11 Tdo 12/2025-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 dovolání obviněné S. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 21/2024-458, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 45/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněné S. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023, byla obviněná S. H. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Zároveň jí byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost odčinit podle svých sil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobila poškozené D. H. (dále též jen „poškozená“). Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněné uloženo rovněž přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do užívacích práv poškozené ve vztahu k jejímu obydlí, spočívající v neprodleném obnovení dodávky elektrického proudu přímým vedením do mobilheimu poškozené v rozsahu a kvalitě jako před okamžikem odpojení přívodu elektřiny, k němuž došlo dne 14. 2. 2022. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále okresní soud rozhodl tak, že obviněnou zavázal zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 60.000 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 19. 3. 2023.
2. Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněné, a to v celém jeho rozsahu. Krajský soud v Praze o tomto odvolání rozhodl svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 21/2024-458, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně se obviněná předmětné trestné činnosti dopustila tím, že: v době od 14. 2. 2022 do 10. 2. 2023 v obci XY, okres XY, v ulici XY č. p. XY, ve snaze docílit odstěhování své matky, poškozené D. H., z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, v ul. XY č. p. XY, případně dosáhnout od poškozené plateb souvisejících s užíváním obydlí poškozené ve výši, na niž obviněná neměla nárok, nechala odpojit dodávku elektrické energie do mobilheimu, který je ve vlastnictví poškozené a je umístěn v prostoru zahrady na pozemku obviněné, kterýžto mobilheim je poškozená na základě smluvního ujednání s obviněnou na jejím pozemku oprávněna doživotně užívat bezplatně na základě čestného prohlášení uzavřeného mezi obviněnou a poškozenou dne 3. 7. 2014, a v důsledku tohoto jednání obviněné nemůže poškozená plnohodnotně užívat svůj mobilheim k účelu, pro nějž je na pozemku obviněné s jejím vědomím a dlouhodobě fakticky vyjadřovaným souhlasem umístěn, tedy za účelem trvalého bydlení poškozené, jež má takto znemožněno mj. svícení, topení, použití domácích spotřebičů a drobné elektroniky a ohřev teplé vody, to vše i přes uložení povinnosti strpět odběr elektrického proudu v rozsahu jako před uvedeným zásahem na základě usnesení Okresního soudu v Kladně o návrhu na uložení předběžného opatření ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 11 C 19/2022, které bylo potvrzeno Krajským soudem v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 22 Co 196/2022.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Výše citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 21/2024-458 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023), napadla obviněná S. H. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, přičemž v rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle jejího názoru totiž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve spojení s jiným nesprávným hmotně právním posouzením.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná namítla, že oba soudy nižších stupňů stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku přehlédly skutečnost, že poškozené nebyla oprávněna užívat předmětný mobilheim k uspokojování svých trvalých bytových potřeb, k čemuž odkázala na zákaz stavebního úřadu užívat daný mobilheim k trvalému bydlení. V rámci řízení vedeného u příslušného stavebního úřadu bylo totiž dne 23. 4. 2024 dovozeno, že stavba letní kuchyně (tj. mobilheim) může na pozemku ve vlastnictví obviněné zůstat a může být takto užíván jako stavba letní kuchyně coby stavba doplňková ke stavbě hlavní, jíž je rodinný dům, nicméně stavební úřad vydal poškozené zákaz užívání stavby k trvalému bydlení. Takovýto právní stav přitom podle dovolatelky trvá již od umístění mobilheimu na její pozemek, tedy i po celou dobu trvání trestního řízení v této věci. Poškozená se tak podle jejího přesvědčení dostává do pozice tzv. sqattera, kdy jí sice svědčí oprávnění umístit mobilheim na pozemku obviněné, nicméně je oprávněna jej užívat toliko jako letní kuchyni a nikoli k trvalému bydlení. Pakliže tak poškozená činí, užívá mobilheim v rozporu s povoleným (zkolaudovaným) účelem jeho užívání a nemůže jí tedy být poskytována ochrana, která by jí náležela v případě, že by mobilheim užívala v souladu s k tomu schváleným účelem. Obviněná má současně za to, že za situace, kdy si poškozená do letní kuchyně umístila lůžko a další drobné spotřebiče, včetně boileru na ohřev teplé vody, tak učinila v rozporu se schváleným účelem užívání mobilheimu, což ovšem nelze klást k tíži obviněné v rámci vedeného trestního řízení. Ježto mobilheim není odkanalizovaný a nemá ani zajištěn přívod vody, je jeho užívání k trvalému bydlení jen a pouze rozhodnutím poškozené, které však nemá oporu v žádné domluvě, smlouvě, zákonném nebo podzákonném právním předpisu a jako takové je v příkrém rozporu se závěry stavebního úřadu, který do důsledku určuje, resp. povoluje či zakazuje, jakým způsobem má být ten který objekt užíván.
6. Obviněná dále namítla, že bylo-li jí v této trestní věci vyčítáno, že bez dalšího odpojila poškozené přívod elektrické energie do mobilheimu, nelze přehlédnout jednak skutečnost, že již došlo k obnovení dodávek elektrické energie podle původně sjednaných podmínek, a současně fakt, že ze samotné dodávky elektrické energie nelze nikterak dovozovat trvalost bydlení, tedy charakter užívání daného objektu, a to zvlášť za situace, kdy k takovému účelu daný objekt ani nebyl zkolaudován. Oba soudy nižších stupňů přitom spojovaly přerušení dodávky elektřiny do mobilheimu s právem poškozené na bydlení, když společně dovodily, že přerušením dodávky elektrické energie mělo dojít k zásahu do práva poškozené k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by však jakkoliv hodnotily oprávněnost poškozené tímto způsobem mobilheim užívat.
7. Obviněná současně poukázala na fakt, že sama splnila povinnosti, které jí byly uloženy usnesením Okresního soudu v Kladně o návrhu na uložení předběžného opatření ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 11 C 19/2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 22 Co 196/2022, přičemž do práva poškozené užívat předmětný mobilheim jako letní kuchyni nikterak nezasáhla. Jelikož je v rámci tohoto trestního řízení přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku akcesoricky (zejména skutkově) spojen s přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, platí, že nedopustila-li se obviněná z výše rozvedených důvodů přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, nemohla se dopustit ani přečinu podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by tedy soudy obou stupňů v průběhu tohoto trestního řízení důsledně zhodnotily právní charakter možnosti užívání mobilheimu (zkolaudovaného jako letní kuchyně) ve spojení s oprávněním poškozené užívat tento objekt toliko jako letní kuchyni, nemohly by podle dovolatelky nikdy dospět k závěru o její vině trestnými činy podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že oba soudy nižších stupňů danou věc nesprávně právně posoudily, porušily podle obviněné její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
8. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a následně sám rozhodl tak, že ji zprostí podané obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.
9. K dovolání obviněné zaslala své písemné stanovisko ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 855/2024-12, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně provedla stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení v dané věci. Pakliže Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, pouze částečně, a to jednak ve výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023, a dále ve výroku, jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. za podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto o upuštění od potrestání obviněné, je podle státní zástupkyně zcela zřejmé, že výrok o vině přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku zůstal po zásahu dovolacího soudu nedotčen, neboť dovolání obviněné Nejvyšší soud nevyhověl a dovolání nejvyššího státního zástupce proti výroku o vině vůbec nesměřovalo. Rozhodnutí dovolacího soudu tak vymezilo podmínky pro další činnost soudu druhého stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí a který se v dalším řízení mohl zabývat již pouze otázkami souvisejícími s výrokem o trestu. Krajský soud v Praze proto svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, zamítl odvolání obviněné pouze v rozsahu výroku o trestu, zatímco výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně ponechal nedotčeným.
10. Jestliže obviněná následně podala ve věci nové dovolání, které směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024 (tedy proti v pořadí druhému rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci samé), je podle státní zástupkyně zřejmé, že dovoláním mohla toto rozhodnutí napadnout pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen sám ve věci rozhodnout. Pro tento případ tedy mohla obviněná uplatnit dovolací námitky výlučně proti výroku o trestu, případně proti průběhu řízení, v němž jí byl nový trest uložen. Obviněná však v podaném dovolání neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Své dovolání naopak opřela o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a své konkrétní námitky směřovala opět proti výroku o vině, zejména v tom směru, že se nedopustila žádného trestného jednání. Jestliže obviněná své nové dovolání opřela výlučně o výhrady proti výroku o vině, ačkoliv se krajský soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dříve podaných dovoláních touto otázkou již nemohl zabývat, nelze její dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, považovat za přípustné. Za tohoto stavu státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud toto (v pořadí druhé) dovolání obviněné v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
11. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněnou bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. Po jeho prostudování shledal, že dovolání bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě [tj. v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř.]. Současně lze konstatovat, že dané podání obviněné splňuje i všechny obligatorní obsahové náležitosti dovolání upravené v § 265f tr. ř.
13. Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané trestní věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 265a tr. ř. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. přitom platí, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Z uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat z jakýchkoli důvodů, nýbrž musí splňovat kumulativně stanovené zákonné podmínky, přičemž je nutné, aby šlo o rozhodnutí soudu, které se stalo konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným. Právní moci musí takové rozhodnutí nabýt v celém obsahu v řízení před soudem druhého stupně, tedy ve výroku o vině i o trestu, a současně proti němu musí zákon výslovně připouštět podání dovolání.
14. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci obviněná shledává s odkazem na ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.
15. Ačkoli v rámci posouzení otázky přípustnosti dovolání není na místě zkoumat, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. m) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na skutečnost, že stran rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. ř.).
16. V neposlední řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podmínky připuštění dovolání je třeba aplikovat tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Vlastní právní rozbor věci
17. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná na základě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojí proti napadenému (v pořadí druhému) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně), a to prostřednictvím námitek, v
nichž krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, konkrétně nesprávné právní posouzení charakteru mobilheimu z hlediska schváleného účelu jeho užívání. Svoji dovolací argumentaci tedy obviněná směřuje výlučně do výroku o vině, přičemž ji založila výhradně na odmítnutí právního závěru obou soudů nižších stupňů, že svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu žádnou ze svých výslovně uplatněných dovolacích námitek obviněná nikterak (a to ani implicitně) nemíří proti výroku o trestu z napadeného (v pořadí druhého) rozhodnutí odvolacího soudu.
18. Předně je tedy třeba posoudit z pohledu dovolacího řízení klíčovou otázku, a to přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku, který byl v nyní předkládané věci opětovně podán osobou obviněné. Takto lze přitom učinit prostou konfrontací obviněnou přednesené dovolací argumentace s dosavadním procesním vývojem v dané trestní věci, k němuž došlo v průběhu trestního řízení, tedy ještě před opětovným podáním tohoto mimořádného opravného prostředku.
19. V tomto směru bylo zjištěno, že Okresní soud v Kladně svým rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023, uznal obviněnou vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců, a to za současného uložení přiměřených povinností a omezení podrobně specifikovaných ve výrokové části dotčeného rozsudku. Současně bylo okresním soudem rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy konkrétně stanovenou finanční částku, včetně úroku z prodlení.
20. Obviněná následně podala proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které směřovala proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze jako soud odvolací poté svým rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, rozhodl tak, že napadené rozhodnutí okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě nemajetkové újmy rozhodl za podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku o upuštění od potrestání obviněné.
21. Toto (v pořadí první) rozhodnutí odvolacího soudu však bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem, a to jak ze strany obviněné, která prostřednictvím svého obhájce uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť (stručně vyjádřeno) nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně stran výroku o vině, tak ze strany nejvyššího státního zástupce, který uplatnil v neprospěch obviněné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání. Na to Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 488/2024, k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, a to jednak ve výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023, a dále ve výroku, jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. za podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto o upuštění od potrestání obviněné, načež podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal danému krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Naproti tomu dovolání obviněné Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
22. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu Krajský soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím, konkrétně usnesením ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 21/2024-458, rozhodl tak, že odvolání obviněné (směřované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023) podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. V rámci odůvodnění svého usnesení (viz bod 9.) přitom odvolací soud výslovně konstatoval, že mu v dané věci nikterak nepříslušelo přezkoumávat výrok o vině, stejně jako výrok o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy osobě poškozené (tj. tzv. adhézní výrok), neboť v tomto směru oba uvedené výroky nabyly právní moci již v původním řízení, ježto kasačním zásahem Nejvyššího soudu nebyly – na rozdíl od výroku o trestu - nikterak dotčeny.
23. Za takového procesního stavu věci byla obviněná oprávněna napadnout svým dovoláním v pořadí druhé rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci samé jen v tom rozsahu, v jakém byl tento odvolací soud po kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu, učiněném na podkladě dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné výhradě proti výroku o trestu obsaženému v pořadí prvním rozhodnutí Krajského soudu v Praze, oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně - tedy toliko ve vztahu k výroku o trestu.
V tomto směru je namístě znovu připomenout závěry kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 488/2024, jímž došlo k částečnému zrušení původního rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, avšak pouze v té části, v níž byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023, jakož i ve výroku, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o upuštění od potrestání obviněné. Za tohoto stavu je tak nepochybné, že výrok o vině obviněné přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr.
zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako výrok o její povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené způsobenou nemajetkovou újmu v penězích, zůstaly po zásahu dovolacího soudu zcela nedotčeny, neboť (v pořadí první) dovolání obviněné bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, zatímco dovolání nejvyššího státního zástupce proti výroku o vině vůbec nesměřovalo. Citovaným rozhodnutím dovolacího soudu tak byly zcela jasně vymezeny podmínky pro další rozhodovací činnost soudu druhého stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Ten se tak v dalším řízení mohl zabývat již jen otázkami souvisejícími s výrokem o trestu. Z těchto důvodů také Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, zamítl odvolání obviněné toliko v rozsahu výroku o trestu, zatímco výrok o vině, stejně jako tzv. adhézní výrok (tj. výrok o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy osobě poškozené) z rozsudku soudu prvního stupně ponechal nedotčenými.
24. Pokud i přesto obviněná svými dovolacími námitkami opětovně rozporuje právní závěry učiněné soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil jak soud odvolací, tak i soud dovolací (kterak je patrné z jeho předchozího usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 488/2024) stran údajně nesprávného právního posouzení účelu, k němuž byl mobilheim poškozené umístěný na pozemku patřícím obviněné užíván, a tedy i stran povahy zásahu obviněné do práv a oprávněných zájmů poškozené, činí tak proti výroku, který odvolací soud v rámci opětovně konaného odvolacího řízení (realizovaného po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) nepřezkoumával postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř., přičemž jej neměl povinnost přezkoumat ani postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. Tyto dovolací námitky obviněné je tedy s ohledem na shora uvedené na místě označit za nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť fakticky směřovaly proti skutečnostem uvedeným v již dříve pravomocném a nyní napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházejícím kasačním zásahem Nejvyššího soudu učiněným na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, které směřovalo výhradně proti původnímu výroku o trestu obsaženému v pořadí prvním rozhodnutí odvolacího soudu) nedotčeném výroku, kterýžto již nebylo možné v opětovně konaném odvolacím řízení, a tedy ani v opětovně konaném dovolacím řízení, účinně napadat příslušným opravným prostředkem.
25. Shora uvedené námitky obviněné směřující výhradně do výroku o vině je tudíž z hlediska podaného dovolání nutno považovat za nepřípustné. V souvislosti s tím, že kasačním zásahem Nejvyššího soudu došlo ke zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu toliko v části týkající se výroku o trestu, zatímco ostatní části výroku z původního rozsudku krajského soudu, jakož i jemu předcházejícího rozsudku okresního soudu jako soudu prvního stupně zůstaly tímto kasačním zásahem zcela nedotčeny, nemohl odvolací soud v nově konaném odvolacím řízení podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat výrok o vině z napadeného rozsudku okresního soudu, stejně jako výrok o povinnosti obviněné nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích. Oba tyto výroky totiž nabyly právní moci již na základě původního (v pořadí prvního) rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, v důsledku čehož nelze proti tomuto výroku o vině účinně podat dovolání, ježto tento výrok nebyl soudem druhého stupně v rámci jeho v pořadí druhého rozhodnutí nikterak věcně přezkoumáván, a ve vztahu k němu nebylo v rámci opětovně konaného odvolacího řízení ani fakticky nikterak rozhodováno (§ 265a odst. 1 tr. ř.).
26. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud toliko pro úplnost odkazuje mimo jiné na usnesení tohoto soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (jež lze v přiměřené míře aplikovat i na nyní posuzovaný případ), podle kterého za situace, kdy bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), je dovolatel oprávněn napadnout svým dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li i přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. – což je i situace obviněné S. H. v nyní posuzované věci - musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
27. Lze tedy shrnout, že obviněná v této trestní věci mohla prostřednictvím podaného (v pořadí druhého) dovolání přípustným způsobem napadnout pouze výrok o uloženém trestu. Tímto způsobem však obviněná své dovolání nikterak nekoncipovala, neboť veškeré její námitky směřují výhradně proti výroku o její vině, zatímco výrokem o trestu se ve svém (v pořadí druhém) dovolání nikterak, a to ani okrajově, nezabývá.
V. Závěr
28. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné S. H. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého tento soud dovolání odmítne, není-li přípustné.
29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Jde-li o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
30. Jelikož bylo dovolání podané obviněnou proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 13 To 21/2024-458, posouzeno jako nepřípustné a odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by Nejvyšší soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. ř. pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněné napadeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu