11 Tdo 25/2024

11 Tdo 25/2024-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 9 To 221/2023-66, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 55/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2023, č. j. 3 T 55/2023-55, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu ve spojení s § 188 odst. 1 písm. b) tr. řádu a § 171 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněného R. C., narozeného XY v XY (dále převážně jen „obviněný“), pro skutek spočívající v tom, že: ačkoliv nedisponoval potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, tedy bez povolení, neoprávněně a v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 2 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s vědomím, že látka buprenorfin je uvedena jako látka psychotropní v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013, o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek,

dne 19. 4. 2023 ve 14:05 hodin, v Praze XY, v ulici XY, neoprávněně prodal za částku 150 Kč M. K., nar. XY, fragment tablety Ravata o hmotnosti 0,113 gramu, ve které byla zjištěna přítomnost látky buprenorfinu,

postoupena Úřadu městské části Praha 5, neboť skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek či jiný správní delikt.

2. Pro úplnost lze doplnit, že v jednání obviněného citovaném výše a uvedeném v návrhu na potrestání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2023, č. j. ZK 202/2023-13, byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v neprospěch obviněného stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „stížnostní soud“) usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 9 To 221/2023-66, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení stížnostního soudu podává nyní nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. řádu. Má totiž za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Dovolatel se neztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, jenž byl aprobován soudem stížnostním, že v dané trestní věci je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. S poukazem na znění § 283 odst. 1 tr. zákoníku předně uvádí, že v tomto zákonném ustanovení (na rozdíl od trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku anebo trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 tr. zákoníku) není specifikováno, s jakým minimálním množstvím omamné či psychotropní látky nebo jedu musí být neoprávněně nakládáno, aby došlo k naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu; přitom však platí, že ne každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, je nezbytné posoudit jako přečin podle § 283 odst. 1 tr.

zákoníku. Dále připomíná, že pokud se jedná především o základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu, je namístě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu patřičně zvažovat, zda daný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, a to za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.

2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021, bod 38., a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Poznamenává také, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe může výjimečně přicházet v úvahu i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedeného trestného činu (v této souvislosti odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 158/2019).

6. Nejvyšší státní zástupce vyslovuje názor, že okolnosti posuzované trestní věci a osoba obviněného aplikaci zásady subsidiarity trestní represe neumožňují. Zdůrazňuje, že míru společenské škodlivosti v prvé řadě výrazně zvyšuje místo spáchání daného protiprávního jednání, jelikož obviněný se pohyboval v lokalitě, jež je v obecném povědomí zejména v poslední době známa vysokou koncentrací osob zneužívajících zde omamné a psychotropní látky. Je přesvědčen, že tato okolnost zvyšuje závažnost zjištěného jednání, neboť osoba zneužívající omamné a psychotropní látky tyto dále může prodávat dalším osobám, jež je zneužívají, dochází k postupnému zhoršování zdravotního stavu uživatelů, jejich sociálnímu vyloučení a v návaznosti na to i k páchání další sekundární, zejména majetkové trestné činnosti.

Neztotožňuje se ani s argumentem soudu prvního stupně, pokud jako okolnost snižující společenskou škodlivost zdůraznil, že obviněný není typickým drogovým dealerem, neboť tato okolnost vůbec netvoří složku trestného činu. Obdobně ani okolnost, že buprenorfin je látkou jinak indikovanou v případě substituční léčby závislosti na opioidech, nemůže mít podle jeho názoru bezprostředně vliv na povahu a závažnost jednání obviněného, který zjevně není lékařem oprávněným indikovat a předepsat takovou substituční léčbu; právě naopak, takový pokoutní „pouliční“ prodej podobných látek fakticky nahrává tomu, že problémový uživatel nemá potřebu vyhledat řádně indikovanou a terapeuticky podloženou substituční léčbu za medicínsky kontrolovaných podmínek, takže tento způsob užívání nemůže mít žádný terapeutický efekt.

Má za to, že rozhodně přitom nelze podobným způsobem bagatelizovat zneužívání buprenorfinu jakožto psychotropní látky. V této souvislosti upozorňuje, že buprenorfin se již v letech 2001 až 2003 stal jednou z nejpopulárnějších drog na českém trhu; přitom na možnost zneužití buprenorfinu, stejně tak jako na negativní doprovodné jevy, upozorňuje i Ministerstvo zdravotnictví. Pokud se jedná o soudem prvního stupně namítané malé množství účinné látky, poukazuje na to, že buprenorfin je 25 až 50x potentnější než morfin, z čehož vyplývá, že již i velmi malé množství buprenorfinu vyvolává nežádoucí psychoaktivní účinky.

Zneužívání buprenorfinu je přitom v České republice velmi časté, přičemž odborná literatura dlouhodobě upozorňuje na zneužívání této látky (především intravenózně), s čímž se pojí další negativní doprovodné jevy, zejména zvýšené riziko přenosu původce onemocnění, jako je například hepatitida typu C nebo infekce HIV. Dodává současně, že škodlivé zneužívání buprenorfinu není doménou pouze České republiky.

7. Z hlediska okolností spáchání činu nejvyšší státní zástupce dále zdůrazňuje, že svědek M. K. (odběratel) dobrovolně vydal v souladu s § 78 tr. řádu fragment tablety léčiva Ravata, který si za částku 150 Kč zakoupil od obviněného, a obviněný R. C. při svém zadržení vydal kromě finančních prostředků utržených za prodej výše uvedeného fragmentu jednu celou tabletu a dva fragmenty léčiva Ravata. Konstatuje, že obviněný tak měl k dispozici pro distribuci ještě další léčivo a jeho jednání bylo zřetelně vedeno i zištným motivem, třebaže lze akceptovat dílčí závěr soudu prvního stupně, že tato drobná distribuční činnost zřejmě skutečně nesloužila jako zdroj obživy obviněného. Nicméně ze skutkových zjištění učiněných v přípravném řízení, na jejichž podkladě soud prvního stupně rozhodoval, lze dovodit, že jmenovaný svědek si od obviněného obstaral obdobné léčivo ještě v jednom případě.

8. Dovolatel je tudíž přesvědčen, že z hlediska hodnocení povahy a závažnosti jednání obviněného nelze akceptovat závěr soudů obou stupňů, že se v případě daného skutku jednalo o výjimečné jednorázové jednání (ojedinělý exces) obviněného, naopak šlo o opakované páchání protiprávního jednání, které je zřejmě spojeno s životním stylem obviněného (zahrnujícím distribuci a konzumaci návykových látek). Obviněný ostatně v procesním postavení podezřelého sice vypověděl, že uvedená léčiva měl pro svou potřebu, avšak aktuálně není zařazen v žádné dostupné evidenci substituční léčby. Je tedy zřejmé, že uvedené látky nepřechovával pro léčebné účely, nýbrž je užíval jako drogu, výhradně pro její psychoaktivní účinky.

9. Co se týče hodnocení osoby obviněného jakožto pachatele, nejvyšší státní zástupce poukazuje na údaje vyplývající z opisu z evidence přestupků, v němž jsou zaznamenány celkem tři přestupky podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to z roku 2018 a 2019. Pokud se jedná o postih obviněného v přestupkovém řízení, je tedy zjevné, že ten se svým účinkem dosud míjí, což naznačuje, že vyvození pouze správní odpovědnosti v jeho případě nelze považovat za dostatečné. Domnívá se, že i tato okolnost tak zpochybňuje úvahy soudů o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v nyní předkládané věci.

10. Dovolatel vyslovuje názor, že při zvážení všech okolností případu a osoby pachatele tedy nebylo namístě na jednání obviněného aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání naplňuje všechny znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tedy předmětný skutek nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že nejde o jednání trestné, a v návaznosti na to nesprávně rozhodl o postoupení věci správnímu orgánu, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Tímto způsobem soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí vadami odpovídajícími uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. řádu. Stížnostní soud poté nesprávně zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce podanou proti usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci, čímž naplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.

11. Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 9 To 221/2023, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 3 T 55/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

12. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal soud prvního stupně obviněnému k jeho vyjádření, které však obviněný neučinil.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání nejvyššího státního zástupce přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je –mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

15. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. řádu, přičemž u dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. řádu odkazuje na jejich první varianty.

16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

17. Jestliže v posuzované věci stížnostní soud rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

18. Tímto dovolacím důvodem je jednak nejvyšším státním zástupcem deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu je dán (mimo jiné) tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o tuto variantu lze citovaný dovolací důvod spatřovat například v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

20. Poslední dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to

přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení stížnostního soudu, jakož i s obsahem usnesení soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jejichž prostřednictvím brojí proti závěru soudu prvního stupně, že daný skutek nelze posoudit jako trestný čin, aplikaci zásady subsidiarity trestní represe stupně a postoupení trestní věci správnímu orgánu, a následně proti zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnostním soudem, byť tyto jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zjevně neopodstatněnými, a tudíž jim nemohl přisvědčit. K jednotlivým dovolacím argumentům –v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

22. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.

23. Trestní zákoník v § 283 odst. 1 na rozdíl od § 284 (podobně i v § 285 tr. zákoníku) nestanoví, jaké množství omamné nebo psychotropní látky, př ípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu se vyžaduje ke spáchání tohoto přečinu. Z účelu tohoto ustanovení vyplývá, že k trestnímu postihu zásadně stačí jakékoli množství takové látky, pokud však nenaplňuje znak ve značném rozsahu, který je již okolností zvlášť přitěžující podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, anebo dokonce ve velkém rozsahu, který je již okolností zvlášť přitěžující podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V určitých případech je však třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, a to s ohledem na subsidiaritu trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V těchto případech je nutné posuzovat konkrétní okolnosti případu, zejména druh a účinnost konkrétní omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, způsob nakládání s takovou látkou, zda zjištěné množství v daném případě a v jaké intenzitě bylo způsobilé ovlivnit psychiku člověka, event. do jaké míry bylo schopno ohrozit jeho zdraví anebo z jakých pohnutek k tomuto jednání došlo (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3713).

24. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zásada subsidiarity trestní represe vyjádřena, lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

25. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

26. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam také interpretační a aplikační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici.

Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo reakcí na opakovaně vyslovovanou obavu, že by formální pojem trestného činu v trestním zákoníku mohl vést k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou zpravidla odkládány ještě před zahájením trestního stíhání, což by se přirozeně dříve či později nepříznivě projevilo i v nákladech státu. Z těchto názorů vychází i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (dále jen „Stanovisko“). Pokud jde o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe při úvaze, zda určité konkrétní jednání pachatele naplňuje znaky uvažovaného trestného činu či nikoli, zmíněné Stanovisko zdůrazňuje, že „nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, ale o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (princip ultima ratio) a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti“ (srov. ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 198 a 199).

27. Argumentaci zásadou subsidiarity trestní represe je třeba použít v případech, ve kterých se na základě tohoto právního principu ve smyslu Stanoviska neuplatní trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zmíněné zásady ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin.

Princip subsidiarity vždy zůstává jedním z klíčových vodítek nejen pro zákonodárce, nýbrž též pro orgány činné v trestním řízení při aplikaci trestních zákonů, jež musí být s to zohlednit, že se v daném individuálním případě vyskytují mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň nebezpečnosti, resp. škodlivosti prověřovaného skutku je extrémně nízký. V takových případech se i přes formální naplnění znaků určitého trestného činu jeví postih prostředky trestního práva jako zjevně nepřiměřený, nebo dokonce absurdní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 751/2011, shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3817/15, body 19. až 28.). Lze shrnout a zdůraznit v souladu se Stanoviskem, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva hmotného, což však na druhé straně neznamená, že by se jí měl soud zabývat bez rozdílu v každém případě, který posuzuje. Na druhé straně ovšem nejde o nějaké výjimečné použití, ale musí být použita v každém rozhodnutí, pokud ostatní pravidla pro její použití poskytují prostor.

Z logiky věci pak vyplývá, že z hlediska vymezení zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a úvahy, zda jde na jejím podkladě o trestný čin či nikoli, nebude tato zásada v praxi aplikována v případech typově mimořádně závažných trestných činů, ale ani v případech „jen“ závažných trestných činů, přičemž bude třeba zvažovat vždy ovšem konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele než typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody, byť ani tu nebude možno v konkrétním posuzovaném případě zcela pominout.

Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů, samozřejmě s výhradou, že je třeba zvažovat in concreto okolnosti každého posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1130/2019), a proto výjimečně může také u zvlášť závažného zločinu použití dané zásady přicházet v úvahu.

Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol.

28. Jak již bylo naznačeno výše, podle zmíněného Stanoviska společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Byť trestní zákoník výslovně nestanoví kritéria pro stanovení společenské škodlivosti případu, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. To proto, že kritéria uvedená v citovaném zákonném ustanovení v podstatě kryjí všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská škodlivost závisí; z tohoto důvodu při hodnocení její míry nelze opomenout kritéria charakterizující povahu a závažnost trestného činu, tedy zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).

29. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnostní soud nepochybil, pokud zamítl stížnost státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podanou proti usnesení soudu prvního stupně, jímž trestní věc obviněného byla postoupena Úřadu městské části Praha 5 z důvodu, že skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek či jiný správní delikt. Nejvyšší soud totiž shledal, že na základě řádného posouzení všech rozhodných okolností daného případu soud prvního stupně učinil správný závěr, že ačkoli předmětný čin vykazuje zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby vyžadoval uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, v důsledku čehož jej nelze posoudit jako trestný čin. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se otázkou možnosti použití zásady subsidiarity trestní represe v předmětné věci dostatečně podrobně zabýval a rozvedl v zásadě všechny skutečnosti významné z hlediska společenské škodlivosti daného případu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty citovaného přečinu a dalším okolnostem případu, což Nejvyššímu soudu dovoluje odkázat na odůvodnění jeho usnesení v bodech 5. až 7., a obdobně i na odůvodnění v bodech 5. až 8. usnesení stížnostního soudu, jenž se s úvahami a závěry soudu prvního stupně bezezbytku ztotožnil, a považuje za potřebné jen zdůraznit následující skutečnosti.

30. Na podkladě provedených důkazů byla v dané věci učiněna nepochybná skutková zjištění, z nichž se podává, že obviněný dne 19. 4. 2023 v Praze 5 neoprávněně prodal za částku 150 Kč M. K. fragment tablety Ravata o hmotnosti 0,113 g, ve které byla zjištěna přítomnost látky buprenorfinu. Je tudíž zřejmé, že obviněný neoprávněně prodal jinému lék obsahující psychotropní látku (drogu). Současně ze skutkových zjištění nevyplývá závěr, že by obviněný byl dealerem drog, který si jejich prodejem opatřuje prostředky na svou obživu (v daném případě obdržel za poskytnutý fragment tablety 150 Kč), a že by jeho jednání mělo charakter opakované distribuce uvedené drogy ve větším množství, přičemž jím prodané množství buprenorfinu toliko ve fragmentu tablety zřejmě nebylo způsobilé ohrozit výše jmenovaného odběratele, jenž dané léčivo či obdobné látky užívá již po delší dobu a opakovaně (asi dvakrát týdně), na zdraví.

Z obsahu spisového materiálu (viz protokol o výslechu osoby podezřelé ze dne 28. 4. 2023 na č. l. 13 až 15 spisu, protokol o výslechu osoby zadržené ze dne 19. 4. 2023 na č. l. 16 až 18 spisu), se rovněž podává, že obviněný užívá Ravatu v množství cca čtvrtky či půlky tablety denně a dne 19. 4. 2023 předtím, než fragment tablety prodal M. K., zakoupil dvě tablety a čtvrtku z jedné z nich užil. Dále obviněný vypověděl, že M. K. se ho zeptal, jestli mu nedá čtvrtku, protože je mu špatně, přičemž obviněný mu řekl, že má pro sebe, ale že mu kousek dá.

Obviněný rovněž uvedl, že chtěl začít substituční léčbu, před cca 3 měsíci byl u „pana S., on se mu vysmál a řekl, ať vypadne“. M. K. vypověděl (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 19. 4. 2023, na č. l. 21 až 23 spisu), že koupil čtvrtku tablety Ravata za 150 Kč, dále, že v minulosti od obviněného už koupil Suboxone nebo Ravatu asi za 100 Kč, na Andělu, asi před rokem. Z odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, z oboru kriminalistika, odvětví chemie (na č. l.

9 a 10 spisu), vyplývá, že v případě předmětné tablety (tablet) šlo o tabletu Ravata 8 mg.

31. V této souvislosti je vhodné uvést, že buprenorfin je složkou řady léků (kromě Ravaty je to např. Subutex a Suboxone) využívaných především k analgesii a k substituční a detoxifikační léčbě závislosti na opiátech a opioidech. Jde o výhodné analgetikum s nadprůměrně vysokou mírou bezpečnosti a omezeným návykovým potenciálem, které má rovněž sedativní a mírně antidepresivní účinky. Ačkoliv je silným analgetikem a v hmotnostně srovnatelných dávkách je 33 až 100krát (v závislosti na způsobu podání) účinnější než morfin, při zvyšujících se dávkách nedochází k dalšímu prohlubování účinku, tj. jde o tzv. stropový účinek. K substituční léčbě se užívá ve formě podjazykově rozpustných tablet o síle 0,4 mg až 8 mg, přičemž tablety se užívají většinou jedenkrát denně a běžná dávka je 8 až 12 mg. Některé léky s obsahem buprenorfinu jsou uživateli drog užívány bez lékařské indikace, a to buď pro tzv. „divokou substituci“, nebo přímo jako droga, neboť buprenorfin má podobné účinky jako heroin, morfin a jiné opioidy, avšak jeho pravidelné užívání je méně rizikové než užívání heroinu. Na nelegální drogové scéně bývají léky s obsahem buprenorfinu užívány i injekčně po rozpuštění ve vodě, což s sebou nese nebezpečí takového způsobu užívání, především riziko infekcí a jejich přenášení a rovněž riziko předávkování. Abstinenční syndrom má podobné příznaky jako u jiných opioidů, jen je mnohem mírnější a není životu nebezpečný (srov. Buprenorfin – Wikipedie (wikipedia.org), Buprenorfin – WikiSkripta, ciselniky.dasta.mzcr.cz/CD_DS3/hypertext/SFADE.htm). Tableta Ravata 8 mg obsahuje 8 mg buprenorfinu (srov. RAVATA - Heaton; dále srov. https://prehledy.sukl.cz/prehled_leciv.html#/detail-reg/0218447).

32. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť jednáním obviněného byly formálně naplněny znaky skutkové podstaty daného přečinu, tento případ se liší od jiných obdobných trestných činů a že s ohledem na shora rozvedené okolnosti, za nichž k němu došlo, a další skutečnosti, které jsou významné z hlediska stanovení míry společenské škodlivosti, kterou je nutno zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií charakterizujících povahu a závažnost trestného činu, nedosahuje ani základní skutkové podstaty obdobných trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.

33. Především je třeba v tomto konkrétním případě zohlednit množství buprenorfinu v léku Ravata, kdy fragment tohoto léku měl hmotnost 0,113 g. Jednalo-li se přitom o čtvrtku tablety Ravata 8 mg (obsahující 8 mg buprenorfinu), odpovídalo této pak množství buprenorfinu cca 2 mg. V tomto směru je vhodné připomenout, že podle přílohy k stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, publikovaného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., činí nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat předmětná látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé, 52 mg.

Z uvedeného je zřejmé, že obviněný prodal M. K. takové množství buprenorfinu, které zdaleka nedosahuje ani hranice množství většího než malého a neodpovídá ani běžné denní dávce této látky při substituční léčbě, jež představuje 8 až 12 mg. V důsledku tohoto lze pak důvodně předpokládat, že takové množství buprenorfinu nebylo způsobilé ohrozit jmenovaného odběratele na zdraví ani negativně působit na míru jeho případné závislosti na uvedené psychotropní látce (v případě jejího užívaní jako návykové látky – drogy), a tudíž objekt daného trestného činu, jímž je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, byl jednáním obviněného zasažen v tak nízké intenzitě, že předmětný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, přičemž uvedený závěr pak má význam i z hlediska následků činu.

Ve vztahu ke způsobu provedení činu a okolnostem, za kterých byl spáchán, je vhodné zdůraznit, že obviněný prodal fragment tablety Ravata M. K. na jeho žádost, když tento uvedl, že je mu špatně, přičemž tak zjevně nečinil se zištným záměrem, nýbrž se slovy, že tablety „má pro sebe, ale že mu kousek dá“. Takové jednání obviněného, ve spojení s dalšími okolnostmi představovanými jednak množstvím poskytnuté psychotropní látky a jednak částkou 150 Kč, kterou za ni obviněný obdržel, nelze považovat za distribuci drogy odpovídající běžně se vyskytujícím případům ve smyslu skutkové podstaty daného trestného činu.

V tomto směru je třeba poukázat i na to, že nelze učinit závěr, že zbylé léčivo, které měl obviněný u sebe (jedna celá tableta a dva kusy fragmentů – ˝ a Ľ tablety – viz protokol o vydání věci na č. l. 7 spisu), měl u sebe za účelem další distribuce, a to jednak s ohledem na jeho výpověď, kdy uvedl, že dané dvě tablety měl pro sebe, a jednak na skutečnost, že dvě tablety Ravaty 8 mg odpovídají dvěma běžným denním dávkám, resp. v případě množství užívaného obviněným (čtvrt či půl tablety denně) pokrývaly dvě tablety jeho spotřebu na čtyři až osm dní.

Lze rovněž přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že v případě předmětného skutku se jednalo o výjimečný prodej malého množství, neboť dané jednání nelze posoudit jako opakované v případě, že přibližně před rokem si od něj měl M. K. koupit Suboxone nebo Ravatu asi za 100 Kč.

34. Pokud jde o osobu obviněného, soudy nepřehlédly, že obviněný má několik záznamů v Rejstříku trestů, dokonce jako mladistvý byl odsouzen za drogový delikt (v roce 2000), ovšem ohledně tohoto odsouzení je třeba na něho hledět, jako by odsouzen nebyl. V dalších případech pak byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost, přičemž naposledy to bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2019, sp. zn. 6 T 87/2019, jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 15. 10. 2020. Nejvyšší soud konstatuje, že stížnostní soud učinil správný závěr, že byť obviněný je recidivistou, nelze mu tuto skutečnost, s ohledem na shora zmíněné okolnosti daného případu, klást k tíži při hodnocení společenské škodlivosti nyní posuzovaného činu. Konečně míru společenské škodlivosti pak nezvyšuje (natož výrazně) v tomto případě ani místo spáchání daného protiprávního jednání, jak je přesvědčen nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud argumentaci dovolatele v tomto směru nepovažuje za přiléhavou a zdůrazňuje, že naopak místem, které by zvyšovalo míru společenské škodlivosti daného činu by bylo například takové místo, kde se pravidelně zdržují děti či mladiství (okolí školy, místo konání kulturních či sportovních akcí apod.).

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

35. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného R. C., nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce byla zjevně neopodstatněná. S ohledem na tento závěr Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu