11 Tdo 321/2024-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněného M. CH., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 68 To 98/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 T 54/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. CH. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 6 T 54/2023, byl obviněný M. CH. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným v bodě 1 zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ: 44012373, sídlem Radlická 520/117, 158 00 Praha 5 - Jinonice, škodu ve výši 1 097,90 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
1. dne 7. 2. 2023 v době od 10:32 hodin do 10:35 hodin v XY na ulici XY, fyzicky napadl poškozeného H. W., nar. XY, kdy ho s hlasitým pokřikováním "Počkej dědku, kam jdeš" nejprve pronásledoval po chodníku z parku na XY k přechodu přes komunikaci na XY ulici a dále ke XY, a když se poškozený otočil, tak M. CH. se záměrem získat od něj peníze mu sdělil "Naval love, dědku", a po odmítnutí ze strany poškozeného, se pokusil uchopit jej oběma rukama v oblasti krku a udeřit poškozeného do horní poloviny těla, kdy však poškozený úder vykryl a začal se bránit, přičemž M. CH. udeřil rukou do obličeje, poté došlo k jejich vzájemnému strkání, jehož M. CH. zanechal až v přítomnosti dalších procházejících osob, následně poškozený z místa rychle odešel směrem do uličky vedoucí k zubní ordinaci, kde měl plánované ošetření, a než se poškozený ukryl do zubní ordinace, tak jej M. CH. znovu pronásledoval se slovy "Kam zase jdeš dědku, pro posilu?",
2. dne 7. 2. 2023 v době od 10:36 hodin do 12:19 hodin opakovaně v několika případech navštívil prodejnu XY na ulici XY v XY a postupně zde odcizil 9 kusů čokolád zn. Milka MMMAX o hmotnosti 300 g v hodnotě 59,90 Kč za kus, 11 kusů čokolád zn. Milka TRIPLE o hmotnosti 90 g v hodnotě 44,90 Kč za kus, 7 kusů bonboniér zn. FERRERO Mon Chéri o hmotnosti 157,5 g v hodnotě 99,90 Kč za kus a 1 kus tlačenky s nápisem Řezníkova tlačenka o hmotnosti 450 g v hodnotě 64,90 Kč, tyto ukládal do svého batohu, a aniž by zboží uhradil, věci pronášel přes prostor pokladen, čímž poškozené společnosti Albert Česká republika, s.r.o., se sídlem Radlická 520/117, 158 00 Praha 5-Jinonice, IČ: 44012373, způsobil škodu odcizením v celkové výši 1.797,20 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 19 T 78/2022 ze dne 7. 9. 2022, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2022, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 68 To 98/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konkrétně namítal, že odvolací soud nepřijal jeho argumentaci, podle které po poškozeném požadoval pouze nějaké drobné. Uvedl, že poškozenému nesáhl do oděvu. Obviněný se necítí být vinen zločinem loupeže, přičemž poukázal na svědecké výpovědi T. R. a K. M., kteří viděli konflikt mezi ním a poškozeným, kdy intenzita uváděného sporu u nich nevyvolala větší zájem a sporu nevěnovali pozornost. Podle obviněného se odvolací soud dostatečně nevypořádal s hodnocením důkazů, zejména se nezabýval ani tím, že skutek mohl být posouzen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti podotknul, že hranice mezi tímto přečinem a zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je v tomto případě nejistá.
5. Další námitky obviněný vznesl proti výši trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Přitom poukázal na tresty odnětí svobody postupně uložené v jiných trestních věcech, které již vykonává.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 68 To 98/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 6 T 54/2023, a podle §
265m odst. 1 tr. ř. aby změnil právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně na přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a rozhodl o mírnější výměře úhrnného trestu, jakož i o povinnosti k náhradě škody.
7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto důvodu neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Obviněný pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. K tomu státní zástupce pro úplnost doplnil, že rozhodný skutkový závěr soudů nižších stupňů, který je určující pro naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a který se týkal použití násilí proti poškozenému H. W. v úmyslu zmocnit se jeho peněz, je podložen konkrétními důkazními prostředky (zejména výpověďmi poškozeného a svědka T. R.).
8. Žádnému z důvodů dovolání neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil přiměřenost uloženého trestu. Podle státního zástupce trest uložený obviněnému není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
9. Naproti tomu je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že námitky obviněného, kterými se domáhal právního posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, lze sice již formálně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto námitky jsou neopodstatněné. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty není rozhodná hodnota věci, přičemž trestní odpovědnost zde není podmíněna ani vznikem majetkové újmy. Citovaný zločin je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1980 a č. 37/1970 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o násilí, není rozhodující intenzita síly, kterou pachatel vyvíjí proti poškozenému, nýbrž to, že její vynaložení je prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Současně se však nevyžaduje, aby poškozený skutečně kladl odpor (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003 sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1636/2016 či ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1110/2015). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, kterým chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1215/2015 či ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1057/2014). Jak přitom vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný užil proti poškozenému fyzické násilí s cílem získat od něj peněžní hotovost. Násilí obviněného tedy bezprostředně směřovalo ke zmocnění se cizí věci, kterou měl mít poškozený ve své dispozici. Takové jednání obviněného jednoznačně svědčí o naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů. O přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se v této věci nemohlo jednat již jen z toho důvodu, že násilí obviněného bylo vedeno úmyslem zmocnit se věcí (peněz) poškozeného.
10. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
13. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
14. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
15. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Naproti tomu je nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
17. K námitce obviněného, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s hodnocením důkazů, zejména se nezabýval ani tím, že skutek mohl být posouzen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jakým způsobem vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba nižší soudy přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na jejich odůvodnění vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného (v podrobnostech srov. zejména body 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 13–15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
18. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany je v tomto případě jednak osobní svoboda, resp. svoboda rozhodování, a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Obecně platí, že objektivní stránka tohoto trestného činu je naplněna tehdy, je-li prokázáno použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ze strany pachatele v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí pachatel využije jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby (poškozeného), která věc vlastní.
Je přitom nerozhodné, zda pachatel sám věc napadenému odejme, nebo ji poškozený v důsledku použitého násilí (nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí) sám pachateli vydá (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka bezprostředního násilí pak spočívá v příslibu okamžitého vykonání násilí, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž při zhmotnění této pohrůžky není vyžadována ústní forma, nýbrž zcela postačuje konkludentní jednání (např. míření zbraní na tělo napadeného).
Zmocněním se cizí věci se rozumí situace, kdy si pachatel – v případě loupeže násilně či pohrůžkou použití bezprostředního násilí – zjedná možnost s takovou věcí poškozeného v budoucnu nakládat. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku přitom není podstatné, zda úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s věcí, jíž se pohrůžkou násilí zmocnil, popř. jen k přechodné dispozici s ní (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh.
tr.). Skutečná hodnota cizí věci, jíž se pachatele za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí zmocnil, přitom není z hlediska naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku rozhodná. Z hlediska naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je pak vyžadován úmysl pachatele. Dále k tomu též srov. relevantní judikaturu uváděnou již ve vyjádření státního zástupce.
19. V projednávané trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, a to především na podkladě svědectví samotného poškozeného, jakož i výpovědí svědka T. R., že obviněný fyzicky napadl poškozeného H. W., když ho s hlasitým pokřikováním "Počkej dědku, kam jdeš" nejprve pronásledoval, a když se poškozený otočil, tak obviněný se záměrem získat od něj peníze mu sdělil "Naval love, dědku", a po odmítnutí ze strany poškozeného, se pokusil uchopit jej oběma rukama v oblasti krku a udeřit poškozeného do horní poloviny těla, kdy však poškozený úder vykryl a začal se bránit, přičemž obviněného udeřil rukou do obličeje, poté došlo k jejich vzájemnému strkání, jehož obviněný zanechal až v přítomnosti dalších procházejících osob, následně poškozený z místa rychle odešel, a než se ukryl do zubní ordinace, tak jej obviněný znovu pronásledoval se slovy "Kam zase jdeš dědku, pro posilu?". Obviněný tedy použil proti poškozenému fyzického násilí s cílem získat od něj peněžní hotovost, přičemž jeho násilí bezprostředně směřovalo ke zmocnění se cizí věci, tj. peněz poškozeného. Jelikož obviněný měl v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. peněz poškozeného, nemohlo se v jeho případě jednat o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak dovozuje ve svém mimořádném opravném prostředku.
20. Další námitky obviněný vznesl proti výši trestu, který považuje za nepřiměřeně dlouhý a přísný. Přitom odkázal na tresty odnětí svobody postupně uložené v jiných trestních věcech, které již vykonává.
21. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
22. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
23. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
24. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let (v rámci trestní sazby dvě léta až deset let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu v bodech 17 a 18 jeho rozhodnutí. Ani s ohledem na další nepodmíněné tresty, které obviněný vykonává od 8. 2. 2023, nelze v žádném případě předmětný nepodmíněný trest odnětí svobody považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.
25. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. CH. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu