11 Tdo 486/2024-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2024 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 To 3/2024-402, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 37/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2023, č. j. 17 T 37/2023-386, byl V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívalo zjednodušeně v tom, že dne 15. 12. 2021 po předchozí výzvě „Uhni, nebo tě sundám!“ jím řízeným nákladním motorovým vozidlem srazil poškozeného, jemuž tímto nárazem způsobil zranění, která jej podstatně omezila v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů a po tomto střetnutí pokračoval dále v jízdě, poškozenému neposkytl potřebnou pomoc a z místa nehody se pokusil ujet.
2. Za tyto přečiny mu soud prvního stupně podle § 151 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb při stanovení výše jedné denní sazby po 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud prvního stupně určil, že peněžitý trest může být splacen v měsíčních splátkách ve výměře nejméně 3 000 Kč, splatných vždy každého 25. dne v měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3 s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále jen „státní zástupkyně“) odvolání, a to v neprospěch obviněného, které zaměřila do výroku o trestu. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak při nezměněném výroku o vině shora uvedenými přečiny a výroku o náhradě škody znovu rozhodl o trestu obviněného. Odvolací soud uložil obviněnému nově totožné tresty jako soud prvního stupně s tou výjimkou, že nově obviněnému uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 (tří) let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Kulhánka, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedené pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněný v tom, že trest, uložený mu napadeným rozsudkem, je v části týkající se zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let (dále také jen stručně „trest zákazu činnosti“) nepřiměřeně přísný.
5. Obviněný úvodem svého dovolání předesílá, že si je vědom skutečnosti, že uplatněný dovolací důvod obecně neumožňuje přezkoumání toliko výroku o trestu, byl-li tento uložen v mezích přípustného druhu a jeho výše. Má ale za to, že v daném případě je jemu uložený trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, pročež je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Jeho přezkoumání Nejvyšším soudem je tudíž možné (k čemuž obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, anebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19). Současně má za to, že uložený trest zákazu činnosti je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu vyjádřenou v § 39 odst. 2 tr. zákoníku.
6. K tomuto přesvědčení vedou obviněného následující závěry: (1) soud prvního stupně vyhodnotil jeho případ tak, že není na místě ukládat mu trest zákazu činnosti, a to vzhledem k dopadům tohoto trestu na jeho osobní a pracovní život, jakož i pro jeho dosavadní přístup k věci v průběhu celého vyšetřování, kdežto odvolací soud vnímal pouze represivní složku trestu, zcela pominul otázku jeho přiměřenosti a jím uložený trest je dokonce přísnější než byl požadován ze strany státní zástupkyně, (2) odvolací soud do svého rozhodnutí o trestu promítl svůj nesouhlas s právní kvalifikací jednání obviněného soudem prvního stupně, přičemž však otázku viny nebyl oprávněn přezkoumávat, a tento svůj postoj promítl jak do ústního, tak i písemného odůvodnění svého rozsudku (když konstatoval, že přezkoumávané rozhodnutí je pro obviněného nebývale příznivé, pakliže se z popisu skutku nabízí, že zranění způsobené poškozenému nebylo ve skutečnosti důsledkem dopravní nehody, tedy jednání nedbalostního, nýbrž jednání úmyslného, což by se v případě odlišného právního posouzení nepochybně odrazilo i v ukládaném trestu a dále dodal, že obviněnému svědčí prohlášení viny, byť jej nelze přecenit při uvážení jednoznačné důkazní situace).
7. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že odvolací soud mu neuložil trest s ohledem na přijatý výrok o vině soudem prvního stupně, ale s přihlédnutím k tomu, jaký by výrok o vině podle odvolacího soudu měl být (když jej s ohledem na soudem prvního stupně přijaté prohlášení viny obviněného a odvolání státní zástupkyně toliko do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně již nemohl změnit). Lapidárně řečeno tedy odvolací soud svůj nesouhlas s výrokem o vině, který již přezkoumat nemohl, vyjádřil ve výroku svého rozsudku o trestu. Při ukládání trestu se navíc odvolací soud odchýlil od pravidel pro ukládání trestů stanovených § 39 tr. zákoníku, když sice formálně zmínil osobní poměry obviněného, ale fakticky jeho osobní, rodinné, majetkové ani pracovní poměry nezohlednil, byť je obhajoba dostatečně prokázala. Obdobně formálně zhodnotil odvolací soud i prohlášení viny obviněného, přičemž pokud by takto nepostupoval a skutečně zohlednil při ukládání trestu výše uvedené, musel by tento výrok být nutně jiný.
8. Obviněný dále vytýká odvolacímu soudu, že na něj nahlíží jako na bezohledného řidiče, přičemž na podporu svého odlišného názoru dokládá děkovný dopis a zprávu Zdravotnické záchranné služby Královehradeckého kraje, které dokládají, že v nedávné minulosti naopak jako řidič motorového vozidla poskytl první pomoc jiné osobě, která utrpěla úraz při kácení stromů a s touto setrval až do příjezdu zdravotnické záchranné služby. Tím obviněný nijak nezpochybňuje své pochybení v nyní projednávané trestní věci, ale chce prokázat, že není bezohlednou osobou a poškozeného nesrazil úmyslně, jak naznačuje odvolací soud.
9. Ze všech těchto důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl na podkladě jeho dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu se napadený rozsudek odvolacího soudu zrušuje a podle § 265m odst. 1 tr. řádu se odvolání státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 265 tr. řádu jako nedůvodné zamítá.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací argumentace obviněného státní zástupce konstatuje obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, uplatněného obviněným, s tím, že obviněný sám připouští, že jeho argumentace tomuto neodpovídá. K tomu dodává, že námitky proti nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci obviněným neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. Dále státní zástupce připouští, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu z důvodů jeho nepřiměřenosti není zcela vyloučen. Přichází ale v úvahu pouze výjimečně v případě, že napadeným rozhodnutím uložený trest je trestem natolik extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, že se dostává do rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí, která má ústavní povahu. O rozporu uloženého trestu zákazu činnosti se zásadou přiměřenosti trestních sankcí však podle něj v této trestní věci v žádném případě uvažovat nelze.
11. K tomu státní zástupce připomíná, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byl obviněnému uložen za shora uvedené a stručně popsané přečiny, přičemž pachatelům trestné činnosti tohoto charakteru je takový druh trestu zcela běžně ukládán. Obviněný porušil povinnosti uložené mu jako řidiči zákonem velmi závažným způsobem, když podle jeho vlastní verze přehlédl robustního poškozeného oblečeného v reflexní vestě, který se nacházel bezprostředně před jeho motorovým vozidlem a se kterým těsně před střetem komunikoval; neposkytnutí pomoci člověku, který utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě, na níž měl pachatel účast, je pak v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Přes výše uvedené byl trest zákazu činnosti obviněnému uložen hluboko v dolní polovině zákonné sazby tohoto trestu. Takto uložený trest tak podle mínění státního zástupce nelze v žádném případě považovat za trest nepřiměřeně přísný, resp. dokonce extrémně přísný a nespravedlivý (k čemuž odkázal na body 8. a 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s tím, že se zde uvedenými argumenty se ztotožňuje). Na okraj dodává, že (snad s výjimkou tzv. svátečních řidičů) způsobí vždy uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel pachateli problémy v osobním a pracovním životě a v případě řidiče z povolání nebo osoby podnikající v oblasti dopravy může pachateli přivodit i existenční problémy. Tato skutečnost však nemůže být důvodem k tomu, aby trest zákazu činnosti nebyl ukládán v případech, kdy to ochrana společnosti vyžaduje.
12. Některé skutkové okolnosti popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vskutku podle státního zástupce nasvědčují spíše zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému nežli zavinění nedbalostního. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru však mohly být s ohledem na procesní situaci pouze akademické a pokud tento uložil obviněnému trest zákazu činnosti hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby, vycházel nepochybně z té právní kvalifikace skutku, kterou zvolil soud prvního stupně.
13. Státní zástupce proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu k uloženému trestu z důvodů neústavnosti tohoto trestu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
17. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž sám připouští, že jím uplatněné námitky tomuto (pozn. a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu) neodpovídají. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné rekapitulovat zde judikaturou dovozený obsah a smysl dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a postačí jen připomenout, že tento je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Žádnou z uvedených alternativ obviněný ve svém dovolání nezmiňuje, když celou svou dovolací argumentaci směřuje na údajnou extrémní nepřiměřenost jemu uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let.
18. Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu proto lze ve vztahu k takto vystavěnému dovolání obviněného vyvodit – i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů – z článku 4 odst. 1 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. To proto, neboť Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně základních práv a svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného musí dát za pravdu vyjádření státního zástupce, když trest zákazu činnosti uložený obviněnému rozsudkem odvolacího soudu nelze považovat za extrémně nepřiměřený vzhledem k povaze a závažnosti trestných činů, jimiž byl tento uznán vinným, jeho osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům a dalším okolnostem relevantním pro stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku a dále zjištěným polehčujícím a přitěžujícím okolnostem podle § 41 a § 42 tr. zákoníku.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
21. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.
22. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
23. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
24. O žádný takový extrémní případ nicméně ve věci obviněného nejde. Předně je třeba uvážit, že obviněný brojí proti trestu zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který jej zásadním způsobem omezuje v jednom z aspektů jeho soukromého i pracovního života (čehož si i odvolací soud byl zjevně vědom, když úvahy soudu prvního stupně konfrontoval s dalšími okolnostmi relevantními pro stanovení druhu a výměry trestu, které naopak soud prvního stupně nezohlednil – srov. bod 9. jeho rozsudku). Nelze ale přehlížet, že obviněný se dopustil hned dvou trestných činů v dopravě, z toho jednoho nedbalostního, jímž způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví a jednoho úmyslného, kterým ohrozil zdraví poškozeného, když po srážce s tímto ujel z místa nehody a neposkytl mu potřebnou pomoc, čímž poručil základní pravidlo ohleduplnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích.
25. Nelze proto než souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že na obviněného je třeba působit (vedle dalších uložených trestů) i trestem zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel. Uložení tohoto trestu zajistí vyřazení obviněného z provozu na pozemních komunikacích, což je sankční následek, který považuje Nejvyšší soud v tomto případě za zcela žádoucí vzhledem k povaze a závažnosti trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Zcela je třeba souhlasit s odvolacím soudem rovněž v tom směru, že daný trest zajistí i náležité výchovné a preventivní působení na obviněného pokud jde o jeho další chování v rámci provozu na pozemních komunikacích, protože jen tak výrazný postih, právě vzhledem k významu řidičského oprávnění pro další aspekty života obviněného, zajistí do budoucna nejen účinnou ochranu společnosti (vyřazením obviněného na určitou dobu z provozu na pozemních komunikacích), ale rovněž přiměje obviněného k tomu, aby posléze mnohem bedlivěji dodržoval pravidla provozu na pozemních komunikacích (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Uložení takového druhu trestu proto podle Nejvyššího soudu nepředstavuje žádný exces co do hodnocení nepřiměřenosti takové trestní sankce povaze a závažnosti trestného činu, ale i osobnosti a poměrům obviněného. Prohlášení viny, které obviněný akcentuje jako významnou polehčující okolnost, odvolací soud zcela správně nepřecenil, a to vzhledem k jednoznačné důkazní situaci (viz kamerový záznam z místa činu na č. l. 79 verte). Jestliže pak odvolací soud dospěl k závěru, že co do výměry tohoto druhu trestu je adekvátní jeho uložení ve výši tří let, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby, která podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku činí jeden rok až deset let, nemá ani tomuto jeho závěru Nejvyšší soud co vytknout, neboť jde o trest ještě relativně mírný, nahlíženo optikou rozpětí zákonné trestní sazby.
26. Poukazuje-li obviněný na mnohem shovívavější přístup soudu prvního stupně, je třeba dodat, že důvody uvedené soudem prvního stupně v bodu 9. jeho rozsudku jsou obecně přijatelné, ale zjevně přehlíží závažnost pochybení obviněného, který – což se podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, od nichž se odvolací soud nijak neodchýlil – přehlédl robustního poškozeného stojícího přímo před jím řízeným nákladním motorovým vozidlem a poté, co došlo ke srážce s tímto pokračoval dále v jízdě. Právě tyto skutečnosti charakterizují osobu obviněného jako účastníka provozu na pozemních komunikacích zakládají i podle mínění Nejvyššího soudu důvody pro jeho vyřazení z tohoto provozu po určitou dobu, když takto uložený trest je jednoznačně účelný, nahlíženo požadavkem na přiměřenost trestní sankce a její vyváženost a individualizaci, co do sankčního, preventivního i výchovného působení na osobu obviněného a ochranu společnosti. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se obviněný následně, po spáchání obou přečinů, zachoval v jiné situaci odlišně a splnil příkladně svoji zákonnou povinnost – poskytl potřebnou pomoc jiné osobě v nebezpečí smrti. Tuto skutečnost je třeba ocenit, avšak ve vztahu k posuzovanému jednání obviněného v této trestní věci ji nelze přikládat takový význam, jak to činí obviněný ve svém dovolání.
27. Konečně namítá-li obviněný, že odvolací soud v podstatě uložením trestu zákazu činnosti promítl do svého rozhodnutí odlišný náhled na právní kvalifikaci jeho jednání, je třeba konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku jasně rozlišuje mezi čistě akademickou úvahou druhostupňového soudu stran právního posouzení jednání obviněného (srov. body 6. a 7. rozsudku odvolacího soudu) a jeho úvahami týkajícími se uloženého trestu.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané trestní věci nezjistil, že by postupem odvolacího soudu, který svým rozsudkem nově (vedle dalších druhů trestu) uložil obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let, došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe v rovině trestních sankcí. Dovolání obviněného V. S. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul, neboť neodpovídalo žádnému dovolacímu důvodu. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 6. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu