11 Tdo 1147/2011-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2011 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch
obviněného Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010,
sp. zn. 11 To 438/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 133/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 11 To 438/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 2 T 133/2010,
bylo podle § 314c odst. 1, písm. b) tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a)
tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Z. V. pro trestný čin podle § 158
odst. 1 písm. c) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), neboť trest, k němuž může
trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro
jiný čin podle očekávání postihne.
Proti citovanému usnesení podal státní zástupce stížnost, o které Krajský soud
v Praze rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 11 To 438/2010, tak, že
podle
§ 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že
trestní stíhání obviněného pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. z důvodu uvedeného v § 11 odst.
1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Trestné činnosti se měl obviněný dopustit tím, že v době od 1. 11. 2007 do 31.
7. 2009 z titulu výkonu funkce zástupce vedoucího oddělení Obvodního oddělení
PČR Libčice nad Vltavou, okr. Praha-západ, úmyslně neplnil povinnosti
vyplývající z jeho zaměstnání a služebního zařazení tím, že v rámci vedeného
trestního řízení nebyly řádně zpracovány spisové materiály a náležitě prověřena
a objasněna trestní oznámení podaná na OOP Libčice nad Vltavou, poté vedená a
zpracovávaná pod spisy č. j. ORPO-6885/TČ-2008, č. j. ORPO-7805/TČ-2008, a č.
j. ORPO-8743/TČ-2008, neboť využil svého oprávnění provádět změny v systému
elektronického trestního řízení, kdy tyto spisy vědomě vyřadil ze systému ETŘ a
uvedl zde poznámku „zapsáno omylem“, čímž zabránil jejich řádnému prověření a
možnému odhalení a potrestání pachatelů těchto skutků, a dále u 7 trestních
spisů vedených na OOP Libčice nad Vltavou pod č. j. ORPO-4290/TČ-2008,
ORPO-7466/TČ-2008, ORPO-8137/TČ-2008, ORPO-10278/TČ-2008, ORPO-8375/TČ-2008,
ORPO-11387/TČ-2003, KRPS 33558/TČ-2009-011614, dále u 8 přestupkových spisů
vedených pod č. j. ORPO-50931/PŘ-2008, ORPO-7283/PŘ-2008, ORPO-7390/PŘ-2008,
ORPO-7819/PŘ-2008, ORPO-9279/PŘ-2008, ORPO-29821/PŘ-2008,
KRPS-31984-4290/TČ-2009 a u 7 spisů vedených pod č. j. ORPO-29149/č.j. 2007,
ORPO-10280/ČJ-2008, ORPO-16000/ČJ-2008, ORPO-20267/ČJ-2008, ORPO-24408/ČJ-2008,
ORPO-26574/ČJ-2008 a KRPS-62764/ČJ-2009, neprovedl řádné přidělení
jednotlivých spisů dalším zpracovatelům a ač část spisů měla být po prověření
odeslána k dalšímu projednání k příslušným správním úřadům, tato odeslání
neprovedl, čímž zabránil postihu jednotlivých přestupců a dále trestní spisy
vykazující znaky podezření ze spáchání trestné činnosti bez dalšího prověření
uložil, čímž zabránil možnému odhalení a potrestání pachatelů těchto skutků.
Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch
obviněného Z. V., kterým napadl výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K
důvodům dovolání uvedl, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
a odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry
Krajského soudu v Praze a konstatoval, že se s nimi nelze ztotožnit. Soud
prvního stupně zastavil trestní stíhání obviněného podle § 314c odst. 1 písm.
b) tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť trest, k němuž může
trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro
jiný čin podle očekávání postihne. Tím byl trest v danou dobu nepravomocně
uložený v trestní věci vedené rovněž u Okresního soudu Praha-západ ve věci sp.
zn. 1 T 50/2010. Na základě stížnosti státního zástupce pak Krajský soud v
Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť byl toho názoru, že skutek
projednávaný pod sp. zn. 1 T 50/2010 a skutek v nyní projednávané věci ve
skutečnosti tvoří skutek pouze jediný. Vzhledem k tomu, že ve věci vedené u
Okresního soudu Praha- západ pod sp. zn. 1 T 50/2010 bylo v mezidobí již
pravomocně rozhodnuto, měl Krajský soud v Praze trestní stíhání obviněného v
projednávané věci za nepřípustné pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
S tímto názorem nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Skutky, které se staly
předmětem obou označených trestních řízení, podle jeho názoru totožné jednání
obviněného nepředstavují. Má-li se jednat o totožné skutky, musí být dána buď
úplná shoda alespoň v jednání pachatele při rozdílném následku nebo musí být
dána úplná shoda v následku při rozdílném jednání nebo jednání pachatele či
následek jím způsobený musí být alespoň částečně shodné, a to v podstatných
okolnostech. Uvedené podmínky však v daném případě podle nejvyššího státního
zástupce naplněny nejsou. Oba skutky se totiž shodují pouze v tom, že se
částečně časově překrývají a obviněný se jich dopustil ve stejném služebním
postavení. Vlastní jednání a způsobený následek se však diametrálně odlišují. V
nyní projednávaném případě mělo jednání obviněného spočívat v tom, že při
plnění pracovních povinností zabránil řádnému projednání a prověření trestních
a přestupkových řízení tím, že je vyřadil ze systému ETŘ a tím, že je buď
nepřidělil dalším zpracovatelům nebo je neodeslal k dalšímu projednání
příslušným správním orgánům. Následkem toho zmařil odhalení a objasnění
oznámených podezření z protiprávního jednání ve formě trestných činů i
přestupků. V případě skutku, který byl předmětem trestního řízení vedeného u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 50/2010, spočívalo jednání
obviněného v tom, že řádně neplnil úkoly při výkonu správy uložených pokut, tj.
povinnosti spočívající ve vedení evidence pokutových bloků a v řádném nakládání
s jemu svěřenými finančními prostředky, vybranými za uložené blokové pokuty,
které si přisvojil. Následek spočíval v přisvojení si svěřeného v rozporu s
interními předpisy Policie ČR již jím neevidovaného majetku českého státu,
získaného v rámci legálního výkonu státní správy. Došlo přitom ke způsobení
majetkové škody České republice ve výši 43 200 Kč. Toto jednání tedy primárně
směřovalo k tomu, aby se obviněný obohatil. Oproti tomu jednání v nyní
projednávané věci znemožnilo v jednotlivých případech provedení trestního nebo
přestupkového řízení, což znemožnilo splnění jednoho z hlavních úkolů Policie
ČR, tedy odhalit a postihnout pachatele. Skutky tedy popisují rozdílnou povahu
jednání zakládající trestní odpovědnost za typově odlišnou trestnou činnost jak
co do její povahy, tak i co do závažnosti. Také Krajský soud v Praze ve svém
usnesení vyslovil názor, že podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu
neúčelnosti nejsou dány, neboť v nyní projednávané věci se jedná o daleko
závažnější trestnou činnost oproti té, za kterou byl obviněný již odsouzen.
Závěrem ještě nejvyšší státní zástupce odkázal na právní názor uveřejněný v č.
17 v části trestní bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 2, roč. 1987. V
tomto případě soud judikoval, že nejde o totožný skutek za stavu, kdy vedoucí
provozovny jednak odcizoval maso dodané na provozovnu a dále je prodával a
takto získané peníze si ponechával, jednak předával do kuchyně provozovny méně
kvalitní druhy masa, čímž poškodil spotřebitele.
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání,
aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 11 To 438/2010, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky
doručeno vyjádření obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.]. V této souvislosti je třeba
zmínit, že dovolání v zastoupení nejvyššího státního zástupce podal jeho první
náměstek. Protože na otázku, zda dovolání, které podal náměstek nejvyššího
státního zástupce, je dovoláním podaným oprávněnou osobou či nikoliv [a zda
tedy takové dovolání není namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr.
ř.] nebyl mezi senáty Nejvyššího soudu shodný názor, vyčkal senát na
rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 zák.
č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a poté
se řídil jeho právním názorem, který vyslovil v usnesení ze dne 14. 9. 2011,
sp. zn. 15 Tdo 354/2011, v tom směru, že dovolání podané náměstkem nejvyššího
státního zástupce za splnění určitých podmínek, v rozhodnutí rozvedených, se
považuje za dovolání nejvyššího státního zástupce. Vzhledem k tomu, že v
projednávané věci bylo dovolání podáno v době před vyřešením uvedené sporné
otázky rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu,
nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zabývat se bližším zkoumáním okolností, za
kterých bylo dovolání náměstkem nejvyššího státního zástupce podáno, a toto
dovolání posoudil jako dovolání podané oprávněnou osobou (obdobně postupoval
Nejvyšší soud i v jiných věcech, např. vedených pod sp. zn. 7 Tdo 788/2011 či 7
Tdo 809/2011). Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje formální
náležitosti podle § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) lze dovolání podat, jestliže bylo o zastavení
trestního stíhání rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Rozsah ani povahu podmínek pro zastavení trestního stíhání zákon nestanoví.
Nejvyšší soud má však za to, že je nutno při výkladu tohoto ustanovení vycházet
i z ostatních dovolacích důvodů, zejména z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. , který omezuje možnost uplatnění námitek pro dovolání
proti rozhodnutí na situaci, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinými slovy
podle názoru Nejvyššího soudu lze dovolání podat proti rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání jen když jsou namítány právní vady hmotně právního posouzení.
Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání i v takovém případě vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají
zvolenému dovolacímu důvodu v tom smyslu, jak je shora vyložen a že jeho
dovolání je v zásadě důvodné. Je zřejmé, že jednání, pro které byl obviněný
stíhán v projednávané věci, a jednání, pro které byl pravomocně odsouzen
rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 1 T 50/2010,
netvoří dohromady jeden skutek. Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s názorem
Krajského soudu v Praze, že je dána překážka věci rozhodnuté. Naopak se
ztotožňuje, byť z poněkud jiných důvodů, s názorem nejvyššího státního
zástupce prezentovaným v jeho dovolání. Oba skutky totiž pojí pouze částečná
časová souvislost a osoba obviněného včetně jeho služebního postavení.
Skutku, pro který byl obviněný pravomocně odsouzen ve věci Okresního soudu
Praha-západ sp. zn. 1 T 50/2010, se dopustil podle skutkových zjištění tím, že
jako zástupce vedoucího Obvodního oddělení PČR Libčice nad Vltavou, okr.
Praha-západ, pověřený mimo jiné vedením evidence pokutových bloků a nakládáním
s finančními prostředky získanými za uložené pokuty, tyto své úkoly, uložené mu
závazným pokynem policejního prezidenta č. 45 ze dne 3. 4. 2009 a pokynem
ředitele Krajského ředitelství PČR Středočeského kraje č. 6 ze dne 2. 1. 2009,
od dubna 2009 řádně neplnil a navíc si přisvojil finanční prostředky získané
od přestupců za uložené pokuty v blokovém řízení, které mu na základě interních
předpisů předávali podřízení policisté, a Policii České republiky tak způsobil
škodu ve výši 43 200 Kč.
Jak již bylo naznačeno, v této věci je podstatné především si ujasnit, zda dva
trestné činy, které měl obviněný spáchat, byly spáchány jedním nebo dvěma
skutky. Je třeba odlišovat pojmy jednota skutku a totožnost skutku. Jednota
skutku je pojem hmotně právní a je rozhodující právě pro určení, zda jde o
souběh jednočinný nebo vícečinný. Naproti tomu totožnost skutku je pojem
procesní, který je podstatný pro zjištění rozsahu žalobního návrhu obžaloby
podané proti určitému obviněnému. Za jeden skutek se v nauce i praxi (srov. č.
8/1985 Sb. rozh. tr.) považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které
jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou
zahrnuty zaviněním. Podstatu skutku tvoří jednání. Rámec aktů zahrnutých do
jednání je však určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, jehož
musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého
konkrétního trestného činu.
V daném případě Krajský soud v Praze odůvodnil svůj názor, že se jedná o jeden
a tentýž skutek, pouze stručně poukazem na částečnou časovou souvislost,
služební postavení obviněného a rekapitulací jednání obviněného v obou
případech. Je zřejmé, že se v obou trestních věcech jednalo o porušení
služebních povinností obviněného. Již ze samotného popisu skutkových okolností
je však patrné, že šlo o rozdílné úkoly, které měl obviněný v rámci svého
pracovního zařazení plnit, které mu byly uloženy rozdílnými pokyny a lišil se
také význam těchto úkolů. Jak správně zdůraznil státní zástupce, ve věci vedené
pod spisovou značkou 1 T 50/2010 byl obviněný uznán vinným tím, že řádně
neplnil úkoly při evidenci pokutových bloků a přisvojil si finanční prostředky
získané od přestupců za pokuty uložené v blokovém řízení, čímž způsobil zejména
materiální škodu. V tomto případě nebylo přímo ohroženo, resp. zmařeno plnění
úkolů Policie ČR tak, jako v nyní projednávané věci, kdy měl obviněný zabránit
trestnímu stíhání či projednání přestupků a tím i postihu jejich pachatelů. Škoda v tomto případě, jak vyplývá z popisu skutkových okolností, byla
charakteru imateriálního a spočívala v zamezení prošetření jednotlivých
trestných činů a přestupků a tím i naplnění smyslu trestního a přestupkového
řízení, tedy adekvátní reakce společnosti na tyto delikty zejména formou
postihu jejich pachatelů. Důsledky takového jednání je pak obtížné v celé šíři
vymezit, neboť se projevují v různých rovinách od zmaření možnosti nápravy
jednotlivých pachatelů až po oslabení důvěry společnosti v Policii České
republiky a její schopnost aktivně postupovat proti bezpráví. Zatímco tedy v
již pravomocně skončené věci obviněný především způsobil škodu na majetku České
republiky, kterou je možno relativně snadno nahradit, v projednávané věci
vznikla újma sotva napravitelná projevující se v různých oblastech života
společnosti a konkrétních zúčastněných osob, jako pachatelů, poškozených či
svědků. Lze proto uzavřít, že konkrétní následky jednotlivých trestných činů,
kterých se měl obviněný dopustit, jsou odlišné a odlišné je i jednání, které
bylo pro ně kauzální. Přitom ani pro jeden z uvedených následků nemá význam ve
smyslu příčinného vztahu jednání významné pro druhý z nich. Nelze tedy z
hlediska uvedené obecné zásady hmotného práva mít za to, že trestné činy,
kterých se měl obviněný dopustit, byly spáchány jedním skutkem. V úvahu by
mohlo připadat jen zvláštní hledisko pro posuzování jednoho skutku v případě
pokračování v trestném činu, neboť obviněný měl naplnit více jednáními, resp. útoky dvě shodné skutkové podstaty trestného činu (byť posuzovaného z
některých důvodů jednak podle dřívějšího a jednak podle pozdějšího trestního
zákona). Podle názoru Nejvyššího soudu však o pokračování nejde, neboť
jednotlivé útoky, jimiž se měl obviněný trestných činů dopustit, nebyly vedeny
jednotícím záměrem a nejsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení (§
89 odst. 3 tr. zák., resp. § 116 tr. zákoníku).
Ostatně i kdyby šlo o
pokračování, netvořilo by pravomocné rozhodnutí ve věci o některých útocích s
ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. překážku věci rozhodnuté.
Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že se v nyní projednávané věci a ve věci
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 50/2010 nejedná o jeden
skutek, není tedy v projednávané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté
a trestní stíhání není nepřípustné z důvodu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního
stupně nebyla podána ve prospěch obviněného (státní zástupce navrhoval zrušení
rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí) Nejvyšší soud po
zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil
podle § 265 k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze se bude znovu zabývat stížností státního zástupce proti
usnesení soudu prvního stupně, zejména tou její částí, ve které státní zástupce
namítá, že jednání, kterého se měl obviněný v projednávané věci dopustit,
vykazuje vyšší stupeň společenské škodlivosti, než skutek, pro který byl
pravomocně odsouzen, z čehož státní zástupce vyvodil, že hrozící trest není bez
významu vedle trestu, který byl obviněnému nyní již pravomocně uložen ve věci
vedené pod sp. zn. 1 T 50/2010. V novém řízení je krajský soud vázán právním
názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle
§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady
nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch