11 Tdo 501/2015-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015
dovolání podaná obviněnými Z. D. , V. K. , a E. R. , proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
2 T 2/2013 a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných Z.
D. a E. R. o d m í t a j í .
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného V.
K.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 2 T
2/2013, byl obviněný Z. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 5 a 6) a přečinem
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8), za které byl
odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí
věci a ochranné opatření – zabrání věci, a to věcí v rozsudku blíže
vyjmenovaných. V. K. byl citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7),
za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále podle § 70 odst. 1
písm. a) a b) tr. zákoníku a společně s obviněným E. R. podle § 70 odst. 3
tr. zákoníku rovněž k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Obviněný E. R. byl citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7)
a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 9),
za které byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a společně s obviněným V. K. podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku rovněž
k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dále mu bylo uloženo
ochranné opatření – zabrání věci. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění
dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že po předchozích telefonických
domluvách a společné dohodě za účelem majetkového prospěchu v době nejméně od
počátku roku 2012 do svého zadržení (V. K. a E. R. dne 30. 6. 2012, Z. D. dne 1. 7. 2012, R. I. N. dne 7. 8. 2012, V. H. N. dne 22. 8. 2012) na
území Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského kraje jako členové skupiny s
organizovanou vnitřní strukturou a stanovením úkolů bez příslušných povolení
obchodovali s efedrinem a pseudoefedrinem (prekursorem uvedeným v kategorii 1
přílohy I přímo použitelného předpisu Evropských společenství - Nařízení
Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech
drog) a s metamfetaminem – pervitinem (psychotropní látkou uvedenou v příloze
č. 4 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách a v seznamu I Úmluvy o
psychotropních látkách), přičemž R. I. N.
kontaktoval další členy této
skupiny, a to K. a R. s V. H. N. , obdržel za to peněžní odměnu, byl s nimi v
osobním nebo telefonickém kontaktu a podílel se na převozu 300 g falešného
prekursoru a na převozu 200 g metamfetaminu – pervitinu z Ch. do J. , okres
Ch. , E. R. zajišťoval finanční prostředky na nákup uvedených drog a podílel
se společně s K. a N. nebo pouze s K. na jejich přepravě do J. , V. H. N. se neoprávněně podílel na prodeji 300 g falešného prekursoru za necelých 60.000
Kč a na prodeji metamfetaminu – pervitinu v celkovém množství 700 g za celkovou
částku 340.000 Kč K. a R. , Z. D. se neoprávněně podílel na nabídce a
následném prodeji 2.000 g pseudoefedrinu za celkovou částku 420.000 Kč členům
této skupiny, K. a R. , s nimiž byl částečně v osobním kontaktu a s K. i
telefonickém, V. K. dílem vyrobil v zahradní chatě č. ....... v obci V. ,
okres Ch. (zapůjčené k tomuto účelu K. a R. již odsouzenou G. H. , z
pseudoefedrinu metamfetamin – pervitin v množství nejméně 703 g, obsahujícím
80% účinné látky, který následně R. a K. prodávali níže uvedeným osobám, K. a R. si opatřili od dalšího člena této skupiny V. H. N. jednak metamfetamin –
pervitin v množství nejméně 700 g za 340.000 Kč, k jeho následnému prodeji,
dále falešný prekursor v množství nejméně 300 g za necelých 60.000 Kč a od
dalšího člena této skupiny Z. D. pseudoefedrin v množství nejméně 2.000 g za
420.000 Kč, celkem tedy za částku cca 820.000 Kč, přičemž prekursory byly
nejprve určené k výrobě metamfetaminu – pervitinu a následně k jeho prodeji,
K. byl dne 30. 6. 2012 ve 2:10 hod. zadržen Policií ČR při výrobě
metamfetaminu – pervitinu v předmětné zahradní chatě, kde bylo nalezeno mj. 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství báze
metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v garáži užívané R. v J. , B. nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství
báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1%
báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5 % báze, kdy se skutky uvedenými
pod bodem 1) až 7) jednalo nejméně o následující obchody s drogami:
V. K. , E. R. , V. H. N. a R. I. N. 1. na přelomu února a března 2012 po předchozí dohodě N. za účelem
nákupu efedrinu zprostředkoval kontakt a seznámil osobně K. s N. , a to dne 2. 3. 2012 ve W. ul. v Ch. , kam přijeli osobním vozidlem řízeným N. , K. zakoupil od N. 300 g falešného prekursoru za částku necelých 60.000 Kč, který
předtím N. koupil v Ch. od dosud neustanovené osoby vietnamské národnosti
jménem H. , přičemž K. , N. i N. se mylně domnívali, že se jedná o pravý
efedrin, peněžní částku k tomuto obchodu opatřil R. , téhož dne kolem 20:00
hod. se pokusil obžalovaný K. v J. na adrese Z. C. , okres Ch. , vyrobit
metamfetamin, což se mu nepodařilo,
2. počátkem března 2012 N. a K. seznámili N. s tím, že metamfetamin
se z předaného množství 300 g látky nepodařilo vyrobit, dohodli s ním, že část
peněz N. vrátí K. a R. a část vrátí K. a R. ve formě již vyrobeného
metamfetaminu v množství nejméně 200 g za částku 90.000 Kč, přičemž díl ve výši
75.000 Kč k tomuto obchodu poskytl R.
a díl ve výši 15.000 Kč poskytl N. jako
dluh z předcházejícího obchodu, následně dne 6. 4. 2012 kolem 19:00 hod. v Ch. v místě bydliště N. K. , R. a N. tento obchod uskutečnili,
V. K. , E. R. a V. H. N. 3. dne 20. 4. 2012 po 17:00 hod. K. telefonicky dohodl s N. prodej 200
g metamfetaminu za částku nejméně 90.000 Kč, následně přijeli K. s R. , který
finanční hotovost opatřil, osobním vozidlem R. zn. Audi A6, černé barvy, rz:
......, do Ch. a kolem 19:30 hod. na čerpací stanici Robin Oil v Ch. zakoupili K. a R. od N. a další dosud neustanovené osoby 200 g metamfetaminu
za částku 90.000 Kč,
4. dne 3. 5. 2012 kolem 19:30 hod. po předchozí telefonické dohodě mezi
K. a N. přijeli K. s R. osobním vozidlem zn. Audi A6, černé barvy, rz:
......., do Ch. , kde v ul. B. N. č. p. ...... kolem 20:00 hod. předal K. N. finanční hotovost, kterou k tomuto obchodu opatřil R. , ve výši 160.000 Kč
a K. převzal od N. 300 g metamfetaminu, který předtím na místo zvané sídliště
Z. v. v Ch. přinesla a předala N. téhož dne kolem 19:55 hod. dosud
neustanovená osoba vietnamské národnosti jménem N. ,
V. K. , E. R. , Z. D. a již odsouzená G. H. 5. dne 22. 5. 2012 kolem 20:00 hod. po předchozí dohodě K. a R. na
přesně nezjištěném místě u K. V. zakoupili od D. nejméně 1 kg
pseudoefedrinu za částku 200.000 Kč, následně K. a R. na různých místech
okresu Ch. nakoupili chemikálie a zařízení pro výrobu metamfetaminu, dne 23. 5. 2012 a v bezprostředně navazujícím období na zahradě č. ..... v obci V. ,
okres Ch. , nejméně ve třech případech vyrobil K. z pseudoefedrinu nejméně 703
g metamfetaminu, který následně K. a R. prodávali dalším osobám, když prostor
chaty a zahrady ve V. k výrobě metamfetaminu, se kterou byla předem srozuměna,
zapůjčila K. a R. odsouzená H. ,
6. dne 25. 6. 2012 D. telefonicky nabídl K. další prodej
pseudoefedrinu, následně dne 27. 6. 2012 kolem 19:00 hod. v obci H. , okres K. V. , v restauraci Pod Kaštanem osobně upřesnili K. , R. i D. další
podrobnosti obchodu a následujícího dne 28. 6. 2012 kolem 18:47 hod. na
parkovišti obchodního centra Globus, v obci J. , okres K. V. , zakoupili K. a
R. od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku nejméně 220.000 Kč, část
zakoupeného pseudoefedrinu uschovali pro další zpracování do garáže užívané R. v J. , ul. B. , okres Ch. , K. a odsouzená H. dne 29. 6. 2012 v Ch. v
prodejně Alchema 2000, s. r. o., v ulici R. zakoupili chemikálie a další
zařízení pro výrobu metamfetaminu a poté v noci z 29. 6. na 30. 6. 2012 vyráběl
K. za účasti odsouzené H. metamfetamin, která byla s výrobou drogy z
uvedeného množství pseudoefedrinu srozuměna a poskytla jim k tomu na zahradě
č. ....... ve V. , okres Ch. , prostory, přičemž K. a odsouzená H. byli ve
2:10 hod. dne 30. 6. 2012 v této zahradní chatě zadrženi Policií ČR a bylo zde
nalezeno 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství
báze metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v předmětné garáži užívané R.
nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství
báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1%
báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5% báze,
V. K. a E. R. 7. nejméně od ledna 2012 do 30. 6. 2012 v místě trvalého bydliště a
dalších místech okresu Ch. prodávali opakovaně různým, dílem i neustanoveným
osobám metamfetamin, který opatřili a vyrobili způsobem vymezeným ve skutcích
shora uvedených, v množství od 0,5 g až do 10 g a částky pohybující se od 800
až do 1.000 Kč za 1 g s obsahem téměř 80 % účinné látky, zejména
K. :
a) G. H. , daroval nejméně 3x po 2 g,
b) P. K. , prodal nejméně v 8 případech celkem 45 g,
c) L. S. , prodal zejména 3. 2., 24. 4. 2012 za 1.000 Kč, a dále dne
30. 4., 4. 5., 28. 5. 2012,
d) P. V. , prodal nejméně v 5 případech po 0,5 g za částku 500 Kč,
e) R. F. , prodal nejméně ve 30 případech po 0,5 g za částku 500 Kč,
f) V. V. , prodal nejméně dne 20. 1. 2012 za 500 Kč,
g) T. R. , prodal zejména 29. 5., 1. 6., 7. 6., 11. 6. 2012,
h) M. J. , prodal nejméně ve 40 případech nepravidelně po 0,5 g za
částku 500 Kč,
i) P. H. , v přesně nezjištěných případech za přesně nezjištěnou cenu,
j) J. H. , prodal ve 3 případech po 1 g,
k) Z. G. , prodal nejméně v 10 případech po 0,5 g,
R. :
l) P. K. , prodal zejména 12. 2., 17. 2., 2. 3., 6. 4., 15. 4., 17. 5,
29. 5., 2. 6., 12. 6. 2012, z toho 2x po 5 g a 2x po 10 g, nejméně 30 g za
celkem 24.000 Kč, v přesně nezjištěných případech za přesně nezjištěnou cenu,
m) P. H. , prodal nejméně dne 16. 4., 2. 5., 28. 5., 5. 6. 2012, celkem
20 g,
n) J. H. , prodal v 10 případech po 1 g, celkem 10 g,
o) P. V. Z. D. 8. od přesně nezjištěného dne měsíce června 2012 do svého zadržení dne
1. 7. 2012 v místě svého bydliště, v rodinném domě v L. , N. V. , okres S. , v
trezoru, ačkoli nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu, přechovával
reaktivovanou samonabíjecí pistoli ČZ model 83, ráže 7,65 mm Browning, bez
výrobního čísla s černým pouzdrem, 3 ks zásobníků, přičemž dva z nich patří k
této pistoli a 1 ks zásobníku k pistoli ČZ vzor 82, ráže 9 mm Makarov a 70 ks
nábojů ráže 7,65 mm Browning, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet
jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a
střelivu, ve znění pozdějších právních předpisů, přičemž předmětnou pistoli si
do tohoto trezoru v přesně nezjištěný den měsíce dubna 2012 uschoval jeho otec,
již odsouzený Z. D. , z důvodu odjezdu na dovolenou,
E. R. 9. od přesně nezjištěné doby do svého zadržení dne 30. 6. 2012 v J. ,
B. okres Ch. , v garáži č. ....., kterou užíval v pronájmu od majitele M. B. , ačkoli nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu, přechovával pistoli ČZ
27 ráže 7,65 mm, výrobního čísla ......., zásobník se 6 ks nábojů ráže 7,65 mm
ve světle hnědém pouzdru, pistoli 14S 2000 ráže 9 mm s odstraněným výrobním
číslem a prázdným zásobníkem a pouzdrem, 27 ks nábojů ráže 9 mm, které lze
nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších právních
předpisů.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, na jejichž základě Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně
Z. D. ve výroku o vině pod body 5 a 6 a v celém výroku o trestu, ohledně V.
K. a E. R. ve výroku, jímž byl oběma uložen společně trest propadnutí věci
nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku, ohledně V. K.
také ve výroku, jímž mu byl nařízen způsob výkonu trestu odnětí svobody, a
podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. D.
uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku, za který a za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu
uložil podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 3 tr. zákoníku trest
propadnutí věci. V případě obviněných V. K. a E. R. rozhodl podle § 101
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných.
Obviněného V. K. podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí
svobody v trvání devíti let zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání
spoluobviněného N. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný Z. D. dopustil
shora uvedené trestné činnosti tím, že po předchozích telefonických domluvách
za účelem majetkového prospěchu v době nejméně od počátku roku 2012 do svého
zadržení dne 1. 7. 2012, bez příslušných povolení obchodoval s pseudoefedrinem
(prekursorem uvedeným v kategorii 1 přílohy I přímo použitelného předpisu
Evropských společenství – Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog), podílel se na nabídce a
následném prodeji 2.000 g pseudoefedrinu za celkovou částku 420.000 Kč členům
organizované skupiny K. a R. , s nimiž byl částečně v osobním a s K. i v
telefonickém kontaktu, přičemž z uvedeného pseudoefedrinu V. K. dílem vyrobil
v zahradní chatě č. ..... v obci V. , okres Ch. (zapůjčené k tomuto účelu K.
a R. již odsouzenou G. H. , metamfetamin - pervitin v množství nejméně 703
g, obsahujícím 80% účinné látky, který následně R. a K. prodávali, přičemž
V. K. , E. R. , Z. D. a již odsouzená G. H. 1. dne 22. 5. 2012 kolem 20:00 hod. po předchozí dohodě K. a R. na
přesně nezjištěném místě u K. V. zakoupili od D. nejméně 1 kg
pseudoefedrinu za částku 200.000 Kč, následně K. a R. na různých místech
okresu Ch. nakoupili chemikálie a zařízení pro výrobu metamfetaminu, dne 23. 5. 2012 a v bezprostředně navazujícím období na zahradě č. ...... v obci V. ,
okres Ch. , nejméně ve třech případech vyrobil K. z pseudoefedrinu nejméně 703
g metamfetaminu, který následně K. a R. prodávali dalším osobám, když prostor
chaty a zahrady ve V. k výrobě metamfetaminu, se kterou byla předem srozuměna,
zapůjčila K. a R. odsouzená H. ,
2. dne 25. 6. 2012 D. telefonicky nabídl K. další prodej
pseudoefedrinu, následně dne 27. 6. 2012 kolem 19:00 hod. v obci H. , okres K. V. , v restauraci Pod Kaštanem osobně upřesnili K. , R. i D. další
podrobnosti obchodu a následujícího dne 28. 6. 2012 kolem 18:47 hod. na
parkovišti obchodního centra Globus, v obci J. , okres K. V. , zakoupili K. a
R. od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku nejméně 220.000 Kč, část
zakoupeného pseudoefedrinu uschovali pro další zpracování do garáže užívané R. v J. , ul. B. , okres Ch. , K. a odsouzená H. dne 29. 6. 2012 v Ch. , v
prodejně Alchema 2000, s. r. o., v ulici R. zakoupili chemikálie a další
zařízení pro výrobu metamfetaminu a poté v noci z 29. 6. na 30. 6. 2012 vyráběl
K. za účasti odsouzené H. metamfetamin, která byla s výrobou drogy z
uvedeného množství pseudoefedrinu srozuměna a poskytla jim k tomu na zahradě
č. ....... ve V. , okres Ch. , prostory, přičemž K. a odsouzená H. byli ve
2:10 hod. dne 30. 6. 2012 v této zahradní chatě zadrženi Policií ČR a bylo zde
nalezeno 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství
báze metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v předmětné garáži užívané R. nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství
báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1%
báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5% báze. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný Z. D. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Lavičkové, obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Dostála a obviněný E. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Michaela Kise. Obviněný Z. D. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení. Podle obviněného skutek nenaplňuje znaky přisouzeného zločinu. Svým známým byl
požádán, aby předal spoluobviněnému K. v restauraci v obci H. papírovou
taštičku, jejíž obsah neznal. Spoluobviněný mu za ni měl dát 220 000 Kč. Zároveň spoluobviněného požádal, zda by mu neprodal kokain. Proto jej také na
začátku kontaktoval. O nějakém prodeji pseudoefedrinu po dobu několika měsíců
před tím nemůže být podle obviněného ani řeč. Obviněný rekapituluje části
výpovědí spoluobviněných, kde se zmiňují o jeho účasti na trestné činnosti a
hodnotí je jako nevěrohodné.
Pokud odvolací soud dospěl k jiné právní
kvalifikaci (odpadl znak organizované skupiny a velkého rozsahu), pak je podle
obviněného zvláštní a nesprávné, že ponechal bez povšimnutí další znaky, které
nebyly prokázány, a to spáchání zločinu ve značném rozsahu a zavinění ve formě
úmyslu ve vtahu k nabídnutí, prodeji či pro jiného přechovávání prekursoru,
neboť to nebylo prokázáno. Nesvědčí o tom ani obsah vysledovaných SMS zpráv,
neboť nebylo prokázáno, že obviněný by byl osobou, která je psala, ani jejich
souvislost s trestným činem. Úvahy odvolacího soudu jsou rozporné, neboť na
jedné straně tvrdí, že se nezajímal, jakým způsobem spoluobviněný s efedrinem
naloží (tedy nelze hovořit o jeho začlenění do organizované skupiny), zatímco v
další větě soud uvádí, že si obviněný musel být vědom, že prodávaná látka je
prekursorem, z něhož lze vyrobit metamfetamin. Úvahy odvolacího soudu ohledně
toho, kolik lze vyrobit pervitinu z určitého množství pseudoefedrinu, považuje
obviněný za čiré spekulace. Znak spáchání činu ve značném rozsahu podle něj
nebyl naplněn. Pokud byly nalezeny stopy po nějaké látce v jeho bydlišti, pak
se jednalo o látku, kterou využil výlučně pro svou potřebu. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Obviněný V. K. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání podle § 283 odst. 2,
písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy se závěrem soudu, že se činu
dopustil jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Vymezení pojmu
organizované skupiny je věcí judikatury. Obviněný v tomto směru odkazuje na
rozhodnutí publikované pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr. Podle zaprotokolovaných
výpovědí docházelo u obviněných pouze k nahodilé a chaotické spolupráci, kterou
je možno kvalifikovat jako nahodilé spolupachatelství či pouhé srocení. Množství nalezeného pervitinu a prekursoru neodpovídá naplnění znaku velkého
rozsahu a míra škodlivosti jednání s ohledem na další okolnosti jako výše
částky, kterou obviněný za distribuovanou látku utržil, okruh lidí, jimž byl
pervitin určen i intenzita hrozící či nastalé újmy užitou právní kvalifikaci
neodůvodňují. Uložený trest pak obviněný považuje za nepřiměřeně důrazný. Nalézací soud při
jeho ukládání nedostatečně aplikoval zásadu individuality trestného činu. Ve
věznici Praha Pankrác obviněný nemá negativní hodnocení. Před nástupem do
věznice se mu nedařilo najít zaměstnání ze zdravotních důvodů a vzhledem k jeho
trestní minulosti, v čemž mu stát přes jeho snahu nedokázal pomoci, proto byl
obviněný nucen si majetkový prospěch opatřit alternativním způsobem. Dále
obviněný poukazuje na svou drogovou závislost způsobenou špatnou psychickou a
zdravotní kondicí, která ho ke kriminálnímu chování vedla. Mimo to
spolupracoval s vyšetřujícími orgány a jeho zásluhou došlo k zamezení šíření
toxických látek. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2014, sp. zn.
2 T 2/2013, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, a
věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný E. R. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř. Domnívá se, že pokud jde o „skutky 1 a 3“, je zde extrémní rozpor mezi výsledky
dokazování a závěry soudu. V případě skutku 1 z dokazování vyplynulo, že dne 1. 3. 2012 kupoval osobní automobil Audi od T. B. z L. u B. , o čemž svědčí
kupní smlouva. Ohledně skutku pod bodem 3 z výpovědí spoluobviněných vyplývá,
že se jej nedopustil. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je pouze formální, neboť
se nevypořádal s řadou námitek obviněného, čímž mu byl fakticky odepřen opravný
prostředek. To se týká i námitky obviněného vůči právní kvalifikaci jeho
jednání. Namítal totiž, že nebyly splněny podmínky pro závěr o existenci
organizované skupiny. Za pochybení považuje obviněný i uložení trestu
propadnutí věci – osobního automobilu Audi. Bylo totiž podle něj prokázáno, že
vlastníkem tohoto vozidla je A. N. Soudy podle obviněného také opomenuly
aplikovat zásadu in dubio pro reo a před soudem prvního stupně nebyly provedeny
všechny potřebné důkazy, což namítal v odvolání, avšak vrchní soud tento
nedostatek nezhojil. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, v celém rozsahu a aby zrušil
i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal vrchnímu soudu nové
projednání a rozhodnutí věci. K dovolání obviněných se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve
shrnul dosavadní průběh řízení a obsah podaných dovolání a uvedl, že námitky
obviněných uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají v těch
částech, v nichž se domáhají přezkoumání skutkových zjištění soudů, eventuálně
přehodnocení provedených důkazů v jejich prospěch. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se
skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů. Pokud někteří dovolatelé ve svém dovolání formulují existenci tzv. extrémního
nesouladu, jenž by v obecné rovině umožňoval průlom do skutkových zjištění
rovněž v dovolacím řízení, nelze se s takovými námitkami podle státního
zástupce ztotožnit. V prvé řadě tzv. extrémní nesoulad obvinění pouze tvrdí,
aniž by jej jakkoli argumentačně podložili jinak, než prostým vlastním
hodnocením provedených důkazů, popřípadě vytrháváním dílčích skutečností z
kontextu celého dokazování. Lze naopak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané
věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy
pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v
jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se skutkově zabarvenými námitkami
obviněných podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná
skutková zjištění soudů obou stupňů. Pokud jde o dovolání obviněného V. K. , s výše uvedenou výhradou lze podle
státního zástupce s jistou mírou benevolence považovat za relevantní námitky,
že svým jednáním nenaplnil znak „jako člen organizované skupiny“. Tomu pak lze
oponovat, že organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto
způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se
výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena
k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i
konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 569). Z tohoto hlediska jednání obviněných podle státního zástupce zcela zřejmě
uvedený znak naplnilo, neboť ze skutkových zjištění vyplývá rozdělení úloh
jednotlivých obviněných. Obviněný K. mj. drogu sám produkoval, obviněný R. tuto výrobu financoval a zajišťoval k ní potřebné prostředky, obviněný N. zajišťoval potřebné kontakty a obviněná H. poskytovala prostor pro uskutečnění
výroby. Je zde tedy evidentní zapojení více osob a jejich vzájemné rozdělení
úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu (již
z toho důvodu, že nikoli všichni obvinění měli schopnost pervitin vyrobit,
přístup k prekursoru efedrinu apod.). Tyto výhrady tak shledává státní zástupce
neopodstatněnými. Pokud obviněný ve vztahu k naplnění znaku „velkého rozsahu“ namítá, že „míra
škodlivosti“ jeho jednání použitou právní kvalifikaci neodůvodnila, nelze se s
ním podle státního zástupce vůbec ztotožnit. V této námitce totiž zjevně
rezonuje dřívější materiální korektiv obsažený v ustanovení § 88 tr. zák. č. 140/1961 Sb., který však již v současném trestním zákoníku, založeném na
formálním pojetí trestného činu, obsažen není. V této souvislosti považuje
státní zástupce za nesprávné hovořit o „míře škodlivosti“, neboť současné
pojetí trestného činu již s jakousi „škálou škodlivosti“ ve smyslu dřívějšího
„stupně nebezpečnosti činu pro společnost“, vůbec nepočítá. Obviněným zmiňovaný
pojem „míry škodlivosti“ tak lze v podstatě chápat jako komponent závažnosti
činu ve smyslu kritérií rozhodných pro určení druhu trestu a jeho výměry (srov. § 39 odst. 2 tr. zákoníku). Další námitka obviněného se dotýká uloženého trestu. Obviněný blíže objasňuje
faktory, jež měly přispět ke spáchání jemu přisouzené trestné činnosti. K tomu
je pak vhodné pouze uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit
zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Zároveň je třeba dodat, že tento
dovolací důvod je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Není tak
nenaplněn námitkami pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako
mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení
příslušné trestní sazby. Obviněnému V. K. byl přitom uložen přípustný druh
trestu a v rámci trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o námitky obviněného E. R. , ani s těmi se státní zástupce
neztotožňuje. I zde je třeba odkázat na výše uvedené vymezení obviněným
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž
pokud obviněný zároveň namítá existenci tzv. extrémního nesouladu, nelze z
podaného dovolání dovodit, v jakém směru by měla být soudní rozhodnutí takovou
vadou zatížena. Souhlasit nelze ani s obecnou výtkou obviněného, že se odvolací
soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, neboť ze sice stručnějšího, avšak
přehledného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku vrchního soudu podle státního
zástupce vyplývá opak. Výhrady obviněného tak jsou na hraně polemiky s vlastním
odůvodněním soudního rozhodnutí, což jsou však námitky obsahově nepřípustné (§
265a odst. 4 tr. ř.). K tomu je pak třeba připomenout i procesní vývoj věci,
neboť zprvu vrchní soud odvolání stran vyhověl a přikázal nalézacímu soudu, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nelze tak vůbec dovodit, že
by odvolací soud k námitkám obviněného přistupoval pouze povrchně. Rovněž námitka obviněného R. ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci
nebo jiné majetkové hodnoty je podle státního zástupce v podstatě podmíněna
skutkově. Otázkou vlastnictví k předmětnému vozidlu se zabýval již nalézací
soud, dospěl přitom k závěru, že převod vlastnického práva z obviněného R. na
svědka N. byl pouze fiktivní a učiněný ve snaze vymknout toto vozidlo z dosahu
orgánů činných v trestním řízení. Důvodně proto za vlastníka uvedeného vozidla
považoval stále obviněného a zcela po právu rozhodl o jeho propadnutí podle §
70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného Z. D. jsou podle státního zástupce opět v podstatné míře
pouze skutkové povahy. I pokud rozporuje naplnění subjektivní stránky
přisouzeného zločinu, odvíjí tento závěr od vlastního, pro něj pochopitelně
příznivějšího, hodnocení provedených důkazů. Za hmotněprávně relevantní tak lze
podle státního zástupce považovat pouze námitky, jimiž rozporuje naplnění znaku
„ve značném rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ani zde mu
však nelze přisvědčit, neboť naplnění tohoto znaku ze skutkových zjištění soudů
jednoznačně vyplývá. Státní zástupce v tomto směru odkazuje na stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, jež vyjádřilo minimální referenční
hodnotu tzv. množství většího než malého v případech omamných a psychotropních
látek a jedů. V daném případě a z hlediska příznivosti pro obviněného pak je
podle státního zástupce namístě zohlednit předchozí stanovení mírnějších hodnot
upravených v nařízení vlády č. 467/2009 Sb. V návaznosti na tuto referenční
hodnotu jsou i stále platné závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn.
15 Tdo 1003/2012, z něhož lze vyjmout závěr, že pro jednotlivé hranice
rozsahu je z kvantitativního hlediska požadován vždy desetinásobek předchozí
hodnoty, přičemž za referenční hodnotu je třeba považovat vždy množství větší
než malé. Při posuzování rozsahu v případech nedovoleného nakládání s
prekursory, tedy s látkami, jež nelze řadit přímo pod pojem omamné nebo
psychotropní látky, přitom soudní praxe vychází z principu, že kvantitativní
kritérium rozsahu se odvozuje buď od množství omamné nebo psychotropní látky,
jež byla z daného prekursoru vyrobena, došlo-li k takové výrobě, popřípadě od
množství omamné nebo psychotropní látky, jež z daného množství prekursoru
vyrobena být mohla, pokud k výrobě nedošlo, nebo nebylo konkrétní vyrobené
množství omamné a psychotropní látky zjištěno. Posuzováno těmito hledisky, nelze úvahám soudů z hlediska podřazení jednání
obviněného D. pod znak „značného rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku cokoli vytknout. Zejména odvolací soud velmi výstižně shrnul
(srov. str. 8 jeho rozsudku) podstatné skutkové zjištění, že z pseudoefedrinu
dodaného obviněným D. se podařilo obviněnému K. vyrobit 703 gramů pervitinu
(jednání uvedené pod bodem 5 rozsudku soudu nalézacího, bod A 1 rozsudku soudu
odvolacího). Protože konkrétní objem účinné látky v případě tohoto „varu“ nebyl
zjištěn, ve smyslu východisek uvedených ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 je třeba podle státního zástupce vyjít z
celkového množství této substance, jež přitom vysoce převyšuje hranici značného
rozsahu (která dle výše nastíněných judikatorních hledisek činila 200 gramů
substance, v současnosti dle stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013 jen 150 gramů
substance). Již samotné množství prekursoru v tomto bodě by pak postačovalo k
naplnění znaku „ve značném rozsahu“. Přihlédne-li se pak k další dodávce 1 kg
prekursoru v bodě 6 rozsudku soudu prvého stupně (bod A 2 rozsudku soudu
odvolacího) je, zřejmé, že jednání obviněného D. se spíše blížilo hranici
velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokládá-li
obviněný takto shrnuté úvahy za spekulativní, nelze se s ním ztotožnit, neboť
jde naopak o úvahy zcela odpovídající stávající rozhodovací praxi (s
přihlédnutím k mírnějším kritériím vyplývajícím z nyní již zrušené přílohy k
nařízení vlády č. 467/2009 Sb., oproti přísnějším kritériím vyplývajícím z
aktuálního stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013). Závěr soudů o
vině obviněného D. přisouzeným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za správný a zákonu odpovídající. Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněných V. K. a Z. D. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného E. R. odmítl jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst.
1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Obviněný Z. D. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší
soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a
pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva
správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu
důvodu neodpovídají, neboť směřují právě proti skutkovým zjištěním učiněným v
předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Soudy neuvěřily
tvrzení obviněného, že pouze pro svého známého předával spoluobviněným
papírovou taštičku, jejíž obsah neznal. Ostatně zcela nevěrohodně vyznívá i
způsob, jakým tuto situaci líčí obviněný ve svém dovolání. Výpovědi
spoluobviněných, z nichž vyplývá jeho zapojení do trestné činnosti, obviněný
bagatelizuje s tím, že jde o osoby opakovaně soudně trestané či opakované
uživatele drog, což pochopitelně samo o sobě nemůže způsobit absolutní
nevěrohodnost výpovědi takové osoby, jak se v podobných případech obvinění
často snaží prosadit. Naopak je třeba přistupovat k hodnocení každé výpovědi
individuálně a posoudit ji na základě konkrétních okolností samostatně i v
kontextu ostatních důkazů. Mimo rámec dovolacího důvodu stojí i námitka, podle které pokud odvolací soud
částečně změnil rozsudek v jeho prospěch, měl stejně tak učinit i ve vztahu k
naplnění dalších znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, které
podle obviněného nebyly prokázány. Ze skutečnosti, že odvolací soud zmírnil
kvalifikaci jednání přijatou soudem prvního stupně, pochopitelně nelze
automaticky vyvozovat, že se obviněný trestného činu nedopustil vůbec. Současně
je tato námitka opět založena na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry
soudů ve vztahu k naplnění znaku značného rozsahu a naplnění subjektivní
stránky ve formě úmyslu (tedy opět zřejmě obviněný odkazuje na to, že nevěděl,
co předává spoluobviněným). Navíc polemika obviněného se skutkovými závěry je
značně nekonkrétní oproti logickému a přesvědčivému odůvodnění obou soudních
rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud žádnou
vnitřní rozpornost nespatřuje a je zřejmé, že obviněný v tomto směru pouze
některé závěry vytrhává z kontextu a snaží se je postavit tak, aby vyvolal
dojem jejich rozporu, což se mu však přesto nedaří [závěr, že se obviněný
nezajímal o to, jakým způsobem obviněný K. s pseudoefedrinem naloží (v
kontextu otázky zapojení obviněného do organizované skupiny, tzn.
nakládání ve
smyslu dalšího prodeje, výroby drogy, způsobu distribuce uživatelům, případně
vlastní konzumace drogy), a závěr, že si obviněný musel být vědom toto, že
prodávaná látka je prekursorem, z něhož lze vyrobit metamfetamin, si nijak
vzájemně neodporují]. Závěr odvolacího soudu ohledně množství metamfetaminu, jež bylo možné vyrobit z
pseudoefedrinu dodaného obviněným, rovněž napadá obviněný pouze povrchně
(poukazuje na to, že tento závěr byl učiněn bez dokazování). Vrchní soud přitom
na základě ustálené soudní praxe dovodil, že k naplnění znaku velkého rozsahu
by musel obviněný D. obviněnému K. dodat prekursor v množství, z něhož by
bylo možné vyrobit 2 000 g metamfetaminu, resp. množství blížící se této
hranici při naplnění dalších specifických okolností, což z dodaného celkového
množství 2 000 g pseudoefedrinu není možné. Nic nebrání tomu, aby soud v
takovém případě vycházel z poznatků čerpaných ze své rozhodovací praxe,
případně ze skutečností obecně známých. V tomto případě bylo vrchnímu soudu
známo, že při amatérské výrobě jednoho kilogramu metamfetaminu je obvykle třeba
1,7 kg pseudoefedrinu. Kromě toho bylo provedeným dokazováním soudem prvního
stupně zjištěno, že z prvního dodaného kilogramu prekursoru se obviněnému K. podařilo vyrobit 703 g pervitinu. Zcela jistě tedy nedošlo k naplnění znaku
velkého rozsahu, jak však správně podotýká státní zástupce, již toto množství
několikanásobně překračuje hranici 200 g stanovenou v daném případě pro
naplnění znaku značného rozsahu (ke stanovení této hranice lze odkázat na
vyjádření státního zástupce, který se této otázce podrobně věnuje, ačkoli
obviněný právní úvahy soudů v tomto směru nenapadal). V žádném případě tak
nelze říci, že by skutkový závěr vztahující se k naplnění znaku značného
rozsahu nebyl důkazně podložen. Obviněný V. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Z jeho námitek lze uplatněnému dovolacímu důvodu s jistou dávkou
tolerance podřadit tu, kterou napadá závěr soudu, že se trestného činu dopustil
jako člen organizované skupiny. Podle obviněného docházelo u všech
spoluobviněných pouze k náhodné a chaotické spolupráci. Tento názor obviněný
nijak blíže nerozvedl, jeho nesprávnost je však zřejmá již ze samotného popisu
skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. „Organizovanou
skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů
mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje
plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení
činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí
mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý,
jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo
výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel fakticky
včlenil a aktivně se na její činnosti podílel“ (Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604). V daném případě je ze skutkových zjištění patrné rozdělení rolí
jednotlivých obviněných.
Konkrétně obviněný K. se podílel na nákupu prekursoru
a dalších látek potřebných k výrobě pervitinu, který následně také vyráběl,
obviněný R. mimo jiné zajišťoval finanční prostředky, obviněný N. zprostředkoval kontakt na obviněného N. , který opatřil a ostatním obviněným
prodal falešný prekursor a také již vyrobený metamfetamin. Je zřejmé, že pro
každého jednotlivého člena skupiny by byla trestná činnost mnohem obtížněji
uskutečnitelná, ne-li nereálná. V žádném případě se nejedná o jakési náhodné
srocení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí. Obviněný pak dále namítá, že množství nalezeného pervitinu a prekursoru
neodpovídá naplnění znaku velkého rozsahu. K takto formulované námitce nelze
než konstatovat, že soudy pochopitelně nevycházely pouze ze zbytkového množství
těchto látek nalezeného v zahradní chatě, ale z celkového množství, které bylo
provedeným dokazováním zjištěno. Dále pak obviněný argumentuje „mírou škodlivosti jednání s ohledem na jeho
další okolnosti (výše částky, kterou za distribuovanou látku utržil, okruh
lidí, jimž byl pervitin určen, intenzita hrozící či nastalé újmy)“, které podle
něj užitou právní kvalifikaci neodůvodňují. V případě této námitky se stání
zástupce domnívá, že zde obviněný nesprávně navrhuje aplikaci § 88 odst. 1
trestního zákona č. 140/1961 Sb. Nicméně odkaz na „další okolnosti“, které
obviněný jmenuje, lze také chápat ve smyslu usnesení velkého senátu trestního
kolegia publikovaného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., které mimo jiné říká, že
„Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze
redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil
nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho
stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011
Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další
okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak,
který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah
spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl,
vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které
sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu
dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn,
jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný
pro daný rozsah.“. V posuzovaném případě soud prvního stupně na str. 39 rozsudku na základě
vyjádření samotného obviněného K. , že ze 100 g efedrinu vyrobil 80 g
pervitinu, spočítal, že obvinění K. a R. takto získali výrobou z prekursoru
i zakoupením již hotové drogy celkem 2,54 kg pervitinu, což odpovídá 12 700
konzumentům (resp. spíše dávkám) po 0,2 g. Odvolací soud pak na str. 10 svého
rozhodnutí korigoval tento výpočet na 2 316,9 g, na základě obvyklého zisku 1
kg pervitinu z 1,7 kg pseudoefedrinu by se jednalo o 2 050 g.
Takto stanovené
množství v každém případě překračuje hranici 2 000 g pro určení velkého
rozsahu, přičemž zde nejsou natolik významné další okolnosti, jež by způsobily,
že i přes toto množství látky uvedený znak nebyl naplněn. Za takové okolnosti
je možno považovat např. výši peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či
distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délku
doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro
jaký okruh osob byly určeny. Podpůrně se zohlední zejména způsob, jakým
pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo
skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného K. soud prvního stupně shledal,
že se činu dopouštěl po delší dobu, množství drogy postačovalo pro velký počet
konzumentů, pervitin měl značnou kvalitu. To zcela jistě nejsou okolnosti
svědčící proti nenaplnění znaku spáchání činu ve velkém rozsahu, ale právě
naopak. Pokud jde o námitky směřované do výroku o trestu, k nápravě vad tohoto výroku
je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je
však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je
zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu,
ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z
odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své
závěry řádně odůvodnily. Odvolací soud přitom obviněného právě s přihlédnutím
zejména k jeho zdravotnímu stavu zařadil do mírnějšího typu věznice. Obviněný E. R. opřel své dovolání o důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl vymezen výše, k
tvrzenému extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a závěry
soudu pak Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším
soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který
byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti
akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v
usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal:
„Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle
kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení
věci.“. Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a
svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný
z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v
rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce
tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v
rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů,
jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení
nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Nad rámec dovolacího řízení je nutno konstatovat, že není zcela zřejmé, v čem
spatřuje obviněný rozpor ohledně skutku 1 rozsudku nalézacího soudu. Poukazuje
totiž na skutečnost, že dne 1. 3. 2012 kupoval osobní automobil Audi, přitom
skutek je datován na přelom února a března, přesněji na 2. 3. 2012. Dále pak
odůvodňuje tuto námitku ve vztahu ke skutku č. 3 pouze tím, že
spoluobžalovanými bylo potvrzeno, že se jej nedopustil, tedy pouze (velmi
stručně) hodnotí provedené dokazování způsobem odchylným od závěrů, ke kterým
dospěly soudy činné ve věci. Mimo rámec dovolacího důvodu stojí i (navíc zcela nekonkrétní) námitka, že se
rozsudek vrchního soudu nevypořádal s řadou námitek obviněného, čímž mělo být
porušeno jeho právo na spravedlivý proces a měl mu být fakticky odepřen opravný
prostředek. Podobně nekonkrétní je i námitka, podle které se vrchní soud
nevypořádal s jeho námitkou nenaplnění znaku spáchání činu v rámci organizované
skupiny. K naplnění tohoto znaku navíc platí, co bylo výše uvedeno k dovolání
obviněného K. Námitku směřující proti trestu propadnutí věci – osobního automobilu zn. Audi,
patrně zamýšlel obviněný vztáhnout k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr.
ř., který, jak již bylo výše vysvětleno, je dán v případě
nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak
správně podotýká i státní zástupce, obviněný svou námitku založil na odlišném
výkladu skutkových okolností, než k jakým soudy v tomto případě dospěly, pokud
jde o vlastnictví předmětného vozidla. Takto formulovaná námitka proto
neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému
zákonnému dovolacímu důvodu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 183/2014: „Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům
nelze námitky obviněné, jejichž podstatou je pouze polemika s výší uloženého
trestu (obviněná je toho názoru, že jí byl nikoli řádně odůvodněným rozhodnutím
odvolacího soudu, který vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle 2 odst. 6
tr. ř., uložen příliš přísný trest), pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.)
podřadit.“]. Nad rámec dovolacího řízení je možno dodat, že soud prvního stupně na str. 17
rozsudku hodnotil jako lživou výpověď svědka A. N. , který se snažil pomoci
obviněnému k vrácení předmětného vozidla. Kupní smlouvu ze dne 1. 6. 2012 pak
soud označil za fiktivní, neboť obviněný dne 30. 6. 2012 vydal vozidlo jako své
vlastnictví, v době rozhodování soudu byl obviněný stále veden jako jeho
provozovatel. Krajský soud tak dospěl k závěru, že vlastníkem vozidla je stále
obviněný R. , vozidlo bylo užito ke spáchání trestného činu, tedy zákonné
podmínky pro uložení trestu propadnutí věci byly splněny. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného
dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného V. K. proto pro jeho zjevnou
neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Obvinění Z. D. a E. R. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se na základě jejich
opravných prostředků zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu