11 Tdo 349/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
července 2007 o dovolání obviněného P. T., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. června 2006, sp. zn. 9 To 247/2006, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 70/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z podnětu dovolání obviněného rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 247/2006, v celém
rozsahu z r u š u j e .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. března 2006, sp. zn. 2 T
70/2004, byl obviněný P. T. uznán vinným trestnými činy pod bodem I. zanedbání
povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., pod bodem II. zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a pod bodem III. zanedbání povinné výživy
podle § 213 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 213 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody
(ve výroku rozsudku nesprávně uvedeno souhrnný trest) v trvání jednoho roku.
Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 59 odst. 2 tr.
zák. mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil
dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených
trestných činů dopustil tím, že
ad I. v době od ledna 1999 do července 2003 včetně, vyjma, kdy formou
doporučené zásilky zaslal matce nezletilého šeky K. b., a. s., a to v dubnu
1999 znějící na částku 105.000,- Kč, v lednu 2000 znějící na částku 1.500,- Kč,
v říjnu 2000 znějící na částku 2.000,- Kč a dále v lednu 2001 zaslal poštovní
poukázkou částku 100,- Kč a v červenci 2003 na sporožirový účet matky
nezletilého 500,- Kč, úmyslně se vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat svého
syna, nezletilého P. T., k rukám A. T., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze
zákona, navíc mu byla stanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96, ve výši 3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do
každého pátého dne v měsíci předem, vzhledem k tomu, že matka nezletilého si na
poště nevyzvedávala doporučené zásilky, kterými obviněný zasílal šeky K. b., a.
s., anebo je neuplatnila u příslušného bankovního ústavu, dluží na výživném
částku 164.400,- Kč,
ad II. v době od srpna 2003 do ledna 2004 včetně, vyjma, kdy na účet matky
nezletilého zaslal v měsících srpen, září, listopad a prosinec 2003 po 500,-
Kč, řádně nepřispíval na výživu svého syna, nezletilého P. T., k rukám A. T.,
ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, navíc mu byla stanovena usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96, ve výši
3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy každého pátého dne v měsíci předem, čímž dluží
na výživném částku 16.000,- Kč,
ad III. v době od června 1999 do 22. 4. 2002 včetně, kdy oprávněná nastoupila
do zaměstnání, se úmyslně vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat svou
manželku A. T., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc
mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 1998, sp.
zn. 9 C 245/96, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39
Co 354/98 nabyl právní moci dne 1. 6. 1996, ve výši 5.000,- Kč splatné vždy do
každého desátého dne v měsíci předem, čímž dluží na výživu manželky částku
nejméně 175.000,- Kč.
(I když nerad, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že formulace skutkových vět
v tomto rozsudku je stylisticky i logicky velmi slabá a na hranici
srozumitelnosti).
Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním.
Městský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o vině trestnými činy zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 2 tr. zák. ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body I. a III.
napadeného rozsudku. Výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 1 tr. zák. (skutek uvedený pod bodem II. napadeného rozsudku) nebyl
zrušením dotčen. Odvolací soud zrušil samozřejmě i celý výrok o trestu. Podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal v bodě I. vinným
trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. a v bodě
III. trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. a za
tyto trestné činy a trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1
tr. zák. (bod II. zrušením nedotčený) mu podle § 213 odst. 2 za použití § 35
odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr.
zák. mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil
dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Podle skutkových zjištění soudu II. stupně se obviněný trestných činů dopustil
tím, že
ad I. v době od ledna 1999 do července 2003 včetně, vyjma, kdy formou
doporučené zásilky zaslal matce nezletilého šeky K. b., a. s., a to v dubnu
1999 znějící na částku 105.000,- Kč, v lednu 2000 znějící na částku 1.500,- Kč,
v říjnu 2000 znějící na částku 2.000,- Kč a dále v lednu 2001 zaslal poštovní
poukázkou částku 100,- Kč a v červenci 2003 na sporožirový účet matky
nezletilého 500,- Kč, úmyslně se vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat svého
syna nezletilého P. T., k rukám A. T., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze
zákona, navíc mu byla stanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96, ve výši 3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do
každého pátého dne v měsíci předem, vzhledem k tomu, že matka nezletilého si na
poště nevyzvedávala doporučené zásilky, kterými obviněný zasílal šeky K. b., a.
s., anebo je neuplatnila u bankovního ústavu, dluží na výživném 55.900,- Kč,
ad III. v době od června 1999 do 22. 4. 2002 včetně, kdy oprávněná nastoupila
do zaměstnání, se úmyslně vyhýbal své zákonné povinnosti vyživovat svou
manželku A. T., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a navíc
mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 1998, sp.
zn. 9 C 245/96, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39
Co 354/98 nabyl právní moci dnem 1. 6. 1999, ve výši 5.000,- Kč, splatné vždy
do desátého dne v měsíci předem, čímž dluží na výživu manželky částku nejméně
157.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v
zákonné lhůtě podrobně odůvodněné dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o
vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že v době rozhodování
soudu prvního i druhého stupně byla pravomocně povolena obnova řízení o
výživném na nerozvedenou manželku a v dané době nebylo ve věci vydáno žádné
jiné rozhodnutí. Zdůrazňuje, že povolením obnovy řízení se podle občanského
soudního řádu odkládá vykonatelnost původních soudních rozhodnutí o výživném na
nerozvedenou manželku. Dále vytýká soudům nedůslednost v aplikaci ustanovení §
2 odst. 6 tr. ř. Dle něj vlastní dokazování měl soud vykonat v míře a v takovém
rozsahu, aby bylo spolehlivě učiněno zadost relevantním ustanovením zákona o
rodině. Nesouhlasí s právním názorem, který soud v rozhodnutí vyslovil, že
obviněnému vyplývá automaticky přímo ze zákona o rodině povinnost vyživovat
svou manželku. Poukazuje na ustanovení § 91 zákona o rodině, z něhož plyne, že
manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost a rozsah této povinnosti je
stanoven tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla v zásadě stejná.
Poukazuje na nedostatky v dokazování ohledně samotného vzniku nároku na výživné
nerozvedené manželky, výše nároku výživného mezi manželi, zjišťování faktického
stavu věci vlastním dokazováním (soud z rozhodující části převzal důkazy a
jejich hodnocení provedené v opatrovnickém řízení Okresním soudem Liberec, a to
včetně těch, o kterých sama A. T. později prohlásila, že se nezakládají na
pravdě). Dále poukazuje na absenci důkazů, resp. nesprávné hodnocení důkazů,
porušování dobrých mravů ve vztahu k otázce hodnocení, plnění vyživovací
povinnosti ve vztahu k manželce a nezletilému synovi. Namítá kvalifikaci jeho
jednání podle odstavce 2 § 213 a uvádí, že soud z každého jeho jednání
dovozoval bezdůvodné se vzdání zaměstnání a výdělečných možností. V závěrečné
části dovolání podrobně rozebírá údajné nedostatky, kterých se dopustily soudy
I. a II. stupně v dokazování, poukazuje na to, že nepřihlédly k jeho obhajobě a
že skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch, byly zcela pominuty. Domnívá
se, že postupem soudů byla porušena rovnost účastníků řízení zaručená Ústavou a
Listinou základních práv a svobod. Dovolatel je přesvědčen, že nesprávným
postupem soudů mu byla odňata možnost využít ustanovení § 214 tr. zák. o účinné
lítosti. V závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud odsuzující rozsudek v plném
rozsahu dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání
vyjádřil tak, že shledal dovolání za neopodstatněné ve vztahu k trestným činům
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 a podle § 213 odst. 1 tr. zák.
spáchaným neplacením výživného na nezletilého P. T. Poukázal především na to,
že námitka, podle které je přiznání výživného na nezletilého v rozporu s
dobrými mravy dle § 96 odst. 2 zákona o rodině, není specifikována z hlediska
jejího obsahu, protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje rozpor mezi přiznáním
výživného pro nezletilé dítě a dobrými mravy. Pokud jde o námitku, že soud
nesdělil obviněnému před vynesením rozsudku výši dlužného výživného a znemožnil
mu tak využití ustanovení § 214 tr. zák., je podle státního zástupce i tato
námitka nedůvodná, protože výše dlužného výživného na syna byla obviněnému
známa již z obžaloby, a přesto se ji ani zčásti nepokusil uhradit, a to nejen
ke skutku uvedenému pod bodem I., kde mohlo být nejasné v jakém rozsahu byl
uznán vinným, ale ani ve vztahu ke skutku, který je uveden pod bodem II. výroku
rozsudku, kde výše dlužného výživného byla po celou dobu neměnná a nevzbuzující
pochybnosti. Státní zástupce rovněž shledal za neopodstatněnou námitku, dle níž
byl obviněný uznán vinným neplacením výživného manželce do 22. 4. 2002 včetně,
přestože oprávněná v civilním řízení omezila svůj nárok na dobu do 31. 1. 2002.
Argumentuje tím, že trestní odpovědnost obviněného není na podání
občanskoprávní žaloby a rozsahu uplatněného nároku v žádném směru závislá.
Ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr.
zák., který měl být spáchán neplacením výživného na manželku obviněného,
shledal státní zástupce některé námitky dovolatele za opodstatněné. Obviněný
byl uznán vinným za neplacení výživného manželce do 22. 4. 2002 včetně, a to
přesto, že uvedeného dne již nastoupila do zaměstnání a pobírala mzdu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze (oba rozsudky jsou již výše citovány) bylo odvolateli stanoveno výživné v
částce 5.000,- Kč měsíčně. Státní zástupce napadenému rozhodnutí vytýká, že
soud nereagoval na skutečnost, že ve věci byla povolena obnova řízení, což již
samo o sobě výši stanoveného výživného a důvodnost jeho přiznání do značné míry
zpochybňuje. Dále poukazuje na to, že A. T. obdržela od obviněného na výživné
pro nezletilého syna celkem 3 šeky na celkovou částku 108.500,- Kč, které však
nerealizovala. Proto podle názoru státního zástupce nelze než souhlasit s
dovolatelem, že tyto peníze buď nepotřebovala a přiznání výživného pro manželku
obviněného bylo nedůvodné nebo je sice potřebovala, ale bezdůvodně jednala v
neprospěch společného dítěte, které zkrátila na finančním zajištění. Státní
zástupce zdůraznil, že přiznání výživného za situace, kdy manželka obviněného
opustila i s nezletilým synem společnou domácnost, dále za situace, že úmyslně
nerealizovala zaslané šeky, by mohlo být v rozporu s dobrými mravy dle § 96
odst. 2 zákona o rodině, ať už proto, že nebylo třeba vyrovnávat rozdíl hmotné
úrovně života obou nerozvedených manželů nebo proto, že manželka obviněného
jednala v rozporu se zájmy jejich společného dítěte. Tuto otázku zatím nelze
definitivně řešit, neboť soud otázku důvodnosti a výše výživného nerozvedené
manželky jako předběžnou otázku dle § 9 odst. 1 neřešil. Dle státního zástupce
je však zřejmé, že ve vztahu ke skutku ad III. spočívá rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku a na nesprávném, resp. absentujícím hmotně právním
posouzení ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně vyhověl a z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve
výroku o vině ve skutku III. a ve výrocích o trestu a zrušil všechna další
rozhodnutí obsahově na tyto výroky navazující, pokud zrušením ztratily svůj
podklad a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal k
novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl učinit toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí
jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda je v této věci dovolání přípustné, zda
bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Konstatuje, že dovolání je
přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě
jakož i na místě kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, 3 tr. ř./ a bylo podáno
oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod
lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence
je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně subsumovat
pod některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř ., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Obviněným uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení
skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze
proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu, jímž bylo obviněný uznán vinným, že jde o
trestný čin jiný nebo jednání není vůbec trestné. Tento dovolací důvod
neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených
důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Není možné namítat nic proti
samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na
to jiného právního posouzení. Nejnovější judikatura Ústavního soudu, zejména
pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, označila tento výklad za velmi
restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného
prostředku do trestního řízení. Reflektuje tuto judikaturu, Nejvyšší soud do
rámce dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i
„zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s
učiněnými skutkovými zjištěními“, a tedy zásah do skutkových zjištění lze v
rámci dovolacího řízení připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právnimi závěry soudu a učiní-li dovolatel
tento nesoulad předmětem dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
849/2006). Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, která
zpochybňovala skutková zjištění soudů, hodnocení provedených důkazů, jakož i
ty, jejichž část se týkala návrhů na doplnění dokazování. Jejich
prostřednictvím byly totiž napadány údajné vady skutkových zjištění, nikoliv
však vady právního posouzení zjištěného skutku.
Relevantními z pohledu uplatněného dovolacího důvodu byly podle názoru
Nejvyššího soudu námitky dovolatele, dle kterých soud nepřípustně vycházel ze
stanovení výše výživného z fikce patnáctinásobku životního minima dle § 85a
zákona o rodině, aniž by zjišťoval jeho reálné příjmy v inkriminované době a
dále, že přiznání výživného na nezletilého je v rozporu s dobrými mravy dle §
96 odst. 2 zákona o rodině, soud znemožnil obviněnému využití dobrodiní § 214
tr. zák. a obviněný byl uznán vinným za neplacení výživného manželce do 22. 4.
2002 včetně, přestože v občanskoprávním řízení svůj návrh omezila na dobu do
31. 1. 2002. Jakkoliv jsou však tyto námitky relevantní, považuje je Nejvyšší
soud za neopodstatněné. A to ze stejných důvodů, které uvádí státní zástupce ve
svém vyjádření.
Za relevantní a důvodné považuje však další námitky obviněného, především
námitky směřující ke skutku uvedenému pod bodem III. výroku rozsudku odvolacího
soudu trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.
neplněním vyživovací povinnosti vůči manželce. Jde o námitku spočívající v tom,
že v řízení o výživném na manželku obviněného byla povolena obnova řízení a
rozhodnutí, o které se tento výrok opírá, je tedy nevykonatelné. Přesněji
řečeno, vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla povolením obnovy odložena, z čehož
logicky plyne, že pokud prostředky občanského práva nelze vynutit plněním
vyživovací povinnosti ve vztahu k manželce obviněného, tím méně přichází v
úvahu trestněprávní odpovědnost za neplnění této povinnosti, a vlastně
vynucování jejího plnění prostředky trestního řízení. To by bylo v ostrém
rozporu s chápáním trestního práva jako ultima ratio. Kromě toho samotný fakt,
že byla povolena obnova tohoto řízení, zpochybňuje nejen samotnou výši
stanoveného výživného v předchozím civilním řízení, ale vůbec otázku důvodnosti
jeho přiznání. Přitom jak soud I. stupně tak odvolací soud víceméně mechanicky
vycházely z rozhodnutí o výživném v občanském soudním řízení a důvodností a
výší výživného nerozvedené manželky se nezabývaly jako předběžnou otázkou podle
§ 9 odst. 1 tr. ř. I námitka obviněného, podle které přiznání výživného
manželce je v rozporu s dobrými mravy, je důvodná. A to jak s ohledem na fakt,
že i když obdržela šeky na poměrně značnou finanční částku, tyto nerealizovala,
z čehož plyne logický závěr, že buď tyto peníze nepotřebovala anebo jednala
bezdůvodně v neprospěch společného dítěte, které tak zkrátila na finančním
zabezpečení. Z toho plyne, že buď nebylo potřebné vyrovnávat rozdíl hmotné
úrovně života obou nerozvedených manželů anebo oprávněná jednala v rozporu se
zájmy dítěte a tedy v obou zmíněných případech by mohlo být přiznání výživného
manželce v rozporu s dobrými mravy dle § 96 odst. 1 zákona o rodině. Stanovení
toho, která z obou nastíněných variant odpovídá skutečnosti, je podle
Nejvyššího soudu věcí dalšího posouzení, neboť soudy v trestním řízení otázku
důvodnosti a výše výživného nerozvedené manželky jako předběžnou otázku
neřešily. Ještě poznámka k závěru soudu, že obviněnému povinnost vyživovat
nerozvedenou manželku plyne přímo ze zákona o rodině. Jedná se o vzájemnou
vyživovací povinnost vycházející v podstatě z principu, že životní úroveň
nerozvedených manželů by měla být stejná. Z této konstrukce logicky plyne, že
stejnou povinnost má i nerozvedená manželka ve vztahu ke svému manželovi. Za
této situace lze pouze stěží konstatovat to, co je konstatováno ve skutkových
větách rozsudku soudu I. a II. stupně, že obviněnému konkrétní povinnost pro
porušení, pro které je stíhán, plyne automaticky přímo ze zákona a rozhodnutí v
civilním řízení je vlastně něco navíc.
Uvedený výrok však trpí i další vadou, a to výrazným rozporem mezi popisem
jednání ve skutkové větě a použitou právní kvalifikací. Současně je vhodné
říct, že stejnou vadou trpí i výrok o vině pod bodem I.
Trestného činu neplnění povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se dopustí
ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo
zaopatřovat jiné. Úmyslným vyhýbáním se zde rozumí jednání pachatele, který
nejenže svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale úmyslně
podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil nebo aby zmařil či
podstatně ztížil anebo oddálil vymáhání nároku na výživném. V popisu skutků I. a III., tak jak jsou uvedeny, konkrétní jednání, kterým se obviněný měl vyhýbat
plnění vyživovací povinnosti uvedeno není. Popis skutku obsahuje pouze obecnou
formulaci, která je vlastní citací části znění skutkové podstaty uvedené v
odst. 2 § 213 tr. zák. Jednání, kterým měl obviněný tento znak skutkové
podstaty naplnit, však ve skutkové větě chybí. Již výše je uvedeno, že dovolací
soud při svém rozhodování o dovolání je vázán skutkovým zjištěním nalézacího
soudu, případně pozměněným v odvolacím řízení. Skutkové zjištění soud vyjadřuje
ve skutkové větě výroku rozsudku. Je tedy namístě zkoumat, zda skutková věta
odpovídá použité právní kvalifikaci. V projednávaném případě tomu ve skutcích
označených jako I. a III. tak není, a to proto, že absentuje uvedení
konkrétního jednání, kterým se měl obviněný úmyslně vyhýbat vyživovací
povinnosti. Za tohoto stavu by šlo z hlediska trestní odpovědnosti uvažovat
maximálně o odstavci 1 § 213 tr. zák., protože nejpodstatnější znak skutkové
podstaty uvedené v odstavci 2 chybí. Tato skutečnost však ve vztahu ke skutku
označenému jako I. ve výroku napadeného rozsudku není jediným pochybením. U
tohoto skutku lze konstatovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právní
kvalifikací tam popsaného jednání obviněného. Skutkové zjištění je postaveno na
tom, že obviněný neplnil svoji vyživovací povinnost od ledna 1999 do července
2003, přitom však soud akceptoval fakt, který dokazováním zjistil, že obviněný
v měsících duben 1999, leden 2000 až říjen 2000 plnil svou vyživovací povinnost
tím, že zaslal své manželce šeky K. b., a. s., na celkovou sumu 108.500,- Kč. Proti tomuto závěru soudu nelze nic namítat, obviněnému nic nebránilo platit
výživné prostřednictvím šeků a takříkajíc předplatit si výživné na určitou
dobu. Jeho vyživovací povinnost v tomto období byla stanovena na 3.000,- Kč
měsíčně. Z výše uvedeného však ani soud I. stupně ani odvolací soud nevyvodily
patřičné závěry. Obviněný totiž tímto způsobem zaplatil výživné za 36 měsíců,
tj. za roky 1999, 2000 a 2001. Je druhá věc, že zásahem matky jeho syna bylo
splnění jeho vyživovací povinnosti zmařeno. Obviněného nebylo možno uznat
vinným trestným činem zanedbání povinné výživy za období od ledna 1999 do 31. 12. 2001. Pokud byl za toto období vinným uznán, byl uznán vinným nesprávně,
protože svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty uvedeného trestného
činu. Tomu koneckonců odpovídá i skutkové zjištění odvolacího soudu, podle
kterého obviněný „dluží na výživném částku 55.900,- Kč“. Je však poněkud
neúplné, protože jde o dlužné výživné za období od 1. 1.
Vycházeje z uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek
Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Pro
uvedené, aniž by Nejvyšší soud sám provedl hmotně právní posouzení předmětné
věci a nahrazoval tím funkci soudu nižší instance, rozhodl tak, že podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, sp. zn.
9 To 247/2006, zrušil. Rozsudek zrušil v celém rozsahu vzhledem k tomu, že
skutek uvedený pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, jehož se zrušující
rozsudek odvolacího soudu nedotkl, úzce souvisí svým charakterem i způsobem
provedení, jakož i motivací a dalšími okolnostmi s oběma dalšími skutky a podle
přesvědčení senátu Nejvyššího soudu je nezbytné, aby o odvolání obviněného bylo
rozhodováno jedním rozhodnutím, jímž je odvolání vyčerpáno jako celek, aby tak
mohlo být jednání obviněného co nejúplněji a nejspravedlivěji posouzeno,
kvalifikováno a případně rozhodnuto o trestu.
Úkolem odvolacího soudu bude, aby v rámci opětovného projednání odvolání ve
výše naznačeném směru a v potřebném rozsahu doplnil dokazování a přesně
specifikoval skutky, kterých se měl obviněný dopustit. Ve vztahu ke skutku ad
III. bude nezbytné, aby zjistil současný stav řízení po povolení obnovy a pokud
by ve věci prozatím ještě nebylo rozhodnuto, musí otázku event. vyživovací
povinnosti obviněného k manželce (tj. zda a v jakém rozsahu obviněný v době od
června 1999 do dne, kdy A. T. nastoupila do zaměstnání, měl vůči ní vyživovací
povinnost, a to i s ohledem na vytýkaný rozpor s dobrými mravy) vyřešit v rámci
tzv. předběžné otázky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman