5 Tdo 751/2011-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. srpna 2011 o dovolání, které podala obviněná D. T. P. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 61 To odvolacího v trestní
495/2010, jako soudu věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T
34/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Obviněná D. T. P. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27.
9. 2010, sp. zn. 24 T 34/2010, uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné
známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), jehož se
měla dopustit v podstatě tím, že po přesně nezjištěnou dobu, nejméně dne 19. 5.
2010 kolem 13.20 hodin v P., B. n., v prostorách P. t. v prodejním stánku č. …
v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, měla
uloženo a připraveno k prodeji a k prodeji nabízela celkem 53 kusů převážně
textilního a galanterního zboží, jež bylo bez souhlasu příslušného vlastníka
zapsaných ochranných známek opatřeno označeními Louis Vuitton, Dolce & Gabbana,
Ed Hardy, Gucci, Puma a Lacoste. Za tuto trestnou činnost byla obviněná
odsouzena podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále
byl obviněné podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění na
dobu jednoho roku a podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest
propadnutí věcí specifikovaných ve výroku o trestu. Současně obvodní soud podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadla obviněná D. T. P.
odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2010,
sp. zn. 61 To 495/2010, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že
obviněné uložil podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu dvou roků
podle §§ 81 odst. 1 a 82 odst. 1 trestního zákoníku. Dále pak uložil obviněné
podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci.
Obviněná D. T. P. podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 61 To 495/2010, dovolání,
které opřela o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněná předeslala, že soudy provedly řádně dokazování,
avšak na jejich podkladě dospěly k chybnému právnímu posouzení, a to zejména
otázky společenské škodlivosti jejího jednání. Byla přesvědčena, že v souladu s
ustanovením § 12 odst. 2 trestního zákoníku postačovalo uplatnění odpovědnosti
podle jiného než trestního práva, např. podle přestupkového zákona nebo zákona
o ochraně spotřebitele. Názor o nízké společenské škodlivosti svého jednání
založila dovolatelka na „velmi malém“ množství zboží a tvrzení, že nabízené
zboží nevlastnila a z jeho prodeje neměla jakýkoli majetkový prospěch. Dále
argumentovala tím, že naplnění materiální stránky nebylo možné v jejím případě
dovodit ani z výše škody, neboť jednotliví poškození určovali jim způsobenou
újmu podle hodnoty originálních výrobků, což obviněná považovala za
neoprávněné. Odkázala v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2.
2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10. Dále obviněná brojila proti naplnění subjektivní
stránky trestného činu. Uvedla, že v inkriminovaný čas nabízela ve stánku zboží
pouze jako zástupce dočasně nepřítomné majitelky, jinak patřilo do její
pracovní náplně pouze šití a úprava oděvů pro zákazníky. Popřela, že by
manipulovala s neoprávněně označeným zbožím, a ve vztahu k pravosti výrobků
tvrdila, že nevěděla, že se jedná o padělky, přitom citovala rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, jehož řešení
navrhla aplikovat i na svůj případ. Závěrem svého mimořádného opravného
prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a
soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná D. T. P. podala dovolání jako
oprávněná osoba /§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinila tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§ 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř./.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatelka opírá jejich existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy možné
aplikovat na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být
posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových
podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze
pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto
dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti
aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy
zjistily. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty,
jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadné právní posouzení skutku
soudem. Vytýkaná pochybení proto nemohou spočívat v nedodržení procesních
ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Námitky obviněné, pokud odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, posoudil
Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Obviněná D. T. P. se ohradila zejména proti tomu, že soudy aplikovaly normy
trestního zákoníku, ačkoli podle jejího přesvědčení postačovalo v souladu se
zásadou subsidiarity trestní represe uplatnění odpovědnosti podle jiných
právních předpisů. S tím se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Nejprve Nejvyšší soud podotýká, že obviněná v rámci své dovolací argumentace
vesměs nečinila rozdíl mezi definicí trestného činu, jak byla vymezena v
předcházející úpravě trestního práva hmotného a tou, která je platná v
současnosti. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „trestní zákon“), účinný do 31. 12. 2009, vycházel z tzv.
formálně materiálního pojetí trestného činu. Jestliže měl tedy být určitý
skutek posouzen jako trestný čin, musel kromě formálních znaků konkrétní
skutkové podstaty dosahovat i určitého stupně společenské nebezpečnosti (vyšší
než nepatrný stupeň u dospělých pachatelů – viz § 3 odst. 2 trestního zákona),
a ten byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení, následky, okolnostmi, za nichž byl spáchán, osobou
pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. § 3 odst. 4 trestního
zákona.) Odklon od tohoto pojetí trestnosti činu, jejíž podmínkou byla i tzv.
materiální stránka, je charakteristickým rysem nové právní úpravy trestního
práva hmotného provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, (dále jen „trestní zákoník“),
který mj. zavedl pojem společenské škodlivosti a zakotvil zásadu subsidiarity
trestní represe, na níž obviněná poukázala. Společenská škodlivost však není
zákonným znakem trestného činu, za nějž je považován takový protiprávní čin,
který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (srov. § 13 trestního zákoníku). Společenská škodlivost se uplatní
mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny
zjevné tvrdosti zákona, je určitým hlediskem zásady subsidiarity trestní
represe (srov. § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Tato zásada má zejména
napomoci odlišit trestné činy od těch deliktů, které naplňují zákonné znaky
některé skutkové podstaty pouze zdánlivě (přestupky a jiné správní delikty), a
zároveň má za cíl zabránit zahlcení orgánů činných v trestním řízení tzv.
bagatelními činy, jež byly v praxi za účinnosti předcházející právní úpravy
trestního práva hmotného odloženy ještě před zahájením trestního řízení /srov.
Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zák. 40/2009 Sb.) – Část
první. Obecná část, hlava II/. Vzhledem k tomu, že se obviněná protiprávního
jednání dopustila již za účinnosti trestního zákoníku, nemohly se ani soudy ve
věci rozhodující zabývat otázkou materiální stránky trestného činu, jak se
dovolatelka mylně domnívala.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že obviněná
vystupovala v rozhodné době u předmětného stánku v objektu tržnice suverénně
jako prodávající, jak vypověděl svědek J. U., stejně tak vůči dalším
zasahujícím policistům nijak nenaznačila, že by odpovědná osoba byla dočasně
mimo stánek č. …, jak se snažila tvrdit později. Byla to ona, kdo jednal se
zákazníkem a nabízel mu zboží, přičemž z žádného ve věci provedeného důkazu
nebylo zjištěno, že by v daném prostoru prováděla výlučně krejčovské práce na
šicím stroji, jenž by určitě neunikl pozornosti policistů a nemohla by jej
zanechat na místě bez zajištění. Podle manžela obviněné, který vypovídal u
hlavního líčení, měla předmětný stánek pronajatý žena jménem T., tuto informaci
však měl pouze od obviněné, aniž by kdokoli z obou byl schopen uvést bližší
údaje k této osobě. Následně si uvedené prodejní místo pronajal sám svědek a to
od 25. 5. 2010 (viz č. l. 101 a smlouva o pronájmu na č. l. 29). Soudy tak v
dané věci učinily jednoznačné skutkové zjištění, že to byla obviněná, kdo ve
stánku nabízel k prodeji mj. i zboží neoprávněně označené ochrannými známkami,
resp. známkami s nimi zaměnitelnými, a pokud obviněná namítala, že na
předmětném místě prováděla pouze úpravy a šití oděvů, ocitla se tím mimo rámec
skutkového závěru soudů, neboť jde o jinou verzi průběhu skutku, která počítá
se záměnou osoby nabízející padělané zboží k prodeji. Uvedenou námitkou pak
dovolatelka přesáhla rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který dopadá pouze na hmotně právní vady v posouzení skutku. Ten však v
rámci dovolacího řízení nemůže doznat jakékoli změny a Nejvyšší soud musí
respektovat zjištění soudů ve věci rozhodujících. V dané věci vychází učiněné
závěry soudů z obsahu provedených důkazů a jsou v souladu i s hodnotícími
pravidly logiky. Skutek, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně tak nevzbuzuje jakékoli pochybnosti, je založen na výsledcích
provedeného dokazování a není tak možné se v rámci mimořádného opravného
prostředku domáhat jiného zjištění o konkrétní činnosti obviněné v předmětném
stánku v rozhodné době.
Je proto zcela evidentní, že formální znaky skutkové podstaty přečinu porušení
práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku
byly v předmětné trestní věci naplněny a soudy v právním hodnocení skutku
nepochybily. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na
nepřesnost v citaci právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně a to nad
rámec dovolacích námitek. Nová právní úprava tohoto trestného činu v trestním
zákoníku totiž určitým způsobem rozšířila znaky objektivní stránky skutkové
podstaty, která je obsažena v prvním odstavci § 268 trestního zákoníku, a to
konkrétně na jednání pachatele fakticky spočívající v činnostech
předcházejících samotnému uvedení do oběhu výrobků nebo poskytnutí služeb
neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému,
nebo známkou s ní zaměnitelnou. Postihovány jsou tak mj. i nabídka, výroba,
dovoz, vývoz či jiné opatření nebo přechovávání takových neoprávněně označených
výrobků a služeb, přičemž trestný čin může být spáchán byť jen jedinou z
uvedených forem jednání, ale samozřejmě i jejich kumulací. Je proto povinností
soudu, aby v odsuzujícím výroku o vině označil v právní větě jen ty v zákoně
uvedené alternativy způsobu provedení činu, které odpovídají konkrétním
skutkovým zjištěním. Při naplnění různých forem jednání pachatelem je nutné v
právní větě užít mezi jednotlivými znaky skutkové podstaty souřadicí spojku
„a“ , nikoli vylučovací spojku „nebo“, jak v dané věci učinil Obvodní soud pro
Prahu 7. Takový způsob formulace právní věty, který tento soud zvolil, však sám
o sobě nepředstavuje pochybení v právním posouzení skutku, které by mohlo
jakkoli ovlivnit jeho správnost, nýbrž se jedná spíše o gramatickou nepřesnost,
neboť soud citoval ty zákonné alternativy, které v podstatě odpovídaly jeho
skutkovým závěrům.
Dovolatelka se domáhala užití zásady subsidiarity trestní represe především
poukazem na množství zajištěného zboží s tím, že v jiných případech, kdy bylo
nalezeno více padělků, bylo proti dotčeným osobám postupováno podle jiného
právního předpisu, např. přestupkového zákona. Tato argumentace však v dané
věci nemohla obstát. Obviněná poukázala na rozhodnutí Celního úřadu Praha 8,
který měl řešit případy nabízení zboží v počtu sto či stopadesát kusů
neoriginálních výrobků (tato rozhodnutí nejsou založena v trestním spise, jak
obviněná uvedla v dovolání, a ani z jejího odvolání nevyplývá, že by měla být
jeho přílohou, popř. v protokole o veřejném zasedání není záznam, že by je
obhájce soudu předložil). Nejvyšší soud podotýká, že je velice složité
srovnávat jednotlivé případy obchodování s padělaným zbožím, protože celní
úřady zasahují nejčastěji v objektech velkých tržnic či skladů, kde jsou počty
uchovávaného zboží vůbec nesrovnatelně vyšší nežli u jednotlivého stánku. V
posuzované věci je ale především významné, že celkově tvořily padělky jednu
třetinu veškerého ve stánku vystaveného a nabízeného zboží (viz výpověď J. U.,
č. l. 100), což rozhodně nelze považovat za zanedbatelné množství, jež by mohlo
vést k závěru, že skutek nebyl pro společnost škodlivý a nebylo tak třeba před
ním chránit veřejný zájem na ochraně práv na označení výrobků a na ochraně
řádného průběhu hospodářské soutěže prostředky trestního práva. Navíc je možné
zdůraznit, že trestní zákoník neobsahuje jakákoli hlediska či ukazatele pro
určení rozsahu či míry společenské škodlivosti činu, a obecně je nutné vycházet
z toho, že každý protiprávní čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku,
je trestný. Konečně nelze opomenout, že v praxi jsou prostředky trestního práva
trestáni i pachatelé menšího počtu případů nezákonného obchodování se zbožím,
které zasahují do autorských práv chráněných trestním právem hmotným, pokud
nebylo evidentní, že by se jednalo o ojedinělý exces obviněného (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 619/2010, které se
týkalo obviněného, jenž prodal „pouze“ dvě kopie počítačové hry). Aplikace
jiných právních norem ať již podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve
znění pozdějších předpisů či zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, tedy nebyla na místě, a to ani s ohledem na celkový počet
53 kusů neoprávněně označených výrobků nacházejících se ve stánku. Nabízení
padělků k prodeji v takovém objemu spolu s dalšími okolnostmi (např. charakter
činu a význam jeho postihu, počet dotčených subjektů – držitelů ochranných
známek, jimž je tato ochrana poskytována v převážné části světového trhu, jakož
i speciální recidiva obviněné – viz níže) tak není možné považovat za výjimku,
která by odůvodňovala snížení společenské škodlivosti a trestní postih obviněné
tak zcela odpovídá pojetí trestnosti v nové právní úpravě účinné od 1. 1. 2010
při respektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst 2
trestního zákoníku a principu ultima ratio zakotvenému v § 12 odst. 3 až 5 a §
13 odst 2 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dále doplňuje, že obecně se předmětný druh trestné činnosti v
České republice již poměrně dlouhou dobu rozmáhá a tento negativní trend se
nedaří zvrátit, za což je Česká republika ze strany především dalších členů
Evropské unie otevřeně kritizována. Bagatelizováním případů, kdy veškeré
zákonné znaky příslušné skutkové podstaty byly naplněny, čehož se obviněná
domáhala, by stěží bylo možné dosáhnout nápravy v poskytování ochrany práv k
ochranné známce a jiným označením v České republice zejména z hlediska její
efektivity.
Pokud dovolatelka citovala nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn.
III. ÚS 2523/10, tento je na daný případ zcela nepřiléhavý. Obě věci se liší už
jen skutkově, když ve věci projednávané před Ústavním soudem byl řešen případ
domácího násilí ze strany manžela vůči jeho manželce, která v trestním řízení
opakovaně dala najevo, že si nepřeje, aby trestní řízení pokračovalo, neboť se
usmířili a odsouzení jejího manžela by jí způsobilo jen obtíže a vedlo ke
zhoršení její životní úrovně. Zejména ale Ústavní soud v citovaném nálezu
konstatoval že v praxi se nejčastěji v řešených případech vyskytují skutkové
okolnosti natolik standardní a opakující se, že nečiní potíže podřadit je pod
formální znaky určité skutkové podstaty. Potřeba uplatnit zásadu subsidiarity
trestní represe nastává pouze ve výjimečných případech, pokud nastanou
mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je
extrémně nízký, takže nejsou naplněny „definiční znaky trestného činu“. Taková
situace však v posuzované věci obviněné D. T. P. nenastala, naopak veškeré
soudy zjištěné skutečnosti vypovídají o zřejmém naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty přečinu podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku, a svědčí o
nutnosti použití prostředků trestního práva.
Za vhodné považuje Nejvyšší soud vyjádřit se rovněž k námitce obviněné, že výše
škody stanovená poškozenými byla nadhodnocená a nesprávně z ní soudy dovodily
naplnění „materiální stránky trestného činu“. Nejvyšší soud připomíná, že ani
za účinnosti předcházející právní úpravy tj. trestního zákona nebyla výše škody
spočívající v hodnotě originálů zboží, jímž pachatel disponoval, hlediskem při
hodnocení materiální stránky trestného činu porušení práv k ochranné známce a
jiným označením podle § 150 odst. 1 trestního zákona. Neučinil tak ani Obvodní
soud pro Prahu 7, který vycházel z vyjádření poškozených výhradně potud, pokud
se zabývala otázkou originality zboží. Výši škody, v jejímž rozsahu uplatnili
jednotliví poškození nárok na náhradu škody, soud k tíži obviněné ani náznakem
nekladl, nevzal ji v potaz ani při úvaze o ukládaných trestech a všechny
poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, neboť by k jejich nárokům musel provádět dokazování
přesahující potřeby trestního řízení. Soud prvního stupně tedy pouze v
odůvodnění svého výroku o náhradě škody konstatoval rozsah, v jakém poškození
uplatnili své nároky na náhradu škody a není pravdou, že by v rámci svých úvah
o vině tento soud přihlížel ke škodám vyčísleným poškozenými a byl jimi
ovlivněn, jak tvrdila ve svém dovolání obviněná D. T. P.
Námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení práv k
ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku
založila obviněná D. T. P. na jiné skutkové verzi, než ke které dospěly soudy
obou stupňů (srov. str. 5 rozsudku obvodního soudu, podle něhož obviněná
jednoznačně padělky nabízela k prodeji). Jak již Nejvyšší soud vyložil výše,
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit na případy,
kdy jsou zpochybňována skutková zjištění soudů ve věci rozhodujících, a to
včetně otázek hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Dovolání totiž nelze
považovat za další odvolání, ale je to mimořádný opravný prostředek určený k
nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež
naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není
možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním
se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti, úplnosti a zákonnosti jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn hodnotit, doplňovat a
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Těmito dovolacími
argumenty se tedy Nejvyšší soud nezabýval.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud podotýká, že o úmyslném zavinění ve
vztahu k vědomí dovolatelky o neoriginalitě zboží, nelze mít pochyb. Sama
obviněná připustila, že některé ze značek (Puma a Louis Vuitton), jimiž bylo ve
stánku vystavené zboží neoprávněně označeno, znala. Jakékoli pochybnosti o
případném vědomí obviněné o tom, že součástí jednotlivých výrobků je i ochranná
známka, jež přísluší jinému, či známka s originální snadno zaměnitelná, a
jejich užití nebylo vlastníkem dovoleno, vylučuje předcházející odsouzení
obviněné pro zcela totožnou trestnou činnost. Došlo k němu trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 1 T 46/2007, přičemž
lhůta podmíněného odkladu uloženého trestu odnětí svobody uplynula ještě před
spácháním posuzovaného trestného činu (jeho počátek se nepodařilo objasnit a je
proto nutné respektovat zásadu „in dubio pro reo“). V citované věci obviněná
uváděla do oběhu a nabízela ke koupi galanterní zboží neoprávněně označené
ochrannými známkami Hugo Boss, Gucci a Louis Vuitton, tudíž jí musela být známa
i existence těchto dalších chráněných označení. Měla tudíž vyvinout náležité
úsilí, aby dalšímu takovému jednání do budoucna předešla řádnou kontrolou
označeného zboží. Konečně pak v neprospěch obviněné vyplývá ta část dovolacích
námitek, jimiž brojila proti nadhodnocení způsobené škody. Sama dovolatelka
totiž uvedla, že vlastníci ochranných známek své zboží na tržnicích nenabízí,
ceny za jejich produkty jsou nesrovnatelně vyšší jakož i jejich kvalita a
konečným spotřebitelům je „jednoznačně známa skutečnost, že se jedná o zboží
opatřené označením chráněným ochrannou známkou protiprávně“. Nelze než
souhlasit s obviněnou, že jak z výrazně nižší ceny, kvality zpracování a
použitého materiálu, tak z často nepovedené imitace samotných označení
renomovaných značek muselo být většině zákazníků, ale tím spíše prodejcům
takového zboží, tj. i dovolatelce, zřejmé, že se nejedná o originály. Obviněná
D. T. P. si tedy evidentně byla vědoma toho, že obchodovala mj. i s padělaným
zbožím.
Zbývá uvést, že dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 (publikováno pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr.), nelze
na projednávaný případ použít. Skutek, jenž byl předmětem trestního stíhání v
této věci spočíval v tom, že obviněný jako řidič převážel v nákladním vozidle
krabice, jež obsahovaly boty neoprávněně označené identickými či zaměnitelnými
znaky ochranné známky Puma. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud hodnotil
mj. okolnosti naplnění subjektivní stránky, přičemž její existenci zpochybnil
zejména proto, že obviněný zboží nenakládal, nebalil, neměl k obsahu
jednotlivých krabic jakýkoli přístup, a plnil tak jen roli řidiče. Na rozdíl od
tohoto případu, kdy nebylo jisto, zda obviněný přišel do kontaktu se samotným
padělaným zbožím, obviněná D. T. P. před svědky s neoprávněně označenými
produkty manipulovala, hovořila o nich se zákazníkem, měla je vybalené a
vystavené tak, že každý včetně ní mohl vidět označení, jimiž byly opatřeny.
Skutkové okolnosti v trestní věci obviněné D. T. P. tedy s citovanou věcí sp.
zn. 5 Tdo 1191/2007 nesnesou srovnání.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněné D.
T. P. jako částečně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud
některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud
opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí
ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á