11 Tdo 1311/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24.

března 2005 dovolání obviněných L. P. a J. P., proti usnesení Vrchního soudu v

Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004, jako soudu odvolacího v trestní

věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T

35/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v

Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 1 T 35/2003 a usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na

zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v

Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2004, sp.

zn. 1 T 35/2003, byli obvinění L. P. a J. P. uznáni vinnými trestnými

činy vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování

podle § 185 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl L. P. odsouzen podle §

219 odst. 2, § 35 odst. 1 a § 29 odst. 1 a 3 tr. ř. k úhrnnému trestu odnětí

svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.

zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. J. P. byl odsouzen podle § 219 odst. 2

tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do

věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák.

rozhodnuto o zabrání pistole vz. 45, ráže 6,35 Browning. Podle § 228 odst. 1

tr. ř. pak byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit solidárně poškozené

J. K. roz. S., bytem Č. B., E. D., škodu ve výši 3 637,50 Kč, L. S., roz. T.,

bytem L., okres Č. B., škodu ve výši 58 513 Kč, J. J., bytem N., M., R., škodu

ve výši 12 250 Kč a E. S., bytem B., A. K., Rd. B. S., K., škodu ve výši 64 805

Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozená J. K. a L. S. se zbytkem

svých nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle zjištění krajského soudu se obvinění dopustili trestného činu vraždy tím,

že dne 22. 7. 2003 kolem 16.00 hod. přijeli motorovým vozidlem, které řídil L.

P. před dům čp. 118 ozbrojeni pistolemi, a to L. P. pistolí ČZ, vz. 45, ráže

6,35 Brrowning, J. P. pistolí ČZ, vz. 27, ráže 7,65 Browning, poté L. P.

vyvolal slovní a fyzický konflikt s J. S., R. S., a H. K., do kterého se

zapojil i J. P. a v průběhu tohoto konfliktu L. P. zastřelil třemi výstřely z

pistole ČZ, vz. 45, ráže 6,35, do oblasti zad a hrudníku R. S., třemi výstřely

ze stejné zbraně do oblasti zad J. S. a J. P. pěti výstřely z pistole ČZ, vz.

27, ráže 7,65 H. K. do oblasti zad, hrudníku, břicha a dolních končetin a v

důsledku těchto střelných poranění R. S. a H. K. na místě zemřeli, J. S. zemřel

při převozu do nemocnice.

Trestného činu nedovoleného ozbrojování se L. P. dopustil tím, že v přesně

nezjištěné době si opatřil samonabíjecí pistoli ČZ vz. 45, ráže 6,35 Browning,

včetně nejméně 97 ks ostrých nábojů ráže 6,35 Browning, zbraň použil ke

střelbě dne 22. 7. 2003 v obci L., okres Č. B., a zbraň i s náboji

přechovával do dne 24. 7. 2003, přestože mu nebyl vydán zbrojní průkaz

jakékoli skupiny, který by ho opravňoval k nabývání, držení a nošení střelné

zbraně a střeliva.

J. P. se pak trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustil tím, že v přesně

nezjištěné době si opatřil samonabíjecí pistoli ČZ, vz. 27, ráže 7,65 Browning,

včetně nejméně 43 ks ostrých nábojů ráže 7,65 Browning, zbraň použil ke střelbě

dne 22. 7. 2003 v obci L., okres Č. B., a zbraň i s náboji přechovával do 24.

7. 2003, přestože mu nebyl vydán zbrojní průkaz jakékoli skupiny, který by ho

opravňoval k nabývání, držení a nošení střelné zbraně a střeliva.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali oba obvinění odvolání, která

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004, podle §

256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému

L. P. dne 14. 6. 2004, jeho obhájci dne 11. 6. 2004, obviněnému J. P. dne

8. 7. 2004, jeho obhájci dne 11. 6. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v

Českých Budějovicích dne 10. 6. 2004.

Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění

prostřednictvím svých obhájců dovolání, L. P. dne 9. 8. 2004 a J. P.

dne 10. 8. 2004, kterými napadli jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž

byla jako nedůvodná zamítnuta jejich odvolání.

L. P. jako důvody dovolání uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o

zamítnutí odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu podle § 256 tr. ř.,

přičemž v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání spočívající v tom, že

napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení věci, a že

mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, aniž by pro jeho uložení byly

splněny zákonné podmínky. Odkázal přitom na zákonná ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) a l), odst. 2 tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný L. P. uvedl, že oba

soudy porušily zásady spravedlivého procesu, když opomenuly řádně odůvodnit

řadu provedených důkazů či zamítly vznesené důkazní návrhy. Soudy neměly k

dispozici žádné přesvědčivé důkazy o tom, který z obou obviněných zastřelil H.

K. Odvolací soud sice uvedl, že závěr o tom, že střelcem byl J. P. není

spekulací, ale pouze logickým vyústěním hodnocení důkazů, vycházel ale z

nesprávné premisy, že je přesně zmapován jeho pohyb a jednání, které by tak

vylučovalo, že na poškozeného střílel on. Skutkový stav, který konstatovaly oba

soudy tj., že zastřelil dvě z obětí zatím co J. P. jednu, nepovažuje za

prokázaný a nesouhlasí s ním. Z rozsudku nelze zjistit skutkový závěr soudu o

tom, jakým způsobem došlo k vyprovokování rvačky, jakým způsobem měl zastřelit

otce a syna S., tzn. z jaké vzdálenosti a v jakém postavení vůči ním a obdobně

jakým způsobem měl J. P. zastřelit H. K. Podle jeho názoru se soud

opakovaně dostal do situace, kdy ne každý ze znaků trestného činu má svůj

protipól v konkrétní zjištěné skutkové okolnosti, případně takový protipól nemá

každá zákonná podmínka pro uložení trestů doživotí. Dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje v

tom, že odvolací soud stejně jako soud prvého stupně posoudil jednání obou

obviněných jako spolupachatelství. Závěr o společném úmyslu obou obviněných

spáchat trestný čin vraždy založily oba soudy na tom, že mezi obviněnými

existovala konkludentní dohoda. Pokud soudy dovodily uzavření takovéto dohody

jde o nesprávné právní posouzení věci. Z učiněných skutkových zjištění

nevyplývá právní závěr o uzavření konkludentní dohody, neboť z prosté

skutečnosti, že byli oba přítomni na místě činu a na poškozené oba stříleli,

nelze takový závěr dovodit. Při neexistenci dohody a tedy společného úmyslu pak

nelze daný skutek kvalifikovat jako vraždu spáchanou ve spolupachatelství ve

smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Zákonný znak trestného činu vraždy spáchaného ve

spolupachatelství, pro který byl odsouzen, spočívající ve společném úmyslu,

nemá svůj protipól ve skutkové větě výroku o vině a nevyplývá ani z odůvodnění

odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud v tomto smyslu rozšířil argumentaci

prvoinstančního soudu tvrzením, že se nejednalo o útok jednotlivých obviněných

proti jednotlivým poškozeným, ale o společný útok proti všem poškozeným, které

vyprovokovali k agresi proti sobě, přičemž si měli poškozené rozdělit a každý

útočit proti jinému z nich. Tímto konstatováním však odvolací soud jednak

porušil zásadu zákazu reformace in peius, neboť k jejich odvolání rozšířil

skutková zjištění nad rámec přezkoumávaného rozsudku v jejich neprospěch a

jednak tak učinil v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. bez provedeného

dokazování. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. § 265b odst.1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst.1

písm. g) tr. ř. spatřuje po formální stránce dále v tom, že ve skutkové větě

výroku o vině není obsažena subjektivní stránka trestného činu vraždy, která by

odpovídala větě právní, tj. že pachatel jiného úmyslně usmrtil. Dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 265b odst. 2 tr. ř. spočívá v tom, že mu byl uložen

trest odnětí svobody na doživotí, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné

podmínky stanovené § 29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Tyto podmínky nejsou podle

názoru dovolatele splněny ani v případě, že by závěr obou nižších

stupňů o spolupachatelství byl právně správný a on by tak odpovídal

za spáchání vraždy na třech osobách. Dle názoru obviněného je v této

souvislosti především nutné oponovat tvrzení odvolacího soudu, že prvoinstanční

soud dospěl v rámci posuzování mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti činu pro

společnost k závěru, že byly naplněny hned dva zákonné znaky spočívající ve

zvlášť zavrženíhodném způsobu provedení trestného činu a zvlášť těžkém a těžko

napravitelném následku. Pravdou je, že soud neshledal, pouze konstatoval

způsobení nenapravitelného následku, který je nesporný, neboť zmařený život

vrátit nelze. Takovéto konstatování však nelze ztotožňovat s uvedeným právním

institutem. Tím, že odvolací soud shledal navíc tento znak mimořádně vysokého

stupně společenské nebezpečnosti činu porušil zásadu zákazu o reformace in

peius. Poukázal na to, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu,

nelze z hlediska § 29 odst. 3 tr. zák. opětovně přihlížet. V případě, kdy měl

být uznán vinným z usmrcení dvou lidí nejde z právního hlediska o způsobení

zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Takovýto následek není

automaticky dán ani při unesení tří lidí.

Nadto, konstatoval-li odvolací soud,

že se jednalo o v podstatě náhodně vybrané osoby, v podstatě tím vyvrátil, že

by šlo o plánovaný čin, což samo o sobě výrazně snižuje stupeň společenské

nebezpečnosti činu. Podle názoru obviněného nesprávně dovodil prvoinstanční

soud, že šlo o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení trestného činu, neboť je

zapotřebí zdůraznit, na základě jakých skutkových zjištění dospěl soud k tomuto

právnímu závěru. Tímto skutkovým zjištěním soudu je pouhé konstatování, že

zastřelil dva bezbranné muže pěti výstřely zezadu, tedy za situace, kdy se

nemohli bránit a on sám nemohl být ohrožován. Žádné další skutkové zjištění

soud v tomto směru neučinil. Odvolací soud pak opět v rozporu se zásadou zákazu

reformace in peius bez provedení dokazování nově konstatoval, že oba poškozené,

v době kdy již byli střelbou zasaženi a leželi na zemi, a kdy pro něj

nepředstavovali žádné nebezpečí, střelbou zblízka zezadu dorazil, aby tak

vyloučil možnost jejich přežití. Žádné takové skutkové zjištění však nalézací

soud neučinil. Dovolatel je přesvědčen, že samotná střelba zezadu není

okolností, která by mohla vést k posouzení způsobu jeho jednání jako zvlášť

zavrženíhodného. Podle názoru obviněného neměl tedy soud prvého ani druhého

stupně dostatek skutkových zjištění umožňujících učinit odpovídající právní

závěr o zvlášť zavrženíhodném způsobu provedení trestného činu. Konečně má

zato, že nebyla naplněna ani podmínka účinné ochrany společnosti, pro jejíž

posouzení považuje za podstatný závěr znalců, že netrpí duševní chorobou, pro

kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný.

Závěrem dovolatel L. P. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené

usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu

nalézacího, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.

přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

J. P. jako důvody dovolání uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném

nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoli byly v řízení

mu předcházejícím dány předchozí dva uvedené dovolací důvody. Odkázal přitom na

zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř.

K jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný

uvedl, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. J. L. měl být v době

rozhodování vyloučen z úkonu v dané věci, a to proto, že bylo dáno důvodné

podezření, že pro jeho vztah k projednávané věci nebyl schopen nestranně

rozhodovat. O tom, že by zmíněný předseda senátu měl být vyloučen z

projednávání věci se dovolatel dozvěděl až z výroku tohoto soudce učiněném v

ústním odůvodnění rozhodnutí po jeho vyhlášení, popř. z výroků tohoto soudce

uvedeného v odůvodnění rozhodnutí. Pokud výroky v odůvodnění rozhodnutí

vyjadřují většinový či jednotný názor všech soudců, kteří byli na rozhodnutí

účastni, pak obviněný rozšiřuje tvrzení o vyloučení ve smyslu § 30 tr. ř. i na

ostatní soudce senátu. Následně cituje vyjádření předsedy senátu v tom smyslu,

že obviněný nemohl prokázat, že nestřílel, protože nebyli nalezeni žádní

svědci, kteří jej viděli nestřílet. Tyto úvahy jsou podle něj založeny na

předpokladu, že obviněný je vinen a je na něm, aby případně svou nevinu

prokázal. Takový proces, který se řadí zmíněným předpokladem viny je proces

tzv. inkviziční a v soudnictví na území České republiky bylo od tohoto procesu

v minulosti upuštěno. Pokud předseda senátu zmíněného soudu argumentoval v

odůvodnění rozhodnutí těmito prvky, pak se zcela jistě nemohlo jednat u tohoto

erudovaného trestního soudce o omyl, ale o vážně myšlené tvrzení, které je

současně důkazem toho, že tento soudce byl vyloučen z projednávané trestní věci

pro podjatost. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom,

že skutek, kterého se měl dopustit, nelze podřadit jako celek ani v

jednotlivých částech pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219

odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Nic v napadeném rozhodnutí a jemu

předcházejícím rozsudku nepotvrzuje ani vzdáleně, že by jednal jako

spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Žádné další důkazy, žádná tvrzení,

že by takovým či obdobným způsobem obviněný jednal, napadené rozhodnutí

neobsahuje. Podle názoru obviněného byl naprostý nedostatek aktivity na jeho

straně v onom konfliktu až do okamžiku, když měl sám na poškozeného začít

střílet, a to nesvědčí v žádném případě o předcházejícím nebo i následně

vzniklém srozumění s usmrcením více osob než té, kterou měl dle skutkových

zjištění soudu usmrtit. Názor odvolacího soudu, že se nejednalo o jeho

izolovaný útok proti poškozenému K., ale o připojení se tohoto obviněného k

jednání svého otce, o kterém věděl, že spočívá ve fyzické likvidaci přítomných

domnělých útočníků, je naprosto nesprávný a postrádá jakoukoli oporu ve

skutkových zjištěních soudu. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že tento důvod je naplněn skutečností,

že odvolací soud zamítl odvolání obviněného ačkoli v té době byl dán důvod

dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.

Závěrem dovolatel J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené

usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího

zrušil.

K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to

prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že pokud jde o důvody dovolání uváděné obviněným L. P. pak je

třeba plně souhlasit s názorem druhoinstančního soudu, a to i ohledně

obviněného J. P. stran spolupachatelství v tomto případě, když správně oba

soudy posoudily jednání obviněných ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. jako

spolupachatelství, neboť v daném případě se nejednalo rozhodně o dva oddělené

útoky dvou izolovaných obviněných. Oba obvinění byli srozuměni s jednáním

druhého obviněného a připojili se k němu. Oba věděli jak účinnou zbraní je

druhý obviněný ozbrojen i to, že ji užívá proti přítomným poškozeným. Nešlo

tedy o útok jednotlivých obviněných proti jednotlivým poškozeným, ale o

společný útok obou obviněných proti všem poškozeným, které vyprovokovali k

agresi proti sobě. Správně soud druhého stupně vyhodnotil, že to, že si

obvinění poškozené rozdělili a že každý útočil proti jinému z nich neznamenalo,

že by nebyli srozuměni s usmrcením více osob. Obviněný J. P. poškozeného H. K. zřejmě ani neznal, neměl tedy žádný osobní důvod právě tohoto poškozeného tak

účinným likvidačním způsobem napadnout. Z toho vyplývá zřejmý důvod pro

závěr, že se nejednalo o izolovaný útok obviněného J. P. proti poškozenému K.,

ale o připojení se tohoto obviněného k jednání svého otce, o kterém věděl, že

spočívá ve fyzické likvidaci přítomných domnělých útočníků. Správně tak bylo

dovozeno konkludentní srozumění obou obviněných se způsobením smrti více osob. Pokud jde o námitku obviněného L. P. stran dovolacího důvodu dle § 265b odst. 2

tr. ř. ohledně nesprávného uložení trestu doživotí, pak i zde se ztotožnila se

závěry obou soudů, že v případě obviněného L. P. byly naplněny obě podmínky pro

uložení výjimečného trestu doživotí ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 písm. a),

b) tr. zák. Zvlášť zavrženíhodný způsob spáchání trestného činu jednoznačně

spatřuje v útoku vůči poškozeným zezadu za situace, že celý útok byl proti

těmto vyprovokován a zejména skutečností, že oba poškozené obviněný L. P. v

době, kdy již byli střelbou zasaženi a leželi na zemi a kdy pro něho

nepředstavovali žádné nebezpečí, střelbou zblízka zezadu \"dorazil\", aby tak

vyloučil možnost jejich přežití. Správně takový způsob provedení činu soud

druhého stupně označil za výrazně se vymykající z rámce páchaných obdobných

trestných činů a svědčící o vyšší míře surovosti a zákeřnosti. Zvlášť těžký a

těžko napravitelný následek, kterým je usmrcení tří osob podle zavedené

judikatury je zpravidla vždy dán. V tomto případě je způsobený následek o to

tragičtější, že se jednalo o náhodně vybrané osoby, neboť obviněný měl podobné

spory i s dalšími obyvateli L. Tragika činu byla o to větší, že se jednalo

o vyvraždění mužských příslušníků jedné rodiny, která v jednom okamžiku v

osobách poškozených přišla o manžele, syna, zetě a bratra. Ztráta pozůstalých

byla tedy zvlášť citelná, mnohonásobná a jejich utrpení těžko představitelné.

Pokud jde o účinnou ochranu společnosti, správně oba soudy dospěly k závěru, že

s odkazem na znalecký posudek znalců psychiatrů a psychologů je struktura

osobnosti obviněného L. P. stabilní, nevyvíjí se, nedá se ovlivnit léčebnými

metodami a není předpoklad, že by v budoucnu došlo bez změny náhledu obviněného

k pozitivnímu obratu. Čin, jehož se obviněný dopustil, tj. nesmyslná likvidační

agrese proti náhodně přítomným osobám je proto činem, který může kdykoli

obviněný zopakovat. Obviněný tak dal najevo, že ani tak brutální násilí mu není

cizí a je ho schopen. Účinná ochrana společnosti od obviněného L. P. a hledisko

individuální prevence proto vyžaduje izolaci obviněného od společnosti navždy. Za jediný možný trest odpovídající v daném případě zásadám ukládání trestu

zakotveným v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. při striktní

akceptaci podmínek ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. proto považuje právě

uložený trest doživotí. Dovolání obviněného L. P. tak považuje ze shora

uvedených důvodů za zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněného J. P. ohledně

dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně

spolupachatelství odkázala na výše uvedené závěry stran spolupachatelství

obviněných. Ohledně dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. u obviněného J. P. pak uvedla, že ze spisových materiálů ani z

odůvodnění předmětných soudních rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost

nasvědčující tomu, že by pro poměr k projednávané věci nemohl

předseda senátu Vrchního soudu v Praze o této věci v odvolacím řízení

rozhodovat. Dovolání obviněného J. P. tedy také považuje za zjevně

neopodstatněné. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této

trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a

oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§ 265a odst. 1,

2 písm. h) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze

podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami

/§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné

dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních

zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný L. P. v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l), odst. 2 tr. ř. a obviněný J. P.

skutečnosti uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Z

jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je přitom dovolání podáno i v

případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve

skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Tak je tomu zčásti i v tomto případě. Je však v této věci třeba připomenout, že

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr. zaujal

názor, že rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem je při

uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. omezen jen na posouzení

toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu

trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud

vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje

právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí.

L. P. jsou uplatněny jiné než zákonné dovolací důvody v částech dovolání, kde

namítá, že soudy v předchozím řízení opomenuly řádně odůvodnit řadu provedených

důkazů či zamítly vznesené důkazní návrhy, dále že neměly k dispozici žádné

přesvědčivé důkazy o tom, který z obou obviněných zastřelil H. K., přičemž

odvolací soud sice uvedl, že závěr o tom, že střelcem byl J. P. není spekulací,

ale pouze logickým vyústěním hodnocení důkazů, vycházel ale z nesprávné

premisy, že je přesně zmapován jeho pohyb a jednání, které by tak vylučovalo,

že na poškozeného střílel on, a tedy že skutkový stav, který konstatovaly oba

soudy tj., že zastřelil dvě z obětí, zatím co J. P. jednu, nepovažuje za

prokázaný a nesouhlasí s ním.

O všech shora označených námitkách je třeba konstatovat, že spočívají na

nesouhlasu se závěry ohledně okolností významných pro posouzení znaků

objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti,

že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro

hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v

konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu.

Odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně

právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu

(založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v

dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný

zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní

řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném

nebo neúplném skutkovém zjištění. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami

nemohl zabývat a skutkové závěry soudů z jejich hlediska přezkoumávat.

Podobně je tomu i u námitek týkajících se tvrzeného porušení zásady zákazu

reformace in peius a zásady, podle které není možno v odvolacím řízení

doplnit skutková zjištění bez nového provedení a hodnocení důkazů. Takovéto

vady nejsou zákonnými dovolacími důvody dovolání a Nejvyšší soud se jimi nemohl

zabývat.

Nejvyšší soud tedy k těmto částem dovolání musí konstatovat, že shora

citovanými a v textech dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný

dovolací důvod naplněn nebyl, a proto jsou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b)

tr. ř. dovolání v této části podána z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora

konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je

Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K

tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí

vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě

není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částmi

dovolání vztahujícími se k vadně uplatněným důvodům již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaných zákonných dovolacích důvodů došlo ve

zbývajících částech dovolání, ve kterých je nelze považovat za zjevně

neopodstatněná a stejně tak není zřejmé, že jejich projednání by nemohlo

zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka

by nabyla po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl a přistoupil k přezkumu věci ve shora

uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat nedůvodnost námitky

obviněného J. P. podle které ve věci rozhodl vyloučený orgán, uplatněné ve

smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 až 3 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen

soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k

osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a

zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže

nestranně rozhodovat. Soudce je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního

řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní

orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo

poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení

soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní

prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla

poté podána obžaloba. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho

vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a

naopak.

Dovolatel shledává důvodné podezření, že pro vztah předsedy senátu odvolacího

soudu k projednávané věci tento nebyl schopen nestraně rozhodovat. Vztah k věci

přitom dovozuje z výroků tohoto soudce učiněných v ústním odůvodnění rozhodnutí

po jeho vyhlášení a z výroků tohoto soudce uvedených v odůvodnění rozhodnutí,

kterými měl dát najevo, že vychází z předpokladu, že obviněný je vinen a je na

něm, aby případně svou nevinu prokázal, což dovolatel označuje za inkviziční

proces a důvod pro vyloučení.

Podle ustálené judikatury se poměr k projednávané věci spatřuje např. v tom, že

příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli

poškození projednávanou trestnou činností, případně jde o svědky trestného

činu, tlumočníky ve věci apod. Mezi důvody vyloučení z tohoto důvodu však

nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve

věci (srov. rozh. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Stejně tak nelze považovat za

poměr k projednávané věci odlišný právní názor, když ohledně ostatních v něm

uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že odlišný právní názor na ně nedopadá. Z

dikce zákona i z povahy problému tedy vyplývá, že projednávanou věcí nutno

rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr

vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít i osobní

charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik

pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se

dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který

se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci,

protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Lze tedy ve vztahu k

projednávané věci konstatovat, že důvodem pro vyloučení soudce nemohou být

okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané

věci, nejde-li o případy stanovené v ustanoveních § 30 odst. 2 a 3 tr. ř.

Zcela důvodná je však námitka obou obviněných charakterizovaná v dovolání L. P.

tak, že zákonný znak trestného činu vraždy spáchaného ve spolupachatelství ve

smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. nemá svůj protipól ve skutkové větě výroku o vině a

nevyplývá ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V tomto směru lze

konstatovat, že právní posouzení skutku u obou obviněných není v souladu se

skutkovými závěry odsuzujícího rozsudku. Skutková zjištění rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích skutečně neobsahují konkrétní skutečnosti, které

by tvořily podklad pro právní závěr o tom, že obvinění se dopustili trestného

činu vraždy s následkem usmrcení tří osob ve spolupachatelství. Přitom jde o

právní problematiku v tomto případě zcela zásadní, neboť na jejím důsledném

vyřešení je závislý závěr o tom, zda obvinění trestně odpovídají jen za smrt té

osoby, kterou každý sám podle dosavadních skutkových závěrů zastřelil, nebo i

za osoby, které měl zastřelit druhý z nich. Navíc jde o případ z hlediska

zjištění, zda šlo o spolupachatelství, značně problematický, neboť pro tak

závažný útok s tragickými následky, a to konkrétně proti rodině J. S., je

obtížné najít logické vysvětlení.

Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je v právní teorii

charakterizováno tak, že zatímco pachatel spáchá trestný čin sám (§ 9 odst. 1

tr. zák.), je jednání mezi trestně odpovědné spolupachatele rozděleno, spáchají

trestný čin společným jednáním, ať již současně probíhajícím nebo postupným na

sebe navazujícím. Je možné, že jednání spolupachatelů má již samo o sobě

všechny znaky trestného činu, o který jde, nebo si spolupachatelé rozdělí úlohy

tak, že jejich jednání teprve ve svém souhrnu mají znaky trestného činu. Při

postupném (sukcesivním) spolupachatelství, kdy spolupachatel se účastní v době,

kdy pachatel již trestný čin částečně vykonal (např. provedl akty tvořící

složku pokračování v krádeži), je spolupachatel odpovědný jen za tu část, které

se účastnil, pokud tu jsou objektivní podmínky. Srov. k tomu Systém

československého trestního práva, Vladimír Solnař, Základy trestní

odpovědnosti, Akademia Praha 1972, str. 284, 285. Soudní praxí jsou tyto

teoretické zásady plně respektovány i pokud jde o tzv. postupné

spolupachatelství. V případech, kdy při pokračování v majetkovém trestném

činu, přistoupí spolupachatel k jeho páchání svojí účastí až v době, kdy

některý z dílčích útoků je již pachatelem nebo spolupachateli vykonán, není za

spáchání toho, co bylo vykonáno dříve, uznáván vinným. Stejně však musí být

postupováno i v případech trestných činů proti životu a zdraví, kdy jedním

skutkem je postupně více akty napadeno několik poškozených. Nelze přitom

vycházet jen z toho, že se spolupachatel nacházel na místě činu i v době, kdy

pachatel trestný čin částečně (proti určité osobě) vykonal samostatně.

Spolupachatelství na trestném činu dále předpokládá vedle společného jednání

tvořící jeho objektivní podmínku i podmínku subjektivní - existenci úmyslu

směřujícího ke spáchání činu společným jednáním. Takový úmysl musí mít všichni

spolupachatelé. Pokud by scházel u všech nebo u některých jednajících osob,

nejde u nich o spolupachatelství. U postupného spolupachatelství je za účast

na páchání činu, kdy se spolupachatel připojí svým jednáním až později,

pokládáno toto jednání, jen pokud je vedeno úmyslem od této chvíle spáchat čin

společně.

Výrok odsuzujícího rozsudku krajského soudu neobsahuje skutkový závěr o tom,

kdy měli obvinění pojmout záměr společně tři poškozené usmrtit zastřelením a od

kdy při tomto usmrcování jednali společně. Takové skutečnosti nejsou rozvedeny

ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z popisu objektivních skutečností, který je

velmi kusý, nelze takové závěry dovozovat. Ostatně nelze ani zjistit, v jakém

sledu a za jakých konkrétních okolností fyzického konfliktu mezi obviněnými a

poškozenými došlo ke střelbě na jednotlivé poškozené. Je nutno si přitom

uvědomit, že u skutku, jak je popsán v rozsudku krajského soudu, by mohlo s

ohledem na uvedené právní zásady jít o spolupachatelství na trestném činu

vraždy s následkem usmrcení tří osob především tehdy, kdyby obvinění již jeli

na místo činu se záměrem poškozené usmrtit. Zde by závěr o úmyslu spáchat

trestný čin vraždy společným usmrcením tří osob mohl být jednoznačný bez

ohledu na přesný průběh jednotlivých útoků. Pokud však rozhodnutí každého z

obviněných zastřelit toho poškozeného, jehož zastřelení je mu kladeno za vinu,

bylo až reakcí na vývoj nejprve slovního a pak fyzického konfliktu s

poškozenými, ke kterému došlo po příjezdu obviněných na místo, kde k činu

došlo, nemusí podle konkrétních okolností, zejména časového sledu jednotlivých

útoků a místa, kde se obvinění a poškození při nich nacházeli, být toto

rozhodnutí učiněno s úmyslem předpokládaným v ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř. buď vůbec, nebo jen u útoku na některé poškozené. Důležité totiž je,

jak již bylo uvedeno, že při postupném spolupachatelství, kdy se spolupachatel

účastní až v době, kdy pachatel již trestný čin částečně vykonal, je

spolupachatel odpovědný jen za tu část, které se účastnil, pokud tu jsou

objektivní podmínky. Jde-li o trestný čin vraždy spáchaný postupným zastřelením

více osob nemůže být spolupachatel odpovědný za usmrcení té osoby, k jejímuž

usmrcení došlo předtím, než se rozhodl, že se na společném páchání takového

trestného činu účastní tím, že sám zastřelí další osobu. Z odůvodnění

rozhodnutí je však zřejmé, že krajský soud se při svých úvahách o

spolupachatelství obviněných citovanými právními zásadami neřídil. Konkrétně v

odůvodnění k této otázce uvedl: \"V projednávané trestní věci považuje krajský

soud za prokázané bez důvodných pochybností, že oba obžalovaní přijeli dne 22. 7. 2003 ozbrojeni kolem 16. 00 hodiny k domu čp. 118 a zde obžalovaný L. P. vyvolal nejprve slovní a poté fyzický konflikt s dalšími třemi muži. Pokud v

průběhu tohoto konfliktu, do kterého se zapojili aktivně oba obžalovaní,

použili oba obžalovaní střelné zbraně proti poškozeným, není rozhodné, zda mezi

nimi o tomto jednání existovala předchozí dohoda, ale rozhodné je, že v průběhu

fyzického konfliktu s dalšími muži na tyto muže obžalovaní začali střílet a

není rovněž rozhodné, kdo začal střílet jako první. Mezi pachateli došlo ke

konkludentní dohodě a následkem jejich jednání bylo zastřelení tří mužů. Proto

krajský soud uzavřel, že oba obžalovaní v této trestní věci vystupovali jako

spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr.

zák.\" Je třeba dodat, že krajský soud

bližší konkretizaci okolností, za níž ke konkludentní dohodě mělo dojít, v

odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí. Právní teorie i praxe sice připouští, že k

úmyslu spáchat čin společným jednáním není třeba předběžné ani výslovné dohody,

postačí, že pachatelé byli navzájem posilováni vědomím své společné činnosti. Musí tedy jednat v dohodě. Z toho, co bylo uvedeno, je však zřejmé, že u

posuzovaného činu zatím není patrno, zda alespoň v takové dohodě jednali buď

vůbec nebo jen u některých poškozených, kteří byli usmrceni ve stejné

době.

Ještě zřetelněji vyplývá nerespektování zmíněných právních zásad o trestní

odpovědnosti při postupném spolupachatelství z rozhodnutí odvolacího soudu.

Ten dokonce při odůvodnění závěru, že se celého činu dopustili oba pachatelé

ve spolupachatelství, uvedl: \"nejednalo se o izolovaný útok obviněného J. P.

proti poškozenému K., ale o připojení se tohoto obviněného k jednání svého

otce, o kterém věděl, že spočívá ve fyzické likvidaci přítomných domnělých

útočníků.\"

K tomu je pro úplnost třeba uvést, že uvedené výtky nejsou jen pouhými

teoretickými úvahami Nejvyššího soudu, které by nemohly mít v této věci podklad

ve skutečném průběhu posuzované události. Krajský soud se sice ani v odůvodnění

odsuzujícího rozsudku skutkovými okolnostmi o průběhu činu blíže nezabýval. V

tom je odsuzující rozsudek zcela nedostatečný. Z řady důkazů, které provedl a v

odůvodnění svého rozsudku zčásti popsal, se však jako zcela reálný naznačuje i

takový skutkový závěr, že obvinění na místo činu nejeli s úmyslem usmrtit

zastřelením poškozené, že nešlo o plánovanou akci, byť již v té době byli

patrně ozbrojeni střelnými zbraněmi, a dále, že rozhodnutí navštívit

zahradní restauraci poškozených bylo ze strany L. P. jen reakcí na náhodnou

hádku s jedním z poškozených, který po hádce do této restaurace zajel. Není

zatím vyloučeno, že L. P., který zřejmě začal střílet jako první, se rozhodl

usmrtit poškozené až v průběhu fyzického konfliktu, a že tím reagoval na určité

ohrožení svého syna bez toho, že by svému synovi dal takový svůj záměr předem

najevo. J. P. pak mohl, pokud to byl on, kdo zastřelil H. K., teprve pod vlivem

událostí probíhajících nezávisle na jeho vůli učinit samostatné rozhodnutí o

usmrcení tohoto patrně naposled napadeného poškozeného, a není ani vyloučeno,

že i on jednal bez vědomí L. P. Při takových skutkových závěrech by se ovšem

jednalo jen o případ tzv. zdánlivého spolupachatelství.

Je třeba přitom poukázat na výpověď svědka vystupujícího pod jménem F. V.,

který podle svého tvrzení viděl, jak L. P. a J. S. na sebe křičí při souběžné

jízdě auta, jež řídil L. P. a kola, na němž jel J. S., a to v místech mezi

restaurací Souprava a zahradní restaurací. Potvrzuje tak výpověď obviněného J. P. pokud ten uvedl, že kritického dne jeli s otcem do Č. B. do obchodů se

stavebninami, aby zjistili ceny zboží, které potřebovali k opravě domu v L. Při

zpáteční cestě v L. potkali J. S., jenž jel na kole, přičemž mezi L. P. řídícím

auto a tímto poškozeným došlo k hádce, po níž J. S. vjel na kole do prostoru

zahradní restaurace. Na to reagoval L. P. tak, že zajel autem za poškozeným k

této restauraci, stáhnul okénko auta a poškozenému nadával. Dále je možno

poukázat na výpověď svědkyně poškozené J. K., jež uvedla, že krátce na to, co

přijel její otec J. S. do zahradní restaurace, se objevil u vrátek L. P. a

z auta, které řídil, otevřeným okénkem jejímu otci nadával. Otec se neudržel,

šel k autu, přičemž L. P. mu otevřeným okénkem stříkl do očí slzný plyn. Na

to se zvednul její bratr R. S., který byl v té době také v zahradní

restauraci, a šel k autu. V ten moment se otevřely dveře u spolujezdce a

vystoupil J. P. Potkali se za zadkem auta a začali se prát. Na její výzvu

se k bratrovi připojil i její manžel H. K. Rvačku dále nesledovala, protože

se tam nechtěla dívat. Po chvíli však viděla, jak z auta vystupuje L. P. vyjímá

z pravé kapsy kalhot malou pistoli a jde podél auta dozadu, kde byli ostatní. Pak slyšela výstřely. Svědek vystupující pod jménem J. H., který sledoval

událost z bezprostřední blízkosti, neboť zastavil svůj automobil před peroucími

se dvěma muži na pravé straně silnice, viděl, jak robustnější muž v modrém

tričku klečel na muži, jenž ležel na zemi, a pěstí se ležícího snažil uhodit. Za peroucími se muži stáli u plotu další dva muži. Mezitím vyběhl z prostoru

od naproti, neví přesně odkud, neboť sledoval rvačku, další muž, starší s

bříškem. Šel rychle k těm, co se prali. Pak uslyšel ránu, ten v modrém tričku,

co se pral, se po té ráně postavil a otočil se k tomu, co tam přiběhl, čelem. Pak svědek slyšel další výstřely. Na modrém tričku se objevila krev a muž v

modrém tričku padl na kolena. Muž, co tam přišel, se pak začal přetahovat s

jedním z mužů, kteří stáli u plotu. Ten se mu snažil vzít pistoli. Svědek

uváděný jako J. S. pozoroval událost z druhé strany silnice. Také viděl, jak se

na silnici, z jeho pohledu na levé straně, perou dva muži. Jeden ležel dole a

druhý v postavení nad ním, do něho bušil. Pak viděl staršího muže, jak střílí

na mladšího muže, který před ním utíká. Svědek vystupující jako P. K. tvrdil,

že projížděl kolem skupiny lidí, kteří se strkali v pravé straně vozovky za

stojícím autem, a musel přibrzdit, aby nenajel na L. P., jenž couval do

vozovky. Viděl pak, že L. P. střílí na člověka, který stál naproti němu a

snažil se mu vzít zbraň z ruky. Svědek slyšel tři rány, a pak střílející

namířil na osoby ležící na zemi a snažící se zvednout. Svědek pak opět uslyšel

výstřely. Svědkyně uváděná jako V.

Z. slyšela J. K. volat o pomoc. Svědkyně

zavolala na policii a požádala je o záchranku, neboť slyšela střelbu. Potom

viděla H. K., jak vběhl ke K. do zahrady (zahrada sousedící se zahradní

restaurací) a od K. ze zahrady vběhl do zahradní restaurace postraním vchodem. Pak se šla podívat, co se vlastně děje, a viděla L. P., jak stojí nad R. S., v

obou rukou drží malou pistoli a střílí na něho. Když viděla L. P., jak střílí

na R., tak slyšela další střelbu jakoby ze zahradní restaurace. J. P. neviděla. Těch ran bylo čtyři až pět. Rány se ze zahradní restaurace ozvaly až potom, co

tam vběhl H. K. Přitom z dalších důkazů je patrno, že muž ležící při potyčce na

zemi měl být J. P. a muž sklánějící se nad ním R. S. Muž, který se snažil

odzbrojit L. P., byl zřejmě J. S. a muž utíkající před střílejícím L. P. byl H. K., který se pak zadem vrátil přes sousední zahradu K. do zahradní restaurace,

kde byl zastřelen.

Bez významu pro skutkové i právní závěry o průběhu činu a jeho okolnostech

důležitých z hlediska eventuálního spolupachatelství obviněných nejsou ani

znalecké posudky o duševním stavu obviněných. Podle závěru znaleckého posudku

z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie, charakterizovali znalci čin

obviněného L. P. jako zkratkovou reakci, ať již na domnělé či skutečné

ohrožení (str. 475 spisu). V hlavním líčení (str. 1202 spisu) znalci tento

závěr doplnili tak, že tento obviněný měl subjektivně pocit, že chrání život

svého syna, a že se mohl cítit hodně ohrožen.

Povinností krajského soudu bylo se všemi, tedy i s těmito důkazy, se důsledně

vypořádat a zjistit tak skutkové okolnosti jednání obviněných co nejúplněji,

aby je bylo možné správně právně posoudit i z hlediska možného

spolupachatelství obviněných. Postupovat měl přitom podle zásad trestního

procesu, zejména vycházet v eventuelních pochybnostech o skutkových

okolnostech ze stavu, který by byl pro obviněné příznivější. Svá zjištění,

která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci, pak měl důsledně popsat v

tzv. skutkové větě výroku rozsudku (§ 120 odst. 3 tr. ř.), popř. dále je

rozvést v jeho odůvodnění.

Pro úplnost je třeba dodat, že v popisu skutku záležícího v útoku na poškozené

dne 22. 7. 20003 chybí také označení místa, kde k útoku došlo. Soud prvního

stupně opomněl uvést, že k útoku došlo v obci L..

Důvodná je i námitka dovolání obviněného L. P., týkající se správnosti závěru

obou soudů, že se činu dopustil zvlášť zavrženíhodným způsobem ve smyslu takto

charakterizované podmínky uvedené v ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Krajský soud v Českých Budějovicích svůj závěr odůvodnil tím, že L. P. zastřelil dva bezbranné muže pěti výstřely zezadu, tedy za situace, kdy se

nemohli bránit a on sám nemohl být ohrožován. Podle uznávané judikatury (srov. č. 41/1976 - str. 225 Sb. rozh. tr.), je třeba si především uvědomit, že každé

úmyslné usmrcení člověka je svou podstatou surové, ve vztahu k hodnotě lidského

života bezohledné a bezcitné. Spáchání trestného činu surovým způsobem,

zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, je obecnou přitěžující

okolností uvedenou v § 34 písm. b) tr. zák. Zvlášť zavrženíhodný způsob

provedení činu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., proto

předpokládá vyšší míru surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti nebo brutality či

zvrhlosti při provedení trestného činu vraždy, než jaká bývá obvykle spojena s

tímto trestným činem. Je zde možno přihlížet také k okolnosti, že oběť byla

vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám.Vzhledem k tomu, že způsob

provedení je součástí objektivní stránky trestného činu, nelze se při hodnocení

způsobu provedení činu omezit jen na povahu vlastního útoku, eventuelně

použitých prostředků a intenzity útoku, nýbrž je nutno uvážit i celkový

charakter jednání pachatele a okolnosti, za nichž k činu došlo, resp. jimiž byl

útok provázen, pokud charakterizují způsob spáchání činu. Nejvyšší soud je

přitom s ohledem na uvedené zásady toho názoru, že usmrcení střelnou zbraní,

byť je provedeno opakovanou střelbou a zezadu tak, že se poškozený nemůže

bránit, nelze obecně považovat za zvlášť zavrženíhodné provedení trestného

činu vraždy. V takovém případě by bylo možno dovodit uvedený znak, jen kdyby

usmrcení bylo provázeno zvláštními fyzickými nebo duševními útrapami oběti,

např. střelbou, vyvolávající poranění vedoucí k pomalému bolestivému umírání,

popř. by šlo o extrémní počet střel devastující tělo oběti, který neměl již z

hlediska samotného usmrcování žádný význam. Z toho, co bylo uvedeno o možných

verzích jednání L. P., kterými se zatím soudy nezabývaly, i jeho důvodech, pro

které se mohl k vražednému útoku rozhodnout, je navíc zřejmé, že opakovanost

střelby i skutečnost, že při ní byly poškození zasaženi zezadu, nemusí vůbec

znamenat projevy nějaké brutality nebo zákeřnosti obviněného. Pokud se rozhodl

bránit syna tím, že zastřelí osobu, která na něj útočila, a ta byla přitom k

němu otočena zády, těžko mohl na ni vystřelit zepředu. V případě druhého

poškozeného J. S. byl podle výpovědi svědků zpočátku veden útok L. P. zepředu

(přetahování o zbraň). Není vyloučeno, že se poškozený dříve než k výstřelu

došlo stačil pootočit. Podle již citovaného znaleckého posudku (str. 473 spisu)

šlo u tohoto obviněného o zkratkovou reakci v silném afektu. To může

vysvětlovat i opakovanost výstřelů.

Ze závěrů tohoto znaleckého posudku ostatně

vycházel krajský soud, když neshledal splněnou další alternativní podmínku

ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., že by obviněný jednal ze zvlášť

zavrženíhodné pohnutky. Argumentace odvolacího soudu, pokud uvedl, že zvlášť

zavrženíhodný způsob spáchání trestného činu spatřuje v tom, že obviněný L. P. poškozené chladnokrevně vyprovokoval, přestože věděl, že on a jeho syn jsou

ozbrojeni účinnými střelnými zbraněmi a že poškození proti nim nemají žádnou

šanci, zcela překračuje rámec skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně

a není ani v tomto směru vůbec odůvodněna. To lze uvést i o tvrzení tohoto

soudu, že L. P. poškozené J. a R. S. v době, kdy již byli zasaženi a leželi na

zemi a kdy pro něho nepředstavovali žádné nebezpečí, střelbou zblízka zezadu

\"dorazil\", aby tak vyloučil jejich přežití.

Pochybnosti budí i závěry obou soudů o tom, že v případě obviněného L. P. je

splněna jedna z podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí

stanovená ustanovením § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je

uložení trestu odnětí svobody na doživotí možné, když vedle podmínky stanovené

v § 29 odst. 3 písm. a) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana

společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem

odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Soudy dospěly k závěru, že

uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti.

Oba soudy přitom argumentují nebezpečností obviněného i v budoucnu, neboť

struktura jeho osobnosti se nevyvíjí a není předpoklad, že by došlo k

pozitivnímu obratu. Je proto podle jejich názoru možné, že podobný čin by

kdykoli opakoval. Problém je v tom, že soudní praxe dosud v hledisku účinné

ochrany společnosti spatřovala především požadavek generální prevence, tedy

potřebu působit uloženým trestem na ostatní členy společnosti. Požadavek

individuální prevence (potřeba působit trestem na pachatele), a to i z

hlediska ochranné funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v

izolaci pachatele od společnosti, aby tak před ním byla chráněna, byl shledáván

v druhé alternativní podmínce § 29 odst. 3 písm. b) tedy v tom, že není naděje,

že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do

dvaceti pěti let. Přitom bylo zdůrazňováno, že zmíněný funkční význam a

rozdílnost uvedených podmínek je třeba důsledně rozlišovat tak, aby nedošlo k

jejich praktickému směšování (č. 41/1976 - str. 230, 231 Sb. rozh. tr.). Podle

názoru Nejvyššího soudu není důvod pro změnu této soudní praxe. V posuzované

věci to ovšem znamená, že splnění jedné z podmínek nezbytných pro uložení

trestu doživotí /§ 29 odst. 3 písm. b) tr. zák./ nebylo odůvodněno v

souladu s převládajícím výkladem zákona.

Shora vytýkané nedostatky odsuzujícího rozsudku krajského soudu ve skutkových

podkladech neumožňující správné rozhodnutí o vině, zpochybňují i jeho právní

závěry týkající se splnění dalších podmínek pro uložení trestu odnětí svobody

na doživotí, a to mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost

a zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku (§ 29 odst. 3 písm. a) tr.

zák.). Bez důsledného objasnění průběhu trestné činnosti a pohnutek, které k ní

vedly, jakož i okolností významných pro závěr o eventuálním spolupachatelství,

tedy i trestní odpovědnosti obviněného L. P. za usmrcení osoby, kterou sám

nezastřelil, nebylo možno uvedené důležité právní otázky vyřešit. Ze stejného

důvodu není ani účelné se na tomto místě zabývat důvodností námitek, které vůči

uvedeným závěrům vznesl obviněný L. P. v dovolání. Uvedené otázky zatím

zůstávají otevřeny.

Popsaný nesoulad skutkových závěrů krajského soudu a jeho právního posouzení ve

výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jakož i zásadní pochybení při ukládání

trestu doživotí, které neodstranil ani Vrchní soud v Praze, vedl Nejvyšší soud

k závěru, že je nutno napadená rozhodnutí zrušit v celém rozsahu a krajskému

soudu přikázat, aby věc znovu projednal a rozhodl. Pokud jde o výroky o vině

trestnými činy neoprávněného ozbrojování, byly zrušeny proto, že v popisu

skutku bylo uvedeno, že tyto zbraně byly použity ke střelbě dne 22. 7. 2003 v

obci L., tedy při události zásadně se dotýkající výroku o vině, který byl

zrušen.

V novém řízení krajský soud věc v potřebném rozsahu projedná a rozhodne tak,

aby odstranil nedostatky ve skutkových zjištěních, které mu byly vytknuty v

tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Postupovat při tom bude způsobem, jenž byl

Nejvyšším soudem přitom naznačen. Vyslovenými právními názory je ve svém

rozhodnutí vázán (265s odst. 1 tr. ř.). Je rovněž nutné, aby v novém rozhodnutí

byl respektován zákaz reformacionis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší

soud k tomu dodává, že nařízené doplnění skutkových zjištění jako podkladu pro

právní závěr o tom, zda obvinění se činu dopustili jako spolupachatelé či

nikoli, není vzhledem k výrokům o vině zrušeného rozsudku v rozporu s touto

procesní zásadou.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 11 Tdo 1311/2004

Datum rozhodnutí: 24.03.2005

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

11 Tdo 1311/2004-I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.

března 2005 ve věci dovolání obviněných L. P. a J. P., proti usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 8 To 50/2004, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod

sp. zn. 1 T 35/2003, o vazbě obviněných t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se b e r o u do vazby L. P. z důvodů uvedených v

§ 67 písm. a) a c) tr. ř. a J. P. z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř.

O d ů v o d n ě n í :