11 Tdo 608/2025

11 Tdo 608/2025-676

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 To 25/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 77/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 5 T 77/2024, byl obviněný M. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a dále pod bodem II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedená jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 195/2023, byl obviněný Obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 195/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byla obvodním soudem obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 17.023 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 8. 2024 do zaplacení a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku ve výši 11.342 Kč.

2. Výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného podaným proti výroku o vině pod bodem I., výroku o trestu a výroku o náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Městský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 To 25/2025, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. dne 8. 1. 2024 v přesně nezjištěné době od 6:00 do 7:15 hodin, v Praze XY, XY, v přízemí vlevo v bytě č. 8, kde byl na návštěvě, za dosud přesně nezjištěných okolností přešel z kuchyně do pokoje za poškozeným A. Š., který ležel v posteli a spal, a tohoto bez jakéhokoliv varování fyzicky napadl montážním klíčem (tzv. hasákem) do oblasti hlavy, čímž poškozenému A. Š. způsobil tržnou ránu levého boltce, tržnou ránu za levým uchem, drobné exkoriace v oblasti obličeje, nespecifikovanou ránu v ústní dutině a drobné zhmoždění na pravé ruce, v důsledku čehož byl poškozený převezen Zdravotnickou záchrannou službou hlavního města Prahy na ošetření do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, přičemž k následku v podobě ublížení na zdraví nedošlo jen náhodou a nezávisle na vůli obviněného, obviněný následně přešel za poškozeným K.

R., který ležel v téže místnosti na druhé posteli a rovněž spal a bez jakéhokoliv varování jej fyzicky napadl montážním klíčem (tzv. hasákem) do oblasti hlavy a to cca 20 údery velké intenzity, čímž poškozenému R. způsobil zlomeninu nosních kostí s posunem doprava, zlomeninu vedlejší nosní dutiny v horní čelisti vlevo, dále celkem deset tržně-zhmožděných ran v oblasti čela, pod pravým okem, na pravé a levé tváři, levém obočí, dolním rtu a kožní oděrky na obou horních končetinách, v důsledku čehož byl poškozený převezen Zdravotnickou záchrannou službou hlavního města Prahy na ošetření do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, přičemž k poškození důležitého orgánu nedošlo jen shodou náhod a nezávisle na vůli obviněného, který útok ukončil a z místa utekl až po okřiknutí svědkem části události P.

M., jenž byl v době události v kuchyni a do pokoje přiběhl, protože slyšel řev poškozeného K. R., přičemž obviněný si zejména s ohledem na skutečnost, že útočil kovovým nástrojem – montážním klíčem na hlavu a obličej ležícího poškozeného, kdy spánek, poloha těla a neočekávanost jakéhokoli útoku znemožňovala poškozenému se ozbrojenému útoku efektivně bránit či klást odpor, musel být nepochybně vědom toho, že hlava jest místem uložení životně důležitých orgánů, které svým jednáním může poškodit,

II. dne 12. 1. 2024 v době od 14:58 do 15:01, v Praze XY, XY, v obchodním domě Billa, odcizil z volného prodeje dvě láhve alkoholu značky Jameson Whiskey v celkové ceně 699,80 Kč, a to tím způsobem, že si předmětné lahve vzal z volného prodeje, umístil je do košíku, následně se odebral do prostoru nealkoholických nápojů a zde si láhve uložil do vnitřních kapes bundy, poté u pokladen zaplatil jiné zboží a s lahvemi bez zaplacení opustil obchodní dům, přičemž uvedeného jednání se dopustil, přestože si byl vědom toho, že trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 1 T 13/2023, který byl následně zrušen v rámci řízení po povolení obnovy řízení a bylo rozhodnuto trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 1 T 13/2023, který nabyl právní moci dne 11. 5. 2024, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 12 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 15.000 Kč.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 To 25/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 5 T 77/2024, napadl obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle názoru obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když u hlavního líčení došlo i přes jeho výslovný nesouhlas ke čtení protokolu o výslechu svědka P. M. z přípravného řízení. Výslechu jmenovaného svědka přitom nebyl v přípravném řízení přítomen obhájce obviněného, neboť byl policejním orgánem vyrozuměn až na poslední chvíli a výslech proběhl mimo jeho běžnou pracovní dobu. Čtení protokolu o výslechu jmenovaného svědka přitom nemohlo být odůvodněno jeho nezvěstností, jelikož po něm nebylo vyhlášeno pátrání a soud prvního stupně tedy dostatečně nevyčerpal dostupné možnosti k zajištění jeho výslechu u hlavního líčení. Poslední hlavní líčení se nadto konalo dne 6. 12. 2024, tedy s odstupem necelých devíti měsíců po tom, co se svědek dostavil k výslechu na policii, přičemž za takto poměrně krátkou dobu podle obviněného nelze učinit závěr o nezvěstnosti jeho osoby. Obviněný navíc poukázal na skutečnost, že svědkyně Y. G. soudu prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2024 sdělila, kde by se svědek P. M. měl vyskytovat. I přes tuto skutečnost ovšem obvodní soud rezignoval na to, aby se svědka pokusil znovu předvést a dokazování prohlásil za skončené. Na výslech jmenovaného svědka pak zcela rezignoval i soud odvolací, ačkoliv jeho výslech byl navržen jako důkaz pro odvolací řízení.

6. Obviněný dále namítl, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno také v důsledku skutečnosti, že k jeho návrhu nebyl vyslechnut u hlavního líčení jako svědek poškozený K. R., který byl očitým svědkem údajného útoku z jeho strany. Odmítnutí návrhu na výslech jmenovaného poškozeného totiž nemohlo být odůvodněno jeho odcestováním z území České republiky a pobytem v Ruské federaci. Soud prvního stupně se totiž ani žádným způsobem nepokusil doručit předvolání tomuto poškozenému do Ruska, ani jej jakkoliv vyslechnout cestou mezinárodní justiční spolupráce podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, jak opakovaně navrhovala obhajoba.

7. Stejně tak má obviněný za to, že v hlavním líčení nebyly nedůvodně provedeny důkazy týkající se posouzení zdravotního, resp. psychického stavu svědků K. R., A. Š. a Y. G., a to zejména za účelem prověření toho, zda některý z nich neměl předepsán lék Rivotril a nebyl jeho uživatelem. Přítomnost tohoto léku (resp. přítomnost v něm obsažené účinné látky klonazepam) byla totiž u obviněného zjištěna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ačkoliv si on sám žádný takový lék neaplikoval. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že u všech výše jmenovaných svědků bylo obhajobou poukazováno na jejich nevěrohodnost s ohledem na to, že se jedná o pravidelné uživatele návykových látek trpící četnými psychiatrickými onemocněními, přičemž svědci K. R. a A. Š. byli dokonce v době činu prokazatelně pod jejich vlivem. Svědek A. Š. se navíc i při své výpovědi u hlavního líčení prohlašoval za Boha a uváděl, že má hlasy. I přes tyto skutečnosti však oba soudy nižších stupňů považují tyto svědky za věrohodné, aniž by jakkoliv ověřovali jejich psychický stav.

8. Konečně pak obviněný v rámci námitek uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn žádný motiv či pohnutka vedoucí k údajnému útoku. Jediné, co bylo z provedeného dokazování zjištěno, je to, že s poškozenými neměl žádný spor ani konflikt, před předmětným útokem nedošlo mezi nimi k žádné potyčce ani agresi a obviněný měl podstatně sníženy své ovládacích schopnosti.

9. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný své námitky směřoval výhradně vůči právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem I., jelikož má za to, že jeho útok vůči poškozenému A. Š. měl být posouzen pouze jako přestupek, a to vzhledem „k utrpěné újmě na zdraví, která nedosahuje ani intenzity ublížení na zdraví“. Současně má za to, že jeho útok vůči poškozenému K. R. neměl být posouzen jako pokus těžkého ublížení na zdraví, ale toliko jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví. Podle obviněného je totiž v souladu s ustálenou judikaturou důležité z hlediska posouzení otázky právní kvalifikace a rozlišení ublížení na zdraví a pokusu těžkého ublížení na zdraví posoudit nejen intenzitu útoku a kam (na jaké části těla) směřuje, ale také pohnutku pachatele ke způsobení této těžší újmy a další okolnosti útoku. Obviněný k danému zopakoval, že na straně jeho osoby jakákoliv pohnutka či motiv k takovému činu absentuje, přičemž v době činu u něj byly podstatně sníženy ovládací schopnosti, a to zhruba v polovině příslušné stupnice. Sám tedy nemohl své jednání ovlivňovat, ve vztahu k dotčenému jednání trpí amnézií a nebylo ani jakkoliv prokázáno, že by se jednalo o útok plánovaný, když v rámci provedeného dokazování ani nebylo objasněno, jakým způsobem se k útoku použitý hasák do bytu a poté i do rukou obviněného dostal. V tomto směru označuje zejména výpověď svědkyně Y. G. z hlavního líčení za nevěrohodnou a rozpornou s její výpovědí z přípravného řízení. Jestliže soud dospěl k závěru, že útok byl veden na hlavu, pak podle obviněného nelze odhlédnout od zranění jiných částí těla a rovněž skutečnosti, že k činu mělo dojít v čase od 6:00 do 7:15 hod. kdy byla ještě tma. Jak bylo zjištěno z výslechu svědka A. Š., v bytě byly zatažené závěsy a nesvítilo se, pročež obviněný ani nemohl pořádně vědět, na jakou část těla útočí a stejně tak možná nebyl schopen rozeznat ani případné osoby nacházející se v místnosti, což podle jeho přesvědčení platí i pro svědky a jejich schopnost vnímat nastalou situaci. Za takového stavu tedy obviněný uzavřel, že mohl jen stěží jednat v úmyslu přímém a dopustit se pokusu těžkého ublížení na zdraví vůči poškozenému K. R.

10. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 To 25/2025, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 5 T 77/2024.

11. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 440/2025-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k obviněným uplatněným dovolacím důvodům konstatuje, že na existenci první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy na existenci tzv. extrémního rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů) nelze obecně usuzovat jen proto, že se soudy z předložených verzí skutkového děje přikloní k podobě uvedené obžalobou. Námitky, jimiž obviněný v nyní posuzované věci rozporuje skutkový stav, tedy podle státního zástupce nenaplňují žádný z dovolacích důvodů a je třeba se ztotožnit se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Díky širokému rozsahu dokazování a řadě usvědčujících důkazů totiž mohly soudy nižších stupňů postavit skutkový stav tzv. najisto, jelikož z těchto bylo zřejmé, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku, a že průběh trestně relevantních událostí neodpovídá verzi obviněného. Argumentace dovolatele nesoucí se v opačném směru se pak podle státního zástupce zakládá pouze na polemice s hodnocením důkazů, zejména na zpochybnění věrohodnosti výpovědí svědků, resp. poškozených, kteří nikterak nezastírali, že jsou uživateli návykových a psychotropních látek, avšak jejich výpovědi hodnotily soudy nižších stupňů jako věrohodné, jelikož svědci vypovídali konstantně a vzájemně se doplňovali, přičemž jejich stanoviska korespondovala i s dalšími provedenými důkazy. Zároveň je podle státního zástupce zcela irelevantní, že nebylo zjištěno, jakým způsobem se montážní klíč dostal do bytu, kde došlo ke spáchání trestné činnosti, neboť zjištění této skutečnosti by nemohlo nikterak ovlivnit rozhodná skutková zjištění.

12. K druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce stran námitek obviněného směřujících vůči způsobu provedení důkazního prostředku ve formě výpovědi svědka P. M. konstatuje, že argumentace obviněného je v tomto směru nedůvodná. V souladu se soudy nižších stupňů státní zástupce konkrétně poukázal na skutečnost, že o konání výslechu jmenovaného svědka byl v přípravném řízení vyrozuměn obhájce obviněného, který se rozhodl předmětného úkonu nezúčastnit. Podmínky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení protokolu o výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení byly v rámci hlavního líčení splněny, jelikož se jednalo o nezvěstnou osobu, kterou se obvodní soud prokazatelně neúspěšně pokusil vícekrát předvést, přičemž ji nedokázal kontaktovat ani jiným způsobem. Zároveň tímto postupem nebylo porušeno právo dovolatele na obhajobu a obstojí i optikou judikatury jak Ústavního soudu, tak i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jelikož přečtená výpověď svědka, který sice nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nebyla v daném případě výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.

13. V souvislosti s třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy obviněným namítanou existencí tzv. opomenutých důkazů, státní zástupce konstatuje, že se s argumentací dovolatele v tomto směru neztotožňuje, jelikož soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Ve svých rozhodnutích se pak vypořádaly i s důkazními návrhy obviněného, přičemž ve vztahu k návrhu na provedení důkazu svědeckou výpovědí poškozeného K. R. je podstatné, že se jmenovaného poškozeného pokusily několikrát kontaktovat a tento pro ně zůstal dlouhodobě nekontaktním.

Výpověď tohoto poškozeného by de facto ani nepřinesla žádnou změnu, jelikož skutkový stav byl dostatečně zjištěn na základě ostatních důkazů shromážděných v dosavadním řízení, přičemž zejména rozsah a závažnost zranění způsobených dovolatelem oběma poškozeným byly vyhodnoceny formou znaleckého posudku, přičemž jmenovaný poškozený nežádal žádnou náhradu škody či nemajetkové újmy. Stejné závěry lze podle státního zástupce učinit i v případě dalších důkazů, které byly podle dovolatele v řízení opomenuty v relaci s prokázáním zdravotního stavu svědků, který ostatně soudy vzaly při svém rozhodování v potaz, jelikož svědci své závislosti a psychiatrické diagnózy nikterak nezastírali.

Soudy pak v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily důvody, které je vedly k tomu, že i přes namítané skutečnosti považovaly výpovědi svědků za věrohodné, a proč není nutné dále prokazovat jejich zdravotní stav. Obviněným navrhované důkazy tedy nemají podle státního zástupce povahu důkazů opomenutých, jelikož faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Skutkový stav byl v dané věci oběma soudy nižších stupňů objasněn nade vší pochybnost a ustálen na základě správných skutkových zjištění, pročež by provádění dalšího dokazování bylo zjevně nadbytečné.

14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že obviněný svými námitkami pouze formálně polemizuje s právní kvalifikací skutku uvedeného pod bodem I., jelikož tyto neodvíjí od skutkového stavu zjištěného soudem, nýbrž od alternativních skutkových variant, které sám prosazuje. Naplnění objektivní stránky trestných činů, kterých se obviněný dopustil ve stadiu pokusu jednáním popsaným pod bodem I., přitom podle státního zástupce vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn ze znaleckého posudku, z něhož nade vší pochybnost vyplynulo, že obviněný mohl svým jednáním poškozeným způsobit zranění, která odpovídají újmě na zdraví v případě prvního útoku a těžké újmě na zdraví v případě útoku druhého. Vzhledem k prokázání naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku podle státního zástupce nelze první z útoků kategorizovat jako přestupek, a to ani za využití aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně závěrů o úmyslném zavinění státní zástupce poukázal na skutečnost, že bylo prokázáno, že dovolatel montážním klíčem zaútočil na spící osoby, které se nemohly efektivně bránit. Už v průběhu večera se pak ohledně realizace svých násilných myšlenek vyjadřoval, přičemž tyto myšlenky ve spojení s užitými návykovými látkami a dlouhodobou kumulací negativních emocí vyústily ve spáchání skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Na právní kvalifikaci činu podle státního zástupce nic nemění ani to, že ovládací schopnosti obviněného byly v době činu omezeny. Nebyly tedy zcela vymizelé, pročež nelze argumentovat nepříčetností naznačovanou obviněným. K otázce údajně neprokázané pohnutky státní zástupce uvádí, že ta v daném případě není znakem skutkové podstaty předmětných trestných činů, nicméně ze znaleckého zkoumání vyplývá, že jednání, za které byl obviněný odsouzen, bylo podmíněno nakumulovaným vypuštěním negativních emocí. S právní kvalifikací jednání obviněného tak, jak k ní dospěly soudy obou nižších stupňů, se tedy podle státního zástupce lze ztotožnit.

15. Závěrem svého vyjádření s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že obvodní soud dospěl ke správným skutkovým závěrům, jimž přisoudil taktéž odpovídající právní kvalifikaci, přičemž z tohoto důvodu se nelze ztotožnit ani s námitkou obviněného vznesenou s odkazem na údajnou existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod jím deklarované dovolací důvody, jsou tedy podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

21. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případ tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případ deformace důkazů, kdy je skutkové zjištění opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případ použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Z výše uvedeného je současně zřejmé, že zakotvením tohoto dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naproti tomu nedošlo k obecnému (plošnému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru.

22. Obviněný ve svém podání dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

23. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., o který obviněný své podání rovněž opírá, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

25. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného M. S. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného jsou věcně podřaditelné toliko pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a to pouze v té části, v níž obviněný namítl procesní nepoužitelnost výpovědi svědka P. M. z přípravného řízení a rozporoval splnění podmínek pro její čtení u hlavního líčení. Obviněný naopak v jím podaném mimořádném opravném prostředku, a to navzdory formálnímu uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., fakticky nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (byť se ve svém podání snaží vzbudit zcela opačný dojem).

26. S ohledem na posledně uvedené Nejvyšší soud předně k námitkám dovolatele směřujícím proti tomu, že svým jednáním popsaným pod bodem I. údajně nenaplnil subjektivní stránku jednak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného rovněž ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, uvádí, že byť obviněný tyto své námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti je opřel o argumentaci, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněný se totiž v tomto směru omezil pouze na opětovné sdělení svého přesvědčení o tom, že v dosavadním řízení nebyla vyvrácena jeho popěrná obhajoba, čímž se primárně snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, na jejichž základě byl formulován skutkový stav popsaný pod bodem I., a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

27. Nejvyšší soud přitom z rozhodnutí nižších soudů shledal, že nebylo jakkoli prokázáno, že by obviněný své jednání neovládal, že by jeho útok nemohl být s ohledem na zhoršené světelné podmínky panující v bytě a s tím spojenou sníženou viditelnost záměrně veden na hlavy poškozených a že by jej k takovému útoku nic nevedlo, kterak se snaží obviněný prezentovat a budovat svoji obhajobu týkající se absence úmyslu způsobit poškozeným újmu na zdraví, resp. těžkou újmu na zdraví. Z výsledků provedeného dokazování bylo naopak nade vší pochybnost zjištěno, že k útoku obviněného došlo cílenými, intenzivními a opakovanými údery vedenými montážním klíčem na hlavy obou poškozených, a to zatímco tito spali a nemohli se tak tomuto útoku efektivně bránit. Obviněný byl přitom v době svého útoku schopen ovládat své jednání a dopustil se jej s ohledem na nakumulované negativní emoce a násilné myšlenky, o nichž krátce před útokem hovořil před svědky a poškozenými. Takto zjištěnému skutkovému stavu je pak zcela přiléhavá užitá právní kvalifikace, jelikož ve vztahu k této nelze považovat za jakkoli rozhodnou otázku toho, kdo donesl montážní klíč hasák) do předmětného bytu, v němž došlo k útoku, či zda měl obviněný s poškozenými jakoukoli předchozí konfrontaci nebo jiný spor. Předložená argumentace obviněného se tak zcela rozchází s tím, co bylo zjištěno v důkazním řízení.

Právní posouzení je ovšem nutné vztahovat k takové podobě skutkového stavu, která je výsledkem dokazování a která je vyjádřena nejen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ale i v jeho odůvodnění. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání zcela o námitky skutkové povahy, v nichž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která potvrdil i soud odvolací, nelze než odkázat na níže rozvedené vlastní vypořádání skutkových námitek obviněného a konstatovat, že takto formulované námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

28. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl obviněným uplatněn ve všech třech jeho alternativách. K první z obviněným namítaných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů tak Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr.

ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.

Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

29. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní dovolací námitky, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění obvodního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obviněný se totiž ve svém dovolání fakticky soustředil zejména na předložení vlastní verze skutkového stavu s prostým zopakováním své obhajoby, přičemž ve vztahu k soudem prvního stupně provedeným důkazům se věcně vyjádřil pouze k osobám poškozených K. R. a A. Š., jakož i svědkyně Y. G., které označuje za nevěrohodné s ohledem na jimi doznané užívání omamných a psychotropních látek. V podrobnostech pak ohledně jejich výpovědí konkrétně poukazuje pouze na nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně Y. G. ohledně toho, jak se dostal do bytu, v němž došlo k útoku, montážní klíč, kterým byl útok spáchán.

Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

30. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 4 v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem následně dostál též Městský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání pouze zopakoval převážně své odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat.

31. Z přiloženého spisového materiálu totiž Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněného v rámci jednání popsaného pod bodem I. především z výpovědí poškozeného A. Š. a svědků Y. G. a P. M., kteří shodně vypověděli, že obviněný s nimi pobýval v předmětném bytě několik dní před útokem, užíval zde pervitin, choval se podivně a mluvil o násilí obecně či o vlastních násilných myšlenkách. Jelikož se oba útoky obviněného odehrály nad ránem, poškozený A. Š.

v době prvního útoku směřujícího na jeho osobu spal, stejně jako svědkyně Y. G., zatímco svědek P. M. se nacházel v jiné místnosti. Nikdo z osob, který byly s obviněným v rozhodné době v bytě přítomny, tedy nebyl schopen popsat, co bezprostředně předcházelo prvnímu z útoků směřujícího na osobu poškozeného A. Š. a jak tento útok probíhal, kromě samotného poškozeného A. Š., který k tomuto pouze obecně uvedl, že dostal asi dvě rány do hlavy a po svém probuzení již viděl obviněného útočit na poškozeného K.

R. Naopak již dostatečně podrobně svědci P. M. a Y. G. společně s poškozeným A. Š. popsali průběh druhého z útoků obviněného směřující na poškozeného K. R., stejně jako zbraň, kterou k tomu užil. Zároveň popsali, že obviněný s útokem ustal až ve chvíli, kdy byl do místnosti křikem poškozeného K. R. přivolán svědek P. M., který obviněného okřikl, načež ten z místa činu utekl. Uvedené výpovědi jsou souladné jak se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynul způsob a následky útoku, jakož i mechanismus útoku a způsobená zranění.

Poznatky odpovídající závěrům tohoto znaleckého posudku a výpovědím svědků pak byly učiněny rovněž z protokolu o ohledání místa činu a protokolu o prohlídce těla poškozených, jejichž součástí byla též fotodokumentace zachycující stav bytu po útoku a míru poranění poškozených, dále z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, které se vztahovalo k posouzení čelisti montážního klíče nalezeného v bytě po útoku, a v neposlední řadě i z lékařských zpráv vztahujících se k ošetření osob obou poškozených.

32. Podstatné skutečnosti vyplynuly též ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož obviněný trpí závislostí na pervitinu psychického typu, přičemž v době jednání popsaného pod bodem I. byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání zachovány, zatímco jeho schopnosti své jednání ovládat byly podstatně sníženy, a to zhruba v polovině stupnice mezi jejich vymizením a zachováním. Obviněný podle tohoto znaleckého posudku jednal v afektu, když útok představoval vypuštění nakumulované negativní emocí a jeho forma byla podmíněna osobnostní strukturou obviněného s ohledem na jeho dráždivé rysy a egocentrismus.

Konečně pak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie vyplynulo, že u obviněného bylo čtyři dny po uskutečnění útoku na poškozené K. R. a A. Š. detekováno (v jeho moči) stopové množství látek metamfetamin, amfetamin a klonozepam, které poukazovalo na jejich aplikaci v době i několika dní před odběrem biologického materiálu.

33. Soud prvního stupně se přitom podle zjištění Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení jak jednotlivých důkazů, tak vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a výpověďmi poškozeného A. Š. a svědků Y. G. a P. M. Řádně tedy odůvodnil svůj závěr o tom, že výpovědi jmenovaných svědků a poškozeného jsou pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné, přičemž v dílčích souvislostech (nikoli jen okrajově) odpovídají nejen sobě navzájem, ale i zbylým ve věci provedeným důkazům.

Z tohoto důvodu nebyl obsah výpovědi svědků zpochybněn ani jimi přiznávanými zdravotními problémy či jejich zkušenostmi s omamnými a psychotropními látkami. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování taktéž ve vztahu k duševnímu stavu obviněného, přičemž na jeho základě dospěl k přesvědčivému závěru o tom, že obviněný byl v době činu schopen své jednání ovládat. Vzal přitom v potaz rovněž stav obviněného v době činu s ohledem na jeho intoxikaci omamnými a psychotropními látkami, přičemž nikterak neopomněl ani další skutečnosti uváděné dovolatelem mající oporu v jiných provedených důkazech, např. skutečnost, že obviněný s poškozenými neměl předchozí spor.

Následně, a to zejména s ohledem na výpověď výše jmenovaných svědků a poškozeného, detekované rozpory ve výpovědích obviněného, výsledky znaleckého zkoumání a další listinné důkazy, uzavřel, že z výsledků provedeného dokazování jasně vyplynulo, že byla zcela vyloučena jiná možnost, než že obviněný údery velké a střední intenzity zaútočil na hlavu spících poškozených s využitím montážního klíče, přičemž jeho schopnosti ovládat své jednání byly přes jejich podstatné snížení zachovány. Za této situace vzal za zcela vyvrácenou, vnitřně rozpornou a celkově nepřesvědčivou obhajobu obviněného, který popíral, že by během svého společného pobytu v bytě s poškozenými sděloval své násilné myšlenky, přičemž k samotným útokům uvedl, že mu někdo musel něco dát do pití, jelikož stran doby útoku trpí amnézií a pamatuje si až to, že se po něm zbavil zakrváceného oblečení.

S těmito závěry soudu prvního stupně se následně zcela ztotožnil též odvolací soud, který k nim přiléhavě konstatoval, že pro verzi obhajoby nesvědčil žádný důkaz a je zcela nepravděpodobné, že by se útok odehrál jinak, než jak popisovali svědci, že by tito s ohledem na tmu panující v bytě nemohli nic vidět a svou výpověď si zcela vymysleli, či že by útočníkem byl ve skutečnosti někdo jiný.

34. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry obvodního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění doplněná o předložení vlastní verze skutkového stavu nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

35. Stran další z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně stran námitky obviněného směřující proti přečtení protokolu o výpovědi svědka P. M. z přípravného řízení v rámci hlavního líčení, kteroužto dovolatel odůvodnil tím, že pro postup soudu prvního stupně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož jmenovaný svědek vypovídal devět měsíců před konáním hlavního líčení v přípravném řízení, v průběhu řízení se objevily další dostupné indicie o tom, kde by se mohl pohybovat a po jeho osobě nebylo vyhlášeno pátrání, Nejvyšší soud uvádí následující. K danému je předně namístě zdůraznit, že tuto námitku lze věcně podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný ji vznesl již v předchozích stadiích trestního řízení a Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se způsobem, jakým ji v bodě 18. odůvodnění svého usnesení vypořádal Městský soud v Praze jako soud odvolací. Ve shodě s ním tedy Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádného pochybení, pročež je tuto dovolací námitku obviněného namístě označit za nedůvodnou.

36. Ve vztahu k výše uvedenému platí, že podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka v rámci hlavního líčení přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Předmětné ustanovení je přitom nutno vykládat tak, že překážka bránící výslechu spoluobviněného či svědka musí být takového rázu, že trvale nebo po dohlednou dobu znemožňuje opětovný výslech takové osoby v řízení před soudem. Pojem „po dohlednou dobu“ je pak třeba vykládat tak, že vzhledem k povaze nastalé překážky nelze stanovit reálný termín výslechu. Pro učinění závěru o nezvěstnosti osoby ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro potřeby vedeného trestního řízení postačí, že bylo výsledky šetření orgánů trestního řízení prokázáno, že po takové osobě dané orgány bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně o provedení takového výslechu pokoušely, přičemž tato osoba opustila své bydliště, nepodala zprávu o svém aktuálním pobytu a těmto orgánům není známo, kde se zdržuje.

37. Jak je patrno z rozsudku soudu prvního stupně, ten v rámci hlavního líčení přečetl protokol o výpovědi svědka P. M. učiněné v přípravném řízení postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z toho důvodu, že jmenovaný svědek byl v době konání řízení před soudem nezvěstným. Z obsahu spisu je zřejmé, že v předmětné věci bylo ve vztahu k závěrům o nezvěstnosti svědka P. M. nutné postupovat operativně, neboť šlo o osobu, která žila bezdomoveckým způsobem života. Ze spisového materiálu je rovněž zřejmé, že se soud prvního stupně pokoušel tomuto svědkovi doručit předvolání k hlavnímu líčení, což se nepodařilo, pročež požádal, a to opakovaně, o jeho předvedení orgány policie, které se rovněž nepodařilo realizovat. Zároveň měl soud prvního stupně k dispozici výsledky opakovaných šetření k místu jeho pobytu, z nichž bylo zjištěno, že se tento svědek nezdržuje v posledním známém místě svého pobytu, vyskytuje se v různých částech Prahy bez zjevného pouta ke konkrétnímu místu a je rovněž telefonicky nekontaktní. Aktuální adresu pobytu jmenovaného svědka se tedy navzdory snaze orgánů činných v trestním řízení nepodařilo zjistit, jelikož šlo o osobu bez domova, u které byl dán předpoklad, že místa, na nichž pobývá, bude často měnit. Nadto soud prvního stupně neopomněl ověřit, zda se svědek M. nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, popř. ve výkonu zabezpečovací detence, přičemž na základě skutečností vyplývajících ze spisového materiálu dotazem ověřil, zda se svědek nenachází v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Teprve tehdy, když se všechny tyto pokusy o zjištění místa pobytu svědka, doručení předvolání a jeho předvedení ukázaly jako zcela marné, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je tento svědek nezvěstný a tedy pro soud momentálně nedosažitelný.

38. Žádnou z těchto skutečností ovšem obviněný ve svém dovolání fakticky nerozporuje, když tyto byly stručně rekapitulovány již oběma soudy nižších stupňů v rámci vypořádání jeho identické námitky směřované proti provedení důkazu čtením protokolu o výpovědi svědka P. M. z přípravného řízení. Obviněný k tomuto fakticky uvádí pouze to, že dobu necelých devíti měsíců, která uplynula od výpovědi jmenovaného svědka do okamžiku konání hlavního líčení (v rámci něhož byl protokol o dřívější výpovědi svědka soudem přečten), nepovažuje za dostatečně dlouhou pro závěr o jeho nezvěstnosti, když naopak za nezbytné považuje vyhlášení pátrání po jeho osobě a důkladné prověření všech indicií o místech, kde se tento svědek mohl pohybovat.

K tomu je na místě připomenout, že závěr o nezvěstnosti svědka pro účely postupu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze spojovat s podmínkou vyhlášení pátrání po této osobě či jakoukoli časovou podmínkou ohledně doby, po níž by mělo být po osobě svědka bezvýsledně pátráno. Jak ostatně upozornil sám obviněný, v daném případě od posledního výslechu svědka P. M. policejním orgánem až do konání posledního hlavního líčení [v jehož rámci došlo k aplikaci § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.] uplynulo téměř devět měsíců, což nelze v žádném případě označit za dobu nepřiměřeně krátkou, zvláště je-li přihlédnuto ke skutečnosti, že se v jejím průběhu orgány činné v trestním řízení opakovaně snažily zjistit místo jeho pobytu, kontaktovat jej, doručit mu předvolání či jej předvést k hlavnímu líčení.

Současně je v této souvislosti vhodné připomenout, že trestní stíhání obviněného probíhalo při současném omezení jeho osobní svobody v důsledku vazby, přičemž za takového stavu zcela nepochybně platí, že vedení vazebního řízení je spojeno s potřebou vyvarovat se jakýchkoli zbytečných průtahů jak v postupu orgánů činných v trestním řízení, tak při samotném dosažení účelu trestního řízení. V daném případě je třeba za rozhodnou považovat skutečnost, že soud prvního stupně (podle obsahu spisového materiálu) vyvinul skutečné, a nikoli pouze formální, úsilí o realizaci osobního výslechu daného svědka, s nímž se nebylo možné spojit ani telefonicky, nicméně veškerá jeho snaha byla bezvýsledná, pročež zcela důvodně považoval svědka M.

za osobu nezvěstnou a pro soud (dlouhodobě) nedosažitelnou, resp. nedostupnou.

39. Na výše uvedeném ničeho nemění ani to, že podle obviněného měla svědkyně Y. G. v průběhu hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2024 k osobě svědka P. M. uvést, že se často nachází na stanici metra „XY“. Tuto informaci lze totiž vyhodnotit jako zcela obecnou a její obsah označit za prosté vyjádření veřejného místa, kde jmenovaná svědkyně svědka P. M. v blíže neurčeném počtu případů potkala, přičemž z ní nebylo jakkoli zjevné, že by svědkyně věděla, zda se zde jmenovaný svědek vyskytuje pravidelně či kdy ho zde viděla naposledy. Jednalo se přitom o stanici metra, kde se jmenovaný svědek mohl vyskytovat při svém pohybu v komunitě lidí bez domova, přičemž soud prvního stupně měl již na podkladě činnosti policejních orgánů vícero poznatků o různých místech podobného charakteru, kde se vyskytovali členové komunity lidí bez domova a kde byl svědek P. M. spatřen, avšak žádný z nich nevedl k vypátrání jeho osoby. Jak již bylo uvedeno výše, jmenovaný svědek neměl k žádnému místu významnější vazbu, pročež prostému sdělení názvu stanice metra, kde se mohl v minulosti opakovaně, a to v blíže neurčených dnech, pohybovat, nemohlo z pohledu soudu ničeho změnit na správnosti závěru o jeho nezvěstnosti a z toho plynoucí nedostupnosti.

40. Za dané situace tedy není pochyb o tom, že závěr soudu prvního stupně, že svědek P. M. je nezvěstný, má objektivní základ, přičemž není pochyb ani o tom, že tato překážka po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech v řízení před soudem. Za tohoto stavu tak byly dány zákonné předpoklady pro to, aby obvodní soud výpověď svědka P. M. učiněnou v přípravném řízení v rámci hlavního líčení přečetl postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a následně na jejím základě mohl učinit i odpovídající skutkové a právní závěry.

41. Ve vztahu k přečtení protokolu o výpovědi svědka P. M. současně obviněný namítl, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu z toho důvodu, že výslechu jmenovaného svědka nebyl v přípravném řízení přítomen jeho obhájce, neboť byl policejním orgánem o tomto úkonu vyrozuměn až na poslední chvíli a výslech proběhl mimo jeho běžnou pracovní dobu.

42. K danému Nejvyšší soud v prvé řadě podotýká, že právo obviněného na obhajobu představuje jedno z nejdůležitějších procesních práv, což jen potvrzuje jeho ústavně právní ochrana (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a dále garance jeho ochrany v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Jeho porušení je tedy namístě považovat za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

43. V daných souvislostech je dále vhodné připomenout, že podle Evropského soudu pro lidská práva nelze s ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení obviněnému odepřít právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva je přípustné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu osobami, které nelze v řízení před soudem znovu vyslechnout (viz rozsudek ve věci Fausciana proti Itálii ze dne 1.

4. 2004, stížnost č. 4541/02). Evropský soud pro lidská práva pro tyto případy stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6 Úmluvy, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem. Článek 6 Úmluvy tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek.

Zaprvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, když však musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily. Zadruhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení. Pokud však měl obviněný možnost v přípravném řízení svědka vyslechnout, mělo by platit, že tato skutečnost již činí bezpředmětným zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení vyvinuly opravdovou snahu o zajištění účasti svědka na jednání soudu či zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně na výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení (viz rozsudky ve věcech Rachdad proti Francii ze dne 13.

11. 2003, stížnost č. 71846/01, § 23 až § 24; a Zentar proti Francii rozsudek ze dne 13. 4. 2006, stížnost č. 17902/02, § 26). Tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva přitom odpovídají rovněž judikatorním závěrům Ústavního soudu, z nichž ostatně již odvolací soud konkrétně poukázal na nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11.

44. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo v nyní projednávané věci zachováno právo obviněného zpochybňovat v rámci své obhajoby důkazy, jež jsou schopny ovlivnit rozhodnutí soudu o jeho vině. Ze spisového materiálu k tomuto zjistil, že byť byl svědek P. M. v rámci trestního řízení vyslechnut procesně použitelným způsobem pouze jednou, a to v přípravném řízení, přičemž se tak stalo sice bez osobní účasti obviněného i jeho obhájce, nicméně při plném respektu k právu na obhajobu obviněného.

Jeho obhájci totiž byla dána možnost tvrzení svědka zpochybňovat a klást mu dotazy, neboť byl o termínu jeho výslechu policejním orgánem předem vyrozuměn, byť se tak stalo pouze s krátkým časovým předstihem před realizací samotného úkonu, přičemž obhájce obviněného na své účasti u tohoto výslechu výslovně netrval a policejnímu orgánu sdělil, že souhlasí s tím, že mu bude pouze posléze zaslán protokol zachycující jeho průběh. Následně již obhájce ani sám obviněný ve vztahu k výslechu svědka P. M.

v rámci přípravného řízení neuplatnil žádné námitky ani návrhy na jeho případné opakování či doplnění, ačkoli tak činil ve vztahu k jiným svědkům v rámci jím aktivně vedené obhajoby. Protokol o výpovědi svědka P. M. z přípravného řízení následně soud prvního stupně přečetl v hlavním líčení konaném dne 6. 12. 2024 výše uvedeným postupem, a to za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, načež byla obviněnému dána možnost, aby se ke skutečnostem vyplývajícím z výpovědi jmenovaného svědka podle § 214 tr.

ř. vyjádřil.

45. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, že v posuzovaném případě je z pohledu dodržení práva obviněného na spravedlivý proces podstatnou skutečnost, že soud prvního stupně po zahájení hlavního líčení vyvinul jednoznačnou snahu svědka P. M. znovu vyslechnout v přítomnosti obviněného a jeho obhájce, což se mu však ze zcela objektivních důvodů nezdařilo, k čemuž lze odkázat na výše uvedené závěry ve vztahu k nezvěstnosti svědka P. M. a snaze soudu dostát své povinnosti a jmenovaného svědka k hlavnímu líčení předvolat či předvést a osobně jej vyslechnout.

Zároveň platí, že výpověď tohoto svědka není v posuzované věci jediným osamoceně stojícím důkazem svědčícím o vině dovolatele, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy podporující závěr o vině obviněného, vyvracející jeho obhajobu a podporující věrohodnost tvrzení svědka P. M. Jinak řečeno, svědek P. M. sice skutečně nebyl v žádném stadiu trestního stíhání vyslechnut kontradiktorním způsobem, což však nebylo způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, nýbrž prokázanou existencí objektivních překážek bránících zopakování výslechu jmenovaného svědka před soudem, zatímco v rámci přípravného řízení se obhájce obviněného svého práva účasti (a tedy i všech dalších práv z tohoto oprávnění plynoucích) na daném výslechu po svém vyrozumění o konání tohoto úkonu policejním orgánem výslovně vzdal.

Omezení práv obviněného navíc nelze označit za neproporcionální a natolik intenzivní, aby eliminovalo záruku spravedlivého procesu, neboť z pohledu kontradiktornosti řízení je podstatné to, že výrok o vině obviněného nestojí pouze na tomto důkazu, nýbrž i na dalších výše odkazovaných důkazech majících vysokou míru vypovídající hodnoty, které byly v souladu se zásadou bezprostřednosti a právem obviněného na obhajobu provedeny v hlavním líčení. Nelze tedy mít za to, že uvedeným postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy, jelikož se nejednalo o výlučný či rozhodující důkaz viny obviněného, pročež je namístě námitku dovolatele v tomto směru označit za nedůvodnou.

46. Jedná-li se konečně o třetí ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tu obviněný uplatnil ve vztahu ke svým námitkám směřujícím proti úplnosti provedeného dokazování ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. Ani tyto námitky ovšem Nejvyšší soud neshledal za věcně podřaditelné pod obviněným zvolenou alternativu citovaného důvodu dovolání, ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání rozhodných skutečností spočívajících v okolnostech, za nichž došlo k jeho útoku na oba poškozené, nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden důkaz svědeckou výpovědí poškozeného K.

R. a svědka P. M. Dále bylo podle obviněného s ohledem na jeho přesvědčení o nevěrohodnosti poškozeného K. R., jakožto i svědků A. Š. a Y. G., nezbytné provést důkaz jejich lékařskou dokumentací a jejich osoby podrobit znaleckému zkoumání, jelikož se jedná o pravidelné uživatele návykových látek trpící četnými psychiatrickými onemocněními.

47. K dané námitce obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.

Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu.

Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě pouhé nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

48. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným (popř. jinou stranou řízení) navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.

Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb. Dovolací soud se rovněž zcela ztotožnil se způsobem, jímž městský soud v bodě 21. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku důsledně vypořádal veškeré obhajobou navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je i on považuje za nadbytečné, stejně jako tak učinil soud prvního stupně v bodech 24.

a 25. odůvodnění svého rozsudku.

49. Nelze tedy než zopakovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud zamítly návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování výslechem poškozeného K. R. v postavení svědka, když jmenovaný poškozený byl pro orgány činné v trestním řízení nejen nekontaktní, ale z důvodu jeho vycestování z území České republiky rovněž zcela nedostupný. Podle informací slyšených svědků se jmenovaný poškozený dlouhodobě zdržoval na území Ruské federace u svých rodinných příslušníků a nebyly zjištěny žádné skutečnosti ohledně jeho možného návratu do České republiky, a to ani např. dotazem u cizinecké policie učiněným za účelem zjištění jeho případného překročení státní hranice České republiky.

Soud prvního stupně se s ohledem na tuto skutečnost zabýval rovněž možností výslechu poškozeného K. R. vzdáleným způsobem, tedy prostřednictvím videokonference realizované cestou právní pomoci z Ruské federace, nicméně k této možnosti bylo na jeho dotaz Ministerstvem spravedlnosti dne 9. 10. 2024 výslovně sděleno, že dosud není evidován žádný případ úspěšného provedení výslechu tímto způsobem z Ruské federace, přičemž doba k vyřízení žádosti činí více něž šest měsíců. Jak již bylo konstatováno výše, trestní stíhání obviněného probíhalo při omezení jeho osobní svobody vazbou, přičemž vazební řízení je spojeno s vyšším důrazem na rychlost řízení a potřebou vyvarovat se jakýchkoli zbytečných průtahů při dosažení účelu trestního řízení.

V dané situaci přitom absence osobního výslechu jmenovaného poškozeného nepředstavovala překážku řádného rozhodnutí ve věci samé, jelikož soud prvního stupně měl k dispozici řadu jiných důkazů, které umožnily bez důvodných pochybností řádně zjistit skutkový stav stran útoku obviněného na poškozeného K. R. Provedení tohoto důkazu tedy bylo za daných okolností důvodně shledáno nadbytečným, a to primárně s přihlédnutím k panující důkazní situaci, kdy k útoku obviněného na tohoto poškozeného se ve svých výpovědích podrobně vyjádřili poškozený A.

Š., jakož i svědci P. M. a Y. G., jejichž výpovědi byly shodné nejen sobě navzájem, ale korespondovaly i s obsahem dalších důkazů, z nichž vyplynul způsob a intenzita útoku obviněného (zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokolem o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace a protokoly o lékařské prohlídce těl obou poškozených).

50. K důvodnosti zamítnutí návrhu obviněného na provedení důkazu opětovnou výpovědí svědka P. M. považuje Nejvyšší soud za dostatečné odkázat na své výše uvedené závěry stran existence objektivních skutečností, pro něž se stal jmenovaný svědek pro soudy nedostupným. Jde-li pak o obviněným navrhované důkazy vztahující se ke zjištění zdravotního stavu poškozených K. R., A. Š., jakožto i svědkyně Y. G., je z kontextu soudy učiněných skutkových zjištění zřejmé, že tyto důkazy neměly směřovat k objasnění skutkového stavu věci, ale toliko k prověření ničím nepodloženého tvrzení obviněného stran toho, že jmenované osoby jsou zcela nevěrohodné a z jejich výpovědí nelze vycházet, neboť se jedná o uživatele omamných a psychotropních látek, trpí psychickými onemocněními a některé z nich mohl být předepsán lék Rivotril, jehož účinná látka byla znaleckým zkoumáním zjištěna ve stopovém množství ve vzorku moči obviněného. Nejvyšší soud přitom s ohledem na výše uvedené výsledky komplexního dokazování a přesvědčivé odůvodnění závěrů stran hodnocení výpovědí poškozeného Š. a svědkyně G. ve shodě se závěry soudů nižších stupňů neshledal žádných indicií svědčících o existenci důvodných pochybností o věrohodnosti jimi učiněných výpovědí, jakož ani i o tvrzení obviněného o tom, že mu mohl být lék Rivotril podán k užití (ještě před samotným útokem) bez jeho vědomí některou z těchto osob.

51. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí důkazních návrhů obhajoby je tak na místě označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany soudu zcela opomenut (nepovšimnut). Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení se obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně dožadoval, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů dostatečně odůvodnily. Z dovoláním napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je tak zřejmé, že dané důkazní návrhy obviněného, jež shledaly ryze nadbytečnými, řádně učinily předmětem svých úvah.

52. Obviněný v rámci svého dovolání v neposlední řadě uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, když poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 však takovými vadami zatížen není, pročež nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

53. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

54. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek vymezený pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

55. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 To 25/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu