11 Tdo 374/2022-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání obviněného M. F., nar. XY v XY, státního občana České republiky, trvale bytem XY, zdržujícího se na adrese XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 14 To 96/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 T 6/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.
1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 71 T 6/2021, tak, že podle § 306 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“) se uznává na území České republiky rozsudek Okresního soudu Piešťany ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 2T/118/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě, sp. zn. 5To/22/2019, ze dne 9. 1. 2020, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2020, jímž byl obviněný M. F. uznán vinným pro spáchání zločinu vydírání podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona Slovenské republiky s odkazem na § 139 odst. 1 písm. c) trestního zákona Slovenské republiky, přečinu nebezpečného pronásledování podle § 360a odst. 1 písm. a), c) trestního zákona Slovenské republiky a přečinu výtržnictví podle § 364 odst. 1 písm. a) trestního zákona Slovenské republiky. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let a šesti (6) měsíců, se zařazením do věznice s minimálním stupněm ostrahy, přičemž jeho jednání by podle českého trestního zákoníku mohlo být posouzeno jako trestné činy vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dalšími výroky citovaného rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 2 z. m. j. s. obviněný M. F. na území České republiky vykoná trest odnětí svobody v trvání tří (3) let a šesti (6) měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu Piešťany ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 2T/118/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě, sp. zn. 5 To/22/2019 ze dne 9. 1. 2020, který nabyl právní moci téhož dne, a pro jeho výkon byl podle § 124 odst. 4 z. m. j. s. a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 14 To 96/2021, tak, že tento řádný opravný prostředek podle § 256 tr. ř. per analogiam zamítl.
3. Obviněný s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a
prostřednictvím zvoleného obhájce proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku přitom odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) a m) tr. ř. a namítl, že důvodem pro neuznání rozhodnutí soudu jiného členského státu je v souladu s ustanovením § 305 odst. 1 písm. f) z. m. j. s., pokud takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje. Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je důvodem pro dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. Důvodem pro neuznání rozhodnutí soudu jiného členského státu je rovněž ustanovení § 5 odst. 1 z. m. j. s., podle nějž mezinárodní justiční spolupráci nelze cizozemskému rozhodnutí poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat. Pokud bylo porušeno ústavní právo odsouzeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívající mimo jiné v provedení důkazů, které nebyly zajištěné zákonným způsobem a neměly být tudíž jako nepřípustné provedeny, když zároveň v rozporu s principem kontradiktornosti neměl odsouzený možnost porovnat originál důkazů oproti důkazům předloženým obžalobou, potom byl naplněn i dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
4. Dovolatel ke shora uvedenému konkrétně poznamenal, že Krajský soud v Trnavě jednal a rozhodl dne 9. 1. 2020 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv na své přítomnosti trval, a to bez zvoleného či platně ustanoveného obhájce, neboť 7. 1. 2020 odvolal plnou moc udělenou JUDr. Igorovi Horanskému (čímž zanikl mandát i náhradnímu obhájci JUDr. Tatianě Chrenkové) a svůj souhlas s jednáním v nepřítomnosti vzal zpět. Obviněný dále namítal zákonnost a autenticitu zvukových záznamů vyhotovených poškozenou a nezákonnost přepisů SMS a MMS zpráv. České soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti senátu Krajského soudu v Trnavě. V řízení před slovenskými soudy mu nebylo umožněno vyslechnout svědky obhajoby. Nakonec Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by o jeho konání vyrozuměl obviněného, nebo jeho obhájce.
5. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 71 T 6/2021, a navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 14 To 96/2021, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu jednání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Takovým rozhodnutím je:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
7. Z uvedeného taxativního výčtu by v projednávané věci podle povahy dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zamítnutí odvolání přicházela do úvahy toliko alternativa uvedená v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ve vztahu k rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Bylo tedy nutné posoudit, zda lze rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky a výkonu trestu odnětí svobody z uznaného cizozemského rozhodnutí, pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest.
8. Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní již ustálenou judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, konstatuje, že rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodne podle § 306 odst. 1 z. m. j. s. o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (případně ochranného opatření) nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky tímto postupem předvídaným v § 306 odst. 1 z. m. j. s.. neuznávají obviněného vinným, ani mu neukládají trest nebo ochranné opatření.
9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 71 T 6/2021, jímž byla podle § 306 odst. 1 z. m. j. s. uznána na území České republiky cizozemská rozhodnutí (tj. výše uvedená rozhodnutí soudů Slovenské republiky), bylo zároveň rozhodnuto, že obviněný v České republice vykoná cizozemskými soudy uložený trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, a to ve věznici s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 14 To 96/2021, pak bylo zamítnuto odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze.
10. Lze tak uzavřít, že výše uvedená rozhodnutí nepředstavují rozsudek, kterým by soudy České republiky obviněného uznaly vinným, a ani mu neuložily trest nebo ochranné opatření ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a proto proti těmto rozhodnutím není dovolání přípustné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004 (uveřejněno pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.), a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 211/2005, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 591/2014, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1578/2016, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 107/09, a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2705/08.
11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. a podané dovolání tak směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto jej podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací obviněného. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2022 JUDr. Antonín Draštík předseda senátu