U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2017
dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných M. K., D.
M., a D. M., a dovolání podaná obviněnými M. K. a D. M. proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T
109/2016 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního
zástupce, obviněného M. K. a obviněného D. M. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 109/2016,
byli obvinění M. K., D. M. a D. M. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byli shodně odsouzeni k
trestům odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon byl podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestům propadnutí věci, a to věcí v
rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti
tím, že společně po předchozí vzájemné domluvě, aniž by jim taková činnost byla
povolena, v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2015 do doby zadržení M. K.
a D. M. dne 24. 10. 2015 ve 14.15 hodin ze strany Policie České republiky, ve
skleníku na pozemku u rekreační chaty v obci Ř., ul. Z., okr. P.-z. majitele
obviněného M. K., za použití čerpadla na zavlažování a hnojících přípravků
vypěstovali celkem 18 ks rostlin konopí o vzrůstu 160-180 cm, o které se
společně starali zaléváním, zaštipováním, hnojením, takto jednali v úmyslu
vypěstovat vzrostlé rostliny a získat tak dalším zpracováním materiál
umožňující konzumaci v rostlinách obsažené účinné látky
delta-9-tetrahydrokannabinol (THC), následně rostliny sklidili a část z nich
zpracovali sušením v prostorách rekreační chaty, v ul. Z., Ř., a část rostlin v
množství nejméně 770,3 g obvinění M. K. a D. M. převezli do bydliště obv. D. M.
v P., ul. O., kde rostliny dále sušili a o tuto část se vzájemně podělili,
přičemž dle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, bylo ze
zajištěného rostlinného materiálu konopí separováno celkem 2 579,8 g
toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu, který obsahoval celkem
203,45 g účinné látky delta-9-tetrahydrokannabinol (THC), která je jako
psychotropní látka zapsána v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek, vydaného dle ustanovení § 44c odst. 1 zák. č.
167/1998 Sb., o návykových látkách, a o změně některých dalších zákonů, v
platném znění, přičemž konopí je zapsáno v příloze č. 3 nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného dle ustanovení § 44c odst.
1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a o změně některých dalších
zákonů, v platném znění, jako látka omamná.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání. Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, napadený rozsudek podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody u
všech obviněných a nově rozhodl tak, že jim podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců,
jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání obvinění M. K. a D. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Kotory a také nejvyšší státní zástupce v
neprospěch všech obviněných. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud odůvodnil mimořádné
snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku tím, že obvinění
marihuanu „pěstovali pouze pro vlastní potřebu“, resp. tím, že „všichni jsou
naprosto řádnými občany“. K tomu na str. 9 svého rozsudku dodal, že obvinění
jsou osoby, které marihuanu „užívají pouze samy rekreačně“. Zdrojem těchto úvah
jsou podle dovolatele zjevné pochybnosti odvolacího soudu o správnosti ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, který shodně s naukou posuzuje předmětné jednání
obviněných již jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud by podle odůvodnění na str. 7 svého rozsudku považoval
za přiléhavější posoudit jednání obviněných pouze jako mírněji trestný přečin
nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku
podle § 285 tr. zákoníku a s přísnější právní kvalifikací souhlasil pouze
proto, že „nelze přehlédnout stanovisko Nejvyššího soudu“ – míněno stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014,
publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. (pozn.: stanovisko sp. zn. Tpjn
300/2014 je ze dne 4. 12. 2014 a bylo publikováno jako č. 1/2015 Sb. rozh. tr.;
v případě stanoviska č. 15/2014 Sb. rozh. tr. ze dne 13. 3. 2014 jde o sp. zn. Tpjn 301/2013). Odvolací soud posoudil jednání obviněných shodně se soudem
nalézacím, tedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak všem
obviněným uložil podle svých slov jen tresty „velmi mírné, v podstatě
symbolické“, které dokonce neodpovídají ani trestní sazbě podle již zmíněného §
285 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Jedinou cestou k takovému výraznému snížení trestů odnětí svobody mohlo být
mimořádné snížení těchto trestů podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by ovšem
pro takové snížení byly splněny zákonné podmínky, což se však podle dovolatele
nestalo. Podle citovaného ustanovení je podmínkou mimořádného snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li
soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že
by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro
pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem
kratšího trvání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp.
zn. 8
Tdo 550/2014, publikovaném pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr., shledal, že „pro
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter
tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit
splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv
polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo
kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují
závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt
charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný
spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám
nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného
apod.)“. Nejvyšší soud k tomu nad rámec shora citované právní věty uvedl i to,
že již z názvu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku „je zřejmé, že se nejedná o
pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující
skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích
zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je
tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí
č. I/1965 Sb. rozh. tr.)“. Nejvyšší soud podle své konstantní praxe nepovažuje
za takové dostatečně výjimečné okolnosti například doznání, lítost, předchozí
řádný život ani náhradu škody. Co se týče poměrů pachatele, podle citovaného
judikátu by znaky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku mohly být naplněny, pokud by
například pachatel trpěl vážnou chorobou či byl živitelem mnohačetné rodiny,
„nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život
a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.)“. V předmětné věci obviněných je tak podle dovolatele zřejmé, že samotná jejich
dosavadní zachovalost není ničím mimořádným. Trestné činnosti se běžně
dopouštějí i osoby dosud netrestané. Stejně tak je běžné, že některé osoby si
vyrábějí drogy pro svou vlastní potřebu. Nejedná se o nic výjimečného a
překvapivého. Zákonodárce tyto okolnosti zjevně předvídal a s tímto vědomím
jednotlivé skutkové podstaty konstruoval. To je patrno i z předmětné skutkové
podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kde je založena
trestnost výroby drogy jak pro jiného, tak pro sebe samotného. Tímto způsobem
vykládá předmětnou skutkovou podstatu nauka i judikatura a s tímto hodnocením
nakonec souhlasil i odvolací soud, když se ztotožnil s výrokem o vině. Podmínky vymezené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku tedy podle dovolatele splněny
nebyly, neboť odvolací soud poukázal pouze na důvod pěstování a následný pokus
o výrobu drogy obviněnými a jejich trestní zachovalost, což jsou skutečnosti,
které nepochybně ve výroku o trestu zohledněny být měly. Ovšem, toliko způsobem
standardním, jak to učinil soud prvního stupně, a nikoli výjimečným a
mimořádným, neboť takové kvality ani kvantity tyto skutečnosti nedosahovaly.
Tresty odnětí svobody proto měly být obviněným ukládány v rozmezí trestní sazby
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, tedy dvě léta až deset let. Jestliže jim tyto
tresty byly uloženy pouze v trvání tří měsíců, byl tím všem třem obviněným
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, což založilo vadu ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To
457/2016, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Obvinění M. K. a D. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Kotory podali
dovolání sice každý samostatnými, avšak obsahově shodnými podáními. Ohledně
dovolacího důvodu odkázali na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedli, že
rozhodnutí soudů obou stupňů závažným způsobem ohrožují stěžejní principy
právního státu, trestního práva, a rozkládají základy státní moci v České
republice. V první části dovolání vyložili obsah zásady „nullum crimen sine
lege, nulla poena sine lege“ včetně historie jejího vzniku. Dále konstatovali,
že sjednocující stanoviska Nevyššího soudu ČSSR se na našem území objevila
poprvé v roce 1969. Jde o institut sovětského práva, jehož účelem je podávat
správný výklad ve sporných otázkách a napomáhat k socialistické aplikaci
socialistického práva. Existence sjednocujících stanovisek je rozporná s dělbou
moci, neboť nepřijatelně konkuruje moci zákonodárné. Pojem „značné množství“
byl přitom Okresním soudem Praha-západ a poté i Krajským soudem v Praze vyložen
na základě sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013,
ze dne 13. 3. 2014. Obvinění mají za to, že § 283 tr. zákoníku je blanketní
norma, kterou soud sám nesmí dotvářet či doplňovat. Co je „značné množství“ tak
může stanovit pouze lid prostřednictvím moci zákonodárné. Podle obviněných si
lze těžko představit, že by dnes parlament schválil zpřísnění postihu domácích
pěstitelů konopí, kteří si jej pěstují za účelem samozásobitelství. Nejvyšší
soud tak však učinil v citovaném stanovisku s poukazem na postih vietnamských
velkopěstíren, čímž se prokazatelně dopustil zákonodárné činnosti. Obvinění připomněli, že Česká republika je vázána Jednotnou úmluvou o omamných
látkách z roku 1961 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb.), v
jejímž článku 1 odst. 1 písm. n) se uvádí, že pojem „výroba“ označuje všechny
procesy kromě produkce, které umožňují získání omamných látek, a zahrnuje též
čištění a přeměnu těchto látek v jiné drogy. Pojem produkce podle čl. 1 odst. 1
písm. t) této úmluvy znamená proces, který spočívá v získávání opia, listů
koky, konopí a konopné pryskyřice z rostlin, které tyto plody obsahují. Proces,
kdy je rostlina konopí sklizena, usušena a připravena k užití, nelze posuzovat
jako výrobu omamné a psychotropní látky ve smyslu § 283 tr. zákoníku. Vypěstováním rostliny totiž vznikne omamná látka jako integrální součást
rostliny. Tzv.
marihuana (obvinění připomínají, že tento pojem v právním smyslu
neexistuje) není tedy jinou omamnou a psychotropní látkou, jež se od původní
omamné a psychotropní látky odlišuje, ale jde o totožnou látku konopí. K tomu
obvinění odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4
Tdo 917/2009. Vypěstováním konopí vznikne rostlina konopí celá včetně konopné
pryskyřice, vznik konopí proto nelze stanovit do momentu odstřižení a sušení
konopí. Tvrzení, že zpracováním rostliny konopí do formy marihuany dojde k
výrobě psychotropní látky THC, je podle obviněných nesmyslné. Obvinění dále připomínají, že i podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku mělo
být pěstování marihuany za účelem samozásobitelství postihováno podle § 285 tr. zákoníku. V takovém případě není navazujícím krokem distribuce a s ní
související ohrožení zdraví třetích osob. Smyslem právní úpravy přitom bylo
vyřadit vesměs experimentální a rekreační konzumenty drogy z účasti na trhu. Obvinění jsou toho názoru, že v jejich případě došlo k použití analogie in
malam partem. K tomu také nabádá i Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Tpjn 300/2014, podle něhož je pojem „produkce“ ve smyslu výše citované úmluvy
pouze specifickým označením pro výrobu. V tomto směru Nejvyšší soud argumentuje
čl. 28 odst. 1 citované úmluvy, podle obviněných se zde však jedná o chybný
překlad, což v průběhu řízení doložili překlady z původních jazyků (angličtiny,
čínštiny a ruštiny). V tomto ustanovení má být správně použit pojem „produkce“. V této souvislosti obviněný odkazuje na odborný článek (Zeman, P., Výroba
konopí z konopí?, Trestně právní revue 9/2015, 14. ročník, str. 211-215), který
citované stanovisko Nejvyššího soudu zpochybňuje a vyvrací. Podle obviněných nelze dokonat trestný čin podle § 285 tr. zákoníku vždy jen
pouze tím, že dojde k naplnění skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku. Pokud by tomu tak mělo být, neměl by zákonodárce důvod privilegovanou skutkovou
podstatu vytvořit. V důsledku uplatněného právního názoru by tak skutková
podstata podle § 285 tr. zákoníku dopadala pouze na pachatele, kteří po
vypěstování nechají rostlinu konopí shnít nebo samovolně uschnout na zemi. V
takovém případě pak není zřejmé, jaký by byl objekt takového trestného činu. Obvinění dále namítají, že za předpokladu, že je možné konopí z konopí vyrobit,
jednali v právním a skutkovém omylu, neboť nevěděli, že je to možné. Vzhledem k
tomu, že však konopí z konopí vyrobit nelze, nelze ani určit, pro jaký skutek
jsou vlastně stíháni. Jejich odsouzení tak odporuje nauce o totožnosti skutku. Obvinění mají také závažné pochybnosti o smyslu stíhání malopěstitelů konopí,
kteří je pěstují pro vlastní potřebu. Neexistuje totiž podle nich žádný objekt
takového trestného činu, neboť konopí je podle právních předpisů České
republiky lékem. Léčebné konopí je z botanického hlediska zcela totožná
rostlina. Závěrem obvinění konstatovali, že v současné době neexistuje trestně
právní norma, která by vyhovovala nárokům, které na ni klade ústavní právo, na
základě které by bylo možno je odsoudit pro trestný čin.
Závěrem proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 To 457/2016, a rozsudek Okresního
soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 2 T 109/2016, a zprostil je
obžaloby. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že
obvinění postavili svou právní argumentaci na popření dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu týkající se jejich trestní věci. S touto judikaturou se státní
zástupce ztotožňuje. Právní síla rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu je
pouze neformální a Nejvyšší soud se jejich vydáváním nestává zákonodárcem. Státní zástupce připomíná, že shodnou argumentaci uplatnili obvinění již v
předchozím řízení a odvolací soud se s ní vypořádal na str. 7 a 8 svého
rozhodnutí. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili obvinění prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Martina Kotory. Jejich vyjádření jsou opět obsahově shodná. Uvedli, že nejvyšší státní zástupce vychází převážně z judikatury pocházející
ze šedesátých let minulého století. Jednalo se přitom o daleko závažnější
trestné činy. Obviněným není jasné, jakou souvislost zde nejvyšší státní
zástupce vidí s jejich případem. Vzhledem k tomu, že nový trestní zákoník
opustil materiální pojetí trestného činu, je využívání § 58 tr. zákoníku
namístě daleko častěji, než tomu bylo v šedesátých letech minulého století. Dále pak obvinění zkopírovali část své dovolací argumentace. Poté konstatovali,
že nejvyšší státní zástupce pojímá konopí jako drogu srovnatelnou s např. heroinem, metamfetaminem či kokainem. Podle jejich názoru pěstování konopí pro
vlastní potřebu zcela jistě představuje mimořádné okolnosti případu. Trestání
malopěstitelů konopí zajišťuje obrovské finanční zisky drogovým dealerům a
mezinárodním teroristickým organizacím. Obvinění jsou toho názoru, že špatná
protidrogová politika ničí více životů, než drogy samotné. K vyjádření nejvyššího státního zástupce k jejich dovolání pak obvinění zaslali
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Kotory repliku. V té uvedli, že
vyjádření neobsahuje prakticky žádnou právní argumentaci. S argumentací
obviněných se přitom nevypořádal soud prvního stupně ani odvolací soud. „Konstantní judikatura“, na kterou nejvyšší státní zástupce odkazuje, vychází
podle obviněných z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo
687/2006. Podle toho „o výrobu nebo některou její fázi jde v případě, pokud je
rostlina konopí sklizena a následně dojde k jejímu neoprávněnému zpracování v
procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do
stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní
látky delta-9-tetrahydrocannabinolu (THC)“. Z tohoto usnesení vychází také
stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014.
Citované usnesení však bylo
přijato za předchozí právní úpravy, kdy skutková podstata podle § 285 tr. zákoníku neexistovala. V důsledku sjednocujícího stanoviska je tak aplikace §
285 tr. zákoníku vyloučena, což je v rozporu se zákonem. Nejvyšší státní
zástupce uvádí, že právní síla stanovisek Nejvyššího soudu je neformální,
nejsou tedy pramenem práva. Přesto byli obvinění na základě obou dotčených
sjednocujících stanovisek odsouzeni. Podle stanoviska sp. zn. Tpjn 300/2014
bylo také zahájeno trestní stíhání, přičemž policie úmyslně vyčkávala, až začne
sklizeň a dojde tedy k pokusu o výrobu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněných a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. a), b),
odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e
odst. 1 tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za
důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom
přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Nejprve se Nejvyšší soud zaměřil na dovolání obviněných, kteří své námitky
směřovali do výroku o vině. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně
garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v
posuzované věci nejde. Z naznačeného výkladu je patrné, že většina uplatněných námitek citovanému
dovolacímu důvodu odpovídá, nelze se s nimi však ztotožnit. Převážná část
argumentace směřuje proti judikatuře Nejvyššího soudu, s níž je napadené
rozhodnutí v souladu, a kterou se i Nejvyšší soud cítí být vázán. Na obsah
stanovisek trestního kolegia ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, (č. 1/2015 Sb. rozh. tr.) a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, (č. 15/2014
Sb. rozh. tr.) tak lze pouze odkázat. Samotný institut sjednocujících
stanovisek je upraven v § 14 odst. 3 a § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ani Ústavní soud na něm nikdy
neshledal nic protiústavního. Konkrétně stanoviskem sp. zn. Tpjn 300/2014 se
navíc Ústavní soud zabýval ve skutkově obdobném případě ve svém usnesení ze dne
14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3660/15, v němž se mimo jiné vypořádal i s
některými obdobnými námitkami, jaké ve svém dovolání uplatnili i obvinění. Pokud pak jde o stanovisko sp. zn. Tpjn 301/2013 a námitku obviněných, že pouze
lid prostřednictvím moci zákonodárné může stanovit, co je větší než malé
množství, je možné odkázat také na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Další námitky obviněných jsou uvedeny velmi stručně a není zcela zřejmé, co
jimi chtěli říci. Jestliže namítají, že za předpokladu, že je možné konopí z
konopí vyrobit, jednali v právním a skutkovém omylu, neboť nevěděli, že je to
možné, směřuje jejich námitka zřejmě opět k právní kvalifikaci jejich jednání. Zcela nemístně pak obvinění namítají porušení zásady totožnosti skutku, opět s
poukazem na svou předchozí argumentaci týkající se právní kvalifikace jejich
jednání. K tomu lze konstatovat pouze tolik, že zásada totožnosti skutku nemá s
takovou argumentací nic společného. Dovolání obviněných tak Nejvyšší soud
považuje za zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se však neztotožňuje ani s dovoláním nejvyššího státního zástupce. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
je dán v případě
nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií
uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného
přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani
prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel napadá aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru se však
Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem obviněných a napadené rozhodnutí hodnotí
jako správné. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání poukazuje převážně na
rozhodnutí vydaná za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který však byl
založen na materiálním pojetí trestného činu a mimo jiné ve svém § 88 odst. 1
stanovil, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se
přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Taková právní úprava v současném
trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. neexistuje. „Podstatnou odlišností pak je, že
institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 bude možno využít
i tam, kde se dříve s poukazem na § 88 odst. 1 tr. zák. nepřihlíželo k
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, protože podstatně
nezvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.“ (Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 787). Dovolatelem citované usnesení č. 24/2015 Sb. rozh. tr. přitom tento aspekt
nijak nezohledňuje a jeho citace tak není zcela přiléhavá. Jinými slovy,
napadené rozhodnutí není podle názoru Nejvyššího soudu s citovanou judikaturou
v rozporu, neboť ta doposud nezohledňuje (a z větší části ani nemohla
zohlednit, neboť byla vydána za předchozí právní úpravy) potřebu u výroku o
trestu zvážit případnou (v porovnání s běžně se vyskytujícími případy dané
skutkové podstaty) mimořádně nízkou míru společenské škodlivosti konkrétního
skutku. V daném případě přitom podle Nejvyššího soudu byly splněny podmínky pro použití
institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Mimořádnou okolností v
tomto případě není pouhá trestní zachovalost obviněných, ale právě okolnost, že
si marihuanu vyráběli pro vlastní potřebu a byli jejími rekreačními konzumenty
bez škodlivých dopadů na své sociální okolí. Mimořádnost takové okolnosti je
dána právě v souvislosti s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn.
Tpjn 300/2014,
publikovaném pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., na základě kterého je trestná činnost
obviněných kvalifikována podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Jak správně uvádí dovolatel, skutková podstata trestného činu podle § 283 tr. zákoníku nerozlišuje, zda si někdo drogu vyrábí pro vlastní potřebu nebo pro
jiného. Nelze však již souhlasit s názorem, že toto bylo i v případě konopí
záměrem zákonodárce, neboť zákonodárce pro pěstování konopí a obdobných rostlin
a hub vymezil privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného
pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 tr. zákoníku. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku i ze samotné logiky věci je
přitom zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal, že by po oddělení částí rostliny
měla již být trestná činnost posouzena jako výroba ve smyslu § 283 tr. zákoníku
[„Osnova zavádí v návaznosti na diferenciaci držení drog pro vlastní potřebu
podle typu drogy také novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného
pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, neboť by měly
existovat rozdílné sankce také pro pěstování těchto drog za účelem
samozásobitelství (tzn. že navazujícím krokem není distribuce a s tím
související ohrožení zdraví třetích osob) oproti sankcím pro „komerční“
pěstování, které díky privilegovanosti navrhovaného § 283 bude nadále
postihováno jako výroba drogy. (…) Zároveň takováto úprava naplňuje záměr
vlády, vyjádřený v usneseních vlády České republiky č. 1177/01 a 753/03, totiž
legislativní rozdělení drog do dvou nebo tří skupin (bod 1 Přílohy 1177/01) a
jeho zohlednění při rekodifikaci trestního práva hmotného (bod 4 Přílohy
1177/01). Vlastním smyslem je zachovat trestnost (držení a) pěstování
psychotropních rostlin – a z nich zejména nejčastěji pěstovaného konopí – pro
vlastní potřebu, zároveň však aktivně vyřadit (vesměs experimentální a
rekreační, tedy „neproblémové“) konzumenty konopných drog (a dalších
rostlinných drog a hub) z účasti na trhu, na němž se vyskytují s komparativně
významně nebezpečnějšími drogami typu heroinu, metamfetaminu, kokainu apod. Privilegovaná skutková podstata § 283 umožňuje změkčit trestní postih proti
samozásobitelům psychotropních rostlin a hub přesně tak, jak jej měla na mysli
vláda ve shora citovaném usnesení č. 1177/01. Formulace privilegované skutkové
podstaty nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní
látku (srov. i § 287 odst. 3) umožňuje pak přísněji postihovat pěstování
rostlin nebo hub, které obsahují psychotropní nebo omamné látky, které jsou
pěstovány pro výrobu (např. kokový keř atd.) a nikoli pro vlastní potřebu podle
skutkové podstaty nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy (§ 281).“ in Úřad vlády: Důvodová zpráva k
zákonu č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, č. 40/2009 Dz. Pozn.: v případě
citovaného § 281 se má na mysli skutková podstata podle § 283 tr. zákoníku a v
případě citovaného § 283 jde o skutkovou podstatu podle § 285 tr. zákoníku].
Jeho záměr se mu však nepodařilo spolehlivě vtělit do znění zákona a soudní
judikatura se vydala jiným směrem. V důsledku citovaného stanoviska se tak
skutková podstata trestného činu podle § 285 tr. zákoníku stala de facto
obsolentní, neboť lze dát za pravdu obviněným, že není zřejmé, jaký by měl být
objekt trestné činnosti pachatele, který by pouze vypěstoval rostliny konopí v
množství větším než malém se záměrem, aby je nechal následně netknuty uvadnout
a uschnout. Ze soudní praxe je známo, že, pokud jde o konopí, je skutková podstata
trestného činu podle § 283 tr. zákoníku nejčastěji aplikována v případech
velkých pěstíren, často provozovaných vietnamskými občany, které jsou součástí
rozsáhlé organizované trestné činnosti, kde je konopí pěstováno vysoce
sofistikovaným způsobem za účelem dosažení co nejvyššího obsahu účinné látky,
často za současného nelegálního připojení do energetické sítě a tedy krádeží
elektrické energie, za účelem dosažení zisku, přičemž osoby, které se na
pěstování podílejí, často ani nejsou samy uživateli drogy. Nelze také zcela
přehlédnout, že osoby, které konopí nakupují od výše popsaných producentů a
dealerů, de facto finančně podporují tuto vysoce nebezpečnou organizovanou
trestnou činnost. Oproti tomu v daném případě obvinění pěstovali konopí pro svou vlastní potřebu
ve skleníku na zahradě bez dalších výše popsaných vedlejších škodlivých jevů
takové trestné činnosti. Jestliže je tedy jejich jednání třeba ve smyslu
citované judikatury kvalifikovat podle § 283 tr. zákoníku, je současně třeba
ve světle této skutkové podstaty, která dopadá zpravidla na jednání daleko
společensky škodlivější, zohlednit skutečnost, že obvinění pěstovali konopí pro
vlastní potřebu, jako mimořádnou okolnost odůvodňující aplikaci institutu
mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Odvolací soud proto postupoval
správně, pokud aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud pak nejvyšší státní zástupce uvádí, že obviněným konkrétně uložená sankce
je dokonce nižší, než by mohla být, pokud by jejich jednání bylo posouzeno
podle § 285 odst. 4 tr. zákoníku (bez aplikace institutu mimořádného snížení
trestu odnětí svobody), může Nejvyšší soud uvést pouze tolik, že mu na základě
uplatněného dovolacího důvodu přísluší hodnotit pouze podmínky pro samotnou
aplikaci § 58 tr. zákoníku, nikoli však již výši konkrétně uloženého trestu. Pouze nad rámec dovolacího řízení tak lze konstatovat, že se sice jeví jako
poněkud zvláštní, že obviněným byl uložen trest nižší, než jaký by jim mohl být
uložen za předpokladu, že by jejich trestná činnost byla ukončena ve fázi před
sklizením rostlin, kdy by eventuelně mohla být kvalifikována podle dovolatelem
citovaného ustanovení § 285 odst. 4 tr. zákoníku (bez současné aplikace
institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody). Na druhou stranu je možné
připomenout, že obvinění vypěstovali 18 rostlin konopí ve spolupachatelství,
přičemž byli tři, tedy pro potřebu každého z nich byla určena nepoměrně menší
část konopí, než jeho celkové vypěstované množství.
Spáchání činu ve
spolupachatelství jim tedy sice na jedné straně trestnou činnost usnadnilo,
současně však nelze přehlédnout, že konkrétní dopad na zdraví každého z nich a
potažmo na jejich sociální okolí by nebyl natolik závažný, jako je tomu např. v
případě pravidelných každodenních konzumentů marihuany, u nichž může již
docházet k trvalým změnám na psychice. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani
jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání nejvyššího státního zástupce v
neprospěch obviněných M. K., D. M. a D. M. a obviněných M. K. a D. M. proto pro
jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu