11 Tdo 1376/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o
dovolání obviněného R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.
června 2005, č. j. 7 To 214/2005-150, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 22/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného R. S. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. února 2005, č. j. 4 T
22/2004-133, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
dle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví dle §
202 odst. 1 tr. zák. Podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.
Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený
R. H. odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný předmětného trestného činu dopustil
tím, že dne 29. prosince 2003 kolem 23.00 hodin v T., okr. F.-M., před
restaurací B. po předchozí slovní rozepři udeřil opakovaně do obličeje R. H.,
který po úderech upadl na zem a došlo u něj ke zraněním spočívajícím v otřesu
mozku, tržně zhmožděné ráně dolního rtu, pohmoždění pravé tváře a levého obočí,
pohmoždění týlní krajiny, zlomeninám spánkové kosti a kosti skalní vpravo s
krvácením do zvukovodu a středouší s částečným ochrnutím pravého lícního nervu
a krvácením do dutiny lební pod tvrdou plenou mozkovou v krajině spánkové a
týlní s následnou hospitalizací v nemocnici do 15. ledna 2004 a léčením do dne
rozhodnutí soudu I. stupně, tj. do 28. února 2005.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 15. června 2005, sp. zn. 7 To 214/2005, podle § 256 tr. řádu
zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně Mgr. B. K. dovolání. Uvedl v něm, že toto usnesení napadá v celém
rozsahu a podává jej z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
jelikož má za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Dovolatel je přesvědčen, že krajský soud dospěl k závěru o
jeho vině v důsledku nesprávného právního posouzení předmětného skutku. Tvrdí,
že jeho jednání tak, jak bylo zjištěno v rámci dokazování, naplňovalo znaky
nutné obrany podle § 13 tr. zák., a nemělo být proto kvalifikováno jako trestný
čin. Dovolatel poukázal na to, že oba soudy učinily zjištění, že byl poškozeným
jako první napaden a v dané věci bylo prokázáno, že to byl poškozený, kdo ho
vyhledal v restauraci a opakovaně vyzval, ať s ním jde ven. Poprvé se
dovolateli podařilo fyzickému konfliktu zabránit, podruhé ho poškozený ale
napadl. Dovolatel zdůraznil, že proti tomu se samozřejmě bránil. Domnívá se, že
důvodem, pro který soudy nekvalifikovaly jeho jednání jako nutnou obranu je to,
že na rozdíl od jeho tvrzení, že poškozeného udeřil pouze jednou, dospěly soudy
na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, k
závěru, že musel poškozeného udeřit nejméně třikrát. Dle dovolatele z
odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč na základě tohoto zjištění soudy
učinily bez dalšího závěr, dle něhož se nejedná o nutnou obranu a nikterak se
nezabývaly tím, jaká reakce na napadení dovolatele poškozeným by ještě byla
přiměřená a proč, případně z jakého důvodu považují více úderů ze strany
dovolatele za jednání již vybočující z mezí nutné obrany. Dovolatel poukázal na
dosavadní soudní praxi, podle které se u nutné obrany nevyžaduje přiměřenost
obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem chráněného
společenského vztahu a vztahu dotčeného. Proto dle něj o vybočení z mezí nutné
obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel
použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k
odvracení útoku, nebo, když škoda, způsobená nutnou obranou je v hrubém
nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Dovolatel se dále domnívá, že přiměřenost
nutné obrany je třeba též hodnotit se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby,
která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej
odvracel. Uzavírá, že v daném případě se oprávněně bránil nevyprovokovanému
útoku a že meze nutné obrany nepřekročil, a to ani pokud by poškozeného udeřil
vícekrát než jednou, neboť to odpovídalo tomu, jakým způsobem ho napadl
poškozený. S právním hodnocením, obsaženým v napadeném rozhodnutí, proto
nesouhlasí a domnívá se, že závěr o jeho vině se opírá o nesprávné právní
posouzení otázky naplnění znaků nutné obrany .
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že dovolací námitka směřující proti správnosti právního
posouzení skutku obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, a to výlučně v tom rozsahu, pokud dovolatel při formulaci svých
dovolacích námitek vychází ze skutkového stavu nejdříve zjištěného soudem
prvostupňovým a následně akceptovaného i soudem druhostupňovým a nedomáhá se
zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké byly vzaty do
úvahy při rozhodování těmito soudy.
Dovolací námitky obviněného považuje státní zástupce za nedůvodné. Dle jeho
názoru soudy obou stupňů opřely svůj závěr, dle něhož obviněný nejednal v nutné
obraně, v podstatě pouze o objektivní zjištění, že obviněný udeřil poškozeného
nejméně třikrát a nikoli pouze jednou, jak tvrdil obviněný v průběhu trestního
řízení. Státní zástupce se v návaznosti na to domnívá, že takové skutkové
zjištění, byť jinak zcela správné, nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve
vztahu k otázce zjevné nepřiměřenosti nutné obrany, neboť žádný ze soudů obou
stupňů neposuzoval, zda obviněný skutečně použil prostředku podstatně
silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku poškozeného, nebo
zda škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z
útoku, jakož i subjektivním stavem obviněného, jako osoby, která měla odvracet
útok.
Státní zástupce dále míní, že zjištěné skutkové okolnosti umožňovaly soudům
obou stupňů řádně posoudit hmotně právní otázky. Za situace, kdy zjistily, že
obviněný nejdříve násilím nereagoval nejen na předchozí verbálně provokativní
jednání poškozeného, ale ani na úder pěstí, který mu poškozený zasadil na
chodbě restaurace, a teprve po opuštění restauračních prostor obviněný nejdříve
uchopil poškozeného pod krkem a když se tomu poškozený bránil tím, že
obviněného chtěl udeřit, byl obviněný rychlejší a udeřil poškozeného nejméně
třikrát do obličeje, a to takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem a
utrpěl diagnostikovaná zranění, je zjevné, že obviněný skutečně použil
prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení
útoku poškozeného, jehož atak vůči alkoholem neovlivněnému obviněnému byl ve
svých hrozících důsledcích zmírňován naopak mírou opilosti poškozeného,
vnímanou i samotným obviněným, který musel předpokládat, že z útoku poškozeného
mu kvůli jeho opilosti v podstatě nehrozí žádné předvídatelné následky a že
tedy naopak za stavu, kdy značně opilému poškozenému zasadí nejméně tři údery
do obličeje, hrozí, že poškozený utrpí zranění, které bude v hrubém nepoměru ke
škodě, která mohla naopak vzniknout obviněnému v důsledku úderu, který se mu
pokusil zasadit poškozený, a kterému se obviněný celkem pohodlně vyhnul.
Ze strany obviněného se tedy dle státního zástupce jednalo nikoli o nutnou
obranu, ale pouze o předem vykalkulovanou pomstu za předchozí, byť jakkoliv
nevhodné jednání poškozeného, přičemž obviněný využil i své jednoznačné fyzické
převahy, kterou měl jako osoba neovlivněná v kritické době alkoholem vůči silně
podnapilému poškozenému.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného R. S.
Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. řádu a ve smyslu
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas, aby tak učinil v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu),
bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání
stanovené v § 265f tr. řádu.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat, že
zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin,
přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí
se tím přitom skutek, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje
namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani
neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). V dovolání je možné
vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale
není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout
jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Dovolání obviněného je založeno na námitce, která obsahově koresponduje se
zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a dle které
předmětný skutek měl být posouzen jako nutná obrana podle § 13 tr. zák., a
neměl být proto kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví dle § 221
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1
tr. zák.
Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dle ustanovení § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným
činem; nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu
útoku.
K interpretaci zákonného znaku vymezujícího nutnou obranu negativně, a to znaku
extrémní disproporcionality, tj. obrany zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku,
zaujal stanovisko Ústavní soud, když uvedl, že „intenzita obrany, má-li být
způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku“, avšak
„obrana však nesmí být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k
odvracení útoku“ (IV. ÚS 433/02). Dle právního názoru Nejvyššího soudu
vysloveného v dané souvislosti, „přiměřenost obrany se posuzuje především z
hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku“, přičemž „z
povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj.
musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná“ (usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 284/2001).
Nalézací i odvolací soud svůj závěr o obraně obviněného, zcela zjevně
nepřiměřené způsobu útoku poškozeného, vyvodily ze skutkového zjištění, daného
důkazem znaleckým posudkem, dle kterého s ohledem na lokalizaci zranění v
obličeji musel být poškozený udeřen do obličeje opakovaně nejméně třikrát a až
následná zlomenina kosti spánkové a týlní a doprovázející krvácení pod tvrdou
plenu mozkovou vznikly při prudkém úderu o podlahu nebo beton, tj. při pádu
poškozeného dozadu na tvrdý podklad před restaurací, přičemž obviněný musel
předpokládat určitou nestabilitu poškozeného v důsledku jeho podnapilosti,
umocňovanou ještě opakovanými údery do obličeje. Dále, dle právního názoru obou
soudů se nejednalo o nutnou obranu, vyvolanou náhlým neočekávaným útokem
poškozeného, jelikož obviněný si opakovaně šel „vyříkat“ problémy s poškozeným,
s nímž měl konflikt i z předchozího období mimo restauraci, byl si vědom jeho
výhrůžek a pokud byl tedy srozuměn s tím, že půjde s poškozeným mimo restauraci
a své problémy si vyřeší případně fyzicky, věděl, že - nebude-li se chtít
nechat zcela pasivně zbít - bude útoky poškozeného oplácet a může poškozenému
(stejně jako poškozený jemu) přivodit zranění.
Okresní soud ve Frýdku-Místku, jakož i Krajský soud v Ostravě tudíž při
interpretaci pojmu obrany zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku v rámci
posouzení naplnění zákonných znaků nutné obrany dle § 13 tr. zák. plně
respektovaly výše uvedená interpretační a aplikační hlediska dopadající na
předmětné zákonné ustanovení. V opakovaných úderech obviněného poškozenému do
jeho obličeje opodstatněně spatřovaly „zcela zjevně přehnanou obranu“, a tudíž
naplnění znaku extrémní disproporcionality, vylučujícího kvalifikaci
předmětného skutku obviněného ve smyslu jednání v nutné obraně.
K této argumentaci považuje Nejvyšší soud ještě za nezbytné dodat, že otázka
tzv. přiměřenosti obrany není v posuzovaném případě klíčová. Podstatné je, zda
jednání obžalovaného lze považovat za jednání, kterým by odvracel přímo hrozící
nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem.
Jak plyne ze skutkových zjištění, obžalovaný na výzvy poškozeného evidentně
směřující k fyzické konfrontaci, restauraci spolu s poškozeným opustil a šel
vlastně vědomě vstříc fyzickému konfliktu, se kterým s ohledem na předchozí
jednání poškozeného musel po opuštění restaurace počítat. Přitom mu nic
nebránilo v restauraci zůstat, na výzvy poškozeného k odchodu z restaurace
nereagovat a tím se fyzickému konfliktu, který ještě bezprostředně nehrozil,
vyhnout. Beztrestnost činu, kterého se fyzická osoba dopustí za podmínek nutné
obrany, není na rozdíl od beztrestnosti činu spáchaného za podmínek krajní
nouze vázána na podmínku, že nebezpečí hrozící zájmu chráněného trestním
zákonem, nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Napadený má tedy
právo se bránit a není jeho povinností vyhnout se přímo hrozícímu či trvajícímu
útoku, např. útěkem. Právo bránit se útoku však nelze vykládat tak, že by
opravňovalo pachatele v době, kdy útok ještě přímo nehrozí, k rozhodnutí na
výzvu k fyzickému střetu přistoupit, vzdálit se spolu s druhým účastníkem
konfliktu na místo, kde má ke střetu dojít, aby tak fyzickým střetem situaci
řešil. Takový konflikt má již charakter vzájemného napadání.
Podle skutkových zjištění situace v restauraci neodpovídala bezprostředně
hrozícímu fyzickému útoku (tj. útoku, který musí bez prodlení a určitě
následovat za hrozbou) poškozeného na obžalovaného. To plyne z celkové situace
na místě, zejména z předešlého chování poškozeného. Lze důvodně předpokládat,
že poškozený by maximálně pouze pokračoval ve slovních provokacích. Za situace,
kdy dvě osoby navzájem útočí na svoji tělesnou integritu, nejde o nutnou obranu
a jednání obžalovaného nelze subsumovat pod ustanovení § 13 tr. zák.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu dle § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že
rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá z pohledu
namítaného jednání v nutné obraně na správném právním posouzení skutku, a to
dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona,
tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích
dále plně dostály požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě
skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného
správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví dle §
221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví dle § 202
odst. 1 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě
rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska
subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání
Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu)