11 Tdo 199/2020

11 Tdo 199/2020-630

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněného L. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 6 To 305/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 20/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 2 T 20/2017, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle „§ 283 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku“, a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.

2. Za tento zločin a sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 6 T 41/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 To 10/2019, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 2. 2019 byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to částky ve výši 38.700 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 2. 2019 mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 3 rozsudku. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 To 10/2019, jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný L. K., jednak v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 6 To 305/2019 tak, že z podnětu těchto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že : ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., prodal a daroval níže uvedeným osobám a přechovával pro jiné osoby omamnou látku marihuanu, která je zařazena v Příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, mezi omamnými látkami zařazenými do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a obsahuje psychotropní látku tetrahydrokanabinol, která je uvedená v Příloze č. 4 téhož nařízení vlády mezi psychotropními látkami zařazenými do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, a dále prodal níže uvedeným osobám drogu zvanou extáze, obsahující účinnou látku MDMA, která je uvedena v Příloze č. 4 téhož nařízení vlády, mezi psychotropními látkami zařazenými do Seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, a to tak, že 1) na XY, okr.

Cheb, a v XY, okr. Sokolov, v přesně nezjištěné době v období od června 2010 do 31. 8. 2016 prodal marihuanu AAAAA (pseudonym), nar. XY, a to nejméně ve 2.190 případech celkem v množství 400 gramů za celkovou částku nejméně 80.000 Kč, přičemž do 28. 5. 2013, tedy do 18. narozenin AAAAA, došlo k prodeji minimálně 200 gramů marihuany, dále v červnu 2010 dal stejné osobě 5 gramů marihuany zdarma a dále v XY v přesně nezjištěné době v období od června do července 2016 prodal stejné osobě extázi, a to nejméně v 5 případech celkem v množství 5 tablet za celkovou částku nejméně 1.000 Kč, 2) v XY, okr.

Sokolov, v přesně nezjištěné době v období od prosince 2013 do srpna 2016 prodal marihuanu BBBBB (pseudonym), nar. XY, a to nejméně ve 288 případech celkem v množství nejméně 288 gramů za celkovou částku nejméně 57.600 Kč,

3) v XY, okr. Sokolov, v přesně nezjištěné době v období od 21. 2. 2014 do července 2016 prodal marihuanu M. N., nar. XY, a to nejméně ve 310 případech celkem v množství nejméně 256 gramů za celkovou částku nejméně 51.200 Kč, 4) v XY, okr. Sokolov, v přesně nezjištěné době v období od června 2014 do 4. 9. 2016 prodal marihuanu L. M., nar. XY, a to nejméně ve 100 případech celkem v množství nejméně 100 gramů za celkovou částku nejméně 20.000 Kč, dále v přesně nezjištěné době v období od května do června 2016 prodal stejné osobě extázi, a to nejméně ve 2 případech celkem v množství 15 tablet za celkovou částku 3.000 Kč,

5) v XY, okr. Sokolov, v přesně nezjištěné době v období od října 2015 do 4. 9. 2016 prodal marihuanu V. Š., nar. XY, a to nejméně ve 112 případech celkem v množství nejméně 61 gramů za celkovou částku nejméně 6.100 Kč, 6) od přesně nezjištěné doby do 08:30 hod. dne 5. 9.

2016, kdy byla v jeho bydlišti provedena domovní prohlídka, v XY v domě na adrese XY, okr. Sokolov, pro jiné osoby přechovával marihuanu, a to v igelitové tašce H+M a v igelitovém sáčku, kdy igelitová taška obsahovala 174,78 gramů marihuany, kdy dle odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertíz Policie České republiky byla v tomto množství zjištěna přítomnost D-9-tetrahydrokanabinolu o váze 12,06 gramů, tedy v čistotě 6,9 %, a igelitový sáček obsahoval 164,2 gramů marihuany, kdy dle stejného odborného vyjádření byla v tomto množství zjištěna přítomnost D-9-tetrahydrokanabinolu o váze 12 gramů, tedy v čistotě 7,3 %.

4. Za toto jednání krajský soud obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který jej podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu 500 (pěti set) denních sazeb ve výši 200 (dvě stě) Kč, tedy v celkové výši 100.000 (sto tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán obviněnému uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 38.700 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž uložil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 3 rozsudku. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 To 10/2019, vydaného v trestní věci vedené Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 6 T 41/2018, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V rámci své dovolací argumentace dovolatel vytkl, že krajský soud neúplně zjistil skutkový stav věci, resp. jej v podstatných částech pominul a nehodnotil. Byť jeho jednání hodnotil mj. jako distribuci nelegálních substancí vůči dítěti, vůbec se nezabýval otázkou jeho věku v době, kdy se měla podstatná část distribuce drog odehrát, ani tím, kde by ve svých 15 letech (tedy jako dítě) získal takové množství marihuany, aby je mohl distribuovat, a to při ucelené školní docházce a bez zásahu jak ze strany školy i rodiny. Navíc je nereálné, že by v místě jeho bydliště, kde neujde pozornosti způsob života takřka žádného obyvatele, jeho šest let trvající protiprávní činnost unikla pozornosti Policie České republiky, neboť při jeho (nutně dětsky naivním) způsobu distribuce by tato musela být záhy odhalena.

7. Obviněný dále uvádí, že krajský soud opřel svůj výrok o jeho vině takřka výhradně o výpovědi svědků učiněných v rámci přípravného řízení. Ačkoli konstatuje rozpory v jejich výpovědích při konaných hlavních líčeních (tito byli voláni celkem před tři senáty okresního soudu), přesto upřednostnil jejich výpovědi před policejním orgánem, aniž by pozdější změny a rozpory jejich výpovědí jakkoli ve vztahu k jejich konkrétní věrohodnosti hodnotil. Pokud svědkové (s výjimkou svědka Š.) vypovídají přinejmenším třikrát a vždy s menšími či většími odchylkami, pak podle obviněného nelze dojít k závěru, že pouze jedna jejich verze je nepochybně a bezezbytku pravdivá. Má za to, že z hlediska konkrétní věrohodnosti se tito svědci diskvalifikovali již tím, že jsou ochotni před policií, resp. soudem nepochybně lhát, neboť jednotlivé jimi předestřené verze se zásadně liší či jsou s nimi v rozporu. To potvrzují i jejich výpovědi v dalším jeho trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 12/2019. Stran věrohodnosti slyšených svědků soudy pochybily i co do hodnocení jejich obecné věrohodnosti, kdy u všech bez výjimky se jedná o osoby dlouhodobě užívající psychotropní látky, což je zřejmé jak z jejich výpovědí, tak i vzhledem k jejich vystupování v rámci trestního řízení i z jejich chování a vzezření. Nadto se zejména AAAAA a L. M. v minulosti dopouštěli trestné činnosti, což nalézací soud taktéž při hodnocení jejich věrohodnosti zcela pominul.

8. Obviněný vznesl výhrady i vůči způsobu výpočtu jím poskytnutého množství psychotropní látky, kdy je zřejmé, že slyšenými svědky poskytnutý výpočet je toliko hypotetický, nereflektující v životě běžné nepravidelnosti, kupř. jeho nepřítomnost v místě bydliště a v místě údajné distribuce, kdy i schopnost svědků toto relevantně odhadnout je zásadně snížena (ne-li vyloučena) jejich dlouhodobou konzumací psychotropních látek. Za situace, kdy jsou dány pochybnosti o věrohodnosti slyšených svědků, měl nalézací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo jednotlivé výpovědi řádně zhodnotit a přijmout pochybností prostý závěr o jeho vině pouze v rozsahu, v němž se k trestné činnosti doznal. To platí i ohledně svědka AAAAA majícího potíž orientovat se v čase a prostoru při všech jeho účastech na úkonech trestního řízení, a jehož dlouhodobá a závažná konzumace drog zanechala zřetelné a negativní důsledky jak na jeho chování, tak i vyjadřovacích a paměťových schopnostech. To nakonec mohl pozorovat i soud sám, překvapivě však tuto skutečnost při hodnocení výpovědi tohoto svědka (a do jisté míry i ostatních slyšených svědků) zcela pominul.

9. Obviněný navrhl připojit trestní spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 24 T 12/2019, kde byli dotčení svědci opětovně vyslechnuti a potvrzují tak, že jejich výpověď v přípravném řízení v posuzované věci nebyla pravdivá. Taktéž poukázal, že zatímco AAAAA, L. M. ani další nebyli i přes svá záměrně protichůdná a lživá tvrzení (dle názoru Okresního soudu v Sokolově i Krajského soudu v Plzni) trestně stíháni, a ačkoli přispěli k jeho odsouzení, je z přečinu návodu ke křivé výpovědi L. M. trestně stíhán toliko on sám. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 6 To 305/2019, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil předmětný rozsudek a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí“.

10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem v podrobnostech shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. K uplatněným dovolacím námitkám uvedl, že obviněný uplatňuje výlučně námitky směřující primárně do skutkové a procesní oblasti, v jejichž rámci rozporuje hodnocení důkazů soudy a jimi učiněná skutková zjištění označuje za vadná. Tyto námitky však formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod je nelze podřadit. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného L. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

12. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

16. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

17. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že z dovolání obviněného lze sice dovodit, že toto je formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména zpochybňuje množství psychotropních látek jím údajně svědkům poskytnutých, vycházející toliko z jejich tvrzení, vytýká, že se soudy náležitě nezabývaly, zda mohl ve svém věku takovéto množství těchto látek získat a tyto dlouhodobě bez zjištění policií distribuovat, namítá, že své závěry soudy učinily takřka výhradně na výpovědi slyšených svědků z přípravného řízení, že se náležitě nevypořádaly s rozpory mezi jejich výpověďmi z přípravného řízení a v hlavních líčeních, že se náležitě nezabývaly jejich věrohodností, když se jednalo o osoby dlouhodobě užívající psychotropní látky, navíc AAAAA a L. M. se v minulosti dopouštěli trestné činnosti, namítá, že měl být uznán vinným pouze v rozsahu, v němž se k trestné činnosti doznal aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

18. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

19. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

20. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.

21. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

22. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. , popř. § 134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

23. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný mimo své částečné doznání usvědčován zejména svědeckými výpověďmi uživatelů omamných a psychotropních látek AAAAA, BBBBB, M.

N., L. M. a V. Š. z přípravného řízení, v nichž přesvědčivě a konkrétně popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkávali, ale také kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu od něj psychotropní látky získávali. Nutno tedy odmítnout argument obviněného, že svědkům tyto látky neposkytl v přisouzeném množství, neboť takové skutečnosti z jejich výpovědí nikterak nevyplývají. Pokud někteří svědci s poukazem na to, že v přípravném řízení vypovídali pod vlivem drog a pod nátlakem policie, své další výpovědi v hlavních líčeních oproti přípravnému řízení co do množství jim poskytnuté drogy ve prospěch obviněného změnili, byla tato jejich tvrzení vyvrácena výpověďmi příslušníků Policie České republiky

V. B., J. K., J. P. a J. N. Ti shodně vypověděli, že výslechy svědků proběhly v souladu s trestním řádem, protokol jako správný podepsali, s jeho obsahem vyslovili souhlas a nežádali žádných změn ani doplnění, navíc se jich účastnil i obhájce obviněného, který rovněž k jejich průběhu nevznesl žádnou výhradu. Z protokolů o provedených výsleších tak nevyplývají žádné indicie, které by platnost a použitelnost výpovědí svědků z přípravného řízení zpochybňovaly. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal další výpovědi svědků učiněné v opakovaných hlavních líčeních (mimo svědka V. Š.), kde trestnou činnost obviněného oproti přípravnému řízení bagatelizovali a ve prospěch obviněného měnili, za účelové a nepřesvědčivé a logicky zdůvodnil, proč vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení. V této souvislosti nelze odhlédnout od faktu, že se jednalo o osoby drogově závislé, kterým obviněný drogu poskytoval, za což mu byly zavázány.

Rovněž námitky dovolatele směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí slyšených svědků z přípravného řízení oba soudy neshledaly důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné závažné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty. Skutečnost, že se jednalo o osoby dlouhodobě drogy požívající, sice snižuje jejich obecnou věrohodnost, jejich konkrétní věrohodnost však snížena není. Z provedeného dokazování, zejména z tvrzení obviněného, že AAAAA zná již od malička, rovněž beze vší pochybností vyplývá, že si byl vědom jeho věku, přesto mu marihuanu prodával i před jeho osmnáctými narozeninami.

Neobstojí ani tvrzení obviněného, že neprodával extázi, ale že tuto mu naopak prodával L. M. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména protokol o provedení domovní prohlídky v rodinném domě v ul. XY v XY obývaném obviněným a v přilehlých nebytových prostorách k domu náležejících ze dne 5. 9. 2016, včetně fotodokumentace a protokol o vydání hmotné věci z téhož dne, z něhož vyplývá, že došlo k vydání mj. plastového barelu obsahujícího igelitovou tašku s neznámou sušinou nezjištěného množství a igelitový sáček s obsahem neznámé sušiny nezjištěného množství a na ně navazující odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, fyzikální chemie.

K vydaným věcem obviněný přiznal, že plastový barel naplněný igelitem a taškou s marihuanou je jeho, kdy marihuana byla určena k následné distribuci.

24. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil v přisouzeném rozsahu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzeného protiprávního jednání. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.

25. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

IV.

Závěrečné shrnutí

26. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu