USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 dovolání obviněných 1. D. V., Rousínov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 2. D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a 3. D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 2 To 94/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. V., D. B. a D. P. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 48 T 4/2023, byli obvinění D. V. (dále též jen „obviněný č. 1“) a D. B. (dále též jen „obviněný č. 2“) uznáni vinnými pod bodem I., II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, a obviněný D. P. (dále též jen „obviněný č. 3“) byl uznán vinným pod bodem I., II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný č. 1 odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst.1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 2 400 000 Kč. Podle § 70 odstavec 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 70 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Obviněný č. 2 byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč. Podle § 70 odstavec 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Obviněný č. 3 byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných Z. S., M. G., V. F. a J. S.
4. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 2 To 94/2024, o odvolání státního zástupce, obviněných č. 1, č. 2 a dalších čtyř obviněných tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil mj. ve výroku o trestu odnětí svobody a o trestu propadnutí věci v části vyslovené podle § 70 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, uložených obviněnému č. 1, ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o peněžitém trestu uložených obviněnému č. 2, a ve výroku o trestu odnětí svobody uloženému obviněnému č. 3.
5. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně dovolatelů nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému D. V. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný D. B. byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu odvolací soud dále uložil peněžitý trest ve výši 1 600 000 Kč. Obviněný D. P. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněných D. V. a D. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění podrobně popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění, s nimiž se plně ztotožnil též odvolací soud. Jen velice stručně lze připomenout, že podle soudy učiněných skutkových závěrů, se dovolatelé společně s dalšími osobami, jako členové organizované skupiny působící přinejmenším na území České republiky, Slovenské republiky a Brazílie, nejméně v době od konce roku 2015 do 25. 9. 2022 způsobem v rozhodnutí soudů podrobně popsaným se podíleli na neoprávněné distribuci léčiv obsahujících různé omamné a psychotropní látky, a to zejména jejich dovozem, vývozem, nákupem a prodejem.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim.
7. Obviněný D. V. podal prostřednictvím svých obhájců dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
8. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení konkrétně namítal, že k činu se již v přípravném řízení doznal, nesouhlasil ale s použitou právní kvalifikací a popíral finanční efekt, který měl mít ze svého
jednání. Následně se dovolatel zaměřil na nesprávné právní posouzení existence organizované skupiny působící ve více státech, když osoby, které úkoloval, využíval nesystematicky, tyto o sobě nevěděly, případně neměly ponětí o rozdělení činností, tedy neexistovala potřebná plánovitost a koordinovanost. Obviněný vznesl námitky i vůči nesprávnému právnímu posouzení existence úmyslu získat prospěch velkého rozsahu. Ve vztahu k zisku z posuzovaného jednání, uvedl, že soudy od něj neodečetly pořizovací náklady.
Vytkl také nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který měl rezignovat na svou povinnost řádně odůvodnit aplikovatelnost ustanovení trestních předpisů. Poslední část svého dovolání věnoval uložení trestu zjevně excesivního a neslučitelného s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dovolatel se zejména zaměřil na skutečnost, že odvolací soud se odklonil od soudem prvního stupně užitého postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a trest mu zpřísnil, přičemž dostatečně nezvážil okolnosti činu a míru škodlivosti jeho jednání a uložil mu nepřiměřeně přísný trest. Podle obviněného míra společenské škodlivosti jeho jednání je diametrálně odlišná od ostatních případů, na které běžně dopadá právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku. Navíc odvolací soud nepřihlédl k postoji obviněného, který se doznal ke stíhanému skutku a po celou dobu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně jeho osoby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024, č. j. 2 To 94/2024-3727, dále též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2024, č. j. 48 T 4/2023-3541, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný D. B. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný namítal, že mu vůbec nebylo prokázáno naplnění objektivní, jakož i subjektivní stránky posuzované trestné činnosti. Soudy se nevypořádaly s tím, že léky, které měl zasílat, nebyly drogami či prekurzory, ale léčivy. Jejich distribuce potom nemohla být posuzována jako trestný čin. Pod objektivní stránku uvedeného trestného činu nelze podřadit nedovolené nakládání s přípravkem obsahujícím prekurzor, ale pouze nedovolené nakládání s prekurzorem. Pokud přípravky obsahující látky spadající do skupiny prekurzorů tvořily součást běžných léčiv, potom s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU C-497/16 ze dne 2. 3. 2017, by na obchody s těmito látkami na území Evropské unie, pakliže nebylo prokázáno, že dochází k jejich distribuci za účelem výroby psychotropních látek, nebylo možné pohlížet optikou trestního práva. Obviněný dále vytkl vadu opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy bezdůvodně a bez řádného vysvětlení neprovedly důkaz fakturami prokazujícími, že byl provozovatelem terminálu Sazka, kde obviněný č. 1 prováděl sázky. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný s odůvodněním, že odvolací soud bezdůvodně a chybně neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku za situace, kdy se k trestné činnosti doznal.
11. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2024, č. j. 48 T 4/2023-3541, tak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024, č. j. 2 To 94/2024-3727, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Obviněný D. P. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
13. Podle dovolatele je potřeba vyhodnotit, zda jde o trestnou činnost s ohledem na charakter látek, které se nacházely v prodávaných lécích, zda jde o léky v seznamech o návykových látkách označené za vysoce návykové látky či jako návykové látky obecně. Je nutné zabývat se množstvím daných látek v prodaných lécích, neboť zjevně došlo k prodeji léků, nikoliv substance obsahující návykové látky, které by měly sloužit k výrobě drog či ke zneužívání. Do činnosti bylo sice zapojeno více osob, to však samo o sobě nemusí znamenat, že šlo o organizovanou skupinu. Celá skupina obviněných se nedala dohromady za účelem páchání trestné činnosti, nešlo o organizaci ve smyslu dělby činnosti v rámci páchané trestné činnosti, společného plánování trestné činnosti, rozdělování zisku, mezi obviněnými byla komunikace otevřená. Ve vztahu k uloženému trestu namítl, že v projednávané věci se nejednalo o tvrdé drogy. Obviněný D. V. prodával léky primárně nikoliv za účelem zisku. Prodej léků byl na webu zcela transparentní a dodávky množství byly omezené. Soud prvního stupně postupoval správně, když mu uložil trest ve výměře pod zákonnou trestní sazbou, nicméně vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně vysoký. V těchto souvislostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 417/2017. Uložený trest odnětí svobody odvolacím soudem ve výměře 8,5 roku je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. K tomu zmínil řadu polehčujících okolností, a to především plnou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, nápomoc při rozkrývání věci, své plné doznání, projevení lítosti, předchozí bezúhonnost a skutečnost, že z trestné činnosti neměl žádný finanční prospěch.
14. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024, č. j. 2 To 94/2024-3727, v rozsahu týkající se jeho osoby, zrušil a soudu vrátil věc k dalšímu projednání.
15. Opisy dovolání všech obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obvinění vytkli především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně k němu téměř žádné konkrétní námitky neuvedli. Jedinou výjimkou je údajné opomenutí provedení důkazu fakturací se společností Sazka, a. s., kterýžto důkaz navrhl obviněný D. B. Tento obviněný byl nicméně k peněžním transakcím podrobně vyslechnut v rámci hlavního líčení konaného dne 17. 1. 2024, přičemž soudy poté v souhrnu s dalšími provedenými důkazy došly k jednoznačným závěrům ohledně výše prospěchu získaného z trestné činnosti a zdrojů, z nichž vyplynul. Uplatněná námitka je tedy neopodstatněná, neboť obviněným navržený důkaz byl zjevně nadbytečný.
16. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., námitky obviněných tomuto dovolacímu důvodu v zásadě (mnohdy s jistou mírou tolerance) odpovídají.
17. První námitka obviněných se týkala naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.“ Takovou námitku sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, státní zástupce ji však pokládá za neopodstatněnou. Oba soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že z komplexu provedených důkazů – četnou telefonickou komunikací konspirativního charakteru nevyjímaje – lze při systémovém a logickém hodnocení dovodit, že všichni dovolatelé se na aktivitách organizované skupiny zajišťující, přechovávající a distribuující léčiva obsahující návykové látky podíleli jako její členové či ve spojení s ní. Soudy přitom zohlednily taktéž konkrétní míru, jíž se jednotliví obvinění na činnosti podíleli. U obviněného D. P. akcentovaly, že v porovnání s jinými spoluobviněnými se v jeho případě jednalo o kratší období a menší intenzitu páchaní trestné činnosti, avšak rozhodně nešlo o aktivity nahodilé či ojedinělé, odtržené od trestné činnosti zbylých spoluobviněných. Rovněž on se aktivně podílel na trestné činnosti a bylo prokázáno, že se dostal do kontaktu alespoň se dvěma dalšími členy organizované skupiny. Zmíněná nižší intenzita našla svůj odraz v uložených trestech, neboť v jeho případě byl aplikován postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. U dalších dvou dovolatelů bylo provedeným dokazováním nade vši pochybnost prokázáno, že jako vůdčí persony a hlavní organizátoři trestné činnosti za spolupráce s dalšími spoluobviněnými nakupovali, přechovávali a distribuovali léčiva ve více státech (přinejmenším v tuzemsku, na Slovensku a v Brazílii), a tedy v rámci organizované skupiny. Závěrům soudů o naplnění uvedené zvlášť přitěžující okolnosti nelze nic vytknout.
18. Následně se státní zástupce zabýval námitkou spočívající ve zpochybnění znaku „nakládáním s omamnou nebo psychotropní látkou, přípravkem obsahujícím omamnou nebo psychotropní látku, prekursorem nebo jedem“. Tento trestný čin může být naplněn mj. takovým jednáním pachatele, který některým ze způsobů popsaných v § 283 odst. 1 tr. zákoníku nakládá mj. s přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku. Takovým přípravkem je přitom míněn roztok nebo směs v jakémkoli fyzikálním stavu obsahující některou omamnou nebo psychotropní látku. Z logiky věci se může jednat také o léčiva obsahující některou látku ze seznamu návykových látek obsažených v přílohách k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. Podle dosavadní judikatury je neoprávněné nakládání s léčivy obsahujícími psychotropní či omamné látky jedním z typů jednání, jež spadají pod skutkovou podstatu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce se jedná o zcela jinou situaci, než je nakládání s léčivými přípravky obsahujícími efedrin či pseudoefedrin (tedy prekursor), kteroužto problematiku řeší Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018. Samotné léčivé přípravky obsahující efedrin či pseudoefedrin totiž prekursorem nejsou. V aktuálně řešené trestní věci se však jednalo o nakládání se zcela jinými přípravky, totiž s léčivy, která již obsahovala omamné a psychotropní látky. Rozdílnou povahu jednání obviněných v porovnání s tím, kdy by bylo nakládáno např. s tvrdými drogami, soudy v kontextu dalších skutkových zjištění do jisté míry zohlednily v rámci ukládaných trestů.
19. Obvinění č. 1 a č. 2 zpochybnili výši zisku, resp. prospěchu, neboť právě v jejich jednání byla dovozena zvlášť přitěžující okolnost podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a bylo jim tedy přičteno k tíži, že čin spáchali v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu. Soudy na základě provedeného dokazování ustálily množství minimálního počtu přivezených léků. Marži poté zjistily ze zachycené elektronické komunikace a z výpovědi svědkyně A. H. Soudy od takto celkově zjištěné výše odečetly nutné náklady v podobě nákupní ceny a získaly tak minimální čistý zisk. Takovému postupu nelze nic vytknout. Ačkoliv soudy nezjistily přesné množství distribuovaných léků obsahující omamné a psychotropní látky, prokázaly, že obvinění vygenerovali „čistý zisk“ významně převyšující dolní hranici prospěchu velkého rozsahu. To je zcela dostačující pro aplikaci daného ustanovení.
20. Obdobně nelze mít podle názoru státního zástupce žádných výhrad ani proti závěru soudů o zaviněném jednání všech obviněných. Ve vztahu k základní skutkové podstatě všichni velmi dobře věděli, že pro obchodování s předmětnými léčivy nedisponují žádným oprávněním. Enormní množství desetitisíců léků, s nimiž bylo nakládáno, pak u všech nepochybně odůvodňuje také přinejmenším nedbalostní zavinění ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V případě obviněných č. 1 a č. 2 pak toto množství ve spojení s finančním profitem, který obchodem získali a jenž přesáhl 10 milionu Kč (a který také s ohledem na množství léků zjevně zamýšleli získat), odůvodňuje rovněž závěr o úmyslném zavinění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
21. Pokud se týká námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, tyto lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což explicitně učinil pouze obviněný D. P. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Shora nastíněné ale rozhodně není případem dovolatelů, neboť tresty odnětí svobody byly obviněným D. V. a D. B. Vrchním soudem v Olomouci uloženy při dolní hranici zákonné trestní sazby, respektive v případě obviněného D. P. byl trest za využití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen dokonce pod touto hranicí. Výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněnými vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ovšem obvinění nevytkli žádnou takovou vadu, která by uvedený dovolací důvod v tomto směru naplňovala. V rámci žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však ani tresty odnětí svobody uložené dovolatelům a spojené s přímým výkonem ve věznici, ani tresty propadnutí věci či peněžité tresty uložené obviněným č. 1 a 2, rozhodně nejsou, neboť jejich rozsah, výše a způsob výkonu byly soudy odůvodněny řádně a s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu. Soudy ve svých rozsudcích explicitně zohlednily nižší míru společenské škodlivosti, resp. specifické okolnosti případu. Vzaly v úvahu například to, o jaké návykové látky se jednalo a komu byly distribuovány.
22. Státní zástupce proto v návaznosti na shora uvedené považuje dovolání všech obviněných za neopodstatněná a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
24. Nejvyšší soud shledal, že v případě všech obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
25. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení. (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
26. Obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Pod tento dovolací důvod je možné podřadit pouze námitku obviněného D. B., kterou uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně vytýkal, že soudy z jeho pohledu bezdůvodně a bez řádného vysvětlení neprovedly důkaz fakturami prokazujícími, že byl provozovatelem terminálu Sazka, kde obviněný D. V. prováděl sázky.
29. Uvedené výhrady obviněného, že se ve věci jednalo o tzv. opomenutý důkaz, jsou zjevně neopodstatněné. Z předloženého spisového materiálu se podává, že obviněný nenavrhl doplnit dokazování o předmětné faktury ani v podaném odvolání (viz č. l. 3582 a násl. a č. l. 3634 a násl. spisu), ale ani v rámci veřejného zasedání konaného dne 12. 11. 2024 (č. l. 3717 a násl. spisu), kde fakticky v rámci konečného návrhu pouze uvedl, že prospěch z jeho trestné činnosti nebyl v takovém rozsahu, jak tvrdí státní zástupce, který nevzal v potaz, že obviněný D. V. mu zasílal peníze pro Sazku na sázení (viz č. l. 3721 verte). Je třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy vysvětlily důvody, pro které dospěly k jednoznačným závěrům ohledně výše prospěchu získané z trestné činnosti a zdrojů, z nichž vyplynul.
30. Argumenty, o něž se soudy opíraly, i podle Nejvyššího soudu byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenutý důkaz nejedná. Uvedený postup reflektuje ustálenou judikaturu, jež vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
31. Všichni obvinění současně odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
32. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
33. Nejvyšší soud předně podtrhuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
34. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho rámci obvinění D. V. a D. P. shodně namítali nenaplnění znaku „organizované skupiny působící ve více státech“ /§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku/. Tato námitka je sice relevantní, nicméně nedůvodná.
35. Předpoklady pro naplnění uvedené okolnosti, a to včetně odkazu na závěry související judikatury Nejvyššího soudu, shrnul soud prvního stupně v bodech 51–52 odůvodnění rozsudku a odvolací soud jeho závěry potvrdil v bodech 77–80 svého rozsudku.
36. Ve vztahu k výše označené dovolací námitce lze konstatovat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněných. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že všichni obvinění, nejenom dovolatelé, se na aktivitách organizované skupiny podíleli jako její členové nebo ve spojení s ní. Soudy se zabývaly mírou přispění každého jednotlivého člena, kdy zejména u obviněného D. P. dovodily kratší dobu páchání trestné činnosti a menší jeho intenzitu. Oproti tomu obvinění D. V. a D. B. byli hlavní organizátoři trestné činnosti, kteří ve spolupráci s dalšími spoluobviněnými nakupovali, přechovávali a distribuovali léčiva v České republice, na Slovensku a v Brazílii. Právní posouzení skutku jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech je tedy správné a tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl.
37. Obviněný D. V. ve svém dovolání k nesprávnému právnímu posouzení dále popíral existenci úmyslu získat prospěch velkého rozsahu. Ve vztahu k zisku z jednání uvedl, že soudy od něj neodečetly pořizovací náklady. Rovněž obviněný D. B. uplatnil námitku nesprávné výše zisku, resp. prospěchu. Uplatněné námitky jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem i v tomto případě se jedná o námitky neopodstatněné.
38. Pokud jde o kvalifikační znak podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, potom oba soudy nižších stupňů si byly vědomy judikatury Nejvyššího soudu, podle které znak „velkého rozsahu“ spočívá ve skutečném profitu získaném obviněným pro sebe nebo pro jiného (resp. v zamýšleném profitu), přičemž od něj je nutné odečíst případné náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s předmětnou trestnou činností. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, uveřejněného pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr. (pozn. na nějž odkázal rovněž soud prvního stupně), které lze vztáhnout i na nyní posuzovanou trestní věc, podle nichž: „Jestliže je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. [s účinností od 1. 1. 2010 podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku], spáchán distribucí drog a spočívající v jejich nákupu a prodeji, je třeba při posuzování otázky, zda pachatel získal činem značný prospěch, od částky, za kterou drogy prodal, odečíst částku, za kterou je nakoupil“.
Náklady se tedy rozumí náklady nezbytné pro samotné opatření v tomto případě léků, avšak ne všechny výdaje na straně pachatele mají tu povahu, aby byly při řešení míry jeho získaného či zamýšleného prospěchu jako náklady zohledněny. V tomto směru lze analogicky poukázat na východiska vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, podle nichž „…pokud by docházelo k nekritickému zohledňování pachatelem eventuálně uváděných nákladů ve spojení s trestnou činností, mohlo by docházet k situacím, jež by byly v zásadě v rozporu s logikou věci, proto je možno mezi takové náklady započíst v podstatě pouze ty položky, které jsou nezbytné pro opatření rostlin, jejich vypěstování či sklizeň, eventuálně zpracování, tedy náklady, které byly při výrobě drogy spotřebovány či užity při tomto procesu jejich výroby.
Mezi takové náklady přitom nepatří pořízení nemovitostí, byť za účelem vybudování pěstíren, či stravné osoby na trestné činnosti se podílející, případně jiných osob, jejich odměna, telekomunikační náklady, náklady na PHM v souvislosti s různými jízdami apod.“ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008).
39. Soud prvního stupně u obviněných č. 1 a č. 2 dovodil, že částka přesahující 10 mil. Kč jako zisk z prodeje léků byla prokázána, a to i s přihlédnutím k částce, za níž byly léky nakupovány (viz bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správně doplnil, že znak skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nevyžaduje, aby prospěchu velkého rozsahu bylo skutečně dosaženo, ale postačí, že pachatel jedná v úmyslu takový prospěch pro sebe nebo pro jiného získat. Již ze samotného objemu léků zajištěných při domovních prohlídkách u obviněného D. V. a u I. T. lze takový úmysl jednoznačně dovodit i s ohledem na to, že posuzovaná trestná činnost byla ukončena až zásahem policejního orgánu (srov. bod 80 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
40. Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za opodstatněnou námitku obviněného D. B. týkající se naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, jinak podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Není pochyb o tom, že obvinění D. V. a D. B. se projednávaného jednání dopustili v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], když zcela vědomě, chtěně a cíleně porušili zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovatelného nakládání s léky obsahující omamné či psychotropní látky, přičemž tohoto jednání se dopouštěli dlouhodobě a za účelem získání finančního prospěchu. Bylo prokázáno, že obviněný D. B. se jednání mu kladenému za vinu dopouštěl opakovaně a za účelem získání finančního prospěchu. U obviněného D. P. soud prvního stupně shledal, že tento se uvedeného jednání dopouštěl minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty postačí i nedbalostní forma zavinění.
42. Obviněný D. B. uplatnil námitku týkající se skutečnosti, že obchodované léky nebyly drogami či prekurzory, tedy že jejich distribuce nemůže být posuzována jako trestný čin. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že obvinění D. V. a D. P. v rámci výhrad proti uloženým trestům poukázali na to, že z hlediska závažnosti je nutné rozlišovat mezi jednotlivými nelegálně přivezenými látkami, tedy jinak by mělo být nahlíženo na dovoz heroinu, kokainu a podobně, a jinak na nakládání s legálními léky s obsahem omamných a psychotropních látek.
43. Podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Omamné a psychotropní látky jsou takové, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu užívá. Tyto látky jsou uvedeny v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, přičemž v přílohách č. 1 až 3 se nachází seznam omamných látek zařazených do Seznamu I, II a IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (dále jen „Úmluva“), dále seznam psychotropních látek obsažený v přílohách č. 4 až 7 podle téže Úmluvy, včetně přílohy č. 8 vymezující seznam přípravků zařazených do Seznamu III. Omamné a psychotropní látky, též označované jako psychoaktivní drogy, jsou návykové látky působící primárně na centrální nervovou soustavu. Užitím těchto látek dochází ke změně mozkových funkcí, doprovázenými zvraty ve vnímání reality a celkové nálady. V případech dlouhodobého užívání takových látek postupně dochází k tzv. degradaci osobnosti způsobené komplexní změnou chování.
44. Podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, patří oxazepam, zolpidem, diazepam, alprazolam, bromazepam, klonazepam, midazolam a fenobarbital (tj. látky obsažené v lécích s nimiž obvinění neoprávněně nakládali) mezi psychotropní látky zařazené do seznamu IV, kodein, methylfenidát, flunitrazepam mezi omamné látky zařazené do seznamu II a morfin mezi omamné látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy (nařízení vlády č. 463/2013 o seznamech návykových látek). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu opatření takového léku jinému, je-li tím sledován jiný než léčebný účel, lze považovat za neoprávněné a je možné jím naplnit znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 931/2022).
45. I když předmětem jednání obviněných nebyla např. omamná látka jako marihuana či pervitin, nýbrž léčivo „na předpis“, nehraje tato skutečnost žádnou roli v posouzení viny obviněných. Shora byly uvedeny omamné a psychotropní látky, se kterými je zakázáno jakkoli manipulovat osobám, které nedisponují příslušným legálním oprávněním k nakládání s takovými látkami, což byl i případ obviněných. Pokud se obvinění dovolávali závěrů vyplývajících ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018 (uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. st. tr.), tak zjevně přehlíží, že citované stanovisko se týká léčivých přípravků obsahujících prekursory (nap. efedrin, pseudoefedrin), nikoliv léků již přímo obsahujících omamné či psychotropní látky. S těmito léky obvinění za účelem zisku neoprávněně nakládali způsoby v rozhodnutích soudů podrobně rozvedenými.
46. Ačkoliv je tedy tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i v tomto případě se jedná o námitku zcela neopodstatněnou.
47. Obvinění v neposlední řadě vznesli námitky vůči uloženým trestům odnětí svobody, které považují za nepřiměřeně přísné. Obvinění D. B. a D. V. současně odvolacímu soudu vytkli, že v jejich případě nepostupoval podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což ovšem výslovně učinil pouze obviněný D. P. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je ovšem možné reagovat na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Tresty odnětí svobody byly odvolacím soudem obviněným D. V. a D. B. uloženy výrazně při dolní hranici zákonné trestní sazby (u D. B. na samé dolní hranici), která v daném případě činila 10 až 18 let, a v případě obviněného D. P. byl trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen pod touto hranicí. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestů propadnutí věci a peněžitých trestů u obviněných D. V. a D. B.
49. Pro úplnost lze doplnit, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce. Obvinění však žádnou ze shora uvedených eventualit ani nevytkli.
50. Nejvyšší soud podtrhuje, že v rámci žádného, ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být, až na zcela výjimečné případy, relevantně uplatněna námitka spočívající v údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však tresty odnětí svobody uložené v projednávané věci dovolatelům, ani tresty propadnutí věci či peněžité tresty, nejsou.
51. Obviněný D. V. rovněž podotkl, že soudy nezvážily míru společenské škodlivosti posuzované trestné činnosti. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Tak tomu bylo v případě obviněných, kdy soudy přihlížely i k tomu, o jaké návykové látky se jednalo. U obviněného D. V. bylo přihlédnuto k jeho zdravotnímu stavu, a naproti k tomu, že se již obdobné trestné činnosti dopustil. V případě obviněných D. V. a D. B. soud akcentoval jejich vůdčí roli v rámci organizované skupiny. U obviněného D. P. odvolací soud setrval na aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento se na trestné činnosti podílel v menším rozsahu. S ohledem na zjištěné okolnosti trestné činnosti nelze vytýkat odvolacímu soudu, že u obviněných D. V. a D. B. nevyužil postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho aplikace je zásadně fakultativní.
52. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovoláních všech tří obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu