11 Tdo 720/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2025, č. j. 5 To 133/2025-413, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 118/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2025, č. j. 3 T 118/2024-373, byl obviněný J. B. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v celkové výměře pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné podal obviněný odvolání, kterým napadl výrok o vině i o uloženém trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 5 To 133/2025-413 tak, že napadený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a nově za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil v souladu s § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že: v přesně nezjištěné dny od měsíce července 2023 nejméně do konce prosince 2023 v XY, XY, okres XY, na různých místech, vědom si protiprávnosti svého jednání, když nevlastnil povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle platné právní úpravy, záměrně poskytoval dalším osobám psychotropní látku pervitin, přičemž pervitin – metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vytvořeným na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v úplném znění, a to: - O. T. prodal nejméně v 6 případech celkem nejméně 30 g pervitinu, - R. B. zdarma poskytl celkem nejméně 20 g pervitinu, a - dalším osobám přenechal k užití celkem 5 tzv. lajn pervitinu, dále v totožném období třikrát prodal D. R. přesně nezjištěný druh tablet s účinnou látkou pseudoefedrin nebo efedrin, ačkoliv věděl, že tyto tablety D. R. společně s dalšími osobami použije k výrobě pervitinu, kdy z takto poskytnutých léků D. R. následně společně s dalšími osobami vyrobil celkem nejméně 90 g pervitinu, přičemž pseudoefedrin a efedrin jsou prekurzory k výrobě drogy metamfetaminu ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekurzorech drog, ve znění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 7. 2023 č. j. 9 T 78/2023-170, jenž nabyl právní moci dne 18. 7. 2023, na základě schválené dohody o vině a trestu odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu, a k peněžitému trestu.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný J. B. napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2025, č. j. 5 To 133/2025-413, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2025, č. j. 3 T 118/2024-373, dovoláním, které podal prostřednictvím své obhájkyně a zaměřil jej proti výroku o vině. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Ve vztahu k dotčenému jednání dovolatel předně namítl, že oba soudy nižších stupňů provedly v projednávané věci rozsáhlé dokazování, avšak skutkové závěry těmto důkazům neodpovídají. Podle dovolatele soudy nižších soudů vyhodnotily jako věrohodné výpovědi svědků, které jsou v rozporu s jeho tvrzeními (s výjimkou zcela nevěrohodné výpovědi svědka D. R., která stojí v kontextu provedených důkazů zcela osamoceně). Naproti tomu výpovědi svědků O. T., I. H. a R. B., které jsou v souladu s jeho tvrzeními a na kterých navíc svědci setrvali i v rámci hlavního líčení, soudy vyhodnotily jako nevěrohodné, s čímž dovolatel vyjádřil nesouhlas. Vyjma toho byl svědek B. vyslechnut i krajským soudem v rámci veřejného zasedání, přičemž změnu své výpovědní verze tomuto soudu dostatečně a podrobně objasnil. Pokud by tedy odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy objektivně, nemohl dospět k závěru o vině obviněného, neboť svědectví výše uvedených svědků takový závěr minimálně znevěrohodňují.

6. K osobě svědka D. R. dovolatel doplnil, že se přímo od jeho osoby dozvěděl, že byl přímým svědkem vraždy a od té doby je v ambulantní psychiatrické péči. Z toho obviněný dovodil nevěrohodnost jeho svědectví, neboť má za to, že tento svědek nerozlišuje mezi skutečností a svými představami a navíc má tendenci manipulovat s lidmi, a to vše za účelem zajištění vlastní bezpečnosti. K osobě svědka L. K. dovolatel uvedl, že mu v jiné trestní věci bylo soudem přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, a proto je povinností tohoto svědka uvádět pravdu ve všech případech, tedy i v této projednávané věci, aby mu byl tento status zachován. K výpovědím ostatních svědků se dovolatel již explicitně nevyjádřil, pouze odkázal na obsah svého řádného opravného prostředku, kterým napadl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné.

7. Krajský soud v Ostravě po projednání věci ve veřejném zasedání a doplnění dokazování konstatoval, že v dané věci neshledal vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení jeho práva na obhajobu. Dovolatel však s tímto závěrem vyjádřil nesouhlas, když trvá na tom, že mu předsedkyní senátu okresního soudu nebylo umožněno řádně se hájit, čímž byl krácen na svých procesních právech. Vyjma toho zmínil, že ani jeho zadržení neproběhlo zcela zákonným způsobem (aniž by však tuto repliku jakýmkoli způsobem dále ve svém podání rozvedl).

8. Jelikož soudy nižších stupňů odvodily jeho vinu toliko z nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu nevytvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, není podle náhledu dovolatele možné učinit objektivní závěr o jeho vině. Současně nelze vyloučit možnost jiného skutkového závěru, pročež dospěl k přesvědčení, že soudy nižších stupňů měly v projednávané věci aplikovat základní procesní zásadu in dubio pro reo.

9. S ohledem na výše uvedené okolnosti dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2025, č. j. 5 To 133/2025-413, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2025, č. j. 3 T 118/2024-373, a následně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného soudem prvního stupně k jeho obsahu ve stanové lhůtě, resp. až do okamžiku konání neveřejného zasedání o tomto dovolání, nikterak věcně nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

12. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

14. Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.

15. Předmětný dovolací důvod tedy umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (zjevným) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru.

16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

17. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného J. B. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněnému, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř.

18. Obviněný ve vztahu k jím zpochybňovaným jednáním opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které v podstatě namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jeho vině stran skutku popsaného ve výrokové části rozsudku okresního soudu. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti prokázat jeho vinu bez důvodných pochybností, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

19. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolatel svými výhradami toliko opětovně odmítá zásadní skutková zjištění, aby stran projednávaného protiprávního jednání prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být dostatečně prokázáno, že se uvedeného trestného činu dopustil. Těmito tvrzeními však pouze demonstroval své subjektivní přesvědčení, že provedená skutková zjištění jej z předmětných jednání neusvědčila, v důsledku čehož (v rámci své obhajoby) usiluje o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a opětovné projednání věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu značně příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však obviněný všechny své námitky znovu zaměřil toliko proti provedeným důkazům, resp. na jejich podkladě učiněným skutkovým závěrům, což je ovšem ve fázi dovolacího řízení z pohledu vymezených dovolacích důvodů nepřípustné.

20. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Takovéto zásadní pochybení v rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný sice namítl s odkazem na jeho první procesní alternativu, nicméně Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran obviněným zpochybňovaného jednání řádně zjištěn a bez důvodných pochybností prokázán. V dané věci nebyly shledány žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, tím méně pochybnosti klíčové, neboť oba soudy nižších stupňů se pečlivě zabývaly neshodami ve výpovědích jednotlivých svědků z přípravného řízení i hlavního líčení (u svědka D. R. vypovídajícího rovněž u veřejného zasedání o odvolání), načež závěry stran svých skutkových zjištění řádně a přesvědčivě odůvodnily.

22. Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Karviné ve vztahu k projednávanému trestnímu jednání vyslechl (vedle osoby samotného obviněného) celou řadu na věci více či méně zainteresovaných svědků. Jedná se zejména o svědky D. R., R. B., O. T., F. M., T. S., I. H., L. K., M. K., M. A. a D. D. (včetně dalších osob, jejichž svědectví však byla soudem vyhodnocena jako méně podstatná). Soud prvního stupně své dokazování doplnil také řadou listinných důkazů, zejména výsledkovou zprávou k toxikologickému vyšetření obviněného, opisy rejstříku trestů a zprávami o jeho pověsti apod. Ve věci se jako podstatné jeví rovněž rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 7. 2023, č. j. 9 T 78/2023-170, kterým byl dovolatel uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a následně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem (za současného uložení trestu peněžitého a trestu propadnutí věci), jakož i další rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě vztahující se k odsouzení ve věci slyšených svědků F. M., I. H., R. B., D. R., L. K., M. A., T. S. a O. T.

23. Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku zpochybňuje hodnocení výše uvedených důkazů, je třeba konstatovat, že obhajoba obviněného po celou dobu trestního řízení usiluje o zásadní zpochybnění zásadních skutkových zjištění za účelem prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů. Na tomto základě svou osobu v podstatě hodnotí jako nevinou a žádá nové projednání své trestné činnosti, přestože ta byla výše uvedenými důkazy detailně a přesvědčivě zmapována.

24. V rámci svého dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) brojí proti důkazům, které soudy nižších stupňů vyhodnotily jako věrohodné, které jsou však v přímém rozporu s tvrzeními obviněného, a naopak vyzdvihuje důkazy, které soudy vyhodnotily jako nevěrohodné (zejména výpovědi svědků O. T., I. H. a R. B.), které hodnotí jako pravdivé a věrohodné, neboť jsou plně v souladu s jeho výroky o průběhu skutkového děje. Přitom však své námitky ponechal v podobě velmi nekonkrétní polemiky, aniž by věcně reagoval na pečlivá odůvodnění Okresního soudu v Karviné (viz odůvodnění rozsudku v bodech 17. – 18., 43.) i Krajského soudu v Ostravě (viz odůvodnění rozsudku v bodech 31. – 49.), v rámci kterých se oba soudy dostatečně a velmi detailně vypořádaly mimo jiné se všemi námitkami obviněného, které směřoval především proti hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí.

25. Povinností dovolatele, který odkazuje na předmětný dovolací důvod, je přitom řádná konkretizace namítaného rozporu rozhodných skutkových zjištění na straně jedné a obsah provedených důkazů na straně druhé, zvláště pokud se jedná o rozpor „zjevný“, tedy velmi závažný či extrémní. Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají předpokladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který Nejvyššímu soudu nařizuje přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Jak již bylo konstatováno výše, předmětný dovolací důvod - kterak vyplývá z jeho zákonného znění - věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, a to případ zásadní deformace provedených důkazů, dále případ použití procesně nepoužitelných důkazů a konečně vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností od 1. 1. 2022) však nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu na jakékoli otázky skutkového charakteru. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“.

26. Odlišné vymezení dovolacího důvodu podle současného znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oproti stavu platnému před citovanou novelizací trestního řádu) přitom podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. V souvislosti s tím Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve nejednou konstatoval, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, není je dovolací soud povinen za něho jakkoli dohledávat či domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 452/07).

27. Již jen z těchto důvodů tak nelze velmi nekonkrétní tvrzení dovolatele o věrohodnosti svědectví O. T., I. H. a R. B. a naopak naprosté nevěrohodnosti svědků D. R. a L. K. akceptovat.

28. Nejvyšší soud stran výše uvedených svědectví ověřil, že svědci O. T. a D. R. obviněného již v přípravném řízení označili za osobu, která distribuovala pervitin anebo tablety s účinnou látkou pseudoefedrin nebo efedrin, ze kterých lze tzv. českou cestou laboratorně extrahovat metamfetamin (pervitin). Konkrétně svědek T. v přípravném řízení vypověděl, že od obviněného odebral cca 30 g pervitinu (č. l. 75), avšak u hlavního líčení uvedl, že si již na nic nepamatuje. Za tohoto stavu mu byla ve smyslu § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. předestřena jeho výpověď z přípravného řízení, kterou učinil za přítomnosti obhájce obviněného a státní zástupkyně, načež svědek připustil, že od obviněného „nějaký pervitin měl, ale už si to nepamatuje“ (č. l. 253 verte). Rovněž svědek D. R. v přípravném řízení vypověděl, že poté, co byl obviněný propuštěn z vazby, od něj třikrát získal léčivo s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu na výrobu pervitinu, přičemž se vždy jednalo o sáček za 28.000 Kč, ze kterého byl schopen vyrobil 30 až 40 g pervitinu (č. l. 90). U hlavního líčení svoji výpověď z přípravného řízení označil za křivou, neboť údajně vypovídal pod nátlakem policie a státní zástupkyně. Po poučení o podstatě trestného činu křivého obvinění a zákonným způsobem provedeném předestření jeho výpovědi z přípravného řízení však jmenovaný svědek výslovně potvrdil, že jeho výpověď z přípravného řízení je pravdivá, přičemž její následnou změnu vysvětlil tím, že se stal obětí výhrůžek ze strany spoluvězňů, neboť obviněný „má všude velké kontakty“ (č. l. 255 verte).

29. Oba soudy nižších stupňů tedy nikterak nepochybily, pokud vyhodnotily výpovědi svědků O. T. a D. R., pronesené u hlavního líčení (kterými se pokoušely svědčit ve prospěch obviněného) jako nevěrohodné, neboť svědek T. své svědectví z přípravného řízené nejprve sám relativizoval a svědek R. po předestření rozporů posléze verifikoval (přičemž soudu prvního stupně ozřejmil důvody, které jej ke změně jeho výpovědi u hlavního líčení vedly).

30. V neprospěch obviněného vypovídal rovněž svědek R. B. (který u hlavního líčení odmítl vypovídat, neboť se domníval, že by si svojí výpovědí mohl přivodit trestní stíhání, č. l. 256), jenž u veřejného zasedání před odvolacím soudem výslovně uvedl, že to, co vypovídal v průběhu vyšetřování, není pravda. Poté, co mu byla předestřena jeho výpověď z přípravného řízení, v níž uvedl, že na Silvestra roku 2023/2024 se konala u I. H. v XY oslava, na níž byl přítomen rovněž obviněný, který přijel na oslavu taxíkem a během ní nechal na stole pět „čar“ pervitinu připravených k užití. Vyjma toho v přípravném řízení doplnil, že od obviněného po jeho propuštění z vazby (v předešlé trestní věci) obdržel 20 g pervitinu na dluh (na č. l. 98-99). Před krajským soudem však tento svědek prohlásil, že v přípravném řízení uvedl nepravdu z důvodu nemoci své matky, nicméně již nedokázal nikterak přesvědčivě objasnit, jakým způsobem měl zdravotní stav jeho matky souviset s jeho údajně nepravdivou výpovědí učiněnou vůči osobě obviněného (č. l. 409 verte). Za tohoto stavu tak nelze shledat jakkoli nesprávným postup krajského soudu, který jeho výpověď učiněnou ve veřejném zasedání odmítl jako zcela nevěrohodnou (viz bod 41. odůvodnění jeho rozsudku).

31. Pakliže výše jmenovaní svědci naznačili jako důvod údajně nepravdivé výpovědi nátlak, který na ně měl být vyvíjen ze strany vyšetřovatele či dalších policistů, je nutné zdůraznit, že těmto námitkám ve spisovém materiálu nic neodpovídá. Naopak nelze přehlédnout, že při výslechu všech svědků byla osobně přítomna státní zástupkyně, jakož i obhájce obviněného (č. l. 76, 91, 99), pročež lze spolehlivě vyloučit, že by za takovéto situace byla ze strany policejního orgánu vyvíjena jakákoli nepřípustná aktivita, která by ze strany přítomných osob, tj. obhájce obviněného a státní zástupkyně, zůstala bez adekvátní odezvy.

32. Ze spisového materiálu je rovněž zjevné, že svědci L. K. a I. H. vypovídali u okresního soudu ve prospěch obviněného (ostatně se jednalo o svědky obviněného). Svědek L. K. se přitom pokusil znevěrohodnit osobu svědka D. R. tvrzením, že se jedná o osobu „trošku narušenou“. Podle jeho mínění měl svědek R. v úmyslu obviněnému uškodit, neboť „mu dlužil dost peněz, a proto byl rád, že jej zavřeli a že mu nemusí finanční prostředky vracet“ (č. l. 256-257). Naopak svědek I. H. popřel, že by byl obviněný osobně přítomen oslavy na Silvestra roku 2023, neboť svědek daný den trávil doma ve společnosti své matky, svědka B. a jeho partnerky, přičemž s obviněným, který přes původní záměr na oslavu vůbec nedorazil, byl toliko v telefonickém kontaktu svědek B. Svědek současně připustil, že obviněného zná, nicméně kategoricky popřel, že by kdy distribuoval psychotropní látky (č. l. 252-253).

33. Ačkoli lze připustit, že oba výše jmenovaní svědci vypovídali ve prospěch obviněného (kterak dovolatel namítá), jejich svědectví oba soudy nižších stupňů oprávněně vyhodnotily jako nevěrohodná, neboť nezapadla do kontextu prověřovaných skutkových zjištění, pročež neměla procesní sílu změnit zjištěné skutkové závěry ve prospěch obviněného. Za daného stavu je proto namístě odmítnout prostou proklamaci dovolatele, že závěr o jeho vině z provedených důkazů nevyplývá nebo že soudy „uvěřily toliko důkazům usvědčujícím a neuvěřily důkazům vyvinujícím“. Naopak je zjevné, že se dovolatel svými námitkami fakticky domáhá toho, aby Nejvyšší soud zavázal soudy nižších stupňů k přehodnocení jimi provedených důkazů a na podkladě toho, aby rozhodly – a to v rozporu s obsahem provedených důkazů – v jeho prospěch. Obviněný se totiž charakterem podaných námitek snaží docílit toho, aby po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí oba soudy nižších stupňů nově uvěřily svědeckým výpovědím, které na podkladě podrobného odůvodnění původně vyhodnotily jako nevěrohodné a naopak ty výpovědi, které odůvodněně považovaly za věrohodné, nově odmítly.

34. V tomto směru lze jistě v obecné rovině připustit, že obviněný má právo se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům, avšak samotné hodnocení provedených důkazů provádí výhradně nezávislý soud. Pakliže dovolatel namítl, že z provedených důkazů není možné jeho vinu odvodit, je nutné naopak konstatovat, že hodnocení důkazů ze strany okresního i krajského soudu není v nyní projednávané věci nikterak tendenční či účelové. Dovolací soud nezjistil, že by soudy vybraným skutkovým zjištěním přisoudily větší než odpovídající důkazní hodnotu. Je to naopak obviněný, který ve svém dovolání vědomě pomíjí tvrzení konkrétních osob či obsah jednotlivých důkazů, jimiž byl soudem prvního stupně projednávaný skutkový děj bez důvodných pochybností prokázán. Přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků projednávaného zločinu, nebyl zjištěn žádný, natož zjevný nesoulad.

35. K popěrným tvrzením obviněného stran jeho viny je namístě doplnit, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, aby skutečně vedla k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což v tomto případě nelze tvrdit, ježto obviněný své námitky založil na pouhém zpochybňování logických skutkových závěrů bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Nadto dovolatel v rámci své ryze účelové obhajoby (založené na čistě subjektivním hodnocení provedených důkazů) dospěl ke zcela absurdnímu tvrzení o své nevině, přestože bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že opakovaně prodával a jinak jinému opatřil jak psychotropní látku metamfetamin, tak i prekurzor (tablety s obsahem efedrinu nebo pseudoefedrinu), přičemž takový čin spáchal, ačkoli byl za totožnou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen.

36. Pokud dovolatel ve svém podání stran výpovědí jednotlivých svědků v podrobnostech pro stručnost odkázal na část svého odvolání, je třeba takto postavenou námitku striktně odmítnout. Nejvyšší soud totiž v rámci své rozhodovací praxe již dříve nejednou judikoval, že dovolatel není oprávněn „krátit“ svoji dovolací argumentaci pouhým odkazem na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení (včetně závěrečné řeči před soudem prvního či druhého stupně, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Z obsahového hlediska tedy nelze vzhledem k existenci výčtu dovolacích důvodů, a tedy ani argumentačním limitům dovolatele, chápat dovolání jako „druhé odvolání“, a proto jakékoli odkazy na kteroukoli jeho část jsou zcela neakceptovatelné.

37. Za obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu nebylo možné vyhodnotit ani výtku dovolatele směřující proti postupu předsedkyně senátu Okresního soudu v Karviné, která údajně měla obviněnému bránit v realizaci jeho práva na obhajobu. Ani tuto svoji výhradu obviněný nikterak blíže nekonkretizoval, pročež Nejvyšší soud se stejnou mírou obecnosti konstatuje, že na straně soudu prvního stupně neshledal žádné závažné procesní deficity, a to s jedinou výjimkou, na kterou však již přiléhavě reagoval Krajský soud v Ostravě v bodě 27. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedené pochybení však zjevně nemělo jakýkoli vliv na správnost soudních rozhodnutí, neboť z problematického protokolu o výslechu zadržené osoby soudy zjevně neodvodily žádné konkrétní skutkové zjištění.

38. K případným jiným procesním vadám se dovolací soud nemohl vyjádřit pro naprostou nekonkrétnost vznesených námitek, pročež se omezil na pouhé ověření skutečnosti, že se obviněný aktivně zúčastnil všech hlavních líčení i veřejného zasedání o odvolání, přičemž u všech soudních jednání byla přítomna i jeho obhájkyně. Obviněný byl rovněž soudem prvního stupně řádně vyslechnut, měl možnost klást všem vyslýchaným svědkům otázky a k jejich svědectvím, jakož i ke každému dalšímu prováděnému důkazu se měl možnost vždy řádně vyjádřit, stejně jako mu bylo umožněno právo závěrečné řeči a právo posledního slova, kterého však u hlavního líčení nevyužil. Taktéž veřejného zasedání o odvolání se obviněný účastnil osobně, když přítomna byla i jeho obhájkyně, a současně mu byla dána možnost řádné realizace jeho obhajovacích práv. Z toho je zjevné, že nejen okresní, ale ani krajský soud obviněnému nikterak nebránily v aktivní účasti na realizaci jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu (viz čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stejně tak se Nejvyšší soud nemohl nikterak vyjádřit k prostému a zcela nepotvrzenému tvrzení obviněného, že jeho zadržení „proběhlo ne zcela zákonným způsobem“.

39. Stejně nepodložená jsou i tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů odvodily svůj závěr o jeho vině přisouzeným skutkem na základě důkazů, které ve svém souhrnu nevytvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, ze které by vyplynul objektivní závěr o jeho vině a že údajně není možné vyloučit možnost jiného skutkového závěru, pročež měla být aplikována základní procesní zásada in dubio pro reo.

40. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že v trestním řízení je třeba vycházet z nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Důvodné pochybnosti by se tak měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení jednotlivého či jednotlivých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Řádně provedené důkazy je současně nezbytné hodnotit v souladu s principy vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř. ve vzájemných souvislostech, což je postup, kterým lze odstranit případné pochybnosti.

41. Nutným předpokladem použití této zásady je přitom reálná existence důvodných pochybností ve vztahu k projednávanému skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pravidlo in dubio pro reo je tudíž na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Navíc se musí jednat o pochybnosti závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Naopak svědčí-li důkazy o vině obviněného způsobem, že soud projednávající daný případ o jeho spáchání nemá žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

42. V dovoláním napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů jsou skutkové závěry opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně, z jehož skutkových závěrů vycházel i odvolací soud při svém rozhodnutí o vině obviněného. V nyní posuzované věci tedy nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, neboť soudy nižších stupňů neměly o skutkových závěrech, jež byly učiněny na základě řádně provedených důkazů, žádné pochybnosti.

43. Lze tedy konstatovat, že dovolatel v rámci své ryze účelové obhajoby, založené na čistě selektivním (izolovaném) hodnocení provedených důkazů, dospěl ke zcela absurdnímu tvrzení o své nevině, a to přesto, že jeho vina byla bez důvodných pochybností prokázána. Zproštění viny by tedy muselo být založeno na nelogickém a iracionálním úsudku. Stávající argumentaci obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) je proto nutné označit za pouhou skutkovou polemiku, v rámci které uvádí vlastní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový postup však nemohl být Nejvyšším soudem akceptován, neboť obviněný uplatněné skutkové námitky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Ve skutečnosti takto postavenou argumentaci nemohl podřadit pod žádný zákonem výslovně vymezený dovolací důvod, neboť svojí argumentací pouze pokračuje ve své popěrné obhajobě, aniž by akceptoval zásadní důkazní argumenty obou soudů nižších stupňů.

44. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami směřovanými proti výroku o vině považuje Nejvyšší soud závěrem za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je totiž zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

VI. Závěr

45. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval námitky skutkového charakteru, jež uplatnil již dříve během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich podstatou je však toliko věcná polemika s výsledky dokazování řádně provedeného soudem prvního stupně, s nimiž se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. Odlišná interpretace skutkových zjištění přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když oba soudy nižších instancí svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace a z nich vzešlých skutkových závěrů, které s provedenými důkazy plně korespondují, a to při plném respektování zásady volného hodnocení důkazů i principu presumpce neviny.

46. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je v nyní posuzované věci patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.

47. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2025, č. j. 5 To 133/2025-413, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2025, č. j. 3 T 118/2024-373, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. B. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.

48. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu