11 Tdo 522/2012-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. června
2012 dovolání obviněného J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 31 To 579/2011, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 17 T
145/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se ve věci obv. J. R. v celém rozsahu z r u š u
j í usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14.
12. 2011, sp. zn. 31 To 579/2011, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze
dne 20. 9. 2011, sp. zn. 17 T 145/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na rušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v České Lípě p ř i k
a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 17 T
145/2008, (č. l. 94) byl obv. J. R. uznán vinným trestným činem maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. Podle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 1 (jednoho) roku. Současně mu byl v souladu s ust. § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
Původně byl obv. R. z výše uvedených trestných činů rozsudkem Okresního soudu v
České Lípě ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 17 T 145/2008, (č. l. 79) podle § 226
písm. c) tr. ř. zproštěn. Proti tomuto rozhodnutí však podala státní zástupkyně
odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl
usnesením ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 31 To 290/2011, (č. l. 84) tak, že v
souladu s ust. § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §
259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v České Lípě se obviněný dopustil
trestné činnosti tím, že dne 26. 10. 2008 v době kolem 02,30 hodin v N. B., v
ul. S. a v ul. U O. řídil osobní automobil zn. Škoda Superb, ačkoliv není
držitelem žádného řidičského oprávnění podle § 81 zák. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a má
rozhodnutím Magistrátu města Děčín č. j. OSCV/87701/2008/Bedn ze dne 28. 7.
2008 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel
na dobu 8 (osmi) měsíců, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2008 a trvalo do
27. 4. 2009, čímž mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu, neboť vykonával
činnost, která mu byla zakázána.
Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 17 T
145/2008, napadl obv. J. R. odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci toto odvolání projednal a usnesením ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 31
To 579/2011, (č. l. 129) jej podle § 256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí obv. R. podal prostřednictvím advokáta Mgr. Kamila
Štěpánka dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jeho mínění napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a současně s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu ve variantě, že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I.
stupně (kterým bylo rozhodnuto o jeho vině i trestu), když byl v tomto řízení
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ve svém podání obviněný nejprve podrobně rekapituloval dosavadní průběh
trestního řízení, vč. právních argumentů soudů I. a II. stupně. Poté uvedl, že
považuje za nepřípustné, aby soud II. stupně zrušil rozhodnutí soudu I. stupně
jen proto, že provedl a vyhodnotil určitý důkaz jinak, než soud odvolací. V
návaznosti na tuto námitku pak uvádí, že odvolací soud neponechal rozsudek
soudu I. stupně nedotčený jen proto, že výsledek trestního řízení je odrazem
jím uloženého závazného pokynu k hodnocení důkazů, což dovolatel odmítá a
považuje to za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obě napadená
rozhodnutí soudů jsou proto dle jeho názoru zatížena extrémním rozporem mezi
provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a
jejich následným právním posouzením.
Poté v části, ve které dovolatel tento závažný rozpor konkretizuje,
reinterpretuje všechna skutková zjištění ze svého úhlu pohledu (tedy ve smyslu
své obhajoby), kde vyzvedává svou výpověď, kterou ve svých výpovědích potvrdili
jeho spolujezdci V., P., M., a naopak zpochybňuje svědectví policisty Smolky,
které stojí v opozici, a které zůstalo dle jeho náhledu důkazně osamoceno. V
důsledku toho obviněný znovu zdůrazňuje, že soudy I. a II. stupně
nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, protože důkazním řízením
nebylo dosaženo jistoty o tom, že se skutek objektivně stal.
Na základě toho pak dospívá k závěru, že pro přítomnost důvodných pochybností
(které navíc již nelze odstranit) je nezbytné, aby ve smyslu pravidla „in dubio
pro reo“ bylo rozhodnuto v jeho prospěch, a proto své dovolání uzavírá návrhem,
aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 12. 2011, č. j. 31 To
579/2011-129, i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 9. 2011, č. j.
17 T 145/2008-94, aby zrušil i další rozhodnutí navazující na zrušená
rozhodnutí, a aby věc přikázal soudu I. stupně, který ji v potřebném rozsahu
znovu projedná a rozhodne.
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 13. 4. 2012 uvedlo, že
se k němu nebude věcně vyjadřovat, a pouze vyslovilo souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud ve věci rozhodl, a to za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1
písm. c) tr. řádu, tedy v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c
tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda toto dovolání odpovídá všem procesním zákonným
požadavkům. Po této kontrole konstatoval, že všechny podmínky pro přípustnost,
které jsou stanoveny trestním řádem, jsou splněny, a proto vyhodnotil dovolání
jako přípustné.
Ve svém dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody
podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním
posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V obecné rovině
je nutné nejprve zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace
hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II.
stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl
zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je
podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily
soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který
obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového
stavu zjištěného soudy. Z toho prakticky vyplývá, že mimo rámec tohoto
dovolacího důvodu jsou jednak námitky na porušení procesních předpisů (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a dále
výhrady skutkové povahy, tj. námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve
skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sami prosazují. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen
k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze o dovolacím důvodu ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvažovat
výjimečně, a to v případech, když objektivně existuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel
tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, zejména
pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, nebo pokud skutková zjištění nevyplývají při žádném
z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů, nebo jsou dokonce
pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve
poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí,
zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní.
Dovolatel J. R. podal dovolání ještě z dalšího důvodu, a to podle ust. § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu. Toto ustanovení tr. řádu obsahuje dvě alternativy
důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo
odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze
formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu, bez věcného přezkoumání podle §
254 tr. řádu. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané
odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po
věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 256 tr. řádu s tím, že jej odvolací
soud neshledal důvodným.
Dovolatel R. odkazuje na tento dovolací důvod v druhé variantě, čímž
uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadené rozhodnutí
Okresního soudu v České Lípě na základě odvolání věcně přezkoumal, ale
neshledal ho důvodným, a to přesto, že dle náhledu dovolatele v řízení, které
uvedenému zamítavému rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený pod
§ 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Jinými slovy
dovolatel uvádí, že mu jako odvolateli nebyl odepřen přístup k soudu II.
stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí
soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Hlavní námitka dovolatele R. se týká rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl
k odlišnému hodnocení důkazů, které sám neprováděl, a poté svou autoritou měl
donutit okresní soud k tomu, aby „rezignoval na hodnocení důkazů dle svého
vnitřního přesvědčení“ a jaksi mechanicky „převzal názor vyslovený v usnesení
krajského soudu, aniž by se s ním ztotožnil“ (viz dovolání na s. 5).
Otázka hodnocení důkazů, vč. možností korekce soudu odvolacího ve
vztahu ke skutkovým a právním závěrům soudu nalézacího, je konstatní
judikaturou důkladně zpracovaná. Z ní mimo jiné vyplývá, že „jestliže soud I.
stupně postupuje při hodnocení důkazů důsledně podle ust. § 2 odst. 6 tr. řádu,
tzn. že důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učiní
na jejich podkladě logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud
napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí
tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž
nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného
ustanovení.“ (viz judikát publikovaný pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr., rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001, apod.).
Zároveň judikatura také zdůrazňuje, že „ze zásady volného hodnocení důkazů
vyplývá, že hodnocení důkazů jedním orgánem činným v trestním řízení není
závazné pro jiný orgán činný v trestním řízení. A proto, i když odvolací soud
neprovede sám žádné nové důkazy, ani neopakuje důkazy provedené před soudem
prvého stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou
nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnosti o jejich správnosti. V takovém
případě může odvolací soud soudu I. stupně vytknout chyby v hodnocení důkazů,
kterých se podle jeho názoru dopustil, není však oprávněn mu dávat závazné
pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů.“ (viz
např. rozh. publikované pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr.)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém rozhodnutí ze dne 15.
7. 2011, sp. zn. 31 To 290/2011, (č. l. 84), uvedl, že soud I. stupně provedl v
této trestní věci dokazování v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, ale
pochybil při hodnocení důkazů. Na tomto základě pak zformuloval jasný pokyn ve
kterém uvedl, že soud I. instance má v dalším řízení věnovat náležitou
pozornost hodnocení důkazů za současného zdůraznění významu výpovědi svědka
Smolky, kterou výslovně označil jako „jasnou, logickou, velmi podrobnou a ničím
nemotivovanou“, v důsledku čehož ji okresní soud „nemůže znevěrohodňovat“ (č.
l. 86).
Nejvyšší soud se v této části dovolání s námitkou dovolatele ztotožnil a dal mu
za pravdu v tom, že touto formulací odvolací soud v podstatě dal nalézacímu
soudu jasný pokyn, jak má tento důkaz vyhodnotit ve vztahu k ostatním, čímž mu
otevřeně naznačil k jakému závěru má v daném případě dospět (a to navíc v
situaci, kdy ve věci v podstatě neprovedl žádné doplňující dokazování). Jinými
slovy Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svým rozhodnutím zrušil
rozsudek Okresního soudu v České Lípě jen proto, že na základě svého
přesvědčení vyhodnotil důkazy provedené soudem nalézacím odlišným způsobem.
Současně však dal nižšímu soudu nepřímo pokyn k tomu, jak má hodnotit důkazy,
což je v rozporu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy se zásadou volného hodnocení
důkazů.
Pokud tedy dovolatel v této souvislosti vznesl námitku extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a z nich plynoucími
právními závěry, je tato námitka důvodná a tedy jeho postup oprávněný.
Z řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09,
I. ÚS1601/07, apod.) vyplývá, že námitka „extrémního nesouladu“ je vyloučena,
pokud napadená rozhodnutí soudů I. a II. instance a jejich odůvodnění jsou
jasná, logická a přesvědčivá, a pokud by tyto soudy v souladu s procesními
předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající
právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud však
došlo k odůvodněnému zpochybnění hodnocení důkazů a dovolatel takovou vadu
vznesl v rámci námitky „extrémního rozporu“ mezi skutkovými a právními závěry,
tak za této situace připouští Ústavní soud i Nejvyšší soud výjimečný zásah
nejen do právních, ale i do skutkových okolností projednávaného případu.
Z provedeného dokazování vyplývá, že v projednávané věci proti sobě stojí dvě
skupiny důkazů. Na jedné straně je to výpověď obviněného J. R., jeho přítelkyně
L. V. a jejich přátel A. P. a J. M., kteří potvrzují, že obviněný vozidlo
neřídil. Na straně druhé stojí výpověď zakročujícího policisty Smolky, který
tvrdí jednoznačný opak, a jeho kolegy Neumanna, který sice tvrdí, že přesně
neviděl, kdo vozidlo řídil, ale částečně potvrzuje svědectví svědka Smolky. Za
této situace soud I. stupně nejprve vynesl zprošťující rozsudek, kterým
odůvodnil výše naznačenou důkazní situací, a poté co byl odvolacím soudem
zrušen, aniž by se nějak důkazní situace změnila, rozsudek odsuzující. V
odůvodnění tohoto rozsudku však zcela absentuje hodnocení provedených důkazů i
zdůvodnění, z jakého důvodu se samosoudce přiklonil k druhé skupině důkazů
(výpověď policistů). Navíc toto své rozhodnutí jistými narážkami na svědka
Smolku a jeho častou svědeckou účast při trestních řízeních znevěrohodňuje, a
to přesto, že vykonané důkazy nehodnotil a odkázal pouze na hodnocení
odvolacího soudu, které se dovolává a současně konstatuje, že vychází z jeho
názoru na provedené dokazování. Na základě toho pak uznal obviněného vinným.
Za této situace je rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě nepřezkoumatelné. A
pokud Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením následně
zamítl odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku, postupoval v rozporu s
trestním řádem stejně tak jako soud I. stupně.
Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje, že tímto svým závěrem rozhodně netvrdí, že při
hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu se mají soudy řídit množstvím
důkazů, svědčících pro některou z variant skutkového děje. Jinými slovy – když
proti sobě stojí čtyři vzájemně se doplňující výpovědi na straně jedné a jedna
výpověď opačná, tak přesto je soud oprávněn na základě logické úvahy dospět k
závěru, že pravdivá je výpověď jediného svědka, a tedy, že skutkový děj se
odehrál tak, jak doložil svědek ve své výpovědi „osamocený“. V každém případě
je však soud posuzující daný případ povinen svůj závěr (stejně jako závěr
opačný) řádně logicky zdůvodnit, resp. odůvodnit z jakého důvodu tento důkaz
uznal za věrohodný, zatímco opačné nikoliv. To však Okresní soud v České Lípě v
případě rozsudku napadeného odvoláním neučinil a Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci toto pochybení nenapravil.
Lze tedy shrnout, že v případě obv. R. Nejvyšší soud shledal, že proces
hodnocení důkazů nebyl proveden způsobem odpovídajícím ust. § 2 odst. 6 tr.
řádu, pro výše popsaný chybný zásah ze strany odvolacího soudu, což vedlo k
oprávněným pochybnostem o věrohodnosti hodnocení provedených důkazů a ke
zpochybnění nezadatelného práva dovolatele na spravedlivý proces. Z tohoto
důvodu námitku dovolatele, podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněnou, a proto svým
výrokem zrušil příslušná rozhodnutí soudu I. i II. instance a vrátil případ
Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí.
Dále ve svém dovolání obv. R. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud zamítl jím
podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu,
tj. po věcném přezkoumání tímto soudem s odůvodněním, že jej odvolací soud
neshledal důvodným, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání
uvedený ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím dovolatel vznesl námitku, že mu
jako odvolateli sice nebyl odepřen přístup k soudu II. stupně, ale tento soud,
přestože napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumal, tak vytýkané
vady neodstranil.
Na tento dovolací důvod obviněný odkázal zjevně proto, že vyjádřil své
přesvědčení o oprávněnosti svých dovolacích námitek subsumovaných pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože byly tyto námitky
Nejvyšším soudem posouzeny jako oprávněné, vyhodnotil i tuto výhradu jako
opodstatněnou, neboť oba dovolací důvody na sebe navazují a souvisí spolu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud námitky dovolatele, podřazené pod dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, shledal oprávněnými, v
souladu s ust. § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 31 To
579/2011, (č. l. 129), stejně jako rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne
20. 9. 2011, sp. zn. 17 T 145/2008, (č. l. 94). Podle § 265k odst. 2 tr. řádu
zrušil také další rozhodnutí na rušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyly podkladu a podle § 265l odst. 1
tr. řádu Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stádia řízení před soudem Okresního soudu v České
Lípě, a tento soud se bude předmětnou věcí znovu zabývat. To znamená, že
především zopakuje všechny provedené důkazy a doplní dokazování i o další
důkazy, pokud z prováděného řízení vyvstane potřeba jejich provedení. Poté je v
souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. důkladně vyhodnotí podle svého vnitřního
přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu. V
odůvodnění svého rozhodnutí pak vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení
provedených důkazů řídil. Současně se vyjádří k osobě pachatele a zhodnotí míru
jeho zavinění, jeho pohnutky, polehčující i přitěžující okolnosti, dobu, která
uplynula od spáchání trestného činu, apod.
V případě, že uloží obviněnému trest, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně
uvede, jakými úvahami byl veden při jeho ukládání. To samé platí pro případ
výroku zprošťujícího. Tímto postupem bude okresním soudem jasně rozhodnuto o
tom, zda je obviněný R. vinen či nikoliv, resp. zda bude na základě provedených
a důkladně vyhodnocených důkazů uznán vinným nebo jestli bude viny zproštěn,
neboť dokazováním nebylo dostatečně prokázáno, že tento skutek opravdu spáchal.
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, za podmínek
uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman