USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018
dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 33 T 2/2017 a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 33 T 2/2017,
byl J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3
písm. a), b), c) tr. zákoníku, přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení práv k
ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku a za použití
§ 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to zůstatku na účtu ve výši 5 601,26
Kč, částky 80 000 Kč utržené za prodej vozidla BMW 318 a částky 81 000 Kč
utržené za prodej vozidla Peugeot 207. Dále bylo rozhodnuto o zabrání věcí v
rozsudku vyjmenovaných, mimo jiné také zůstatku na účtu č. XY, vedeného u
mBank, ve výši 443 651 Kč. Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil se
spoluobviněnou P. Č. v bodě 1 v podstatě tím, že od září 2013 do 29. 2. 2016 v
XY opakovaně v diskusích na různých internetových stránkách, např. XY, XY, XY,
kde pro účely komunikace uváděli e-maily XY, XY a XY, jakož prostřednictvím
telefonických kontaktů po předchozí domluvě, ačkoli nebyli oprávněni s takovými
látkami nakládat, byl vedeni vidinou zisku a srozuměni s psychotropními účinky
takových látek, zejména s tím, že ovlivňují vnímání i chování uživatele a mohou
vyvolat závislost, nabízeli a poté i opakovaně prodali velkému počtu osob
nejméně deset druhů léků dostupných pouze na lékařský předpis, konkrétně Adipex
retard, Hypnogen, Neurol, Lexaurin, Sanval, Xanax, Rivotril, Stilnox, Zolpidem
a Diazepam, přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN) v
českém jazyce – fentermin, diazepam, zolpidem, bromazepam, alprazolam a
klonazemapam jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydané na základě zmocnění § 44c odst. 1 písm. g) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu
IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, a psychotropní látky, u nichž je z
důvodu rozsahu jejich zneužívání anebo proto, že bezprostředně nebo nepřímo
ohrožují zdraví, nutné zabezpečit, aby léčivé přípravky obsahující tyto látky
byly vydávány v lékárně na recept nebo žádanku bez označení modrým pruhem, a
léky uvedené látky obsahující jsou přípravkem ve smyslu ustanovení § 2 písm. b)
zákona č.
167/1998 Sb., o návykových látkách; v souhrnu tak prodali nejméně 236
710 tablet léků obsahujících psychotropní látky, které získávali koupí na
různých místech České republiky od osob v rozsudku vyjmenovaných a přechovávali
je v místě svého bydliště na adrese XY, XY, načež je po předchozí domluvě
e-mailem nebo telefonicky prodávali na různých místech XY, XY a XY a rozesílali
prostřednictvím České pošty na dobírku nebo po předchozí úhradě na jimi
ovládaný bankovní účet po celém území České republiky i do zahraničí, čímž za
prodej těchto léků prostřednictvím 3 892 transakcí utržili nejméně 4 699 848
Kč, přičemž zisk dosáhl nejméně 1 045 984 Kč. V rozsudku jsou dále vyjmenovány
osoby, jimž byla konkrétní léčiva prodávána a které se podařilo bezpečně
ztotožnit. Dále pak prodejem nejméně v deseti případech velkého množství léků
Neurol a Sanval, obsahujících účinné látky alprazolam a zolpidem poškozené L. Š., nar. XY, v době přinejmenším od června do září 2015 se významnou měrou
podíleli na rozvoji a prohloubení její závislosti na těchto lécích a tím i
prohloubení dekompenzace její osobnosti, konkrétně anxiozně-depresivního
syndromu, což vedlo jednak ke zhoršení jejího partnerského vztahu, zhoršení
paměti a zejména následnému pokusu o sebevraždu a hospitalizaci na JIP T. n. v
Praze (18. – 19. 9. 2015) a posléze v P. n. v Praze od 19. 9. 2015 do 3. 12. 2015, na kterou navázala pracovní neschopnost do 31. 12. 2016, tedy k léčení,
jehož doba přesáhla šest týdnů, přičemž do doby rozhodnutí je poškozená nucena
absolvovat ambulantní psychiatrickou a psychologickou léčbu spojenou s užíváním
nezávislostních antidepresiv, anxiolytik a hypnotik a psychoterapii. V bodě 2 rozsudku pak rovněž se spoluobviněnou P. Č. stručně řečeno od srpna
2014 do 29. 2. 2016 zejména na blíže nezjištěných místech v Polské republice se
záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit
neoprávněným skladováním nedaněných cigaret bez tabákové nálepky a jejich
následnou distribucí konečným spotřebitelům po vzájemné domluvě nakupovali od
neztotožněných osob nezdaněné cigarety bez tabákové nálepky v krabičkách
opatřených značkami LM a Fest a padělané cigarety neoprávněně označené
ochrannou známkou Marlboro, k níž přísluší právo výhradního použití společnosti
Philip Morris Brands SARL, tyto cigarety za účelem další distribuce skladovali
zejména v bytě matky obviněného v XY, XY, načež je nabízeli ústně svým známým a
v inzercích na různých internetových stránkách, např. XY, XY neznámým osobám,
pro účely komunikace uváděli e-maily XY a XY a po učinění e-mailové či
telefonické objednávky od v rozsudku vyjmenovaných a dalších spotřebitelů
cigarety uváděli do volného daňového oběhu v tuzemsku osobním prodejem či
zasíláním poštou na dobírku, přičemž takto zobchodovali neméně 167 kartónů
cigaret zn. Marlboro, 20 kartónů cigaret LM a 14 kartónů cigaret zn. Fest,
ačkoli věděli, že dle § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních, v platném znění, musí být tabákové výrobky na daňovém území České
republiky označeny tabákovou nálepkou, a že cigarety jsou podle § 101 odst.
1
téhož zákona předmětem spotřební daně, přičemž jim podle § 9 odst. 1 téhož
zákona vznikla povinnost tuto daň přiznat a zaplatit, což neučinili, nepřiznali
a neuhradili daň z celkem nejméně 40 200 ks cigaret ve výši 92 670 Kč ke škodě
České republiky zastoupené Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Nejméně pět
kartónů prodávaných cigaret Marlboro pak tvořily padělky, které byly zabaleny a
označeny názvem a prvky shodnými s ochrannými známkami společnosti Philip
Morris Brands SARL, čímž porušili § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017, k
odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nově
obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců,
pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §
256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně Mgr. Barbary Wilczkové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že právní kvalifikace jeho
jednání není zcela přiléhavá, zejména závěr o spáchání skutku ve formě
nepřímého úmyslu. Není obecně známo, že léky, s nimiž obvinění obchodovali,
obsahují omamné a psychotropní látky. Toto nebylo možno vyčíst ani z
příbalových letáků všech obchodovaných léků. U léku Rivotril je uvedeno
dávkování pro kojence a jsou zde zmínky o celoživotním užívání. V příbalových
letácích se také opakovaně vyskytovaly informace, že léková závislost na těchto
přípravcích není známa. Např. lék Adipex Retard odběratelé v drtivé většině
případů chválili, jak jim pomohl. Z celkového počtu cca 2 000 odběratelů byla
vyslechnuta přibližně stovka, pouze v pěti případech byl přitom znalecky
zkoumán dopad užívání na zdravotní stav a jen v jediném případě byla zjištěna
těžká újma na zdraví. Většina odběratelů si tedy závislost nevytvořila. Obchodování s danými léky přitom bylo po většinu času zcela běžnou záležitostí,
docházelo k němu na internetu dlouhodobě bez zásahů policie, což vyvolávalo
zdání legálnosti. Uživatele léků také nelze srovnávat s uživateli těžkých drog,
kteří se pohybují na samém dně společnosti. Uživatelé léků byli ve většině
pracujícími lidmi, podnikateli, lidmi s běžným rodinným zázemím. Obvinění
léčiva zasílali vždy v originálním balení s příbalovými letáky. To vše podle
obviněného snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání významným způsobem. Podle obviněného je pro osobu bez právnického vzdělání prakticky nemožné
zjistit, zda je konkrétní látka považována za omamnou nebo psychotropní, a jaké
je její množství větší než malé. Např. u léku Xanax je pak prodej dvou balení
dle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, postaven naroveň prodeji 1 kg marihuany nebo 150 g pervitinu.
Dále pak obviněný soudům vytýká, že neprovedly důkaz přečtením znaleckých
posudků z odvětví psychiatrie, které byly ve věci vypracovány, a v nichž znalci
ohledně zkoumaných osob dospěli k diametrálně odlišným závěrům než znalec MUDr. Tichý, dle jehož posudku bylo jednání kvalifikováno dle § 283 odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku, tedy jako způsobení těžké újmy na zdraví. K trestům propadnutí věci a ochranným opatřením pak obviněný uvádí, že
postižení na majetku jeho a spoluobviněné je neúměrné dosaženému majetkovému
prospěchu a protiústavní. Domnívá se, že specifika této kauzy jako zdánlivá
legálnost a minimální množství závislých poškozených jsou důvodem pro postup
podle § 58 tr. zákoníku, který zvolil soud prvního stupně. Vzhledem k absenci
subjektivní stránky se pak obviněnému odsouzení k tak vysokým trestům jeví jako
nezákonné. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 81/2017, a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že
jeho námitky částečně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak státní
zástupce se s nimi neztotožňuje. Pokud obviněný upozorňuje na odlišnou povahu
jednání, které spočívalo v distribuci léčivých prostředků, státní zástupce
souhlasí, že skutečně se nejednalo o klasický případ drogové trestné činnosti. To však nemá na jeho trestní odpovědnost žádný vliv, jde pouze o okolnost
týkající se individuální povahy a závažnosti jednání, tj. okolnost vztahující
se k úvahám o trestu. Ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že
obviněný věděl o nedovolené povaze jeho počínání a v této souvislosti státní
zástupce odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který vyloučil existenci
omylu o protiprávnosti jednání, kterého se však obviněný mohl vyvarovat, čímž v
tomto směru odmítl obdobné úvahy soudu prvého stupně (str. 22–23 rozsudku
odvolacího soudu). Obviněný si byl vědom povahy svého jednání i povahy léčiv,
která společně se spoluobviněnou distribuoval, o čemž svědčí řada skutkových
zjištění soudů vyplývajících zejména z komunikace obviněných mezi sebou a
zároveň s některými odběrateli. Vědomost obviněného o protiprávnosti jeho
počínání tak byla v řízení bez zřejmých pochybností prokázána. Případný omyl o
trestnosti jednání obviněného neomlouvá, neboť tzv. právní omyl ve smyslu § 19
tr. zákoníku nepředstavuje negaci zásady ignorantia legis non excusat ve vztahu
k vlastní trestní normě, ale právě a pouze ke znaku protiprávnosti. Obviněného
tak nemůže vyvinit poukaz na to, že z příbalového letáku údajně nemohl seznat,
že účinné složky jím distribuovaných léčiv jsou rovněž zakázanými omamnými a
psychotropními látkami ve smyslu § 283 tr. zákoníku (ve vazbě na další právní
úpravu obsaženou v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v na to
navazujícím nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek).
Podstatné zde je to, že obviněný věděl, že si počíná nedovoleně, což ve svém
dovolání ostatně i sám připouští. Vzhledem k určité rovněž prokázané
elementární znalosti o povaze a účincích jím distribuovaných léčiv měl zároveň
alespoň laickou představu o tom, že se jedná o látky s psychoaktivními účinky. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky tak státní zástupce považuje za
správný. Zcela mimo rovinu právního posouzení stojí podle názoru státního zástupce úvahy
obviněného o pomoci odběratelům při řešení jejich zdravotních obtíží. Obviněný
nebyl v oblasti farmacie či lékařské péče žádným profesionálem, motivem jeho
jednání nebyla altruistická pomoc odběratelům, ale výlučně zištný nelegální
byznys s léčivy mimo řádný a terapeuticky kontrolovaný režim. Na tom nic nemění
ani zcela spekulativní a ničím nepodložené úvahy o údajné spokojenosti 99,9 %
jeho odběratelů, jimž lze se stejnou argumentační hodnotou a stejnou mírou
spekulativnosti oponovat, že v 99,9 % případů obviněný svým jednáním mohl
terapeuticky nekontrolovatelným přísunem psychofarmak poškodit zdraví,
popřípadě i život těchto odběratelů, což však bylo relevantním způsobem
prokázáno pouze v případě poškozené L. Š. S výjimkou tohoto jediného případu,
který nalezl odraz v užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, není způsobení konkrétní újmy na zdraví vůbec znakem
daného trestného činu, který je svou podstatou (nejde-li o zmíněný specifický
následek) deliktem ohrožovacím. Stejně tak není trestněprávně relevantním
následkem tohoto trestného činu ani způsobení závislosti konkrétního uživatele. Poukaz obviněného na to, že takovou závislost nutně nemusel způsobit, je tak z
hlediska právního posouzení rovněž nerozhodný. Státní zástupce zároveň odmítá
pokřivenou logiku obviněného, že by kritériem trestnosti pachatele drogové
trestné činnosti měla být snad ne/spokojenost jeho uživatelů s poskytovanými
„službami“. Zpochybňuje-li obviněný relevanci stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu
sp. zn. Tpjn 301/2013, ani v tomto směru s ním státní zástupce nesouhlasí. Hodnoty množství většího než malého v případě jednotlivých typů omamných a
psychotropních látek totiž s výjimkou hodnot marihuany a pervitinu vycházejí z
dřívějšího znění přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., přičemž tam
uvedené hodnoty byly nastaveny na podkladě poznatků lékařské vědy. Obviněným
předestřené ryze laické srovnání s jinými látkami přitom postrádá jakýkoli
argumentační základ, který by tyto odborné závěry, Nejvyšším soudem později
akceptované v citovaném stanovisku, relevantně zpochybnil. Předestírá-li pak
obviněný situaci ohledně prodeje nevyužitých léčiv jednotlivými uživateli, toto
se zcela míjí s jeho zjištěným jednáním, nehledě na to, že je obecně známo, že
nepoužitá léčiva je třeba vracet do lékárny. Státní zástupce se neztotožňuje
ani s obviněným předestřeným tvrzením „zdánlivé legality“. Není totiž pravda,
že by obdobná trestná činnost byla „bez jakýchkoli zásahů“ policie. K tomu
odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně již starších, např. sp. zn. 11 Tdo 56/2004, sp. zn.
11 Tdo 1026/2015, sp. zn. 11 Tdo 417/2017. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že ve věci došlo k
selekci důkazů a opomenutí stěžejních důkazů. Tento závěr totiž obviněný
vyvozuje z neprovedení znaleckých posudků k posouzení případné zdravotní újmy
uživatelů, ohledně kterých mu nebyl takový následek přisouzen. Není tak jasné,
v jakém směru by takový důkaz měl obviněnému prospět. Konfrontaci jednotlivých
znaleckých závěrů si lze za dané situace představit jen stěží, neboť nelze
vzájemně konfrontovat znalecká zjištění týkající se odlišných osob. Tato
námitka tak ani není způsobilá založit pochybnost o dodržení standardů
spravedlivého procesu či doložit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi
obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce
nepovažuje ani námitky proti uloženému trestu propadnutí věci, neboť proti
výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil a námitky mu
neodpovídají ani obsahově. Nezpochybnil totiž konkrétní hmotněprávní podmínky
pro uložení trestu propadnutí věci, ale jeho výměru, kterou navíc účelově sčítá
s uloženým ochranným opatřením zabrání věci a dokonce i s výměrou trestu
uloženého jeho spoluobviněné. Z podmínek pro uložení trestu propadnutí věci
podle § 70 tr. zákoníku však nevyplývá, že by majetková sankce musela svou
hodnotou přesně korespondovat s výší pachatelem získaného prospěchu, neboť
taková sankce má nejen reparační, ale i represivní charakter. Trest propadnutí
finanční částky získané prodejem zajištěných motorových vozidel byl uložen
podle ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého lze takový
trest uložit ohledně věci, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc,
kterou získal trestným činem, nebo jako odměnu za něj, pokud hodnota takové
věci není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná. O takovou situaci se
však v nyní předkládané věci jednat nemohlo, neboť propadlé částky utržené za
uvedená vozidla tvoří pouhý zlomek zjištěného majetkového prospěchu. Třebaže
není obviněný vůbec oprávněn zpochybňovat výrok o trestu uloženém
spoluobviněné, uvádí státní zástupce, že podmínky ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly splněny i v případě trestu propadnutí bytové jednotky v
jejím vlastnictví, neboť i v tomto případě se jednalo o věc minimálně ve
významné výši nabytou z výnosů přisouzené trestné činnosti. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak podle státního zástupce neodpovídá ani
požadavek obviněného, aby mu byl trest ukládán za podmínek ustanovení § 58 tr. zákoníku jako mimořádně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Takový postup je pouze fakultativní a obviněný na něj nemá právní nárok. K
absenci podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se pak dostatečným
a přiléhavým způsobem vyjádřil i odvolací soud (zejména str. 24–26 rozsudku) a
s těmito úvahami se státní zástupce zcela ztotožňuje.
Trest odnětí svobody
uložený obviněnému výrazně při spodní hranici zákonné trestní sazby, který byl
ukládán jako úhrnný při souběhu celkem tří trestných činů, přičemž svým
jednáním obviněný zároveň naplnil více okolností podmiňujících použití vyšší
trestní sazby, nelze považovat ani za jakkoli excesivní či exemplární. Závěrem
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, v níž uvedl, že judikáty
citované státním zástupcem se netýkaly prodeje léků prostřednictvím internetu a
ve dvou případech navíc pachateli byli lékař nebo osoba provozující lékárnu. Jedna z těchto věcí byla postoupena městskému úřadu k možnému posouzení jako
přestupek. Obviněný zopakoval, že čilý obchodní ruch panující na internetu při
prodeji léků jej utvrzoval v přesvědčení, že se nedopouští významné trestné
činnosti, za niž by mohl být odsouzen k výraznému trestu. Ve věci byly
vyslechnuty osoby, které od obviněných léky odebíraly opakovaně či ve větším
množství. Ostatní tedy léky použily jen výjimečně. Újma na zdraví byla shledána
pouze u poškozené L. Š. Odsouzený má za to, že společenská nebezpečnost
klasických drog a jím prodávaných léků je významně odlišná, což nebylo
zohledněno ani při výměře trestu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v
zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a
bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále
musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za
důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom
přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně
garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v
posuzované věci nejde. Lze konstatovat, že značná část námitek uplatněnému dovolacímu důvodu
neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Z odůvodnění
soudních rozhodnutí je přitom patrné, že soudy logicky a přesvědčivě
vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí
žádné pochybnosti. Z provedených důkazů bylo především zjištěno, že obvinění si
byli vědomi škodlivých dopadů prodávaných léků na některé odběratele (přesto v
jejich prodeji pokračovali) stejně jako toho, že provozovaná činnost není
legální. Veškerá tvrzení obviněného v tom směru, že nemohl rozpoznat, že jde o
látky, na nichž může vzniknout závislost, nebo že policie byla při potírání
tohoto druhu trestné činnosti pasivní a vyvolávala tak dojem legality, se zcela
míjejí s podstatou věci a se skutkovými závěry soudů. Lze dodat, že i kdyby
skutečně policejní orgány po nějakou dobu nevěnovaly tomuto druhu kriminality
pozornost, nemá to z právního hlediska žádný význam. Podobná situace v
minulosti existovala např. u provozovatelů tzv. growshopů a ani v těchto
případech nemělo na trestní odpovědnost těchto osob vliv, že své podnikání
provozovaly určitým způsobem v řádu let, než v něm orgány činné v trestním
řízení shledaly trestný čin šíření toxikomanie. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze s jistou dávkou tolerance
označit námitku obviněného, že jím namítané skutečnosti snižují společenskou
nebezpečnost jeho jednání významným způsobem. Ačkoli zde obviněný užívá pojem z
předchozí právní úpravy stojící na materiálním pojetí trestného činu, lze se
domnívat, že chtěl namítnout nižší společenskou škodlivost svého jednání. Ani s
takto nahlíženou argumentací se však nelze ztotožnit. Navíc obviněný výslovně
neuvádí, že by společenská škodlivost měla být snížena natolik, aby se
nejednalo vůbec o trestný čin.
Spíše tak lze jeho argumentaci chápat ve spojení
s jeho námitkou týkající se mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod
hranici trestní sazby, což je ovšem námitka, která uplatněnému dovolacímu
důvodu neodpovídá, jak bude dále vysvětleno. Vhledem k nejednoznačnosti
argumentace tak Nejvyšší soud raději výslovně uvádí, proč nelze mít
společenskou škodlivost jednání obviněného za jakkoli sníženou. Je třeba podotknout, že obviněný v rámci své argumentace směšuje uvedené
námitky s těmi, podle kterých by neměla být vůbec naplněna subjektivní stránka
(tvrzení o zdánlivé legalitě provozované činnosti), jež však byly důkazně
vyvráceny. V jeho jednání pak nelze shledat ani žádné mimořádné okolnosti,
které by snižovaly jeho společenskou škodlivost pod obvyklou úroveň. V této
souvislosti nemohou obstát námitky, kterými obviněný srovnává škodlivost léků a
„klasických“ drog, neboť zákonodárce jednoznačně vymezil, že v případě
předmětných léčiv se jedná o omamné a psychotropní látky. Nejvyšší soud také
nemá žádný důvod zpochybňovat stávající judikaturu vymezující větší než malé
množství těchto látek, neboť jak správně upozornil státní zástupce, tyto
hodnoty vycházejí z poznatků lékařské vědy. Shledávat nižší společenskou
škodlivost v povaze omamných a psychotropních látek z toho důvodu, že se
současně jedná o léčivé přípravky, by tak odporovalo jednoznačným vymezením
daným zákonem a aktuální judikaturou. Jinými slovy, společenská škodlivost
samotné konkrétní látky se odráží v jejím zakotvení jako látky omamné a
psychotropní a v hodnotě množství většího než malého (viz č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nemůže snižovat ani skutečnost, že u většiny
odběratelů nebyla zjištěna (zjišťována) případná újma na zdraví a že se podle
obviněného jednalo o osoby společensky běžně zařazené bez sociálních problémů. Obviněný se snaží odvést pozornost od té části odběratelů, kteří vykazovali
známky závislosti a zdravotní problémy, včetně popsaného případu těžké újmy na
zdraví. Právě zejména s ohledem na způsobenou těžkou újmu na zdraví nelze o
nižší společenské škodlivosti jednání obviněného uvažovat. Naopak z tohoto
následku, byť byl zjištěn v jediném případě, jednoznačně vyplývá, že
společenská škodlivost byla vysoká (z tohoto hlediska by byla situace obdobná,
kdyby obvinění prodávali předmětná léčiva pouze této jediné poškozené). Dalším
důvodem vysoké škodlivosti je pak i velký počet osob, kterým obviněný a
spoluobviněná léky prodávali a který tak byl potenciálně ohrožen. Jak správně
podotknul státní zástupce, mimo způsobené těžké újmy na zdraví je uplatněná
skutková podstata deliktem ohrožovacím a k ohrožení zde došlo u vysokého počtu
osob. Skutečnost, že u nich nenastal následek v podobě těžké újmy na zdraví,
přitom nijak nesvědčí o tom, že takový následek nastat nemohl, ani nesnižuje
význam takového následku, který nastal u jedné z poškozených. Z tohoto důvodu
je také zcela bez významu provádět důkaz znaleckými posudky zdravotních dopadů
dalších poškozených (takové důkazy by mohly za dané situace přinést poznatky
jedině v neprospěch obviněného).
Obviněnému také lze oponovat, pokud se domnívá, že uživatelé „běžných drog“,
tedy nikoli léčivých přípravků, se pohybují pouze na okraji společnosti. I mezi
odběrateli např. pervitinu se najdou rekreační uživatelé a osoby schopné v
mnoha směrech „fungovat“ v běžném životě, např. i pečovat o děti. To však nijak
nesnižuje známé škodlivé dopady těchto látek v jiných případech. Mnohé dnes
kriminalizované látky byly původně také léčivými přípravky, některé byly např. využívány ke zvýšení bojeschopnosti armády apod. Jistě by se i dnes našly
osoby, které by subjektivně danou látku hodnotily tak, že jim pomáhá. Podstatná
jsou však rizika spojená s potenciálním masovým rozšířením takové látky. V
současné době je léčivým přípravkem také konopí. V případě jeho častých
uživatelů pak lze pozorovat, že se zpravidla nedostávají na „dno“ společnosti,
pokud nesáhnou také po dalších drogách. Z tohoto pohledu je zde tedy situace
srovnatelná s tou, kterou ohledně předmětných léčivých přípravků nastiňuje
obviněný. Pokud bychom pak trestnou činnost obviněného a spoluobviněné
přirovnali k osobám, které produkují konopí ve velkých objemech či s ním takto
obchodují, lze z praxe konstatovat, že jim bývají také ukládány obdobné tresty
jako v posuzovaném případě, byť se může na první pohled zdát, že dopady na
uživatele konopí nejsou tak závažné, jako je tomu např. u heroinu. K námitkám obviněného směřujícím do výroků o trestech (a v jejich kontextu i
ochranných opatřeních) je třeba nejprve uvést, že uplatněnému dovolacímu důvodu
neodpovídají. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě
nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná
pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §
39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo
naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím
jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003
Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno
považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry
trestů, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc
je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své
závěry řádně odůvodnily. Pokud jde o tresty propadnutí věci, lze nad rámec
dovolacího řízení odkázat na to, co uvedl státní zástupce.
Obviněný v této
souvislosti zejména nijak nezpochybnil samotné podmínky pro uložení tohoto
druhu trestu a jeho argumentaci tak ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. nelze podřadit. Tomuto dovolacímu důvodu pak nelze podřadit ani požadavek na aplikaci § 58 tr. zákoníku. V prvé řadě z toho důvodu, že jde o postup fakultativní, na nějž nemá
obviněný právní nárok, jak již bylo mnohokrát judikováno. Nad rámec dovolacího
řízení zde pak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ani
Nejvyšší soud žádné mimořádné okolnosti případu ani poměry pachatele neshledal. Lze sice připustit, že při posuzování podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze
beze zbytku vycházet z judikatury vytvořené za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., neboť toto ustanovení do jisté míry nahrazuje také funkci § 88
odst. 1 citovaného trestního zákona a v něm obsažený materiální korektiv
aplikace kvalifikované skutkové podstaty. V případě obviněného však, jak už
bylo výše vysvětleno, nelze uvažovat o nižší společenské škodlivosti jeho
jednání, tedy ani o aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Aplikace § 58 odst. 6
tr. zákoníku je pak vyloučena z toho důvodu, že, jak vysvětlil i odvolací soud,
obviněný nespáchal trestnou činnost v právním omylu, kterého se mohl vyvarovat,
přesněji řečeno nespáchal trestnou činnost v právním omylu vůbec, neboť si byl
vědom protiprávnosti své činnosti. Ustanovení § 19 tr. zákoníku, na které § 58
odst. 6 navazuje, totiž upravuje omyl o protiprávnosti, nikoli omyl o
trestnosti činu. Případný nedostatek povědomí obviněného o tom, že prodávané
léky byly omamnými a psychotropními látkami a že se dopouští závažné trestné
činnosti tak nemůže aplikaci předmětného ustanovení odůvodnit. Kromě toho lze
konstatovat, že právní předpisy nejsou pro běžného člověka (zvláště v době
internetu, prostřednictvím kterého ostatně obviněný také páchal trestnou
činnost) nedostupné a lze očekávat, že osoby, které jsou si nelegálnosti své
činnosti vědomy, se o její přesnější zakotvení budou zajímat. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného
dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného J. K. proto pro jeho zjevnou
neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu