11 Tdo 1212/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. ledna
2006 dovolání obviněných D. A. a M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To 376/2004, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 377/2003, a rozhodl
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To 376/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 4 To
376/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. k odvolání
obviněných D. A. a M. L. zrušen v celé odsuzující části rozsudek Okresního
soudu v Hodoníně ze dne 29. ledna 2004, č. j. 3 T 377/2003-250, přičemž
odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodl tak, že oba
obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. a uložil každému z nich trest odnětí svobody v trvání dvou a
půl roku, přičemž výkon tohoto trestu jim podmíněně odložil na zkušební dobu
dva a půl roku, a to za současného stanovení dohledu. Dále jim uložil trest
zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce jednatele ve společnosti s ručením
omezeným na dobu dvou let. Oběma obviněným též uložil povinnost nahradit
společně a nerozdílně poškozenému – I. L. a. s., ul. V., P. škodu ve výši
612.495,- Kč. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že obvinění po
předchozí vzájemné dohodě oba jako jednatelé a společníci A. a s., s. r. o. se
sídlem ve S.-M. a obviněný M. L. současně též jako fyzická osoba - podnikatel
„M. L., B.“, v úmyslu získat finanční prostředky od I. L. a. s., se sídlem ul.
V., P. (dále též jen „poškozený“, či „poškozený I. L. a. s.“) na hrazení dluhů,
společně jednali tak, že obviněný D. A. podal v dubnu 1999 za A. a s., s. r. o.
u poškozeného žádosti o provedení leasingových operací, v nichž nepravdivě
uvedl pořizovací ceny předmětu leasingu, a to řeznického kutru částkou
1.098.000,- Kč a řeznické řezačky masa částkou 732.000,- Kč s tím, že
dodavatelem těchto strojů je M. L., ačkoliv oba stroje byly v majetku A. a s.,
s. r. o.; dále nepředložili faktury ze dne 29. 7. 1998 na částky 292.800,- Kč a
103.700,- Kč, na základě kterých oba stroje zakoupili, ale poškozenému
předložili fiktivní faktury o jejich nákupu ze dne 26. 4. 1999, v nichž
obviněný M. L. nepravdivě uvedl cenu obou strojů, ač k jejich nákupu vůbec
nedošlo. V důsledku toho poškozený jako pronajímatel uzavřel se společností A.
a s., s. r. o. leasingové smlouvy na pronájem těchto strojů v ceně 1.098.000,-
Kč a 732.000,- Kč, přičemž se A. a s., s. r. o. zavázala splácet pravidelné
měsíční leasingové splátky, ačkoliv oba obvinění věděli, že finanční situace
této společnosti je špatná. Přitom oba výše uvedené stroje obviněný M. L. dne
26. 4. 1999 odprodal za částky 1.098.000,- Kč a 732.000,- Kč poškozenému, který
po uhrazení 30-ti % akontace mu poskytl částky 768.600,- Kč za kutr a 512.400,-
Kč za řezačku masa. Leasingové splátky pak v dohodnuté výši uhrazeny nebyly a
tímto svým jednáním oba obvinění způsobili poškozenému I. L. a. s., škodu ve
výši nejméně 612.495,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce
dovolání, jež shodně opřeli o dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadli výše označený rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu, tedy ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. V
odůvodnění opravného prostředku poukázali na to, že odvolací soud sám uvedl, že
rozhodnutí soudu prvního stupně je poněkud „kostrbaté“ a vzbuzuje jisté
pochybnosti, nicméně přes toto konstatování odvolací soud učinil rozhodnutí,
kterým v podstatě stejným způsobem posoudil vinu obou obviněných, uložil jim
trest a povinnost k náhradě škody. Poté dovolatelé zopakovali obsah svých
odvolacích námitek s tím, že soudy nesprávně spatřovaly naplnění zákonných
znaků trestného činu podvodu v tom, že obvinění předmětné stroje prodali
poškozenému za vyšší částku, než za kterou je nakoupili. Podle jejich názoru
nemůže tato skutečnost naplňovat zákonný znak způsobení škody na cizím majetku
ve smyslu ustanovení o trestném činu podvodu. I když je zcela irelevantní, za
kolik poškozený tyto stroje nakoupil, tak dovolatelé připomínají, že je ostatně
nakoupil za stejnou cenu, za kterou je koupil obviněný M. L. od s. r. o. A. a
s. Poškozený si přitom stroje prohlédl a s navrhovanou cenou souhlasil. Na
základě toho dovolatelé dovozují, že poškozený podnikající v oboru poskytování
leasingových služeb nemohl být uveden v omyl ani případným tvrzením o vyšší
ceně těchto strojů jako předmětu leasingu. Jejich jednání tak nenaplňuje
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obvinění poukázali i na to, že odvolací soud sice poněkud pozměnil skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně, a to v tom, že nebylo prokázáno, že
obvinění měli poškozenému tvrdit, že se jedná o stroje nové, avšak nezměnil
právní názor o podvodném charakteru jednání obviněných, který byl soudem
prvního stupně založen i na tvrzení o údajné novosti prodávaných strojů. Dále
dovolatelé zdůraznili, že v posuzované věci došlo k řádnému převodu předmětných
strojů ze společnosti A. a s., s. r. o. na podnikatele M. L., a to kupní
smlouvou, která odpovídá požadavkům zákona, že došlo k převzetí těchto strojů
M. L. a že byla uhrazena kupní cena ve prospěch společnosti A. a s., s. r. o. Proto nesouhlasí se závěry soudů, že se jednalo o fiktivní převod a že byly
vystaveny fiktivní faktury. Dále pak oba obvinění namítli, že skutečná hodnota
předmětných strojů jim nebyla známa, věděli pouze o jejich pořizovací ceně a tu
také uvedli v žádosti o pronájem strojů. Vytkli, že nebyla vůbec zjišťována
hodnota těchto strojů v době uzavírání leasingové smlouvy. Nesouhlasí ani se
závěry soudů, že ekonomická situace společnosti A. a s., s. r. o. byla špatná,
neboť ty jsou v rozporu se zjištěním, které vykonal poškozený v souvislosti s
uzavíráním leasingové smlouvy. Dále pak rozebírají faktický průběh plnění
podmínek leasingové smlouvy s tím, že po dobu nejméně patnácti měsíců byly
leasingové splátky řádně hrazeny a poškozený tak obdržel podstatnou částku
sjednané ceny leasingu.
V neposlední řadě pak dovolatelé namítali absenci
subjektivní stránky jim přisouzeného trestného činu. Uvedli, že nebyl opatřen
jediný důkaz, který by prokazoval jejich úmysl obohatit se na úkor poškozeného. Ze strany obou soudů bylo zcela opomenuto, že nejméně patnáct měsíců řádně
plnili podmínky leasingové smlouvy a že v době jejího uzavírání nejednali v
úmyslu se obohatit na úkor poškozeného, nýbrž získat hotové peníze kapitalizací
vlastního movitého majetku. Mají za to, že soudy postupovaly v rozporu se
zásadou in dubio pro reo, neboť při respektování této zásady nebylo možno
dospět k závěru, že uvedli poškozeného v omyl či mu zamlčeli podstatné
skutečnosti. Soudy zjištěný skutkový stav tak neobsahuje zákonné znaky
objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Proto v závěru svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že se oba obvinění zprošťují obžaloby.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství tak, že jim lze přisvědčit v tom, že odvolací soud sice vytkl
rozsudku soudu prvního stupně jisté nedostatky ve formulaci skutkových závěrů a
v podstatě z tohoto důvodu zrušil odsuzující část prvostupňového rozsudku,
ovšem svým vlastním rozhodnutím ve věci tyto nedostatky nijak významně
nenapravil, takže napadený rozsudek se z tohoto pohledu nachází na hranici
přezkoumatelnosti. Na druhé straně se ve vyjádření k dovolání uvádí, že
obvinění především namítají pouze způsob hodnocení provedených důkazů, aniž
nabízejí možnost jiného hmotně právního posouzení a že tudíž jejich námitky
zcela nekorespondují uplatněnému dovolacímu důvodu. Má za to, že z odůvodnění
napadeného rozsudku lze dovodit úvahy odvolacího soudu, které opodstatněně
vedly k závěru, že oba obvinění se dopustili trestného činu podvodu. Značné
pochybnosti však vyvolává výrok o povinnosti obviněných k náhradě škody, který
kromě své evidentní nepřezkoumatelnosti neumožňuje se zabývat ani tím, na
základě jakých právních úvah odvolací soud dospěl k závěru o vyslovení
povinnosti obviněných k náhradě škody. Tento výrok je sporný i z hlediska jeho
vykonatelnosti v rámci občanského soudního řízení. V závěru tohoto vyjádření
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu toliko ve výroku o náhradě škody a odkázal poškozeného s jeho nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obou obviněných vykazuje všechny
formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem, shledal, že je důvodné
toliko částečně.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn
tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto
nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady
ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem
nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud nemohl v rámci
přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (§ 265i odst. 3, 4 tr.
ř.) přihlížet k těm námitkám obviněných, jež obsahově nenaplňují jak jimi
uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod
dovolání v § 265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní
judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo
1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež
nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03
atd.).
S ohledem na výše uvedené, pak pod dovolateli uplatněný dovolací důvod nelze
subsumovat ty námitky, jež na základě odlišného hodnocení provedených důkazů
zpochybňují správnost skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy. To se
týká především otázky, zda došlo k převodu předmětných strojů ze společnosti
A. a s., s. r. o. na M. L. a posouzení charakteru vystavených faktur
předložených poškozenému v souvislosti s nákupem těchto strojů. Soudy na
základě provedeného dokazování učinily jednoznačný závěr, že k žádnému takovému
převodu nedošlo a že se jednalo o fiktivní operaci provedenou pouze za účelem
nadhodnocení budoucího předmětu leasingu, resp. pro účely koupě těchto strojů
poškozeným I. L. a. s. od obviněných za částky neodpovídající jejich skutečné
ceně. Tyto okolnosti pak soudy pokládaly za součást podvodného jednání obou
obviněných vůči poškozenému. Stejné platí i ve vztahu k závěrům soudů o špatné
finanční situaci společnosti A. a s., s. r. o., jakož i k namítanému nedostatku
úmyslu obviněných obohatit se na úkor poškozeného, neboť i v tomto směru
vycházejí dovolací námitky z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly
oba soudy. Těmito námitkami se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu jsou zcela irelevantní. V tomto rozsahu bylo tak
dovolání obviněných podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak
opodstatňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. odmítnutí
podaného dovolání).
Naproti tomu však dovolatelé naplnili zákonný požadavek ohledně uplatnění
dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy pochybily, pokud za škodu
způsobenou posuzovaným trestným činem pokládaly výši nezaplacených leasingových
splátek a že se při zjišťování, co lze v posuzované věci považovat za škodu
vůbec nezabývaly skutečnou hodnotou předmětných strojů v době jejich zakoupení
poškozeným. V tomto směru dovolací soud shledal, že se jedná o otázky
správnosti hmotně právního posouzení skutku a že dovolání obou obviněných lze
přisvědčit.
Podle napadeného rozsudku se oba obvinění dopustili trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tak, že se úmyslně ke škodě
cizího majetku obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné
skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.
Je třeba připomenout, že uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K zamlčení
podstatných skutečností dochází tím, že pachatel neuvede v rámci svého
podvodného jednání takové skutečnosti, které jsou zásadní pro rozhodnutí
poškozeného, tj. zpravidla takové skutečnosti, při jejichž znalosti by nedošlo
k plnění ze strany poškozeného buď vůbec anebo za podstatně jiných podmínek ve
vztahu k pachateli.
Z napadeného rozsudku se podává, že podstata podvodného jednání obou obviněných
spočívala v tom, že v úmyslu získat co nejvíce peněžních prostředků od
poškozeného I. L. a. s. uvedli v souvislosti s převodem řeznických strojů na
poškozeného a následného jejich leasingu nepravdu jak ohledně pořizovací ceny
strojů, tak ohledně jejich dodavatele, přičemž současně zatajili skutečnou
pořizovací cenu strojů tím, že nepředložili faktury, na jejichž podkladě bylo
možno tyto skutečnosti zjistit, ale naopak předložili faktury o údajném prodeji
těchto strojů mezi sebou navzájem, když předstírali poškozenému, že k takovému
obchodu došlo, ačkoliv se tak ve skutečnosti nestalo. Přitom zatajili
poškozenému též svou špatnou finanční situaci, a proto pak ani nedošlo k
uhrazení všech leasingových splátek. V důsledku toho pak podle názoru
odvolacího soudu vznikla na straně poškozeného škoda, jejíž výše odpovídá
nezaplaceným leasingovým splátkám (tj. částce 612.495,- Kč). Tedy jinak řečeno,
podle zjištění odvolacího soudu se obvinění dopustili podvodu tím, že
poškozenému zatajili cenu, za kterou předmětné stroje krátce před jejich
prodejem poškozenému sami nakoupili, k opodstatnění požadované ceny vyhotovili
mezi sebou fiktivní faktury, v nichž deklarovali, že stroje byly zakoupeny za
tuto vyšší cenu, jako vlastníka těchto strojů a dodavatele předmětu leasingu
uvedli nikoliv společnost A. a s., s. r. o. jako nájemce, neboť jinak by bylo
nutno provést znalecký posudek ohledně jejich hodnoty, nýbrž třetí osobu (tj.
obviněného M. L. – viz č. l. 152) , a to vše proto, aby získali vyšší finanční
částku, než jakou by jinak dostali, a za těchto okolností došlo k prodeji
strojů poškozenému. Dále pak odvolací soud konstatuje špatnou finanční situaci
společnosti A. a s., s. r. o. a srozumění obviněných jako společníků a
jednatelů této společnosti s tím, že leasingové splátky nebudou uhrazeny a že
tak vznikne značná škoda na cizím majetku.
Nejvyšší soud se s těmito závěry o podstatě podvodného jednání ze strany obou
obviněných v zásadě ztotožňuje. Je zřejmé, že pro posouzení podvodného
charakteru jednání obou obviněných z hlediska ustanovení o trestném činu
podvodu podle § 250 tr. zák. oba soudy pokládaly jako rozhodující ty
skutečnosti, které se vztahovaly k prodeji předmětných strojů poškozenému I.
a. s. ze strany obou obviněných. To znamená, že v souvislosti s prodejem těchto
strojů došlo k podvodnému jednání výše již popsaným způsobem. K námitce
dovolatelů ohledně údajně řádně provedeného převodu strojů mezi nimi navzájem
lze znovu připomenout, že podle zjištění obou soudů, byl tento „převod“ již
součástí jejich podvodného jednání, jehož jediným záměrem bylo získat peníze
od poškozeného v co nejvyšší částce, tj. získat více finančních prostředků,
než mohli získat v případě, kdyby k takovému „převodu“ nedošlo. Nelze též
přehlédnout ani tu skutečnost, že obvinění poškozenému zatajili existenci
zástavní smlouvy na oba předmětné stroje ve prospěch svědka Č. L. Přitom z
výpovědí pracovníků poškozené I. a. s. (viz svědectví Š. M. a Ing. F. S.)
vyplývá, že se jednalo o tak významnou okolnost, že při její znalosti
poškozeným by vůbec nedošlo k uzavření kupní smlouvy a následně ani k
uzavření leasingové smlouvy mezi poškozeným a společností A. a s., s. r. o. V
souvislosti s námitkou obviněných, že poškozený měl možnost ověřit si skutečný
stav věci prohlídkou předmětných strojů, je třeba zdůraznit, že spáchání
trestného činu podvodu není ani v takovém případě vyloučeno, jestliže pachatel
ovlivnil jednání poškozeného zamlčením podstatných skutečností či podáním
nepravdivých informací tak, že pokud by poškozený věděl všechny rozhodné
skutečnosti, tak by smlouvu neuzavřel (např. při existenci zástavního práva,
jak se to podává ze shora uvedených svědectví – srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). I když odvolací soud tyto
skutečnosti ve svém rozhodnutí nevyjádřil příliš přiléhavě, lze z obsahu jeho
rozhodnutí dovodit, že je pokládal za relevantní z hlediska naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.,
což zřetelně vyplývá již z toho, že dokonání tohoto trestného činu vztahoval k
okamžiku poukázání peněžních prostředků poškozeným na účet M. L. a následně na
A. a s., s. r. o. (tedy k době uzavírání kupní a poté leasingové smlouvy). Tedy
vycházel z toho, že tyto smlouvy byly ve skutečnosti jen prostředkem ke
spáchání trestného činu (srov. přiměřeně č. 47/2002 Sb. rozh. tr.).
Poněkud v rozporu s těmito úvahami pak vyznívá závěr odvolacího soudu o tom, co
se v posuzovaném případě rozumí škodou ve smyslu zákonného znaku skutkové
podstaty trestného činu podvodu. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací
soud pokládal za škodu způsobenou posuzovaným trestným činem výši neuhrazených
leasingových splátek. Tedy vycházel z toho, že obvinění měli na základě
leasingové smlouvy platit leasingové splátky po dobu celkem 36 měsíců, avšak ve
skutečnosti k tomu nedošlo a splátky platili po dobu zhruba jednoho roku.
Jestliže však ke spáchání (dokonání) trestného činu došlo již podvodným
vylákáním peněžních prostředků za prodej předmětných strojů, pak ovšem
zjištění, že obvinění v souladu s uzavřenou smlouvou po jistou dobu platili
leasingové splátky není významná pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného
trestného činu, nýbrž může mít význam jen z hlediska náhrady škody (resp. může
se pak promítnout i do oblasti úvah o následcích trestní odpovědnosti – tj. v
rovině ukládání trestu). Pokud došlo ke spáchání trestného činu podvodu
podvodným vylákáním peněz, je škodou celá vylákaná částka bez ohledu na to, zda
pachatel později část peněz vrátil. Tato okolnost má význam jen z hlediska
náhrady škody, popř. při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II., č.
2/1963 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, zda a v jakém rozsahu došlo ke splácení
leasingových splátek je za zjištěných okolností tedy právně nevýznamná z
hlediska závěru o tom, co je v posuzovaném případě škodou.
Je třeba připomenout, že předmětné stroje zakoupila společnost A. a syn, s. r.
o. od firmy A. (viz č. l. 192-3) v červenci 1998 za částku 292.800,- Kč (kutr)
a částku 103.700,- Kč (řeznická řezačka). V dubnu 1999 tyto stroje obviněný M.
L. prodal poškozenému za částku 1.098.000,- Kč (kutr) a 732.000,- Kč (řezačka),
tedy celkem za 1.830.000,- Kč, přičemž po odpočtu tzv. akontace ve výši 40%
(549.000,- Kč) mu bylo poškozeným vyplaceno celkem 1.281.000,- Kč. Tato částka
byla pak převedena na společnost A. a s., s. r. o. (č. l. 132 a násl.). K
vyplacení této částky (tj. 1.281.000,- Kč) došlo poté, co obvinění poškozenému
jako protihodnotu poskytli (prodali) oba předmětné stroje. Tyto skutečnosti
však soudy v posuzované věci nijak nevzaly v úvahu z hlediska možného naplnění
zákonného znaku „škoda“. Hodnota předmětných strojů v době a místě spáchání
činu (srov. § 89 odst. 12 tr. zák.) dosud nebyla vůbec zjišťována. Znalecký
posudek z oboru strojírenství vypracovaný doc. Ing. J. J., CSc. (č. l. 177)
byl opatřen poškozeným pro účely prodeje těchto strojů a stanoví jejich
hodnotu jen ke dni 12. 9. 2001. V této souvislosti lze připomenout situaci
vztahující se k podvodně vylákanému předmětu leasingu v tom, že pokud je
předpokladem uzavření leasingové smlouvy zaplacení určité částky při odebrání
věci a pachatel ji zaplatil, pak je způsobená škoda o tuto částku menší
(rozhodnutí č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry lze přiměřeně aplikovat i v
posuzovaném případě.
Obvinění poskytli poškozenému protihodnotu v podobě strojů, které se staly jeho
vlastnictvím. Tato skutečnost nebyla dotčena ani zatajením výše zmiňované
zástavní smlouvy, neboť poškozený po vypovězení leasingových smluv s těmito
stroji jako se svým vlastnictvím volně disponoval. Jestliže podmínkou
podvodného vylákání peněz byl prodej předmětných strojů poškozenému, tak ovšem
nebylo možno nechat stranou hodnotu těchto strojů v době spáchání činu. Jejich
hodnota však zatím zjišťována nebyla, takže bude namístě buď provést doplnění
výše citovaného posudku z oboru strojírenství, anebo opatřit nový znalecký
posudek, na jehož podkladě by bylo možno stanovit hodnotu těchto strojů ke dni
jejich prodeje ze strany M. L. poškozenému, a to podle hledisek uvedených v
ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Lze tedy shrnout, že podstata podvodného
jednání obviněných vůči poškozenému spočívala v tom, že při prodeji předmětných
strojů byl poškozený uveden v omyl, jak co do pořizovací ceny těchto strojů,
tak do osoby jejich majitele, přičemž mu byla zatajena i existence zástavní
smlouvy, a v důsledku toho poškozený provedl majetkovou dispozici spočívající v
tom, že obviněným poskytl finanční prostředky vyšší částkou, než jakou by jim
poskytl, jestliže by nebyl uveden v omyl a nebyly mu zatajeny podstatné
skutečnosti vztahující se k předmětným strojům (pokud by vůbec došlo k uzavření
kupní smlouvy), a v příčinné souvislosti s tím, došlo ke vzniku škody na straně
poškozeného. Tato škoda však nespočívá v neuhrazení všech leasingových splátek,
nýbrž v rozdílu mezi výší poškozeným vyplacené peněžité částky ve prospěch
obviněných a protihodnotou, kterou mu obvinění za to museli poskytnout v
podobě hodnoty strojů (odečte-li se již předem tzv. akontace.
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že byť nejsou pochybnosti o podvodném
charakteru jednání obou obviněných, a to i z hlediska zákonem požadovaného
úmyslného charakteru jejich zavinění, tak napadený rozsudek nemůže obstát z
hlediska toho, co odvolací soud pokládal za škodu ve smyslu zákonného znaku
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Proto dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna na něj obsahově
navazující rozhodnutí, pozbyla-li zrušením svého podkladu, a odvolacímu soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším
řízení odvolací soud v intencích výše již uvedeného doplní dokazování opatřením
znaleckého posudku k posouzení hodnoty předmětných strojů v době spáchání činu
a tuto skutečnost pak bude moci promítnout do svých závěrů o výši způsobené
škody. Jedná se přitom o doplnění dokazování, včetně případného výslechu obou
obviněných ve vztahu k jejich představě o hodnotě těchto strojů i z pohledu
toho, že je v červenci 1998 zakoupili za částku cca 400.000,- Kč, které se
nijak nevymyká možnostem odvolacího soudu. Poté odvolací soud může lépe
posoudit všechny rozhodné skutečnosti vyjadřující zákonné znaky posuzovaného
trestného činu.
Dále je nutno odvolacímu soudu připomenout ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.
ohledně zákazu reformace in peius.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík