11 Tdo 1252/2013

11 Tdo 1252/2013-II-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 12. března 2014 v neveřejném zasedání konaném o dovolání obviněného M. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 265/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 70/2013, t a k t o :

I. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. Z. , n e b e r e d o v a z b y .

II. Podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 88c písm. a) tr. ř. se obviněnému u k l á d á p ř e d b ě ž n é o p a t ř e n í spočívající v zákazu styku s poškozenou M. Z.

V neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 Nejvyšší soud k dovolání obviněného M. Z. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 265/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 T 70/2013, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Protože obviněný M. Z. v současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, který mu byl uložen výše jmenovaným rozsudkem, bylo nutno rozhodnout, zda se obviněný bere do vazby (§ 265l odst. 4 tr.

ř.). Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 6. 8. 2013. Do doby výkonu trestu odnětí svobody mu byl započítán výkon vazby od 21. 2. 2013 13.20 hodin do nástupu výkonu trestu. V přípravném řízení byl obviněný ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2013, sp. zn. 70 Nt 3533/2013 (č. l. 77 spisu). Obava z uprchnutí obviněného vyplývala z faktu, že mu hrozil vysoký trest a neměl kde bydlet, neboť z bytu matky poškozené, který uváděl jako své bydliště, byl na deset dní vykázán policií, a ve svém trvalém bydlišti také dávno nebydlí.

Současně nebyl zaměstnán a bylo zjištěno, že užíval marihuanu a pervitin. K důvodu vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. soud uvedl, že obviněný byl v minulosti již sedmkrát soudně trestán, již v minulosti se dopouštěl podobného chování vůči poškozené, byť v nižší intenzitě, a to i za přítomnosti nezletilého syna. V nynějším stadiu řízení Nejvyšší soud u obviněného důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. neshledal. Obviněný uložený trest zčásti vykonal a po jeho zrušení lze očekávat uložení trestu maximálně stejného trvání, nelze však vyloučit ani možnost zastavení trestního stíhání, pokud by soud dospěl k závěru, že posuzovaný skutek nelze kvalifikovat jinak než jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.

zákoníku, vzhledem k tomu, že poškozená pro tuto kvalifikaci nedala souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tř. ř. Pouhá skutečnost, že obviněný nemá stálé bydliště, pak není dostatečným důvodem pro uložení tzv. útěkové vazby, není-li zde současně i další okolnost, např. že se již v minulosti obviněný trestnímu stíhání snažil vyhnout apod. Naplnění dovolacího důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze spatřovat ve skutečnosti, že obviněný byl již sedmkrát soudně trestán, neboť, jak vyplývá z výpisu z rejstříku trestů, jednalo se o různorodou trestnou činnost, převážně majetkového charakteru, opakovaně také maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a v prvním případě šlo o nedbalostní trestný čin.

Závažnost této trestné činnosti nedosahuje takového stupně, aby bylo třeba přistoupit k preventivnímu omezení osobní svobody obviněného. Nicméně naplnění citovaného dovolacího důvodu je dáno násilným chováním vůči poškozené, která by tak nepochybně byla v případě propuštění obviněného na svobodu bez dalších opatření ohrožena. Jak je zřejmé z žádosti poškozené o informace podle § 44a tř. ř. (č. l.

58) a z protokolu o jejím výslechu v přípravném řízení (č. l. 107), nejednalo se v případě posuzovaného skutku o první incident, již v minulosti obviněný poškozenou verbálně i fyzicky napadal, byl také vykázán policií ze společného obydlí. Přitom posuzovaný skutek poškozená hodnotí jako nejzávažnější. To naprosto odpovídá obecným poznatkům o dynamice domácího násilí, které má zpravidla tendenci v průběhu doby eskalovat, útoky se stávají častějšími a nebezpečnějšími. Mezi jednotlivými útoky pak dochází ke zdánlivému uklidnění situace, kdy má oběť tendenci uvěřit, že násilí se již nebude opakovat, přičemž mezi ní a agresorem stále může trvat citový vztah, případně i psychická závislost.

Do tohoto kontextu pak zapadá také zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním poškozenou a její nesouhlas s pobytem obviněného ve vazbě. Tyto projevy nelze v žádném případě vnímat jako trvalé zlepšení vztahu s obviněným, neboť v případech domácího násilí k takovému zlepšení dochází vždy pouze přechodně, většinou na krátkou dobu. Bez vnějšího zásahu zpravidla pachatel své chování nezmění. V posuzovaném případě šlo o výrazně brutální útok, navíc za přítomnosti nezletilého dítěte, nelze přehlédnout, že obviněný poškozené vyhrožoval smrtí.

Tyto skutečnosti jsou pak způsobilé vyvolat obavu, že obviněný by v případě propuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost vůči poškozené, popřípadě se vůči ní dopustit i závažnějšího trestného činu, než je projednávaný skutek (§ 67 písm. c) tr. ř. a § 88b odst. 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že však tato obava je dána pouze vůči poškozené, shledal Nejvyšší soud jako dostatečné uložení předběžného opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou. Současně dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, přičemž je vysoce pravděpodobné, že také má všechny znaky trestného činu.

Pakliže soud dospěje k závěru, že jde o trestný čin, je podle skutkových zjištění zřejmé, že jej spáchal obviněný. S ohledem na osobu obviněného a na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, se pak uložení daného předběžného opatření jeví jako zcela adekvátní. Jiným mírnějším opatřením podle trestního řádu by nemohlo být dosaženo dostatečné ochrany života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti poškozené, stejně tak jako ochrany psychického zdraví nezletilého syna poškozené a obviněného, který byl svědkem celého incidentu a není v jeho zájmu, aby se podobná situace opakovala.

V případě, že by soudy při novém projednání věci dospěly k názoru, že posuzovaný skutek je třeba po právní stránce posoudit jako jiný trestný čin, k jehož projednání by byl potřebný souhlas poškozené s trestním stíháním, může zvolené předběžné opatření napomoci, aby se poškozená mohla svobodně a bez ovlivňování ze strany obviněného rozhodnout, zda takový souhlas chce či nechce udělit.

Je vhodné připomenout, že uložené předběžné opatření zahrnuje nejen zákaz styku s poškozenou, ale také zákaz jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozené, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků (§ 88d odst. 1 tr. ř.). Z důležitých důvodů lze setkání obviněného s poškozenou povolit a provést postupem podle § 88d odst. 2 tr. ř. Neplní-li obviněný, u kterého je i nadále dán důvod pro uložení předběžného opatření, podmínky uloženého předběžného opatření, může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout o uložení pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř., uložení jiného druhu předběžného opatření, nebo vzetí obviněného do vazby za podmínek stanovených trestním řádem (§ 88o tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 12. března 2014

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 11 Tdo 1252/2013

Datum rozhodnutí: 12.03.2014

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Dobrovolné upuštění od pokusu

Dotčené předpisy: § 21 odst. 3 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: D

11 Tdo 1252/2013-I-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 dovolání podané obviněným M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 265/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 70/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 265/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 T 70/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 12 T 70/2013, byl M. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 21. 2. 2013 kolem 12:30 hodin v B. na ulici M. H. č. ... v suterénním prostoru po příchodu manželky M. Z., která se za ním dostavila a vyzvala ho, aby si odnesl svoje osobní věci z bytu na ulici H. č. .., kde dosud bydleli u její matky, ji verbálně a fyzicky napadl tím způsobem, že za užití vulgárních nadávek a výhrůžek zabitím nejprve před vstupními dveřmi prázdného bytu, kde prováděl rekonstrukci, ji několikrát pěstmi uhodil přímo do obličeje a poté ji dlaní uchopil za přední část krku a prsty jí tlačil za hrtan tak silně, že se poškozená při tom pomočila, následně, když odmítla vstoupit do bytu, ji chytil za oděv a strčil do ní, takže pádem na podlahu se ocitla uvnitř, a zde ji přinutil sednout si na židli a opětovně ji pěstmi tloukl do různých částí obličeje a plival na ni a při tom jí zakázal, aby si obličej chránila rukama, posléze jí umožnil, aby s přítomným pětiletým synem místo opustila, krátce nato byl zadržen Policií ČR; popsaným jednáním utrpěla M.

Z., krevní podlitinu v okolí levého oka, krevní podlitinu na čele vpravo, krevní podlitinu na bradě vlevo, krevní podlitinu sliznice horního rtu, tři pruhovitá zarudnutí kůže na pravé ploše krku a výrazné prokrvácení spojivky pravého oka; tímto jednáním, zejména rdoušením, byla poškozená ohrožena přímo na životě, přičemž v důsledku nedostatku kyslíku bezprostředně hrozilo poškození mozku s postižením paměťových funkcí či spojené s dlouhodobými poruchami vědomí, a dále mohlo dojít ke krvácení do nadledvin s jejich následnou nedostatečností, přičemž údery pěstí do obličeje mohlo dojít ke zlomeninám obličejového skeletu s léčením a omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3 – 4 týdnů.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 265/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Vaníčka, Ph. D. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.

ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného soud prvního stupně v prvé řadě nesprávně zjistil skutkový stav a jeho skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Není pravda, že by poškozenou ohrozil přímo na životě, že by v důsledku nedostatku kyslíku hrozilo poškozené bezprostřední nebezpečí poškození mozku s postižením paměťových funkcí či spojené s dlouhodobými poruchami vědomí, krvácení do nadledvin s jejich následnou nedostatečností.

Ani údery pěstí do obličeje nemohlo dojít k následkům popsaným v obžalobě, tedy ke zlomeninám obličejového skeletu s léčením a omezením v obvyklém způsobu života pod dobu 3 – 4 týdnů. Obviněný si celý průběh konfliktu podrobně nepamatuje, ale konflikt neprobíhal tak, jak je popsáno v obžalobě. Zejména si nepamatuje, že by poškozenou škrtil nebo ji opakovaně udeřil pěstmi do hlavy. Odlišnost výpovědí, které poškozená podala v přípravném řízení a v hlavním líčení, nelze podle obviněného přisuzovat pouze změně jejího vztahu k obviněnému.

Z těchto rozporů poukazuje obviněný zejména na dobu rdoušení, o níž poškozená vypovídala různě, tedy ji nebyla schopna určit. Podle obviněného byla poškozená s odstupem schopna dobu lépe odhadnout, tedy měl soud vycházet z trvání v rozsahu půl minuty. Závěry znaleckého posudku považuje obviněný za tendenční a obecné. Znalec sám činil skutková zjištění, z nichž pak vycházel. Ovšem i ze znaleckého posudku vyplynulo, že střední intenzita úderů způsobuje podlitiny, nikoli zlomeniny. Zjištění soudů, že údery mohlo dojít ke zlomeninám obličejového skeletu a omezení v obvyklém způsobu života po dobu 3 – 4 týdnů, je tak v rozporu s výpovědí znalce.

Pokud jde o prokrvácení spojivky, které mělo být podle skutkových závěrů důsledkem dlouhodobějšího rdoušení, připustil znalec, že toto může vzniknout i spontánně nebo úderem. Na hrtanu poškozené také nevznikl žádný otok. Závěry znaleckého posudku tak podle obviněného neodpovídají zjištěnému skutkovému ději. Dále se obviněný zabýval subjektivní stránkou a konstatoval, že neměl v úmyslu poškozené ublížit a nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení těžkého ublížení na zdraví, a to ani ve formě srozumění.

Poškozenou neškrtil vší silou, po celou dobu s ním komunikovala. Obviněný z vlastní vůle s rdoušením přestal, poškozenou pak poslal pryč.

Ani soud v tomto směru nedospěl ke spolehlivému závěru, neboť konstatoval, že si lze poměrně stěží představit, kam by obviněný pokračoval, pokud by poškozená nereagovala podle jeho požadavku a „neuklidnila se“. Podle soudu obviněný od dalšího jednání neupustil včas, což soud zdůvodnil odkazem na vzniklá poranění. Ta však byla pouze povrchová a omezení v obvyklém způsobu života poškozené nepřekročilo sedm dní. Z toho je podle obviněného jednoznačné, že i kdyby měl v úmyslu způsobit poškozené těžké ublížení na zdraví, následně od tohoto úmyslu upustil.

Obviněný je toho názoru, že pokud nebyl jeho činem způsoben mírnější následek, tedy ublížení na zdraví, nemohlo být jeho jednání kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj je z obsahu dovolání patrno, že dovolatel nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily soudy.

Text podstatné části dovolání se shoduje s textem odvolání obviněného ze dne 10. 7. 2013. Již tehdy obviněný namítal vady znaleckého posudku, nesprávné hodnocení výpovědi poškozené soudem a neprokázání úmyslu ke způsobení těžké újmy. S těmito námitkami se podle státního zástupce vypořádal odvolací soud na str. 2 a 3 napadeného usnesení. Ztotožnil se zde se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a uvedl konkrétní důkazy, o které nalézací soud důvodně opřel odmítnutí shora uvedené obhajoby. Zejména poukázal na zjevný motiv poškozené nepřitěžovat obviněnému dalšími výpověďmi a na způsob vedení útoku proti poškozené, z nějž lze dovodit přinejmenším nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví.

Blíže odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel ve svém dovolání argumentuje především tím, že těžkou ani jinou újmu na zdraví poškozené nezpůsobil. K tomu státní zástupce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1159/2012, podle něhož „z hlediska hrozícího těžšího následku u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 tr. zákoníku nejsou podstatná jednotlivá zranění poškozené osoby, která skutečně utrpěla. Pro posouzení skutku pachatele jako pokusu citovaného zločinu má totiž význam to, že jednání pachatele objektivně směřovalo ke způsobení těžšího následku, k jehož vzniku nedošlo jen v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli“.

Pokud se dovolatel opírá o výpověď znalce, že k poškození mozku by došlo až po pěti minutách rdoušení, a pokud dovozuje, že obviněný před uplynutím této doby dobrovolně upustil od pokračování ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, má státní zástupce za to, že se jednalo o pokus ukončený, neboť obviněný v době skutku názor znalce neznal, sám tyto odborné znalosti neměl a poškozenou rdousil až do jejího pomočení po předchozích vyhrůžkách zabitím.

Soudům nelze podle státního zástupce vytýkat, jestliže za uvedeného skutkového zjištění shledaly na straně obviněného úmysl nepřímý a to nikoliv snad k vraždě (obviněný nakonec nechal poškozenou odejít, ačkoliv by ji mohl usmrtit, kdyby chtěl) ale jen k těžké újmě na zdraví. K tomu státní zástupce zdůrazňuje, že zjištění subjektivní stránky je nejsložitější částí dokazování, založené zde zejména též na osobním výslechu obviněného i poškozené nalézacím soudem. Ke zpochybnění výsledného skutkového zjištění by muselo být zřejmé, že soud hodnotil provedené důkazy svévolně, bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jak je patrno z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.

O případ extrémního nesouladu jde jen za situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. V předmětné věci však takový extrémní nesoulad státní zástupce neshledává. Podle státního zástupce konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť

dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud namítá porušení zásad spravedlivého procesu, jsou jeho námitky nedůvodné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr.

ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr.

ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.

Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Z výše naznačeného výkladu je patrné, že větší část námitek obsažených v dovolání uplatněnému zákonnému důvodu neodpovídá.

Obviněný jimi napadá proces dokazování a hodnocení důkazů. Zejména jde o námitky směřující proti hodnocení výpovědí poškozené a vyvození závěru o tom, jak dlouho trvalo škrcení.

V tomto případě soudy dostatečně logicky a přesvědčivě zdůvodnily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům a proč nedaly přednost výpovědi poškozené z hlavního líčení, kde uváděla kratší dobu škrcení. Za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu lze považovat námitku, v rámci které obviněný vyslovil názor, že pokud nebyl způsoben lehčí následek v podobě ublížení na zdraví, nelze jeho jednání kvalifikovat jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tento svůj názor obviněný nijak dál nevysvětluje, lze proto pouze konstatovat, že je mylný.

Skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku nejsou nijak provázány, v případě ukončení jednání ve stadiu pokusu záleží vždy pouze na tom, k jakému následku jednání obviněného směřovalo. Pachatel trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, který na oběť vystřelí, ale netrefí se, také nemusí způsobit na jejím těle žádnou újmu, přesto může být za daný trestný čin postižen. Jinak je tomu ovšem v případě námitky, podle níž obviněný, pokud jde o škrcení poškozené, které konkrétně mělo u ní vyvolat nebezpečí těžké újmy na zdraví, od dalšího jednání dobrovolně upustil /§ 21 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku/. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou, neboť závěry soudů obou stupňů jsou v tomto bodě nejasné a v odůvodnění svých rozhodnutí si částečně odporují. Soud prvního stupně v rámci skutkové věty učinil závěr, že obviněný poškozenou „dlaní uchopil za přední část krku a prsty jí tlačil za hrtan tak silně, že se poškozená při tom pomočila“. Dále je třeba vycházet z odůvodnění obou rozhodnutí. Ohledně doby, po kterou toto „uchopení za krk“ trvalo, vycházel soud prvního stupně z výpovědi poškozené v přípravném řízení, kde uváděla jednu až dvě minuty.

Dále pak hodnotil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Milana Votavy a dospěl k závěru, že se jednalo o uchopení krku velkou intenzitou a dušení bylo vzhledem k vytvoření prokrvácení spojivky oka dlouhodobější. Pokud by rdoušení trvalo delší dobu, mohlo dojít ke smrti poškozené. Soud rovněž poukázal na to, že poškozená se nemohla nadechnout, měla „tmu“ před očima, tedy začala upadat do bezvědomí. K obhajobě obviněného, že od rdoušení včas upustil, soud prvního stupně uvedl, že se tak stalo až poté, co obviněný „docílil svého, poškozená se ztišila a dále nepožadovala, aby ji pustil“.

Podle nalézacího soudu si „lze poměrně stěží představit, kam by obžalovaný byl schopen pokračovat, pokud by poškozená takto nereagovala“ (str. 7 nahoře). K otázce možného upuštění od pokusu pak ještě na str. 7 dole soud uvedl, že obviněný „především od pokusu neupustil včas a takovým způsobem, aby zabránil vzniku následku a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Lze poukázat na vzniklá zranění poškozené“.

K tomu je třeba předně říci, že nalézací soud si ve svých závěrech odporuje, neboť na jednu stranu argumentuje tím, že obviněný od pokusu neupustil dobrovolně a zřejmě by ve svém jednání pokračoval, pokud by jej poškozená neuposlechla, na druhou stranu má za to, že nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem vzniklo už v době, než obviněný s rdoušením přestal. S názorem soudu, že obviněný neupustil od dalšího rdoušení poškozené dobrovolně, nelze v žádném případě souhlasit. Nesporným faktem je, že mu v dalším takovém jednání nic nebránilo.

Jednal tak sice poté, co mu poškozená vyhověla, nicméně otázku viny není možné zakládat na spekulacích, zda by obviněný pokračoval, pokud by tak poškozená neučinila. Ostatně ani soud prvního stupně nemá v tomto směru jasno, jak lze usoudit z jeho vyjádření „lze si poměrně stěží představit“. Je tedy zřejmé, že obviněný od dalšího rdoušení poškozené upustil, a to sám, neboť zde nebyla žádná vnější okolnost, která by mu v takovém jednání bránila. Současně soud prvního stupně naznačuje, že nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem v této chvíli již bylo reálné, což odůvodňuje poukazem na vzniklá zranění.

Faktem ovšem je, že zranění, která poškozená utrpěla, nesplňují kritéria těžké újmy na zdraví (ba ani kritéria pro ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, což však není podstatné). Pokud by se tak stalo, nešlo by pochopitelně o jednání ve stadiu pokusu. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval zcela podstatnou otázkou, která je pro posouzení zániku trestní odpovědnosti pachatele dobrovolným upuštěním od pokusu rozhodující, zda šlo v konkrétním případě o pokus ukončený nebo o pokus neukončený.

To znamená, zda pachatel již učinil vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu (pokus ukončený) nebo ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu (pokus neukončený). Zatímco v prvním případě je možnost účinného upuštění od pokusu až na zvláštní výjimky vyloučena, v druhém případě zpravidla postačí k zániku trestní odpovědnosti, že pachatel dobrovolně upustí od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. V případě útoku záležejícího v intenzivním škrcení oběti, které má směřovat k těžkému poškození jejího zdraví, je řešení této otázky obtížné.

Takové škrcení, byť je intenzivní, musí nějakou dobu trvat, aby se dostavil zamýšlený následek. Po tuto dobu může pachatel dobrovolně škrcení přerušit. Podaří-li se mu tak původně zamýšlenému následku zamezit, zaniká jeho trestní odpovědnost za trestný čin, k němuž jeho jednání směřovalo. Pokud k následku nedošlo, není rozhodující, že škrcení se dostalo do stadia, kdy vznik následku vážně hrozil. Zločin těžkého ublížení na zdraví je trestným činem poruchovým a nikoli ohrožovacím. Důležité však je, zda pachatel nepřerušil škrcení proto, že se domníval, že již pro dokonání činu učinil vše, pak by byl zánik trestní odpovědnosti vyloučen pro ukončený pokus.

Dále je významné, že byl přesvědčen, že k zamezení následku postačí pouhé zdržení se dalšího škrcení, že není nutné činit žádné další kroky k odstranění nebezpečí vzniklého z pokusu.

Nebylo-li tomu tak, byl by zánik trestní odpovědnosti vyloučen z toho důvodu, že pachatel neudělal vše pro to, co pokládal za nezbytné k odstranění nebezpečí vzniklého z pokusu. V těchto směrech mělo být zaměřeno dokazování i hodnocení důkazů. Obviněný tvrdí, že poškozené nechtěl způsobit vážné zranění, takže na otázku, zda se domníval, že pro dokonání činu již učinil vše, je nutno hledat v objektivních okolnostech případu. Zde bude rozhodující, jak se mu mohl jevit stav poškozené, zda podle jeho názoru dosavadní útok byl dostatečný.

Pro takové závěry se může jevit jako důležité, zda si mohl všimnout znaků, které pokládal znalec za významné skutečnosti pro závěr, že škrcení trvalo delší dobu, tj. prokrvácení spojivky oka, pomočení poškozené. Důležité také je, zda bylo na poškozené patrné, že se jí tmělo před očima, zda se potácela apod. Soud prvního stupně se zřejmě na objasnění uvedených otázek dostatečně nezaměřil, neboť vycházel z mylného právního názoru, že se v žádném případě u obviněného nemohlo o dobrovolné upuštění od pokusu jednat.

Především je nutné, aby byla výpověď znalce zaměřena na shora popsané otázky. Z výpovědi znalce MUDr. Votavy učiněné v hlavním líčení přitom rovněž nevyplývá zcela jednoznačný závěr o stavu poškozené v době, kdy obviněný od rdoušení upustil. Soud prvního stupně na straně 4 rozsudku cituje z výpovědi znalce mimo jiné: „pokud to trvalo 1-2 minuty, tak už ten mozek byl nedokrven a mohlo dojít k bezvědomí a mohlo dojít i k nějakému vážnějšímu poškození mozku, pokud by rdoušení trvalo pouze třicet sekund, tak je to poměrně krátká doba, za tu dobu ještě k nějakému nedokrvení mozku nedochází“.

Nicméně z protokolu z hlavního líčení na čísle listu 253 je zřejmé, že k dotazu obhájce znalec uvedl „K tomu, aby došlo k poškození orgánů, k poškození mozku, k poruchám vědomí a ke krvácení do nadledvin, musí být zamezen přístup vzduchu do dýchacích cest asi pět minut, aby ten mozek začal mít nevratné změny. Bezvědomí nastupuje dříve, může nastoupit po minutě, po dvou minutách“. Ani z výpovědi znalce, jak byla zachycena v protokolu o hlavním líčení, tak není jednoznačně patrné, zda při dané době a intenzitě zmáčknutí krku poškozené již reálně hrozily následky popsané ve skutkové větě nebo by měly nastoupit až v případě, že by obviněný ve svém jednání pokračoval, resp. zda lze takový závěr učinit na základě dostupných informací, tedy zejména skutečně vzniklých poranění a výpovědi samotné poškozené.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.

ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup.

Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že došlo k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze tím považovat za naplněný i dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného M. Z. je opodstatněné, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně opětovně projedná tuto trestní věc, v případě potřeby doplní dokazování, zejména opětovným výslechem znalce MUDr. Milana Votavy a znovu zhodnotí otázku naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a posoudí, zda je třeba na jednání obviněného aplikovat ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku. Při tom bude nutné, aby se z hlediska shora naznačených otázek vypořádal i s doposud zjištěnými skutkovými okolnostmi (poškozená s obviněným po celou dobu komunikovala, do bezvědomí patrně zcela neupadla). Podle výsledných skutkových zjištění pak soud případně zváží, zda obviněný svým jednáním mohl naplnit znaky jiného trestného činu, a rovněž posoudí subjektivní stránku. V případě, že soud dospěje k závěru, že je jednání obviněného namístě posoudit jako jiný trestný čin, opatří v případě nutnosti souhlas poškozené s jeho trestním stíháním.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že, jak judikoval např. ve svém usnesení ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 547/2002, „souhlas či nesouhlas podle § 163 odst. 1 tř. ř. v aktuálně účinném znění poškozený dává vždy pro konkrétní trestný čin a nikoli pro skutek“. Pokud tedy poškozená dříve vzala zpět souhlas s trestním stíháním obviněného pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nemělo by to význam pro jinou právní kvalifikaci, byť by se u ní souhlas poškozeného s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tř. ř.

rovněž vyžadoval. Současně stojí za to připomenout, že vztah mezi obviněným a poškozenou ve smyslu § 163 odst. 1 tř. ř. musí trvat v době, kdy se vede trestní stíhání (viz Šámal, P. a kol, Trestní řád II, Komentář, 7. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 2117). Následně Městský soud v Brně ve věci znovu rozhodne.

Je přitom povinen postupovat podle § 265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2014

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch