11 Tdo 1108/2025-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2025 o dovolání obviněného P. Š. (t. č. vedeno řízení jako proti uprchlému), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 3 To 171/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 63/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 15 T 63/2023, byl obviněný P. Š. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Poškozený N. F. byl pak se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tak, že: „V přesně nezjištěné době od 23:50 hodin dne 28. 1. 2023 do 8:24 hodin dne 29. 1. 2023 v Ostravě - XY, na louce poblíž dětského hřiště na ulici XY, společným jednáním s dosud neustanovenou neznámou osobou, poté, co se seznámil s poškozeným N. F. v Ostravě na tramvajové zastávce, společně cestovali do Ostravy - XY, kde vystoupili na XY, využil podnapilosti poškozeného N. F., který zakopl a když ležel na zemi, tak ho obžalovaný P. Š. s další dosud neustanovenou osobou prošacoval a odcizil mu mobilní telefon s obalem nezjištěné hodnoty, ve kterém byla uložena platební karta České spořitelny a občanský průkaz na jméno poškozeného N. F., vydaný v Bulharsku.“
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 3 To 171/2025 podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě uprchlý obviněný (dále i jako „dovolatel“) dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Šupala, LL.M. Nejprve je rekapitulován obsah rozhodnutí obou soudů. Obviněný podává dovolání v první řadě z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) a d) tr. řádu, neboť byla porušena zákonná ustanovení o stíhání proti uprchlému. Podle názoru obecných soudů, bylo řízení proti uprchlému namístě, jelikož se obviněnému dlouhodobě nepodařilo doručit písemnosti a jeho pobyt se nepodařilo vypátrat ani na základě vydaného příkazu k zatčení a záznamem v Schengenském informačním systému.
Obviněný s tímto závěrem nesouhlasí, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 696/2009, které cituje a zdůrazňuje, že v Ostravě byl pouze na přechodnou dobu, pak odcestoval do své domoviny, uvedl doručovací adresu svého pravděpodobného pobytu v cizině, nebyl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Nejpravděpodobnější je, že se na doručovací adrese zdržuje, k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 161/2014. Podle dovolatele nelze jeho úmysl se skrývat dovodit ani v případě, že by uvedl neurčitou nebo chybnou adresu, aktivita při doručování písemností v takovém případě by měla být na slovenské straně.
Pokud z policejního záznamu vyplynulo, že osoba, která se představila jako sestra dovolatele, sdělila, že obviněný je v Kanadě, bylo povinností soudu pokusit se vyžádat si právní pomoc od kanadských úřadů. Obviněný dále podává dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
V odůvodnění rozsudku ostatně není žádné zmínky o tom, jak soud dospěl k názoru, že v obalu mobilního telefonu byla uložena platební karta poškozeného. Obviněný uvedl, že nevěděl, že u poškozeného byla přítomna platební karta, rovněž uvedl, že platební kartu nezneužil, ani ze žádného jiného důkazu nelze dovodit, že došlo k odcizení platební karty poškozeného, lze dovodit jen to, že poškozený byl držitelem platební karty. Dovolatel kartu v držení neměl, to ostatně ani telefon, který si snad odnesl neznámý spolupachatel, aniž by mu jen dal možnost si jej případně podrobně prohlédnout.
Podle dovolatele postup obecných soudů při konstatování předmětného skutkového závěru tedy představuje školní příklad extrémního rozporu obsahu důkazů se skutkovými zjištěními (citováno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2972/21). Obviněný pak pro úplnost uplatňuje i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle dovolatele nelze souhlasit s právním závěrem o tom, že přítomnost platební karty v obalu mobilního telefonu je natolik obvyklým stavem, že při odcizení mobilního telefonu musí být pachatel srozuměn se spácháním přečinu neoprávněného opatření platebního prostředku.
Takový závěr je excesivním rozšířením úvah Nejvyššího soudu spojených s obvyklou přítomností platebních karet v peněženkách či příručních taškách a nelze jej přijmout za případný (odkazováno na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 678/2013). Obviněný odmítá závěr soudu prvního stupně o tom, že by úmyslně směřoval k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 171/2025 ze dne 30. 7. 2025 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 63/2023 ze dne 13. 3. 2025 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu), nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda podané dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.
6. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením tr. řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný označil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s tím, že všechny tyto vyjmenované dovolací důvody spojil s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
8. Obviněný zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který spojuje se všemi ostatními dovolacími důvody, pod které svůj mimořádný opravný prostředek podřadil, neboť jeho odvolání podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Dovolatel proto uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v souladu s jeho účelem.
9. V souvislosti s druhým uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
10. Řízení proti uprchlému je zvláštním druhem řízení a předpokládá splnění zákonem kladených podmínek. Pokud soud má za to, že jsou splněny podmínky konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu, je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce nebo i bez návrhu rozhodnout o tom podle § 305 tr. řádu usnesením. Pokud bylo ve věci konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu, ač pro ně nebyly splněny zákonné podmínky a v důsledku tohoto procesního postupu byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je tato vada důvodem pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1426/2003). Obhájce uprchlého obviněného namítá, že nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, v tomto směru je tak shora uvedený dovolací důvod uplatněn přiléhavě.
11. Obviněný podřadil své námitky také pod dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno iniciovat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný výslovně zmiňuje variantu první. Rovněž vyjmenovává důkazy, které bylo, podle jeho názoru, možno ve věci hodnotit a tím fakticky napadá závěr odvolacího soudu obsažený v odstavci 16. odůvodnění jeho usnesení, kde je zmíněno trestní oznámení jako důkaz, byť de iure, protokol o trestním oznámení není důkazem, který by bylo možno hodnotit, například jako úřední záznam o podaném vysvětlení, z hlediska jeho obsahu, čímž je dovolatelem implicitně odkazováno i na druhou variantu použitého dovolacího důvodu. Dovolací námitky pak ústí do závěru dovolatele, že ve věci nebyl proveden jediný důkaz, který by jej spojoval se skutkovými zjištěními naplňujícími tu část jednání popisující spáchání přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku.
12. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je možné uplatnit tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, například to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Jestliže pak obviněný jako poslední dovolací důvod uvádí § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že byla vadně užita oběma soudy právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku, jde o tvrzení, jež je způsobilé tento dovolací důvod naplnit, byť dovolatel namítá důvod spíše skutkový, tedy nenaplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu s ohledem na okolnosti, za nichž k jednání došlo. Nicméně, obviněný zpochybňuje správnost užité právní kvalifikace s poukazem na porušení předpisu hmotného práva, tedy trestního zákoníku a v tomto ohledu lze podřadit způsob argumentace dovolatele pod užitý dovolací důvod.
V. K meritu věci
14. Nejvyšší soud k dovolacím námitkám přezkoumal postup soudu prvního stupně před vydáním usnesení o zahájení řízení proti uprchlému, jakož i posuzoval následné kroky soudu prvního stupně a odvolacího soudu a dospěl k závěru, že soud prvního stupně důvodně vedl proti obviněnému řízení jako proti uprchlému a stejně tak zákonným způsobem postupoval i odvolací soud. Pro vedení trestního řízení proti uprchlému byly v případě dovolatele splněny jak formální, tak materiální podmínky, jež trestní řád soudům klade.
15. Soud prvního stupně naplnil formu tohoto řízení vydáním usnesení podle § 305 tr. řádu, jímž musí být každé řízení proti uprchlé osobě zahájeno a v odůvodnění tohoto usnesení popsal, proč je namístě takový druh řízení ve věci vést. Všechny formální náležitosti uvedeného typu trestního řízení byly ve věci respektovány. Na doplnění je třeba zdůraznit, že zkrácené přípravné řízení v této věci bylo vedeno standardním způsobem, obviněný byl obviněn, záznam o sdělení podezření osobně převzal, byl vyslechnut, byla mu dána možnost se vyjádřit, o reálném omezení obhajovacích jeho procesních práv ve stadiu zkráceného přípravného řízení tak uvažovat nelze.
16. Materiální náplní podmínek konání řízení proti uprchlému podle § 302 tr. řádu pak je, že se osoba, proti níž je nebo má být vedeno trestní stíhání, buď skryje na území České republiky nebo se vyhne trestnímu řízení uprchnutím do ciziny. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení o zahájení řízení proti uprchlému přiléhavě popsal, a vyplývá to i z obsahu spisu, že obviněný před propuštěním ze zadržení uvedl adresu, na níž bude přebírat poštu, která se nachází ve Slovenské republice a pak z České republiky vycestoval. Objektivní stav je takový, že obviněný věděl, že v České republice je proti němu vedeno trestní stíhání, znal obsah obvinění, jemuž zde čelí, rámcově byl seznámen s hrozícími trestněprávními následky svého jednání a pokud odcestoval z České republiky, na doručovací adrese, kterou sám uvedl poštu nepřebírá, zdržuje se na neznámém místě ve Slovenské republice nebo jinde (osoba, která se policii při telefonickém hovoru představila jako obviněného sestra, naznačila, že dovolatel by mohl být i v Kanadě, toto však je, s ohledem na způsob získání informace, málo pravděpodobné), stal se tak pro orgány činné v trestním řízení České republiky fakticky nedosažitelným, jinými slovy, je srozuměn s tím, že uprchl před trestním stíháním v České republice.
17. Soud prvního stupně i soud odvolací ve věci vyžádaly opakovaně zprávy ze Slovenské republiky, z nich nebylo zjištěno nové místo pobytu, kde by bylo možno obviněného kontaktovat. Aktuální zprávy byly vyžádány i ohledně možného pobytu v České republice, avšak bez výsledku; naposledy dovolacím soudem, který vyžádal zprávy o tom, zda se dovolatel nenachází na území České republiky ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Úspěch v řízení nepřineslo ani vydání příkazu k zatčení, obviněný nebyl na území České republiky na jeho základě zadržen, k cíli nevedlo ani využití mezinárodní právní pomoci. Ve věci, s ohledem na charakter nepravomocně uloženého trestu a jeho výměru, nepřichází v úvahu vydání Evropského zatýkacího rozkazu. Nejvyšší soud je toho názoru, že oba nižší soudy posoudily podmínky konání trestního řízení proti uprchlému správně a jejich závěr, že obviněný odjezdem (fakticky uprchnutím) do ciziny úmyslně mařil trestní stíhání proti němu vedené v České republice, je zákonný.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jeho naplnění vyvozuje dovolatel z tvrzení, že není žádná logická spojitost mezi obsahem žádného ve věci použitelného důkazu a skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že se dopustil odcizení platební karty, respektive, že nebylo objektivně prokázáno, že by poškozenému byla odcizena i platební karta. Ačkoliv nelze vycházet z obsahu úředního záznamu o výslechu poškozeného, ani z obsahu trestního oznámení, je zřejmé, že obviněný skutečnost, že reálně byla odcizena i platební karta, nesporuje, kromě toho, poškozený okamžitě po jejím odcizení dal souhlas s poskytnutím informací banky orgánům činným v trestním řízení a banka se následně vyjádřila, že od 28.
1. 2023 od 23 h nebyly na bankovním účtu poškozeného prostřednictvím platební karty provedeny žádné transakce. Jednoznačně je tak platební karta poškozeným i bankou spojována s krádeží, k níž na majetku poškozeného v inkriminované době došlo. Není to tedy tak, jak dovolatel uvádí, že by bylo potvrzeno jen to, že poškozený byl v minulosti držitelem platební karty. Nejvyšší soud tím má za prokázaný skutkový děj popsaný soudem prvního stupně, že poškozenému byla obviněným odcizena i platební karta a za vyvrácenou dovolací námitku, že nic nedokazuje odcizení platební karty.
19. Dovolatel pak staví námitky proti právní kvalifikaci jeho jednání jako neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu na tezi, že pouzdro mobilního telefonu není obvyklým místem pro uložení platební karty a nelze excesivním výkladem rozšiřovat okruh předmětů, v nichž osoby mohou platební karty ukrývat, když rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 678/2013: „…patrně s konečnou platností, dovodilo obvyklou přičitatelnost skutkové podstaty neoprávněného opatření platebního prostředku při odcizení peněženek.“ Nejvyšší soud záměrně cituje příslušnou část dovolání obviněného, aby následnou komparací zde označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a argumentu užitého v dovolání, demonstroval, jak je v tomto směru dovolání zavádějící.
Dovolatelem použité usnesení Nejvyššího soudu, pokud je opravdu věrně citováno, říká, že: „V praxi je obvyklé každodenní používání platebních karet jako běžného platebního prostředku. Proto i v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou. Z tohoto důvodu je dána existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a § 234 tr. zákoníku.“ Dovolatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud „zúžil“ okruh osobních předmětů, v nichž lze platební kartu ukrýt, na peněženky, je tak vyloženě nepravdivý, neboť v rozhodnutí zmíněné slovní spojení příruční kabelka rozhodně není synonymem pro peněženku.
Nejvyšší soud především rozhodně nedovozuje eventuální úmysl vztahující se k naplnění zákonných znaků uvedených v ustanovení § 234 tr. zákoníku z ukrytí platební karty v konkrétním předmětu, v němž se může platební karta nacházet, ale dovozuje ho z rozšířenosti bezhotovostního platebního styku a z premisy, že v důsledku širokého využití platebních karet veřejností je platební karta uschována v osobních věcech prakticky každé dospělé osoby a průměrně inteligentní pachatel krádeže osobních věcí poškozeného si je toho vědom a je s tím srozuměn.
20. V rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1419/2011 Nejvyšší soud logicky vychází rovněž z charakteru bezhotovostního platebního styku a jeho rozšíření v době a čase a z toho dovozuje srozumění pachatele se spácháním posuzovaného trestného činu při krádeži osobních věcí poškozeného (za pozornost stojí, že v následujícím případě bylo primárním předmětem útoku dokonce příruční zavazadlo poškozeného, nikoliv přímo věc obvykle držená u sebe na těle, v níž se platební karty většinou bezprostředně nacházejí). Právní věta tohoto rozhodnutí to plně potvrzuje: „Tzv. bezhotovostní platební styk se již běžně uskutečňuje prostřednictvím platebních karet, které se obvykle vyskytují v peněženkách dospělých osob. Peněženky se přitom zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy pachatel odcizí poškozené osobě příruční zavazadlo, může důvodně předpokládat, že v něm bude uložena také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky). Za tohoto stavu tedy pachatel jedná přinejmenším v eventuálním úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku neoprávněně si opatřit bez souhlasu oprávněného držitele platební prostředek (§ 234 tr. zákoníku).“
21. Nejvyšší soud proto plně sdílí právní závěry obou soudů nižších stupňů dovozující nepřímý úmysl obviněného ke spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku ze skutečnosti, že obviněný úmyslně odcizil mobilní telefon, který měl poškozený při sobě, nacházející se v pouzdře uzpůsobeném k uchovávání osobních průkazů a jiných osobních dokladů, i platebních karet. Obviněný tak činil minimálně s nepřímým úmyslem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, že společně s mobilním telefonem se dopouští krádeže i jiných osobních věcí poškozeného, konkrétně občanského průkazu a platební karty, byť v okamžiku krádeže mu nebyl konkrétní obsah pouzdra na mobilní telefon znám. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná svá rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1109/2013 a sp. zn. 8 Tdo 344/2018, z nichž plyne, že shora citovaného přečinu se dopustí i ten, kdo odcizenou platební kartu jen přechodně drží, aniž by ji použil k výběru, i ten, kdo primárně nezamýšlel platební kartu k neoprávněnému výběru použít. VI/. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu
22. Ve věci nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu, pokud jde o nepřítomnost uprchlého obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu, ani porušení ústavních práv na přítomnost u jednání soudu obecně, proto je dovolání obviněného z hlediska § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nedůvodné.
23. Obviněný při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tvrdí nespojitost mezi obsahem důkazů a části skutkových zjištění, což se objektivně neprokázalo. Nejvyšší soud trvá na tom, že obsahem provedených důkazů lze doložit právě i tu část skutkového děje, kterou dovolatel zpochybňuje.
24. Pokud jde o druhý důvod dovolání uplatněný dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tak ten byl uplatněn zčásti na námitkách proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nicméně dovolání z tohoto důvodu bylo možno projednat. Ani za těchto podmínek neshledal Nejvyšší soud porušení práva při aplikaci hmotněprávního předpisu.
25. Zastřešující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu byl obviněným tvrzen formálně správně. Za situace, kdy Nejvyšší soud nedal za pravdu námitkám dovolatele ani u jednoho z dalších dovolacích důvodů, jež uplatnil, je tento poslední dovolací důvod uplatněn toliko formálně.
26. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce