11 Tdo 161/2014-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014
o dovolání obviněného M. Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
10. 2013, sp. zn. 2 To 57/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 34 T 14/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Z.
H. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 34
T 14/2011, byl obviněný M. Z. H. uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu
vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 175
odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto
o nároku na náhradu škody. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněného R. K.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně s obžalovaným R. K. a
další dosud neustanovenou osobou dne 9. 3. 2011 kolem 11,15 hodin, pod
nepravdivou záminkou vylákali z bydliště v H. B., S. …, poškozeného J. F.,
kterému předstírali zájem o provedení truhlářských prací, poté ho vozidlem
Toyota Landcruiser, do kterého poškozený nastoupil, odvezli k objektu bývalého
mlýna číslo popisné … v obci B., okres P.-s., kde po něm ve vozidle nejprve
požadovali, aby jim řekl, kde je obytný karavan, který se dříve v objektu
nacházel, přičemž ho upozornili na přítomnost bojového psa uvnitř vozidla,
načež poškozený zjistil, že nemůže otevřít dveře a z vozidla vystoupit,
následně před ním manipulovali elektrickým paralyzérem, z vozidla ho vytáhli a
do poškozeného ležícího na zemi všichni tři pachatelé silou velké intenzity
kopali a rukama ho bili do hlavy a hrudníku, poté poškozeného odtáhli do budovy
číslo popisné …, kde ho do půli těla vysvlékli a vyzuli mu boty, nezjištěný
pachatel místnost opustil a oba obžalovaní pokračovali v násilí vůči
poškozenému, konkrétně ho obžalovaný R. K. silou velké intenzity bil boxerskými
rukavicemi do hlavy, hrudníku a břicha a obžalovaný M. Z. H. bil plastovou
trubkou o průměru 2,1 cm délky 96,4 cm do obličeje a do hrudníku, přičemž oba
obžalovaní po poškozeném neustále požadovali, aby řekl, kde je obytný karavan,
a s fyzickým útokem skončili teprve poté, co jim poškozený sdělil, že ví o
místě, kde by karavan mohl být, což si vymyslel z obavy o svůj život, poté
poškozenému donesli vodu a nechali ho umýt a obléknout, jeli s ním na jím
určené místo, a když karavan nenašli, odvezli jej zpět do H. B. k jeho
bydlišti; v důsledku jejich jednání utrpěl J. F. zranění spočívající ve zlomení
dolní čelisti za úhlem vpravo s posunem kostních úlomků, traumatický defekt
zubů v horní čelisti, zlomení zevní strany levé očnice, zlomení nosních kůstek,
zlomení 8. žebra vlevo a dvojnásobné zlomení 9. žebra vlevo s průnikem vzduchu
do pohrudniční dutiny a následným ochabnutím plíce, a dále četné krevní výrony
a oděrky na obličeji, hrudníku a končetinách a tržnou ránu na horním rtu; a
zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného od 14. 3. 2011 do 19. 3. 2011 ve
Fakultní nemocnici v Plzni, kde se podrobil operačnímu zákroku, při němž mu
byla provedena hrudní drenáž, a zlomení dolní čelisti si vyžádalo léčení na
Stomatologické klinice v Plzni a nasazení mezičelistní fixace od 9. 3. 2011 do
27. 4. 2011, a poškozený byl po tuto dobu pro spojení horní a dolní čelisti
pomocí kovového materiálu omezen v obvyklém způsobu života vyjma bolesti
zejména tím, že nemohl otvírat ústa, kousat potravu, dobře mluvit, provádět
ústní hygienu a byl nucen přijímat pouze tekutou nebo polotekutou stravu.
Citované rozhodnutí napadli obviněný M. Z. H., spoluobviněný R. K. i
státní zástupce odvoláním, přičemž státní zástupce podal odvolání v neprospěch
obou obviněných. Tato odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. října
2013, sp. zn. 2 To 57/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. Z. H.
dovolání, v němž uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) a
písm. l) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož
i že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl,
že veřejné zasedání o odvolání se konalo bez jeho přítomnosti, přestože požádal
o odročení z důvodů svého nutného pobytu na území Jordánska pro uznání jeho
sňatku s občankou této země. Současně sdělil adresu svého trvalého bydliště a
zaslal místopřísežné prohlášení, čímž projevil zájem veřejného zasedání se
účastnit a ve věci vypovídat. Odvolací soud tak neměl proti němu vést řízení
jako proti uprchlému, neboť k tomu nebyly dány zákonné podmínky podle § 302 tr.
ř. V této souvislosti připomněl, že není českým občanem a neměl zde ani trvalý
pobyt. Obviněný dále poukazuje na to, že v průběhu řízení došlo k procesnímu
pochybení při tzv. ohledání vnitřního prostoru nemovitosti, neboť bylo porušeno
ustanovení § 83a odst. 3 tr. ř., jelikož v daném případě neexistoval soudní
příkaz a uživatel dotčených prostor nebo pozemku rozhodně písemně nepotvrdil,
že s prohlídkou souhlasí, přičemž toto prohlášení nelze nahradit jeho jiným
projevem vůle, např. ústním souhlasem či asistencí majitele nemovitosti u
prováděné prohlídky. Přitom ani není zřejmé, zda byla splněna podmínka
předchozího výslechu podle § 84 tr. ř. Na závěr dovolatel zpochybňuje
věrohodnost výpovědi poškozeného, neboť poškozený byl opakovaně projednáván pro
přestupek, vyšetřován Policií ČR pro spáchání trestných činů, přičemž o osobě
poškozeného se již obdobně vyjádřil ve své výpovědi svědek K. F. Navíc i soud
prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval pochybnosti o věrohodnosti
poškozeného, zejména ve vztahu k rekognici třetího pachatele. Obviněný proto
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by uvedl
další postup ve věci.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám ohledně nepřítomnosti obviněného
u veřejného zasedání o odvolání uvedl, že řízení proti uprchlému nijak
nelimituje fakt, že obviněný ohlásí svou údajnou adresu, pokud je takové místo
prakticky nedosažitelné a leží mimo reálný dosah českých orgánů činných v
trestním řízení. Zdůrazňuje také, že záminku uzavření sňatku a nutnost pobytu v
Jordánsku po dále neupřesněnou dobu, obviněný nijak nepodložil, načež měl
možnost se k veřejnému zasedání dostavit. Dále připomněl procesní možnost ve
smyslu § 306a odst. 2 tr. ř., která obviněnému umožňuje na jeho návrh veřejné
zasedání o odvolání opakovat. K námitkám ohledně nezákonnosti důkazů opatřených
při tzv. ohledání vnitřních prostor nemovitosti státní zástupce připouští
absenci zákonného zmocnění v podobě soudního příkazu, popř. písemného souhlasu
majitelky objektu, nicméně takové pochybení je víceméně formální povahy, jež
vlastní podstatu úkonu nezpochybňuje. K věrohodnosti výpovědi poškozeného
státní zástupce uvádí, že námitky obviněného nespadají pod žádný dovolací
důvod, neboť jde o argument dotýkající se procesu dokazování. Státní zástupce
proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, pokud byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném
zasedání, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by došlo též
k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který obsahuje
jeden z aspektů práva na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první
Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech
vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním
řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v
němž se rozhodne.
Obviněný spatřuje existenci daného dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud
konal veřejné zasedání formou řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr.
ř., ačkoliv podal prostřednictvím svého obhájce žádost o jeho odročení z důvodu
své nepřítomnosti, neboť se měl nacházet v Jordánsku za účelem uznání sňatku s
občankou tohoto státu.
Podle § 302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá
trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Toto ustanovení lze
rozdělit podle povahy věci na dvě části. Zaprvé, vyhýbáním trestnímu řízení v
cizině se rozumí, pokud pachatel opustil území republiky, či pokud se úmyslně
zdržuje v cizině. K tomu je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou
vyhnout se trestnímu stíhání (tedy aby pobyt v cizině byl v příčinné
souvislosti s trestním řízením). Státní příslušnost pachatele je v tomto směru
irelevantní. Zadruhé, za skrývání je nutné považovat takové maření průběhu
trestního řízení, kdy se pachatel na území republiky skrývá a brání tak svému
dopadení a zajištění. Způsob podobného počínání je v zásadě srovnatelný s
důvody tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003).
Má-li soud za to, že jsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §
302 a násl. tr. ř., je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce
nebo i bez návrhu rozhodnout v dané věci usnesením dle § 305 tr. ř. Jelikož se
jedná o závažný zásah do jedné ze složek práva obviněného na obhajobu, je
nutné, aby soud, který usnesením podle § 305 tr. ř. rozhoduje o konání řízení
proti uprchlému, vyvinul důslednou aktivitu k dohledání obviněného. Podle § 304
tr. ř. pak musí mít obviněný v tomto řízení vždy obhájce, který má stejná práva
jako obviněný. Podle § 306 tr. ř. se všechny písemnosti určené pro obviněného
doručují toliko obhájci. Důležité také je, že pokud pominou důvody pro konání
takového řízení, pokračuje se podle § 306a odst. 1 tr. ř. v trestním řízení
podle obecných ustanovení, což soud zkoumá z úřední povinnosti v každém stádiu
trestního řízení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem
znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha
připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném
případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou nebo se mu
přehrají obrazové a zvukové záznamy pořízené o úkonech provedených
prostřednictvím videokonferenčního zařízení a umožní se mu, aby se k nim
vyjádřil. Podle druhého odstavce věty první tohoto ustanovení pokud skončilo
řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a poté pominuly
důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, soud na návrh odsouzeného
podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek
zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu.
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Plzni po
vyhlášení rozsudku dne 20. 11. 2012, se jej snažil obviněnému doručit do
vlastních rukou, přičemž tak bezúspěšně učinil nejprve na adresy v ČR, a to na
adresu uvedenou obviněným jako adresu doručovací, jakož i na další adresu, na
které obviněný pobýval. Po opakovaných neúspěšných pokusech o doručení opisu
rozsudku soud vyžádal od Policie ČR zjištění místa pobytu, přičemž z přípisu ze
dne 19. 2. 2013 (č. l. 535, 537 spisu) zjistil, že místo pobytu obviněného na
území ČR není známé, a že obviněný nikdy neměl na území ČR povolen žádný druh
pobytu. Na základě této skutečnosti soud doručoval opis rozsudku na obviněným
uvedenou adresu trvalého pobytu ve Velké Británii, na které rovněž nedošlo k
převzetí zásilky (č. l. 539 p.v.). Na výzvu soudu tehdejší obhájkyně obviněného
soudu přípisem ze dne 24. 5. 2013 (č. l. 542) sdělila, že se jí s klientem
nepodařilo spojit, přičemž následně přípisem ze dne 21. 6. 2013 (č. l. 560)
oznámila, že obviněnému vypověděla plnou moc z důvodu jeho naprosté
nekontaktnosti. S ohledem na všechny tyto události vydal předseda senátu dne
25. 6. 2013 příkaz k zatčení obviněného a dne 26. 6. 2013 evropský zatýkací
rozkaz. Následně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 7. 2013 rozhodl
podle § 305 tr. ř. o konání řízení proti uprchlému a ustanovil obviněnému
obhájce. Dne 15. 8. 2013 nařídil Vrchní soud v Praze veřejné zasedání o
odvoláních na 3. 10. 2013. Dne 27. 9. 2013 zaslala ustanovená obhájkyně
obviněného JUDr. Miloslava Wipplingerová soudu přípis (č. l. 600), že ji
kontaktoval přítel obviněného a předal jí jeho prohlášení. Dále uvedla, že
obviněný uzavřel sňatek s občankou Jordánska a v současné době se zdržuje na
území tohoto státu, kde musí být do konce května 2014 za účelem uznání sňatku,
přičemž obviněný se chce účastnit veřejného zasedání u odvolacího soudu, a
proto žádá, aby bylo rozhodování o odvolání odročeno na dobu po 1. 6. 2014. V
samotném prohlášení datovaném ke dni 16. 9. 2013 (č. l. 601-2) obviněný uvedl,
že trvale žije na adrese …, O. R., C. …, Velká Británie, nebude se moci
zúčastnit soudního jednání dne 3. 10. 2013, protože v této době bude s
manželkou v Jordánsku nebo v Pákistánu, a to až do května 2014. Teprve po 1. 6.
2014 bude schopen se účastnit veřejného zasedání.
Pokud tedy obviněný v prohlášení, jež bylo doručeno vrchnímu soudu
prostřednictvím jeho obhájkyně několik dní před konáním veřejného zasedání,
uvedl, že v době jednání soudu se bude vyskytovat někde v Jordánsku nebo v
Pákistánu, nelze toto ani zdaleka považovat za dostatečnou informaci o jeho
přesném pobytu, resp. o adrese, na které může být soudem kontaktován. Uvedení
adresy trvalého bydliště ve Velké Británii odlišné od adresy trvalého bydliště,
kterou uvedl na počátku trestního řízení, je irelevantní, neboť dovolatel sám
uvedl, že se nachází někde v Jordánsku či v Pákistánu, a proto by bylo zcela
zbytečné jakékoliv obesílání na tuto adresu. Tvrzení, že obviněný uzavřel
sňatek s občankou Jordánska a z důvodu uznání sňatku se musí zdržovat na území
Jordánska až do konce května 2014, které navíc nebylo ničím podloženo, nikterak
nevyplývá z jeho prohlášení, nýbrž toto uvádí přímo jeho obhájkyně v přípise,
který byl zaslán soudu spolu s prohlášením, a nyní v dovolání. V deklarovaném
prohlášení obviněný pouze výslovně uvedl, že se nebude moci účastnit soudního
jednání dne 3. 10. 2013, protože v této době bude s manželkou v Jordánsku a
Pákistánu, a to až do května 2014. Již tady lze zpozorovat určité disproporce,
když na jednu stranu se má zdržovat údajně z důvodu uznání sňatku v Jordánsku,
a přitom na druhou stranu sám v prohlášení uvádí, že se bude zdržovat jak v
Jordánsku, tak v Pákistánu. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem vrchního
soudu, že pokud by zájem obviněného o účast na veřejném zasedání byl skutečný,
nic mu nebránilo v krátkodobé cestě do České republiky a k účasti na něm.
Obviněný nedoložil přesnou adresu, na které by byl dosažitelný a neumožnil
soudu, aby jej kontaktoval. Pouhé uvedení státu, natož dvou států, není
absolutně dostačující pro závěr, že soudu byl znám pobyt obviněného v
zahraničí, na kterém by mohl být vypátrán a dostižen. Proto je zřejmé, že
dovolatel se tímto způsobem vyhýbá trestnímu stíhání, neboť se zdržuje na
neznámém místě, a pouhou žádostí o odročení veřejného zasedání bez uvedení
skutečné adresy jeho pobytu, se snaží jen o prodlevy v trestním řízení. Přitom
ze samotného prohlášení obviněného vyplývá, že věděl o konání veřejného
zasedání a měl tedy minimálně téměř tři týdny na to, aby se dostavil k soudnímu
jednání. Vrchní soud v Praze tak nepochybil, pokud nadále shledal existenci
důvodů pro pokračování v řízení proti uprchlému, které na základě výše
uvedených skutečností byly nepochybně dány, přičemž samotné veřejné zasedání
konal v souladu s procesními podmínkami stanovenými trestním řádem.
Lze sice přisvědčit obviněnému, že není zcela přiléhavá argumentace odvolacího
soudu, že je mimo dosah evropských orgánů realizujících evropský zatýkací
rozkaz, byť se tato výhrada vztahuje výlučně na odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, které nelze dovoláním napadat. Ustanovení § 302 tr. ř.
skutečně blíže nerozlišuje pojem cizina, a proto nelze vázat důvodnost konání
řízení proti uprchlému pouze na pobyt obviněného mimo Evropu. Skutečnost, že se
obviněný nachází v cizině, sama o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se
stíhaná osoba vyhýbá trestnímu řízení, neboť je třeba, aby k tomu přistoupila
další konkrétní okolnost, která opravňuje závěr, že se nachází v cizině v
úmyslu se trestnímu řízení vyhnout. Obviněný sice vyvinul určitou procesní
aktivitu směrem k odvolacímu soudu, nicméně tato aktivita se zdá býti účelovou,
neboť o termínu veřejného zasedání o odvolání věděl s velkou časovou rezervou a
měl k dispozici zákonnou lhůtu k přípravě na veřejné zasedání o odvolání.
Nejvyšší soud navíc nemůže než přisvědčit odvolacímu soudu, jakož i státnímu
zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný měl objektivní i
subjektivní možnost se na veřejné zasedání o odvolání konané v Praze dostavit.
Motivaci obviněného vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině dokládá i
skutečnost, v jakém stádiu trestního řízení se do ciziny odebral, tedy že byl v
době svého odcestování z území republiky odsouzen, byť nepravomocně, za zvlášť
závažný zločin k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Ačkoliv vrchní soud
nezvolil v této části adekvátní argumenty, nic to nemění na skutečnosti, že
zákonné podmínky pro pokračování v řízení proti obviněnému jako proti
uprchlému, jak již bylo podrobně výše rozebráno, byly naplněny i pro konání
veřejného zasedání o odvolání. Dovolací námitky obviněného byly proto hodnoceny
jako zjevně neopodstatněné.
Nadto Nejvyšší soud připomíná, že obviněný, proti kterému bylo konáno řízení
jako proti uprchlému, má možnost ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. žádat o nové
projednání věci za osobní účasti, jak také uvedl ve vyjádření státní zástupce.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno v obecné
rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.
skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatňuje právě takové námitky, které se
dle výše uvedených kritérií vymykají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný
totiž nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení,
nýbrž výlučně použitelnost důkazů a jejich hodnocení soudy nižších stupňů, když
soudům vytýká, že vycházely z důkazů, které byly pořízeny v rozporu se zákonem
a následně provádí vlastní hodnocení zejména výpovědi poškozeného rozborem její
věrohodnosti. Tyto námitky však pro svojí skutkovou povahu nemůžou založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když je nelze podřadit nejen pod
uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v § 265b
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, že v ústavněprávní rovině se výše popsané
závěry k hodnocení skutkových námitek v dovolacím řízení nemusí uplatnit
bezvýhradně. Je tomu tak v případech zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném
prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a
tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení
o všech opravných prostředcích (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
125/04, I. ÚS 55/04 a jiné; dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
Jako první okruh případů jde o tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní
situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž
takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná
neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jednak jde o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp.
zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS
213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS
219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,
není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování
procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v
kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01,
II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí okruh vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v
soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další).
Ovšem Ústavní soud v těchto souvislostech vždy zdůrazňuje, že i on je v daném
ohledu povolán v řízení o ústavní stížnosti korigovat pouze nejextrémnější
excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Zde je nutno ovšem
připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby
mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy
věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu
povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro
dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek v širším rozsahu
ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené
pravomoci.
V rámci přezkumu možného extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a
skutkovými zjištěními se Nejvyšší soud bude níže zabývat námitkou obviněného,
že soudy se dopustily procesního pochybení, když provedly procesně nepoužitelný
důkaz ohledání vnitřního prostou nemovitosti (objekt č. p. … v obci B., v němž
mělo dojít k inkriminovanému skutku), který byl pořízen v rozporu s ustanovením
§ 83a odst. 3 tr. ř. týkajícím se prohlídky jiných prostor, neboť nebyl k této
prohlídce opatřen soudní příkaz ani písemné prohlášení o souhlasu majitele
prohledávané nemovitosti.
Podle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné
podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách
k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
Podle druhého odstavce, z důvodů uvedených v odstavci 1 lze vykonat i prohlídku
prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně
přístupné.
Podrobnosti ohledně příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků upravuje § 83a
tr. ř. Stručně řečeno z něj vyplývá, že takovou prohlídku může nařídit toliko
předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Bez
takového příkazu může policejní orgán provést takovou prohlídku, jen jestliže
vydání příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Policejní orgán je
však povinen si bezodkladně dodatečně vyžádat souhlas orgánu oprávněného k
vydání příkazu. V přípravném řízení tak činí prostřednictvím státního zástupce.
Pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky
použít v dalším řízení jako důkaz. Alternativou soudního příkazu je písemné
prohlášení uživatele dotčených prostor nebo pozemků, že s prohlídkou souhlasí,
a toto prohlášení musí oprávněný uživatel předat policejnímu orgánu. O tomto
úkonu však musí policejní orgán bezodkladně vyrozumět předsedu senátu
oprávněného k vydání příkazu a v přípravném řízení státního zástupce.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že dne 14. 3. 2011 bylo provedeno
ohledání místa činu ve vnitřních prostorách bývalého mlýna č. p. .... Nalézacím
soudem bylo konstatováno, že takové prostory spadají pod pojem tzv. jiných
prostor a pozemků, přičemž bylo zjištěno, že jejich majitelkou je svědkyně K.
K. (str. 10 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve spisu však chybí
zákonné zmocnění k tomuto procesnímu úkonu v podobě soudního příkazu,
dodatečného souhlasu orgánu oprávněného k vydání příkazu, nebo písemného
souhlasu uživatele jiných prostor a pozemků (v tomto případě K. K.)
předpokládané § 83a tr. ř. Pokud prvoinstanční soud k předmětnému úkonu
argumentoval, že ohledání vnitřního prostoru nemovitosti bylo provedeno se
souhlasem a za asistence majitelky nemovitosti, která zjevně k provedení úkonu
dala souhlas a vpustila policisty do objektu, nelze se s touto úvahou soudu
ztotožnit. Především je nutno uvést, že ani ze samotného protokolu o ohledání
místa činu (č. l. 277 spisu) není z ničeho zřejmá jakákoliv účast majitelky na
tomto úkonu, neboť o ní v protokolu není žádná zmínka, a to ani ve výčtu
přítomných osob. Přitom nelze považovat za postačující pro zákonnost daného
úkonu pouhý předpoklad konkludentního souhlasu majitele nemovitosti, který
navíc není nijak zřejmý z protokolu o ohledání, jelikož ustanovení § 83a tr. ř.
explicitně vyžaduje, aby se jednalo o písemné prohlášení uživatele nemovitosti.
Závěr soudu, že se nejedná o domovní prohlídku, nýbrž o prohlídku jiných
prostor, sice je správný, avšak toto neznamená, že prohlídku jiných prostor lze
uskutečnit, neboli shledat zákonnou, za jakýchkoliv podmínek. Proto jsou dle
Nejvyššího soudu důkazy zjištěné tímto ohledáním, jakož i samotné ohledání
místa činu, stižené tzv. absolutní neúčinností, neboť byly získány v důsledku
neodstranitelné procesní vady, načež měly být vyloučeny z procesu hodnocení
důkazů při zjišťování skutkového stavu. Jelikož soud přihlížel k nezákonným
způsobem opatřenému důkaznímu prostředku, dopustil se tímto postupem
podstatného procesního pochybení.
Přesto je nutné dále zkoumat, zda má vyloučení tohoto důkazního prostředku
zásadní význam na skutková zjištění soudů nižších stupňů, zejména zda nebylo
zasaženo do zásady in dubio pro reo ve spojení se zásadou zjištění skutkového
stavu bez důvodných pochybností, jinak řečeno, zda v daném případě zbývající
důkazy byly postačující k tomu, aby na jejich podkladě obstála skutková
zjištění soudů nižších stupňů.
Předně je vhodné zdůraznit, že nalézací soud zjišťoval skutkový stav věci
poměrně podrobně a vyhodnocení důkazů přesvědčivě popsal. Věrohodnost klíčové
výpovědi poškozeného J. F. nalézací soud spatřoval nejprve v charakteru
zranění, které si poškozený nemohl způsobit sám, a který odpovídal tomu, jak
útok popsal v hlavním líčení, dále z důvodu konzistentnosti výpovědi
poškozeného, načež nesrovnalosti stran rekognice nalézací soud odůvodnil tím,
že osoba obviněného je dosti originální a nesnadno zaměnitelná a s osobou
spoluobviněného R. K. se dříve viděl a hovořil s ním (str. 12-13 odůvodnění
rozsudku). Dále nalézací soud v souvislosti s místem činu uvedl, že je
vyloučeno, aby poškozený objekt omylem zaměnil s jiným, neboť byl již dříve v
tomto objektu zadržen policií za protiprávní jednání (str. 13 odůvodnění
rozsudku). Existují však další důkazy svědčící pro pravdivost výpovědi
poškozeného (rekognice, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, výpověď znalce
z oboru zdravotnictví, výpověď svědka K. S.). Neméně důležitým důkazem
podporujícím výpověď poškozeného je vyhodnocení údajů o telekomunikačním
provozu, z nichž byla zjištěna správnost tvrzení poškozeného o jeho pohybu, a
to ve společnosti obviněných. S přihlédnutím k tomu, že důkazy svědčící o opaku
(např. svědecká výpověď K. F., údajné alibi spoluobviněného) nalézací soud
náležitě zhodnotil a odůvodnil, přičemž dospěl k závěru o jejich zjevné
rozpornosti s ostatními důkazy, čímž splnil požadavky kladené § 2 odst. 6 tr.
ř., Nejvyšší soud shrnuje, že i s absencí výše zmíněných absolutně neúčinných
důkazů je skutkový stav zjištěn bez důvodné pochybnosti. Klíčový přímý důkaz –
výpověď poškozeného – byl totiž pečlivě vyhodnocen a doplněn dalšími důkazy,
byť nepřímými, svědčícími o pravdivosti této výpovědi. Dokazování, které bylo
provedeno podle zákona, tak postačuje ke skutkovým zjištěním soudů, jimž
odpovídá použitá právní kvalifikace. Fakt, že se soudy opřely o nezákonným
způsobem opatřený důkazní prostředek, za těchto okolností nezaložil extrémní
rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, když ostatní důkazy byly
postačující pro učiněné skutkové závěry svědčící o vině obviněného pro stíhaný
skutek. Jako celek lze proto posuzovaný proces shledat za spravedlivý, neboť
deklarované pochybení nevyvolává extrémní rozpor ve smyslu výše uvedené
judikatury Ústavního soudu.
K námitkám o věrohodnosti osoby poškozeného Nejvyšší soud uvádí, že se nalézací
soud s tímto problémem ze všech stran vypořádal (např. na str. 13 rozsudku) a
odvolací soud takové hodnocení přezkoumal (str. 2 usnesení).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé alternativě
spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Druhá alternativa poté spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Přestože obviněný blíže neupřesňuje, co pod tímto dovolacím důvodem shledává, v
návaznosti na jeho předchozí námitky lze shledat, že tento důvod uplatňuje v
jeho druhé alternativě, přičemž pouze v této alternativě bylo možné v dané věci
tento dovolací důvod uplatnit. Jelikož Nejvyšší soud shora shledal, že dovolání
bylo zjevně neopodstatněné, resp. že námitky nespadají pod uplatněné dovolací
důvody, musí stejný závěr vyslovit i v rámci tohoto dovolacího důvodu, neboť
ten je ve své druhé alternativě bytostně spojen s důvody dovolání uvedenými §
265a odst. 2 písm. a) až k) tr. ř.. Jelikož nebyl naplněn žádný z dovolacích
důvodů uvedenými v písmenech a) až k), s ohledem na akcesorický vztah tohoto
dovolacího důvodu k dovolacím důvodům uvedeným v písmenech a) až k), není dán
ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm.
l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. Z. H. proto pro jeho zjevnou
neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík