5 Tdo 506/2016-45
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání,
které podal obviněný V. E. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
7. 1. 2016, sp. zn. 1 To 85/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2015, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu k dovolání obviněného V. E. se
částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2016, sp. zn.
1 To 85/2015, kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného v
části týkající se výroku o náhradě škody, a jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 10 T 4/2015, ve výroku o
náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena
povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Eichler Company, s. r. o.,
IČ: 25597027, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nová 486/32, částku ve výši 529
812 Kč.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu se poškozená
obchodní společnost Eichler Company, s. r. o., IČ: 25597027, se sídlem ve Žďáru
nad Sázavou, Nová 486/32, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 10 T
4/2015, byl obviněný V. E. uznán vinným v bodech 1) až 3) výroku o vině
přečiny zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2
tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roků, zároveň mu bylo
uloženo v rámci zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným
činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest v celkové výši 50
000 Kč (vyměřený v 50 denních sazbách po 1 000 Kč) s náhradním trestem odnětí
svobody ve výměře 5 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý
trest vykonán. Soud rovněž uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené
EICHLER COMPANY s. r. o., IČ: 25597027, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nová
486/32 (dále jen „EC“), na náhradu škody částku ve výši 529 812 Kč.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle rozsudku soudu prvního
stupně dopustil tím, že (zjednodušeně uvedeno) jako osoba podílející se na
podnikání poškozené obchodní společnosti EC na základě smlouvy o obchodním
zastoupení a zároveň jako podnikatel – fyzická osoba (tzv. osoba samostatně
výdělečně činná) využil svého postavení a na úkor EC ve svůj vlastní prospěch
jako podnikatel uzavřel postupně ve třech různých obdobích několik smluv o
prodeji zboží s obchodní společností Futaba Czech, s. r. o., IČ: 26743892, se
sídlem Baštínov 130, Mírovka, 580 01 Havlíčkův Brod (dále jen „Futaba“), ačkoli
kontakt s touto obchodní společností a možnost jí dodávat zboží získal jen díky
tomu, že současně zastupoval obchodní společnost EC, která též byla schopna
požadované zboží dodat a které tak svým jednáním způsobil škodu spočívající v
ušlém zisku. Přitom pod bodem 1) šlo o 6 obchodních případů v období od 19. 4.
2010 do 29. 4. 2011 s celkovou škodou ve výši 324 180 Kč, pod bodem 2) šlo o 1
obchodní případ v době kolem 16. 1. 2012 se škodou ve výši 97 407 Kč a pod
bodem 3) též o 1 obchodní případ v době kolem 22. 11. 2013 se škodou ve výši
108 225 Kč (všechny skutky, resp. útoky byly ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně blíže popsány).
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání,
o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání usnesením ze dne 7.
1. 2016, sp. zn. 1 To 85/2015, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného
zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný V. E.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Dovolatel nejprve v úvodu svého mimořádného opravného prostředku
shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů, poté podrobně rozvedl, v čem spatřuje
naplnění uvedených dovolacích důvodů. Obviněný brojil jednak proti výroku o
vině a souvisejícímu výroku o trestu a jednak proti výroku o náhradě škody.
6. Předně obviněný namítl, že soudy nižších stupňů učinily nesprávný
názor o způsobení „úkoru“ obchodní společnosti EC, ačkoliv ve skutkových
zjištěních neměly pro takový závěr oporu. Podle obviněného totiž nebylo
spolehlivě prokázáno, že EC byla schopna uspokojit i poptávku obchodní
společnosti Futaba ve sledovaných případech, kdy této obchodní společnosti
dodal zboží sám obviněný jako podnikatel – fyzická osoba, šlo totiž o dodávku
tzv. nenormalizovaných dílů a nikoli obchodní společností EC běžně dodávaných
tzv. normalizovaných dílů. Touto otázkou se podle obviněného odvolací soud
podrobně nezabýval, přitom z provedených důkazů jasně vyplývá, že obchodní
společnost EC se dodávkami nenormalizovaných dílů nezabývala. K tomu obviněný
poukázal na vybrané důkazy, které jeho tvrzení mají prokazovat, zároveň pak
polemizoval s učiněnými skutkovými závěry obsaženými ve skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně o tom, že nebýt jednání obviněného realizovala by
obchodní případy obchodní společnost EC. Dále obviněný nesouhlasil se závěry
soudů nižších stupňů, že v tomto případě nehrálo žádnou roli, zda obviněný jako
podnikatel – fyzická osoba dodával obchodní společnosti Futaba na základě její
poptávky díly normalizované či nenormalizované. Podle jeho přesvědčení právě
tato okolnost měla podstatný význam, neboť EC se dodávkami nenormalizovaných
dílů nezabývala, a proto též požadoval doplnění dokazování znaleckým posudkem z
oboru strojírenství, avšak nebylo mu vyhověno v přípravném řízení, ani později
v řízení před soudem. Obviněný též namítl, že nebylo aplikováno pravidlo o
subsidiaritě trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu pak
odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 5 Tdo 764/2009) a Ústavního soudu (nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I.
ÚS 4/04, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 42/2004 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, dále jen „Sb. n. u.“), kterou též reprodukoval. K tomu dále
uvedl, že obchodní společnost EC v případě, že by obviněný porušil smlouvu o
obchodním zastoupení či se vůči ní dopustil nekalosoutěžního jednání, mohla
uplatnit své nároky civilní žalobou, což však neučinila. Také požadoval, aby
byl zohledněn poměr objemu obchodů realizovaných obviněným a obchodů poškozené
obchodní společnosti EC k posouzení potřebné míry společenské škodlivosti (s
odkazem na shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn.
5 Tdo 764/2009).
7. Dále dovolatel nesouhlasil s výrokem o náhradě škody. Nejprve
poukázal na příslušná ustanovení § 420 a následující zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), který
bylo na místě v daném případě užít. Podle přesvědčení obviněného zásadní
pochybení soudů nižších stupňů spočívá především v tom, že v uvedeném směru
vycházely pouze z vyčíslení ušlého zisku poškozenou EC, aniž by správnost jeho
stanovení byla prověřena dalšími důkazy. Tento postup by podle jeho přesvědčení
nemohl v běžném civilním řízení o témže nároku obstát, resp. s takovým
přístupem by poškozený subjekt nemohl v civilním řízení uspět pro neunesení
tzv. důkazního břemene. V této spojitosti obviněný odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, uveřejněný ve svazku 64 pod
č. 69/2012 Sb. n. u. Podle obviněného poškozená EC vznik škody v trestním
řízení nijak neprokázala, ač byla orgány činnými v trestním řízení k tomu
vyzývána (obviněný poukázal na dopis policejního orgánu z 30. 6. 2014, na který
poškozená reagovala lapidárním e-mailem s pouhým vyčíslením celkové škody bez
doložení, jak k uvedeným částkám dospěla, k nápravě pak nedošlo ani v řízení
před soudem). Obviněný nesouhlasil se zdůvodněním rozsudku soudu prvního
stupně, že škoda, kterou měl nahradit, byla určena rozdílem nákupní a prodejní
ceny z obchodu realizovaného obviněným, je přesvědčen, že nelze vycházet z
toho, že stejnou marži by měla i poškozená EC, která nijak nedoložila, jak
dospěla k částkám jí prezentovaným. Ač toto základní pochybení namítal obviněný
i v odvolání, soud druhého stupně mu nevyhověl. Navíc vyčíslení částky ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vůbec nekoresponduje s jeho
odůvodněním. V tomto směru sice odvolací soud obviněnému přisvědčil, připustil,
že škodou ve formě ušlého zisku je skutečně rozdíl potenciálních nákladů na
pořízení zboží poškozenou EC a v úvahu přicházející prodejní cenou, přesto i v
tomto směru odvolání obviněného zamítl, protože zcela nesprávně vyšel z
porovnání zisku skutečně dosaženého obviněným a poškozenou tvrzeného ušlého
zisku, který byl nižší. Obstát podle jeho přesvědčení nemůže ani argument, že
jde o částky podobné. Dále obviněný upozornil, že odvolací soud se též řádně
nevypořádal s námitkou promlčení nároku na náhradu škody, když se zabýval
výlučně objektivní promlčecí lhůtou a nikoli též lhůtou subjektivní. K této
otázce vyložil ustanovení § 106 obč. zák. Dále pak poukázal na výpověď svědka
Ing. L. E. , z níž podle jeho přesvědčení vyplývá, že tento svědek jako
jednatel a tedy statutární orgán poškozené obchodní společnosti EC věděl o
vzniku škody i osobě škůdce již v roce 2010 či 2011, a to ve vztahu k obchodním
případům uvedeným v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, znovu
tuto záležitost řešil s obviněným při jeho odchodu z obchodní společnosti EC v
roce 2013. Pokud tedy poškozená EC řádně uplatnila nárok na náhradu škody až v
hlavním líčení dne 19. 8. 2015, byl její případný nárok minimálně z části
promlčen, neboť uběhla dvouletá subjektivní promlčecí doba.
Včas uplatněnou
námitkou promlčení je povinen se soud zabývat a v řízení se s ní vypořádat, což
však soud druhého stupně neučinil, přiznal tak poškozenému nárok na náhradu
8. Součástí podaného dovolání je i žádost obviněného o odložení výkonu
rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu jednak ve výroku o trestu, jednak ve
výroku o náhradě škody.
9. Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 1 To
85/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 10
T 4/2015, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
10. Obviněný předložil dodatek svého dovolání podáním ze dne 22. 3.
2016, jímž doplnil svou argumentaci o nedostatku znaku tzv. úkornosti jím
uzavíraných smluv o důkaz v podobě e-mailu mezi obviněným a V. P. z obchodní
společnosti Futaba, který zároveň přiložil a kterým dokumentoval, že tato
obchodní společnost nikdy nenormalizované díly od EC neodebírala.
11. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno
k vyjádření, které následně podal státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce nejprve shrnul
rozhodnutí soudů nižších stupňů, obviněným podané dovolání a vymezil, k nápravě
jakých vad slouží dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Současně upozornil na to, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu
nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost
hodnocení důkazů soudy. Dále se věnoval výkladu skutkové podstaty trestného
činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr.
zákoníku. Státní zástupce poukázal především na to, že obviněný ve svém
dovolání sice namítal nedostatek znaku úkornosti smlouvy, avšak jeho námitky
jsou primárně skutkového charakteru, neboť svou argumentaci stavěl na
skutečnosti, že EC nebyla schopna dodat tzv. nenormalizované díly, ač soudy
nižších stupňů dospěly k opačnému skutkovému závěru (přitom poukázal na
konkrétní pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tyto skutkové
závěry odmítl, vytkl soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování,
avšak takové námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově neodpovídají.
12. S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce subsumovat pod
uvedený dovolací důvod snad jen námitku, že nebyla řádně aplikována zásada
subsidiarity trestní represe. Sám ji však nepovažuje za důvodnou. V dané věci
byly totiž naplněny všechny znaky trestného činu, kdy je třeba uplatňovat
trestní represi, nejde o výjimečný případ, v němž by měl soud z nějakých
závažných důvodů rezignovat na uplatnění trestní odpovědnosti, nebyly dány
žádné výjimečné okolnosti, které by škodlivost činu nějak výrazně snižovaly,
naopak škodlivost byla zvyšována dlouhodobostí a opakovaností, na což poukázal
již soud prvního stupně. Na trestní věc obviněného nedopadají ani závěry
uvedené v obviněným citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp.
zn. 5 Tdo 764/2009, pro jiný skutkový základ.
13. Dále státní zástupce nesouhlasil ani s argumentací obviněného
ohledně tvrzené nesprávnosti výroku o náhradě škody. Obviněný sice formálně
namítl absenci naplnění zákonných předpokladů pro přiznání povinnosti nahradit
škodu podle § 420 obč. zák., fakticky ale opět vznášel skutkové výhrady
týkající se existence škody a její výše. Ani takové námitky nejsou způsobilé k
přezkoumání dovolacím soudem. Nadto podle státního zástupce se argumentace
obviněného do značné míry míjí s obsahem rozhodnutí, neboť soudy nevycházely z
toho, že by škoda způsobená poškozené EC v podobě ušlého zisku byla
ekvivalentní prospěchu obviněného (jím získané marži), tomu neodpovídají
skutkové závěry ani důkazy, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, neboť jimi
tvrzená škoda je výrazně nižší, než jaký byl prospěch obviněného. Státní
zástupce k tomu poukázal na konkrétní údaje v případě skutku uvedeného pod
bodem 2) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel přitom
nijak nevysvětlil, proč by poškozená EC nebyla schopna dosáhnout ani podstatně
nižšího zisku, než jaký měl on sám, závěr o výši nároku poškozeného na náhradu
škody není ani v extrémním rozporu s provedenými důkazy, byť by při jeho
stanovení soudy vycházely z podkladů předložených samotnou poškozenou obchodní
společností.
14. Naopak lze podle státního zástupce pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitky týkající se promlčení nároku na
náhradu škody, byť i zde podle státního zástupce s jistou dávkou tolerance,
neboť obviněný se uchyluje k vlastním skutkovým závěrům. Státní zástupce sice
přiznal, že argumentace soudu druhého stupně ohledně promlčení na str. 9 jeho
usnesení je poněkud zkratkovitá, přesto námitky uplatněné dovolatelem
nepovažuje za důvodné. Dále státní zástupce provedl vlastní výklad § 106 obč.
zák. Státní zástupce nedůvodnost námitek obviněného založil na závěru, že pro
účely rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení počíná běžet subjektivní
promlčecí lhůta od podání trestního oznámení poškozeným, neboť právě od tohoto
okamžiku se poškozený mohl prokazatelně dozvědět o vzniklé škodě (přitom státní
zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4
Tdo 1164/2013). Pokud poškozená EC podala trestní oznámení dne 7. 2. 2014, byl
by nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatněn včas i v hlavním líčení
dne 19. 8. 2015. Na tom podle státního zástupce nemění nic ani skutečnost, že
poškozená EC pojala určité podezření na protiprávní jednání obviněného již
dříve. Nedůvodně se obviněný dovolává svědecké výpovědi (míněno zřejmě Ing. L.
E. ), z níž vyplývá, že při konfrontaci ještě v roce 2013 veškeré své
protiprávní jednání, které je mu nyní kladeno za vinu, popřel.
15. Státní zástupce proto ze všech shora uvedených důvodů uzavřel, že
dovolací námitky uplatněné obviněným zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím
důvodům, zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl.
16. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k možné replice,
této možnosti obviněný také využil svým podáním z 19. 4. 2016. Setrval přitom
na svém právním názoru vyjádřeném v dovolání. Blíže se vyjádřil k pojmu tzv.
úkornosti smluv s obchodní společností Futaba. Obviněný nesouhlasil, že jeho
námitky jsou ryze skutkového charakteru, odsuzující rozsudek má podle něj
obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují naplnění znaků skutkové
podstaty (k tomu poukázal na nejednoznačně označené rozhodnutí „NS 23/2003-T
527“, jímž snad měl na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp.
zn. 7 Tdo 1053/2002, které bylo publikováno pod č. T 527 ve svazku č. 23
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván
nakladatelstvím C. H. Beck, 2003). Dále uvedl, že právní závěr o protiprávnosti
určitého činu musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech
obsažených v odsuzujícím rozsudku (k tomu poukázal na rozhodnutí „NS 24/2003-T
571“, jímž snad měl na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 215/2003, které bylo publikováno pod č. T 571 ve svazku č. 24 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H.
Beck, 2003). Právě v uvedených dvou směrech podle jeho přesvědčení se soudy
nižších stupňů dopustily chyb a je tak naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Znovu poukázal na skutečnost, že poškozená EC nikdy
nedodávala obchodní společnosti Futaba předmětné zboží, a to ani poté, co se o
takové možnosti dozvěděla, důvodem podle přesvědčení obviněného přitom byla
neschopnost poškozené EC tyto zakázky realizovat. Dále obviněný polemizoval se
závěry státního zástupce ohledně subsidiarity trestní represe a v podstatě
zopakoval svou argumentaci z dovolání. V dalším bodu své repliky nesouhlasil s
tvrzením státního zástupce, že skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně
nároku poškozené na náhradu škody nejsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy, neboť v tomto směru nebylo provedeno vůbec žádné dokazování. Nakonec se
obviněný podrobněji věnoval otázce promlčení uvedeného nároku na náhradu škody,
připomněl svou argumentaci z dovolání a nesouhlasil s aplikací rozhodnutí
zmíněného státním zástupcem pro jiné okolnosti případu.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
19. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné uplatnit,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V daném
případě obviněný uplatnil druhou z uvedených alternativ s tím, že v řízení před
rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
20. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem
trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem
jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních
ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně
se nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem,
případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených
důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně.
Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není
běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně.
b) K přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst.
2 tr. zákoníku
21. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu zneužití
informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku chrání
zájem společnosti na zajištění rovnosti na trhu, a to pokud jde o zneužívání
zákazu konkurence. Jde tak o postih tzv. selftradingu, neboli o obchodování ve
svůj prospěch, na sebe, v případě účasti na podnikání více ekonomických
subjektů, a to bez ohledu na to, zda jde o podnikatele fyzické osoby nebo
právnické osoby. Brání se tím především nekalé konkurenci v rámci podnikání
těchto více subjektů. Zákaz konkurence obsahují především civilněprávní
předpisy (v letech 2010 – 2013, pokud jde o obchodní společnosti a družstva,
především § 65 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném
znění), ovšem uvedené ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku není blanketní
skutkovou podstatou, neodkazuje na žádný jiný právní předpis, jehož porušení
tak není podmínkou naplnění znaků této skutkové podstaty.
22. Uvedeného trestného činu se dopustí, kdo jako podnikatel, společník,
člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů
se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho
nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Jde tak o skutkovou podstatu
složitou s více alternativně uvedenými znaky. V daném případě bylo obviněnému
kladeno za vinu, že jako účastník na podnikání dvou podnikatelů se stejným
předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě prospěch uzavřel smlouvu na úkor
jednoho podnikatele.
23. Podle dovolacího soudu jsou námitky uplatněné obviněným, pokud jde o
jeho nesouhlas s výrokem o vině a trestu, v převážné části skutkového
charakteru, jak správně uvedl státní zástupce, tedy nenaplňují obviněným
uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud je
bylo možné v části považovat za odpovídající, shledal je Nejvyšší soud
neopodstatněnými.
24. Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudů prvního i
druhého stupně, která sám považuje za správná, zjištěné skutky byly rovněž
důvodně právně kvalifikovány jako přečiny zneužití informace a postavení v
obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný především své
výhrady směřoval vůči jinému skutkovému stavu, než jaký se stal podkladem
odsuzujícího rozhodnutí. Dovolatel zejména vlastním způsobem interpretuje
provedené důkazy, na základě nichž ve spojitosti s dalšími i neprovedenými
důkazy dospívá k jiným závěrům o průběhu a následcích skutkového stavu, na
který aplikuje trestněprávní normu uvedenou v § 255 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel sice formálně namítal, že nebyl naplněn znak tzv. úkornosti jednání
ve vztahu k poškozené obchodní společnosti EC, ovšem svůj názor opíral o zcela
odlišné skutkové závěry než soudy prvního a druhého stupně.
25. Především obviněný namítal, že nebylo v trestním řízení spolehlivě
prokázáno, že poškozená EC byla schopna poptávku obchodní společnosti Futaba
uspokojit. V tomto směru vyšly soudy nižších stupňů z opačného závěru na
základě provedených důkazů, že obchodní společnost EC poptávku uspokojit byla
schopna. Své úvahy založily především na výpovědi svědka Ing. L. E. , který
jednoznačně potvrdil, že poškozená EC měla zájem dodávat obchodní společnosti
Futaba jakékoliv jí objednané díly, ať šlo o díly standardizované, či o díly
vyrobené podle výkresové dokumentace, individualizované, nestandardní,
nenormalizované, ať jejich označení bude jakékoliv, k tomu dokonce vysvětloval
obviněnému postup, jak by měl dodání takových dílů zajistit, jak takový obchod
zrealizovat po objednání výroby u tzv. nástrojárny, s níž jinak běžně
spolupracovali, tedy při současném využití obchodních kontaktů poškozené EC.
Soudy nižších stupňů vycházely ale též z dalších důkazů, především pak listin
potvrzujících, že poškozená EC dodávala i díly individualizované. Rovněž bylo
prokázáno, že obchodní společnost Futaba jednala s obviněným jako s pracovníkem
poškozené EC, s níž měla z dřívější doby dobré zkušenosti, proto se na ni
obracela (výpovědi svědků M. L. a V. P. ). Soudy nižších stupňů se tak této
otázce s ohledem na opakovaně uplatňované námitky obviněného věnovaly, s
argumentací obviněného se na více místech svých rozhodnutí přesvědčivě
vypořádaly (srov. zejména str. 12-15 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6
usnesení soudu druhého stupně). Uvedené závěry nemůže nijak zpochybnit ani
obviněným nově předložený e-mail, který v trestním řízení nebyl proveden jako
listinný důkaz a který obviněný předložil k posouzení dovolacímu soudu na
podporu své argumentace (podáním z 22. 3. 2016). Předně je třeba uvést, že
dovolací soud není soudem primárně určeným k provádění dokazování, jež se
realizuje zejména v řízení před soudem prvního stupně (tzv. nalézacím soudem),
může být doplněno v řízení o odvolání, tedy před soudem druhého stupně, který
tím ale nesmí nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Dále ani uvedené závěry,
že poškozená EC mohla obchodní společnosti Futaba dodat jí poptávané
individualizované díly, nemůže zpochybnit případně prokázanou skutečností
(třeba i na základě e-mailu, o který chtěl tento závěr opřít obviněný), že tak
dosud neučinila, a to ani před jednáním obviněného, ani později. Rozhodující v
tomto směru je pouze zjištění, že právě v oněch sporných případech tak mohla
učinit sama poškozená EC, a to prakticky zcela identickým postupem, který
zvolil obviněný pro dodání těchto dílů sám jako podnikatel – fyzická osoba,
přičemž vlastně využil klientelu poškozené EC a jí zavedené postupy při řešení
podobných obchodních případů.
26. Dovolatel se tak domáhal odlišného hodnocení důkazů stejně jako
skutkového zjištění ve vztahu ke znaku „úkornosti“ objektivní stránky trestných
činů, jimiž byl uznán vinným. Předložil tak (zjednodušené) hodnocení výsledku
dokazování a vlastní aplikaci hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu
skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné,
kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily.
27. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že znakem skutkové
podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku není
způsobení škody poškozenému podnikateli, jednání však musí směřovat k uzavření
smlouvy nevýhodné pro poškozeného podnikatele (na jeho úkor). Přitom
nevýhodnost bude zpravidla finančního charakteru a bude vyčíslitelná penězi
(jako v tomto případě, v němž na jedné straně, poškozené EC, vznikla škoda v
podobě ušlého zisku – lucrum cessans, zatímco na straně druhé se obviněný
obohatil), nutně to tak však být nemusí (k jiným případům úkornosti srov. výklad např. v komentáři Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2613 a násl.). V daném případě
dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že marže obviněného zjištěná jako rozdíl
mezi částkou jím fakturovanou obchodní společnosti Futaba a nákladem na výrobu
dodávaného zboží byla výrazně vyšší, než byla škoda v podobě ušlého zisku
způsobená obchodní společnosti EC. V případě jednání pod bodem 1) výroku o vině
činila marže obviněného a) 116 004 Kč, b) 10 302 Kč, c) 84 000 Kč, d) 84 000
Kč, e) 146 460 Kč, f) 120 888 Kč, celkem tedy 561 672 Kč, zatímco uznaná výše
škody způsobená poškozené EC byla toliko 324 180 Kč, v případě bodu 2) výroku o
vině byla marže obviněného 145 584 Kč, zatímco uznaná škoda poškozené EC jen 97
407 Kč, v případě popsaném pod bodem 3) výroku o vině činila marže obviněného
150 282 Kč, zatímco uznaná škoda poškozené EC jen 108 225 Kč. Je možno
přistoupit na důvodné rozdělení jednání obviněného do tří částí – tří skutků, z
nichž první byl spáchán jako pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku šesti útoky, toto rozdělení je odůvodněno delšími časovými odstupy
protiprávních jednání obviněného, jak jsou uvedeny v bodech 2) a 3) výroku o
vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. I přesto však při součtu marží
dílčími útoky v bodu 1) tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně měl
obviněný dosáhnout částky v celkové výši 561 672 Kč. Orgány činné v přípravném
řízení, ani soud prvního stupně (soud druhého stupně byl již vázán principem
zákazu reformationis in peius, tedy změny k horšímu, s ohledem na to, že státní
zástupce zastupující obžalobu nepodal odvolání) se nezaměřily na řešení otázky,
nakolik obviněný svým jednáním naplnil též zvlášť přitěžující okolnost v podobě
značného prospěchu podle § 255 odst. 3 tr. zákoníku, tj. prospěchu ve výši
nejméně 500 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nezabývaly se tak
vůbec otázkou, zda obviněný měl na dosažení zisku i jiné náklady, než jen
náklad na pořízení zboží, jak bylo i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
prezentováno. Pokud by totiž takové náklady obviněný neměl, dopustil se soud
prvního stupně v právní kvalifikaci v naznačeném směru skutečně chyby, ovšem
nikoli té, která mu byla obviněným vytýkána, ale naopak hodnotily uvedenou
okolnost výlučně ve prospěch obviněného. Zákonným znakem kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle
§ 255 odst. 2, 3 tr.
zákoníku není znak škody, ale dosažení značného prospěchu
pro pachatele či jiného (podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku je další zvlášť
přitěžující okolností dosažení prospěchu velkého rozsahu). Naplnění tohoto
znaku ale soud prvního stupně vůbec neposuzoval, ač jím učiněné závěry o marži
obviněného naznačují, že tento znak mohl být též naplněn. Jak již bylo uvedeno,
soud druhého stupně takové pochybení pro zákaz reformationis in peius nemohl
napravit, stejný princip platí i pro soud dovolací. Uvedený závěr je ale
významný při posuzování otázky subsidiarity trestní represe (k tomu srov. níže). Význam má zodpovězení otázky marže a prospěchu obviněného i při
argumentaci ohledně tzv. úkornosti smluv, jak již dříve naznačily soudy nižších
stupňů. Obviněný na všech uvedených obchodech měl celkovou marži ve výši 857
538 Kč, poškozené EC naproti tomu vznikla podle soudů nižších stupňů škoda v
podobě ušlého zisku ve výši pouze 529 812 Kč (k tomuto závěru dospěly soudy
především na základě výpočtu poškozené EC na č. l. 377 – 378 trestního spisu ve
spojitosti s výpovědí svědka Ing. L. E. ). Je ale zřejmé, že pokud by obviněný
jednal poctivě a obchodní případy nesjednával jako fyzická osoba – podnikatel,
ale jménem a na účet poškozené EC, byla by marže dosažená EC zcela shodná s
marží, jakou dosáhl obviněný jako podnikatel – fyzická osoba. Zisk obchodní
společnosti EC by pak byl nižší jen o další náklad v podobě provize obviněnému
jako obchodnímu zástupci zprostředkovávajícímu daný obchod, přitom by ale tato
odměna zřejmě nebyla ve výši přesahující 38 % marže (podle smlouvy o obchodním
zastoupení bylo třeba se na provizi u obchodů se speciálními cenami
individuálně dohodnout – srov. smlouvu o obchodním zastoupení na č. l. 10 až 13
trestního spisu, a sice její čl. 4). I z tohoto pohledu závěry soudů nižších
stupňů o marži obviněného a ušlém zisku poškozené EC obstojí.
28. Z celého podaného dovolání ve vztahu k výroku o vině a trestu tak
obviněný právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu především namítal, že byla uplatněna jeho trestní
odpovědnost v rozporu s principem subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Avšak ani v tomto směru nemůže dát dovolací soud
obviněnému za pravdu a považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, takže
nebýt níže uvedených závěrů ohledně výroku o náhradě škody, dovolání by odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
29. Otázkou subsidiarity trestní represe (i s ohledem na uplatněnou
obhajobu obviněného) se již zabývaly soudy prvního i druhého stupně (str. 16
rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 usnesení soudu druhého stupně).
30. K výkladu principu subsidiarity trestní represe a principu tzv.
ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního
práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 115 a násl.). Především je významné stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně
uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom
nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
31. S ohledem na skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů pro účely
trestněprávního posouzení projednávané věci je třeba konstatovat, že jednání,
jehož se obviněný dopustil a za které byl soudy nižších stupňů odsouzen, se
nejeví být bagatelním případem ve srovnání s jinými běžně se vyskytujícími
případy daného typu, tedy formálně naplňujícími skutkovou podstatu trestného
činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr.
zákoníku. Naopak jde právě o jednání pro danou skutkovou podstatu typické,
které dokonce navíc v mnoha ohledech vykazuje i vyšší závažnost a společenskou
škodlivost oproti případům běžně se vyskytujícím. Předně, jak již poukázaly
soudy nižších stupňů, obviněný své jednání opakoval, stejně protiprávně jednal
ve více případech (celkem dokonce v 8 případech), činil tak po poměrně dlouhou
dobu v rozpětí celkem 3,5 let. Přitom jen z důvodu většího časového odstupu
nebyla poslední dvě jednání považována za dílčí útoky jednoho pokračujícího
trestného činu, ale za samostatné skutky, proto také nedošlo ke sčítání
škodlivých následků způsobených těmito posledními jednáními se ziskem přijatým
obviněným v rámci šesti dílčích útoků pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, jak již bylo naznačeno výše. Celkově získaná finanční výhoda,
kterou obviněný uvedenými obchody pro sebe získal, by mohla naplnit i znak
značného prospěchu ve smyslu § 255 odst. 3 tr. zákoníku. Byť se touto otázkou
soudy nižších stupňů podrobněji nezabývaly, jak bylo poukázáno shora, zjištěná
marže, z níž byl tvořen zisk obviněného, činila 857 538 Kč (tj. více jak 500
000 Kč podle hledisek § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
32. S ohledem na shora uvedenou vyšší škodu na straně poškozené EC a
vyšší prospěch na straně obviněného je nepřípadné poukazovat na zcela jiné
obraty poškozené EC (ročně údajně podle obviněného v rozpětí 70 – 90 milionů
Kč) a obviněného jako podnikatele – fyzické osoby, resp. jím realizovaných
obchodů na úkor poškozené EC (v součtu byl u všech tří skutků obrat, resp.
fakturované částky za dodání zboží, ve výši 1 283 868 Kč). Pokud by dovolací
soud přistoupil na takovou dezinterpretaci obviněného jednoho konkrétního
rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 764/2009),
nemohlo by nikdy být postiženo jednání na úkor významných podnikatelů (např.
nadnárodních koncernů), kteří dosahují velkých obratů, pokud by jim pachatel
způsobil škodu v řádech statisíců Kč či dokonce milionů Kč, resp. získal takový
prospěch, protože v poměru k obratu či ziskům takových podnikatelských subjektů
by škoda jim způsobená či prospěch dosažený pachatelem byl zcela zanedbatelný.
Aniž by dovolací soud jakkoliv zpochybňoval závěry, k jakým Nejvyšší soud
dospěl v citovaném dřívějším rozhodnutí, není možno je vulgarizovat, jak to
učinil obviněný (na rozdíl od citovaného rozhodnutí se totiž soudy nižších
stupňů zjišťováním závažnosti jednání obviněného zabývaly, učinily dokonce
konkrétní skutková zjištění ohledně výše škody na straně poškozené EC, resp.
výše marže obviněného v konkrétních případech, jak bylo uvedeno shora).
33. Z uvedených důvodů tak nemůže jít o případ bagatelní, který by
nezasluhoval trestněprávního posouzení a postižení, naopak uplatnění trestní
odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených je zcela namístě, jde o
případ společensky škodlivý, u něhož nepostačí uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozená
EC se domáhala náhrady škody „pouze“ v adhezním řízení a nikoli civilní
žalobou, neboť v tomto směru záleží ryze na poškozeném, v jakém řízení svůj
nárok uplatní.
34. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že je nezbytné mimo jiné i se
zřetelem na princip generální prevence zajišťovaný právě prostředky trestního
práva trvat na trestním postihu pachatele škodlivé trestné činnosti zasahující
tak závažným způsobem do individuálních právních statků poškozeného, a sice do
jeho majetkových práv. Využití prostředků trestní represe je proto zcela
namístě i při zohlednění principu trestněprávní represe jako posledního
prostředku („ultima ratio“). K tomu lze odkázat i na současnou judikaturu
Nejvyššího soudu (vedle již shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu
například na rozhodnutí publikovaná pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr. a č. 14/2015
Sb. rozh. tr.), i Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 ve sv. 32 Sb. n. a u.,
nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněný pod
č. 136/2003 ve sv. 31 Sb. n. a u., nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 564/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn.
I. ÚS 69/06, uveřejněný pod č. 186/2006 ve sv. 43 Sb. n. a u., nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, uveřejněný ve sv. 72 pod č.
21/2014 Sb. n. a u.). Přitom Ústavní soud zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na
orgány činné v trestním řízení účinně uplatňovat i trestní odpovědnost
pachatelů ve spojitosti s právem obětí na účinné vyšetřování prováděné orgány
činnými v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS
3626/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13,
nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14).
35. Z uvedených důvodů považuje soud i námitku dovolatele ohledně
nesprávného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ultima
ratio“ za zjevně neopodstatněnou.
c) K náhradě škody
36. Další významná část námitek dovolatele se týkala rozhodnutí soudů
nižších stupňů o povinnosti obviněného nahradit poškozené EC škodu ve výši 529
812 Kč. Obviněný předně napadal nesprávnost závěrů soudů nižších stupňů o
splnění všech zákonných znaků skutkové podstaty § 420 odst. 1 obč. zák.,
především pak zcela nedostatečná skutková zjištění a následné jejich zdůvodnění
ohledně výše škody, která byla pouze převzata z vyčíslení poškozené EC, a
nevyplývala z provedeného dokazování. V daném směru lze odkázat na úvahy
uvedené shora k výkladu trestného činu zneužití informace a postavení v
obchodním styku, především pokud jde o úvahy ohledně obratu obchodů, marže
obviněného a jeho běžné provize podle smlouvy o obchodním zastoupení, kterou
uzavřel s poškozenou EC, byť by jinak bylo možné připustit, že se soudy nižších
stupňů měly a mohly touto otázkou zabývat podrobněji, jak připomíná v dovolání
obviněný.
37. Důvodem, proč dovolací soud zasáhl do rozhodnutí soudů nižších
stupňů způsobem popsaným ve výroku tohoto usnesení, jde-li o výrok o náhradě
škody, však spočíval především v tom, že soudy nižších stupňů se touto otázkou
dostatečně nezabývaly, dopustily se více pochybení ohledně aplikace příslušných
norem právního řádu, nedostatečně též s ohledem na uvedená pochybení zjišťovaly
i konkrétní skutečnosti potřebné pro řádnou aplikaci daných norem. Zcela
nedostatečně se pak soud druhého stupně zabýval především otázkou promlčení
nároku na náhradu škody s ohledem na uplatněnou námitku promlčení v rámci
odvolání obviněného (srov. č. l. 560 trestního spisu), této otázce věnoval
odvolací soud jedinou předposlední větu odůvodnění svého usnesení.
38. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů dovodily, že na tento
případ je třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, který byl účinný až do 31. 12. 2013. Správně přitom
vycházely ze znění § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
který nabyl účinnosti od 1. 1. 2014, podle něhož se právo na náhradu škody
vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zásadně posuzuje podle dosavadních
právních předpisů. Tímto dosavadním právním předpisem ale mohl být jak zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se svou obecnou
úpravou o náhradě škody, tak i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), který taktéž byl účinný až
do 31. 12. 2013, jak ostatně (vlastně ke své tíži) upozorňoval obviněný již v
rámci podaného odvolání. Touto otázkou se však soudy nižších stupňů náležitě
nezabývaly, nevypořádaly se s charakterem vztahu obviněného a poškozené EC,
který byl založen na smluvním základě, a sice smlouvě o obchodním zastoupení
podle § 652 obch. zák. a následujících (č. l. 10 – 13 trestního spisu), přičemž
v rámci tohoto závazkového vztahu vystupovaly obě smluvní strany jako
podnikatelé a zároveň při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím
ke všem okolnostem, že se týkal jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261
odst. 1 obch. zák.). Bylo pak namístě řešit otázku, nakolik zneužití informací
a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku obviněným, který
využil účast na podnikání poškozené EC, aby uzavřel smlouvy ve svůj vlastní
prospěch na úkor poškozené, se má řídit též obchodním zákoníkem. Je možné
uznat, že označená smlouva o obchodním zastoupení se podle svého čl. 1 týká
uzavírání tam specifikovaných smluv v oblasti normalizovaných dílů, že toho se
má týkat i výhradnost zastoupení podle čl. 6 této smlouvy, nicméně bylo
porušením pravidel poctivého obchodního styku i vzájemného obchodního vztahu,
pokud poptávku zákazníka poškozené EC, již učinil vůči svému dosavadnímu
dodavateli, tj. poškozené EC a nikoli obviněnému jako podnikateli – fyzické
osobě, navíc s know-how poškozené EC a za využití její klientely, obviněný
neuzavřel obchodní smlouvy o dodávkách nenormalizovaných, individualizovaných
dílů nikoli jménem a na účet poškozené EC, ale svým jménem a na vlastní účet. Soudy nižších stupňů v tomto směru zřejmě vycházely z toho, že na uvedený vztah
již daná smlouva nedopadá, nejde o porušení vzájemné obchodní spolupráce, a
proto aplikovaly obecnou úpravu o náhradě škody podle občanského zákoníku. S
ohledem na charakter vzájemné spolupráce, na zjištěné obchody poškozené EC (a
to případně i prostřednictvím obviněného jako obchodního zástupce) i s
nenormalizovanými díly, což dokládaly svědecké výpovědi a listinné důkazy, by
bylo možné i v tomto směru uvažovat (při náležitém doplnění skutkových
zjištění), že šlo o obchodní závazkový vztah ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., resp.
o škodu způsobenou druhé smluvní straně porušením povinnosti z
(obchodního) závazkového vztahu. Soud prvního stupně se k této otázce ve svém
rozsudku nevyjádřil vůbec, soud druhého stupně ji věnoval jedinou větu v
předposledním odstavci svého usnesení a zcela nepřípadně a bez bližšího
odůvodnění konstatoval, že na trestnou činnost obviněného nelze nahlížet
pohledem ustanovení § 1 obch. zák., tedy že šlo o obchodně závazkový vztah, ač
citované ustanovení obsahuje toliko rozsah působnosti obchodního zákoníku,
nikoli však vysvětlení pojmu obchodního závazkového vztahu.
39. Ať již na rozhodování o právu na náhradu škody měla být aplikována
obecná pravidla občanského zákoníku, jak to učinily soudy nižších stupňů (§ 420
obč. zák. a následující), anebo ustanovení obchodního zákoníku (§ 373 obch.
zák. a následující) z důvodů shora uvedených, pochybil soud druhého stupně i v
tom směru, že se řádně nevypořádal s námitkou promlčení, kterou obviněný vznesl
v rámci svého odvolání. Soud druhého stupně jeho výhradu odbyl tím, že se u
obviněného jednalo o úmyslný trestný čin, a proto vzhledem k době jeho spáchání
a jeho následného řešení není namístě „domáhat se“ promlčení, neboť je dána
nejméně (sic!) desetiletá promlčecí objektivní lhůta. Jednak je třeba
upozornit, že námitku promlčení může dlužník uplatnit a soud se na základě
důkazů musí s řádně a včas uplatněnou námitkou vypořádat. Dále je třeba ve
shodě s dovolatelem upozornit, že civilní právo rozlišuje subjektivní a
objektivní promlčecí lhůtu, přičemž k promlčení nároku dojde, uplyne-li
kterákoliv z uvedených dvou lhůt (tedy uplynutím té lhůty, která skončí dříve,
se právo promlčí).
40. Promlčení bylo v obecné úpravě občanského zákoníku obsaženo v § 100
obč. zák. a následujících. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí,
jestliže nebylo vykonáno v době (správněji dnešní terminologií „lhůtě“, nicméně
pro další pasáž dovolací soud použije zákonného pojmu „doby“) v tomto zákoně
stanovené (§ 101 až 110 obč. zák.); k promlčení soud přihlédne jen k námitce
dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli
přiznat. Podle § 101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (uvedené ustanovení obsahuje též obecnou promlčecí dobu, jež je
tříletá, avšak tato obecná promlčecí doba se v tomto případě neužije). V
případě práva na náhradu škody řeší délku promlčecí doby ustanovení § 106 obč.
zák. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Toto
ustanovení tak upravovalo tzv. subjektivní promlčecí dobu. Podle § 106 odst. 2
obč. zák. se právo na náhradu škody nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla (to neplatí, jde-li o škodu na zdraví). V uvedeném ustanovení tak
byla upravena tzv. promlčecí doba objektivní. Obě doby (subjektivní a
objektivní) běží nezávisle na sobě, právo je uplatněno včas, jsou-li dodrženy
obě doby. V případě náhrady škody způsobené úmyslně tedy zjednodušeně uvedeno
počínala běžet dvouletá subjektivní doba od okamžiku, kdy se poškozený dozví o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, objektivní desetiletá (nikoli i delší, jak
by bylo možno dovodit z vyjádření odvolacího soudu) pak od objektivně
stanoveného okamžiku, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (správněji by
mělo být uvedeno právní skutečnosti, neboť ta může spočívat a zpravidla spočívá
v jednání člověka, tedy v právním či protiprávním úkonu, dnešní terminologií v
právním či protiprávním jednání, zatímco událost je v právní teorii chápána
jako právní skutečnost nezávislá na lidské vůli). Lze dát odvolacímu soudu za
pravdu, že s ohledem na učiněné skutkové závěry nepochybně dosud neuplynula
desetiletá objektivní promlčecí doba, jež počala běžet v okamžiku spáchání
jednotlivých dílčích útoků, resp. skutků (provedením jednání a nastoupením
následku v podobě škody). Nicméně za pravdu je možno dát obviněnému, jde-li o
lhůtu subjektivní, kterou se soud druhého stupně vůbec nezabýval a nezjistil
rozhodné skutečnosti, kdy se poškozená EC o této škodě a o škůdci (o tom, kdo
ji způsobil) dozvěděla. Z některých důkazů (zejména z výpovědi Ing. L. E. )
skutečně vyplývá, že poškozená o vzniku škody a osobě škůdce věděla již dříve,
než podala trestní oznámení, s jehož podáním otálela až do okamžiku, kdy
obviněný poškozenou EC opustil a měl podle přesvědčení poškozené obchodní
společnosti začít pracovat pro konkurenci. Uvedenou skutkovou otázkou se však
odvolací soud vůbec nezabýval, proto ani neučinil náležité skutkové zjištění, z
něhož by bylo možné vycházet a řádně aplikovat hmotněprávní ustanovení
občanského zákoníku.
41. Za neadekvátní v naznačeném směru považuje dovolací soud též
argumentaci státního zástupce, který odkazoval na starší rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013, neboť v tomto případě
Nejvyšší soud aplikoval ustanovení § 106 obč. zák. na jiný skutkový stav, než
byl zjištěn v předmětné trestní věci (v citovaném rozhodnutí byl poškozený
klamán pachatelem, věřil v jeho léčitelské schopnosti a v jakési mystické
klamání o tom, že mu jako energetický upír krade energii, za což musí platit,
takže pachatelé od něj postupně vylákali částku převyšující 3,5 milionu Kč; s
ohledem na konkrétní skutečnosti daného případu pak dospěl dovolací soud k
závěru, že prokazatelně poškozený věděl o škodě a o osobě škůdce v okamžiku
podání trestního oznámení). Uvedený závěr nelze zobecňovat pro všechny trestní
věci, šlo by opět o nepřípustné zjednodušení (tak např. poškozený může nejprve
zažalovat škůdce v civilním řízení o náhradu škody, teprve později sám podá
trestní oznámení, nelze pak tvrdit, že rozhodné skutečnosti o škodě a osobě
škůdce věděl až v okamžiku podání trestního oznámení, pokud z podané civilní
žaloby vyplývá, že o těchto skutečnostech věděl dříve). Jde v tomto směru o
otázku skutkovou, kterou soudy musí prokazovat, což se ovšem v nyní
projednávaném případě nestalo.
42. Pokud by však byl s ohledem na další zjištěné skutečnosti posouzen
uvedený případ tak, že jde o škodu způsobenou porušením povinnosti z obchodního
závazkového stavu, bylo by třeba rozhodovat podle § 373 obch. zák. a
následujících, pokud jde o posouzení námitky promlčení, pak podle § 387 obch.
zák. a následujících. I obchodní zákoník rozlišoval subjektivní a objektivní
promlčecí doby v případě práva na náhradu škody – srov. § 398 obch. zák.,
přičemž délku subjektivní lhůty výslovně obchodní zákoník neupravoval, proto
bylo nutné aplikovat ustanovení o obecné čtyřleté promlčecí době uvedené v §
397 obch. zák. I v případě této dvojnásobné promlčecí doby však bylo namístě
řádně zjistit, kdy se poškozená EC o škodě a škůdci dozvěděla, protože s
ohledem na zjištěný okamžik spáchání některých dílčích útoků [pod bodem 1)
výroku o vině jde o jednání do dubna 2011] a okamžik řádného uplatnění nároku
poškozeným (dne 19. 8. 2015) by bylo možné o promlčení nároku na náhradu škody
uvažovat i v případě posouzení případu podle obchodního zákoníku s čtyřletou
subjektivní promlčecí dobou.
43. V daném případě s ohledem na zcela nedostatečná skutková zjištění k
řádnému objasnění okolností významných pro nárok na náhradu škody, resp.
posouzení důvodnosti námitky obviněného o jeho promlčení, nebylo možné zjednat
nápravu zjištěné vady ani v řízení o dovolání, protože by bylo třeba v tomto
směru doplnit zásadním způsobem dokazování. Z uvedených důvodů bylo třeba
přisvědčit oprávněné námitce obviněného, takže rozhodnutí soudů nižších stupňů,
pokud jde o výrok o náhradě škody, nemohla obstát.
IV.
Závěr
44. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněného
posoudily jako přečiny zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §
255 odst. 2 tr. zákoníku. V daném ohledu námitky obviněného částečně
neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, pokud jim byly podřaditelné, neměly
opodstatnění. Naopak vzhledem k výše uvedeným důvodům nemohl obstát výrok o
náhradě škody.
45. Dovolací soud proto na podkladě dovolání obviněného rozhodl tak, že
podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení soudu druhého stupně, kterým
bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se
výroku o náhradě škody a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu
uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti EC částku ve výši 529
812 Kč. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu dále dovolací soud zrušil také další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože o uplatněném nároku na
náhradu škody nebylo možné rozhodnout, dovolací soud podle § 265m odst. 2 tr.
řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu poškozenou obchodní společnost EC
odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
46. Protože Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o
náhradě a odkázal poškozenou EC s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.