11 Tdo 712/2017

11 Tdo 712/2017-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. 9. 2017 dovolání

obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v

Liberci ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 121/2015, a rozhodl t a k

t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. T. o d m í t

á .

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 11. 2016,

sp. zn. 1 T 121/2015, byl obviněný J. T. uznán vinným ad 1) přečinem nedovolené

výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §

283 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání

s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné

činy a sbíhající se zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm.

a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem

Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, byl

obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku

odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku

Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, jakož i

všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost pak nutno uvést, že

citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo rovněž rozhodnuto

o vině a o trestu ohledně spoluobviněného J. I.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. T.

dopustil trestné činnosti tím, že

,,1) v přesně nezjištěné době v březnu nebo dubnu 2014 na různých místech ve F.

v okrese L. a jinde neoprávněně bez příslušného povolení ministerstva

zdravotnictví podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění

pozdějších změn a doplňků, prodal metamfetamin (pervitin) spoluobžalovanému J.

I., v množství nejméně 5 g za finanční částku 5 000 Kč, s vědomím, že

metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy

o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013

Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998

Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků,

2) v přesně nezjištěné době od měsíce dubna až do měsíce srpna roku 2014 ve F.

v okrese L. oslovil spoluobžalovaného J. I., zda by pro něho nechtěl vyrábět

metamfetamin (pervitin), s vědomím, že metamfetamin náleží mezi psychotropní

látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v

příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve

smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění

pozdějších změn a doplňků, s tím, že mu slíbil, že všechno pro výrobu zařídí a

nakoupí a za tímto účelem spoluobžalovanému J. I. opatřil zejména varné sklo,

destilační baňky, teploměr, indikátorové papírky pH, chemikálie – toluen,

červený fosfor, kyselinu o-fosforečnou, jód a kyselinu chlorovodíkovou a věci

koupil v prodejně Verkon, s. r. o., společnost pro vaši laboratoř v P. a

prodejnách Bauhaus a Globus v L. a předal je spoluobžalovanému J. I., kterému

pro účely výroby pervitinu sehnal dům v A. v. J. H. v okrese J. n. N., za který

mu zaplatil zálohu ve výši 10 000 Kč a platil nájem ve výši 7 000 Kč měsíčně a

následně mu nejméně v šesti případech opatřil lék Cirrus s obsahem

pseudoefedrinu vždy v množství 0,5 kg, celkem tedy nejméně 3 kg, ze kterých

spoluobžalovaný J. I. extrahoval pseudoefedrin, a dále spoluobžalovanému J. I.

opatřoval věci potřebné k výrobě metamfetaminu, a to jód, červený fosfor,

kyselinu ortofosforečnou, skleněný trychtýř, teploměry a skleněnou baňku, a za

využití všech popsaných věcí spoluobžalovaný J. I. neoprávněně bez příslušného

povolení ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových

látkách ve znění pozdějších změn a doplňků vyrobil metamfetamin (pervitin) v

množství nejméně 640 g s tím, že 540 g metamfetaminu předal obžalovanému J. T.

a 100 g metamefetaminu si ponechal jako odměnu za jeho výrobu“.

3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti

němu podal odvolání jak obviněný J. T., tak spoluobviněný J. I. Krajský soud v

Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací tato odvolání projednal a

rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, podle § 258 odst. 1 písm.

d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného J. T. v celém

rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal (při

nezměněných skutkových zjištěních) vinným ad 1), 2) zločinem nedovolené výroby

a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283

odst. 1, dost. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se

zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)

tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze

dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.

b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2

tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne

25. 11. 2015, sp. zn. 4 T 214/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento

výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Pro úplnost pak lze uvést, že rozsudkem odvolacího soudu

došlo ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. též k zrušení

napadeného rozsudku ve výroku o trestu ohledně spoluobviněného J. I. a

následnému novému rozhodnutí ve věci. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu

prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. T. prostřednictvím

svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že procesní pochybení a

další nedostatky soudů při dokazování v dané věci jednoznačně ovlivnily právní

posouzení skutku. V této souvislosti pak ve stručnosti poukázal na dosavadní

průběh odvolacího řízení, a to zejména na argumentaci odvolacího soudu stran

zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování o výslech jednotlivých

svědků. S těmito důkazními návrhy se odvolací soud dle názoru obviněného

vypořádal pouze formalisticky, přičemž s takovým postupem nelze souhlasit.

Jednalo se totiž o důkazy, kterými měla být prokázána souvislost s právním

posouzením obou stíhaných skutků, zejména pak skutku popsaného bod bodem 1),

jehož spáchání obviněný odmítá. Obviněný nadto zdůraznil, že soudy obou stupňů

dovodily jeho vinu ve vztahu k trestné činnosti pod bodem 1) pouze na základě

jediného důkazu, a to výpovědi spoluobviněného J. I. Závěrem pak obviněný

poukázal, že nebyl proveden žádný důkaz toho, že by se výroby drogy účastnil

jako spolupachatel, neboť přisuzované jednání nebylo úmyslným společným

jednáním obviněného a spoluobviněného J. I.

6. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §

265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí

nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 55 To 579/2016, v

části týkající se obviněného J. T., jakož i všechna další rozhodnutí na

zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.

přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném

rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

7. K dovolání obviněného J. T. zaslala státní zástupkyně činná u

Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO

508/2017 ze dne 25. 5. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto

dovolání nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,

zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního

řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2

tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u

věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i

oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále

Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti

upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že

dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání

jeho projednání.

IV. Důvodnost dovolání

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b

tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se

dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná

existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě

právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním

posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z

hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva.

12. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b

odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě

výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných

soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové

závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o

řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím

je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve

dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce

zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,

kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

13. Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a

námitky, že obviněnému nebylo prokázáno přisuzované jednání, konstatuje, že

tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování,

hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.

Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní

povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace

nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní

hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání,

zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto

námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají

převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají

pochybnosti o právní kvalifikaci.

14. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však

nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání

podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná

povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná

realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého

procesu.

15. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického

zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a

provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento

nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem

konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud

skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na

provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů

jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým

opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu

dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který

odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento

extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s

důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a

skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

16. Nejvyšší soud dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající

se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů není rovněž svojí povahou námitkou

hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu

spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod

(dále jen ,,Listina“) vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být

dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro

prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka

pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také

(pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z

jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

17. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém

rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů

vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry

(zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze

založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument,

podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost,

čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je

pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož

ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez

důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov.

např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález

Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního

soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze

dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).

18. Přestože obviněný námitku spočívající v existenci extrémního

nesouladu ve svém dovolání výslovně neuplatnil, při respektování výše uvedených

obecných předpokladů je s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný

skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o tzv. opomenuté důkazy ani o

žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

19. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že pokud obviněný

namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve

vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze

přisvědčit. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k nedovolené výrobě a

prodeji pervitinu ze strany obviněného je naopak možno poukázat na logické a

náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 557

verte - 558 verte), přičemž s těmito skutkovými závěry se v rámci svého

přezkumu plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 617 verte - 618 verte) a na

tomto místě také Nejvyšší soud. Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že soud

prvního stupně na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědi

spoluobviněného J. I., svědeckých výpovědí R. B., M. M., listinných důkazů v

podobě protokolů o provedení domovní prohlídky, dokladů o nákupu prostředků k

výrobě pervitinu, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie,

vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec

okolností, jež vedly k závěru, že obviněný J. T. prodal spoluobviněnému J. I.

psychotropní látku, a poté se společně s tímto podílel na zajištění její další

výroby. Námitka obviněného, že jeho vina byla dovozena pouze na základě

osamocené výpovědi spoluobviněného J. I. tak nemohla vůbec obstát. Nadto lze

poukázat, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích věnovaly i otázce

věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž tyto hodnotily

jednotlivě i v jejich souhrnu, zabývaly i rozpory a příčinami nejasností v

těchto výpovědích, a poté dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě

obviněného J. T., ale vycházely právě z výpovědi spoluobviněného J. I., jež

měla podporu i v dalších ve věci provedených důkazech. Je tak evidentní, že

argumentace obviněného je v tomto směru ryze účelová, neboť soudy obou stupňů

náležitě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti

i návaznosti na ostatní provedené důkazy a takový postup pak plně odpovídá

dikci § 2 odst. 6 tr. ř.

20. Nejvyšší soud dále konstatuje, že odvolací soud se náležitě zabýval

i všemi důkazními návrhy obviněného, avšak v tomto směru dospěl důvodně k

závěru, že tyto navrhované důkazy jsou pro rozhodnutí v dané trestní věci

nadbytečné, neboť jejich provedením by nemohlo být dosaženo žádné podstatné

změny skutkového stavu, nebo že se jednalo o důkazy, jež neměly souvislost s

projednávanou trestnou činností. V tomto ohledu pak lze v podrobnostech odkázat

na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu (č. l. 618), jenž se vyjádřil k

nadbytečnosti důkazních návrhů na výslech svědků R. B., M. M., T. P., J. K. a

O. J., a poté i k navrhovanému výslechu svědkyně M. H., jenž neměl relevantní

souvislost s předmětem řízení. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že důkazní

materiál, z něhož soud prvního stupně vycházel, lze označit za dostatečný pro

rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností, a soud prvního stupně při

provádění a hodnocení jednotlivých důkazů postupoval plně v souladu s § 2 odst.

6 tr. ř. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za situace, kdy odvolací soud ve

svém rozhodnutí tímto způsobem řádně vysvětlil neprovedení obviněným

navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost a nesouvislost s předmětem řízení,

nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů ani o porušení práva

obviněného na spravedlivý proces.

21. Pokud jde konečně o (skutkově koncipovanou) námitku obviněného, že u

jeho jednání nebylo prokázáno spolupachatelství, Nejvyšší soud pro úplnost

připomíná, že o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se jedná tehdy,

byl-li trestný čin spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob,

přičemž každá osoba odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné

jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde

tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky

skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým

jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež

je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze

spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články

řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k

přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou

podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni

spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné

přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako

činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,

tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí

zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž

předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu

konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že

jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu

společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a

kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck,

2012, s. 329-331).

22. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že skutkový stav, tak

jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z

dalších skutečností popsaných zejména v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů

(č. l. 558 verte, 618 verte - 619), poskytuje dostatečný podklad k závěru, že

se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s

omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Odvolací soud se

přitom ve svém rozsudku výslovně zabýval i postavením a rolí jednotlivých

obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž poukázal, že obviněný J. T.

nejprve oslovil spoluobviněného J. I., zda by pro něj pervitin nevyráběl,

společně pak vybírali prostředky k výrobě pervitinu, obviněný navštěvoval

nemovitost, kde se pervitin vyráběl, přičemž sjednal pronájem této nemovitosti

a poté si pro pervitin přijížděl. Na základě těchto skutečností tak odvolací

soud důvodně dospěl k závěru, že byť se obviněný J. T. sám osobně na přímé

výrobě psychotropní látky nepodílel, svým jednáním se podílel na zajištění

výroby a následném odběru pervitinu, a toto jeho jednání tedy představovalo

minimálně článek řetězu společných činností k přímému vykonání trestného činu a

ve svém celku tak zcela bez pochyb naplnilo znaky skutkové podstaty trestného

činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a

s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství

podle § 23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení

trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či

jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel.

Spolupachatelství totiž není žádnou zvláštní formou trestného činu (jako např.

příprava, pokus trestného činu nebo účastenství), neboť nijak nerozšiřuje

trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části

trestního zákona, a proto není nutné, aby ve výroku o vině bylo u

spolupachatelů citováno ustanovení § 23 tr. zákoníku (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).

23. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů

nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková

zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo

vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto

činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž

neměly důvodné pochybnosti, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů

naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 a §

134 odst. 2 tr. ř. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky

obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř.

24. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

obviněný J. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §

265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho

dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu

předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §

265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném

zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu