11 Tdo 127/2024

11 Tdo 127/2024-859

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2024 o dovoláních obviněných 1. J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice a 2. F. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 7 To 176/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 75/2022, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. R. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 T 75/2022, byli obvinění J. J. a F. R., uznáni vinnými ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [obviněný J.], resp. podle § 358 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [obviněný R.], spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se – podle skutkových zjištění tohoto soudu – dopustili následovně:

dne 10. 4. 2021 v době mezi 0:05 hod. a 0:14 hod. v Praze XY, XY na severní terase XY za současné přítomnosti nejméně tří dalších osob po předchozí vzájemné domluvě fyzicky napadli poškozeného P. Č., nar. XY, a to tak, že jej nejprve obviněný J. J. udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje, poté k němu popošel a do obličeje jej prudce kopl levou nohou, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde zůstal bezvládně ležet, poté se ho snažil probrat a postavit na nohy obviněný F. R., M. P., nar. XY, a další osoby dosud neznámé totožnosti, poškozený se poté posadil na zem, kde jej M. P. plácla jeho vyzutou botou do oblasti zad, na což poškozený zareagoval tak, že ji kopl pravou nohou do její nohy, poté ke klečícímu poškozenému opět přistoupil obviněný J. J. a kopl ho pravou nohou do horní části těla, v důsledku čehož poškozený opět upadl na zem, následně k ležícímu poškozenému přistoupil obviněný F. R., který mu pomohl se zvednout, ale následně jej udeřil otevřenou dlaní levé ruky do obličeje, odvedl ho, aby se posadil na zídku, kde jej opětovně udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, na což poškozený zareagoval úderem otevřenou dlaní ruky do obličeje obviněného F. R., který mu na to konto uštědřil pět úderů pěstí do těla a obličeje, poškozený následně vstal a učinil výpad levou rukou směrem k obviněnému F. R., který se mu však vyhnul a úder zasáhl obviněného J. J., který na něj zareagoval tak, že pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného do oblasti hlavy, v důsledku čehož poškozený přepadl přes zídku na zem, kde k němu přistoupil obviněný F. R. a dvakrát jej udeřil rukou sevřenou v pěst do trupu, následně dosud neustanovené osoby zvedly ležícího poškozeného ze země a posadili ho opět na zídku, kde k němu přistoupil obviněný P. P., který poškozeného jedenkrát kopnul pravou nohou do horní části těla, čímž poškozenému způsobili lehčí formu otřesu mozku, krevní výron na levé tváři o velikosti cca 4 x 4 cm a drobné krevní výrony v oblasti čela a nosu, tedy zranění vyžadující lékařské ošetření a omezující poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nepřesahující jeden týden, avšak s ohledem na způsob napadení, lokalizaci úderů a intenzitu útoku mohlo dojít ke vzniku takových úrazových změn, které jsou spojené s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne,

a tohoto jednání se obviněný F. R. dopustil, přestože byl odsouzen pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5T 9/2018, a jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 3T 124/2020.

2. Za uvedené přečiny a dále za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 1 T 81 /2022, soud prvního stupně obviněnému J. uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň tento soud zrušil výrok o trestu výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento soud dále za uvedené přečiny a také za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 T 122/2021, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 9 To 356/2022, obviněnému R.u uložil podle § 146 odst. 3 tr. řádu za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Tento soud také podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným J., P. a R.u povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody, podrobně uvedenou ve výroku o náhradě škody.

3. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným i obviněný P. P., a to jednak pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto přečiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.

4. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, která tak učinila v neprospěch všech obviněných, odvolání, o kterých Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu obviněného P. P. a ve věci podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl. Ostatní odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění (J. J., prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Šíra, advokáta, a F. R. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Myslilové, advokátky) dovolání.

6. Obviněný J. (dále též „obviněný“) své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. K tomuto důvodu specifikuje, že jemu uložený trest je s ohledem na skutkové závěry nepřiměřeně přísný, jelikož oba soudy podle něj nedostatečně zhodnotily hmotněprávní vodítka pro ukládání trestu.

7. Následně připomíná, že v řízení před soudem prvního stupně prohlásil vinu, která byla přijata. Uvádí, že v současné době vede řádný život, a v této souvislosti mu měl soud prvního stupně uložit trest, který by na něj působil efektivněji. Svou trestnou činnost nechce bagatelizovat, ke svému jednání se doznal a prohlásil svou vinu. Dodává, že tímto naplnil již jednu ze základních polehčujících okolností, přičemž vyjádřil plnou reflexi svého jednání a činu upřímně lituje. Dále konstatuje, že v jeho případě je třeba přihlédnout též k významné polehčující okolnosti podle § 41 písm. f) tr. zákoníku, tedy že skutek spáchal ve věku blízkému věku mladistvého, a že čin spáchal z nedostatku životních zkušeností a pod vlivem alkoholu.

8. Jeho předchozí trestná činnost je spolu s projednávanou trestnou činností ohraničena závažnými životními okolnostmi, které jej postihly. Obviněný J. se v této době na krátko oddělil od rodiny, nevěděl co chce v životě dělat, byl v citlivém věku, neviděl žádnou perspektivu, neměl žádný vážný vztah a nebyl sociálně vůbec ukotven. V této slabosti se chytl špatné party, se kterou marnil svůj čas a podnikal s ní věci, na které dnes není pyšný. Občasně konzumoval alkoholické nápoje a nežil řádný život, byl nezaměstnaný. Zpětně vidí tuto životní etapu jako omyl a nejraději by vzal čas zpět, tím spíše, že si způsobil tolik komplikací v tak mladém věku. Také lituje utrpení všech osob, kterým protiprávním jednáním způsobil újmu. Obviněný na toto období zpět nahlíží negativně a vnímá jeho zavrženíhodnost. Ke své stávající situaci poukazuje na to, že žije řádným životem, ten si uspořádal a přestal se vídat s bývalými kamarády, kteří na něj měli špatný vliv. Obnovil vztah s rodinou, našel si vlastní bydlení a zaměstnání, k čemuž předkládá čestná prohlášení rodinných příslušníků, stávající přítelkyně, které pomáhá s výchovou jejího nezletilého syna, a svého zaměstnavatele. Tímto prokazuje, že je schopen žít řádným životem, aniž by se dopouštěl protiprávního jednání.

9. Obviněný připomíná, že od spáchání trestného činu uplynula doba již více než dvou let. Jeho další trestná činnost byla spáchána ve stejném časovém období. Od té doby ušel dlouhý kus cesty, kdy na něj do značné míry působila předchozí trestní řízení, přičemž nyní si je vědom, co mu hrozí při nesplnění podmínky zkušební doby stanovené soudem. Je přesvědčen, že účelu trestního řízení bylo v jeho případě dosaženo, což prokazuje především vedením řádného života. Dodává, že nejde o krátkou dobu, neboť již dva roky vede řádný život, přičemž zpytuje svědomí nad svou mladickou hloupostí a marnivým způsobem života, který dříve krátce vedl.

10. Důležité podle něj bylo veřejné zasedání konané dne 22. 2. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 8 T 33/2021, na němž byl projednán návrh státní zástupkyně k přeměně uloženého podmíněného trestu. Obviněný připomíná, že na tomto veřejném zasedání došlo k ponechání uloženého podmíněného trestu v platnosti, přičemž dané usnesení nabylo právní moci. Konstatuje, že prokázal, že nyní vede řádný život a jeho reflexe je na takové úrovni, že není nezbytné jej posílat do výkonu trestu odnětí svobody, ale je možné mu dát ještě šanci. Obviněný prosí (sic!) odvolací soud, aby důkladně zhodnotil, zda v jeho případě není uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pro něj v jeho věku a přístupu k životu nepřiměřeně přísné. Je si vědom, že mu byl uložen souhrnný trest za více spáchaných trestných činů, podle něj se ale jedná o trestné činy takové společenské škodlivosti a spáchané za specifických okolností, že je možné za jejich spáchání uložit podmíněný trest.

11. Dále připomíná, že nejzávažnějším trestným činem, pro který je stíhán je přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Podotýká, že se jej dopustil ve spolupachatelství ve stadiu pokusu. Tyto okolnosti podle něj musí být zhodnoceny v jeho prospěch, neboť čin byl spáchán vzájemným hecováním v partě opilých kamarádů, kde místo racionality vládl davový efekt vyvolaný alkoholovým opojením. Byť svého jednání lituje a zpětně se mu na dané okolnosti nevzpomíná lehko, velice ho mrzí, že poškozeného fyzicky napadl, musí odkázat na znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, který uzavřel, že byl sice poškozenému způsoben otřes mozku, ale celkově rozsah nenaplnil ani znaky prosté újmy na zdraví, což znalec důkladně vysvětlil a odůvodnil i v rámci svého výslechu u hlavního líčení.

12. V dovolání také poukazuje na vodítka při ukládání trestních sankcí obsažená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, který doslovně cituje. Soud prvního stupně tato vodítka dostatečně nezohlednil a toto pochybení odvolací soud nijak nenapravil, naopak jeho závěry plně akceptoval. Obviněný má za to, že v jeho případě soudy přihlédly pouze k přitěžujícím okolnostem, nikoliv však k okolnostem polehčujícím. Připomíná argumentaci odvolacího soudu, který poukázal na jeho další odsouzení, ke kterým však došlo až po spáchání předmětné trestné činnosti. Podle obviněného nelze na základě tohoto argumentu hodnotit jeho současný postoj ke spáchané trestné činnosti, přičemž odvolací soud podle něj ani okolnosti svědčící v jeho prospěch nechtěl brát v potaz. V závěru svého dovolání obviněný navrhuje kasaci rozsudků obou soudů, a vrácení své trestní věci těmto k novému projednání.

13. Obviněný R. (dále též „obviněný“) své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Po rekapitulaci předchozího průběhu řízení a uplatněných dovolacích důvodů, obviněný opakuje svou odvolací argumentaci. V ní prezentuje, že celá událost se stala náhodně a nebyla mezi účastníky koordinovaná. Z provedených důkazů podle něj nevyplývá, že by jednání obviněných bylo společné. Domnívá se, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být závěr o společném jednání vyloučen.

14. Následně se vyjadřuje ke svému podílu na události. Kamerový záznam podle něj poskytuje jen částečný obraz věci. Intenzitu a mechanismus úderů je proto třeba posuzovat ze všech dostupných důkazů v jejich celku, přičemž obviněný zmiňuje kamerový záznam, výpovědi obviněných a svědků a znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Podle připomenutých důkazů se účast obviněného jeví být nikoli odpovídající trestnému činu ublížení na zdraví, neboť obvinění shodně vypověděli, že údery obviněného R. byly vedené otevřenou dlaní, tj. šlo o tzv. facky. Znalec pak potvrdil, že jediným vážným úderem, který mohl způsobit a zcela jistě způsobil zranění poškozeného (otřes mozku), byl kop obviněného J. Obviněný doplňuje, že jeho role je patrná už na počátku události: potom, co obviněný J. „knokautuje“ poškozeného, obviněný R. doslova zkoprní, je znát, že něco takového nečekal. A je to obviněný R., kdo se jako jediný snažil pomoct poškozenému a odrazoval obviněného J. od dalšího případného útoku. Facky v této fázi události byly nepochybně „křísící“. Dále připomíná fázi na zídce, kdy se na něj pokusil poškozený zaútočit, přičemž zde již obviněný poškozenému uštědřil facky, ovšem šlo podle něj o prosté údery otevřenou dlaní bez možnosti ublížení na zdraví. Zdánlivé údery pěstí proti tělu poškozeného, nikoli hlavě, v samém závěru, byly údery otevřenou dlaní směřující v důsledku mimo tělo poškozeného. Obviněný se domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je možné kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví.

15. Obviněný doplňuje, že bylo namístě zjišťovat subjektivní stránku jeho jednání. Z důkazů zčásti nevyplynulo, že by byl veden úmyslem ublížit poškozenému, zčásti toto vyloučily výpovědi obviněných a svědkyně, kteří se shodli na tom, že obviněný R. se snažil poškozenému spíš pomáhat, a teprve když se ho poškozený pokusil udeřit, uhodil ho otevřenou dlaní „výchovným“ způsobem. V tomto směru je rozsudek soudu prvního stupně podle obviněného neúplný. Následně cituje pasáž, v níž se soud prvního stupně vypořádává se subjektivní stránkou činu a uzavírá, že je podle něj zřejmé, že se soud prvního stupně s otázkou subjektivní stránky vypořádal tautologicky, když úmysl dovodil ze zákonné definice, resp. tuto definici přiložil na jednání obviněného.

16. Obviněný ve svém odvolání namítal absenci procesního postupu, který do věci mohl rovněž vnést objektivnější přehled. Uvádí, že se ve věci nabízelo pořízení znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika, který by zohlednil všechny aspekty výstupů jednotlivých obviněných proti tělu poškozeného: a) dal by do souvislosti tělesnou dispozici obviněných techniku a sílu jejich úderů; b) mohl objasnit, zda technika úderů, jak byly vedeny obviněnými, mohla vést k zranění poškozeného, byť i jen hypoteticky; c) mohl objasnit, jakou roli mohlo mít oblečení poškozeného při ochraně před údery. K těmto otázkám pak prezentuje následující závěry: ad a) obviněný R. váží cca 70 kg, není trénovaný v žádném bojovém sportu, proto je velmi nepravděpodobné, že by úderem otevřenou dlaní vyvinul takovou energii, která by znamenala riziko zranění pro poškozeného; ad b) forenzní biomechanika by mohla objektivizovat, zda údery otevřenou dlaní, jak byly vedeny, mohly vést k nějakému zranění poškozeného; ad c) bylo namístě zjistit i míru vlivu zimní bundy a mikiny poškozeného na tlumení úderů proti tělu. Při takovém odění je totiž velmi pravděpodobné, že žádný z úderů proti tělu poškozeného nebyl s to způsobit zranění.

17. Konstatuje, že se z opatrnosti vymezil i proti trestu. I přes předchozí odsouzení namítal, že jemu uložený trest není účelný. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že není nebezpečný, ale jeho problémem je požívání alkoholických nápojů. Obviněný nabízel podrobit se jakémukoli dohledu probace, byť sebepřísnějšímu. Je stále ještě ve věku blízkému věku mladistvých, pracuje jako stěhovák, tedy práce se takříkajíc nebojí, a je připraven odčinit, co způsobil jakoukoli prací, jakýmkoli trestem obecně prospěšných prací, jakož i vyrovnat pohledávku poškozeného a pojišťovny. Zároveň nepodmíněný trest by měl nebo může mít negativní dopad do jeho osobnostní sféry. Konstatuje, že není problémovou osobností, všechny dosavadní trestní problémy měly společný jmenovatel: alkohol a partu. Pokud by se vyhnul těmto dvěma činitelům, zcela jistě by vedl řádný život.

18. Dále se obviněný věnuje odvolací argumentaci. Uvádí, že odvolací soud nejprve komentoval odvolací námitku mířící na spolupachatelství. Obviněný souhlasí s odvolacím soudem v tom, že spolupachatelství nevyžaduje přímo předchozí výslovnou dohodu obviněných ani stejný podíl na skutku. Nicméně je podle něj nutné odmítnout hodnocení společného úmyslu. Ten zjištěn nebyl, a proto nemohlo dojít ke kvalifikaci věci ve formě spolupachatelství. K tomu cituje bod 12. rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento soud věnuje otázce spolupachatelství, které má za prokázané z kamerového záznamu.

Odvolací soud připustil náhodnost jednání obviněných, čímž podle obviněného ukázal na to, že tito nemohli být spojeni společným úmyslem. K tomu obviněný dodává, že úmysl je vnitřní přesvědčení pachatele o věci, které má – z povahy – vědomý charakter; pachatel si tedy uvědomuje své záměry. Je-li úmysl společný několika pachatelům, znamená to, že tito pachatelé chtějí shodným nebo obdobným způsobem dosáhnout stejného či obdobného cíle. Provedené dokazování, ani kamerový záznam neprokázaly, že by spoluobvinění sdíleli totožný cíl.

Obviněný připomíná své odvolací námitky a konstatuje, že z kamerového záznamu vyplývá, že obvinění jednají každý ze zcela odlišného důvodu: obviněný J. napadne poškozeného, obviněný R. ho naopak „křísí“; teprve později, bez ohledu na jednání obviněného J., dojde k pohlavkování poškozeného, ať už je vedeno nutnou obranou, či jaksi „výchovně“; rozhodně ale bez ohledu na jednání zbývajících obviněných. Náhodnost jednání podle obviněného vylučuje sdílení společného cíle. Obviněný se domnívá, že zásah Nejvyššího soudu by mohl znamenat zpřesnění definice spolupachatelství v kontextu pojmu „náhodnosti“ jednání pachatelů.

Podle obviněného je na místě, aby Nejvyšší soud zasáhl i z důvodu výrazného nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, jelikož z kamerových záznamů neplyne, že by obvinění byli vedeni shodným úmyslem.

19. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že navrhovaný důkaz znaleckého posudku z oblasti biomechaniky je nadbytečný a že nemůže nic nového přinést. Opakuje, že jeho fyzická konstituce v době události mu neumožňovala údery otevřenou dlaní způsobit poškozenému takové následky, které by odpovídaly ublížení na zdraví ve smyslu § 146 tr. zákoníku. Pro tato tvrzení obviněný R. navrhl znalecký posudek z oboru forenzní biomechanika, který by upřesnil, zda mohl poškozenému způsobit nějaká zranění. Připomíná také, že upozorňoval i na teplé oblečení poškozeného tlumící rány, na svou zjevnou opilost značně snižující přesnost a razanci úderů (otevřenou dlaní) apod. Podle jeho názoru bylo v dané věci namístě využít důkazu znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechanika, který by odpověděl na otázky, které nelze prostým neodborným vyhodnocením ne zcela kvalitního kamerového záznamu zodpovědět. Poukazuje na pravidlo, podle něhož mají být obdobné věci posuzovány obdobně, i pokud jde o procesní postupy soudů, přičemž mechanismus úderů ve vztahu k následkům, bývá pravidelně posuzován právě forenzním biomechanikem. Zvlášť je-li ve hře jednání hned tří obviněných, které je od sebe co do následků třeba oddělit. To nemůže učinit lékař, který posuzuje toliko tělesné následky celého útoku, ale nemá kompetenci posoudit a oddělit dopady jednotlivých útoků jednotlivých obviněných. Tento aspekt považuje obviněný za judikatorně významný, neboť dosud nebylo o otázce nezbytnosti posouzení jednotlivých útoků několika pachatelů co do jejich dopadů do tělesné integrity poškozeného rozhodováno.

20. Obviněný dále žádá, ve smyslu § 265o tr. řádu, aby Nejvyšší soud rozhodl přednostně o odkladu vykonatelnosti rozsudků obou soudů, a to proto, že dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, není pro společnost nebezpečný, má trvalou práci a vede řádný život, zdržuje se požívání alkoholických nápojů a nevyhledává společnost, v níž se dříve dostával do problémů a neprodleným výkonem trestu odnětí svobody by u něj mohlo dojít k traumatům, spojeným s první zkušeností s výkonem trestu odnětí svobody. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

21. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněných, v souvislosti s obviněným J. předně předestírá, že tento v hlavním líčení ve smyslu § 206c tr. řádu prohlásil svoji vinu, a v dalším řízení tak může být přezkoumán jen výrok o trestu.

22. Námitky obviněného J. podle státní zástupkyně nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Konstatuje, že k nápravě vad výroku o trestu slouží především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Tento postihuje pouze dva nejzávažnější typy selhání soudu při ukládání trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Rozsudek soudu prvního stupně podle stání zástupkyně takovou vadou netrpí.

Přestože obviněný výslovně ve vztahu k uloženému trestu nepoukázal na § 55 odst. 2 tr. zákoníku, má státní zástupkyně za to, že uložení nepodmíněného trestu odvolací soud dostatečně odůvodnil, pokud poukázal na selhání výchovného působení předchozích trestů – ani tato námitka by však nebyla formálně přiřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 63/2019, či ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 29/2019].

Namítá-li obviněný J. nesprávné úvahy soudu prvního stupně při hodnocení kritérií stanovených § 39 tr. zákoníku, státní zástupkyně zcela odkazuje na bod 21. rozsudku tohoto soudu, jenž se všemi faktory ovlivňujícími uložený trest a jeho výměru zcela dostatečným způsobem zabýval. Námitky obviněného ohledně uloženého trestu podle státní zástupkyně nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod a výrok o trestu nelze shledat ani jako excesivní.

23. K námitkám obviněného R. státní zástupkyně uvádí, že tyto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně odmítá argumentaci obviněného popírající jednání ve spolupachatelství. K tomu uvádí, že odvolací soud vysvětlil, že ke spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku není třeba, aby každý ze spolupachatelů jednal stejnou měrou. Podstatné je, zda spolupachatel alespoň částečně přispěl k trestné činnosti, je-li jednání spolupachatele vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a současně je subjektivně i objektivně složkou děje tvořícího trestné jednání. Postačí přitom pouhé srozumění s tím, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu. Tak tomu bylo v případě obviněného R. i v projednávané věci. Obviněný sice tvrdí, že dal poškozenému pouze několik úderů otevřenou dlaní, přičemž navrhuje provedení znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky, jenž by měl především osvětlit to, zda tyto byly způsobilé způsobit poškozenému újmu na zdraví. Z provedeného dokazování však vyplývá, že poškozenému uštědřil i pět úderů zavřenou dlaní, a to do hlavy a do horní části těla (k tomu srov. str. 11 rozsudku odvolacího soudu). K závěru, že by takovým způsobem mohla být způsobena alespoň prostá újma na zdraví, s čímž musel být srozuměn, tak podle státní zástupkyně není pochyb. Proto je třeba odmítnout i obviněným navrhované vypracování znaleckého posudku pro jeho nadbytečnost. Z průběhu skutkového děje jasně vyplývá, že obviněný R. skutečně jednal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což činí jeho námitky zcela neopodstatněnými. Podle státní zástupkyně není možné přisvědčit ani námitkám obviněného směřujícím vůči výroku o trestu. Je zcela zřejmé, že obviněný má sklony k páchání násilné trestné činnosti, což dokládají jeho další odsouzení (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). V rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně uložení nepodmíněného trestu státní zástupkyně neshledává jakýkoli exces.

24. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, a dále aby dovolání obviněného R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a aby tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

25. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Ty do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obou obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

27. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

28. Jak již bylo uvedeno, obviněný J. své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž je zjevné, že tak činí vazbě nad dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Obviněný R. pak uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a materiálně též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

29. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněných J. a R. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Tímto dovolacím důvodem je obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatněný obviněným R., je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). Obviněný ve svém dovolání uplatňuje tento dovolací důvod s výslovným odkazem na jeho první variantu.

31. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

32. Oběma obviněnými deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že

právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného v napadeném rozhodnutí.

33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

34. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného J., jejichž prostřednictvím namítá nesprávné hmotněprávní posouzení, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu neodpovídají. Dovolací námitky obviněného R., jejíchž prostřednictvím namítá nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke spolupachatelství sice částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jsou však zjevně neopodstatněné. Oproti tomu dovolací argumentace ohledně tzv. opomenutého důkazu s odkazem na dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněnému důvodu neodpovídá. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

IV. 1 Dovolání obviněného J.

35. Nejvyšší soud předně připomíná, že obviněný J. v řízení před soudem prvního stupně prohlásil svoji vinu podle § 206c odst. 1 tr. řádu. Tento soud prohlášení ve smyslu § 206c odst. 4 tr. řádu přijal. Obviněný v rámci své dovolací argumentace brojí proti jemu uloženému trestu, který shledává nepřiměřeně přísným a soudy podle něj nedostatečně zhodnotily zákonné podmínky pro ukládání trestů obsažená v § 39 tr. zákoníku.

36. K této argumentaci je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

37. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

38. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

39. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

40. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodu 21. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry soudu prvního stupně podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti poukázat na způsob útoku obviněného, jednak na to, že obviněný se dopustil již závažné trestné činnosti, a dále na skutečnost, že daný trest odnětí svobody byl ukládán jako souhrnný, přičemž obviněnému v této trestní věci přitěžuje i spáchání více trestných činů. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody, nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.

IV. 2 Dovolání obviněného R.

41. K dovolací argumentaci obviněného R., jejímž prostřednictvím obviněný brojí proti závěrům soudů o právním posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, Nejvyšší soud konstatuje, že odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě. To proto, jelikož obviněný rozporuje správnost právního posouzení skutku soudy nižších stupňů co do posouzení trestnosti jeho jednání. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a právní úvahy soudů nižších stupňů jsou správné. Naopak dovolací argumentace obviněného, kterou se domáhá provedení důkazu znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.

42. Obviněný ve svém dovolání předně brojí proti závěru, že jednal ve spolupachatelství. Z provedeného dokazování podle něj nelze učinit závěr, že by on, obviněný J. a obviněný P. byli vedeni společným úmyslem. Z kamerového záznamu podle obviněného nevyplývá, že by všichni obvinění sdíleli totožný cíl, naopak každý jednal z jiného důvodu. Navíc podle obviněného náhodnost jednání vylučuje možnost posoudit jeho jednání jako učiněné ve spolupachatelství.

43. K této argumentaci Nejvyšší soud dodává, že se jí podrobně zabývaly oba soudy nižších instancí. Soud prvního stupně k posouzení společného úmyslu mimo jiné konstatoval, že útok byl bezpochyby veden přinejmenším konkludentní dohodou všech obviněných, neboť to potvrdil jednak obviněný J., ale i svědkyně P., nadto to vyplývá ze samotného provedení útoku (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr potvrdil i odvolací soud, který uvedl, že skutečnost, že se věc odehrála náhodně, bez předchozí výslovné dohody a koordinace se spoluobviněnými, rozhodně nevylučuje posouzení jednání obviněného R. jako spáchaného ve spolupachatelství. K právnímu posouzení spolupachatelství tento soud uvedl, že není třeba aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, neboť postačí jen částečné přispění, třeba i v podřízenosti, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, uveřejněné pod č. 42/2010 Sb. rozh. tr.). K závěru o společném úmyslu pak postačí, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a pro tento případ je s tímto srozuměn. Shodný úmysl obou obviněných a spoluobviněného pak podle odvolacího soudu prokazuje rovněž kamerový záznam (srov. bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

44. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry ztotožňuje. Z kamerového záznamu jednoznačně vyplývá, že poškozeného postupně fyzicky napadli oba obvinění a spoluobviněný P. Obviněný R. v čase 0:00:50 kamerového záznamu několikrát udeří poškozeného do oblasti břicha. Po útoku obviněného J. v čase 0:05:22 kamerového záznamu sice poškozeného v čase 00:06:02 zvedá a snaží se jej probrat, nicméně nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že jím vedené údery by byly pouze „křísící“. Po druhém kopu obviněného J. v čase 00:08:35 obviněný R. opět přichází k poškozenému a zvedá jej, nicméně údery obviněného R. v čase 0:09:23 kamerového záznamu nelze rozhodně označit za „křísící“, jelikož v tomto čase je poškozený při vědomí a razance prvních dvou úderů neodpovídá „křísícím fackám“, těm odpovídají až následné údery v čase 0:09:42. Z kamerového záznamu v čase 0:13:35 navíc vyplývá, že poškozeného udeří opět obviněný R., na což reaguje poškozený pokusem o úder otevřenou dlaní, načež jej opět obviněný R. udeří, sice otevřenou dlaní, nicméně s razantním nápřahem. Následně poškozený po strkanici a úderu obviněného J. v čase 00:13:47 padá poškozený na zem, přičemž obviněný R. pokračuje ve svém útoku a tentokrát již údery pěstí. Následně v čase 00:14:18 poškozeného kopne spoluobviněný P. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nižší soudy nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako spolupachatelství, neboť společný úmysl je nutné dovozovat též z jednání obviněného J. a spoluobviněného P. a nikoliv pouze izolovaně.

45. Dále obviněný brojí proti tzv. opomenutým důkazům. K této problematice lze uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně, či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

46. Za opomenutý důkaz obviněný označuje znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky. Postup odvolacího soudu, který tento důkaz neprovedl, považuje za nesprávný a je přesvědčen, že zakládá vadu opomenutého důkazu. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný ve svém odvolání uvádí, že ve věci mělo být provedeno znalecké zkoumání z oboru forenzní biomechaniky, které by objasnilo mechanismus a intenzitu útoků. Odvolací soud se však touto otázkou zabýval, přičemž dospěl k závěru, že provedení tohoto důkazu je z hlediska zjišťování skutkového stavu zcela nadbytečné (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud se s tímto důkazním návrhem dostatečně vypořádal, a tudíž v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť důkazní návrh obviněného byl zamítnut pro jeho nadbytečnost. Zároveň výše uvedená argumentace obviněného nenaplňovala ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

V. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí

47. Obviněný R. v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby tento přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí proti němuž bylo podáno dovolání nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného J. J. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jemu uplatněnému dovolacímu důvodu. Dále Nejvyšší soud shrnuje, že v trestní věci obviněného F. R. rovněž nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného J. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněného F. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. 5. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu