U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2016 dovolání obv.
J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 25. 2. 2015, sp. zn. 31 To 435/2014, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 145/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 17 T
145/2008, byl obv. J. R. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (tj. zákon č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 1 (jednoho) měsíce. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Současně
mu byl v souladu s ust. § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1
(jednoho) roku.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě se obviněný dopustil
trestné činnosti tím, že dne 26. 10. 2008 v době kolem 02,30 hodin v N. B., v
ul. S. a v ul. U O. řídil osobní automobil zn. Škoda Superb, RZ …, kdy měl
rozhodnutím Magistrátu města Děčín č. j. OSC/87701/2008/Bedn ze dne 28. 7. 2008
uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 8 (osmi) měsíců, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2008 a trvalo do 27.
4. 2009.
Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 17 T
145/2008, napadl obv. J. R. odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci toto odvolání projednal a usnesením ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 31 To
435/2014, jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
Pro úplnost nutno uvést, že Nejvyšší soud ohledně předmětného skutku
jedná již podruhé. Prvně usnesením ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 522/2012
(č. l. 155) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 31 To 579/2011 (č. l. 129), stejně jako
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 17 T 145/2008
(č. l. 94). Současně zrušil také další rozhodnutí na rušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a
Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 5. 2.
2013, sp. zn. 17 T 145/2008 (č. l. 212), zprostil obv. J. R. obžaloby. Proti
tomuto rozhodnutí však podala státní zástupkyně odvolání (č. l. 218), o němž
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 4.
10. 2013, sp. zn. 31 To 133/2013 (č. l. 223) tak, že napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 31 To 435/2014 tedy podal obv. J. R.
prostřednictvím advokáta Mgr. Kamila Štěpánka dovolání, a to proti výrokům o
vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho druhé variantě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl
dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když
rozhodnutí soudu I. stupně dle jeho názoru spočívá na nesprávném hmotněprávním
posouzení skutku.
Ve svém podání obviněný nejdříve podrobně vylíčil dosavadní průběh trestního
řízení, včetně právní argumentace soudů I. a II. stupně. Následně uplatnil
vlastní argumentaci známou již z předchozího průběhu trestního řízení, v níž
zdůraznil, že v daném případě proti sobě stojí dvě skupiny důkazů. Na jedné
straně figuruje obhajoba obviněného, kterou podepírají svědectví jeho
spolujezdců V., M. a M. a dále i objektivní důkaz v podobě zprávy Českého
hydrometeorologického ústavu. Protichůdnou verzi skutkového děje pak předkládá
policista S., jehož svědectví dle dovolatele zůstalo osamoceno, ale i přesto
jej soud I. stupně uznal za věrohodné a beze zbytku způsobilé vysvětlit
skutkový děj, na jehož základě byl vynesen odsuzující rozsudek. S tímto právním
názorem se poté ztotožnil i soud odvolací.
Dovolatel však v této rozhodovací činnosti soudů spatřuje výrazný projev
libovůle, a z toho důvodu vznesl námitku extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a s
jejich následnými právními závěry na straně druhé. Uvedené hodnocení důkazů
vychází dle dovolatele z předpojatého závěru soudu I. stupně o jeho vině a
odůvodnění rozhodnutí tedy zůstalo neúplné a nepřezkoumatelné. Navíc obviněný
vytkl, že po změně v osobě soudce došlo k porušení zásady bezprostřednosti,
když bylo rozhodnutí soudu I. stupně vyneseno pouze na základě listinných
důkazů bez toho, aby si soud učinil o shromážděných důkazech vlastní úsudek a
ověřil si jejich hodnověrnost. V důsledku nesprávné realizace důkazního řízení
shledal dovolatel trestní řízení jako celek nespravedlivým. Tímto postupem bylo
tedy nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl.
36 Listiny základních práv a svobod a současně došlo v daném případě i k
prolomení principu presumpce neviny uvedeného v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle
ust. § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 31 To 435/2014 i rozsudek
Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 17 T 145/2008, podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obv. R. se písemně vyjádřila státní zástupkyně, která je
činná u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 881/2015-16 ze dne 9.
9. 2015). Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatelova argumentace se
opakovaně a téměř výhradně zabývá otázkami skutkové povahy, přičemž soudům
vytýká zejména způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Dále uvedla, že
skutkové závěry soudu I. stupně jsou náležitě zdůvodněny výsledky provedeného
dokazování a soud projednávaný skutek správně podepřel příslušnými ustanoveními
hmotného práva. Stejné stanovisko rovněž zaujal i soud odvolací, jehož závěry
jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Pokud tedy přezkumné
řízení před odvolacím soudem proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani
důvod přezkoumávat důvodnost již uplatněných námitek.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá
existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ve
skutečnosti se ale obviněný svými námitkami dožaduje odlišného způsobu
hodnocení zásadních důkazů, a to tak, že vykládá provedené důkazy jinak než
soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k
nimž směřuje své námitky.
Dle státní zástupkyně lze uzavřít, že výhrady vznesené obviněným nelze mít za
důvodné a rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno
napravit cestou dovolání. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obv. J. R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
nakolik bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném
dovolání učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda
je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e
odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b)
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval,
a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání
opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence
tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle
ust. § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení
procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co
dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je
tato námitka relevantní.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy
důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo
odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně z ryze
formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254
tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané
odvolání proti rozsudku soudu I. stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po
věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. s tím, že jej odvolací
soud neshledal důvodným.
Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., na niž odkázal i sám dovolatel, je tedy skutečnost, že dovolateli sice
nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud – ač v
řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu I. stupně a
řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném
prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající
některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obv. J. R. ve svém dovolání namítl, že soudy nižších stupňů nerespektovaly jeho
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a současně vytkl i námitku
existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu nalézacího i odvolacího. Teprve poté uplatnil znovu argumentaci
známou z dosavadního průběhu trestního řízení, která spočívá především v jeho
tvrzení, že soudy nižších stupňů se ztotožnily s nedostatečnými skutkovými
zjištěními, které měly být v důsledku principu in dubio pro reo vyhodnoceny v
jeho prospěch a tudíž měly vést k vynesení zprošťujícího rozhodnutí. Soudům
dále vytkl i způsob, jímž prováděly a hodnotily jednotlivé důkazy.
Ačkoliv je z dovolání obviněného patrné, že v dané věci proti sobě
stojí dvě protichůdné verze skutkového děje (zejména svědecké výpovědi V., M. a
M. a rovněž sdělení Českého hydrometeorologického ústavu a proti nim výpověď
svědka S. a N.), nelze mít za to, že tato skutečnost bude ,,automaticky“
představovat výhodu pro obviněného v souvislosti se zásadou presumpce neviny a
s ní spojenou zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud
soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že
není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze dvou rozporných výpovědí nebo
k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom,
jak se skutkový děj odehrál (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 154/02). V tomto případě však soud I. stupně dospěl k závěru, že
obv. J. R. se dopustil uvedené trestné činnosti, a to bez důvodných
pochybností. Toto rozhodnutí následně pečlivě a řádně zdůvodnil, přičemž
výslovně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které na druhou stranu
vyhodnotil jako nedůvěryhodné a proč. Tento závěr následně potvrdil i soud
odvolací, který po přezkumu napadeného rozhodnutí dodal, že soud I. stupně
rozvedl všechny rozhodné skutečnosti pro vynesení odsuzujícího rozsudku, a taky
pro uložení druhu a výše trestu.
Nejvyšší soud v této souvislosti doplnil, že zásada volného hodnocení důkazů je
vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není
projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky
na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o všestranné,
hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
Při hodnocení svědeckých výpovědí dvou skupin svědků, z nichž jedna potvrzuje
obhajobu obviněného, je třeba uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v
jejich souhrnu, přičemž se soud musí především vypořádat s konkrétními
skutečnostmi vyplývajícími ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků. Dále je
třeba hodnotit, zda výpověď každého svědka je logická, zda se svědek, byť i
pokud jde o méně významné skutečnosti, neodchyluje od své předchozí výpovědi i
od ostatních svědeckých výpovědí, přičemž musí posoudit a zhodnotit všechny
takové zjištěné rozpory ve výpovědích svědků a jejich příčiny, souvislost a
návaznost svědeckých výpovědí navzájem i na ostatní důkazy a prokázané
skutečnosti, jakož i kladný či záporný poměr svědků k obviněnému apod., neboť
jedině tak může získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a
pro závěr o vině obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11.
1998, sp. zn. 5 Tz 107/98).
Dle argumentace obviněného byla jedním z hlavních důkazů, svědčícím o jeho
nevině, zpráva Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem o stavu
počasí, na základě které se obviněný R. snažil prokázat, že dne 26. 10. 2008
byla v N. B. zaznamenána natolik silná mlha, že znemožňovala viditelnost víc
jak na pár metrů. Dovolatel však v této věci opomněl, že předmětná zpráva
taktéž uvádí, že i v případě silné mlhy (která však v N. B. zaznamenána nebyla)
je viditelnost 50 – 200 m (č. l. 234). Na základě uvedené zprávy je tedy
zřejmé, že stav počasí v předmětnou dobu nemohl představovat překážku pro
viditelnost policejní hlídky.
Ve spojení s výše uvedeným soudy nižších stupňů taktéž konstatovaly, že
svědecké výpovědi obviněného i svědků V., M. a M. byly vyhodnoceny jako
nedůvěryhodné, a to i z toho důvodu, že je během hlavního líčení měnily, resp.
přizpůsobovaly obhajobě obviněného. Na podporu tohoto závěru lze odkázat na
skutková zjištění, která byla učiněna v souvislosti se zastavením vozidla
policejní hlídkou v N. B. V této věci totiž obviněný i svědci uvedli, že
policie vozidlo nezastavovala a nikdo z nich žádnou policejní hlídku vůbec
nezaznamenal (č. l. 60, 175, 176), přičemž obviněný i všichni výše uvedení
svědci shodně zdůraznili špatnou viditelnost v důsledku silné mlhy. Naopak
policisté S. a N. uvedli, že v danou noc nezaznamenali mlhu, která by
viditelnost na místě tak závažně znemožňovala. Dále ve svých výpovědích shodně
potvrdili, že vozidlo obviněného na znamení N. dokonce na krátkou dobu před
nimi zastavilo, a poté odbočilo doprava do ulice U O. (č. l. 68, 76). Tvrzení
policistů logicky podporuje i výše zmíněná zpráva Českého hydrometeorologického
ústavu o stavu počasí, a proto se Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu
ztotožnil se závěry soudů I. a II. stupně, které ve svých rozhodnutích
dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily právě výpovědi policistů S.
a N. jako důvěryhodné a schopné vysvětlit skutkový děj, tak jak se na místě
odehrál.
Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že skutková zjištění soudů
I. a II. stupně byla provedena v souladu se zásadami stanovenými trestním řádem
a soudy je rovněž pečlivě ve svých rozhodnutích odůvodnily (vyjádřily se jak k
osobě obviněného, tak ke zhodnocení míry jeho zavinění, k jeho pohnutkám,
polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, apod.). V návaznosti na to došel k
závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není
žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.
Obviněný dále v dovolání namítl, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení
jeho práva na spravedlivý proces, které mimo jiné garantuje i projednání věci
nezávislým a nestranným soudem, neboť k vynesení odsuzujícího rozsudku byl soud
I. stupně v podstatě doveden usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 31 To 290/2011 a ze dne 4. 10.
2013, sp. zn. 31 To 133/2013.
Co se týče prvního z výše uvedených rozhodnutí, byla námitka obviněného
vyhodnocena jako důvodná, což vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 522/2012, kterým došlo k zrušení předchozích rozhodnutí
a věc byla přikázána soudu I. stupně k novému projednání. Dovolatel však
opomněl, že v této věci došlo již jednou k nápravě, a proto tato námitka nemá v
současné situaci právní relevanci.
Ohledně druhého zmíněného usnesení Nejvyšší soud zkonstatoval, že neshledal v
postupu odvolacího soudu vadu, jež by měla za následek porušení práva na
spravedlivý proces, a to konkrétně práva na projednání věci nezávislým a
nestranným soudem, nakolik odvolací soud ve svém rozhodnutí pečlivě odůvodnil,
proč bylo nutné věc obviněného znovu projednat a rozhodnout (č. l. 223). Nelze
se proto ztotožnit s námitkou, že každé rozhodnutí, které bylo vyneseno v
neprospěch obviněného, je zatíženo vadou mající za následek porušení práva na
spravedlivý proces. V této souvislosti pak Nejvyšší soud ještě uvádí, že právo
na spravedlivý proces (jehož nedílnou součástí je i právo na projednání věci
nezávislým a nestranným soudem) nelze vykládat tak, že ,,automaticky“ zaručuje
právo na rozhodnutí, které odpovídá deklarovaným představám obviněného.
Uvedeným základním právem je zajišťováno ,,pouze“ právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005,
sp. zn. II. ÚS 681/04).
Dále obv. J. R. ve svém dovolání vytkl, že v jeho případě byla porušena zásada
bezprostřednosti, nakolik po změně v osobě soudce došlo k vynesení odsuzujícího
rozsudku, aniž by si soud sám ověřil hodnověrnost důkazů a rozhodl pouze na
základě shromážděných listinných důkazů z předchozího řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje, že došlo-li ke změně ve složení senátu,
musí soud obligatorně zjišťovat souhlas státního zástupce a obžalovaného s
postupem podle § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. a pak přicházejí v úvahu dvě
možnosti:
· se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu přečte
podstatný obsah protokolu o (dřívějším) hlavním líčení, včetně v něm
provedených důkazů, nebo
· není-li zde souhlas státního zástupce nebo obviněného, musí být hlavní
líčení provedeno znovu.
Svým souhlasem zde nejdůležitější procesní strany vyjadřují, že z hlediska
zásady bezprostřednosti jim postačuje připomenutí výsledků dřívější části
odročeného hlavního líčení ve formě přečtení protokolu o něm a že souhlasí s
určitým omezením uvedené zásady, přičemž zároveň považují za dostatečné, jak
jsou dosavadní výsledky hlavního líčení, včetně obsahu provedených důkazů,
zachyceny v přečteném protokolu.
K uvedené námitce dovolatele tedy nelze přihlédnout, protože ze strany soudu I.
stupně došlo po změně osoby soudce k vyžádání souhlasu se čtením předchozích
protokolů o hlavním líčení a důkazů v něm provedených, a to v souladu s ust. §
219 odst. 3 tr. ř. Tento souhlas byl udělen jak ze strany státního zástupce
(č. l. 227), tak i obviněného (č. l. 229), a navíc ani jedna ze stran neučinila
další návrhy na doplnění dokazování. S odkazem na výše uvedené je tedy zjevné,
že tato dovolatelova námitka je v celém rozsahu neopodstatněná.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného se sice formálně opírá o dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., avšak s
ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněné dovolací
důvody vůbec nelze podřadit. Ve skutečnosti výše uvedenými námitkami dovolatel
primárně usiluje zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů I. a II.
stupně, čímž zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Jinými slovy –
obviněný brojí proti postupu obou soudů při shromažďování a zejména hodnocení
provedených důkazů, a tím usiluje prosadit vlastní vyhodnocení provedených
důkazů s akcentem, že se jednání nedopustil. Takto postavená argumentace však
není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť dovolatel
se domáhá změny skutkových zjištění soudu I. stupně i soudu II. stupně (který
jeho vinu i trest potvrdil). Nejvyšší soud však konstatuje, že jde o námitky
ryze procesně právní povahy, odkazující na údajně nedostatečně provedené
dokazování a na způsob vyhodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud prověřil, že Okresní soud v České Lípě v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy
vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil
všechny důkazy důsledně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého
vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu
– a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných
souvislostech. Přezkum skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů
Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, týkající se otázky viny a
trestu u obv. J. R., je rovněž správný, relevantní a hodnověrně odůvodněný. Z
těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek, ze kterého byl obv. J.
R. uznán vinným, je právně kvalifikován správně, a Okresní soud v České Lípě,
stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svých
skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. k porušení zákona a
obviněný svými námitkami tyto důvody dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud
dovolání obv. J. R. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v
§ 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu