11 Tdo 1165/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
listopadu 2006 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 240/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, v části, v níž bylo podle §
256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 15. března 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, ohledně výroku o uložení trestu
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
pěti roků, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2006, sp. zn. 3
T 240/2005, a to ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků.
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 T 240/2005, byl
obviněný M. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257
odst. 1 tr. zák. Byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou
let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále podle § 49 odst.
1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podkladem pro to bylo zjištění, že
1. v době od 19:00 hod. dne 30. září 2005 do 8:30 hod. dne 1. 10. 2005 v B.
odcizil zaparkované motorové vozidlo zn. Ford Sierra 1,8 Gl, do něhož vnikl
klíči ke stejnému typu vozidla, které vlastnil, této skutečnosti využil i k
nastartování vozidla, přičemž na odcizeném vozidle vyměnil registrační značky,
které měl na svém vozidle stejného typu a barvy, dále vyměnil identifikační
štítky vozidla a tři kola, a vozidlo používal až do 4. 10. 2005, přičemž
odcizením vozidla způsobil O. Z., škodu ve výši 33.800,- Kč, užíváním vozidla
škodu ve výši 18.000,- Kč.
2. dne 3. 10. 2005 v době od 17:00 hodin do 21:00 hodin, se po rozbití skleněné
výplně okna levých zadních dveří, vloupal do osobního motorového vozidla tov.
zn. Mazda 6, ze kterého odcizil černý kožený kufřík tzv. diplomatku, ve které
se nacházely vizitky a firemní dokumenty, kdy tímto svým jednáním způsobil
poškozenému firmě E., s. r. o., škodu odcizením ve výši asi 300,- Kč a škodu
poškozením na vozidle ve výši 20.068,- Kč,
3. dne 14. 10. 2005 v době kolem 21:00 hodin, se po rozbití skleněné výplně
okna pravých zadních dveří vloupal do osobního motorového vozidla tov. zn. Alfa
Romeo 156, majitele společnosti A. spol. s r. o., ze kterého odcizil látkovou
tašku zelené barvy zn. Rodl and Partner, která obsahovala slovník, skripta a
učebnice angličtiny, a dále látkovou tašku černé barvy, v níž se nacházel
digitální fotoaparát zn. Minolta, TP, OTP od motocyklu zn. Jawa Mustang 50-23,
na jméno P. G., TP a ORV od motocyklu zn. Jawa 250, na jméno J. S., průkaz
zaměstnance společnosti A. spol. s r. o. na jméno P. G., tímto svým jednáním
tak poškozenému P. G., způsobil odcizením škodu ve výši asi 2.600,- Kč a
společnosti A. spol. s r. o., škodu odcizením digitálního fotoaparátu ve výši
asi 3.700,- Kč a škodu poškozením uvedeného vozidla ve výši 7.178,- Kč,
4. dne 14. 10. 2005 v době kolem 23:40 hodin, se blíže nezjištěným způsobem bez
použití zjevného násilí, vloupal do uzamčeného osobního motorového vozidla tov.
zn. Škoda Felicia, ze kterého odcizil sluneční brýle, jedno balení léků zn.
Saridon a jedno balení léků zn. Antienthanol, tužkové baterie, kapesní
švýcarský nůž červené barvy, plastovou lahvičku s lakem zelené barvy a
fotoaparát na jedno použití zn. Kodak, kdy tímto svým jednáním způsobil
poškozenému T. Z., škodu odcizením ve výši asi 1.100,- Kč, kdy na vozidle k
poškození nedošlo,
přičemž tohoto svého jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 5 T 181/2000, který nabyl právní moci
dne 25. 7. 2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odstavec 1
trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do
věznice s ostrahou, který vykonal dne 30. 7. 2004.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. D. odvolání, a to výlučně jen proti
výroku o uložených trestech. Domáhal se především uložení podstatně mírnějšího
nepodmíněného trestu odnětí svobody, když poukázal na některé polehčující
okolností, které při ukládání tohoto druhu trestu nebyly soudem prvního stupně
zohledněny. Ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel pak namítal, že nebyly splněny zákonné
předpoklady uvedené v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se
trestné činnosti nedopustil v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto
navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž
mu byl uložen tento druh trestu. O odvolání obviněného M. D. rozhodoval Krajský
soud v Brně, který usnesením ze dne 16. května 2006, sp. zn. 8 To 130/2006,
podané odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, přičemž,
jak je patrno z jeho odůvodnění, postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o uložených trestech.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě
a prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uplatnil v něm dva okruhy
dovolacích námitek.
První okruh dovolacích námitek se vztahuje k porušení hmotně právních
ustanovení, která vymezují zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Dovolatel namítá, že
tento trest lze uložit pouze v případě, že se pachatel trestné činnosti dopustí
v souvislosti s činností, která je mu tímto trestem zakázána, přičemž musí jít
o souvislost užší a bezprostřední, a nikoliv náhodnou. Připomíná, že se
dopustil jen majetkové trestné činnosti a že při jejím páchání neporušil žádné
ustanovení pravidel silničního provozu. Vozidlo řídil až po dokonání činu, kdy
je také užíval, ale tato skutečnost již není součástí žalovaného skutku.
Protože se trestné činnosti nedopustil v souvislosti s řízením motorových
vozidel, tak nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení § 49 tr. zák. pro
uložení trestu zákazu činnosti a pokud soudy tak učinily, došlo k nesprávnému
hmotně právnímu posouzení.
Druhý okruh dovolacích námitek směřuje proti výroku o vině. Dovolatel poukazuje
na to, že trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. jsou trestnými činy
úmyslnými. V popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně však
není zmínka o tom, že obviněný se těchto činů dopustil úmyslně. Nelze tak
jednoznačně dovodit, zda je dána subjektivní stránka předmětné trestné
činnosti, a proto podle zásady in dubio pro reo měly soudy dospět k závěru, že
subjektivní stránka zde chybí. Za této situace jej nesprávně uznaly vinným a
právní posouzení skutku ze strany soudů obou stupňů je tak nesprávné.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Brně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství v Brně tak, že po věcné stránce shledává důvodnými
námitky vztahující se k nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu
činnosti -zákazu řízení všech motorových vozidel. Zdůraznil, že zákonem
vyžadovaná souvislost se zakazovanou činností musí existovat tak, že k trestné
činnosti došlo buď přímo při výkonu této činnosti, anebo zakazovaná činnost
poskytla příležitost ke spáchání této trestné činnosti, anebo její spáchání
usnadnila. Zakázat řízení motorových vozidel je možné i v případě spáchání
majetkové trestné činnosti, pokud je dána souvislost s řízením motorového
vozidla, jež může spočívat v tom, že pachatel řidičské oprávnění a dovednosti
využívá k trestné činnosti proti cizímu majetku, která je takovým způsobem
usnadňována – např. užití automobilu k dopravě na místo činu, k útěku z místa
činu, k odvozu odcizených věcí (č. 35/1997 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci
však taková souvislost zjištěna nebyla, a proto nebyly splněny zákonné podmínky
pro uložení tohoto druhu trestu. Dovolatel ovšem tyto výhrady vůči uložení
nepřípustného druhu trestu nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., neboť právě toto ustanovení umožňuje napadat uložení takového druhu trestu,
který zákon nepřipouští. Proto k uplatněným námitkám dovolatele přihlížet nelze.
Pokud jde o námitky dovolatele směřující vůči nedostatku subjektivní stránky
posuzovaných trestných činů, tak státní zástupce je pokládá za zjevně
neopodstatněné, neboť z rozhodnutí soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný
jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Proto navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud s ohledem na výše citovaný obsah dovolání obviněného nejprve
zkoumal, zda a v jakém rozsahu jsou v posuzované věci splněny podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto
ustanovení totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci
samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §
265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí,
která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je
především skutečnost, že proběhlo řízení před soudem druhého stupně, tedy ve
věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v
ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř.
V posuzovaném případě podal obviněný M. D. odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, a to v rozsahu odpovídajícím pouze výroku o trestu napadeného
rozsudku; jak již bylo výše konstatováno, v odvolání měl za to, že soudem
prvního stupně mu byl uložen jednak nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody,
přičemž příčinu vytýkané nepřiměřenosti tohoto trestu spatřoval výlučně v tom,
že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, jednak že mu
byl nezákonně uložen trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových
vozidel. Proti výroku o vině v odvolání ničeho nenamítal.
Právě rozsah a důvody uvedené v odvolání obviněného vymezily podmínky přezkumné
činnosti odvolacího soudu, který v souladu se zákonem (§ 254 odst. 1 tr. ř.)
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost jen oddělitelného výroku o trestu, proti
němuž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které mu
předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Přezkumná činnost odvolacího soudu
se totiž zásadně odvíjí od principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného
odvolání (srov. § 254 odst. 1 tr. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že
oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v
případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok
o trestu. Jiné, tj. odvoláním nenapadené, výroky odvolací soud nesmí
přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl
odvolání podat, nejde-li o výjimky vyplývající z ustanovení § 254 odst. 2, 3
tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle § 254 odst. 2 tr. ř. jiné
než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy,
mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo
podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat
odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje. O takový případ se však
s ohledem na obsah podaného odvolání v posuzované věci nejednalo a stejně tak
nepřicházelo do úvahy užití ustanovení § 254 odst. 3 tr. ř., neboť odvolání
obviněného nesměřovalo proti výroku o vině. Pokud odvolání obviněného M. D.
bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a
odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení,
které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem
podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), pak platí, že dovolatel může napadnout
dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací
soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. To znamená, že pokud by
dovolání obviněného směřovalo pouze proti výroku, který odvolací soud
nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani
podle ustanovení § 254 odst. 2, 3 tr. ř., pak musí být takové dovolání
odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov.
rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného směřovalo v projednávaném případě pouze
do výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu odvolacího soudu podle §
254 odst. 2 tr. ř. (a zároveň nešlo ani o případ upravený ustanovením § 254
odst. 3 tr. ř.), byla tím přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i
jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) limitována
výhradně na předmětný výrok o trestu a řízení jemu předcházející. Z tohoto
důvodu mohl obviněný uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti
tomuto výroku (tj. výroku o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu
předcházelo.
Na základě dosud uvedeného lze učinit závěr, že obviněný M. D. sice napadl
rozhodnutí odvolacího soudu, avšak část jeho dovolacích námitek se vztahuje k
výroku o vině, jenž nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně, a
Nejvyšší soud nebyl oprávněn tyto námitky přezkoumávat, neboť dovolatel jimi ve
skutečnosti napadal výrok o vině učiněný jen soudem prvního stupně. Pokud by
dovolání obviněného bylo podáno jen v tomto rozsahu a z důvodů brojících jen
proti výroku o vině, bylo by nutno jej podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
odmítnout jako nepřípustné. Jen pro úplnost lze v této souvislosti odkázat na
velice přiléhavé věcné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, podle
něhož skutková zjištění soudu prvního stupně jednoznačně vyjadřují naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty obviněnému přisouzených trestných činů,
včetně dovolatelem namítané údajné absence úmyslné formy zavinění.
K námitkám dovolatele vztahujícím se k výroku o trestu a spočívajícím v tom, že
aniž pro to byly splněny zákonné podmínky byl mu uložen trest zákazu činnosti –
zákazu řízení všech motorových vozidel, je nutno především konstatovat, že tyto
námitky nebylo možno podřadit pod jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Je třeba připomenout, že námitky vůči druhu uloženého trestu
(s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě však dovolatel namítal, že mu byl uložen nepřípustný druh
trestu – trest zákazu činnosti, a v dovolání tak nesprávně odkázal na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na obsah dovolacích
námitek (srov. § 59 odst. 1 tr. ř.), které jinak zcela evidentně naplňují důvod
dovolání předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má Nejvyšší
soud za to, že toto formální pochybení dovolatele v označení dovolacího důvodu
nebrání dovolacímu soudu, aby přezkoumal napadená rozhodnutí v intencích
ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. a není tedy namístě závěr, že takové dovolání
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Nejvyšší soud poté
shledal, že dovolání obviněného je v tomto směru důvodné.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nepřípustným druhem trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je nejen takový druh trestu, který trestní zákon vůbec nezná,
ale i takový druh trestu, který je sice uveden ve výčtu druhů trestů v § 27
písm. a) až i) tr. zák., avšak jeho uložení je v konkrétním případě vyloučeno,
např. vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám, za kterých jej lze uložit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, a ze
dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
Dovolatel namítl nezákonnost uložení trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel s tím, že nebyly splněny podmínky
uvedené v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák., neboť se trestného činu nedopustil
v souvislosti se zakazovanou činností.
Účelem trestu zákazu činnosti podle § 49 a § 50 tr. zák. je na časově omezenou
dobu (jeden rok až deset let) zamezit pachateli, aby mohl vykonávat určité
zaměstnání, povolání nebo funkci nebo takovou činnost, k níž je zapotřebí
zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis, a to v
případech, kdy pachatel toho zneužil ke spáchání trestné činnosti. Za splnění
zákonných podmínek může být takovou zakazovanou činností i řízení motorových
vozidel, pokud se pachatel v souvislosti s touto činností dopustil trestného
činu.
Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí
však být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí
být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v
tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu
určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli
příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň
usnadnila (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání.
Praha : C. H. Beck 2004. s. 440, a dále rozhodnutí např. č. 25/1965, č.
42/1967, č. 10/1973, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5) vyplývá, že splnění výše
naznačených zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel soud spatřoval v tom, že „...obviněný
přiznal, že není držitelem žádného řidičského průkazu, a že se trestné činnosti
dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, neboť trestný čin krádeže
sestává v jeho případě z několika kroků, vloupání do vozidla, jeho užívání,
tedy ježdění po B. a přestože byl dokonán odcizením vozidla, byl dokončen až
nalezením vozidla.“ Soud tedy konstatoval splnění podmínek vyžadovaných
ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1)
rozsudku (viz jeho citace shora) a dále ještě poukázal na další vlastnosti
obviněného jako řidiče motorového vozidla, a to „.. zejména na dramatickou
honičku před policií odcizeným vozidlem...“ (soud má na mysli událost ze dne 6.
1. 2006, která je zřejmě předmětem trestního stíhání v jiné věci), a dále
zdůraznil, že „… podobné sklony obviněného vyplývají i z řady dalších jeho
trestních stíhání. Nemluvě o tom, že jeho trestná činnost spočívá zejména právě
ve vloupání do motorového vozidla.“ Krajský soud v Brně jako soud odvolací v
napadeném usnesení (str. 2), bez další argumentace k odvolacím námitkám
obviněného stran nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti, se jen
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že podmínky pro uložení tohoto
druhu trestu jsou splněny.
Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky
pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel. Znovu lze připomenout, že podstata trestné činnosti odůvodňující podle
obou nižších soudů uložení tohoto druhu trestu spočívala v tom, že obviněný M.
D. v blíže nezjištěné době mezi 30. 9. 2005 a 1. 10. 2005 v B. odcizil
zaparkované auto zn. Ford Sierra 1,8 Gl tak, že do něj vnikl klíči ke stejnému
typu vozidla, vozidlo nastartoval a odjel s ním, přičemž poté na odcizeném
vozidle vyměnil registrační značky, identifikační štítky vozidla a tři kola, a
vozidlo používal až do 4. 10. 2005, kdy jej odstavil na ulici R. v B., kde bylo
nalezeno. Přitom odcizením vozidla způsobil poškozené škodu ve výši 33.800,- Kč
a užíváním vozidla způsobil další škodu ve výši 18.000,- Kč. Z rozhodnutí obou
soudů přitom není zřejmé, zda posléze uvedená škoda vznikla zaviněním ze strany
obviněného, natož jaká forma zavinění /úmyslná, nedbalostní/ se ke vzniku této
škody vztahuje.
Je zřejmé, že podstatou trestné činnosti obviněného bylo přisvojení si cizí
věci (motorového vozidla) jejím zmocněním. Nebezpečnost jeho trestné činnosti
pro společnost nevyplývá ze skutečnosti, že s odcizeným vozidlem obviněný odjel
a toto vozidlo v rámci jeho zmocnění řídil, nýbrž je dána tím, že odcizil cizí
věc za účelem trvalé dispozice s ní, přičemž vyloučil vlastníka této věci z
výkonu vlastnických oprávnění. K dokonání posuzovaného trestného činu (za
splnění ostatních zákonných podmínek) došlo již vlastním odcizením motorového
vozidla, neboť již tím byla věc odňata z moci jejího vlastníka a přešla do
dispozice obviněného. Obviněný tím také současně realizoval svůj záměr
spočívající v přisvojení si předmětného vozidla jeho odcizením, tedy také
trestný čin dokončil. Další způsob nakládání obviněného s odcizenou věcí po
spáchání činu tak už nemůže opodstatňovat závěr, že ke spáchání činu došlo v
souvislosti se zakazovanou činností, tj. s řízením motorových vozidel, což je
základní předpoklad pro uložení trestu zákazu činnosti. Nepřípadné jsou úvahy
soudu prvního stupně, podle nichž okolnost, že obviněný je podezřelý ze
spáchání další trestné činnosti obdobné povahy, rovněž odůvodňuje uložení
tohoto druhu trestu (srov. § 2 odst. 2 tr. ř.). Lze uzavřít, že jen ta
skutečnost, že se pachatel trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. dopustil
tím, že v úmyslu si ho přisvojit odcizil cizí motorové vozidlo tak, že s ním z
místa činu sám odjel, ještě nezakládá naplnění zákonné podmínky pro uložení
trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel,
tj. že se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. V posuzované
věci tak nebylo možno dovodit, že ke spáchání posuzovaného činu došlo v takové
souvislosti se zakazovanou činností (tj. s řízením motorového vozidla), která
je předpokládána ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák., a proto dovolání obviněného
směřující proti uložení tohoto druhu trestu je důvodné.
Naproti tomu nelze však souhlasit s tvrzením dovolatele, že v případě páchání
majetkových trestných činů je už z povahy věci vyloučeno uložení trestu zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. V případech, kdy
řidičské oprávnění a řidičské dovednosti jsou zneužívány k páchání majetkové
trestné činnosti, která je takovým způsobem usnadňována a která tak přímo
souvisí s řízením motorového vozidla, lze učinit závěr, že je dána zákonem
vyžadovaná užší a bezprostřední spojitost zakazované činnosti se spácháním
trestného činu, a není tak vyloučeno uložení tohoto druhu trestu (srov. č.
6/1980, č. 9/1995, č. 35/1997 Sb. rozh. tr.).
Stejně tak není na překážku uložení trestu zákazu činnosti – zákazu řízení
motorových vozidel skutečnost, že v době uložení tohoto druhu trestu obviněný
není držitelem řidičského oprávnění (srov. č. 45/1969 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004). Navíc s
účinností od 1. 7. 2006 (zák. č. 411/2006 Sb.) lze řízení motorového vozidla
bez příslušného řidičského oprávnění pokládat za trestný čin podle § 180d tr.
zák., za nějž lze mimo jiné uložit i trest zákazu činnosti.
S ohledem na shora uvedené důvody je nutno dovodit, že v posuzované věci
obviněného M. D. byl trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových
vozidel, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a ponechán beze
změny i napadeným usnesením odvolacího soudu, trestem, který zákon nepřipouští.
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 8 To 130/2006, a to jen v té části, v
níž bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. D.
proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 T 240/2005,
směřující proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků, a ve stejném rozsahu zrušil
též výše označený rozsudek Městského soudu v Brně. Současně rozhodl o zrušení
dalších rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazujících,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst.
1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. se
omezil pouze na zrušení rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu, když již tímto
postupem bylo napraveno zjištěné pochybení a nové rozhodnutí ve věci tak nebylo
nutno činit.
Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík