11 Tdo 1510/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
18. prosince 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného O. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 15. srpna 2008, sp. zn. 31 To 394/2008, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 238/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. června 2008, sp. zn. 34 T
238/2007, byl obviněný O. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání
čtyřiceti dvou měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně soud rozhodl o
nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, na náhradu škody. Stalo se
tak na podkladě zjištění, že v L. , na P. nám. dne 26. 5. 2007 kolem 03.00
hod., vylákal pod nepravdivou záminkou K. N. , do prostoru za průjezdem u
restaurace P. d. , kde jej udeřil pěstí do břicha, kdy následkem úderu K.
N. zavrávoral a obličejem se udeřil o zem, a ihned jej vyzval, aby mu vydal
peněženku a mobilní telefon, K. N. mu ze zadní kapsy kalhot podal peněženku
s finanční hotovostí cca 80,- Kč, kartičkou pojištěnce a platební kartou G. C.
B. na jméno K. N. , poté od něho požadoval vydání dalších peněz, K. N. mu ze
strachu z dalšího napadení řekl, že další peníze má na ubytovně, na to mu řekl,
že jdou pro ně na ubytovnu, což K. N. ze strachu z dalšího napadení udělal,
při procházení recepcí ubytovny se poškozenému podařilo zavolat pomoc a
obžalovaný utekl, čímž K. N. způsobil drobnou tržnou ranku nad levým obočím,
otok mezi čelem a spánkem vpravo. Oproti podané obžalobě dospěl soud k závěru,
že v posuzovaném případě nejsou dány podmínky pro kvalifikaci jednání
obviněného jako zvláště nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1, 2 tr.
zák., neboť nebyla naplněna materiální podmínka postupu podle tohoto ustanovení
(nedošlo k podstatnému zvýšení společenské nebezpečnosti činu pro společnost).
O odvolání obviněného O. Ch. a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci napadeným usnesením ze dne 15. srpna 2008, sp.
zn. 31 To 394/2008, tak, že podle § 256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v
neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně namítla, že napadeným
usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného
nelze kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, ačkoliov pro
to byly dány zákonné podmínky. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 3 T 943/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 55 To 40/2001, byl
obviněný ještě jako mladistvý uznán vinným mimo jiné dvěma trestnými činy
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků. Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního
soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. PP 521/2001, a zároveň mu byla
stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Ještě v průběhu této zkušební doby
byl obviněný rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo
1027/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a
byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Z výkonu trestu byl
propuštěn dne 22. 4. 2007. Obviněný tedy nyní spáchal zvlášť závažný úmyslný
trestný čin (trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.), ačkoliv již byl
za jiné zvlášť závažné úmyslné trestné činy potrestán. V posuzovaném případě
byla naplněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Obviněný se
nyní posuzovaného jednání dopustil přibližně po měsíci od propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody. Již před tím na něj přitom bylo působeno nepodmíněnými
tresty odnětí svobody, obviněný se ale nepoučil a po propuštění se opět
dopustil trestné činnosti stejného charakteru. Obviněný je zjevně kriminálně
narušenou osobou, u níž tresty v dolní polovině zákonné trestní sazby nesplnily
svůj účel. Podle zpráv Vězeňské služby České republiky byly v chování
obviněného zjištěny nedostatky v dodržování kázně a pořádku a jeho chování ve
výkonu trestu bylo celkově hodnoceno jako účelové. Nyní posuzované jednání je
pak nutno hodnotit jako plánovanou trestnou činnost. Obviněný si pro svůj útok
vybral snadný cíl, kterým byl poškozený pod vlivem alkoholu. Pod nepravdivou
záminkou jej vylákal na opuštěné místo, odkud neměl možnost uniknout, zde jej
udeřil pěstí do břicha a požadoval po něm vydání peněz a mobilního telefonu. Když mu pak poškozený přislíbil vydání dalších peněz na ubytovně, obviněný
neváhal a s poškozeným šel na ubytovnu, a to až do jeho pokoje, s cílem získat
zde další majetkový prospěch. Institut zvlášť nebezpečné recidivy je sice
institutem mimořádným, jehož smyslem je postih tzv. nepoučitelných delikventů,
kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, a
podle názoru dovolatelky právě obviněný je takovým pachatelem.
Soudy však tuto
skutečnost nerespektovaly a obviněnému nadto uložily pouze trest odnětí svobody
v trvání 42 měsíců, tedy trest v první čtvrtině zákonné trestní sazby.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Liberci zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že jejím
námitkám nelze přisvědčit. Soudy shodně dospěly k závěru, že posuzované jednání
obviněného nebylo nijak plánované. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplynulo,
že to byl sám poškozený, kdo obviněného oslovil se žádostí o prodej drogy.
Obviněný dále namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by se zmocnil také
dokladů poškozeného. Ostatně sám poškozený později vypověděl, že si odcizení
dokladů vymyslel, aby si tak ulehčil jejich výměnu. Poškozený navíc ještě v
průběhu řízení sdělil obhájci obviněného, že jej obviněný ve skutečnosti nikdy
nepřepadl. Na tuto skutečnost ovšem soudy vůbec nereflektovaly.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze
shora uvedených dovolacích důvodů. V posuzované věci dovolatelka uplatnila
druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, a to tvrzením, že odvolací soud
zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného, přestože v
řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle § 41 odst. tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný
trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin
potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato
okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od
posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Zvlášť závažnými trestným činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty
úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní
hranicí trestní sazby nejméně osm let (§ 41 odst. 2 tr. zák.).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci v tomto směru vyplývá, že obviněný byl
v minulosti odsouzen celkem dvakrát. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne
8. února 2001, sp. zn. 3 T 943/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. března 2001, sp. zn. 55 To
40/2001, byl obviněný (ještě jako mladistvý) uznán vinným mimo jiné dvěma
trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest
odnětí svobody v trvání dvou roků. Z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně
propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. srpna 2001, sp. zn.
PP 521/2001, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Ještě ve
zkušební době podmíněného propuštění se obviněný dopustil dalšího trestného
činu, a proto mu byl dne 25. listopadu 2003 nařízen výkon zbytku trestu. V
trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 202/2002 byl
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2004, sp. zn. 3 Tdo 1027/2003,
uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu
uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou,
z něhož byl propuštěn dne 22. dubna 2007. Je tedy zřejmé, že formální podmínky
ustanovení § 41 odst. 1, 2 tr. zák. byly v případě obviněného naplněny (k tomu
srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).
Pachatel však může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy,
jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co
byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této
skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy
navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§ 3 odst. 2 tr. zák./ a
dalších okolností /např. § 34 písm. l) a § 88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí
jako příklad podstatného zvýšení společenské nebezpečnosti dobu, která uplynula
od posledního odsouzení, to však není a nemůže být jediným kritériem při
úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Oba soudy zde správně poukázaly na
ustálenou judikaturu Ústavního soudu k této problematice (např. nález Ústavního
soudu ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03), z níž vyplývá, že při
posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba přihlédnout
též ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i
dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k
pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové
posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a
psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění kolikrát už byl
pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik
takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká
je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi
jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestných činů. Při
hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i
konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu, a to jak předchozího, tak nyní
souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za
něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu
života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve
uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů
v rozhodné době atd.
Ze skutkových zjištění soudů tak v tomto směru vyplývá, že obviněný byl doposud
odsouzen dvakrát, z toho jednou ještě jako mladistvý, a podruhé ve věku blízkém
věku mladistvých (v 19 letech), a to mimo jiné celkem za tři trestné činy
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z výše již citovaných dřívějších rozhodnutí
týkajících se obviněného O. Ch. dále vyplývá, že okolnosti, za kterých se
obviněný trestné činnosti dopustil, nevybočovaly z typických činů tohoto druhu,
a tak ani stupeň nebezpečnosti pro společnost nebyl nijak vysoký. Obviněný při
útocích nepoužil nějakého intenzivního násilí a na poškozených jeho útoky
nezanechaly nějaké výraznější negativní následky. Ani hodnota věcí, jichž se
obviněný loupežemi zmocnil, nebyla nijak vysoká. V obou dříve posuzovaných
případech proto soudy obviněnému uložily trest odnětí svobody při spodní
hranici zákonné trestní sazby (v prvním případě při spodní hranici zákonné
trestní sazby pro mladistvé). Nejvyšší soud (sp. zn. 3 Tdo 1027/2003) tak
rozhodl i za situace, když se obviněný trestné činnosti dopustil ve zkušební
době podmíněného propuštění.
Rovněž v nyní posuzované věci (ač si obviněný nepochybně počínal za užití
násilí) nelze mít za to, že by použité násilí bylo nějak razantní nebo dokonce
brutální. Obviněný poškozenému svým útokem nezpůsobil v podstatě žádná poranění
vyžadující si nějakou léčbu. Jeho jednání nebylo promyšlené nebo plánované. Byl
to naopak sám poškozený, kdo obviněného oslovil se žádostí o prodej drogy a za
tímto účelem mu také předal finanční hotovost ve výši 250,- Kč. Přehlédnout
nelze ani postoj poškozeného (oběti trestného činu) ke spáchanému činu a k
případnému potrestání obviněného. Z vyjádření samotného poškozeného v průběhu
trestního řízení lze dovodit, že útok ze strany obviněného nepokládá za nijak
závažný a nepociťuje jej jako větší újmu své osobě a potrestání obviněného si
ani nepřeje. Stejně tak je třeba poukázat na výši způsobené škody, která v nyní
posuzované činí v podstatě zanedbatelnou částku (80, Kč). K osobě obviněného
bylo pak dále zjištěno, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody bylo sice
jeho chování dosti účelové, nicméně bez kázeňských potrestání. Po propuštění z
výkonu trestu se obviněný snažil o zařazení do normálního života, zajistil si
zaměstnání a usiloval o vyřešení své bytové i rodinné situace. Na základě
těchto zjištění pak oba soudy dospěly ke shodnému závěru, s nímž se v rámci
dovolacího řízení může ztotožnit i Nejvyšší soud, a to, že komplexní hodnocení
osoby obviněného a okolností spáchání jak jeho nynější, tak i dřívější trestné
činnosti, neukazují na naplnění materiální podmínky potřebné pro posouzení jeho
činu ve smyslu ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle § 41 odst. 1 tr.
zák. V podrobnostech lze odkázat též na pečlivé, logické a přesvědčivé
zdůvodnění obsažené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí (str. 7–9 rozsudku
soudu prvního stupně, str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o (související) námitku dovolatelky, že obviněnému byl uložen příliš
mírný trest odnětí svobody, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pochybení soudu
spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák.
a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné
vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu
a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl
či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík