11 Tdo 586/2024

11 Tdo 586/2024-1177

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 7 To 101/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 22 T 11/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 22 T 11/2023-1059, byl obviněný V. R. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za spáchání výše uvedených trestných činů byl obviněný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vyjma toho krajský soud uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě movitých věcí (zbraní a střeliva) podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 2.907 Kč, M. T., nar. XY, škodu ve výši 1.000.000,- Kč, J. T., nar. XY, škodu ve výši 600.000,- Kč, V. T., nar. XY, škodu ve výši 500.000,- Kč, nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, škodu ve výši 250.000,- Kč a nezletilému BBBBB (pseudonym), nar. XY, škodu ve výši 250.000,- Kč.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podali odvolání jak obviněný V. R., tak i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, která svůj řádný opravný prostředek podala v neprospěch obviněného, a to výhradně do výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 7 To 101/2023-1116 tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

3. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

1) dne 24. 9. 2022 kolem 15:00 hodin v Liberci – XY v prostoru mezi domem č. p. XY ul. XY a řadou šesti garáží v ulici XY, kde na pozemku p. č. XY, který je ve vlastnictví manželů T., prováděl drobné stavební práce, v reakci na výměnu názorů a výzvu J. T., nar. XY, aby stavebních prací na jeho pozemku zanechal, odešel do jedné ze svých garáží, kde si v očekávání, že se J. T. vrátí, vzal nelegálně drženou krátkou střelnou zbraň zn. SHE 89, výrobní číslo XY, uschoval si ji do kapsy montérkových kalhot, odešel zpět za garáže, zhruba dvacet minut pokračoval ve stavebních pracích a v okamžiku, kdy se na místo vrátil i J. T. a trval na ukončení stavebních prací, vytáhnul z kapsy střelnou zbraň a z krátké vzdálenosti na něho jednou vystřelil, přičemž jej zasáhnul doprostřed krajiny čelní nad kořen nosu mezi vnitřní konce obočí, když v průběhu střelného kanálu, který probíhal zepředu dozadu téměř vodorovně, došlo k rozsáhlému pohmoždění mozku s rozhmožděním stropu 3. mozkové komory a obou postranních mozkových komor, jakož i k zakrvácení mozkových komor, pásovitým krevním výronům v mozkovém kmeni, mnohočetným tříštivým zlomeninám přední i zadní jámy lební, vdechnutí menšího množství krve do dýchacích cest a plic, otoku a podkožnímu krevnímu výronu víček obou očí, zejména horního víčka pravého oka; následně bezvládné tělo poškozeného J. T., který na místě střelnému poranění hlavy a mozku podlehnul, stáhnul k zadní stěně garáže, kde jej takřka celé zakryl čerstvou mokrou zeminou a nopovou folií, 2) ačkoliv není a nebyl držitelem zbrojního průkazu, ani zbrojní licence ve smyslu § 8 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, přesto v přesně nezjištěné době a blíže nezjištěným způsobem získal do své dispozice:

- pistoli s označením SHE 89, výrobní číslo XY; ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „A“ zakázaná zbraň, - dva samopaly vzor 58, tj. hromadně účinné pušky ráže 7, 62x39mm, výrobní číslo XY a XY; ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „A“ zakázaná zbraň, - opakovací pušku Brno model 4 ráže 22LR, výrobní číslo XY; ve smyslu § 3 a § 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „C“, které není zakázané, ale nabývat a držet je lze pouze na základě příslušného oprávnění, tj. zbrojního průkazu, - samonabíjecí pušku SKS Simonov ráže 7, 62x39 mm, výrobní číslo XY, ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „A“ zakázaná zbraň, - podomácku vyrobenou střílející tužku ráže 22LR; ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „A“ zakázaná zbraň, - 3.454 kusů nábojů ráže 7, 62x39 mm; ve smyslu § 3, § 5 a § 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „B“ a „C“, které není zakázané, ale nabývat a držet je lze pouze na základě příslušného oprávnění, tj. zbrojního průkazu, - 4.131 kusů nábojů ráže .22LR; ve smyslu § 3, § 5 a § 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „B“ a „C“, které není zakázané, ale nabývat a držet je lze pouze na základě příslušného oprávnění, tj. zbrojního průkazu, - 1 náboj ráže 14, 5x114 mm, ve smyslu § 3 a § 4 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, spadající do kategorie „A“ zakázaná zbraň, - čtyři části krátké palné zbraně, tj. levou a pravou střenku pistole ČZ 82/3, zásobník pro zbraň téhož typu určený pro pistoli vzor 82 ráže 9 mm Makarov,

přičemž k nabývání vlastnictví, držení a nošení zbraní a střeliva kategorie „A“ je podle § 8 zákona č. 119/2002 Sb. třeba zbrojní průkaz nebo zbrojní licence a současně podle § 9 a § 10 i udělení zvláštní výjimky,

a to až do 17:45 hodin dne 24. 9. 2022, kdy byl zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř., je měl uskladněné ve svých řadových garážích v ulici XY v Liberci, z nichž pouze dvě jsou evidované a zapsané na LV č. XY, katastrální území XY a v bytě č. XY v pátém patře domu č. p. XY v ulici XY, Liberec.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný V. R. napadl výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 7 To 101/2023-1116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 22 T 11/2023-1059, dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně, které zaměřil proti výroku o vině skutkem popsaným pod bodem 1). Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě s poukazem na to, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., což znamená, že podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění zákonný znaků projednávaného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že již v řádném opravném prostředku vytýkal krajskému soudu, že zjištěný skutkový stav ve vztahu k jeho jednání popsanému pod bodem 1) měl vyhodnotit jako nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku, tedy jako okolnost vylučující protiprávnost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ke skutkovým zjištěním v podstatě uvedl, že obviněný v inkriminovaný den prováděl drobné stavební práce na pozemku p. č. XY, s čímž poškozený nesouhlasil a vyzval obviněného, aby zanechal stavebních prací na jeho pozemku. Na to oba z místa odešli. Obviněný si v očekávání, že by se poškozený mohl vrátit, vzal střelnou zbraň, vrátil se za garáže a pokračoval ve stavebních pracích. Poškozený se posléze na místo vrátil, trval na ukončení prací dovolatelem, v důsledku čehož došlo k výstřelu.

6. V návaznosti na to dovolatel akcentoval, že na poškozeného skutečně vystřelil, nicméně v obavě před jeho útokem. Jeho obava byla oprávněná, neboť k fyzickému napadení jeho osoby ze strany poškozeného (a dvou jeho synů) již jednou došlo, konkrétně v červnu 2018. K tomuto napadení měl soud k dispozici několik nepřímých důkazů zahrnujících lékařské zprávy i rozhodnutí Magistrátu města Liberec o odložení věci s tím, že nebylo prokázáno, že k napadení dovolatele došlo. Nicméně závěr správního orgánu o tom, že spáchání přestupku proti občanskému soužití nebylo rodině poškozeného prokázáno, ještě neznamená, že k němu fakticky nedošlo. V té době správní orgán řízení o přestupku odložil toliko z důvodu, že poškozený a jeho synové napadení jeho osoby popřeli a další důkazy již nebyly k dispozici. Nicméně krajský soud měl při platnosti zásady in dubio pro reo zohlednit, že napadení jeho osoby ze strany poškozeného není vyloučeno; minimálně měl přihlédnout k subjektivnímu vnímání nastalé situace ze strany jeho osoby.

7. Vyjma toho dovolatel namítl, že v okamžiku výstřelu nebyl na místě činu nikdo další přítomen, přičemž svědci, kteří stáli opodál, ve svých výpovědích přiznali, že v inkriminovanou dobu neslyšeli žádné hlasité projevy. Není proto vyloučeno, že ze strany poškozeného skutečně došlo k výhrůžkám či dokonce k započetí útoku směrem k jeho osobě. Za nesporné dovolatel označil, že k usmrcení osoby poškozeného došlo v místě, kde prováděl stavební práce a kde ho poškozený opětovně vyhledal. Důkazně však nebylo vyloučeno, že tato druhá konfrontace mohla probíhat ve významně vyhrocenější atmosféře.

8. K aplikované právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku obviněný konstatoval, že podle jeho názoru není přiléhavá. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 7 Tdo 1342/2012-34, neboť z popisu skutku řešeného tímto judikátem vyplývá, že soudy řešily velmi podobný případ. Skutkově šlo o jednání, během kterého manželka poškozeného došla do ložnice společného bytu pro zbraň, následně nenápadně přistoupila k poškozenému a v úmyslu ho usmrtit mu jednou ranou z bezprostřední blízkosti způsobila střelné poranění hlavy, na následky čehož poškozený na místě zemřel. Toto jednání bylo soudem prvního stupně posouzeno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně po zásahu odvolacím soudem byl čin právně kvalifikován již jako zločin podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy bylo možné jednání odsouzené (v rámci kterého si aktivně došla pro zbraň, kterou odjistila a jejím prostřednictvím usmrtila poškozeného) posoudit jako zločin, který nebyl spáchán s rozmyslem, lze podle mínění obviněného předmětnou právní kvalifikaci aplikovat i na jeho jednání. Ostatně z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný si s sebou vzal zbraň v situaci, kdy vůbec nevěděl, jestli ho poškozený ještě vyhledá či nikoli.

9. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřadil dílčí závěr nalézacího soudu, že poškozený v okamžik výstřelu „stál na místě“. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že ve věci nebyl proveden důkaz, z něhož by tato okolnost vyplývala. S ohledem na směr střelného kanálu lze toliko souhlasit s tím, že poškozený a obviněný stáli v okamžiku střelby proti sobě, nicméně okolnost, zda se poškozený pohyboval, vůbec nebyla prověřena dokazováním. Nadto by muselo být znalecky prokázáno, zda vůbec lze ze směru střelného kanálu odvodit závěr o statickém postoji poškozeného. Pokud tedy krajský soud založil své závěry na svém přesvědčení, že poškozený v okamžik výstřelu stál na místě, jedná se o okolnost, která nebyla prokázána, pročež je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

10. Pod shodný dovolací důvod obviněný podřadil i konstatování krajského soudu, že „obhajoba zpochybňovala zaslechnutí výstřelu svědkem J. T. ml., protože mezi ním a místem výstřelu stál dům“ (viz bod 25. odůvodnění rozsudku). Obviněný se proti tomuto výroku ohradil, neboť během hlavního líčení toliko upozornil na to, že rodina poškozeného na zaslechnutý výstřel po dobu více než jedné hodiny nijak nereagovala. V této souvislosti se obviněný (v rámci svého obhajoby) zamýšlel nad tím, zda z místa, kde se svědek J. T. ml. nacházel, bylo vůbec možné slyšet rozhovor či hádku mezi obviněným a poškozeným (předcházející výstřelu). Pokud soud vycházel z údajného argumentu obviněného, že svědci výstřel slyšet nemohli, jedná se o dezinterpretaci a tudíž i zásadní rozpor s obsahem provedených důkazů, který je navíc soudem prvního stupně využíván ke zpochybnění věrohodnosti jeho osoby. Předmětné pochybení je proto způsobilé (ve spojení s dalšími pochybeními obou soudů) založit porušení jeho práva na spravedlivý proces.

11. Taktéž vrchní soud se podle dovolatele dopustil několika zjevných dezinterpretací skutkových zjištění. Za nejzávažnější pochybení označil tvrzení, kde soud konstatuje, že „otázku, proč se obviněný na místo vracel, jestliže měl z poškozeného takové obavy, lze stěží ve světle zdravého rozumu zodpovědět, každopádně jako naprosto nelogické se jeví vysvětlení, že tomu tak bylo proto, že se obviněný obával o svůj život a zdraví“ (viz bod 28. odůvodnění usnesení). Naproti tomu obviněný tvrdí, že za garážemi prováděl stavební práce (jednalo se o preventivní opatření, aby nenavlhly zdi garáží). Po prvním konfliktu s poškozeným odešel, nicméně poté se vrátil, aby dokončil rozdělanou práci. Přiznal však obavu, že jej poškozený přijde znovu konfrontovat a že to již může být spojeno s násilím, a proto si na případnou obranu vzal s sebou zbraň. Pokud odvolací soud jeho obhajobu tak zásadně zkreslil, je zjevné, že jeho náhled na skutkový stav je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V důsledku toho odvolací soud nahlížel na zjištěný skutkový stav zkresleně, což se projevilo i v jeho odmítavém postoji (viz bod 26. odůvodnění usnesení), což vedlo k neoprávněnému zamítnutí podaného odvolání.

12. Dovolatel konstatoval i další dílčí výhradu k závěrům odvolacího soudu. Podle jeho názoru jde o dezinterpretaci jeho obhajoby, v rámci které vrchní soud fakticky konstatoval, že skutečnost, že „poškozený byl majitelem zbraně a mohl ji tedy užívat, zdaleka neznamená, že ji používal či hodlal použít proti obviněnému; na podporu takového tvrzení neexistuje jediný důkaz“ (bod 27. odůvodnění usnesení). Obviněný v tomto směru namítl, že ví o tom, že poškozený střelnou zbraň v minulosti používal, což jednak posílilo obavu z jeho osoby a zároveň zpochybnilo věrohodnost svědků ze strany rodiny poškozeného, kteří tvrdili, že svou zbraň nikdy proti obviněnému nepoužil.

13. Následně se dovolatel vyjádřil k výroku odvolacího soudu, že „nekriticky klade důraz na výpovědi svědkyň L. a F.“ (viz bod 29. odůvodnění usnesení). Podle jeho názoru tento náhled vrchního soudu zcela popírá princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Pokud ve věci existují vzájemně protichůdné důkazy, tak vrchní soud obviněnému vytýká, že se přiklání k výpovědím, které jsou pro něho příznivější, namísto toho, aby se s rozpory vypořádal. Pokud tedy soudy výpovědi svědkyň L. a F. nevyvrátily, byly povinny z těchto výpovědí vycházet a jejich optikou posuzovat věrohodnost jednotlivých dílčích vyjádření ostatních svědků. Ostatně výpovědi příbuzných poškozeného nemusí být nevěrohodné jako celek, nicméně nevěrohodná mohou být právě dílčí vyjádření ohledně užívání zbraně poškozeným v minulosti.

14. Na základě výše uvedených námitek dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 7 To 101/2023-1116, včetně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 22 T 11/2023-1059, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

15. Vyjma výše uvedeného mimořádného opravného prostředku dovolatel předložil Nejvyššímu soudu (rovněž prostřednictvím své obhájkyně) písemný podnět ze dne 9. 5. 2024 k aplikaci postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. (eventuálně podle § 265o odst. 1 tr. ř.). V rámci tohoto podnětu konstatoval, že s ohledem na svůj věk a v poměru s délkou uloženého nepodmíněného trestu má za to, že výkon uloženého trestu a povinnosti k náhradě nemajetkové újmy bude mít pro jeho osobu nevratné následky. Ve vztahu k nemajetkové újmě stanovené celkovou výší 2.600.000 Kč zdůraznil, že je invalidním důchodcem (přičemž důkazy o výši svých příjmů soudům nižších stupňů řádně zdokladoval). Jediný jeho majetek – nemovitosti v k. ú. XY, byl zajištěn ve smyslu § 47 tr. ř. Jelikož poškozené osoby již iniciovaly exekuční řízení, v jehož rámci mají být tyto nemovitosti zpeněženy, obviněný se obává, že ještě před koncem dovolacího řízení by mohlo dojít v rámci jeho majetkových poměrů k nevratným následkům. Ostatně předmětné nemovitosti mají být zpeněženy v dražbě, pročež bude nový vlastník v dobré víře a navrácení v předchozí stav bude pojmově vyloučeno. K výše uvedenému ještě dodal, že některé z poškozených osob jsou velmi nízkého věku, pročež případná návratnost uhrazené nemajetkové újmy by byla velmi ztížena s ohledem na to, že s takto získanými finančními prostředky by nakládali zákonní zástupci nezletilých.

16. S ohledem na to dovolatel navrhl, aby krajský soud postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř., a aby bez zbytečného odkladu předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, eventuálně aby o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí rozhodl sám Nejvyšší soud postupem dle § 265o odst. 1 tr. ř., a to při zohlednění obsahu podaného dovolání i všech skutečností uvedených a doložených v jeho podání.

17. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 286/2024-10, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že obviněný (podobně jako již ve svém odvolání) nevznáší žádné námitky proti právnímu posouzení skutku vymezeného pod bodem 2) výrokové části rozsudku prvoinstančního soudu jako zločinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Proto je překvapující, že v závěrečném návrhu se domáhá nejen zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu, tedy bez rozlišení, který výrok má být případně zachován.

18. Stran požadavku obviněného, aby bylo jeho jednání popsané pod bodem 1) posouzeno jako čin spáchaný za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že obviněný ignoruje řadu soudy učiněných skutkových zjištění. Podle státního zástupce je předmětná námitka odvozena pouze od vlastní verze obviněného o průběhu událostí, které měly předcházet jeho útoku. Teprve na podkladě těchto vlastních, navíc neprokázaných tvrzení, se obviněný domáhá toho, že jednal ve strachu o svůj život, tedy „vlastně“ v nutné obraně.

19. Pro své osobité hmotněprávní vyhodnocení činu obviněný vycházel z toho, že si zbraň vzal k sobě z obav z opakovaného fyzického napadení ze strany poškozeného. Touto skutkovou verzí se však dovolatel zjevně odklonil od skutečného skutkového stavu věci. Ve skutečnosti totiž k žádnému útoku ze strany poškozeného nedošlo, přestože v inkriminovaný den měli mezi sebou obviněný a poškozený slovní rozepři. Pro skutkovou verzi obviněného však nesvědčí žádné skutkové zjištění, naopak se jedná toliko o osamocené tvrzení bez jakékoli opory v dokazování. Rovněž jiné právní závěry v podobě jeho jednání v silném rozrušení, ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli ve smyslu § 141 tr. zákoníku, jehož se obviněný v minulých fázích trestního řízení taktéž domáhal, jsou až druhotnými skutečnostmi založenými na zcela jiných skutkových okolnostech. Nejedná se tedy o námitky dotýkající se právní problematiky, ale toliko o výhrady proti procesnímu postupu soudů při opatřování důkazního podkladu a hodnocení důkazů. Uvedené argumenty se proto neslučují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani s jakýmkoli jiným důvodem dovolání.

20. Pod předmětný „hmotněprávní“ dovolací důvod je podle názoru státního zástupce podřaditelná toliko námitka spáchání úmyslné vraždy „s rozmyslem“. V rámci této námitky však dovolatel nepředložil žádnou věcnou argumentaci, toliko odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1342/2012 a posouzené podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jíž po skutkové stránce přirovnává ke svému případu. Státní zástupce však tento odkaz odmítl jako zcela nepřiléhavý, a to již jenom proto, že podstatná součást skutkového závěru, který spočíval v přípravném počínání pachatelky před uskutečněným výstřelem na svého partnera, byl z pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu (který skutek posoudil již jen jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku) zcela vypuštěn.

21. V nyní posuzovaném případě krajský soud v popisu skutkového děje dostatečně vyjádřil okolnosti provázející počínání obviněného krátce před smrtícím výstřelem, ze kterých je snadno dovoditelný původní záměr obviněného usmrtit poškozeného již v době, kdy se nepohodli a rozešli. Následně státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku, ve kterém krajský soud věnoval značný prostor teoretickým východiskům pro posouzení činu jako zločinu vraždy spáchané s rozmyslem, jakož i úvahám, jež jej vedly k vyhodnocení rozhodných skutkových zjištění pro posouzení skutku právě podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, na které pro stručnost odkázal. K výše uvedenému dodal, že o rozmyslu obviněného svědčí celá řada okolností, jež byly soudy řádně pojmenovány a v jejich soudních rozhodnutích podrobně popsány; mimo jiné to, že obviněný musel nelegálně drženou zbraň pečlivě vybrat, nabít ji a zkontrolovat, aby docílil smrtícího účinku.

22. K hlavní výhradě dovolatele, v rámci které se snaží ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první variantě namítnout, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, státní zástupce podotkl, že naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která zasahuje do práva na spravedlivý proces. Tento skutkový dovolací důvod naopak nemohou naplnit námitky, které toliko nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění či dílčích tvrzení obhajoby. Z tohoto důvodu nejsou námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod nikterak podřaditelné.

23. Jako o relevantní by do jisté míry bylo možné uvažovat o námitce stran neexistence důkazu, který by prokázal, že poškozený v době výstřelu „stál na místě“. To však neznamená, že soud nemohl z nepřímých důkazů dospět k závěru, že poškozený v době výstřelu stál. V této souvislosti státní zástupce odkázal např. na znalecký závěr o ztrátě periferního vidění u obviněného, což v případě pohybu by značně znesnadňovalo dosažení střely se střelným kanálem, který byl znalecky doložen. Bezprostřednímu útoku poškozeného odporuje rovněž vedení střely na úrovni jeho hlavy a spíše jí odpovídá úlek, kterým poškozený reagoval na neočekávané vytasení nabité střelné zbraně ze strany obviněného (navíc při řešení více méně malicherného sousedského sporu).

24. Povahu zjevného rozporu nemohou mít ani dílčí výhrady, které dovolatel vznesl vůči dalších vybraným poznatkům, ať již prvoinstančního či odvolacího soudu (jež tyto soudy zaujaly k jednotlivým bodům vedené obhajoby), neboť rozdílný náhled obviněného na věrohodnost slyšených svědků, ani na důvěryhodnost jejich jednotlivých dílčích vyjádření nelze pod předmětný dovolací důvod zahrnout.

25. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

26. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

28. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

30. Obviněný ve svém dovolání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

31. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

32. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na běžné otázky skutkové povahy. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

33. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který se dovolání obviněného rovněž opírá, pak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

34. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, byl-li v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Osobě obviněného tedy v takovém případě nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

35. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

36. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř.

37. Obviněný V. R. totiž ve vztahu k jím zpochybňovanému jednání opětovně usiluje toliko o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jeho vině stran prokazovaného zvlášť závažného zločinu vraždy. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti bez důvodných pochybností prokázat jeho vinu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

38. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolatel svými výhradami opětovně odmítá zásadní skutková zjištění, aby stran projednávaného trestního jednání popsaného pod bodem 1) ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, s nímž vyjádřil bezvýhradný souhlas Vrchní soud v Praze, prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být soudy nižších stupňů dostatečně prokázáno, že se dopustil projednávaného trestného činu vraždy. Těmito tvrzeními však obviněný pouze demonstroval své subjektivní přesvědčení, že skutková zjištění jej z předmětného jednání neusvědčila, v důsledku čehož usiluje o zrušení obou napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a opětovné projednání jeho věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však dovolatel své námitky v podstatě znovu zaměřil toliko proti provedeným důkazům, což je však ve fázi dovolacího řízení již nepřípustné.

39. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti dovolatel namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nicméně Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran obviněným zpochybňovaného jednání řádně zjištěn a bez důvodných pochybností prokázán.

40. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, ke kterým dospěl soud prvního stupně a s nimiž se následně zcela ztotožnil i soud odvolací, tím méně pochybnosti důvodné.

V. 1. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně se za následného souhlasu soudu odvolacího dopustil řady dezinterpretací provedených skutkových zjištění, včetně podstatného zkreslení argumentů jeho obhajoby, aby závěrem zpochybnil pro jeho osobu usvědčující skutková zjištění.

42. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu nejprve ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve věci provedl rozsáhlé dokazování, zahrnující částečně doznávající se výpověď obviněného z hlavního líčení (jakož i jeho výpovědi při vzetí do vazby a jejím prodlužování, při kterých byl přítomen obhájce a výpovědi učiněné v rámci vyšetřování, které byly u hlavního líčení přečteny postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř.), dále výpovědi dlouhé řady svědků přítomných v blízkosti místa činu, které zahrnovaly zejména rodinné příslušníky poškozeného a osoby ze sousedství.

Z listinných důkazů vztahujících se k podstatě věci je nutné zmínit především protokol o prohlídce a pitvě poškozeného J. T. st., protokol o ohledání věci (těla poškozeného J. T. st. a jeho oděvu), odborné vyjádření z oboru fyzikální chemie (stran zjištění chemikálií zajištěných na oblečení zemřelého a v zemině kolem jeho těla) a pominout nelze ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (zaměřený na přítomnost ethanolu a jiných toxikologicky významných látek v těle zemřelého).

Podstatné jsou rovněž odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, daktyloskopie, biologie a genetika (stran zajištěných zbraní a střeliva u obviněného), protokol o prohlídce těla obviněného V. R. a znalecký posudek z odvětví zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 29. 1. 2023 (stran zkoumání osobnosti obviněného), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství se zaměřením na oftalmologii (zabývající se trvalou oční vadou obviněného stran jeho trvalého zrakového postižení, pro který mu byl přiznán invalidní důchod a který jej má podstatným způsobem handicapovat), odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, fyzikální chemie, biologie a genetika (zahrnující nález povýstřelových zplodin na dlani pravé ruky obviněného a také stop krve), protokol o vydání věci (vztahující se k vydání zbraní obviněným), včetně protokolů o provedených domovních prohlídkách a protokolů o provedení prohlídek jiných prostor a pozemků (vztahujících se k místu činu).

Zmínit lze rovněž znalecký posudek z oboru elektronika, odvětví elektronika, specializace zajištění a zpracování dat z paměťových médií, mobilních telefonů a radiostanice (zabývajícím se zajištěním dat ze zajištěných mobilních telefonů obviněného a poškozeného), včetně dalších méně podstatných důkazů vztahujících se k projednávané trestné činnosti.

43. Všechny výše uvedené důkazy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ke svým skutkovým zjištěním následně přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a závěry se posléze bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly se všemi námitkami, jež byly ze strany obviněného v jednotlivých fázích trestního řízení vzneseny.

44. Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu stran spáchaného zvlášť závažného zločinu vraždy, je třeba konstatovat, že zcela pomíjí ve věci provedené důkazy určujícího charakteru a naopak akcentuje dlouhou řadu výhrad toliko dílčího či zcela marginálního významu, prostřednictvím kterých se stále pokouší o znevěrohodnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů. V tomto duchu dovolatel uvedl, že poškozený (poté, co přišel zkontrolovat, zda obviněný uposlechl jeho předchozí výzvy) v okamžiku jím vedeného výstřelu stál na místě a naopak tvrdí, že poškozený na jeho osobu zaútočil, čemuž se bránil střelbou.

45. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že ačkoli v daný okamžik nebyl na místě činu přítomen žádný svědek (který by svědčil o průběhu klíčového okamžiku skutkového děje), krajský soud sled těchto okolností odvodil z řady provedených nepřímých důkazů, zejména z polohy a směru střelného kanálu. Poškozený byl obviněným zasažen střelou, která prorazila čelo nad kořenem nosu a směřovala z čela do zátylku, a to takřka vodorovně. V případě, že by se poškozený pohyboval (či dokonce běžel za účelem fyzického napadení obviněného), pak by průstřel musel mít jiný tvar a směřoval by buď nahoru, dolů anebo šikmo do stran. Z toho je patrné, že v inkriminovaný okamžik museli obviněný i poškozený stát čelem k sobě. To odpovídá i prostorovému omezení místa činu, stejně jako závěrům znaleckého posudku z oboru oftalmologie, který u obviněného dlouhodobě trpícím zjevným zrakovým postižením prokázal jako zachovalé pouze centrální vidění (tedy kvalitní vidění toliko před sebe), nikoli však v prostoru či periférii vidění. V tomto smyslu je nutné odmítnout polemické výhrady obviněného, že ve věci údajně nebyl proveden důkaz, který by vyvrátil, že poškozený vůči jeho osobě útočil. Ostatně poškozený prokazatelně neměl u sebe žádnou zbraň, ale ani jakýkoli jiný předmět, který by vůči obviněnému mohl jako zbraň použít. Statický postoj poškozeného v okamžik výstřelu rovněž logicky odpovídá jeho momentálnímu úleku. Celkově tedy bylo možné rekonstruovat klíčový okamžik skutkového děje, v rámci kterého není možné identifikovat zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, kterak obviněný namítl.

46. Dále se dovolatel ohradil proti výroku krajského soudu, že údajně zpochybňoval zaslechnutí výstřelu svědkem J. T. ml. s ohledem na to, že mezi jeho osobou a místem výstřelu stál dům (viz bod 25. odůvodnění rozsudku). K tomu obviněný dodal, že pouze upozornil na to, že rodina poškozeného na zaslechnutý výstřel po dobu více než jedné hodiny nereagovala. Pokud soud vycházel z jeho výroku, že svědci nemohli výstřel slyšet, tak jeho tvrzení vědomě dezinterpretoval.

47. V této souvislosti Nejvyšší soud ověřil, že krajský soud v rámci napadeného výroku toliko deklaroval věrohodnost výpovědi svědka J. T. ml., která se shoduje s výpověďmi dalších ve věci vyslechnutých svědků (zejména M. T., T. T., M. S. a částečně H. F.), stejně jako se zjištěními, která na místě činu učinila přivolaná hlídka Policie České republiky, nehledě na klíčový nález těla jeho otce, (tj. poškozeného) narychlo ukrytého pod vrstvu mokré hlíny a politou benzínem.

48. Stran okolností střelby vzal soud rovněž do úvahy, že na místní komunikaci byl v sobotu minimální provoz a dům svědka se nachází nedaleko nad místem činu. Skutečnost, že rodinní příslušníci poškozeného na zaslechnutý výstřel reagovali s časovým odstupem cca jedné hodiny není v daných souvislostech nikterak neobvyklá ani podezřelá, neboť poté, co se poškozený nevracel, se jej nejprve snažili kontaktovat prostřednictvím mobilního telefonu a teprve poté, co zjistili, že má mobilní telefon vypnutý, jej šli hledat. K samotnému výstřelu svědci uvedli, že jej zaslechli, ale nevěnovali mu pozornost, a to zčásti proto, že nemohli předpokládat, že obviněný na poškozeného zaútočí nelegálně drženou zbraní, a zčásti proto, že v nedalekém okolí docházelo ke cvičným střelbám, pročež zde byly tu a tam výstřely slyšet.

49. Za podstatné zkreslení nelze označit ani skutečnost, kdy vrchní soud označil za nelogické tvrzení obviněného, že se „na místo činu vracel proto, že se obával o svůj život a zdraví“ (viz bod 28. odůvodnění jeho usnesení). Pokud obviněný konstatoval, že se vrátil na místo, aby dokončil rozdělanou práci, není tato dílčí okolnost nikterak sporná a z hlediska skutkového děje ani důležitá. Podstatná je naopak okolnost, že obviněný se před svým návratem na místo činu ozbrojil a po příchodu poškozeného na jeho osobu z bezprostřední blízkosti vystřelil. Zda k tomu došlo z údajné obavy (pro kterou však nesvědčí žádné z učiněných skutkových zjištění) či z jiné pohnutky není v daných souvislostech již nikterak zásadní.

50. S tím souvisí i výrok krajského soudu o absenci důkazu, že „poškozený v daném případě hodlal použít střelnou zbraň“ (v bodě 27. odůvodnění rozsudku), který dovolatel rovněž označil za dezinterpretaci své obhajoby, neboť poškozený střelnou zbraň v minulosti používal, což mělo obavu obviněného z jeho osoby posílit. Avšak ani tato námitka není v daných skutkových okolnostech nikterak významná, neboť odůvodněnost předmětné obavy nikterak nesnižuje závažnost projednávaného útoku ze strany obviněného, ježto inkriminovaného dne jej poškozený žádnou zbraní, popř. obdobným předmětem neohrožoval ani nezastrašoval.

51. Podobně tvrzení krajského soudu, že obviněný „nekriticky klade důraz na výpovědi svědkyň L. a F.“, nelze nikterak přeceňovat. Obecně jistě platí, že obviněný má právo vést svoji obhajobu tak, jak uzná za vhodné a pokud v jejím rámci odkázal na svědectví shora uvedených svědkyň, nepochybně postupoval v mezích svých procesních oprávnění. Avšak nelze tvrdit, že pokud soudy nižších stupňů výpovědi těchto svědkyň nevyvrátily, byly povinny z nich vycházet.

52. V přiloženém spisovém materiálu Nejvyšší soud dohledal, že svědkyně L. L. bydlí nedaleko místa činu, nicméně k projednávané události ze dne 24. 9. 2022 fakticky nevypovídala. Pouze uvedla, že osobu obviněného zná, stejně jako rodinu T. a je obeznámena o sporech, které mezi sebou měli stran sousedících pozemků. Zmínila se rovněž o dlouholetém sousedském sporu o přístupovou silnici (č. l. 971). Svědkyně H. F. vyjádřila stran sousedského sporu o příjezdovou cestu vůči rodině T. averzi. V této věci uvedla, že V. T. měl dokonce všem vyhrožovat střelnou zbraní. K věci samotné však pouze potvrdila, že kolem 16:00 hodiny zaslechla výstřel a posléze se od sousedky dozvěděla, že došlo ke střelbě (č. l. 1006). Obě výpovědi jsou v daných skutkových souvislostech toliko podpůrného charakteru, neboť ozřejmily jen skutkové souvislosti, nikoli však podstatu spáchání předmětného zločinu.

53. Výrok dovolatele stran věrohodnosti jednotlivých dílčích vyjádření ostatních svědků, zejména ve vztahu k užívání zbraně poškozeným, Nejvyšší soud rovněž odmítl. Skutečnost, že poškozený byl řádným držitelem zbrojního průkazu, vyplynula z dokazování, nicméně ve vztahu k projednávanému jednání obviněného a k jeho údajné obavě z osoby poškozeného nemá podstatný význam. Opětovně je nutné akcentovat, že předmětem trestního řízení je vražda poškozeného J. T. st., nikoli vyhrožování obviněnému poškozeným za pomoci jím legálně držené střelné zbraně, které ani nebylo v rámci provedeného dokazování bez důvodných pochybností prokázáno.

54. Podstatnou okolností celého případu, která naopak bezprostředně souvisí s jednáním obviněného, je to, že ve skutečnosti se ze strany obviněného nejednalo o obavu z osoby poškozeného (či jeho synů), nýbrž o dlouhodobé sousedské spory, které ze strany obviněného způsobily vzrůstající nenávist, která v inkriminované odpoledne vyvrcholila v bezprostřední útok na osobu poškozeného J. T. st. Shora uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přiznat povahu zjevného rozporu určujících skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, neboť mají charakter pouhé neshody ve vnímání toho, jak byla obhajoba obviněným zamýšlena a jakým způsobem její argumenty posoudily soudy nižších stupňů. Navíc se tyto neshody týkají toliko podřadných okolností, které nemohou mít vliv na projednávaný skutkový děj, respektive na závěry o naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy.

55. Navíc námitky obviněného nemají oporu v provedených důkazech a jsou postaveny toliko na pouhém „kličkování“ mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními, aniž by obviněný soudu předložil skutečně uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Takovým tvrdošíjným popíráním učiněných skutkových zjištění obviněný všechny své námitky znovu zaměřil toliko proti způsobu, jakým soudy obou nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, a to přesto, že dovolání není v žádné své procesní variantě (vzhledem k zásadě dvojinstančního řízení) určeno ke kompletní kontrole všech skutkových zjištění.

56. Jelikož byl skutkový stav stran obviněným zpochybňovaného jednání oběma soudy nižších stupňů řádně prokázán, Nejvyšší soud v dané věci nemá žádné pochybnosti o správnosti jimi učiněných skutkových závěrů, tím méně pochybnosti důvodné. Naopak krajský i vrchní soud v rámci svého postupu jednoznačně prokázaly, že jednání popsané pod bodem 1) se objektivně stalo a obviněný je bez důvodných pochybností osobou, která jej spáchala.

V. 2. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

57. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů projednávanou trestnou činnost posoudily v jeho neprospěch i z hlediska hmotněprávního. Podle jeho názoru měl být projednávaný skutkový stav posouzen jako nutná obrana, tedy jako okolnost vylučující protiprávnost.

58. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná obecně platný závěr, podle kterého se nutnou obranou ve smyslu § 29 tr. zákoníku rozumí čin, kterým subjekt odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem za podmínky, že obrana byla přiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, tedy činem namířeným proti útočníkovi, který by jinak byl trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákoník, nejedná proti jeho účelu, ale ve shodě s ním. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci. Zásah subjektu tedy v podstatě nahrazuje zásah veřejných orgánů, pročež je nutná obrana důvodem vylučujícím protiprávnost činu i jeho společenskou škodlivost a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014, zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65, uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).

59. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že se oba soudy nižších stupňů námitkou obviněného, že jeho jednání bylo spácháno za podmínek nutné obrany, velmi podrobně zabývaly, přičemž tuto skutkovou verzi obviněného zcela správně a odůvodněně odmítly kvůli řadě faktických i logických rozporů. Především na základě provedených důkazů nelze tvrdit, že obviněný ze strany poškozeného čelil bezprostředně hrozícímu a již počínajícímu útoku poškozeného. Naopak to byl právě obviněný, který neoprávněně prováděl drobné stavební práce na cizím pozemku. Navíc poškozený nebyl ozbrojen ani zbraní ani jiným předmětem, který by využil k případnému útoku. Skutečnosti, že obviněného nenapadl, odpovídá i zjevná fyzická disproporce obou aktérů sporu - obviněný je o šest let mladší než poškozený, je vysoké atletické postavy a dobré fyzické kondice (rekreačně jezdil na kole), zatímco poškozený trpěl obezitou středního stupně, byl o 17 cm menší a o 30 kg těžší (105 kg). Navíc nebyl zdráv, neboť užíval léky na hypertenzi a odvodnění. V žádném případě tedy poškozený nedisponoval mohutnou postavou s jednoznačnou fyzickou převahou, kterak obviněný namítal.

60. Nelze rovněž pominout dlouhodobou zášť obviněného vůči poškozenému i jeho synům J. a BBBBB, související se sousedskými spory. Na vzájemných neshodách má však obviněný významný podíl. Tomuto poznatku odpovídají i výsledky znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, které jeho osobu charakterizují jako konfliktní osobnost s podprůměrným intelektem, mírně disharmonicky rozvinutou se schizoidními rysy, egocentricky zaměřenou, s vyšší senzitivitou vůči okolí a nižším frustračním prahem. Dlouhodobé konflikty s poškozeným a jeho rodinou, které jej frustrovaly, se proto rozhodl bez racionální korekce vyřešit (respektive radikálně ukončit) právě svým útokem na jeho osobu v odpoledních hodinách dne 24. 9. 2022.

61. Za této situace nelze zcela oprávněnou výzvu poškozeného, aby obviněný zanechal prací na jeho pozemku a opustil ho, nazvat přímo hrozícím či dokonce trvající útokem proti zájmům chráněným trestním zákoníkem ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, kterému by obviněný čelil formou nutné obrany. Jak bylo zmíněno výše, ve skutečnosti se jednalo o radikální reakci obviněného na dlouhodobé sousedské nesváry. V podrobnostech v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu (zejména body 7. a násl., 17. až 18. a 47.) i odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (zejména bod 23.).

62. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je však uvedená argumentace obviněného zcela bezvýznamná, neboť ji dovolatel nezaložil na hmotněprávních, nýbrž toliko na skutkových námitkách, zaměřených toliko proti procesnímu postupu soudů při opatřování a hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což je však z hlediska existence tohoto dovolacího důvodu zcela neakceptovatelné.

63. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel subsumoval rovněž námitku proti aplikované právní kvalifikaci jednání podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, která podle jeho mínění neodpovídá prokázaným skutkovým zjištěním. Předmětnou námitku však dovolatel nikterak blíže neodůvodnil, pouze odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1342/2012, v trestní věci posouzené podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterou po skutkové stránce přirovnává ke svému případu a v této souvislosti dodává, že ve chvíli, kdy si bral zbraň, ani nevěděl, jestli ho poškozený ještě vyhledá.

64. V prvé řadě Nejvyšší soud konstatuje, že pouhým odkazem na výsledek

řízení v jiné trestní věci nelze bez dalšího namítat nesprávné hmotněprávní posouzení projednávaného skutku, neboť takovou argumentaci je třeba považovat za neodůvodněnou. S jistou mírou shovívavosti však bylo možné dovodit, že dovolatel tímto odkazem nejspíš brojí proti údajné absenci zákonného znaku spáchání trestného činu vraždy „s rozmyslem“ ve smyslu aplikované právní kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

65. „Rozmyslem“ se přitom rozumí kvalifikovaná forma úmyslu, kdy pachatel patřičně zvažuje své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, následně uváží rozhodné důsledky činu, zvolí vhodné prostředky k provedení činu – a na základě toho poškozeného úmyslně usmrtí. Na rozdíl od znaku „po předchozím uvážení“ se nevyžaduje, aby pachatel předem zohlednil všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti. To znamená, že se nevyžaduje detailní uvážení činu samotného, ani podrobné prvky jeho naplánování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 860/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1488/2017). Přitom však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 441/2018).

66. Lze tedy shrnout, že rozmyslem se rozumí stav, kdy si pachatel patřičně zváží své jednání a rozhodne se jiného usmrtit, přičemž se může jednat jen o velmi krátkou úvahu. Afekt, do nějž se pachatel dostane při vlastním provádění činu, se jeví bez významu, neboť podstatné je, zda rozmyšlené nebo předem uvážené jednání bylo podstatnou příčinou následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1429/2017). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem přitom není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015).

67. V rozhodnutí Nejvyššího soudu evidovaném pod sp. zn. 7 Tdo 1342/2012, na které dovolatel ve svém podání odkázal, se podle rozsudku prvoinstančního soudu jednalo o případ, kdy pachatelka měla jednat „s rozmyslem“, když před svým útokem odešla z kuchyně do ložnice, kde otevřela zásuvku, vzala z ní pistoli, odjistila zbraň a vrátila se do kuchyně, kde přistoupila k poškozenému (který seděl na židli u psacího stolu) a v úmyslu ho usmrtit mu jednou ranou z bezprostřední blízkosti způsobila střelné poranění hlavy. Avšak podstatná součást skutkového děje spočívající právě v přípravném počínání pachatelky (respektive v jejím rozmyslu před vlastním útokem) byla z pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu zcela vypuštěna, v důsledku čehož tento soud jednání pachatelky právně kvalifikoval již pouze jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc z usnesení Nejvyššího soudu není možné vysledovat, z jakého důvodu odvolací soud přistoupil k předmětnému zásahu do skutkových zjištění. Nelze tedy přehlédnout, že Nejvyšší soud v usnesení, na které dovolatel odkázal, vůbec nerozhodoval o skutku v té podobě, kterou obviněný předkládá ve svém dovolání. Ostatně ani z procesního hlediska k tomu neměl důvod, neboť nejvyšší státní zástupce v této věci nepodal dovolání v neprospěch odsouzené pachatelky, pročež právní kvalifikace podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a s ní spojené úvahy o úmyslném usmrcení poškozeného s rozmyslem nemohly být v dovolacím řízení předmětem jakýchkoli úvah. Z těchto důvodů je odkaz na shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu naprosto nepřiléhavý a proto také zcela irelevantní.

68. Naproti tomu v nyní projednávaném případě krajský soud v rámci popisu skutkového děje dostatečně vyjádřil všechny okolnosti provázející počínání obviněného V. R. krátce před jím vedeným smrtícím výstřelem, ze kterých bylo možné bez důvodných pochybností dovodit jeho úmysl usmrtit poškozeného – a to ještě v době, kdy měl značný časový prostor k jinému vyhodnocení situace. V odůvodnění svého rozsudku pak soud prvního stupně věnoval značný prostor úvahám o spáchání předmětné vraždy s rozmyslem, které jej vedly k hmotněprávnímu posouzení projednávaného skutku podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku (viz zejména bod 49. odůvodnění).

69. V kontextu prověřovaných okolností se poznámka dovolatele popírající naplnění tohoto zákonného znaku (respektive námitky, že když si bral zbraň, tak ani nevěděl, jestli ho poškozený ještě vyhledá) jeví jako zcela bezvýznamná. Přitom ve své podstatě jde o skutkovou polemiku, která je navíc rozporná a nelogická. Lze jistě připustit, že obviněný nemohl s jistotou vědět, zda se poškozený na místo opětovně vrátí, neboť nebylo vyloučeno, že ten den nechá věc být, stejně jako to, že přivolá k přestupku policejní hlídku. To však (s ohledem na charakter konfliktní činnosti obviněného, okolnosti předchozího setkání obviněného s poškozeným a stupeň narušení jejich vzájemných vztahů) nebylo příliš pravděpodobné. Naopak možnost, že poškozený se na místo vrátí zkontrolovat, zda jej obviněný uposlechl a ukončil své práce, byla v podstatě jistá – k čemuž ostatně také došlo.

70. Lze tedy shrnout, že i druhá námitka podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není v jádru hmotněprávní, nýbrž toliko skutkové a procesní povahy, neboť jí obviněný směřoval toliko do skutkových zjištění, a to navíc pouhým odkazem na nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v jiné trestní věci.

V. 3. Odkaz obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

71. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, pakliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) až h) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích nižších soudů nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. k obviněným tvrzenému porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. 4. Podnět obviněného k postupu Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř.

72. Vyjma výše uvedených námitek dovolatel prostřednictvím své obhájkyně inicioval rovněž podnět k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., eventuálně podle § 265o odst. 1 tr. ř., v rámci kterého uvedl, že s ohledem na svůj věk a v poměru s délkou uloženého nepodmíněného trestu lze mít za to, že výkon uloženého trestu a povinnosti k náhradě nemajetkové újmy bude mít pro jeho osobu nevratné následky. Jelikož poškozené osoby již iniciovaly exekuční řízení, v jehož rámci mají být jím vlastněné nemovitosti v k. ú. XY (zajištěné ve smyslu § 47 tr. ř.) zpeněženy, obviněný namítl, že by ještě před koncem dovolacího řízení mohlo dojít k nevratným zásahům do jeho majetkové sféry.

73. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle § 265h odst. 3 tr. ř. nevznesl návrh, aby Nejvyšší soud na základě dovolání a obsahu spisu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud o takovém návrhu ani nemohl rozhodnout.

74. Vyjma toho nebylo na podkladě dovolání obviněného a obsahu připojeného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu (ani v jemu předcházejícím postupu) shledáno porušení zákona ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, pročež nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265o odst. 1 tr. ř. pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu nebylo Nejvyšším soudem možné vyhovět podnětu obviněného na přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, aniž by s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání bylo třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

VI. Závěr

75. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval své námitky skutkového či procesního charakteru, které uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání, s nimiž se však oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly. Jejich společným jmenovatelem je přitom prostá polemika dovolatele s hodnocením důkazů řádně provedených soudem prvního stupně, se kterými se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. V tomto směru je však namístě připomenout, že odlišná interpretace skutkových zjištění nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, a to při plném respektování zásady volného hodnocení důkazů i principu presumpce neviny.

76. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je v nyní posuzované věci patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.

77. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

78. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 7 To 101/2023-1116, ani jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 22 T 11/2023-1059, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného V. R. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.

79. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu