USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání
obviněné I. Č., narozené XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 To 26/2022-305, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 15/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné I. Č. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 21. 12. 2021, č. j. 17 T 15/2021-277, byla obviněná I. Č. (dále
převážně jen „obviněná“, případně „dovolatelka“) uznána vinnou ze spáchání
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr.
zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně dopustila tím, že:
nejméně v době od 20. do 22. března 2020, od 3. do 5. dubna 2020 a od 26. do
28. června 2020 nepředala své děti AAAAA(pseudonym), narozeného XY, a
BBBBB(pseudonym), narozenou XY, jejich otci J. Č. Č., narozenému XY,
přestože styk dětí s otcem upravuje výrok číslo IV rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969, který ve výrocích VI a X
nabyl právní moci dne 27. 7. 2019, a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 283/2019-2185, nabyl právní moci ve
výrocích I, IV, V, VII až IX a XI dne 10. 2. 2020, přestože jí výrokem číslo
VIII stejného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo uloženo celkem osm
pokut za dříve nerealizované styky dětí s jejich otcem, když v předání dětí
otci jí nebránily žádné objektivní důvody.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněné uložil podle § 337
odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 3.
2022, č. j. 11 To 26/2022-305, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Jana Vargy, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále je podle jejího názoru
zřejmé, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu dovolatelka předně vyjadřuje přesvědčení (jak to již
učinila i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že neuskutečněním
tří víkendových styků nezletilých dětí s otcem v průběhu období dvou a půl roku
(když ostatní styky s otcem v tomto období proběhly) nemůže být naplněna
skutková podstata trestného činu podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, když v jejím
jednání absentuje subjektivní stránka a toto postrádá i celospolečenskou
škodlivost. Dále setrvale namítá, že její jednání nelze posoudit jako předmětný
trestný čin ani z toho důvodu, že není naplněna jeho objektivní stránka. V této
souvislosti (shodně jako v odvolání) zdůrazňuje, že podle platné judikatury se
pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu vyžaduje, aby vůči
pachateli došlo v občanském soudním řízení alespoň dvakrát k bezvýslednému
použití některého z opatření uvedených v příslušných ustanoveních zákona (dříve
v § 272 až 273a občanského soudního řádu, nyní v § 501 až 504 zákona o
zvláštních řízeních soudních). Připomíná, že podle obžaloby měla svým jednáním
mařit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc
374/2013-1969, ve spojení s příslušným rozsudkem Městského soudu v Praze, avšak
ve věci maření, respektive nedodržování výše citovaného rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 vůči ní nebylo v minulosti použito žádné opatření podle
občanského soudního řádu, resp. zákona o zvláštních řízeních soudních; pokuty
jí uložené uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 se totiž vztahovaly
pouze k předchozímu předběžnému opatření a nikoli k předmětnému rozsudku.
Dodává k tomu, že v případě daného předběžného opatření se jednalo pouze o osm
neodůvodněných neuskutečněných styků za období od roku 2013 do 17. 4. 2019, ke
kterým nebyla schopna zpětně doložit důvod nepředání dětí otci. Navíc se
rozhodně nejednalo o opatření k vynucení styku, ale o dodatečné pokuty za
dřívější neuskutečněné styky, přičemž z extrémního množství otcových návrhů na
výkon rozhodnutí bylo vyhověno „pouze“ osmi z nich. Vyslovuje názor, že pokud
vůči ní nebylo použito žádné opatření podle občanského soudního řádu pro výkon
shora uvedeného rozsudku, nemůže být bez dalšího odsouzena za maření tohoto (ve
smyslu zákonné úpravy „takového“) rozsudku.
6. Co se týče rozporovaného naplnění subjektivní stránky, obviněná
(shodně jako již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a předtím i v
rámci obhajoby před soudem prvního stupně) tvrdí, že v případě prvních dvou
termínů neuskutečněných styků dětí s otcem, jež se překrývaly s tzv. „první
vlnou koronaviru“ na území České republiky, děti otci nepředala proto, že
nechtěla riskovat zdraví jejich i celé rodiny, avšak namísto toho nabídla otci
možnost telefonického spojení a náhrady termínu, až se situace uklidní;
nesouhlasí přitom s argumentací soudů obou stupňů, podle níž zřejmě neměla z
covidu obavy, když následně v létě jela s dětmi na dovolenou do Itálie, s tím,
že poukazuje na v tu dobu již diametrálně odlišnou situaci, kdy nastalo velké
rozvolnění. Pokud jde o třetí neuskutečněný styk, setrvale uvádí, že si
neuvědomila právní důsledky rozdílu mezi letními prázdninami a ředitelským
volnem a mylně se domnívala, že v daný víkend (poté, co již v pátek 26. 6. 2020
obdržely vysvědčení) dětem začaly letní prázdniny a styk tak podléhá režimu
letních prázdnin, nikoli běžnému styku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má za
to, že je zřejmé, si nebyla vědoma, že páchá trestnou činnost, a to ani ve
formě nepřímého úmyslu.
7. Dovolatelka se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o takové
intenzitě jejího jednání, v jejímž důsledku byla splněna i tzv. podmínka ultima
ratio. Je naopak přesvědčena, že její jednání, jak je popsáno v obžalobě (tři
dílčí víkendy v průběhu dvou a půl roku), nemůže za žádných okolností dosahovat
takové míry škodlivosti, aby bylo postižitelné instituty trestního práva, resp.
aby se jednalo o trestný čin. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že prostředky trestního práva je třeba uplatňovat
zdrženlivě, to znamená tam, kde jiné právní prostředky selhávají, tedy nejsou
efektivní. Namítá, že pokud existuje jiné řešení než trestněprávní, tj.
například opatření podle zákona o zvláštních řízeních soudních, daná věc by
měla být řešena primárně v rámci civilního řízení, a jestliže by civilní soud
shledal důvod, měly by být použity prostředky, které nabízí právě zákon o
zvláštních řízeních soudních. V této souvislosti uvádí, že v současné době je
daný skutek řešen i v rámci civilního řízení, kdy paralelně s trestním stíháním
probíhá k návrhu otce dětí i vykonávací řízení před civilním soudem. Vyslovuje
názor, že vedení trestního stíhání a vydání rozhodnutí pro totožné jednání, o
kterém zároveň probíhá civilní řízení (o němž dosud nebylo rozhodnuto), je v
rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a požadavkem užití předpisů
trestního práva jako prostředku ultima ratio.
8. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 To
26/2022-305, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému
projednání.
9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci
dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněné předně konstatuje, že
námitky dovolatelky lze podřadit spíše výlučně pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť tato zpochybňuje správnost užité právní
kvalifikace s tím, že popírá naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky
trestného činu, jímž byla uznána vinnou, a současně má za to, že další
překážkou pro její odsouzení je porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásady
subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio z ní vyplývajícího. Státní
zástupkyně s poukazem na relevantní právní úpravu v § 500 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, připomíná způsoby provedení
výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, a
to uložením pokuty, opatřením podle § 503 citovaného zákona nebo odnětím
dítěte. Pokud jde o pokutu podle § 502 daného zákona, zdůrazňuje, že její
podstata spočívá v tom, že povinného nedonucuje k plnění povinnosti stanovené
původním rozhodnutím o výchově nezletilých dětí přímo, nýbrž tak činí nepřímo
prostřednictvím ekonomického tlaku projevujícího se nepříznivě v majetkové
sféře povinného. Jako bezvýsledné lze proto označit použití opatření v podobě
uložení pokut již od okamžiku, kdy se takto vytvořený tlak na povinného míjí
svým účinkem, jelikož povinný nadále nerespektuje původním rozhodnutím o
výchově nezletilých dětí mu uloženou povinnost, přičemž z hlediska trestní
odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (viz rozhodnutí publikované pod č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). Státní zástupkyně poukazuje na to, že v dané věci bylo
postaveno najisto, že proti obviněné došlo k bezvýslednému použití opatření v
občanském soudním řízení směřujících k výkonu rozhodnutí ohledně úpravy styku s
dětmi, přičemž i po uložení těchto pokut v termínech určených soudem děti otci
ke styku nepředala; je přitom irelevantní, že předmětné pokuty, resp. výkon
rozhodnutí, byly spjaty s předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 1. 11. 2013, sp. zn. 25 Nc 374/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 21 Co 74/2014. Ohledně institutu
předběžného opatření dodává, že pravidlem ve věcech péče soudu o nezletilé bývá
vysoká míra shody mezi nařízeným předběžným opatřením a konečným soudním
rozhodnutím. Vzhledem k uvedeným skutečnostem zdůrazňuje, že pro posuzovanou
věc nemá žádný zásadní význam okolnost, že osm pokut za nerealizované styky
dětí s otcem bylo soudem ukládáno na základě předběžného opatření; ani po
nařízení těchto pokut obviněná poté, co bylo soudním rozhodnutím ve věci styku
dětí s otcem konečně rozhodnuto, toto rozhodnutí nerespektovala. Současně
považuje za důležité zmínit, že uložení pokut předcházela ještě soudní výzva.
Uzavírá proto, že podstatným v daných souvislostech je, že v důsledku úmyslného
protiprávního jednání obviněné nebyla rozhodnutí o úpravě styku otce s
nezletilými dětmi i přes opakované použití opatření v občanském soudním řízení
směřujících k výkonu těchto rozhodnutí plněna v celém stanoveném rozsahu, tedy
že obviněná nerespektovala uloženou povinnost, a tudíž civilním soudem ukládaná
opatření byla zjevně bezvýsledná; objektivní stránka přisouzeného trestného
činu tak byla naplněna.
10. Státní zástupkyně je dále toho názoru, že pochybnosti nevznikají ani
o naplnění stránky subjektivní, neboť z jednání obviněné je zřejmé, že
využívala v zásadě každé situace, aby nemusela děti ve stanovené době předat
otci ke styku. Argumentaci obviněné v tomto směru pak označuje za pouze
účelovou obhajobu, která však byla vyvrácena, a ztotožňuje se s příslušnými
závěry soudů obou stupňů, jež se obhajobou obviněné náležitě zabývaly. Má za
to, že nelze přistoupit ani na argumentaci obviněné, že jejímu potrestání brání
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, když v dané věci použití prostředků trestního práva
se zásadou subsidiarity trestní represe ani principem ultima ratio nekoliduje.
Zdůrazňuje, že obviněná odmítla plnit soudní rozhodnutí, a to ve více
případech, a dokonce přes opakované použití příslušných opatření v občanském
soudním řízení, když uložení celkem osmi pokut předcházela ještě soudní výzva;
podle zjištění soudů přitom na straně obviněné nebyly žádné akceptovatelné,
tedy rozumné, důvody, které by odůvodňovaly její nerespektování rozhodnutí
soudu. V dané věci tak evidentně nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu a bylo zapotřebí vyvodit trestní odpovědnost obviněné,
včetně právního následku v podobě uložení trestní sankce.
11. Ze shora uvedených důvodů vyslovuje státní zástupkyně názor, že
dovoláním napadené rozhodnutí netrpí obviněnou vytýkanými vadami, a proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném
zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněné k její případné replice. Obviněná v ní vyslovuje svůj nesouhlas s
vyjádřením státní zástupkyně, neboť toto obsahuje řadu nepřesných, neúplných či
zavádějícím způsobem uvedených skutečností. Co se týče objektivní stránky
daného trestného činu, setrvale rozporuje, že by vůči ní bylo opakovaně a
bezvýsledně použito opatření v občanskoprávním soudním řízení směřující k
výkonu rozhodnutí ohledně úpravy styku otce s nezletilými dětmi, s tím, že
takové opatření se týkalo jiného rozhodnutí soudu (předběžného opatření), než
pro které je nyní souzena; opakuje své přesvědčení, že pokud byla odsouzena za
maření výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, sp. zn.
25 Nc 374/2013-1969, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.
1. 2020, sp. zn. 21 Co 283/2019, mělo vůči ní být nejprve použito opatření
směřující k výkonu těchto rozhodnutí a až poté, co by bylo bezvýsledné, mohly
do věci vstoupit orgány činné v trestním řízení. Opětovně též zdůrazňuje, že
pokuty jí byly vyměřeny pouze jednorázově (nikoli opakovaně a bezvýsledně, jak
uvádí státní zástupkyně) za neuskutečněné styky v první polovině roku 2017,
přičemž nyní je navíc souzena za nedodržení tří styků v roce 2020, z čehož je
zřejmé, že mezi nedodržením předběžného opatření a nedodržením rozsudku
uplynuly tři roky. Podle jejího názoru je tudíž patrné, že rozhodnutí soudu
zcela respektuje a styk dětí s otcem nemaří. V návaznosti na to předkládá i své
setrvalé odůvodnění neuskutečnění zmíněných tří styků dětí s otcem, jak je
uvedla v dovolání (a již předtím v rámci obhajoby před soudy obou stupňů),
přičemž má za to, že soudy jejich okolnosti posoudily zkresleně; trvá na tom,
že v těchto případech neměla úmysl mařit rozhodnutí soudu (a tedy její jednání
postrádá subjektivní stránku) s tím, že v prvních dvou případech měla pouze
přirozenou obavu o zdraví svých dětí a ve třetím případě se jednalo o omyl na
její straně. Konečně shodně jako v dovolání má za to, že posouzení jejího
jednání jako trestného činu je v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. se
zásadou subsidiarity trestní represe, když je přesvědčena, že tři jednotlivá
dílčí nepředání nezletilých dětí otci za situace, kdy byl otci nabídnut jiný
způsob kontaktu s dětmi, nemohou dosahovat takové intenzity, aby byly naplněny
znaky trestného činu v právním státě.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné
splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
15. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opírá o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Ve skutečnosti ale
v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu,
a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněná
vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím
řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. řádu.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání
obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v
úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
18. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněnou uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak jí tvrzený důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
(první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá
varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy (třetí varianta).
20. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto nového
dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou
zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s
účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací
důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve
skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad
v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených
důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména
případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu
daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz,
který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní
prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a
konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice
některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení
nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
21. Přestože obviněná podává dovolání rovněž z dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, z obsahu dovolání je
zřejmé, že její argumentace (jak přiléhavě konstatuje i státní zástupkyně ve
svém vyjádření) odpovídá v podstatě výlučně druhému uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Prostřednictvím svých námitek
obviněná totiž ve skutečnosti nevytýká vadu představující shora zmíněnou první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani
žádnou z jeho dalších dvou variant), nýbrž zpochybňuje, že její jednání je
trestným činem, a to pro nenaplnění jeho objektivní a subjektivní stránky a též
pro rozpor s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když nedosahuje takové míry
škodlivosti, aby bylo postižitelné instituty trestního práva, takže měla být
aplikována zásada subsidiarity trestní represe, a tedy namítá nesprávnost
právního posouzení daného skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 256b odst.
1 písm. h) tr. řádu. Toliko tehdy, když obviněná rozporuje naplnění subjektivní
stránky předmětného přečinu s tím, že v daných třech případech neuskutečněných
styků dětí s otcem nejednala úmyslně, a předkládá vlastní verzi skutkových
okolností, jež mají takové její tvrzení podporovat, lze konstatovat, že její
námitky směřují do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových
zjištění, která po tomto hodnocení učinily a na jejichž podkladě dospěly k
závěru, že naplnila skutkovou podstatu daného přečinu i po subjektivní stránce,
a to ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je však
třeba uvést, že obviněná v tomto směru současně nenamítá, že by rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění tohoto znaku předmětného
přečinu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, natož aby
specifikovala, v čem takový rozpor spatřuje, nýbrž jen obecně uvádí, že soudy
obou stupňů posoudily okolnosti neuskutečněných styků zkresleně a prosazuje
vlastní skutkovou verzi. Za této situace nelze zmíněnou argumentaci obviněné
považovat za námitky podřaditelné pod první variantu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stejně jako tato, a též zbývající její dovolací
argumentace, neodpovídá ani žádné z dalších dvou alternativ citovaného
dovolacího důvodu.
22. Druhým uplatněným důvodem dovolání je pak obviněnou deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jenž je naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího
důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou
právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního
posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení
nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro
naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně
vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená,
že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení
odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s
průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací
námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost právního posouzení
daného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 4 tr. zákoníku s tím, že popírá naplnění jak jeho objektivní, tak
subjektivní stránky a dále tvrdí, že její jednání nedosahuje ani míry
společenské škodlivosti požadované § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož
se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, lze považovat z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu za relevantně
uplatněné. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatelky
jsou zjevně neopodstatněné. K jejím jednotlivým dovolacím argumentům – v
souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
25. Obviněná předně zpochybňuje naplnění objektivní stránky daného
přečinu, přičemž s poukazem na nezbytnost naplnění podmínky, spočívající v
bezvýsledném použití opatření v občanském soudním řízení směřujících k výkonu
rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, resp. o úpravě styku s dítětem proti
pachateli alespoň ve dvou případech, namítá, že vůči ní nebylo takové opatření
užito opakovaně a bezvýsledně (když se jednalo o osm jednorázově uložených
pokut za dřívější neuskutečněné styky dětí s otcem) a zejména, že žádné
opatření nesměřovalo k výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.
4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 283/2019-2185, pro jehož maření byla
odsouzena, když jí uložené pokuty se vztahovaly k jinému rozhodnutí, a to
předchozímu předběžnému opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11.
2013, sp. zn. 25 Nc 374/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 17. 2. 2014, sp. zn. 21 Co 74/2014.
26. Nejvyšší soud předně poukazuje na to, že výše uvedenými námitkami
obviněné se zabýval již odvolací soud, přičemž je neshledal důvodnými. V bodu
5. odůvodnění svého usnesení přitom zdůraznil, že bezvýsledně použitá opatření
v občanském soudním řízení mají být použita k výkonu rozhodnutí o úpravě styku
s dítětem a takovým rozhodnutím jistě je právě i obviněnou zmiňované předběžné
opatření; navíc se jednalo v té době o jediné existující rozhodnutí o úpravě
vztahů v dané opatrovnické věci. Přisvědčil rovněž soudu prvního stupně v tom,
pokud tento poukázal jednak na počet dřívějších případů, v nichž musela být
proti obviněné v občanském soudním řízení použita opatření k vynucení realizace
styku, takže se zjevně nejednalo o ojedinělou situaci, a též na to, že přes
tato opatření ke zlepšení stavu nedošlo a styk opět nebyl, bez závažných
důvodů, v daných případech realizován. Nejvyšší soud k výše uvedené argumentaci
odvolacího soudu, s níž se ztotožňuje, považuje za potřebné doplnit, případně
zdůraznit následující skutečnosti.
27. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla
bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu
rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí,
včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody. Citované zákonné ustanovení chrání výkon soudních rozhodnutí nebo soudem
schválených dohod o výchově nezletilých dětí, přičemž rozhodnutí soudu o styku
rodičů s dětmi je rozhodnutím o výchově nezletilých dětí (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 2. 1972, sp. zn. 11 Tz 108/71, publikované pod
č. 4/1973 Sb. rozh. tr.). Opatřením v občanském soudním řízení se rozumějí
mírnější způsoby donucení, jež lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o
výchově nezletilých dětí. Taková opatření jsou uvedena v § 501 a násl. zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon o zvláštních
řízeních soudních“, případně „zákon“) [dříve v § 272 a 273 občanského soudního
řádu] a jsou jimi zejména výzva ke splnění povinnosti, nařízení výkonu
rozhodnutí uložením pokuty nebo odnětím dítěte a další opatření uvedená v § 503
odst. 1 citovaného zákona. Podle § 501 odst. 1 tohoto zákona soud před
nařízením výkonu rozhodnutí vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu
rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o
úpravě styku s nimi, shledá-li pro to zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo
neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě
a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo
dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, aby soudní
rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu
rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Jestliže je výzva bezvýsledná,
podle § 502 odst. 1 daného zákona nařídí soud výkon rozhodnutí uložením pokuty
proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou
dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí
o navrácení dítěte. Podle § 502 odst. 2 zákona je-li to účelné, lze výkon
rozhodnutí uložením pokuty nařídit opětovně; výše jednotlivé pokuty nesmí
přesahovat 50 000 Kč. Druhou formou výkonu rozhodnutí (upravenou v § 504
zákona) je [zůstane-li postup soudu podle § 502 a § 503 zákona bezvýsledný nebo
je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně
nevedl ke splnění povinnosti] odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo
dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody
svěřeno nebo komu má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda
přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu. Mařit výkon rozhodnutí
nebo dohody o výchově nezletilých dětí znamená nepodrobit se výkonu takového
rozhodnutí nebo dohody, aktivně nebo pasivně naplnění rozhodnutí nebo dohody
bránit (srov. RIZMAN, Stanislav. Komentář k § 337. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
28. Jak vyplývá z ustálené judikatury, jestliže je výzva učiněná soudem
před nařízením výkonu rozhodnutí bezvýsledná, ukládá předseda senátu tomu, kdo
se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o
výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, postupně pokuty. Tato
opatření lze považovat za použitá bezvýsledně, jestliže i poté, co byla uložena
pokuta, pachatel maří výkon rozhodnutí nebo neplní dohodu; z hlediska trestní
odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (srov. přiměřeně usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. 9 To 236/95,
publikované pod č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba zdůraznit, že k
naplnění skutkové podstaty daného trestného činu se vyžaduje, aby vůči
pachateli došlo v občanském soudním řízení alespoň dvakrát k bezvýslednému
použití některého z opatření uvedených v § 501 a násl. zákona o zvláštních
řízeních soudních, přičemž takovým opatřením je též výzva učiněná podle § 501
odst. 1 citovaného zákona; za bezvýsledné použití opatření ve smyslu zákonného
znaku předmětného trestného činu lze proto pokládat též doručení dvou těchto
výzev (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 11
Tdo 1582/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve
Svazku 28/2006 pod č. T 923.).
29. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na případ
obviněné Nejvyšší soud neshledal její námitku, jíž brojí proti naplnění
objektivní stránky a právnímu posouzení daného skutku jako předmětného přečinu,
opodstatněnou. Je zapotřebí připomenout, že v dané věci byly poměry k
nezletilým dětem upraveny nejprve předběžným opatřením Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 25 Nc 374/2013, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 21 Co 74/2014 (na č. l. 166
a 167 spisu). Jak vyplývá z obsahu spisu, dne 10. 9. 2014 podal otec dětí první
návrh na výkon rozhodnutí (uvedeného předběžného opatření) z důvodu maření jeho
styku s dětmi obviněnou již v období od 3. 11. 2013 (tj. bezprostředně po
vydání předběžného opatření) do 4. 9. 2014; následně se domáhal opakovaně
výkonu rozhodnutí v dalších 49 případech pro neuskutečněné styky v letech 2014
(od října) až 2019 (do dubna). Výzvou Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1.
2017, č. j. 11 P 138/2016-741, byla obviněná vyzvána k plnění rozhodnutí soudu
o výchově nezletilých dětí a úpravě styku s nimi před nařízením výkonu
rozhodnutí; současně byla poučena podle § 501 odst. 1 zákona o zvláštních
řízeních soudních o možnosti výkonu rozhodnutí a způsobech jeho provedení. Ve
věci úpravy poměrů nezletilých dětí bylo konečně rozhodnuto rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969 (na č. l. 137
až 159 spisu), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1.
2020, č. j. 21 Co 283/2019-2185, jenž ohledně úpravy styku s dětmi (v jeho bodu
IV.) nabyl právní moci dne 10. 2. 2020. Jmenovaný soud současně ve výroku pod
bodem VIII. tohoto rozsudku nařídil výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu
9 ze dne 1. 11. 2013, č. j. 25 Nc 374/2013-124, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 21 Co 74/2014-145 uložením
pokut obviněné za nerealizované styky otce s nezletilými dětmi a nepředání
nezletilých dětí otci v období od 9. 2. 2017 do 22. 6. 2017 v osmi termínech v
rozsudku konkretizovaných, u nichž bylo postaveno najisto, že obviněná
neakceptovala rozhodnutí soudu o úpravě styku otce s dětmi, resp. nesplnila
soudem uloženou povinnost. Již v následujícím měsíci poté, co předmětný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze) nabyl (mimo jiné) ohledně úpravy styku s dětmi právní moci (10. 2.
2020), a přesto, že byla vyzvána k plnění rozhodnutí soudu o úpravě styku s
dětmi a byly jí uloženy zmíněné pokuty, obviněná ve dnech 20. až 22. 3. 2020,
3. až 5. 4. 2020 a 26. až 28. 6. 2020 opět, aniž by jí v tom bránily objektivní
důvody, nepředala děti jejich otci ke styku.
30. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že proti obviněné byla
bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu
rozhodnutí soudu o úpravě styku s dítětem, přičemž znak předmětného přečinu
záležející v takové podmínce byl naplněn i z toho hlediska, že se tak stalo
alespoň dvakrát, neboť v jejím případě byly použitými opatřeními jednak výzva
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2017, č. j. 11 P 138/2016-741 (tj.
opatření ve smyslu § 501 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních) a dále
nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut (tj. opatření ve smyslu § 502 odst. 1
zákona o zvláštních řízeních soudních), a to celkem osmi; je přitom zcela
irelevantní, že tyto pokuty byly uloženy tzv. jednorázově (jak upozorňuje
obviněná), když za situace, kdy výzva učiněná soudem vůči obviněné byla
bezvýsledná, by z hlediska trestní odpovědnosti obviněné postačilo uložení i
jen jediné z nich. Zbývá tedy jen shrnout, že obviněná poté, co byla vyzvána k
plnění rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí a úpravě styku s nimi, a byl
nařízen i výkon tohoto rozhodnutí uložením pokut, přesto rozhodnutí soudu o
úpravě styku s dětmi nerespektovala a i když jí v tom nebránily žádné
objektivní důvody, v následujícím období ve třech termínech otci děti ke styku
nepředala, čímž mařila výkon takového rozhodnutí; objektivní stránka daného
přečinu tak jejím jednáním byla naplněna.
31. Obviněné nelze přisvědčit ani v tom, pokud (s poukazem na znění §
337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku) namítá, že předmětná opatření proti ní
použitá (jimiž však jsou podle jejího názoru jen jí uložené pokuty, když soudní
výzvu zcela přehlíží) nesměřovala k výkonu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 283/2019-2185, pro jehož maření
byla odsouzena (a tvrdí, že tedy nemohla „takové“ rozhodnutí mařit), a
poukazuje na to, že tato opatření – pokuty se vztahovaly k předchozímu
předběžnému opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 25
Nc 374/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 21 Co 74/2014. Je tomu tak proto, že výrazem „takové“ rozhodnutí není
míněno rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a úpravě styku s nimi z určitého
dne, nýbrž jím je třeba rozumět rozhodnutí „takového“ druhu. Jak správně
konstatoval odvolací soud, tímto druhem rozhodnutí bylo v dané věci i předmětné
předběžné opatření, neboť upravovalo poměry k nezletilým dětem, včetně styku
otce s dětmi, a to byť prozatímně, ovšem po dlouhou dobu (od listopadu roku
2013 až do dubna roku 2019, resp. února roku 2020, kdy bylo učiněno, resp. nabylo právní moci konečné rozhodnutí) jako jediné rozhodnutí. Je tudíž zcela
bez významu, že obviněné byly pokuty (a rovněž jim předcházející výzva) uloženy
z důvodu neplnění předběžného opatření, neboť toto je rozhodnutím soudu o
výchově nezletilých dětí a úpravě styku s nimi stejně jako pozdější konečné
rozhodnutí. Za situace, kdy se obviněná nepodrobila plnění povinností z tohoto
konečného rozhodnutí o úpravě styku s dětmi, a to poté, co proti ní byla
bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu
rovněž rozhodnutí o úpravě styku s dětmi (daného předběžného opatření), pak
mařila výkon rozhodnutí stejného druhu, tedy „takového“ rozhodnutí a svým
jednáním nepochybně naplnila (mimo jiné) objektivní stránku přečinu, jímž byla
uznána vinnou. Nejvyšší soud považuje za vhodné jen pro úplnost dodat, že z
aplikační praxe je známo, že přestože předběžné opatření má představovat
prozatímní úpravu péče o nezletilé dítě a styku s ním, může trvat i relativně
dlouhou dobu (jako tomu bylo právě i v dané věci), a proto není důvod k tomu,
aby oběma druhům rozhodnutí nebyla přiznána stejná trestněprávní ochrana. Úprava poměrů k nezletilým dětem se navíc vyznačuje potřebou nových
(aktuálních) rozhodnutí v závislosti na plynutí času a v důsledku toho se
měnících potřeb dětí, případně i majetkových poměrů a možností rodičů; tak tomu
bylo i v posuzované věci, kdy od rozhodnutí soudu předběžným opatřením do
konečného rozhodnutí soudu uplynulo více než pět let a právě styk otce s dětmi
byl oproti předběžnému opatření upraven v konečném rozhodnutí odlišně.
Posuzováno optikou dovolací argumentace obviněné v tomto směru, by pak bylo
nezbytné, aby v případě dlouhodobého a opakovaného nerespektování rozhodnutí
soudu či dohody o výchově nezletilých dětí, bylo užito alespoň dvakrát některé
z předmětných opatření směřující k výkonu každého z těchto rozhodnutí, což
jistě nebylo úmyslem zákonodárce; předmětem ochrany tohoto trestného činu je
totiž zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválených dohod o
výchově nezletilých dětí, jenž by ovšem takový formalistický přístup (myšleno
však jen v teoretické rovině, neboť v případě obviněné byl znak daného
trestného činu záležející v podmínce, aby byla před posuzovaným jednáním
použita proti pachateli bezvýsledně opatření v občanském soudním řízení
směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově
nezletilých dětí, bezezbytku naplněn) značně znesnadňoval.
32. Co se týče námitek obviněné k naplnění subjektivní stránky daného
přečinu ve formě přímého úmyslu, Nejvyšší soud shledal, že ani tyto nejsou
důvodné. Jak již bylo výše v bodu 21. odůvodnění tohoto usnesení zmíněno,
obviněná je totiž staví na vlastní skutkové verzi spočívající v tvrzení
(odlišném od skutkových závěrů soudů obou stupňů), že předmětné tři styky otce
s dětmi nebyly uskutečněny jednak z důvodu jejích oprávněných obav o zdraví
dětí a celé rodiny v době tzv. první vlny koronaviru, a jednak z důvodu jejího
omylu ohledně začátku hlavních prázdnin dětí, kdy se domnívala, že nešlo o
běžný víkendový styk, nýbrž o styk prázdninový. Těmito námitkami se řádně a
podrobně zabývaly již oba soudy nižších instancí; z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními v tomto směru na straně
jedné a právním závěrem soudu o naplnění (též) subjektivní stránky daného
přečinu ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na
straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také
řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval
i obhajobou obviněné, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč ji považoval za
nelogickou, resp. nevěrohodnou a za provedenými důkazy vyvrácenou (srov.
zejména body 27., 28. a 30. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími
úvahami, skutkovými závěry i právním posouzením se ztotožnil i soud odvolací v
odůvodnění svého usnesení (srov. jeho bod 4.). Nejvyšší soud se s danými
úvahami a závěry, které již z důvodu procesní ekonomie zde není třeba opětovně
rekapitulovat a postačí na ně jen odkázat, rovněž plně ztotožňuje, a nemá, co
by jim mohl vytknout.
33. Obdobně nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněné, že
její jednání nelze posoudit jako trestný čin, neboť nedosahuje míry společenské
škodlivosti požadované § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož se domáhá
aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
34. K uvedené námitce obviněné je třeba nejprve připomenout, že podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu
zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní
zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne,
že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci
použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
35. Uvedená zásada tedy zajišťuje, aby prostředky trestního práva byly
použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního
prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní,
občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy
mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle
zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního
práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné,
ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
36. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní
represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněné
neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě
nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů nižších
instancí, že posuzované jednání obviněné vyžadovalo uplatnění trestní
odpovědnosti a trestněprávního důsledku s ní spojeného (srov. bod 6. odůvodnění
usnesení odvolacího soudu), neboť v dané věci opatření v občanském soudním
řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o úpravě styku s dětmi byla proti
obviněné použita opakovaně bezvýsledně (nejprve bezvýsledná výzva ze dne 24. 1.
2017, poté bezvýsledné nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co
283/2019-2185, a to za osm zmařených styků dětí s otcem). Obviněná totiž i poté
nerespektovala rozhodnutí soudu o úpravě styku s dětmi, a jeho výkon tudíž
mařila, když v dalších (nikoli jen, jak zdůrazňuje obviněná) třech případech (i
když jí v tom nebránily žádné objektivní důvody) nepředala děti jejich otci ke
styku. Takové jednání obviněné nelze v žádném případě bagatelizovat, neboť se
zcela zřejmě nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti. Jestliže obviněná v
této souvislosti zpochybňuje (celo)společenskou škodlivost a závažnost svého
jednání s tím, že rovněž zdůrazňuje soukromoprávní charakter dané věci, nelze s
ní v žádném případě souhlasit. Není možné přehlédnout, že v daném případě byly
vzájemné vztahy v rodině značně problematické, styk otce s dětmi se po celou
dobu od ukončení společného soužití realizoval sporadicky, a jak konstatovaly
opatrovnické soudy, rodinné vazby byly dokonce zcela přetrhány. Takovou
situaci, jež jistě není v zájmu nezletilých dětí a k níž obviněná jednoznačně
přispěla nerespektováním soudních rozhodnutí (najisto zjištěnými přinejmenším
jedenácti zmařenými styky otce s dětmi), je třeba považovat za celospolečensky
škodlivou.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné I. Č.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace. obviněné
byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v
trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr
o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyššímu
soudu nezbylo, než dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu