závěr,
tedy že to byla právě obviněná, kdo poškozené pervitin podal. Ostatně v průběhu
dané komunikace sama obviněná tuto skutečnost dvakrát výslovně uvedla (viz body
44. a 52. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Podpůrně tuto skutečnost soudu
potvrdila i svědkyně E. L., které v řízení před soudem potvrdila, že obviněná
poškozené drogy v minulosti opatřovala (byť klíčovou událost ze dne 13. 9. 2022
ve vztahu k obviněné již nikterak neverifikovala).
31. Vyjma výše uvedených skutkových zjištění o vině obviněné v nyní
posuzované věci jednoznačně usvědčí i další objektivní důkazy. Především v
injekční stříkačce, kterou poškozená opakovaně používala k aplikaci pervitinu,
byl odborným zkoumáním zjištěn zbytek metamfetaminu a současně byl (na této
stříkačce) nalezen profil DNA shodný s profilem DNA obviněné. Na základě
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (jehož
závěry u hlavního líčení potvrdila znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, která
provedla posmrtné ohledání těla zesnulé) pak bylo konstatováno, že smrt
poškozené jednoznačně nastala toliko v příčinné souvislosti s užitím pervitinu,
přičemž jiné okolnosti (zejména astmatické problémy poškozené, kterými
dlouhodobě trpěla) se na její smrti nikterak nepodílely.
32. Na základě tohoto uzavřeného řetězce skutkových zjištění tedy
krajský soud oprávněně dospěl ke konečnému nezpochybnitelnému závěru, že
obviněná se vytýkané trestné činnosti dopustila, a to tak, jak je popsáno ve
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Námitku obviněné o přetrvávající
nejistotě stran její trestné činnosti je nutné striktně odmítnout, neboť její
vina byla nepochybně prokázána, aniž by o této otázce přetrvávaly jakékoli
pochybnosti (body 46. a násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu, body 15. a
násl. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Oba soudy nižších stupňů tedy
obhajobu obviněné na podkladě výsledků řádně provedeného dokazování správně
odmítly jako ryze účelovou, respektive nepravdivou.
33. Z hlediska vznesených dovolacích námitek je namístě zdůraznit, že
obviněná ve vztahu ke skutkovým závěrům obou soudů nižších stupňů nevznesla
žádné relevantní protiargumenty, jež by bylo možné podřadit pod první variantu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pod
námitku zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných
skutkových zjištění. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, ve kterém je jasně
deklarováno, že „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti
dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají
hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám
aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové
závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §
265i odst. 3 tr. ř.“. Navíc odlišnost dovolacího důvodu podle současného znění
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novelizaci trestního řádu účinné
od 1. 1. 2022) podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení,
kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem
konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou
tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly
podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly
skutkové závěry vyvozeny“. Těmto požadavkům však formulace dovolacích námitek
obviněné rozhodně neodpovídá, pročež byl Nejvyšší soud nucen výše uvedené
skutkové námitky odmítnout jako zcela irelevantní.
V. 2.
K dovolacím námitkám podřazeným pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
34. V rámci námitek, které patrně měla v úmyslu podřadit pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatelka vyslovila své
přesvědčení, že v projednávané věci sama svým jednáním nenaplnila subjektivní
stránku zvlášť závažného zločinu, kterým byla uznána vinnou, a to ve formě
úmyslného zavinění. V této souvislosti však přehlédla, že krajský soud
konstatoval spáchání předmětného zločinu v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku toliko ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněná věděla, že
jakékoli nakládání s metamfetaminem je trestné (když coby osoba mající
zkušenosti s užíváním návykových látek, konkrétně pervitinu, zjevně
nedisponovala žádným oprávněním, které by jí zmocňovalo k legálnímu nakládání s
touto psychotropní látkou), avšak zájem společnosti proti nekontrolovanému
šíření toxikomanie ignorovala a vědomě jej překročila tím, že poškozené
opatřila pervitin k jeho následné nitrožilní aplikaci.
35. V návaznosti na předloženou argumentaci obviněné Nejvyšší soud
připomíná obecně platnou zásadu ovládající trestní právo hmotné, podle které ve
vztahu k naplnění subjektivní stránky stran těžšího škodlivého následku ve
smyslu § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (tj. v podobě způsobení smrti
poškozeného v důsledku neoprávněného opatření psychotropní látky jeho osobě)
postačí zavinění z nedbalosti, a to jak z nedbalosti vědomé, tak z nedbalosti
nevědomé. Kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání
zcela nezaviněné, a tedy beztrestné (kterého se obviněná dlouhodobě dožaduje)
je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti ze strany jednající osoby.
O nedbalost se tak nejedná pouze za předpokladu, kdy je při absenci vůle
způsobit protiprávním jednáním těžší následek na straně jednající osoby
zachována potřebná míra její opatrnosti v návaznosti na způsobení těžšího
následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
Naopak, nedostojí-li pachatel povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a za
okolností předpokládaných § 16 odst. 1 tr. zákoníku dojde v příčinné
souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se
tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé nedbalosti, nebo z nevědomé
nedbalosti (k tomu srov. § 16 odst. 2 tr. zákoníku). V této souvislosti
Nejvyšší soud odkazuje na podrobný rozbor obsažený v odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz body 57. až 61), se kterým se zcela
ztotožnil.
36. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněná
měla poškozenou svým způsobem ráda, přestože se k ní poškozená často chovala
hrubě a nepředvídatelně, což však bylo následkem abstinenčních příznaků a
dalších zdravotních problémů (zejména její výrazné astmatické dušnosti).
Provedenými důkazy tedy bylo dostatečně prokázáno, že obviněná neměla v úmyslu
svým jednáním způsobit smrt poškozené. Jelikož byly obě osoby závislé na
pervitinu, tak si jej obviněná opakovaně opatřovala a následně se o něj s
poškozenou dělila. Přitom je zjevné, že obviněná s ohledem na dlouhodobé
zkušenosti s touto psychotropní látkou věděla, že jejím poskytnutím může
poškozené (jakož i sobě samé) způsobit smrt ve smyslu § 283 odst. 4 písm. a)
tr. zákoníku, avšak bez přiměřených důvodů spoléhala, že k takovému
trestněprávnímu následku nedojde. Nebezpečnost užívání pervitinu a s ním
spojené vysoké riziko jeho předávkování je třeba považovat za obecně známou
skutečnost, zvláště mezi aktivními toxikomany. V tomto smyslu tak nelze dojít k
jinému závěru, než že obviněná v rámci svého jednání zásadním způsobem porušila
nutnou míru opatrnosti. Ostatně otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním
obviněné a smrtí poškozené se dostatečně podrobně zabývaly oba soudy nižších
stupňů, na jejichž přiléhavé závěry tak lze zcela odkázat (viz bod 65.
odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 19. odůvodnění rozsudku vrchního
soudu).
37. Pokud dovolatelka vyslovila přesvědčení, že poškozenou neměla v
úmyslu poškodit, přičemž její zdravotní stav byl natolik závažný, že mohla
zemřít i bez vlastního či cizího přičinění, jedná se o pouhou spekulaci, ke
které nelze přihlížet. V tomto směru lze znovu odkázat na závěry znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Andrey Vlčkové, která
provedla posmrtné ohledání těla zesnulé, načež konstatovala, že smrt poškozené
jednoznačně nastala toliko v příčinné souvislosti s užitím pervitinu, zatímco
jiné okolnosti (zejména astmatické problémy, kterými poškozená dlouhodobě
trpěla) se na její smrti nikterak nepodílely. Nejvyšší soud byl nucen
kategoricky odmítnout rovněž výrok dovolatelky, že krajským soudem aplikovaná
skutková podstata se nevztahuje na jednání dvou toxikomanů, kteří si vzájemně
aplikují metamfetamin, anebo že po dobu dvaceti pěti let nebyla předmětná
skutková podstata uvedeným způsobem aplikována, a to již jen proto, že není
vůbec patrné, na základě jakých argumentů toto dovolatelka tvrdí. Pokud měla
obviněná ve vztahu k prvnímu výroku na mysli, že mezi ní a poškozenou
přetrvával partnerský vztah, tak toto tvrzení je okolností pro aplikovanou
právní kvalifikaci zcela bezvýznamnou.
38. Pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod je možné věcně podřadit
dílčí aspekty námitek obviněné směřující proti výroku o povinnosti k náhradě
nemajetkové újmy poškozeným osobám. Dovolatelka v jejich rámci zdůraznila
zejména procesní hlediska přiznání takového nároku, když se pokusila zpochybnit
především včasnost a řádnost uplatnění těchto nároků. Nejvyšší soud však v
protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 11. 2024 a 13. 11. 2024 dohledal, že
nároky pozůstalých poškozených byly uplatněny po zahájení hlavního líčení,
avšak ještě před zahájením procesu dokazování – tedy včas, přičemž byly
vymezeny jak co do důvodu, tak i jejich výše, byť z větší části právně nepřesně
(č. l. 449 verte). Takto řádně a včas uplatněné nároky tudíž podléhaly právnímu
hodnocení soudu, přičemž ani jejich nesprávné právní označení (když se podle
některých poškozených mělo jednat o bolestné) nemohlo mít vliv na důvodnost
přiznání takového nároku, neboť samy poškozené osoby neměly právnické vzdělání
a v rámci daného řízení ani nebyly právně zastoupeny zmocněncem (pročež se k
nim krajský soud snažil přistupovat ohleduplně, aby tím mimo jiné předešel i
riziku vzniku druhotné újmy).
39. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že krajský soud věnoval
odůvodnění svého adhezního výroku až nadstandardní pečlivost, a to jak po
stránce teoretické, tak po stránce aplikační, když v tomto směru vycházel ze
shrnutí dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů zpracovaného Nejvyšším
soudem, resp. ze závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 k výkladu § 2959 občanského zákoníku, stejně
jako z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví pro zajištění automatické
valorizace náhrad (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 85/2019 ve Sb.
rozh. obč.). Tato hlediska následně zcela přiléhavě aplikoval na projednávaný
případ, přičemž k uvedené otázce přistupoval jak s porozuměním k postavení
poškozených na straně jedné, tak i z hlediska citlivého a objektivního
posouzení důvodnosti vznesených nároků na straně druhé, aby zjistil základní
částku pro odškodnění nemajetkové újmy, kterou následně modifikoval s ohledem
na specifické okolnosti projednávaného případu, v důsledku kterých výsledné
částky náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným osobám snížil na hladinu
100.000 Kč. Se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy pak krajský
soud poškozené subjekty za podmínek § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve
věcech občanskoprávních. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na příslušnou
část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 72. až 87.), stejně
jako na odpovídající část odůvodnění rozsudku soudu odvolacího (srov. bod 27).
40. Stran samotné hmotněprávní podstaty uplatněných nároků poškozených
osob na náhradu nemajetkové újmy přitom obviněnou vznesené námitky fakticky
nevznesly žádné zpochybnění. Současně nelze přehlédnout, že byť obviněná v
rámci svých dovolacích výhrad poukázala na výrok o náhradě škody, nebyl takový
výrok (na rozdíl od výroku o náhradě nemajetkové újmy) v předkládané věci ze
strany soudů nižších stupňů vůbec učiněn. V tomto směru se bylo možné s
dovoláním obviněné ztotožnit toliko v tvrzení, že svým jednáním nezpůsobila
konkrétní majetkovou škodu, o níž by bylo rozhodováno. Avšak na správnosti
výroku o povinnosti nahradit způsobenou nemajetkovou újmu pozůstalým poškozeným
tato okolnost ničeho změnit nemohla.
V. 3.
Námitky obviněné vztahující se
k uloženému nepodmíněného trestu odnětí svobody
41. Vyjma dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
dovolatelka v záhlaví svého dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a v návaznosti na tento odkaz napadla jí
pravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který odmítá jako trest
„drakonický“, a tedy nepřípustný. V tomto směru se však dovolatelka ani
nepokusila specifikovat, zda výrok o trestu napadá z pozice uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je zásadně určen
pro nápravu vad výroku o trestu, či snad na podkladě extenzivního výkladu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Jak bylo zmíněno
výše, dovolatelka „zatemnila“ podstatu svých dovolacích námitek požadavkem na
uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli její obhájce
přehlédl, že její osobě byl nepodmíněný trest ukládán, a to v obou instancích,
právě s využitím moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Jak již bylo naznačeno výše, prostřednictvím dovolacího důvodu
uvedeného v § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř. lze napadnout výrok o trestu pouze v
případě, kdy má dovolatel za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v souvislosti
s výrokem o trestu vytýkat toliko nesprávnost některých hmotněprávních
posouzení týkajících se trestu, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení
trestního zákoníku o ukládání souhrnného či společného trestu. Za žádných
okolností však není dovolatel oprávněn vznášet námitky proti přílišné přísnosti
(nebo mírnosti) uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek uvedených
v § 39 tr. zákoníku, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení
příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp.
zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
43. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud připomíná, že podle §
283 odst. 4 tr. zákoníku je obviněný (v případě uznání viny) ohrožen trestem
odnětí svobody na deset až osmnáct let, pokud bylo prokázáno, že takovým činem
poškozené osobě způsobil smrt. Krajský soud v rámci svých úvah o druhu a výši
ukládaného trestu dospěl k závěru, že v případě obviněné by uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, byť na samé spodní hranici zákonné trestní
sazby, bylo (s ohledem na její osobní poměry) nepřiměřeně přísné, pročež jí
ukládal trest za využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a
dospěl k závěru, že adekvátním trestem se jeví trest odnětí svobody v trvání
devíti roků (viz body 69. až 70. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
44. Vrchní soud jako soud odvolací v návaznosti na námitku obviněné o
uložení nepřiměřeně přísného trestu pak s ohledem na relativně nižší míru
narušení osoby obviněné a příznivou prognózu její nápravy, stejně jako její
chování bezprostředně předcházející stíhanému jednání (kdy se poškozenou
pokoušela přimět alespoň k tomu, aby se před aplikací pervitinu najedla),
dospěl k závěru, že nápravy obviněné lze dosáhnout trestem ještě kratšího
trvání, načež výměru ukládaného nepodmíněného trestu snížil ještě o jeden rok,
tedy na celkovou výměru osmi let. Současně shledal, že s ohledem na okolnosti
případu, jeho závažnost, jakož i osobní poměry obviněné (včetně stupně a
povahy jejího narušení) lze účelu trestu dosáhnout i jeho výkonem v mírnějším
typu věznice, pročež ji za podmínek § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. Za těchto okolností tak Nejvyšší soud kategoricky odmítá,
že by uložený trest odnětí svobody byl trestem extrémně přísným, exemplárním či
„drakonickým“. Skutečnost, že dovolatelka i nadále subjektivně pociťuje uložený
trest jako nepřiměřeně přísný, a o jeho výši vede i nadále polemiku, je z
hlediska dovolacích důvodů již zcela irelevantní, neboť současná právní úprava
dovolacích důvodů neumožňuje takovouto námitku podřadit ani pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 odst. i) tr. ř., ani pod dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř., jakož ani pod žádný jiný z dovolacích
důvodů taxativně stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř.
45. V rámci podaného dovolání obviněná současně vyjádřila své
přesvědčení, že její jednání postrádá společenskou škodlivost, pročež lze podle
jejího mínění aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku, avšak ani v tomto ohledu svoji námitku nepodložila
relevantní argumentací. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že při
posuzování míry společenské škodlivosti projednávaných skutků je tato zásada
využívána buď jako interpretační pravidlo nebo jako materiální korektiv. Ve
druhé z naznačených variant je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl sice
spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto
není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek
neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného
trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu, čímž zákonodárce naznačil provázanost této zásady s
principem ultima ratio. Lze tedy shrnout, že posláním této zásady je vyloučit z
působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
46. Obviněná svým jednáním prokazatelně ukončila život velmi mladé
dívky, byť není pochyb, že k tomuto trestněprávnímu následku z její strany
nedošlo úmyslně. Avšak tvrzení obviněné, kterým se výrokem o údajné absenci
společenské škodlivosti svého jednání zříká jakékoli odpovědnosti za smrt
poškozené, je v dané situaci zcela neadekvátní a navíc prozrazuje, že obviněná
ani po uplynutí více než tří let od spáchaného činu neprošla žádnou
sebereflexí, tím méně upřímnou lítosti nad nevratným následkem svého závadového
jednání.
V. 4.
Shrnutí
47. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu
konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem se řádně vypořádal se skutkovými
zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr.
ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen
jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. S jeho závěry se poté
plně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, byť ve prospěch
obviněné revidoval uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť dospěl k
závěru, že povaha stíhaného trestněprávního jednání i poměry obviněné umožňují
výrazné snížení trestu odnětí svobody, a to o dva roky pod dolní hranicí
zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 4 tr. zákoníku.
48. Nejvyšší soud po svém přezkumu neshledal, že by mezi provedenými
důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně nesoulad zjevný či
extrémní. Obviněná svými skutkovými námitkami nejenže materiálně nenaplnila
žádný z dovolacích důvodů, na které ve svém podání odkázala, ale navíc mají
její výhrady charakter prosté nesouhlasné polemiky ve vztahu k tomu, co z
jednotlivých ve věci provedených důkazů vyplynulo a co soudy nižších stupňů
vzaly v úvahu. Taková argumentace je sice v rámci uplatňované obhajoby obecně
možná, avšak nemůže být úspěšná, tím méně v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší
soud není oprávněn zneužít své pravomoci k tomu, aby svojí autoritou nařizoval
některému ze soudů nižších stupňů, jak má hodnotit důkazy, respektive aby je
vyhodnotil tak, jak odpovídá představám obviněné, pokud v dané věci nebyly
shledány zásadní vady v rozhodných skutkových zjištěních.
49. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná, že k jednotlivým skutkovým
zjištěním nelze přistupovat izolovaně, tedy při ignorování vzájemných
vztahových souvislostí. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod totiž nelze vykládat tak, že zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným právem je
zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). V nyní
posuzované věci přitom Nejvyšší soud nezjistil jakýkoli nedůvodný zásah do
ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněné. Soudy nižších
instancí se v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu
prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o
dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých
důkazů.
50. Projednávaná trestná činnost byla rovněž přiléhavě právně
kvalifikována, neboť ze strany obviněné byly prokazatelně naplněny všechny
zákonné znaky aplikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za spáchání projednávané trestné
činnosti byl její osobě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož konečná
výměra byla v její prospěch (vzhledem k jejím přetrvávajícím osobním poměrům)
odvolacím soudem mimořádně snížena postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod
dolní hranici zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byla
pravomocně uznána vinnou.
VI.
Závěr
51. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T
13/2024-490, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k
jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné V. K. nedošlo k porušení zákona ve
smyslu jí uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i)
tr. ř., pročež její osobou podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto
v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný
prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu