USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání obviněného P. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 6 To 18/2025-455, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 58/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 12. 2024, č. j. 7 T 58/2024-385, byl obviněný P. G. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s obviněným A. S. (dále také jen „spoluobviněný“) tím, že:
v přesně nezjištěné době na počátku února 2024 ve večerních hodinách v XY, XY, v přízemí domu poté, co poškozený O. K. (dále jen „poškozený“), vešel do domu, ve vzájemné součinnosti přistoupili společně k poškozenému, kterého nejprve svým postavením zastavili a následně natlačili ke zdi tak, že ho obklíčili, přičemž po poškozeném požadovali peníze, a v momentě, kdy poškozený řekl, že je nemá, mu odvětili, že ví, že u sebe peníze má, načež oba obvinění začali poškozeného prohledávat, čemuž se poškozený ze strachu nebránil, obviněný nalezl u poškozeného kapesní nůž, kterým následně směřoval ke krku poškozeného a řekl mu, jestli chce zabít, přičemž mu z kapes oděvu dále postupně vytáhli peněženku s penězi a bezdrátová sluchátka zn. Samsung Galaxy spolu s dalšími penězi, které měl poškozený volně při sobě, kdy přinejmenším jeden z obviněných vzal z peněženky peníze a peněženku vrátil poškozenému, kdy následně svého jednání zanechali, neboť jim poškozený sdělil, že na chodbě jsou kamery, přičemž odcizením peněz způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 39 000 Kč a odcizením nože a sluchátek škodu ve výši 1 300 Kč.
2. Za tento zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 173 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem uznal vinným i spoluobviněného a uložil mu trest. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil oběma obviněným povinnost nahradit poškozenému společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 40 300 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 2. 2025, č. j. 6 To 18/2025-455, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Anny Růžkové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. řádu. Obviněný má za to, že předmětná trestní věc je zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu prvního stupně, kterým přisvědčil rovněž odvolací soud.
5. V první řadě obviněný namítá, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě výpovědi spoluobviněného, který nadto vypovídal až po přednesu závěrečných řečí, kdy se dozvěděl, že by obviněný měl být zproštěn obžaloby. Podle obviněného nebyl v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem proveden žádný jiný důkaz, který by jej usvědčil ze spáchání předmětného trestného činu, tudíž nebylo prokázáno, že se trestného činu dopustil právě on a soud prvního stupně ho tak nesprávně označil za pachatele, kdy toto pochybení odvolací soud neodstranil. Obviněný je tedy přesvědčen o tom, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť byl odsouzen, ačkoliv v řízení vyvstávaly pochybnosti o osobě druhého pachatele daného trestného činu. Obviněný soudům také vytýká, že hodnotily důkazy zcela svévolně a v rozporu se zákonem, když upřednostnily výpověď spoluobviněného, aniž by jakkoliv zhodnotily skutečnost, že spoluobviněný se může hájit uváděním nepravdy. K tomuto dodává, že „zásadu volného hodnocení důkazů nelze chápat tak, že si soud ve svém rozhodování (resp. úvahách o něm) může libovolně určovat (vybírat si), které z provedených důkazů, jež byly provedeny, vyhodnotí a které nikoliv nebo o které z již provedených důkazů opře své skutkové závěry (zjištění) a které naopak opomene“.
6. Dále obviněný tvrdí, že se soudy nikterak nevypořádaly s výpovědí poškozeného, že osoba, která se měla dopustit trestného činu společně se spoluobviněným, byla menší postavy nežli obviněný. Obviněný též upozorňuje na skutečnost, že poškozený uvedl, že obviněného nepoznává. Nad rámec tohoto obviněný podotýká, že rekognice v průběhu vyšetřování provedena nebyla, tudíž nebylo možné, aby poškozený obviněného dříve viděl. Rovněž vyzdvihuje, že výpověď poškozeného byla soudy považována za věrohodnou, přičemž tento závěr byl podložen provedenými důkazy. Dále doplňuje, že výpovědí poškozeného byla vyvrácena výše zmiňovaná výpověď spoluobviněného.
7. Obviněný rovněž vyjadřuje své podivení nad tím, že v průběhu vyšetřování nebyly zajištěny kamerové záznamy ze dne, kdy měl být trestný čin spáchán, nýbrž toliko ze dnů předcházejících a následujících, přičemž tuto skutečnost nebyl dozorující státní zástupce ani policejní orgán schopen vysvětlit.
8. Obviněný zdůrazňuje, že si je vědom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně ani skutková zjištění, která učinil odvolací soud. Nicméně je přesvědčen, že v jeho trestní věci je Nejvyšší soud oprávněn tak učinit, a to s poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. extrémního rozporu „mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy“, přičemž pokud by tak dovolací soud neučinil, zasáhl by do práva na spravedlivý proces (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Následně obviněný prezentuje další závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se případů, kdy je třeba zjednat nápravu pochybení soudů v rámci dokazování, která nejsou odstraněna odvolacími soudy, a to právě v řízení dovolacím (k čemuž odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
9. V neposlední řadě obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem odvolací soud na pochybení soudu prvního stupně nereagoval a spokojil se s nedostatečným hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně.
10. V návaznosti na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a rovněž veškerá další navazující rozhodnutí, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Petr Zarivnij, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného zdůrazňuje, že mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stojí námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. Připomíná, že citovaný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ve věci přitom podle něho nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
12. Státní zástupce dále konstatuje, že obviněný totožné námitky uplatnil již v rámci řízení před soudy obou stupňů, které se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.
13. Co se postupu in dubio pro reo týče, poukazuje státní zástupce na skutečnost, že se soud prvního stupně neocitl v důkazní nouzi, neboť obviněného usvědčují výpovědi poškozeného a spoluobviněného, tedy skutkový stav byl dotvořen provedenými důkazy. Státní zástupce sice souhlasí s obviněným, že výpovědi poškozeného a spoluobviněného si v některých bodech vzájemně protiřečí, ovšem na podstatné části proběhlého děje se podle jeho názoru shodnou. Nad rámec tohoto státní zástupce doplňuje, že soud prvního stupně nikterak nepochybil, jestliže vycházel z dodatečné výpovědi spoluobviněného, která byla učiněna teprve po zaznění v pořadí prvních závěrečných řečí. Mimo jiné se neztotožňuje s názorem obviněného, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o jeho vině.
14. Shrnuje proto, že soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů provedené důkazy řádně a pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Zároveň řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. K tomuto opakuje, že ve věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
15. S ohledem na výše uvedené státní zástupe navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
18. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
19. Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. řádu.
20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
21. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
22. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, a dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. m), g) tr. řádu ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž svou argumentací především rozporuje úplnost dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů soudy a správnost skutkových zjištění. V tomto směru – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
26. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je zčásti opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 401). Obviněný setrvale soudům vytýká, že kromě výpovědi spoluobviněného, která byla učiněna teprve po přednesu v pořadí prvních závěrečných řečí a nadto byla vyvrácena výpovědí poškozeného, která byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako věrohodná, neexistuje jiný důkaz o jeho vině, resp. nebylo prokázáno, že trestný čin spáchal, a soud prvního stupně jej tak nesprávně označil za pachatele, když současně namítá, že se soudy nevypořádaly s popisem osoby druhého pachatele, jak jej uvedl poškozený, tj. nevypořádaly se s výpovědí poškozeného ve smyslu toho, že trestného činu se měla se spoluobviněným dopustit osoba menší postavy v porovnání s obviněným. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že v průběhu vyšetřování nebyly zajištěny kamerové záznamy protiprávního jednání, ačkoliv se podařilo zajistit kamerové záznamy ze dnů předcházejících a následujících. Na tomto základě pak dovozuje, že se nepodařilo prokázat, že jedním ze spolupachatelů trestného činu byl právě on, a tudíž vzhledem k pochybnostem o skutkovém stavu věci je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
27. Takové dovolací námitky obviněného však nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů, zejména výpovědí spoluobviněného a poškozeného, a domáhá se jejich odlišného hodnocení, aniž by poukázal na konkrétní rozpor mezi obsahem některého z provedených důkazů a určitým rozhodným skutkovým zjištěním (určujícím pro naplnění znaků daného trestného činu), přičemž má skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil rovněž odvolací soud, za nesprávná.
28. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě – s poukazem na stěžejní důkazy, a to výpovědi poškozeného a spoluobviněného, doplněné výpovědí svědkyně M. G., jakož i nashromážděnými listinnými důkazy – odůvodnil, proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak za prokázané, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku (srov. zejména body 16 a 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí plně odkazuje na body 16 a 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy blíže rozvádí, že námitka obviněného spočívající v neexistenci jiných usvědčujících důkazů kromě výpovědi spoluobviněného není namístě, neboť tuto je třeba hodnotit v kontextu s výpovědí poškozeného, který shodným a neměnným způsobem popsal jednání obou pachatelů, přičemž spoluobviněný označil právě obviněného, který se na místě činu v inkriminované době nacházel (srov. body 8 až 10 odůvodnění jeho usnesení). Je tak zřejmé, že neobstojí námitka obviněného, že kromě výpovědi spoluobviněného neexistuje jiný důkaz o jeho vině, resp. nebylo prokázáno, že trestný čin spáchal právě on. V této souvislosti je nadto vhodné dodat, že odvolací soud se dostatečně vypořádal též s námitkou obviněného, že poškozený opakovaně uvedl, že obviněného nepoznává (viz bod 10 odůvodnění jeho usnesení).
29. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.
30. Konečně ve vztahu k obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo soudem prvního stupně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
31. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení výpovědí poškozeného a spoluobviněného a (s takto jinak hodnocenými výpověďmi pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
32. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. G. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručených práv obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu