USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2024 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 3 To 66/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 17/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 2 T 17/2018, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem IV. i) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, a dále pod body IV. l) a IV. n) zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Za toto jednání byl jmenovaný obviněný krajským soudem podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. l a § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně bylo krajským soudem rozhodnuto tak, že se poškozená L. P., dříve B. (dále též jen „poškozená“) podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem však byl v zákonné lhůtě napaden ve výroku o vině a trestu odvoláním obviněného a ve výroku o náhradě škody též odvoláním poškozené. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 3 To 66/2022, a to tak, že z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody stran osoby poškozené. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu poté Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému M. K. a spoluobviněnému M. K. povinnost vydat poškozené společně s V. G., jemuž byla tato povinnost uložena již dříve rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 4 To 83/2021, bezdůvodné obohacení ve výši 199.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak byla poškozená podle § 229 odst. 1 tr. řádu vrchním soudem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak odvolání obviněného Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem III. podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný M. K. předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými M. K. a J. J., jakožto i se samostatně trestně stíhaným
V. G.) tím, že:
IV.) v době nejméně od konce roku 2011 do září roku 2012 organizoval obviněný M. K. spolu s V. G., nar. XY v XY, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, trestnou činnost spočívající jednak v legalizaci odcizených vozidel a jejich následném prodeji třetím osobám, jednak ve sdělování nepravdivých údajů úvěrovým společnostem při sjednávání úvěrů na kradená, případně nová vozidla, na činnosti organizované obviněného M. K. a V. G. se dále podíleli obviněný J. J., kdy prostřednictvím jím vlastněného autobazaru XY v XY, XY č.p.
XY, byla část odcizených a obviněným M. K. a V. G. legalizovaných vozidel prodávána třetím osobám, obviněný J. J. rovněž s vědomím původu vozidel zprostředkoval uzavření úvěrů na kradená vozidla, obviněný J. F., který se částečně podílel na obstarávání odcizených vozidel, která následně obviněný M. K. spolu s V. G. legalizovali, dále za účasti obviněného P. Š. část vozidel pro jejich následný prodej třetím osobám získal jako nová na úvěr či leasing po předložení nepravdivých dokladů k žádostem o úvěr či leasing, obviněný P.
Š., který se v žádostech o úvěr při neoprávněném získávání úvěrů na odcizená vozidla, případně při nákupu nových vozidel na úvěr či leasing v rozporu se skutečností vydával za osobu, která je oprávněna jednat za společnost ALTRESIUS, a. s., případně je zaměstnancem společnosti ALTRESIUS, a. s., a obviněný M. K., který se podílel na prodeji části krádežemi získaných vozidel třetím osobám, kdy konkrétně: i) obvinění M. K., J. J. a M. K. obviněný M. K. společně s V. G., nar. XY v XY, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, v blíže nezjištěné době od 19.
5. 2012 do 4. 6. 2012 převzali od M. Z. osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Focus, VIN: XY, opatřené nesprávným
VIN: XY, v hodnotě 253.700 Kč, k vozidlu následně opatřili další doklady potřebné k jeho zaevidování pro provoz v České republice, například protokol o technické prohlídce před schválením technické způsobilosti, takto připravené doklady předali obviněnému M. K., který vozidlo dne 4. 6. 2012 zaregistroval na Městském úřadu v Tanvaldu na osobu K. Š., nar. XY, a to bez jeho vědomí, a následně dne 6. 6. 2012 na L. P. (dříve B.), nar. XY, všechny tyto kroky činili obvinění M. K. a M. K. s vědomím, že vozidlo pochází z krádeže, ke které došlo v době od 0:00 hodin do 11:00 hodin dne 19.
5. 2012, v XY, XY ulici č. p. XY, vozidlo bylo odcizeno D. P., nar. XY, a dne 4. 6. 2012, po předchozí domluvě V. G. a obviněných M. K. a M. K. s obviněným J. J., který věděl, že jde o odcizené vozidlo, toto prodali L. P. (dříve B.) za částku 199.000 Kč včetně DPH, kdy jí zamlčeli informace o skutečném původu vozidla, přičemž jako prodávající byl v kupní smlouvě v rozporu se skutečností deklarován obviněný J. J., a k financování vozidla sjednal obviněný J. J. s vědomím uvedených skutečností u společnosti Leasing České spořitelny, a.
s.
(dříve s Autoleasing, a. s.), pro L. B. úvěr v celkové výši 155.000 Kč, l) obvinění M. K., J. J. a M. K. obviněný M. K. spolu s V. G., nar. XY v XY, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, v blíže nezjištěné době od 30. 4. 2012 do 10. 5. 2012 převzali od M. Z., nar. XY, za částku ve výši 105.000 Kč, osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Focus, VIN: XY, opatřené nesprávným VIN: XY, v hodnotě cca 229.000 Kč, k vozidlu se jim podařilo zajistit velký technický průkaz Spolkové republiky Německo č. XY, rovněž k němu opatřili další doklady potřebné k zaevidování vozidla pro provoz v České republice, například protokol o technické prohlídce před schválením technické způsobilosti, vozidlo poté dne 21.
5. 2012 zaregistrovali na Městském úřadě v Černošicích jako individuální dovoz do České republiky, všechny tyto kroky činili s vědomím, že vozidlo pochází z krádeže, ke které došlo v době od 21:00 hodin dne 29. 4. 2012 do 6:50 hodin dne 30. 4. 2012, v Praze, XY č. p. XY, vozidlo bylo odcizeno A. V., nar. XY, následně uvedené vozidlo odvezli do autobazaru XY, XY, XY č.p. XY, kde se jej prostřednictvím majitele autobazaru obviněného J. J. a obviněného M. K. pokusili prodat třetí osobě, k tomuto účelu předal obviněný M.
K. obviněnému J. J. osobní údaje F. R., na základě kterých obviněný J. J. vyhotovil fiktivní kupní smlouvu ze dne 11. 7. 2012, kde byl Filip Rostaš uveden jako prodávající osoba, a při prodeji vozidla dne 12. 7. 2012 za částku ve výši 165.000 Kč v rámci předstíraného převodu příslušníkovi Policie ČR, který se vydával za zájemce o vozidlo J. D., se obviněný M. K. vydával za známého F. R., který je pověřen prodejem vozidla, n) obvinění M. K. a M. K. v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2012 předal obviněný M.
K. spolu s V. G., nar. XY v XY, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, obviněnému M. K. vozidlo tov. zn. Mercedes 320 CDI, VIN: XY, opatřené nesprávným VIN: XY, společně s technickým průkazem č. XY vystaveným neoprávněně k vozidlu, přičemž všichni obvinění si byli vědomi, že toto vozidlo pochází z krádeže, ke které došlo dne 10. 7. 2008 ve 22:40 hodin v XY č. p. XY, okr. Praha – XY, vozidlo bylo odcizeno společnosti Hoffmann a Žižák, s. r. o., neoprávněně vystavený technický průkaz následně obviněný M.
K. použil k prodeji vozidla, kdy toto bylo prodáno dne 8. 8. 2012 společnosti MONE Group, s. r. o., IČ: 247 36 015, se sídlem Kladno, Leoše Janáčka č.p. 237, a při prodeji nesdělil zástupci společnosti MONE Group, s. r. o., P. D., nar. XY, že vozidlo pochází z trestné činnosti.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 3 To 66/2022, napadl obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil výlučně v rozsahu výroku, jímž mu byla uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení osobě poškozené. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud opomenul zohlednit a jakkoli vypořádat jím v závěrečné řeči přednesené v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 4. 2021 řádně vznesenou námitku promlčení nároku poškozené. Vrchní soud v Praze mu tedy uložil povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 199.000 Kč poškozené L. P. společně a nerozdílně s dalšími osobami, přestože přisvědčil identické námitce promlčení nároku poškozené, jíž vznesl spoluobviněný J. J., a to rovněž ve své závěrečné řeči přednesené v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 4. 2021. Podle mínění dovolatele měl Vrchní soud v Praze po zohlednění jím vznesené námitky promlčení nároku poškozené ve vztahu k jeho osobě dospět stejně jako v případě spoluobviněného J. J. k závěru, že nárok poškozené na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní lhůty podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle obviněného se totiž poškozená o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, dozvěděla nejpozději v okamžiku, kdy jí bylo v listopadu 2012 odňato orgány činnými v trestním řízení motorové vozidlo tov. zn. Ford Focus (dále jen „odcizené vozidlo“), přičemž ji v tento okamžik započala běžet subjektivní promlčecí lhůta. Poškozená se přesto s nárokem na vydání škody (resp. vydání bezdůvodného obohacení) k trestnímu řízení řádně připojila až podáním doručeným policejnímu orgánu dne 2. 3. 2018. Poškozená se tedy podle obviněného k trestnímu řízení se svým nárokem připojila až v době, kdy byl tento její nárok promlčen a Vrchní soud v Praze tedy obviněnému v souladu s § 100 odst. 1 obč. zák. nemohl uložit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, a to právě v důsledku jím uplatněné námitky promlčení.
6. Závěrem svého dovolání pak obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu výroku, jímž mu byla uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení poškozené. Obviněný v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jím podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 713/2023-11, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolání obviněného tak, jak bylo uplatněno, lze formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť otázky běhu promlčecí lhůty a stanovení počátku pro její běh jsou otázkami hmotněprávními. Podle státního zástupce lze přitom souhlasit s dovolatelem v tom, že obhájce obviněného vznesl v rámci závěrečné řeči přednesené dne 28. 4. 2021 v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem námitku promlčení nároku poškozené L. P. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze však není zřejmé, proč tento soud přihlédl toliko k námitce promlčení učiněné obhájcem spoluobviněného J. J. a proč tak naopak neučinil v případě dovolatele. Tento nedostatek v odůvodnění však podle státního zástupce ještě sám o sobě nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Státní zástupce má za to, že postup odvolacího soudu byl věcně správný, pokud poškozené nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči obviněnému přiznal.
8. K tomu státní zástupce konstatuje, že ve vztahu k osobě obviněného nelze klást počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené v § 107 odst. 1 obč. zák. k okamžiku, kdy bylo poškozené předmětné vozidlo odňato policejním orgánem, k čemuž došlo v listopadu roku 2012. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že poškozená dne 4. 6. 2012 uzavřela kupní smlouvu se spoluobviněným J. J. jakožto prodávajícím, kdežto obviněný byl pouze zprostředkovatelem této koupě, na něhož se poškozená obrátila sama ze své iniciativy jakožto na svého známého. Odnětím odcizeného vozidla podle státního zástupce jistě počala běžet promlčecí lhůta vůči spoluobviněnému J. J., neboť tento formálně vozidlo poškozené prodal, a tudíž odpovídal za právní vady z kupní smlouvy. Bez dalšího však poškozená nemohla jednoznačně nabýt přesvědčení, že se obviněný vědomě podílel na prodeji odcizeného vozidla, tzn. že obviněnému tak mohla nejméně do konce vyšetřování věřit, že tento s protiprávním pozadím daného případu nemá nic společného.
9. Ze spisového materiálu není podle státního zástupce zřejmé, zda a případně kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. K. a dalších spoluobviněných doručeno osobě poškozené. Obviněný podíl na trestné činnosti v průběhu trestního řízení popíral, přičemž nalézací soud opřel závěry o jeho úmyslném zavinění zejména o pořízené odposlechy, což pochopitelně nejsou informace, kterými by mohla bez dalšího poškozená disponovat. Za této situace nelze mít podle státního zástupce ani stadium vyšetřování, tedy úsek trestního řízení od zahájení trestního stíhání do učinění návrhu na podání obžaloby, z hlediska vzniku povědomí poškozené o spoluodpovědnosti obviněného jako zcela neměnné, neboť v průběhu tohoto poměrně dlouhého vyšetřování trvajícího do roku 2018 bylo třeba provést více důkazů a vypořádat se s námitkami jednotlivých obviněných a jejich sděleními v procesně použitelných výpovědích.
Za této situace tak podle státního zástupce nelze klást k tíži poškozené, že v jistém smyslu počkala až na konec vyšetřování a svůj nárok na náhradu škody - mimo jiné i vůči obviněnému - vznesla až 2. 3. 2018 krátce před podáním návrhu na podání obžaloby, ke kterému došlo dne 26. 3. 2018. Poškozená tak učinila v době, kdy se zřejmě plnohodnotně mohla seznámit s výsledky vyšetřování, a mohla tak zvážit důvodnost svého nároku na náhradu škody vůči jednotlivým obviněným. Takto lze mít podle státního zástupce za to, že vůči osobě obviněného K.
počala poškozené běžet subjektivní promlčecí doba pro uplatnění jejího nároku teprve v březnu 2018, a pokud se v této době s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení k trestnímu řízení připojila, nelze její nárok považovat za promlčený.
10. Státní zástupce dále konstatuje, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je třeba posuzovat vždy individuálně ve vztahu ke konkrétním skutečnostem. V této konkrétní věci proto nelze přiléhavě použít závěr učiněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013, který počátek běhu subjektivní promlčecí doby odvíjí od okamžiku, kdy poškozený podal trestní oznámení. V aktuálně posuzované věci totiž poškozená trestní oznámení nepodávala a bez dalšího se v roce 2012 nemusela domnívat, že i obviněný M. K. se s vyšší mírou pravděpodobnosti na dotčené trestné činnosti podílel. Podle státního zástupce je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obviněný jakožto osoba spolupodílející se na prodeji původně odcizeného vozidla, nebyl pachatelem tohoto zdrojového trestného činu krádeže, který se navíc jakkoliv netýkal přímo poškozené. Ze shora uvedených důvodů tedy poškozená skutečně nemusela obviněného vnímat jako reálného pachatele, jako by tomu bylo např. v případě, kdy by mu naopak svěřila své vozidlo a on by je zpronevěřil nebo byl přímo smluvní stranou podvodného obchodního jednání. Nelze odhlédnout ani od již uvedeného, že poškozená uvěřila obviněnému bezprostředně po zajištění vozidla policií, kdy s obviněným hovořila, že tento s věcí nemá vědomě nic společného. Pokud obviněný poškozenou utvrzoval v tom, že se nijak na předmětné trestné činnosti nepodílel, mohlo by být posouzení běhu subjektivní promlčecí lhůty od listopadu roku 2012, tedy od okamžiku, na který poukazuje dovolatel, podle státního zástupce v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., resp. podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”), když uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy v souvislosti s během promlčecí doby Nejvyšší soud připustil mimo jiné ve svém rozhodnutí ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 7 Tdo 498/2010.
11. Státní zástupce tedy s ohledem na výše uvedené závěrem shrnul, že dovolání obviněného je obsahově vystaveno na zjevně neopodstatněné námitce. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.
14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Obviněný M. K. ve svém dovolání odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících
se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
18. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. K. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně je na místě je z níže uvedených hledisek hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Obviněný svými námitkami argumentoval, že nárok poškozené na vydání bezdůvodného obohacení byl v době, kdy jej poškozená v rámci v této věci vedeného trestního řízení vznesla, promlčen v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní doby pro uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, přičemž odvolací soud opomněl námitku promlčení vznesenou obviněným ve svém rozhodnutí zohlednit (byť občanský zákoník hovoří nikoli o době, nýbrž o lhůtě, přidrží se dovolací soud - vzhledem k aplikaci dřívější právní úpravy - původní terminologie). Otázka promlčení nároku na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení je přitom otázkou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, podle judikatury Nejvyššího soudu lze v dovolacím řízení namítat nesprávnost výroku o náhradě škody, pokud se jedná o námitky hmotněprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 587/2004 ze dne 2. 6. 2004). V případě běhu promlčecí doby a stanovení počátku pro její běh jde o otázky hmotněprávní, neboť ke dni 4. 6. 2012, kdy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, byly až do 31. 12. 2013 upraveny v obč. zák. a s účinností od 1. 1. 2014 jsou nadále upraveny v občanském zákoníku. Námitka dovolatele tak odpovídá důvodu dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně Nejvyšší soud ji z níže rozvedených důvodů shledal neopodstatněnou.
19. Stran vztahu předpisů upravujících otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy vztahu obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013) a občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014), přechodné ustanovení § 3036 občanského zákoníku určuje, že se všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, řídí dosavadními právními předpisy, i když začaly běžet až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
20. Předně je třeba konstatovat, že výrok odvolacího soudu, jímž byla obviněnému M. K. uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení poškozené L. P., se váže ke skutku popsanému pod bodem IV. i) výrokové části rozsudku krajského soudu, jenž byl ve vztahu k osobě obviněného právně kvalifikován jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, když tento skutek byl spáchán v měsících květnu a červnu roku 2012.
Při řešení otázky promlčení nároku poškozené na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je tedy na místě vycházet z obč. zák. ve znění účinném v roce 2012, tedy v době, kdy byl žalovaný skutek spáchán a vzniklo bezdůvodné obohacení obviněného a dalších ve výroku o vině jmenovaných spoluobviněných na úkor poškozené. Je tomu tak proto, že poškozená v rámci jednání popsaného pod bodem IV. i) za koupi odcizeného motorového vozidla zaplatila po uzavření kupní smlouvy dne 4. 6. 2012 částečně z vlastních prostředků a částečně prostřednictvím úvěru celkovou částku 199.000 Kč. Na danou situaci je přitom třeba nejprve aplikovat ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák., podle něhož se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (viz § 101 až 110 obč. zák.).
K promlčení přitom soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Pakliže se dlužník dovolá promlčení, pak nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 101 obč. zák. platí, že promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Délka promlčecí doby v případě práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení byla v rozhodné době určována ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák., podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Tímto způsobem byla vymezena tzv. subjektivní promlčecí doba. Naopak objektivní promlčecí doba byla upravena v § 107 odst. 2 obč. zák. tak, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení (jako v nyní řešené trestní věci), za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Subjektivní i objektivní doba přitom běží nezávisle na sobě, přičemž právo je uplatněno včas, jsou-li dodrženy obě doby. Naopak účinky promlčení nastávají v okamžiku marného uplynutí kterékoli z obou výše uvedených dob (tedy uplynutím té, která skončí dříve).
21. Zásadní pro zkoumání marného uplynutí promlčecí doby (tj. promlčení nároku poškozené na vydání plnění z bezdůvodného obohacení) tedy bylo jednak určení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby pro vykonání práva, a dále zjištění okamžiku, kdy se poškozená řádně připojila se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení k danému trestnímu řízení. K tomu účelu je nutné připomenout podstatné skutečnosti, které se vztahovaly k promlčení a nastaly v průběhu trestního řízení. Jak již bylo konstatováno výše, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poškozená L.
P. uzavřela dne 4. 6. 2012 kupní smlouvu na odcizené motorové vozidlo s autobazarem Tydlita spoluobviněného J. J. a na základě této smlouvy následně uhradila část kupní ceny odcizeného vozidla ve výši 199.000 Kč, přičemž tak učinila částečně z vlastních prostředků a ve zbylé výši ji financovala z úvěru sjednaného prostřednictvím obviněného M. K. Nepochybně již v tomto časovém okamžiku počala poškozené v důsledku koupě odcizeného vozidla od nevlastníka běžet objektivní doba pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, načež ji v návaznosti na odnětí odcizeného vozidla orgány činnými v trestním řízení, k němuž došlo 8.
11. 2012, započala běžet rovněž subjektivní promlčecí doba, a to vůči osobě spoluobviněného J. J., kterak správně uzavřel již odvolací soud v bodě 77. odůvodnění svého rozsudku, ježto jmenovaný spoluobviněný formálně vozidlo poškozené prostřednictvím svého autobazaru prodal.
22. Ve vztahu k obviněnému M. K. pak z výpovědi poškozené učiněné v rámci hlavního líčení vyplynulo, že se s ním po odnětí předmětného motorového vozidla telefonicky spojila, avšak tento jí v telefonickém hovoru zatajil, že se na její úkor obohatil a sdělil jí, že i jemu samotnému bylo jeho vozidlo zajištěno, čímž ji přesvědčil, že byl taktéž poškozen a stejně jako poškozené mu vznikla škoda v důsledku trestné činnosti třetích osob. Z výpovědi poškozené tedy vyplývá, že obviněnému uvěřila to, že o původu odcizeného vozidla nevěděl, jelikož poškozené pouze pomáhal se zprostředkováním koupě, a to poté, co se na něj sama z vlastní iniciativy obrátila, neboť jej dobře znala již více než pět let a věděla, že motorovým vozidlům rozumí.
Obviněný jí přitom doporučoval a nabízel zprostředkování koupě vícero různých vozů, a to včetně odcizeného vozidla. Následně jí rovněž pomohl se zařizováním úvěru, jímž byla koupě vozidla zčásti financována. Souhrnně tak z výpovědi poškozené vyplynulo, že tato bezprostředně po odnětí odcizeného vozidla orgány činnými v trestním řízení nebyla seznámena se skutečností, že do činnosti organizované skupiny, jejíž členové se obohatili na její úkor, byl úmyslně zapojen rovněž obviněný K. Poškozená si tak v okamžiku, kdy docházelo k páchání dané trestné činnosti, nebyla této skutečnosti vědoma, čemuž odpovídá mimo jiné i skutečnost, že v této trestní věci nebylo poškozenou podáno trestní oznámení.
Úspěšná realizace obohacení obviněného jednáním vymezeným pod bodem IV. přitom byla do značné míry dosažena díky vybudované důvěře, jíž poškozená dlouhodobě k jeho osobě chovala a s níž se na něho obrátila za účelem obstarání a pořízení motorového vozidla. Bez znalosti vztahů mezi obviněným a dalšími spoluobviněnými, z nichž bylo možno učinit závěr o existenci organizované skupiny, resp. znalosti modu operandi této skupiny, jež se ze své povahy snažila svoji činnost zastřít, přitom z pohledu poškozené zcela zřejmě nebylo možno rozpoznat, že na její žádost o pomoc obviněný přistoupil s úmyslem se na její úkor obohatit.
V dané věci tedy není možno dojít k závěru, že poškozená musela již bez dalšího po odnětí dříve odcizeného vozidla, k němuž došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení dne 8. 11. 2012, nabýt přesvědčení, že jí obviněný M. K. vědomě zprostředkoval prodej vozidla pocházejícího z trestné činnosti, čímž se na její úkor obohatil a poškozené tak vůči jeho osobě počala běžet subjektivní promlčecí doba pro uplatnění jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
23. Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil ani s názorem státního zástupce, který ve svém vyjádření konstatoval, že i za situace, kdy by poškozená byla seznámena se skutečností, že se obviněný na její úkor obohatil, by bylo možné za legitimní považovat vyčkávání poškozené na co nejvyšší stupeň vyšetření trestné činnosti obviněných, v důsledku čehož by tak bylo možno počátek běhu doby pro uplatnění jejího nároku řadit až ke konci přípravného řízení. Obecný poukaz na složitost důkazní situace a potažmo i celé věci jako takové, nepovažuje Nejvyšší soud, na rozdíl od názoru státního zástupce, za dostatečný pro závěr, že poškozená mohla vyčkat až na konec vyšetřování a svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení mimo jiné i vůči obviněnému M.
K. vznést až dne 2. 3. 2018 (kdy tak prostřednictvím svého zmocněnce také fakticky učinila), tedy krátce před podáním návrhu na podání obžaloby, ke kterému došlo dne 26. 3. 2018. Dostatečné informace o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil, totiž poškozená mohla nepochybně získat již ve stadiu vyšetřování, tedy v rámci úseku trestního řízení vymezeného od zahájení trestního stíhání do učinění návrhu na podání obžaloby, resp. do podání obžaloby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je totiž nutno posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétním skutečnostem vypovídajícím o povědomí poškozené o spoluodpovědnosti obviněného M.
K. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (stejně jako pro určení řádného připojení se poškozené s jejím nárokem k trestnímu řízení) tedy bylo nutno vyhodnotit nejen okolnosti jednání obviněného a skutečnosti vzešlé z provedeného dokazování, ale i úkony poškozené, jež učinila či jež byly učiněny vůči ní v průběhu trestního řízení.
24. Ze spisového materiálu se zejména podává, že v rámci přípravného řízení bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. K. a dalších spoluobviněných ze dne 4. 3. 2013, č. j. UOOZ-2427-115/TČ-2012-290070 (dále jen „usnesení o zahájení trestního stíhání“), doručeno poškozené nikoli bezprostředně po jeho vyhotovení, ale až prostřednictvím jejího zmocněnce s výraznou časovou prodlevou dne 1. 9. 2017, a to současně s vyrozuměním o stavu vyšetřování. Před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání poškozené se přitom tato (sama či prostřednictvím svého zmocněnce) nikterak neseznámila se spisovým materiálem v rámci případného využití svého zákonného práva nahlížet do spisu, přičemž stranou nelze ponechat ani skutečnost, že se v dané věci jednalo o složitou, organizovanou a rozsáhlou trestnou činnost, v níž bylo prováděno rozsáhlé vyhledávání a zajišťování důkazů, přičemž v počátku trestního stíhání byla odepřena realizace práva na nahlédnutí do spisu z důvodu nezbytnosti utajení listin dokonce i obhájcům některých obviněných, a to s odůvodněním, že může dojít k rozšíření sděleného obvinění a dodatečnému zahájení trestního stíhání dalších členů organizované skupiny, pročež nahlížením do spisu by v této situaci a fázi řízení mohlo hrozit zmaření objasňování a vyšetřování dalších trestních věcí.
Poškozená sice ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 8. 11. 2012 a 3. 7. 2014 podávala vysvětlení, resp. byl realizován její výslech v procesním postavení svědka, nicméně z protokolů (popř. úředních záznamů) o těchto úkonech nikterak nevyplynulo, že by orgány činné v trestním řízení poškozenou předtím, než jí bylo dne 1. 9. 2017 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, seznámily s vymezením stíhaného skutku ve vztahu k její osobě a jednáním jednotlivých na tomto se podílejících obviněných.
Až po doručení předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání zmocněnci poškozené bylo tomuto právnímu zástupci dne 9. 2. 2018 doručeno též vyrozumění o možnosti prostudovat příslušný spisový materiál, načež tento dané možnosti dne 2. 3. 2018 využil a v rámci prostudování spisu orgánům činným v trestním řízení osobně doručil listinný návrh poškozené na připojení se s nárokem na náhradu škody (resp. na vydání bezdůvodného obohacení). V důsledku této skutečnosti je pak zcela zřejmé, že již před realizací nahlížení do spisu zmocněncem poškozené byla tato prostřednictvím svého právního zástupce (zmocněnce) seznámena s tím, kdo z obviněných, a to včetně obviněného M.
K., se na její úkor bezdůvodně obohatil a jakým způsobem, a to v míře nezbytné pro případné učinění návrhu na připojení se s jejím nárokem na vydání bezdůvodného obohacení k trestnímu řízení.
25. Následně v dané věci proběhlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem hlavní líčení, které skončilo odsuzujícím rozsudkem, přičemž poškozená byla v rámci adhezního řízení podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody (resp. na vydání bezdůvodného obohacení) na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť krajský soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody by bylo třeba provádět další dokazování, jež by podstatně prodloužilo vedené trestní řízení. Tento rozsudek krajského soudu ze dne 14.
5. 2015 však byl ve výroku o náhradě škody ve vztahu k osobě poškozené zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 20 T 13/2016, jak bylo uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení. Odvolací soud následně podle § 228 odst. 1 tr. řádu přikázal obviněnému společně a nerozdílně s dalšími osobami vydat poškozené bezdůvodné obohacení ve výši 199.000 Kč. Soud druhého stupně se zabýval rovněž subjektivní promlčecí dobou, avšak pouze ve vztahu k osobě spoluobviněného J. J., přičemž dospěl k závěru, že jím vznesenou promlčecí námitku je na místě považovat za důvodnou, jelikož v jeho případě počala subjektivní promlčecí doba podle soudu běžet v listopadu roku 2012, kdy se poškozená ve vztahu k osobě jmenovaného spoluobviněného dozvěděla, že se tento na její úkor bezdůvodně obohatil.
Odvolací soud však nepostupoval při řešení otázky promlčení nároku poškozené na vydání bezdůvodného obohacení konzistentně, když se ve svém rozsudku naopak nikterak nevyjádřil k námitce promlčení, jež byla stejně jako v případě spoluobviněného J. J. vznesena jeho obhájcem v závěrečné řeči v rámci hlavního líčení konaném dne 28. 4. 2021 (k povinnosti soudů zabývat se v souvislosti s námitkou promlčení nároku na náhradu škody i subjektivní promlčecí dobou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2016, sp. zn. 5 Tdo 506/2016). Přestože z rozsudku odvolacího soudu nejsou úvahy odvolacího soudu stran opodstatněnosti promlčecí námitky vznesené obviněným K. nikterak zřejmé, nelze tento nedostatek v odůvodnění považovat za takové povahy, aby mohl být sám o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud totiž v dané věci dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu, jímž byl poškozené nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči obviněnému M. K. (a dalším osobám) přiznán, je na místě považovat za věcně správný (byť v odůvodnění rozsudku absentuje jakékoli vypořádání obviněným vznesené námitky promlčení nároku poškozené), jelikož nárok poškozené ve vztahu k obviněnému promlčen nebyl, ježto poškozená svůj nárok uplatnila řádně a včas, tedy ještě před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, a to z následujících důvodů.
26. Nejvyšší soud shora shrnul zásadní skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že subjektivní promlčecí doba počala poškozené ve vztahu k obviněnému běžet dne 1. 9. 2017, jelikož ze spisového materiálu je zřejmé, že před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání zmocněnci poškozené, ke kterému došlo právě dne 1. 9. 2017, nebyla poškozená L. P. orgány činnými v trestním řízení podrobně (resp. z hlediska případného uplatnění jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení dostatečným způsobem) seznámena s jednáním, jenž bylo dáváno za vinu obviněnému K.
a dalším spoluobviněným osobám. Poškozená tak mohla vycházet pouze ze svého vlastního vnímání průběhu jednání popsaného pod bodem IV. i), které však nezahrnovalo povědomí o tom, že se na její úkor obohatil rovněž obviněný, který ji v tomto přesvědčení sám (telefonicky) utvrzoval. Jelikož se soudy k úkonům učiněným poškozenou v rámci přípravného řízení či úkonům učiněným orgány činnými v trestním řízení vůči její osobě nikterak nevyjadřovaly, není zřejmé, kterak na ně nahlížely. Není však pochyb o tom, že správně měly spatřovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby právě v doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jejímu zmocněnci.
Takový přístup je také v souladu s judikaturou obecných soudů vztahující se k podmínkám začátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4273, jímž bylo stanoveno, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy má poškozený k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
Nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Tyto závěry lze přitom analogicky aplikovat i na určení počátku běhu subjektivní lhůty stran promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
27. Nad rámec již výše uvedeného se pak z protokolu o výslechu svědka ze dne 3. 7. 2014 podává, že se poškozená L. P. poté, co jí bylo poskytnuto poučení o jejích právech jako poškozené – oběti trestného činu, za přítomnosti svého zmocněnce pokusila připojit se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení. V rámci tohoto úkonu ovšem - zřejmě v důsledku nedostatečné informovanosti – nespecifikovala, vůči jaké konkrétní osobě, tj. proti konkrétnímu obviněnému či obviněným, svůj nárok uplatňuje, byť bylo trestní řízení v dané věci vedeno vůči velkému počtu obviněných, z nichž se většina nikterak neúčastnila skutku popsaného pod bodem IV. i) týkajícího se její osoby. Ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu přitom bylo nezbytné, aby poškozená svůj nárok uplatnila řádně, tedy bylo-li více obviněných, byla povinna konkrétně označit ty, po nichž náhradu škody (resp. vydání bezdůvodného obohacení) požaduje. Toto své pochybení následně poškozená prostřednictvím zmocněnce včas korigovala svým řádným podáním, v němž již byl výslovně jmenován každý z obviněných včetně dovolatele, vůči nimž vznesla požadavek na náhradu škody (resp. na vydání bezdůvodného obohacení) vyčíslený k danému okamžiku v částce 205.239 Kč. Jelikož tento návrh učinil zmocněnec poškozené osobním podáním jeho písemného vyhotovení dne 2. 3. 2018, není pochyb o tom, že již před tímto datem byla poškozená seznámena s výší bezdůvodného obohacení a tím, které osoby a jakým způsobem se na její úkor obohatily, pročež tak byla schopna napravit svůj přechozí neúplný návrh, k trestnímu řízení se řádně připojila a začala uplatňovat svá (majetková) práva poškozené.
28. Závěry Nejvyššího soudu je možné shrnout tak, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku poškozené na vydání bezdůvodného obohacení začala ve vztahu k osobě obviněného M. K. běžet dne 1. 9. 2017, kdy bylo jejímu zmocněnci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, a k jejímu stavění došlo podáním učiněným dne 2. 3. 2018, jímž prostřednictvím svého zmocněnce uplatnila - a to i ve vztahu k osobě dovolatele – nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Obecně přitom platí, že uplatnila-li poškozená v trestním řízení svůj nárok včas, pak se běh promlčecí doby zastaví. Z právě uvedené časové souslednosti je současně zřejmé, že poškozená L. P. svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě obviněného K. uplatnila včas, tedy ještě před uplynutím nejen zákonné desetileté objektivní promlčecí doby, ale i zákonné dvouleté subjektivní promlčecí doby.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 3 To 66/2022, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného M. K. z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
30. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného M. K. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona, které by mohlo ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním jmenovaného obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na odklad výkonu výroku, jímž byla obviněnému rozsudkem odvolacího soudu uložena povinnost vydat poškozené společně a nerozdílně s dalšími osobami bezdůvodné obohacení, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 3. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu