11 Tdo 18/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
února 2007 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 29. června 2006, sp. zn. 9 To 296/2006, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 5 T 70/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. S. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. března 2006, sp. zn. 5 T
70/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
dozorem.
Odvolání obviněného J. S. bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně
podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací
soud projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného
dne 29. června 2006 mu odňal právo na obhajobu. Odvolací soud porušil
obhajovací práva dovolatele, když mu neumožnil účastnit se veřejného zasedání
dne 29. června 2006, neboť předvolání k tomuto veřejnému zasedání nepřevzal on,
ale správkyně domu, ve kterém má hlášen trvalý pobyt (ta je také podepsaná na
poštovní doručence).
Dále pak (ovšem evidentně již nad rámec uplatněného dovolacího důvodu) poukázal
na to, že dovolání směřuje pouze proti výroku o trestu, protože uložený trest
považuje za nepřiměřeně přísný, když ke zvolené právní kvalifikaci skutku
výhrady nemá. Dovolatel zdůraznil, že jeho dluh na výživném vznikl nanejvýš
zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, když byl v tíživé ekonomické situaci.
Přesto se pokoušel o alespoň jeho částečnou úhradu a v době, kdy žil s matkou
nezletilé ve společné domácnosti, částečně hradil i náklady spojené s bydlením.
Od počátku roku 2006 výživné již pravidelně hradí a nyní již splatil celý dluh
vůči Městskému úřadu ve Vyškově. Vyjma předchozího odsouzení, které ve svém
rozhodnutí zohlednil i nalézací soud, se dovolatel nedopustil žádného jiného
trestného činu ani přestupku, vede řádný občanský život a v současnosti si
intenzivně hledá zaměstnání.
V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu
a sám rozhodl tak, že se mu ukládá trest odnětí svobody s podmíněným odkladem
jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu.
Z obsahu písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
byl uplatněn důvodně. Za situace, kdy z obsahu odvolání obviněného vyplývaly
nové skutečnosti, nebylo možno jej o konání veřejného zasedání toliko
vyrozumívat, ale bylo nutno jeho přítomnost u něj zajistit předvoláním ve
smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. Pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil,
nebylo možno jej konat, když řádné předvolání k veřejnému zasedání odvolacího
soudu vyžaduje jiný postup v doručování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a
rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že
v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo
zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby
jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem
prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Na základě porovnání obsahu podaného dovolání s důvody skutečně zakládajícími
zákonný dovolací důvod předvídaný v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
je v prvé řadě třeba učinit závěr, že pod uplatněný dovolací důvod nelze
podřadit námitky obviněného stran údajné nepřiměřenosti uloženého trestu.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, však
nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp.
zn. 11 Tdo 530/2002).
S ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. je potom nutno zdůraznit, že
pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací
námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není
ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí
postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto
dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově
nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem
předvídaný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V tomto směru lze dále
odkázat na již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne
16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6
Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např.
usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného
podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pro úplnost však lze dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy při ukládání
trestu zohlednily všechna zákonná kritéria uvedená zejména v ustanoveních § 23
a § 31 tr. zák. a na základě toho důvodně dospěly k závěru, že uložení jiného
trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřichází u obviněného v úvahu.
Nebylo přitom možno nechat bez povšimnutí tu skutečnost, že obviněný se
posuzované trestné činnosti dopustil též ve zkušební době podmíněného odsouzení
a že jeho předchozí odsouzení se rovněž týkalo trestného činu zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. K okolnostem svědčícím ve prospěch
obviněného potom soudy přihlédly v rámci úvah o výměře ukládaného trestu, když
obviněnému uložily trest v dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud
tedy neshledal důvodu k jakýmkoliv výtkám na adresu obou soudů, přičemž v
podrobnostech lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí.
Naproti tomu obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu
předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž
podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud dne 29. června 2006
konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když mu řádně nedoručil předvolání
k veřejnému zasedání (předvolání převzala sousedka obviněného). Námitky
obviněného však nemohou obstát.
Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti
obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném
zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu
dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání
veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání
neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej
soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze
vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho
přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který
stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu
odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září
2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání ani ve
vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §
263 odst. 4 tr. ř. nepřichází v úvahu. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že
obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, jak uvádí ve svém dovolání,
ale byl o jeho konání pouze vyrozumíván. Pokud je v předkládací zprávě
Krajskému soudu v Brně (č. l. 76) ve vztahu k obviněnému místo vzoru 7a, kterým
se označuje vyrozumění o veřejném zasedání, uveden vzor 7b, tj. žádost o
doručení předvolání obžalovanému ve vazbě v případech, v nichž je přítomnost
obžalovaného nutná (viz sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004 – Org.,
Sbírky instrukcí a sdělení, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“
doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení), jedná se jen o
písařskou chybu.
Obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručováno poštou, a to
na adresu jeho trvalého bydliště. Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou
zastižen, zásilka proto byla dne 12. června 2006 předána správkyni domu (viz
dodejka č. l. 76).
Vyrozumění o veřejném zasedání není podle ustanovení § 64 odst. 1 tr. ř.
zásilkou, kterou je obviněnému nutno doručit do vlastních rukou. Na doručování
proto lze ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. přiměřeně aplikovat předpisy
platné pro doručování v občanském soudním řízení, tj. zejména ustanovení § 46 a
násl. o. s. ř. o doručování fyzickým osobám, podle nichž není–li adresát
zásilky na adrese svého bydliště zastižen, doručí doručující orgán zásilku tak,
že ji předá vhodné fyzické osobě, bydlící, působící nebo zaměstnané na témže
místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost
odevzdá. Pokud nelze takovým způsobem zásilku doručit, doručující orgán zásilku
uloží (§ 46 odst. 3 o. s. ř.). Doručení zásilky není účinné v případě, že se
obviněný na adrese, kam bylo doručováno, nezdržoval.
Obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám jako adresu pro doručování
písemností zvolil (úřední záznam č. l. 37 a č. l. 62) a v místě doručení se i
zdržoval. Na uvedenou adresu bylo obviněnému v průběhu trestního stíhání běžně
poštou doručováno (např. obžaloba Okresního státního zastupitelství ve Vyškově,
trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově, rozsudek Okresního soudu ve Vyškově
atd.), přičemž obviněný zásilky vždy převzal osobně.
Obviněný adresu, na kterou mu bylo doručováno, výslovně uvedl jak v odvolání
proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (č. l. 75), tak v dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně (č. l. 92). Dále je v této souvislosti třeba
zdůraznit, že se jedná o adresu, kterou obviněný současně opakovaně označil
jako svou adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm.
c) tr. ř. (srov. § 63 odst. 2 tr. ř., § 64 odst. 2 tr. ř.).
Obviněný tedy byl o konání veřejného zasedání dne 29. června 2006 řádným
způsobem a včas vyrozuměn, přesto se k odvolacímu soudu nedostavil a svou
neúčast ani neomluvil. Za těchto okolností byl akceptovatelný postup odvolacího
soudu, pokud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud dále
otázkou, zda k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání
věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, a tak i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., nedošlo tím, že odvolací soud provedl v průběhu veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného důkaz přečtením zprávy M. ú. V., odboru sociálních
věcí a zdravotnictví ze dne 13. 6. 2006.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud k zajištění (umožnění) účasti
obviněného na veřejném zasedání zvolil formu pouhého vyrozumění, čímž dal
obviněnému ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že
jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez
jeho přítomnosti.
Takový postup odvolacího soudu v situaci, kdy hodlá v průběhu veřejného
zasedání provádět dokazování, lze nepochybně pokládat za zásah do shora
zmíněného práva obviněného, neboť v takovém případě je nutno obviněného k
veřejnému zasedání předvolat (a nikoliv jej pouze o jeho konání vyrozumět), aby
se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. Pokud se tak nestalo, tak bylo
třeba se zabývat tím, zda toto porušení obhajovacích práv obviněného se v
posuzované věci dotýká podstaty principu spravedlivého soudního procesu v
takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo podstatných rysů
spravedlivého procesu.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména
zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě
kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
V posuzovaném případě se před nalézacím soudem konalo hlavní líčení dne 31.
března 2006, kterého se obviněný osobně zúčastnil. Měl tak možnost vyjádřit se
nejen k podané obžalobě (obviněný využil svého práva a nevypovídal, proto byl
pouze přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení), ale též k dalším
prováděným důkazům, tj. zejména k výslechu matky nezletilé dcery - svědkyně E.
S., a k listinným důkazům (č. l. 70). Obviněný potom nebyl přítomen veřejnému
zasedání před odvolacím soudem dne 29. června 2006, v němž byl proveden důkaz
zprávou Městského úřadu ve Vyškově ze dne 13. června 2006 (č. l. 77).
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování plně ze skutkových zjištění nalézacího
soudu, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Význam
zprávy Městského úřadu ve Vyškově, kterou si odvolací soud vyžádal, byl pouze
podpůrný, protože jí byla pouze ověřována správnost aktuální výše dluhu
obviněného na výživném.
Poznatky, které odvolací soud z provedeného důkazu získal, v tomto směru pouze
potvrdily to, co bylo nalézacím soudem zjištěno již v průběhu hlavního líčení
(viz sdělení M. ú.V. ze dne 18. dubna 2005 a ze dne 26. září 2005). Zpráva
městského úřadu, která byla jako důkaz provedena na veřejném zasedání dne 29.
června 2006, tedy vůbec nebyla nějakým rozhodujícím či jediným důkazem, z něhož
by odvolací soud čerpal svá skutková zjištění. Ostatně skutečnost, že ke dni
rozhodnutí odvolacího soudu činil v rozhodném období obviněným zaviněný dluh na
výživném na jeho nezletilou dceru částku 22 600 Kč vůči M. ú. V. není
předmětem jakýchkoli pochybností, a to ani ze strany dovolatele.
I když dovolatel shora uvedenou vadu v postupu odvolacího soudu v rámci jím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vůbec
nevytýkal, lze konstatovat, že konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne
29. června 2006 bez přítomnosti obviněného nelze ani za výše popsaných
okolností pokládat za tak závažný zásah do práva obviněného na projednání
věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být i věcně naplněn dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. července 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti potom Nejvyšší soud shledal, že je
dovolání obviněného J. S. zjevně neopodstatněné, a proto je podle ustanovení
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání,
neboť takové rozhodnutí bylo možno učinit již na podkladě obsahu spisu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík