11 Tdo 1353/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24.
listopadu 2006 dovolání podané obviněným M. H., proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 To 46/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T
16/2003, a rozhodl takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 4 T
16/2003, byl M. H. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin
zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., trestný čin kuplířství
podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin ohrožování výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., za které byl podle § 232 odst. 1
tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
délce trvání pěti let, a to při současném zrušení výroku o trestu z trestního
příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 5 T 318/2003,
jakož i zrušení dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon shora
uvedeného trestu odnětí svobody byl přitom obviněný podle § 39a odst. 2 písm.
c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karlových Varech se obviněný
uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, zřejmě
začátkem měsíce února 2001 v H. B., v objektu, kde provozuje noční klub, poté,
co ji údajně zakoupil od E. D., za částku 600 DEM, držel zde proti její vůli
mladistvou M. W., a to až do 29. 6. 2002, kdy se jí podařilo utéci, po celou
dobu poškozenou W. nepouštěl ven z objektu a nutil ji k provozování prostituce,
čímž měl podle poškozené W. vydělat na ní částku ve výši nejméně 400 000 Kč, a
to přestože věděl, že jí ještě není osmnáct let.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal obviněný M.
H. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud
odvolací, usnesením ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 To 46/2006 tak, že podle §
256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému M. H. dne
16. 6. 2006, jeho obhájci dne 14. 6. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v
Karlových Varech rovněž dne 14. 6. 2006.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný M. H. prostřednictvím
svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v
Karlových Varech dne 9. 8. 2006.
Obviněný svým dovoláním výslovně napadl výrok citovaného usnesení odvolacího
soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, přičemž odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
dále uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž
odkázal na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný dále ve stručnosti shrnul obsah jím podaného odvolání proti rozsudku
nalézacího soudu když uvedl, že nalézací soud učinil nesprávná skutková
zjištění, neboť neměl dostatek důkazů k tomu, aby obviněného mohl uznat vinným.
Obviněný se rovněž vyjádřil k výpovědi poškozené M. W., přičemž uvedl, že její
výpověď nelze považovat za věrohodnou vzhledem k tomu, že jsou v ní četné
rozpory, poškozená nebyla ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie, jednoznačně posouzena jako věrohodná a byla v minulosti trestně
stíhána pro trestný čin křivé výpovědi podle § 174 odst. 1 tr. zák.
Naplnění shora uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že se
odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumenty obviněného vznesené v rámci
odvolacího řízení. Obviněný dále brojí proti závěru soudu prvního stupně, který
uzavřel, že svědecké výpovědi svědkyně M. W. (sestry poškozené) a svědkyně H.
K. (babičky poškozené) lze považovat za objektivní, a to vzhledem ke vztahovým
specifikům rodiny poškozené. K této otázce obviněný uvedl, že důkazní síla
výpovědí těchto svědkyň je z důvodu pokrevního příbuzenství značně oslabena.
Závěrem k této otázce vyjádřil obviněný podiv nad skutečností, že soud naproti
tomu neuvěřil výpovědím svědků K., K., J. a výpovědi svědka K., které jej
zbavují viny.
V další části svého dovolání obviněný zaměřil své námitky rovněž proti
hodnocení v řízení vyhotoveného znaleckého posudku PhDr. D. H., ze kterého
podle názoru obviněného vyplývá, že poškozená vykazuje známky emoční lability a
psychické nevyrovnanosti, které negativně ovlivňují věrohodnost její výpovědi.
K otázce věrohodnosti poškozené obviněný ve svém dovolání dále poukázal na
rozpory v její výpovědi týkající se otázky, zda v domě, ve kterém měla být
obviněným držena, byly či nebyly na oknech kličky.
Obviněný pak dále uvedl, že rozpory jsou v samotném popisu skutku obsaženém v
rozsudku nalézacího soudu, neboť z něj vyplývá, že obviněný poškozenou W. po
celou dobu nepouštěl z objektu ven, přičemž však z výpovědi poškozené vyplývá,
že byla na nákupu v obci H. B.. Tato skutečnost podle obviněného vylučuje
závěr, že by osobní svoboda poškozené byla omezována. Posledně uvedený závěr je
potvrzován výpovědí svědka R. P., který poškozenou spatřil v obchodě v obci H.
B. Popsanými rozpory se však odvolací soud nezabýval.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že nalézací soud pochybil, když
nezajistil výslech svědka E. D. a neprovedl v hlavním líčení ani výslech svědka
P., který byl vyslýchán toliko mimo hlavní líčení. V tomto postupu obviněný
spatřuje porušení zásady bezprostřednosti trestního řízení.
Vzhledem k uvedenému obviněný uzavřel, že nalézací i odvolací soud jednak
nesprávně právně hodnotily skutek a jednak odvolací soud nesprávně rozhodl,
když zamítl odvolání obviněného, aniž pro takový postup byly splněny všechny
podmínky. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1
tr. ř. věc vrátil citovanému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu
obviněným podaného dovolání uvedl, že převážná část námitek obviněného směřuje
proti úplnosti dokazování a hodnocení v řízení provedených důkazů, přičemž však
tento druh námitek nespadá pod žádný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá
toliko námitka obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku jako
trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., neboť podle
zjištění nalézacího soudu chodila poškozená M. W. do obce nakupovat a chodila i
venčit psa. S ohledem na skutečnost, že tak mohla poškozená činit jen v
doprovodu jiné osoby
a s ohledem na platnou judikaturu k této otázce, uzavřel státní zástupce činný
u Nejvyššího státního zastupitelství, že je tato námitka zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval
státní zástupce, že tento dovolací důvod ve své první alternativě nepřichází
vůbec v úvahu, přičemž s ohledem na shora uvedené závěry není dán tento
dovolací důvod ani ve své druhé alternativě.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání
podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto
rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné
než navržené rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že
dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné
rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání,
že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v té části dovolání, kde obviněný brojí proti rozsahu provedeného
dokazování (tj. uskutečnění výslechu E. D.), popř. hodnocení v řízení
provedených důkazů (tj. hodnocení výpovědí svědkyně M. W., svědkyň K., K., K.,
J. a výpovědi svědka K. a hodnocení závěrů znaleckého posudku soudní znalkyně
PhDr. D. H.) a z nich vyplývajících závěrů. Je však třeba mít na paměti, že
takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro
hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v
konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom
obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního
posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému
dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod
žádný zákonný dovolací důvod.
V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§ 277 a
násl. tr. ř.).
Stejně tak pokud obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku jako
trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., přičemž
poukázal na skutečnost, že poškozená M. W. nebyla držena v objektu v obci H.
B., ale chodila na nákupy, je třeba říci, že i touto námitkou obviněný zčásti
zpochybňuje skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, byť zároveň v
obecné rovině namítá nesprávné právní posouzení skutku. V tomto smyslu uvedená
námitka obviněného nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, na jejímž znění nic nezměnil
ani odvolací soud, totiž mimo jiné vyplývá, že obviněný poškozenou M. W. držel
proti její vůli v objektu v obci H. B., a to od února 2001 do 29. 6. 2002, kdy
se jí podařilo utéci. Po celou dobu poškozenou W. nepouštěl ven z objektu a
nutil ji k provozování prostituce. Žádné jiné okolnosti z tzv. skutkové věty
rozsudku nalézacího soudu nevyplývají.
Pro úplnost je třeba říci, že shora popsanému skutkovému závěru pak v plném
rozsahu odpovídá soudy učiněná právní kvalifikace skutku jako trestného činu
zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo jiného zbaví osobní svobody.
Objektem uvedeného trestného činu je, stejně jako v případě trestného činu
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., osobní svoboda jedince,
tj. možnost jeho volného pohybu (ve fyzickém slova smyslu).
Za „zbavení osobní svobody“ ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zák. lze přitom
považovat jednak situace, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena takovou
měrou, že je zcela vyloučeno, aby se samostatně pohyboval (např. proto, že je
svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru či podobným
způsobem omezen), a to i po velmi krátkou dobu, pokud nejde o dobu zcela
zanedbatelnou. Za zbavení osobní svobody ve smyslu citovaného ustanovení však
je třeba považovat i případy, kdy sice osobní svoboda poškozeného není jednáním
pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu
(např. v rámci bytu či objektu, kde je pachatelem proti své vůli držen), ale
zároveň takový zásah do osobní svobody poškozeného je trvalý nebo alespoň
dlouhotrvající (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 964/2002 a č. 41/2000–II. Sb. rozh. tr.).
V případech, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena druhým ze shora
naznačených způsobů (tj. při trvalejším zásahu do osobní svobody poškozeného,
spočívajícím v jejím omezení), lze znak „zbavení osobní svobody“ naplnit
poměrně širokou škálou jednání pachatele, resp. míry zásahu do osobní svobody
poškozeného. Pachatel může do osobní svobody poškozeného zasáhnout velmi
výrazně např. tím, že jej drží v jediné místnosti nebo naopak méně výrazným
způsobem, když např. jeho osobní svobodu limituje toliko hranicemi určitého
objektu (domu), v jehož rámci ponechá poškozenému relativní volnost pohybu.
Míra zásahu do osobní svobody poškozeného, resp. způsob jakým je tento zásah
realizován, se může v průběhu času měnit a to až do té míry, že pachatel např.
za určitých podmínek (zpravidla po určité době) umožní poškozenému pobyt mimo
objekt, ve kterém je tento běžně držen, přičemž je však ve stálé blízkosti
poškozeného, popř. je v její blízkosti jiná osoba, čímž je fakticky stále
zasahováno do osobní svobody poškozeného. Taková situace by odpovídala námitce
obviněného ohledně účasti poškozené při nákup v obci H. B., kdy měla být
poškozená ve stálém doprovodu H. J. Je však třeba říci, že ani tato skutečnost
by neměnila nic na právním posouzení jednání obviněného jako „zbavení osobní
svobody“ poškozené ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zák.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině
uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je
tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán
tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na první alternativu § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., neboť namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Obviněný tedy jinými slovy namítá, že byl zamítnut jeho řádný
opravný prostředek toliko z formálních důvodů podle § 253 tr. ř., tj. proto, že
byl podán opožděně, neoprávněnou osobou, osobou která se odvolání výslovně
vzdala nebo která znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně
vzala zpět. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť odvolací soud zamítl
odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., tj. poté co postupem podle § 254 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (tzv. věcný přezkum)
a shledal, že odvolání obviněného není důvodné. V této části je proto dovolání
obviněného zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnost, že obviněný M. H. jiné námitky ve svém dovolání
neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného M. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch