11 Tdo 414/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 28.
června 2005, o dovoláních obviněných J. G. a Z. N., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. července 2004, sp. zn. 2 To 47/2004, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 1/2003, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného J. G. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněného Z. N. o d m í
t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2004, sp. zn. 40 T 1/2003,
byli obvinění J. G. a Z. N. uznáni vinnými trestnými činy vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. měli obvinění J. G., B. H. a Z. N. společně s několika dosud neustanovenými muži dopustit tím, že dne 20. června
2002 kolem 17:00 hodin na parkovišti u restaurace zvané „N. N.“ v R., okr. B.,
přinutili J. K., bytem R. J., ul. P., okres B., a A. S., bytem R., ul. L.,
okres B., k nastoupení do blíže nezjištěného vozidla zn. BMW šedé barvy tím, že
je spolu s rusky mluvícími muži před vozidlem obstoupili, a to pod záminkou
projednání okolností dříve uskutečněného prodeje firmy S./A., s. r. o., a
identifikace údajných ruských kupců této firmy, jakož i pod výzvou, aby jim
poškození ukázali v B. bydliště předchozího nabyvatele této firmy R. M.,
bezprostředně poté je odvezli z R., okr. B., přes B., kde jim poškození ukázali
bydliště R. M., do B.-K., ul. H., do objektu, tzv. „P. c.“, kde je jednak pod
pohrůžkou fyzického napadení jejich rodinných příslušníků, a jednak bitím,
zejména baseballovou pálkou, ocelovou tyčí, jakož i rukama a kopáním, kdy údery
směřovaly zejména do horních a dolních končetin a hlavy poškozených, nutili k
vydání finanční částky ve výši, která se průběžně měnila, v rozpětí 9 - 10 mil. Kč, která měla představovat údajnou kupní cenu, za kterou byla dne 20. června
2002 údajně společnost S./A., s. r. o., prodána R. M., když poškozené takto
fyzicky napadal zejména obviněný J. G., a to za přítomnosti obviněných B. H. a
Z. N.. Dále zejména poškozeného A. S. obviněný Z. N. nutil namluvit kazetu s
údaji, které obsahovaly skutečnosti o tom, že prodej firmy S./A., s. r. o., byl
poškozenými a R. M. zinscenován za účelem přisvojení si pokladní hotovosti
firmy S./A., s. r. o., čemuž byli přítomni rovněž obžalovaní J. G. a B. H.. Následně je převezli v nočních hodinách do bytu v B. na Š., kde je dále drželi,
znovu po nich vyžadovali peníze a vyhrožovali jim, že pokud peníze nedostanou,
odvezou je zpět na původní místo do tzv. „P. ch.“, kde je znovu fyzicky
napadnou podstatně intenzivněji. Asi po dvou hodinách je z tohoto bytu
převezli do hotelu S. v B., ul. V., kde oba poškozené obviněný B. H. spoutal
policejnými pouty rukama k sobě, opět za přítomnosti zbylých obviněných, a
takto je zanechali na pokoji do rána dne 21. června 2002, přičemž v sousedním,
dveřmi propojeném, pokoji je hlídali dva blíže neustanovení, rusky mluvící
muži. V ranních hodinách dne 21. června 2002 přistoupili obvinění na to, že jim
poškození J. K. a A. S. zabezpečí téhož dne, tj. dne 21. června 2002, vydání
částky ve výši 3 mil. Kč a v dalších dnech jim pak předají další peníze. Poté
co jim poškozený A. S. prostřednictvím své manželky Mgr. M. S. a taxikáře J. V. předal v B. na ul. B. u čerpací stanice E. částku 1.900.000,- Kč, a to fyzicky
do rukou obviněného Z. N., který je předal ve vozidle obviněnému B. H., přičemž
ještě po celou dobu byl hlídán obviněnými B. H. a Z. N., a poškozený J. K.,
který sledován obviněným J. G. dne 21. června 2002 kolem poledne odjel za
účelem zajištění peněz, kdy si od J. R. vypůjčil částku 1,1 mil. Kč, a tento
přivezl ji do B., kde jim předal dne 21.
června 2002 v odpoledních hodinách na
ul. S. u čerpací stanice A. částku 1.100.000,- Kč, a to J. G. a bezprostředně
poté, tedy dne 21. června 2002 kolem 18:00 hodin byli poškození propuštěni s
tím, že jim musí doplatit další peníze, a to minimálně 2 mil. Kč.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se obvinění J. G., B. H. a
Z. N. společně s několika dosud neustanovenými muži měli dopustit tím, že dne
20. června 2002 kolem 18:00 hodin v objektu tzv. „P. ch.“, ul. H., B.,
přinutili bitkou poškozené A. S. a J. K. k vydání věcí a peněz, které měli
poškození u sebe, a to: J. K. k vydání revolveru zn. S. a W. s pěti náboji,
pánské peněženky v hodnotě 70,- Kč s finanční částkou 80.000,- Kč, tašky na
dokumenty v hodnotě 345, Kč s dokumenty, finanční částkou 50.000,- Kč,
kreditní karty A. E. K. b., a. s., v hodnotě 600,- Kč, klíčů od jeho osobního
vozidla BMW 740 v hodnotě 5.575,- Kč, a A. S. k vydání propisovací tužky zn.
Mont Blanc v hodnotě 1.047,- Kč, a slunečních brýlí v hodnotě 1.140,- Kč,
finanční hotovosti ve výši 40.000,- Kč, kreditní karty A. E. K. b., a. s., v
hodnotě 600, Kč, a dále každého z nich přinutili ke sdělení PIN-kódu od
vydaných kreditních karet, přičemž následně ke škodě každého z poškozených
vybrali z jeho účtu částku vždy 40.000,- Kč. Následně vrátili J. K. revolver,
tašku s dokumenty a klíče od osobního vozidla BMW 740 a kreditní kartu, a A. S.
kreditní kartu, a zbývající věci a finanční hotovost si ponechali, čímž
způsobili poškozenému A. S. škodu v celkové výši nejméně 82.187,- Kč a J. K.
škodu ve výši 170.070,- Kč.
Za to byli odsouzeni obviněný J. G. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl)
roku, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný Z. N. podle § 234 odst. 1 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 (tří) let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obvinění J.
G. a Z. N., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
27. července 2004, sp. zn. 2 To 47/2004, přičemž z podnětu odvolání státního
zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr.
řádu částečně zrušil, a to u všech obviněných ve výroku o vině pod bodem 1)
(trestný čin vydírání) a současně ve výrocích o trestech a náhradě škody. Při
nezměněném výroku o vině všech obviněných pod bodem 2) napadeného rozsudku nově
rozhodl podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu tak, že obvinění J. G. a Z. N. byli
uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst.
1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. a odsouzení za tento trestný čin a za
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ohledně nějž zůstal napadený
rozsudek nezměněn, podle § 235 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr.
zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody, obviněný J. G. na 6 (šest) let a
obviněný Z. N. na 5 (pět) let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli
obvinění zařazeni pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu byla obviněným J. G. a Z. N. uložena povinnost zaplatit
společně a nerozdílně poškozeným:
a)A. S., bytem R. L., L., škodu ve výši 1.900.000,- Kč s 3,5 % úrokem z
prodlení od 4. prosince 2002 do zaplacení a dále škodu ve výši 82.187,- Kč,
b)J. K., bytem R. –J., P., škodu ve výši 1.100.000,- Kč s 3,5 % úrokem z
prodlení od 4. prosince 2002 do zaplacení a dále škodu ve výši 170.070,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození A. S. a J. K. odkázáni se zbytkem
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. řádu byla odvolání obviněných J. G. a Z. N. zamítnuta.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. G. prostřednictvím obhájce
JUDr. J. T. dovolání dne 18. listopadu 2004, a to z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a že byl zamítnut řádný opravný prostředek, který podal obviněný,
aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolatel nezpochybňuje, že trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák. byl
dokonán, neboť násilí měly soudy obou stupňů za prokázané, prokázáno bylo také,
že každý z obviněných čin spáchal s dalšími dvěma osobami a že čin byl spáchán
se zbraní, bez ohledu na to, který z obviněných zbraně použil. Dovolatel
tvrdí, že on a jeho spolupachatelé však jednali ve skutkovém omylu ve vztahu k
tomu znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání, kterým je
škoda. Poukazuje na to, že když požadovali po poškozených vrácení peněz
vybraných z účtu společnosti S./A., s. r. o., jednali s vědomím, že na majetku
poškozených žádná újma vzniknout nemůže, neboť jde o peníze odcizené, které
poškozeným nenáležejí. Podle dovolatele třebaže obvinění jednali násilně a
protiprávně, jejich jednání ke vzniku žádné škody subjektivně nesměřovalo.
Dovolatel považuje právní kvalifikaci skutku použitou soudem II. stupně za
vadnou. Brojí dále proti tomu, že jeho odvolání bylo odvolacím soudem podle §
256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. V tom spatřuje naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V závěru dovolání dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2004,
sp. zn. 2 To 47/2004, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu.
Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. N.
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Z. B. dne 26. listopadu 2004 dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolání směřoval do výroku o vině, podle kterého byl v přesně popsané výrokové
části napadeného rozsudku uznán vinným spácháním trestného činu pokusu vydírání
podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) odst. 3 a další trestního
zákona. V odůvodnění namítl, že soud druhého stupně pochybil, když svoje
rozhodnutí o vině obviněného založil zejména na tom, že v celém rozsahu uvěřil
oběma poškozeným. V této souvislosti zpochybnil věrohodnost obou poškozených,
resp. obsahu jejich výpovědí. Na podepření svých námitek zejména poukázal: na
podání trestního oznámení poškozenými až s desetidenním odstupem od údajného
trestního jednání obviněného, resp. obviněných. Poškozenými popisovaná značná
intenzita násilí, které mělo být proti nim použito, nebyla podle dovolatele N.
objektivizovaná provedenými důkazy. Dále obviněný N. poukázal na to, že soud
se nevypořádal s rozporem mezi výpovědí poškozeného a objektivními zjištěními
policejních odborníků v otázce stop jako následku fyzického nátlaku v objektu
tzv. „P. ch.“. Podle dovolatele nelogickým a nevysvětleným zůstává ta
skutečnost, že oba poškození vyhledali lékařskou pomoc až s odstupem několika
dní, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
neobjektivizuje poškozenými uváděný rozsah a intenzitu násilí, které mělo
působit na jejich tělesnou integritu, a to, co poškození uvádějí, neodpovídá
objektivní skutečnosti. Odvolací soud se podle mínění dovolatele N.
nevypořádal s tím, že zde existuje i další verze, a to verze spočívající v tom,
že oba údajní poškození měli obavu z rusky hovořících osob, s nimiž provedli
naprosto netransparentní obchod se společností S./A., spol. s r. o. Dovolatel
uzavírá, že rozpory mezi výpověďmi poškozených a objektivně zjištěnými
skutečnostmi vyúsťují v závěr, že osoby obou poškozených lze hodnotit jako
osoby, které v zájmu zakrytí své vlastní činnosti, jsou schopny okolnosti
podávat jinak, než se ve skutečnosti udály.
Dovolatel N. podal dne 10. února 2005 prostřednictvím svého obhájce doplnění
dovolání. K již uplatněným námitkám ve vztahu k prokázání existence daného
dovolacího důvodu připojil další námitky. Podle jeho názoru odvolací soud
nesprávně v rozporu s ustanovením § 88 tr. zák. kvalifikoval jeho jednání jako
pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, odst. 2 písm.
b), c) a odst. 3 tr. zák. Dovolatel trvá na tom, že aplikace tohoto ustanovení
není v jeho konkrétním případě vůbec dána, a pokud je jeho jednání možno vůbec
kvalifikovat jako trestný čin, pak jedině podle ustanovení § 235 odst. 1, 2
písm. b), c) tr. zák. Tvrdí, že jeho jednání nebylo motivováno jakoukoli
konkrétní výší dluhu. Faktická situace tak, jak byl on sám informován,
spočívala v tom, že se někdo na úkor, podle jeho znalostí v té chvíli
poškozeného M. G., protiprávně obohatil, a prostřednictvím spoluobviněného J.
G. byl posléze požádán o spolupráci na zjištění toho, kde se nachází předmětné
finanční prostředky, event. kdo je má ve svém držení. I když jeho jednání bylo
odvolacím soudem kvalifikováno jako protiprávní, nelze na něj aplikovat vyšší
trestní sazbu, protože je zřejmé, že jeho jednání nebylo motivováno konkrétní
výší dluhu, ale jen tím, že podle jeho informací dluh existuje. Nelze mu proto
přičítat těžší následek, notabene ve stadiu pokusu takováto kvalifikace jeho
jednání nemá oporu v ustanovení § 88 tr. zák., protože v jeho konkrétním
případě nejsou dány okolnosti, které by podmiňovaly použití vyšší trestní
sazby. Dovolatel dále uvádí, že vlastně nikdy nebyla zjištěna přesná částka,
která měla být po poškozeném K. a S. požadována a odvolací soud, aniž by na
základě provedeného dokazování měl zjištěnu konkrétní výši požadované částky,
bez dalšího v napadeném rozhodnutí přijímá za své, že byla požadovaná částka v
minimální výši 5 mil. Kč a posléze již jen dovozuje okolnosti, pro které je
možné použít ve smyslu § 88 tr. zák. vyšší trestní sazbu. V závěru svého
dovolání dovolatel Z. N. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 47/2004, ze dne 27. července 2004, a
podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K oběma dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného J. G. uvedl, že jej považuje za neopodstatněné. K
otázce vzniku škody v případech, kdy je vydíráním vymáhána peněžitá částka, k
jejímuž zaplacení byl poškozený domněle povinen, zdůraznil, že již byla
judikaturou vyřešena se závěrem, že i v takovém případě dochází ke vzniku
škody, neboť vymáhaná částka opouští sféru vlastnictví poškozeného proti jeho
vůli v důsledku trestního jednání pachatele. Podle státního zástupce je proto
irelevantní, zda se dovolatel domníval, že se poškození nějakým způsobem
podíleli na transakci s prodejem firmy S./A., s. r. o., ke škodě M. G., či
nikoliv. Trestného činu vydírání se dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a)
tr. zák., a to nejen ve vztahu ke škodě fakticky způsobené, ale i ve vztahu k
zamýšlenému způsobení škody velkého rozsahu. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupce vyslovil názor, že je fakticky
spatřován toliko ve skutečnosti, že odvolání obviněného bylo podle § 256 tr.
řádu jako nedůvodné zamítnuto. Pokud jde o tvrzení, že pro zamítnutí odvolání
nebyly splněny podmínky (tj. údajné naplnění uvedeného dovolacího důvodu podle
I. tam uvedené alternativy), pak tento důvod je ryze procesního charakteru a
vztahuje se na případy, kdy odvolání nebylo soudem II. stupně věcně projednáno,
ačkoliv se tak stát mělo. V posuzovaném případě jde podle státního zástupce o
zjevné nepochopení této alternativy uvedeného dovolacího důvodu, neboť odvolání
obviněného dovolacím soudem projednáno bylo a bylo o něm rozhodnuto.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného J. G. bylo
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně
neopodstatněné.
K dovolání obviněného Z. N. státní zástupce pak uvedl, že je sice podáno s
odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve
skutečnosti namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky
napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce zdůrazňuje, že údajně
nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. řádu být nemohou. K doplnění dovolání dovolatelem N. státní zástupce
dále konstatoval, že nyní uplatněné námitky jsou zcela odlišného charakteru
jako původní dovolání. Vzhledem k ustanovení § 265f odst. 2 tr. řádu je státní
zástupce toho názoru, že k doplnění dovolání již nelze přihlížet. Státní
zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. N.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než
je uveden v ustanovení § 256b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této
věci je dovolání u obou obviněných přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání u obou obviněných je
přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu/, že bylo podáno v zákonné
lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. řádu), a
že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými
uplatněné důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
V případě dovolání obviněného J. G. dospěl senát Nejvyššího soudu k tomuto
závěru:
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. G. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy o tvrzení, že napadené rozhodnutí soudu
II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu v tom smyslu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, když byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl relevantně
uplatněn, namítl-li obviněný, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu
vydírání podle § 235 tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto
trestného činu, a to ve vztahu ke škodě velkého rozsahu tak, jak to
kvalifikoval Vrchní soud v Olomouci, protože obviněný (jak tvrdí v dovolání)
jednal ve skutkovém omylu. Dovolatel v této souvislosti tvrdí, že on a další
spoluobvinění jednali ve skutkovém omylu ve vztahu k tomu znaku kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu vydírání, kterým je škoda, a to když
požadovali po poškozených vrácení peněz vybraných z účtu společnosti S./A., s.
r. o., s vědomím, že na majetku poškozených žádná újma vzniknout nemůže, neboť
jde o peníze odcizené, které poškozeným nenáležejí.
Dovolatel dále brojí proti právní kvalifikaci pokusem trestného činu vydírání
podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák., skutku,
který popsal Vrchní soud v Olomouci ve svém odvolacím rozhodnutí. Nepochybuje,
že trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák. byl dokonán, neboť použití násilí
měly soudy obou stupňů za prokázané a bylo taky prokázané to, že každý z
obviněných čin spáchal s dalšími dvěma osobami, protože na místě činu byli
obvinění ve třech a že čin byl spáchán se zbraní, bez ohledu na to, který z
obviněných zbraně použil. Výrok rozsudku vrchního soudu podle dovolatele
popisuje dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin vydírání i za
předpokladu, že by ostatní právní závěry soudu, zejména ty, které se vztahují
ke způsobení škody velkého rozsahu, byly v pořádku. Podle dovolatele soudy obou
stupňů nedostatečně zkoumaly subjektivní stránku ve vztahu k následku, který
obvinění způsobili, případně k tomu, který způsobit chtěli.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. trestného činu
vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se
dvěma osobami, se zbraní a způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Z
hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§ 4 písm. a), b) tr. zák./.
K námitce absence subjektivní stránky trestného činu vydírání ve vztahu ke
škodě velkého rozsahu /§ 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák./
Nejvyšší soud toliko odkazuje na právní názor, jenž k dané otázce vyslovil v
rozsudku ze dne 10. července 2001, sp. zn. 7 Tz 150/2001. Odmítl v něm právní
názor, podle kterého hodnota plnění, ke kterému pachatel trestného činu
vydírání přinutí poškozeného, není škodou, jestliže poškozený jinak byl povinen
plnění poskytnout, resp. jestliže vymáhaný nárok na plnění, k němuž byl
poškozený přinucen, byl oprávněný. Takovéto pojetí podle přesvědčení Nejvyššího
soudu stírá rozdíl mezi vymáháním nároků, které probíhá v rámci právního řádu
a takovým vymáháním nároků, které probíhá protiprávním způsobem. Z uvedeného
pak dovodil závěr, podle něhož „je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je
tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry
vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo na jinou osobu určitá
majetková hodnota za okolností, v nichž pachatel či jiná osoba má proti
poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo
plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému
trestným činem odňato“.
Uvedený právní názor plně dopadá i na uplatněnou námitku dovolatele, pročež
nelze než konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci při interpretaci pojmu škody,
obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu vydírání podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák., plně respektoval výše uvedená
interpretační a aplikační hlediska stanovená judikaturou Nejvyššího soudu.
Námitkou další, uplatněnou dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, je poukaz na nesprávné právní posouzení předmětného
skutku jako pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2
písm. b), c), odst. 3 tr. zák. Podle názoru dovolatele šlo v daném případě o
dílem dokonaný a o dílem nedokonaný trestný čin vydírání.
Podle Vrchního soudu v Olomouci obvinění v předmětné věci násilím a pohrůžkou
násilí nutili poškozené, aby vydali vynucovanou finanční částku v rozmezí
zpočátku 9 - 10 mil. Kč, posléze nejméně 5 mil. Kč, měli v úmyslu tedy způsobit
škodu velkého rozsahu, avšak „k dokonání trestného činu nedošlo“ (získali
toliko 3 mil. Kč). Pro uvedené podle názoru soudu jednání obviněných naplnilo
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. b), c), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu je tedy
charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové
podstaty trestného činu.
Pro posouzení skutečnosti, jde-li v určitém případě o pokus trestného činu
anebo o dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin, je rozhodujícím
hlediskem prokázaný úmysl pachatele ve vazbě na zamýšlený následek jeho
jednání. Vycházeje z tohoto kritéria Nejvyšší soud posoudil řadu s rozhodovaným
případem analogických věcí. V rozhodnutí R 26/1994 konstatoval, že při
právním posouzení pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 tr.
zák. z hlediska znaků charakterizovaných výší škody je nutno vycházet z
představy pachatele o předmětu útoku a jeho záměru. Uvedené stanovisko potvrdil
i v další judikatuře /v rozhodnutí R 27/2000 v kontextu posouzení úmyslu
usmrtit dvě osoby jedním skutkem s následkem usmrcení jedné z nich ve smyslu
pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák., v rozhodnutí NS 7/2001-T 192 v kontextu stanovení právní kvalifikace
skutku jako pokusu trestného činu těžké újmy na zdraví anebo dokonaného
trestného činu ublížení na zdraví v závislosti od prokázání vazby úmyslu
pachatele a zamýšleného následku/.
Vycházeje z takto naznačeného hlediska posouzení skutečnosti, jde-li v určitém
případě o pokus trestného činu anebo o dílem dokonaný a dílem nedokonaný
trestný čin, ztvrzeného ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nezbývá
dovolacímu soudu než i v této souvislosti konstatovat, že Vrchní soud v
Olomouci při právním posouzení předmětného skutku ve smyslu pokusu trestného
činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr.
zák., plně respektoval výše uvedená interpretační a aplikační hlediska
stanovená judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel J. G. brojí dále proti tomu, že jeho odvolání bylo odvolacím soudem
podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. V tom spatřuje naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu, jak byl uplatněn, je ryze procesního charakteru a
vztahuje se na případy, kdy odvolání nebylo soudem II. stupně věcně projednáno,
ačkoliv se tak stát mělo. V posuzovaném případě odvolání obviněného odvolacím
soudem projednáno bylo a bylo o něm řádně rozhodnuto.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání dovolatele J. G. odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud
odmítl v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného Z. N. Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin
nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá
v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které
směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny
provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Vrchní
soud v Olomouci. Uvedl, že soud II. stupně svoje rozhodnutí o vině založil na
nevěrohodných výpovědích poškozených, přičemž zejména poukázal na podání
trestního oznámení poškozenými až s desetidenním odstupem od údajného
trestního jednání, zpochybnil intenzitu domnělého násilí popisovaného
poškozenými, které není objektivizováno provedeným lékařským posudkem. Vytkl,
že soud se nevypořádal s rozporem mezi výpovědí poškozeného a objektivními
zjištěními policejních odborníků v otázce stop jako následku fyzického násilí v
objektu tzv. „P. ch.“. Dále vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že
zde existuje i další verze, spočívající v tom, že oba údajní poškození měli
obavu z rusky hovořících osob, s nimiž provedli naprosto netransparentní
obchod se společností S./A., spol s r. o., a osoby obou poškozených lze
hodnotit jako osoby, které v zájmu zakrytí své vlastní činnosti podávají
skutečnosti jinak, než se udály.
K doplnění dovolání, které bylo Krajskému soudu v Brně doručeno dne 10. února
2005 a v něm obsaženým námitkám Nejvyšší soud nemohl přihlédnout. Podle § 265f
odst. 2 tr. řádu lze rozsah a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k
podání dovolání. V předmětném doplnění uplatnil dovolatel námitky zcela
odlišného charakteru jako v původním dovolání, přičemž lhůta k podání dovolání
mu uplynula dne 29. listopadu 2004.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž
prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a
následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu v podobě
zjištěné soudem nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn
soudem, přitom žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. řádu, a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání
přípustným ustanovení § 265b tr. řádu, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu odmítl, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr.
řádu přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu)
V Brně dne 28. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman